Hakuna Matata

LucieLucie Komentářů: 408
upraveno 6. červen 2014 v Povídky

Skrz hrdlo láhve

   Vycházím z nevzhledné, plechové budovy, když na mě volá Ashaki : „Pane učiteli, pane učiteli!“ Pravou rukou před sebou drží zkrvavenou levou dlaň a z ohromných očí jí do ní tečou slzy stejnými proudy jako řídké nudle z nosu.

„Co se ti stalo? Pojď, to nic není, ošetříme to.“ Vracím se s dívenkou rozpáleným dvorem do školy a za dveřmi otvírám lékárničku. Jsou v ní zbytky fáče, právě tak akorát na obvázání dětské ručky. Z velkého sudu na nádvoří naberu hrnek teplé vody a dlaň opláchnu. Celý proces ošetřování pozorují bedlivými zraky Ashačiny kamarádky. Řezná ranka není hluboká a za chvíli Ashaki propouštím se zafáčovanou dlaní do hejna spolužáku na dvoře. Na vysvělenou mi obřadně přinášejí předmět doličný - rozbitou, zelenou láhev.

 

   Přebírám od dětí láhev a začíná se mi točit hlava. Klopýtám, co nejrychleji můžu ven ze školní budovy a bojím se, abych v poledním žáru neupadl hned hned na dvoře. V ruce třímám uražené hrdlo láhve a vzpomínky se hrnou příliš překotně. Nemohu zadržet slzy, který mi zalívají oči. Prchám od školy pryč do uklidňující žhnoucí savany. Mezi provázky sandálů mi protéká rudý písek a cítím, jak slunce vytahuje z kůže vodu. Konečně klesám pod rozložitým baobabem i se svou podivnou trofejí do stínu. Stejně jako tenkrát.

 

                                                           ***

 

   Je to tak dávno, kdy jsem se poranil podobnou lahví jako dnes Ashaki. Třímal jsem ve špinavé ruce to upatlané hrdlo, ulepené sladkou tekutinou. Kolem poletovalo několik much, které láhev lákala, a vzduch byl divný. Divný k prasknutí, divný nezvyklým  pachem, divný svou neskutečností. Seděl jsem pod stromem s uraženou lahví, která se sama držela mé dlaně a netečně pozoroval vlezlé mouchy. Pot mi stékal přes čelo, přes koutek očí a smíchal se slzou a mouchy lezly chvíli po vnitřku lahve a chvíli po mé ruce a nakonec i po mém obličeji.

 

   Ten den jsem měl narozeniny a Javier mě nechal svézt na kole. Mohl jsem se vozit celou přestávku. Hulákal jsem na celé kolo, smál se a kluci za mnou běhali a holky na mě cákaly vodu, až se na ně učitel zlobil. Po vyučování mi všichni zazpívali a dali mi limonádu. Limonádu v ohromné, zelené láhvi. Napil jsem se pořádně jako první a po mně i všichni ostatní, na které se dostalo. Byl jsem veselý, šťastně jsem si poskakoval s prázdnou láhví v ruce až k domovu.

 

   Už před vsí jsem věděl, že se něco stalo. Mou malou sestřičku Bainu chovala v náručí sousedka, a z temného otvoru v plechové stěně domu se ozýval tichý pláč. Neměl jsem odvahu vběhnout dovnitř, tak jak jsem to dělával vždycky, jankovitě poskočit a zavýsknout : „Dejte mi něco k jídlu a já zase běžím ven.“  Nic takového. Nakoukl jsem do té temné, cizí jeskyně a viděl siluety několika žen vzadu, až tam pod dírou okna zakrytou cípatými hadry. Jako nějaké zuby, napadlo mě a z ruky mi vypadla ta veliká lahev od limonády, přímo na kámen, na kterém si jindy u nás mleli lidi z vesnice obilí. A já jsem vzal největší, zelený střep s hrdlem a utíkal pryč, od toho všeho, čemu jsem nechtěl rozumět. Od zubatého okna a od malé Bainu, která na mě volala: „Sami, Sami!“

 

   Běžel jsem a běžel, až daleko za vesnici, do savany s rozbitou lahví v ruce. Pod širokým baobabem jsem pak seděl hodiny a pozoroval mouchy a cítil se úplně prázdný. Pamatuju si jen na pot a jednu, jedinou slzu. Prázdnota, která se rozprostřela ve mně i okolo mě byla děsivá. Byla děsivá tak, že jsem vzal vzal rozbitou láhev a ostrým krajem začal do svého těla kreslit červené linky. Nejprve na nohu, na stehno. Ostrá hrana se dotkla černé kůže, zaleskla se a na okamžik se objevil živý, růžový proužek, který vzápětí zrudnul. Nic jsem necítil. Jako by se to vše dělo někomu jinému, na jiném kontinentu, vzdálenému celé věky od mě. Na levé předloktí jsem kreslil silněji. Linie vedla od rýhy v lokti, mezi jemnými, opocenými chloupky a přesto, že rudá čára byla silnější a rozlévala se do stran, necítil jsem nic.

 

   A tak jsem ji sevřel, tu zelenou, rozbitou láhev pevně, do pravé ruky. Levou ruku jsem položil na zem, mezi stehna a vyplašil tím mouchu, která paběrkovala svým sosáčkem na zachlé černé lince.  Levá ruka teď klidně spočívala mezi stehny a já se díval  do růžové, špinavé a rozevřené dlaně.

 

   Díval jsem se na čáry, které se v dlani křížily a díval jsem se na ně i hrdlem láhve a náhle jsem si vzpomněl na šamana, který nedávno uchopil tu samou ruku do své teplé a suché. Odříkával přitom se zavřenýma očima tiché rytmické verše, a kýval se zepředu dozadu a pak se mi díval do očí i do dlaní. Já jsem se mu v duchu smál a nevěřil mu a možná i malinko věřil, ale hlavně jsem z něj cítil klid a pokoj, který mě znervózňoval. Už nevím, co mi vyprávěl za báchorky, snad že budu dlouho živ, ale že to nebudu mít lehké. Ano, to si vzpomínám, že mi vyhrožoval zlým obdobím, po kterém vše bude v pořádku. Ulevilo se mi, když mě propustil ze svého sevření, ale vydržet jsem to musel, kvůli mámě. Byla nemocná, a přála si, aby se šaman, který ji léčil, podíval svým zrakem také na mě, na otce i na Bainu. Utíkal jsem po tom trapném zážitku pryč, ani jsem šamanovi obřadně nepoděkoval.

 

   Bylo to sotva pár týdnů a vzpomínka na šamana mi nepřipadla trapná a nesmyslná jako předtím ten samotný zážitek a nicota se ve mně začala postupně rozpouštět v jakémsi podivném klidu. Povolil jsem sevření pravé ruky okolo láhve a začal pozorovat jejím hrdlem i okolí. Své ušmourané prsty na nohou, špínu za nehty, rudé hromádky slepeného písku a přechod stínu a světla pod stromem. Zelené sklo tomu všemu dodávalo zvláštní význam a na odštíplé hraně střepu se paprsky duhově lámaly. Ale stejně jsem to musel provést, musel jsem se říznout do dlaně, tak jak jsem to zamýšlel udělat před chvílí, jen teď už jsem věděl, že to bude bolet. Musel jsem to udělat, protože jsem měl dnes narozeniny.

 

   Pasák koz mě asi spatřil pod stromem a přivedl otce. Polili mi rozpálenou dlaň vodou z koženého vaku a oba si pak ke mně sedli pod rozložitý baobab. Společně jsme pozorovali zapadající slunce a nikdo z nás po celou dobu nepromluvil.

 

                                                           ***

 

To všechno jsem dnes znovu prožil pod stromem baobabu. Jako by mě náhoda vrhla zpátky rozbitým hrdlem láhve do toho dne, kdy jsem místo slz proléval krev. Bílé jizvy křížící čáry života i osudu v mé levé dlani toho zůstali svědky a navždy do mého života vryly ten den mých narozenin, den, kdy mi zemřela maminka.

 

InspirovánoprojektemRenéhoNekudy- Hakuna Matata

Samsonč.7.

nejhoršídenméhoživota  -den,kdymizemřelamatka

 

 

Komentáře

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Luci, prosím o celou povídku, ne jen překopaný  úvod smile
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Ahoj Mirku, včera jsem se tu asi hodinu mořila s tím, jak to sem celé dát, ale ve zbytku se mi rozpadlo úplně formátování. Poslala jsem to Mikeovi, jestli si s tím bude vědět rady. Jinak to asi smažu, protože nemám sílu to sem přeťukávat frown(

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Tak snad se zadaří smile A kdyby  náhodou ne, mohu poprosit o zaslání do e-mailu?
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Lucko, i když byly připomínky, abychom potěšili pana učitelelaugh, mně se líbila ta původní verze, co ji mám doma vytisknutou...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Ahoj Luci, vložit to šlo úplně v pohodě. Nebo co si vlastně myslela tím rozsypaným textem? A jak přesně si vkládala svou povídku?
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Mike: Díky moc, jsi zlatý. Vkládala jsem to ctrl C a ctrl V  - jinak to neumímwinkSprávně mi prošla jen ta první část, a pak už to navazovalo v kuse bez mezer vždy celý odstavec.frown

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.