Pustina 2

MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
upraveno 5. červen 2014 v Dlouhodobé projekty
  Ještě než se pustíte do čtení, dovolte mi několik stručných vysvětlivek.

  Pustina začala jako spontánní projekt a v tomto duchu se nese i její pokračování. Na fórum ji vkládám tak, jak vypadla z mé hlavy, bez rozsáhlejších změn

  Pokračování první části je cca o polovinu kratší a to z několika důvodů. Původně byla v plánu ještě jedna epizoda, která se odehrávala mezi výbuchem a touto částí. V půli psaní mě však napadlo něco nového, vsuvku jsem vypustil, dokončil tuto část a brzy se vrhnu na pokračování. Ano, bude pokračování. Ještě jedno, to nejméně. Tím druhým důvodem je, že čtenář už je zajisté seznámen s univerzem Pustiny a tak jsem mohl vypustit hodně vysvětlování. Navíc jsem upustil od krátkých povídání před začátkem každé kapitoly (nějak došli nápady) Do finální verze však plánuju ty krátké vsuvky přidat, ale to si budete muset počkat na ebook :D

  A závěrem bych rád řekl, že hodlám dodržet slib, který jsme učinil v úvodu první části :D

Toť vše, přátelé. Přeji příjemné čtení a budu rád za každou kritiku :D

----------------------------------------------

 

  To místo nemělo existovat. Popíralo veškeré zákony Pustiny. A přesto tu stálo, uprostřed radioaktivní pouště, zelené a plné radosti. Malý domek, obehnán nízkým živým plotem a zahrádkou. To místo prostě nemělo být a přece existovalo. Lidé se mu vyhýbali. Žila tu čarodějnice. Ale lidé toho namluví. Dveře kouzelné chaloupky se otevřely a do ranního slunce vyšla dívka. Do čarodějnice měla daleko ale i tak ve svých sněhobílých šatech působila, že nepochází z tohoto místa, z tohoto času.

  Ráno bylo chladné a tak si přes ramena přehodila lehkou koženou bundu. A naboso vyšla do zahrady. Užívala si krásného rána plnými doušky. I přes její bílé vlasy vypadala dívka mladě, působila skoro jako přízrak, fata morgána, na této nehostinné poušti. Tedy až do této chvíle.

  V tuto chvíli totiž k zrající úrodě zeleniny přiskotačil pár veverek připomínajících tvorů.

„Jedeš ty ksindle?!“ zakřičela dívka a neznámo odkud vytáhla loveckou pušku. Ozvala se dutá rána a jedna z veverek padla k zemi, bez života. Druhá s křikem zmizela v houští.

„Svině nenažraný!“ křikla ještě dívka za mizejícím tvorem, „ všechno mi tu sežerete.“

  Pak vyhodila prázdnou nábojnici a natáhla pušku. A znovu se začala usmívat.

„Dneska bude krásně, viď, pse? Pse?“

  Volala dívka k otevřeným dveřím chaloupky. Poté se znovu zamračila.

„Pse! Vylez, ty lenivče prašivá! Táhni taky něco dělat! Žerou mi tu jídlo a ty si zase lížeš…“

Větu nedořekla. Z chaloupky vyšel Slídil, samec. Se zlověstným výrazem upřel na dívku své žluté oči a zavrčel.

„No moc na mě nekoukej a padej něco dělat.“

  Zvíře bylo obrovské. Dost velké na to, aby dívku jedinou ranou povalil a zlomil vaz. Ale raději sklopil zrak a odšoural se kamsi do stínu stromu, který rostl vedle chaloupky.

  Dívka se vrátila do chaloupky, když tu Slídil zavrčel a začal zběsile štěkat.

„Já snad nebudu mít chvilku klid!“ stěžovala si dívka, když znovu vyšla ven. Pes nepřestal, díval se kamsi do Pustiny a štěkal.

  Dívka zprva neviděla na co, jediné co viděla, byly kilometry a kilometry pouště. Na obzoru se tetelil vzduch, ale nic jiného. A přeci, v dáli cosi bylo. Teď už to viděla. Tři body, daleko, ale určitě tam něco bylo.

„Pse, hosti jdou. Jdu se převléct.“

  Pes přestal štěkat a zalezl do stínu. Podělaný ráno, pomyslel si. Ale nahlas nic neřekl. Na to z ní měl až moc velký strach.

 

  Uběhly dobré dvě hodiny. Dívka znovu vyšla z domečku, tentokrát už s vhodným oděvem do pustiny. Vysoké boty z vydělané kůže, džíny i bunda už krapet zašly věkem, ale stále kvalitní. Loveckou pušku si opřela o rameno a vyčkávala. Tři body byly blíž. Už rozeznávala postavy. Jeden byl vysoký. Opravdu vysoký. Ne, moment, něco nese na zádech. Snad dítě. Dítě? V Pustině? Hm.

  Už byli blízko, velmi blízko. Skupinka zpomalila. Dva muži, žena a dítě. Podivná skupina. Dívka si všimla, že jsou všichni špinaví, asi dlouhým pochodem přes poušť. Co je ale dohnalo k takové cestě? Že by psanci? A vlastně, proč ne? Už tu měla i horší.

  Když došli na deset kroků k plotu, dívka vystřelila do vzduchu.

„Dál ani krok,“ křikla.

„Nechceme vám ublížit. Potřebujeme jen trochu vody,“ odpověděla žena ve skupině. Hlas měla příjemný, dívce se líbila. I její dva mužští společníci nevypadali špatně. Obzvláště ten, co nese tu špinavou malou…holčičku? Těžko rozeznat. Jen kdyby si stáhl ten šátek z obličeje, aby viděla víc.

„Kdybych si myslela, že mi chcete ublížit, nestřílela bych do vzduchu. Vím o vás už dvě hodiny. Co ste zač?“

„Jdeme z východu, z Vice Townu.“

„To je pět dní odtud.“ Zvláštní, před pěti dny se to nad obzorem pěkně blýskalo.

„Chceme jen trochu vody, prosím,“ řekl ten dlouhán s dítětem na ramenou. I hlas měl příjemný. A co je to za přízvuk? Že by novorus? Hm, je to stále zajímavější.

„Pojďte.“

  Trojice prošla nízkou brankou a dlouhán položil holčičku na zem. Až teď si dívka všimla jeho podivného oka.

„Co to máte s ok…“ spustila dívka, ale Jack si stáhl šátek a dívce div nezaskočilo.

„Hm?“ zeptal se Jack.

„Oh, to nic. To já si jen tak mumlala něco pro sebe,“ odpověděla vyděšená dívka. Takhle zjizvený obličej ještě neviděla. Rozhodně ne u živého člověka. Některé jizvy vypadaly jako čerstvé. I tak jí stále přitahovalo jeho oko.

„Jak se jmenuješ?“ ozval se hlásek zhruba z výše jejího pasu. Dívka pohlédla dolů.

Ježiši kriste, co je zase tohle? Avšak nedala na sobě nic znát.

„Já? Ehm. Jo, jasně, říkají mi Triss. Teda, to je moje jméno. Abych řekla pravdu, většinou na mě volají něco jako ty čarodějnice, nebo táhni odtud! A tak různě.“

„Proč ti říkají čarodějnice?“

„No, možná proto, že umím kouzlit,“ usmála se dívka.

„Neumíš. Poznala bych to,“ ukončila rozhovor holčička a rozběhla se za Nicole, která už ze studny lovila vědro s vodou a zanechala tak dívku v rozpacích, společně s dlouhánem.

„Rozkošné dítě,“ poznamenala, „tvoje?“

Dlouhán zavrtěl hlavou. „Naštěstí ne,“ řekl a vydal se ke studni.

„Jasně, jako doma,“ křikla za nimi dívka. Znervózněla. Cítila, jak ztrácí kontrolu nad situací.

„Takže z Vice Townu, jo?“ zkusila to znova.

„Hmm,“ odpověděl Jack a napil se vody. Zbytek vědra si vylil na hlavu, aby spláchl prach, který se na něm usadil. Voda byla studená a osvěžující, přesně tohle potřeboval. Nicole se mezitím zabrala od rozhovoru se svým přítelem Thomasem, ze kterého se po cestě vyklubal až překvapivě dobrý společník. Holčičku přestal rozhovor bavit a tak hledala něco, na co by mohla upnout svou pozornost.

„Jé, pejsek,“ vykřiklo dítě a rozběhlo se za Psem.

  U slídila na malý okamžik převládly instinkty zabijáka nad dlouholetou výchovou a vyrazil naproti své kořisti. Dívenka ztuhla. Na malý okamžik Jack cítil tu sílu, který z ní proudí, ve snaze zastavit to hrozivé zvíře.

  To už byl ale Jack v plné rychlosti, skočil před holčičku a srazil se s běžícím zvířetem. Dopadli na zem v jedné velké kouli chlupů, svalů a prachu. Pes vrčel a kousal, kam se jen dalo. Jack se snažil dostat zvířeti na záda, ale zvíře bylo příliš silné. Pes se vysmýkl z jeho stisku, postavil se na nohy a začal výhružně vrčet.

„Sedni!“ křikla Triss, ale pes neslyšel. Nechtěl slyšet. Měl hlad. Sledoval Jacka zažloutlýma očima, vrčel a z huby mu tekly páchnoucí sliny. Měl hlad! Hlad! Skočil.

  Jack dlouho neváhal, tasil brokovnici z pouzdra na zádech, jen těsně uhnul tlamě plné ostrých zubů a praštil zvíře do zátylku pažbou pušky. Pes ztratil rovnováhu a zabořil se tlamou do písku.

  Jack mu na hlavu namířil brokovnici, už už se chystal stisknout spoušť a prohnat slídilovou hlavou poslední patronu, která mu zbývala.

„Ne!“ vykřikla znovu Triss a přiskočila k němu. Položila ruku na hlaveň a zadívala se Jackovi do očí.

„Nech ho!“ prosila.

  Jack pomalu chladnul, bestie ustoupila a Jack získal nad svým tělem plnou kontrolu. Sundal prst ze spouště a pomalu sklonil zbraň.

„Nevím, co to do něj vjelo. Nikdy to neudělal, nechápu to.“

„Tak to dopadá,“ zavrčel Jack a odplivnul si, „když si za mazlíčka chováš mutanta.“

„Není to mutant. Copak nevidíš?“ řekla Triss a jemně rozhrnula víčka omráčeného slídila, „nejsou černé. Není to mutant. Našla jsem ho jako štěně, nedaleko odtud, v troskách města.“

„Blbost,“ řekl Jack a s pomocí Nicole se postavil na nohy. Její malá sestřička stále ještě stála, ztuhlá jako kámen a s nechápavým výrazem zírala na spícího psa.

„Když nechceš vidět pravdu, která tu před tebou leží, tak už teda nevím. Možná bych tě taky mohla praštit do hlavy pažbou, třeba by se ti rozsvítilo, zabedněnče tupá.“

  Triss to vzdala. Klekla si ke slídilovi, který se pomalu probíral z mrákot.

  Jack se vrátil ke studni, aby si opláchl rány. Naštěstí se slídil nedostal přes silnou neprůstřelnou vestu, ale jeho ruce takové štěstí neměli. Jestli se do rán dostaly jeho sliny, do rána z něj bude mrtvola.

  Ponořil obě ruce do ledové vody a potlačil nutkání křiknout bolestí, když se voda dostala do otevřených šrámů.

„Počkej, mám uvnitř nějaké masti. Ty, maličká, zajdi dovnitř a přines mi tu velikou bílou nádobu na stole, ano?“

  Dívka zakývala hlavou a mlčky odešla dovnitř. Nicole ji ostražitě sledovala, ale rozhodla se zůstat tiše. Nechtěla si přiznat, že málem přišla o svou sestru jen proto, že se zabrala do rozhovoru. A už vůbec si nechtěla přiznat, že ji zachránil ten příšerný neandrtálec.

  Za malý okamžik se dívenka vypotácela ze dveří s velikým džbánem v náručí a něčemu se hihňala. Jack jí záviděl tu schopnost vytěsnit všechny ty hrůzy, které si musela prožít. Vzpomínal, kdy on se naposledy něčemu zasmál. Upřímně a od srdce. To už je let. Dívenka doklopýtala k Jackovi a položila mu džbán k nohám. Do nosu se mu vevalil příšerný zápach.

„Čemu se tak chechtáš?“ podivil se.

  Dívka ale zavrtěla hlavou a vrátila se zpět do chatrče. Triss mezitím přišla k Jackovi, otevřela víko džbánu a nabrala plnou dlaň černé mazlavé břečky.

„Tohle mi chceš dát na ruce?“

„Hele, horší než teď už to nebude. Uvidíš, do rána budeš mít ruce jako nový. Kdybys tu byl i tenkrát,“ řekla a ukázala na jeho tvář, „mohl z tebe bejt i docela hezkej chlap.“

  Jack mlčel a poslušně nastavil obě ruce. Triss vetřela mast do rozšklebených ran a jemně masírovala, dokud se úplně nevsákla. Mast pálila, ale Jack cítil, jak bolest ustupuje. Nakonec obvázala obě rány bílou gázou. Kritickým okem prohlédla svou práci a něco si spokojeně zamumlala. Pak se posadila vedle Jacka a pohodlně se opřela o studnu.

„A to jsme myslela, že bude dneska nuda.“

  Nicole, přilákaná neustálým smíchem, vycházející z chatrče, vešla dovnitř. Thomas ji poslušně následoval. Jack a Triss zůstali venku sami. Tedy s výjimkou Psa, který se už plně probral z mrákot a teď trucoval.

  Tohle se mu ještě nestalo. On je přeci král okolí, jeho pach je cítit na hony daleko a všechny veverky trnou hrůzou, když jde na obchůzku teritoria. A teď tu leží, zahanben i poražen. Inu, co na plat. Musí se tomu postavit čelem. Poněkud neohrabaně se postavil na všechny čtyři a zaměřil svůj ostrozrak na sedícího Jacka. Pomalu, se skloněnou hlavou a ocasem, táhnoucí po zemi, se přiblížil k sedící dvojici.

  Jack pozoroval slídila, jak se posadil pár kroků od něj a upřel na něj svůj zrak. Jack sáhl po brokovnici a zalomil hlaveň. Jediná patrona mu vyskočila do ruky. Zamyšleně na ni pohlédl a pak ji ukázal zvířeti.

„Tahle není pro tebe, rozumíš?“

  Pes vydal podivný hrdelní zvuk, na znamení souhlasu, snad i zavrtěl ocasem, i když si to nechtěl připustit. Ten člověk se mu zamlouval. Cítil spřízněnou duši. Někde hluboko uvnitř toho černookého cítil bestii.

„Vypadá to, že se mu líbíš,“ řekla Triss.

  Jack, který opět upřel svůj zrak na poslední patronu, řekl: „To víš, já jsem takovej milej chlap, mě každý musí mít rád.“

„Hej!“ okřikla ho, „vidíš ten plot? Jakmile si ho překročil, vstoupil si do bezsarkastické zóny, rozumíš? Nemám to ráda. Bože, tak si protivnej a ošklivej chlap, to je toho. Potkala jsem i horší.“

„Promiň,“ zamumlal Jack.

„To nic. Chápu. Těžkej den,“ povzdechla si.

„A to není ani poledne.“

***

 

  Poledne změnilo v odpoledne a to zase přešlo do příjemného podvečera. Tak příjemného, jak asi může být příjemný podvečer v pustině. Slunce se přiblížilo k západu a paprsky teď nabraly jedovatě fialovou barvu. Nad obzorem se tu a tam zablesklo, to když se nad horami, sto mil jižně od chaloupky, formovala další spadová bouře. Dozimetr na Jackově vestě tiše zavrněl a probral Jacka z mrákot. Po obědě, který jim Triss připravila, usnul pod stromem. Za posledních pět dní to bylo poprvé, co usnul beze strachu z probuzení.

  Stisknul tlačítko na dozimetru, aby jej umlčel, postavil se a protáhl. Skoro se mu chtělo usmát, ale ještě pořád to nebylo ono.

„Hleďme, Šípková Růženka se nám probrala.“

„Ehm, kdože?“

Triss mávla rukou: „To nic, neřeš to.“

„Kde jsou…“

„Spí,“ nenechala ho domluvit. Po obědě jsme si ještě povídali, zatímco si tu chrněl a teď šli spát. Nechala jsem jim svou skromnou ložnici, chudáci to potřebovali. Víš, že se dá z Vice Townu dojít i snazší cestou, žejo? Nemusel si je hnát přes poušť.“

„Máme na spěch.“

„Já vím. Řekli mi to. Všechno. Poslyš, je mi líto tvého bratra. Opravdu.“

Jack zachmuřeně pokýval hlavou. „Díky.“

  Triss napřáhla ruku, ve které držela plátěný pytel.

„Co to je?“ zeptal se Jack.

„Dárek.“

„Za co?“ podivil se Jack a vzal pytel. Byl docela těžký. Položil jej na malý dřevěný stoleček u stěny chaloupky a nakouknul dovnitř. Byl plný malých červených válečků, všechny do jednoho ráže 10g.

„Do mé brokovnice nepasují, ale do té tvé určitě budou,“ usmála se na něj.

„Díky.“

„A to není všechno. Pojď,“ řekla a chytla ho za ruku. Jack s sebou škubnul. Ten jemný dotek na jeho tvrdé dlani byl možná horší, než rána dvanáctkou do hrudi. Probudilo to v něm totiž dlouho potlačované pocity. Takové ty běžné city jako je třeba přátelství, náklonnost nebo, nedej bože, láska, ty už dávno pohřbil pod nános špíny. Jako svou přednost vždy považoval právě ten nedostatek lidských citů a díky tomu přežil.

„Děje se něco?“ zeptala se Triss, když uviděla jeho skelný pohled. Jack se probral.

„Ne, nic. Co si chtěla?“

  Vedla ho kolem domečku, který byl mnohem větší, než se původně zdálo. Za ním stála malá bouda, jen tři stěny a střecha. Měla jediný úkol a to chránit před deštěm padací dveře na zemi. Triss je odklopila a z kapsy vytáhla malou svítilnu. Kužel světla odhalil schodiště, vedoucí pod zem.

„Co tam je?“

„Další překvapení,“ usmála se a vykročila dolů. Jack ji zvědavě následoval. Schody vedly dobré čtyři metry pod zem. Podle dotyku Jack poznal, že zdi jsou z betonu. Z takového betonu, který se dnes nevyrábí.

„To je vojenský bunkr?“

„Chytrá hlavinka. Objevil ho můj táta a postavil si tu dům. Tady přečkávám všechno nebezpečí. Je tu sice klid, oni taky věděli, kde ty bunkry stavět, ale tu a tam se tu prožene spadová bouře a ta chaloupka mě neochrání.“

  Došli na konec schodiště, to ústilo do místnosti asi dva krát dva metry. Triss posvítila na masivní kovové dveře.

„Mohl bys?“ ukázala na páku na dveřích.

  Jack zatáhl za páku a odemkl uzamykací mechanismus dveří. Šli překvapivě dobře otevřít, téměř bez hluku. Do nosu se mu vedral horký zatuchlý vzduch.

„Klimatizace vzala za své už před sto lety. Táta tu nainstaloval ventilátory, které sem ženou vzduch zvenčí, ale ty se zapínají támhle.“

  Stiskla tlačítko na stěně a bunkr se rozzářil. Byla to jedna místnost, o něco větší, než dům na povrchu. Prostor byl rozdělený na několik částí plechovými stěnami. Ve vzdálené části bunkru viděl Jack postel a velice starou a špinavou toaletu. Co ho ale zaujalo nejvíce, to byl rozměrný ponk uprostřed místnosti. Na zdi podél ponku viselo to nejroztodivnější nářadí, které kdy Jack mohl vidět. Na stole ležela rozebraná puška, Jack ji nedokázal identifikovat.

„Hezkýý,“ bylo jediné, na co se zmohl.

„Díky. Snažím se.“

  Triss zmizela za jednou z přepážek, chvíli se ozývalo kovové bušení, sem tam nějaká kletba a nakonec zvuk, roztáčejících se ventilátorů. Vzduch byl najednou o něco snesitelnější. Jack se tedy vrhnul do průzkumu podzemního úkrytu. Tu obdivoval sbírku zachovalých zbraní, které tu stavitelé bunkru zanechaly, tu zase technické provedení výměníku vzduchu. Byl jako dítě, které se samo ocitlo uprostřed hračkářství. Kdyby byl Jack někdy dítě. A kdyby v té době existovalo hračkářství.

  Triss ho spokojeně sledovala, vyhoupla se na ponk a těšila se z Jackovi neskrývané radosti.

„Tohle je úžasné. Víš, co to je?“ řekl Jack a pozvedl velikou pušku.

„Ano, ale počítám, že mi to stejně řekneš.“

Jack, jakoby ji vůbec neposlouchal, pokračoval ve svém monologu: „Sakra, dyť tohle je úplně zachovalá Dé Es Er jednička, jako nová. A tohle? No ty bláho, dyť tohle je granátomet, normální granátomet. Poslední, kterej jsem viděl, byl v Petrohradě, v muzeu. A tohle?“

„Copak si to tam našel?“

„Tohle chci! Tohle musím mít. Řekni si cenu, kolik jen budeš chtít,“ křičel Jack, zatímco mával ve vzduchu automatickou brokovnicí AA-12.

„Je tvoje. Vem si ji. Dárek.“

„Já...to nemůžu. Tenhle kousek by v Junky Townu stál aspoň sto tisíc, pokud by ho byl někdo schopný sehnat. Převaděči si stejně drží všechny dobrý kousky a kromě Šedejch, jen oni mají přístup k něčemu takovýmu.“

„To nevadí. Mě je k ničemu. Ber ji, je to dárek.“

„Triss to fakt nejde,“ řekl a opatrně odložil brokovnici na stůl vedle dívky, „to je dárek sem, dárek tam. Znáš mě sotva den. Chci bejt férovej, zaplatím ti za ní.“

„Tak fajn. Ale já mám chuť rozdávat dárky, víš? Tak milou společnost jsem tu už dlouho nezažila. A víš co? Chci ti dát ještě jeden dárek.“

  To, co udělala, Jackovi vyrazilo dech. Stáhla si triko.

  Nutno podotknout, že Jack nežil jako mnich. Jen už dlouho rozděloval ženy na ty, které se mu vyhýbají a na ty, kterým nechává peníze na nočním stolku. Potlačil nutkání znovu se zeptat, kolik že ho ten dárek bude stát.

„Tak co tam stojíš a čumíš, ty tupče zabedněná,“ usmála se, „chceš snad písemnou pozvánku?“

Ale k čertu, proč ne?!

 

***

  Rána v poušti bývají vždy velmi spektakulární. Když se slunce vyhoupne nad obzor a paprsky protnou vrstvu radioaktivního prachu, pustina v tu chvíli zrudne, jakoby celá hořela. Jak se paprsky šplhají výš, mění barvu jako duha. Od zelené, přes fialovou až k standardní oranžové. A pokud nebe zrovna nekryjí olověné mraky spadové bouře, modrá obloha tomu dodá teprve ten správný říz. ¨

  Jack to ale neviděl. Ještě vyspával, zabalený do deky, v podzemním bunkru. Bylo to teprve pár hodin, co mu dovolila usnout a on toho chtěl využít. Tak trochu se bál pohnout. Bál se totiž, že se probudí, s hrůzou si uvědomí, co se stalo – a s kým se to stalo – a s křikem uteče.

  Nestalo se tak.

„Dobré ráno,“ řekla.

  Jack otevřel oči. Všimnul si, že s sebou lehce cukla, ale nejspíš se ovládla dřív, než se vydala na úprk. Paměťová páska v jeho mozku se převinula o několik hodin zpět, aby mu připomenula, co se to vlastně stalo. A kolikrát se to stalo. Tentokrát se vyděsil Jack. Nemohl uvěřit, kolik toho dívka, o tolik mladší než on, zná. A znala i věci, na které se on, Jack Moss, bál vůbec jen pomyslet. V noci ho na malý okamžik přesvědčila, že pustina nemusí být jen odporné místo. Těch pár hodin bylo jen prchavý moment, ve srovnání s hrůzami, které Jack zažil, ale stačilo to na to, aby se mu v hloubi mozku zasekla jediná myšlenka. A to, že by nemusel žít tak, jak žije.

  Rychle myšlenku potlačil tam, kam patří. K ostatním citům, které považoval za projev slabosti. Takhle to nejde. Bylo to fajn, ale nejde to. Dnes musí odejít, pokračovat v cestě.

  Zvedl se z postele, div Triss neshodil na betonovou podlahu. Posbíral své oblečení a co nejrychleji se oblékl.

„Děje se něco?“

„Děje se toho hodně. A to je špatně. Chápeš?“ začal drmolit, zatímco se pral se zapínáním vesty.

„Ne, to tedy nechápu,“ zašklebila se Triss a posadila se.

„Tohle nejde, Triss. Já tohle nemůžu dělat, chápeš? Musím jít. Mám práci.“

„Áááha. Už chápu. Užil sis a teď rychle rychle pryč, hlavně se nevázat.“

„Tak to není,“ řekl a zastavil se. Ale je, přiznej si to.

„Ano? A jak to tedy je? Víš co? Neunavuj se. Vypadni.“

  Jack chtěl ještě něco dodat, ale když viděl její výraz, raději větu polkl, popadl své zbraně a opustil bunkr. Venku ho nadšeně přivítal Pes.

„I ty?“

  Pes by mu nejraději roztrhal hrdlo, protože cítil, co se právě stalo, ale něco ho zadrželo. Něco silnějšího, než vůně krve. Neznámo proč zavrtěl ocasem a následoval Jacka ke studni.

„Dobré ráno, Jacku,“ přivítala ho Nicole, která se snažila své mladší sestře vyčesat bláto z vlasů.

„Když to říkáš ty, tak to tak asi musí být,“ zavrčel.

  Valkýra ho nechala být. Za těch pár dní se naučila, že pokud si Jack nechce povídat, nic ho k tomu nedonutí. Mezitím vyšel z domu Thomas a s úsměvem na tváři se protáhl.

„Dnes vyrazíme?“ zeptal se.

„Přemýšlel sem. Do Junky Townu dojdu sám, vy počkáte tady.“

„Tak to teda ne, Jacku. Slíbil si něco!“ vyštěkla Valkýra.

„Neboj. Ale bude lepší, když tam půjdu sám. Nebudu budit takovou pozornost. Seženu nám nějaký auto, nebo aspoň pár koní a vrátím se, ok?“

„Nelíbí se mi to, Jacku.“

„Budete tam budit velkou pozornost. Malá by určitě neprošla bez povšimnutí a z tebe valkýra přímo křičí. Co myslíš, jak dlouho by trvalo, než by to někdo donesl do Berlína, co?“

  Valkýra, chtě nechtě, musela přiznat, že má Jack pravdu. Kdyby někdo podal hlášení, že viděl tuhle skupinu v Junky Townu, hned by jim bylo jasné, kam míří. Ne, bude lepší, když si budou myslet, že jsme zůstali ve Vice Townu.

„Fajn. Jak myslíš. Ale to nemění nic na tom, že se mi to nelíbí.“

„Neměl bych jít s tebou?“ vložil se do rozhovoru Thomas, „v Berlíně mě nikdo neznal, byl jsem nula. A extra laufen by se ti mohla hodit, nemyslíš?“

„Ne, zůstaneš tu. Já poušť znám, dokážu projít odsud až do Junky bez povšimnutí.“

„Jak myslíš.“

  V tom dorazila Triss.

„Tak co, přátelé, dnes vyrážíte?“ řekla a rozhlédla se po skupině. Až moc okatě se při tom vyhýbala Jackovi.

„Vlastně Triss,“ spustila Nicole, „rádi bychom využili tvé nabídky a ještě pár dní zůstali. Jack půjde do Junky Townu sám.“

„Budu jen ráda. Alespoň někdo dokáže ocenit pohostinnost.“ Tohle, na druhou stranu, patřilo jen Jackovi.

  Ten ale nevnímal. Zaujalo ho cosi na obzoru, sloup prachu.

„Je tu nějaká stezka? Karavany, nebo tak?“

„Ne, proč se ptáš?“

„Támhle něco jede a dosti rychle,“ ukázal na obzor.

„Sakra, já úplně zapomněla. Sakra, sakra, sakra! Běžte všichni dovnitř, tohle musím vyřídit sama. Buďte tiše, nebude to dlouho trvat.

  Skupina se tedy odebrala do domu. Jack se postavil blízko dveřím, aby škvírou viděl, co se děje. Sloup prachu se přiblížil a teď už zřetelně rozeznával obrysy tří pouštních bugyn. Vrčení, které k nim doléhalo, stále sílilo.

  Jedno vozidlo se oddělilo od skupiny a zamířilo na odlehlou stranu stavení, kde nejspíš zastavilo. Zbylá dvě auta zastavily u plotu. Vyskákala z něj skupina pěti potetovaných a v kůži oděných nájezdníků, tolik typické pro místní okolí, kde se to bandity jen hemžilo.

  Jejich vůdce něco zakřičel na své spolubojovníky a ti zůstali stát opodál, zatímco se sám vydal za nervózně vyčkávající Triss.

„Jedete brzo,“ řekla.

„Já řeknu, kdy je brzo, kočičko. Máš to?“

„Mám, zajdu pro to.“

„Nikam!“ křikl a popadl protestující Triss za pas.

„To se se mnou ani nepřivítáš?“ zavrčel, zašklebil se. Triss se mu chtěla vysmýknout, ale držel ji příliš silně. Druhou rukou ji popadl za ňadro a stiskl tak silně, že Triss nevydržela a vykřikla bolestí.

  Jack celou scénu sledoval, ale vyčkával. Byl daleko, mimo dostřel brokovnice. Jeho nová hračka stále ležela opřená o studnu. Nabitá, ale mimo dosah. Musel se spolehnout na čerstvě naládovanou mincovnu a jeho těžkou pistoli za pasem.

  Otočil se ke svým společníkům a tiše, jak jen to dokázal, řekl: „Vzadu jsou tři, možná čtyři. Thomasi, zvládneš je?“

Ja, spolehni se.“

„Dobře. Nicole, je jich tu pět a v autě čekají další dva. Sám sundám tak čtyři, zbytek je na tobě.“

  Nicole se na tváři objevil zlověstný výraz. Sáhla pro své dva revolvery Dan Wesson a natáhla kohoutky.

„Miláčku,“ promluvila na svou sestru, „zalez pod stůl a ani nedutej.“

  Vycvičená sestřička beze slov poslechla.

„Hned se vrátím, ano?“

  Mezitím se venku strhla salva smíchu.

„No tak, lásko, přece mi nedáš košem, tady před chlapama,“ zaskřehotal vůdce bandy. Pak se zamyslel.

„Tak počkej. Cejtím z tebe chlapa. Že ty mě podvádíš?“

  Jack se na toho člověka zaměřil. Byl to typický hrubián, šmejd od pohledu. Tvář mu zdobila sbírka akné, na které v dnešní době neexistoval lék. Vůdce bandy si tím ale evidentně nelámal hlavu. S pistolí v jedné ruce a s Triss v druhé se vydal směrem ke studni.

„Vy dva, běžte dovnitř a přineste to. Ty se zatím umej, nechci to z tebe cejtit.“

  Dva poslušní příslušníci pouštní bandy se rozeběhli ke dveřím domu. První otevřel dveře, ale místo tmavé neosvětlené místnosti uviděl zášleh z dvojice hlavní Mincovny. Více než dvacet těžkých ocelových bročků ho nabralo takovou silou, že odlétl hodný kus zpět. Vyděšený spolubojovník to pozoroval dost dlouho na to, aby Jack mohl přebít. Tentokrát stačil jen jeden výstřel a nájezdník se svalil na zem s postřeleným břichem. Z poza rohu vyběhl další, zjistit, co se děje. Svištící ocel mu moc času nedopřála. Jack podruhé přebil, přehodil si brokovnici do druhé ruky a tasil pistoli. Příliš nemířil, snažil se zasypat nájezdníky olovem a vyvést je z míry na tak dlouho, dokud je neměla Valkýra na mušce.

  Mezitím se v zadní místnosti rozštěkal Thomasův krátký samopal a křik, který se ozýval z poza domu mluvil za vše.

  Vůdce bandy, stále ještě svírající Triss, se krčil za studnou, aby vyčistil svým kumpánům linii střelby. Ti využili toho, že jejich vůdce jim už nestojí před hlavněmi a spustili palbu. Příliš pozdě, protože to už vyběhla Valkýra a se svým typickým bojovým pokřikem spustila přesnou a smrtonosnou palbu z obou zbraní. Tu a tam se o ni sice otřela nějaká zbloudilá střela, ona si toho ale moc nevšímala. Byla právě na vrcholu bojového šílenství, cítila krev a nehodlala přestat. Až suché cvakání závěru ji vytrhlo z rauše. To už ale všichni leželi, mrtví, či zranění.

  Osamocený vůdce se postavil, Triss držel před sebou s pistolí, přitisknutou na její spánek.

„Ani krok, nebo té děvce rozmašíruju mozek, rozumíš?!“

„Mluv, nebo střílej,“ zavrčel Jack.

„Vážně, Jacku?“ vyděsila se Triss.

„Držte huby!“ zakřičel vůdce. Byl v pasti. Už dávno přišel o všechny své výhody. Jeho poslední šance byla bugyna, pár kroků za ním. Odhodil Triss, přímo Jackovi před hlaveň brokovnice a rozeběhl se k autu. Jack ale v tuto chvíli nekontroloval tělo, to bestie. Uhnul před padající Triss, a vypálil z obou hlavní. Vůdce ještě chvíli pokračoval v pohybu, obě jeho nohy od kolen dolů však zůstaly ležet na místě. Jack přebil a chystal se, že ho dorazí. Řev motoru ho však vyrušil. Řidič pouštního vozidla vytáčel motor, co to jen šlo, ve snaze ujet Thomasově zuřivé palbě. Na třicet metrů ztrácela jeho zbraň na efektivitě, hrozilo, že se ztratí. To ale do ruda rozzuřená Triss popadla Jackovu automatickou brokovnici, zamířila a stiskla kohoutek. Kadencí devět set ran za minutu chrlila brokovnice jeden ocelový slug za druhým. Padesát metrů, šedesát metrů, sedmdesát metrů. Sprška oceli začala dopadat na vzdalující se auto. Jeden zasáhl motor, druhý palivovou nádrž, třetí zase kolo. Auto se v ohnivé kouli rozprsklo po poušti.

  Jack nechal vzlykající Triss v péči Nicole a vydal se za vůdcem. Ten se snažil odplazit, ale krvácející pahýly nohou mu v tom příliš nepomáhaly. Jack ho kopnutím převalil na záda a namířil do obličeje Mincovnu

„Nikdo,“ řekl Jack tiše, „a teď mě dobře poslouchej, NIKDO se nebude srát do přátel Jacka Mosse, rozumíš?“

  Nenechal ho odpovědět. Jednou ranou navždy ukončil jeho problém s akné.

  Pomalu se mu navrátilo jeho normální vidění. Začal vnímat barvy, i tiché vzlykání, které se mu ozývalo za zády. Odhodil Mincovnu a rozběhl se za Triss.

„Jsi v pořádku?“ Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. Triss k němu zvedla hlavu a podívala se mu do očí.

„Co myslíš?!“ vyštěkla, „víš, jak dlouho bude trvat, než to tu uklidím?“

  Jackovi se ulevilo. Byla naprosto v pořádku. Pomohl jí s Nicole na nohy, Triss ho ale odstrčila. Nijak se tomu nedivil. Naproti jim vyrazil Thomas.

„Promiň. Minul jsem.“

„Stane se.“

***

  Odpoledne se chýlilo ke konci. Jack s Thomasem celý den odklízely mrtvá těla. Pohřbíváním se nezdržovali. V pouštních vozidlech bylo dost benzínu, a jelikož byla do posledního poškozená střelbou, využili benzín na úklid. Černý mastný dým stoupal vysoko k obloze a spolu s vraky rozstřílených vozidel snad vyšlou jasnou zprávu komukoli, kdo by se chtěl přiblížit.

  Pes vesele po celý den Jackovi asistoval. Obzvláště při hledání zatoulaných končetin byl velice nápomocný. Jedna se však stále pohřešovala, ale Pes byl rozhodnutý, že tu poslední si nechá. A odpoledne opravdu skončilo a slunce opět sestoupilo k západu. Byl čas se rozloučit.

  Triss s Jackem stále nemluvila, ale tu a tam se na něj alespoň usmála. Nebylo v tom nic veselého, ale bylo to něco. Jack si pobral výstroj a řádně překontroloval. V batohu měl dost zásob na týden, ale když bude mít štěstí, za dva dny bude v Junky Townu. Škoda, že alespoň jedna z těch bugyn nezůstala celá. Nedá se nic dělat.

  „Do týdne jsem zpátky. Pokud se do té doby nevrátím, budete pokračovat na severozápad, rozumíte? Junky Town obejdete pěkně širokým obloukem a pak rovnou sem,“ řekl Jack Nicole a ukázal prstem na mapu.

„A tady je co?“

„Echelon.“

„Díky, Jacku. Ale vrátíš se pro nás, žejo.“

„Neboj. Slíbil jsem, že vás tam dovedu, tak to udělám.“

  Jack se tedy rozloučil a zanechal svou družinu v domě. Ještě se naposledy ujistil, že Mincovna sedí v pouzdře a stejně tak že jeho pistole je na svém místě. Nová brokovnice visela na dlouhém popruhu a její váha ho uklidňovala. Vykročil tedy k západu.

„Počkej!“ ozvala se za ním Triss. Jack se otočil.

„Ano?“

Místo odpovědi se mu dostalo obětí a polibku.

„Pro stěstí, ty tupče zabedněná.“

  Jack se usmál. A poprvé za deset let se do úsměvu nemusel nutit. Rozhodil ruce a řekl: „Hej, já jsem Jack Moss…co se mě kurva asi tak může stát?“

  Na to se otočil a svižným krokem vyrazil k západu. Znovu za sebou zaslechl pohyb.

„Ty?“

  Pes kráčel vedle něj a jeho pohled mluvil za vše. Mě se nezbavíš.

„Tak pojď, Pse, cesta je dlouhá.“

  Pes vesele popoběhl, s nadšeným výrazem a vědomím, že konečně rozšíří své teritorium.

 

***

  Pustina, to je děsivé místo. Pustina bere, pustina dává a k nikomu se nechová fér. Takový je život. Občas na někoho narazíte a ten někdo vám během jediného dne, během jediného krátkého okamžiku změní celý život. Triss ještě chvíli sledovala vzdalující se dvojici, než slunce zapadlo a ona je ztratila z dohledu. Do mysli se jí vedral onen děsivý pocit, že ty dva vidí naposledy. O tom, že byl pocit oprávněný, se ujistila o týden později, kdy se na jejím prahu objevili vojáci Šedých praporů a všechny je bezpečně dopravily na základnu Echelon. Až tam se dozvěděla, že se Jack pohřešuje. A to nebylo fér.

  Ale pustina je také plná podivuhodných míst a lidí a plná překvapení. Myslíte, že už někoho nikdy neuvidíte a možná je to tak. Možná se Jack Moss skutečně ztratil. Ale je taky dost možné, že slunce zapadá na východě a vychází na západě a že měsíc je ze sýra. Historky o Minci se vypráví už dlouho a ještě dlouho se vyprávět budou. I dnes, více než rok od chvíle, kdy Jack zmizel v poušti, se tu a tam najde vybělená kostra, v jejíž proražené lebce cinká malá kovová mince. A najdou se i tací, kteří přísahají, že ty dva potkaly, hluboko v poušti. Dva muže v jednom těle a Psa. Pustina je opravdu děsivé místo. Obzvláště, pokud vám Jack Moss šlape na paty.

 

 

***

„Hej, Pse! Byl si někdy v Paříži?“

  Pes zavrčel.

„Já taky ne, ale slyšel jsem, že je tam hezky. Nikde žádná poušť, spousta světel. Co ty na to?“

Pes vyštěkl.

„Tak fajn.“

  Jack vytáhl z kapsy stále ještě vlhký kus kůže, který vyřízl z náčelníka nájezdníků. Tetování, které na ní bylo, ho donutilo změnit plány. Ještě než změnil směr na jihozápad, zavolal z vysílačky pro transport. Jako místo vyzvednutí zadal souřadnice chaloupky jedné bělovlasé čarodějnice, která mu od základu změnila život. A možná, že se nakonec i vrátí a zůstane s ní. Ale ještě před tím, si musí něco zařídit.

  Pak znovu pohlédl na tetování.

„Někdy tě prostě minulost nenechá bejt. Ale to ty asi nechápeš, co?“

Jen kdybys věděl, pomyslel si pes a vesele zaštěkal.

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Konečně je to tu! Je vidět, že sraz v nás všech znovu podnítil chuť ke psaní. Tenhle text ukládám do čtečky a vychutnám si ho. Ale na první pohled - paráda!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Miku, to je mazec, úplně jsem se ztratila a oči mi jen lítaly, než jsem to dočetla. Za prvý ten svět je hodně zajímavej, za druhý hrdina i další postavy jsou (ne)sympaťáci a za třetí píšeš tak, že se s ničím nepářeš, a jdeš rovnou k věci. Těším se na pokračování. wink

    Jen by tomu prospěla korektura (mému hnidopišnému já to nedá). Máš tam pár překlepů, hodně chyb v i/y a taky občas chybějící nebo přebývající čárky. Ale to asi víš sám. wink
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Markétko, děkuji. Bohužel, i/y je můj věčný problém s něma sem se nikdy moc nekamarádil. Korektura samozřejmě bude, ale až na závěr, kdy z toho udělám nějaký malý ebook.
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Gramatiku vem čert, tohle je prostě super příběh. wink A na ebook se těším. Budou ilustrace? wink
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Mno, uvidíme :) 
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Souhlasím s Markétkou, tady je sice potřeba korektur, ale taky jsem se začetl a nějak jsem nějaké chyby ani moc nevnímal. MIke, tohle je viditelně tvoje parketa.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Nojo, vidím Pustina - nemůžu si pomoct a musím číst... smile

    Takže - ok, je to tvoje pustina, to je jasný. Nevím jen, jestli jsem se od dob, kdy jsem se do toho začetla poprvé, změnila v náročnější čtenářku, ale spíš myslím, že předchozí texty jsi víc revidoval. Prosím, prosím, přimlouvám se za korektury. Gramatické chyby ještě snesu, ale místy ti to drhne stylisticky, opakují se slova a pod. Prosím, prosím, udělej s tím něco dřív, než to sem vyvěsíš, mě to moc mrzí, když takový hezký příběh čtu a kdybych ho pojídala - tak bych asi napsala, že mi drhne na jazyku. Nemyslím to zle a ty víš, že tenhle tvůj příběh miluju smile

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Hmmm... jak již psala Lucka, chtělo to revizi. Měl jsi to nechat odležet. První Pustina je o několik úrovní lepší a to, řekl bych, hlavně proto, že je celkově dočesanější. U této části mám dojem, že jsi to po sobě znovu nečetl. A proč? Protože hned v úvodu je několik škobrtnutí, které bys jistě zpětně viděl. smile

    To místo nemělo existovat... a o dva řádky dál ...To místo prostě nemělo být a přece existovalo.

    ...její bílé vlasy – v takovém případě bych vypustil zájmeno její...

    Pak je tady hned za sebou se opakující...Tedy až do této chvíle. V tuto chvíli totiž ...

    Zvíře bylo obrovské. Dost velké na to, …. povalil a zlomil vaz. - v jedné větě bys měl zachovat tvar slovesa ve vztahu k podmětu – tedy správně: povalilo a zlomilo...

    Prostě by to místy potřebovalo přeformulovat, dát si pozor na opakující se slova apod. Má to sice dynamiku a jede to svižně vpřed, svět je zajímavý a jsem rád, že jsem do něj mohl opět nahlédnout, ale i mě ta stylistika při čtení rušila stejně jako Lucku (zvlášť když vím, že to dokážeš napsat podstatně lépe, to jsi již několikrát předvedl smile). Opravdu by si to zasloužilo doladit, takhle to zbytečně sráží celkový dojem.

    Tak prosím, prosím rychle to dočisti. smile
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Děkuji všem. Máte pravdu, vážně je to poněkud uspěchané. Měl jsem takovou radost, že jsem tuhle část konečně dokončil, že jsem úplně zapomněl na to hlavní.

      Během dovolené se na to mrknu, budu mít dost času :D

      Díky za podněty a za kritiku, vy víte, že se nezlobím a že si jí vážím :D
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.