Vlak a jiné záhady

WhouWhou Komentářů: 2
upraveno 3. červen 2014 v Povídky
   „Dane, přivezli mi novou skříň, mohl by ses zastavit a složit mi ji.“

   „Tobě taky dobrý ráno, Terez.“ Odpovím známýmu hlasu z telefonu.

   „Jo, jasně. Koukej mrsknout prdelí, po pokoji se mi válej spoďáry.“

   „Předložte jízdenku, prosím.“ Řekne starší obtloustlá průvodčí s velkou bradavicí na bradě. Odložím telefon a podám jí lístek. Chvíli si ho prohlíží, pak si prohlíží mě. Na lístek vrazí s rázným cvak razítko, vrátí mi ho, trochu vyšpulí spodní ret a odejde.

   Mobil už je hluchej, ségra to musela típnout. Nesnáší, když jí někdo neodpovídá, byť jenom chvilku. Je to taková milá mladá holka, která pracuje jako číšnice v jedný nalejvárně. Pořád říká, že míří vysoko.

   Leda hovno.

   Vlastně se na práci číšnice skvěle hodí. Stačí pár ošklivejch slov a hned vám jednu natáhne. Když má šichtu, je to záruka relativně klidnýho večera. Užívá nadmíru sprostou mluvu a každej, kdo s ní má problém, skončí s rezervačkou v nejodpornějším zákoutí té nejsmradivější řitě, jakou si dovedete představit.

   Milá holka. Doopravdy.

   Budu jí muset zavolat zpátky. Později. Až bude mít špatnou náladu. Špatná nálada je totiž nejvyšší stupeň vlídnosti, jakýho se od ní dočkáte. Většinou má náladu mizernou přímo k posrání.

   Pendolino projede po vedlejší koleji a probere mě z polospánku. Promnu si oči a pokusím se pohodlně se posadit na nepohodlný sedačce zatuchlýho vlaku. Je deset ráno. Vracím se z Prahy, kde jsem měsíc makal, abych pak polovinu vejplaty nechal v příšerně předraženým pražským báru. Čirá debilita.

   Naproti mně sedí upocenej chlap v levným obleku a hází prasátka svou pleší. O dvě sedačky dál ženská, která očividně nezvládá svoje uřvaný parchanty. Za mnou pod obraz zmatlanej stařec páchnoucí po veřejný kadiboudě a krabičáku. Krásný ráno.

 

   Přijdu domů a koutkem oka zkontroluju poštu. Kromě jmen na schránce – Daniel Hlaváč, Jan Proutek – tam nic není. Přijdu do bytu, ani nemusím odemykat. Ten idiot Hanes snad neví, k čemu jsou zámky. Byt je prázdnej. Spolubydlící je nejspíš u přítelkyně. Nebo zas šoustá nějakou cizí šlápotu, co je dostatečně tupá, že mu skočila na ty jeho žvásty. Nutno dodat, že Hanesova holka, Ela, je nejrajcovnější ženská, jakou si dovedete představit. Krásná, chytrá, úžasnej smysl pro humor, chodící klišé. Nezaslouží si ji.Ale stejně přede mnou dostal přednost.

   „Dneska mě z postele dostane leda tak průjem.“ Řeknu si a usměju se. Vybalovat snad ani nestojí za tu námahu.

   A jak řeknu, tak taky dělám, ležím a čtu si, občas odskočím na záchod.

   Je asi deset večer, když mě konečně dožene tejden nezřízený konzumace tvrdýho alkoholu a práce na stavbě. Odpadnu rychleji než přejetá žába.

   Usnu a mám divnej sen.

   Stojím v kostele a nějakej kněz mele hubou, jak to uměj jenom oni a politici. Mluví o bohu, o jeho lásce, dobru, blábláblá. Nabádá k víře, varuje před zlem. Ujišťuje osazenstvo, že všichni jsme součástí něčeho většího, součástí jakýhosi plánu. Odsuzuje každýho „kacíře“, kterej by si dovolil tenhle fantastickej plán narušit. Totální hovadiny.

  Ani jednou se nepomodlí.

  Kostel je plnej lidí. Lidí v černých oblecích. Všichni mají kukly. Nikdo se ani nehne, nezavrtí, neošije. Jen seděj v lavicích narovnaný jak pravítka s rukama složenýma v klíně a hltají každý jeho slovo.

   „Povstaňte.“ Řekne kněz.

   Všichni dokonale současně vstanou a nechaj viset svý ruce podél těla.

   „Budiž oheň pokáním, odpuštěním a očištěním…

 

   Z vedlejší pokoje se ozve vzrušený vzdychání. Hanes se vrátil a očividně má společnost.

 

…Z popela jsme se zrodili, v popel se obrátíme.“ Dokončí kněz monolog.

   Kostel je najednou v plamenech. Hladový žhnoucí jazyky pohlcují vše. Plazí se po lavicích, plazí se po dřevěných trámech, plazí se po lidech v kuklách. Škvaří jejich černý obleky, pářou kůži, mění duhovky v tekoucí pramínky tavenýho skla. V prázdných očních důlcích se kroutí odporní červi hledající úkryt před ohněm. Žádnej není. Červi hoří a vřískají. Vřískají lidským hlasem plným bezmoci, zoufalství a agonie.

   Kouř a oheň.

   Kostel hoří.

   Červi hoří.

   Oni hoří a nehnou ani brvou.

   Dým štípe v nozdrách, dráždí v očích a páchne po bolesti, strachu, řeřavějící kůži a hořícímu dřevu.

   Puch spálenýho lidskýho masa proniká vším. Kůží, svaly, šlachami, orgány, až se ze všech stran provrtává do nejtajnějších zákoutí nevědomí. Za knězem zahlídnu rakev. Je v ní člověk, taky v plamenech. Kromě kukly přes hlavu je nahej. Kněz sleduje, jak se mu kůže transformuje v černej uhel. Kněz zasekaným pohybem a s notnou dávkou sebezapření po milimetrech, centimetrech, decimetrech, natahuje svůj bezmasej prst mým směrem. Plameny se blíží k hlavě muže v rakvi, pomalu, s brutální něžností mu stahují kuklu z obličeje. Už i kněz, s pahýlem stále namířeným na mě, se topí v moři ohnivejch jazyků. Má ústa dokořán, že jeho zuby a do široka rozevřený oči reflektují čirej fanatismus a šílenství….

 

   Z vedlejšího pokoje se ozve vzdech souložící ženské.

   Rychle se probudím a rozhlídnu kolem sebe. „Jenom sen…“ Řeknu polohlasně.

   Ozve se další vzrušený vzdech. Hanes a jeho bokovka. Protentokrát jsem mu vděčnej, že nedělá žádný cavyky s hlasitostí.

   Ráno se probudím brzy a jdu si zaběhat, Hanes ještě spí. Aby ne, po takový jízdě. Někdy si říkám, že má libido Rona Jeremyho, ty holky naprosto netušej, do čeho se ženou.

 

   Běžím svoji klasickou trasu. Není nijak dlouhá, ale dokáže perfektně probrat a nastartovat. Na konec jara je docela chladný ráno. To je dobře. Potřebuju ze sebe setřást pachuť, kterou ve mně zanechal onen sen. A následná Hanesova audio-adaptace porna taky není zážitek, na kterej bych rád vzpomínal.

   Běžím parkem. Semtam minu tu feťáka, tu bezdomovce, támhle opilce. Debil jako já, kterej si jde ráno zaběhat, místo aby dál chrápal ve svý pohodlný posteli v teplým bytě, jim nestojí za pozornost. Míhám poslední lavici s posledním bezdomovcem. Jako jedinej mi věnuje prázdnej pohled.

   „Tak už to bejvá brácho,“ řekne a nasucho zamlaská.“ je to pěkná kurva.“

  „Musím do sebe rychlo něco kopnout, bo se z toho poseru…“ Vytáhne z igelitky průhlednou plastovou lahev a pořádně si přihne. Dál už si mě nevšímá.

   Pokračuju ve svý trase.

   Vlakový nádraží je v tuhle dobu poměrně klidná lokalita. Moji pozornost upoutá až nejzazší kolej. Stojí na ní vlak, jakej jsem tady - nejen tady - jakej jsem v životě neviděl. Působí staře a majestátně a co víc, je kompletně bílej. Žádná špína, bahno, prach, ba ani výrobní číslo nebo znak výrobce, nic. Jen barva nejjasnějšího sněhu a průzračný okna.

   Jdu se podívat blíž. Nastupují do něj lidi. Jsou povědomí. Vím, že je neznám a taky vím, že jsem je už někde viděl.

   „Přistoupíte si, Danieli?“ Promluví na mě průvodčí.

   Leknu se. „Ne, řek bych. Díky.“

   Zarazím se.

   „Moment, odkud znáte mý jméno?“

   „Máte tu rezervaci, znám jména všech cestujících.“

   Tupě na něj zírám. „To bude omyl, žádnou rezervačku jsem si nekupoval.“

   Dlouze se na mě zadívá spod svých brýlí. „To ani netvrdím.“

   Má vrásčitou tvář, drobnej nos, mroží knír, huňatý obočí, prořídlý a našedlý vlasy, oči blankytně modrý. Hledí na mě.

   „Odjíždíme dnes po půlnoci, Vaše rezervace je platná pouze,“ poslední tři slova zdůrazní „do té doby.“ a zmizí v útrobách vlaku.

   Zvláštní ráno.

 

   Rozhodnu se, že zajdu za Terez, ať mám ten klystýr rychle za sebou. Je devět ráno. V devět vždycky snídá v kavárně na hlavní třídě. Slunce se začíná konečně probouzet z noční opice a příjemně chladný ráno přechází v příjemněji vřelý dopoledne.

   Kavárna se jmenuje Hell Café. Majitel v názvu projevil svůj smysl pro upřímnost – skvělej nomen omen – žádná klimatizace, obsluha mizerná a kafe přímo k zblití. Osobně nechápu, proč tam Terez chodí. Ale sestra svoje zaběhnutý rituály nemění. Dveře od kavárny jsou dokořán, aby se dovnitř dostal aspoň litřík čerstvýho vzduchu.    Vejdu dovnitř, Terez sedí u zadního stolu – nejdál od dveří – a telefonuje. V krůpějích a lesknoucích se lícních kostech se jí zračí divnej výraz, jakej u ní nepamatuju. Vypadá jinak, jemněji, lidštěji. A taky zdrceněji. Ale třeba se mi to jen zdá.

   Šouravým krokem se pohnu k jejímu stolu, když se na mě podívá a volnou rukou provede zamítavý gesto. Ten signál znám, znamená: „Padej, teď na tebe nemám čas ani náladu.“ Povzdechnu si a na patě se obrátím k odchodu, div nevrazím do číšníka. Obratně se mu vyhnu. Nevypadá, že by ho to nějak vzrušovalo.

   „Pardon,“ utrousím. Odpoví v nesrozumitelným zahuhlání pod svý chmýří pod nosem, na který musí bejt patřičně hrdej.

   Jak jsem říkal, mizerná obsluha.

   Vyjdu ven. Slunce už si dalo ranního vyprošťováka a svědomitě se pustilo do práce.

   Na čas se zastavím a pozoruju lidi kolem. Ať se rozhlídnu kamkoliv, vidím jen dva typy lidí. Ty, který choděj do práce, která je nebaví, kde lezou do prdele šéfovi, kterýho nenáviděj, protože potřebujou prachy na všechny ty nepotřebný sračky, aby s něma zapůsobili na lidi, který nemaj rádi. Snažej se proplout životem.

   Pak ti druzí. Ty, který na všechno takříkajíc serou. Nemaj co získat a ani o co přijít. Žádný cíle nebo ambice. Neproplouvaj životem, život proplouvá kolem nich. Jedni do sebe lejou levný pivo, jiní se poflakujou po ulici, další jen seděj a  s úsměvem sledujou dění kolem sebe.

   Těžko říct, kdo je na tom hůř.

   Jak tak stojím a bloudím v labyrintu myšlenek, všechno mi najednou přijde jiný.

   Jasnější a nestrojenější.

   Matnější a stupidnější.

   Z bludiště mě vytáhne až chlápek procházející kolem. „Zasloužila si to, ona, oni, já. Celej ten zkurvenej barák.“ Odplivne si.

   Vypadá tak na čtyřicet. Má na sobě obnošený modrý džíny a ušmudlanou košili napůl vystrčenou z kalhot. Pár vlasů. Několika denní strniště a pod znavenýma očima velký kruhy. Nemrká.

   Znovu si odplivne a dokola opakuje „Zasloužila si to, ona, oni, já. Celej ten zkurvenej barák.“ Odplivnutí. „Zasloužila si to, ona, oni, já. Celej ten zkurvenej barák.“ Odplivnutí…

   Ještě chvíli ho pozoruju, než zahne za roh ulice. Rychle zamrkám a zavrtím hlavou, abych se probral z melancholie.

   „Odpoledne musím zavolat Terez.“ Povzdechnu a vyrazím domů.

 

   V chodbě stojí Hanes a jeho bokovka, která při pohledu na mě stydlivě sklopí oči k zemi a rychle vyjde ven. Hanes vypadá podrážděně, ani nepozdraví. To on dělává, když najde nějakou chybku v koncepci jeho životní filozofie. Projdu kolem něj a taky nepozdravím, nemá to cenu. Hanes jen třískne dveřmi a vyrazí ven.

   Opláchnu si obličej a přijdu do pokoje. Zdá se mi, že něco nesedí, drobnost. Chvilku pátrám po zdroji svýho neklidu. Marně.

   Po pár minutách ten pocit přejde. Zvednu z postele Mitchellův Atlas mraků a dám se do čtení.

   Za několik stránek - v návaznosti na žádost močovýho měchýře – u Poločasů rozpadu, odložím knihu na stůl a… A pak to uvidím, drobnost, která mi neseděla. Naprosto stupidní maličkost. Na stole leží jízdenka. Podívám se na ní blíž…

   Je na moje jméno, pro jednu osobu. Trasa ze Šumperka do… Nikam? Cílová stanice není vypsaná. Platnost končí dnes o půlnoci.

   Vždyť sem si žádnou jízdenku nekupoval. Přemítám. Vzpomenu si na ráno, na bílej vlak a podivnýho průvodčího. Hlavou se mi honěj teorie, že by se z toho jeden podělal…

   Hanes si podle všeho koupil místenku na moje jméno. Jiný vysvětlení mě nenapadne.

   Vrátím jízdenku na stůl a vytáhnu mobil. „Čas zavolat tomu ztělesnění něžnosti.“

   Vypustím z úst neviditelnej obláček vzduchu. Vytočím požadovaný číslo a… Hlasovka. Divný.

   Je něco kolem třetí odpoledne a já se cítím nezvykle utahanej. Podívám se na internet, nefunguje. Fajn. Začínám bejt zatraceně podrážděnej. Opět skončím u knížky, no co, stejně jsem měl v plánu ji konečně dočíst. Po sedmi odstavcích usnu neklidným polospánkem.

   Stojím u řeky a z druhýho břehu na mě mává holka. Vypadá tak na čtrnáct, má popelavý vlasy spadající do půli zad a křídově bílou pleť. Oblečená v saténových šatech barvy její pleti poskakuje po zemi na bosých nožkou a volá na mě. Nerozumím jí. Rozběhnu se po mostu. Běžím dál a dál, stále dál, ale dívenka se nepřibližuje. V tom přestane mávat a spustí ruku podél těla, mírně nakloní hlavu na pravou stranu, takže pramínky vlasů nyní zakrývají její bledý obličej. Usmívá se. Druhej břeh se konečně začne přibližovat. Jsem blízko. Z mezery mezi vlasy a tváří na mě hledí velké, smaragdově zářící oko. Dívenka se chystá promluvit. Pečlivě poslouchám a…

   Cítím na rtech pachuť mokrýho papíru. Ospale otevřu oči a všimnu si poslintaných stránek Poločasů rozpadu. Posadím se a promnu si lopatky. Kouknu na hodiny. „Půl desátý – další promarněnej den, takovejch bylo a bude,“ zamručím a zívnu, až mi zalupe v čelistech. Stoupnu a protáhnu se, že celá kostra zaskučí jak opotřebovaná pérová madrace. Přece nebudu celej večer sedět doma, stejně bych až do rána neusnul. Pár piv se zdá jako spolehlivý sedativum. Ostatně jako vždycky. Lehce si prohrábnu zvlněný vlasy, opláchnu ještě ospalej obličej a odeberu se ven.

   Zastavím se před barem, kterej jsem v týhle části města nikdy neviděl. Vejdu. Uvnitř to vypadá přinejlepším staře, při nejhorším odpudivě. Starý stoly a na nich špinavý ubrusy, židle, který vaší zadnici uštědří pár třísek. Zem tvoří opotřebovaný kachličky jak z minulýho režimu. Zeď škemrá o vymalování. Záchodu se raděj obloukem vyhnout.

   S osazenstvem to není o moc lepší. Jeden obtloustlej chlápek s velkým knírem, moly prožranou mikinou a hustou kšticí ryšavejch vlasů. Další mladík oblečenej celej v černým, po bocích zavěšený řetězy, těžký boty, mám dojem, že se jim říká kanady. A místo vlasů jen jakejsi pitomej kohout. Nepřítomnej pohled. Třetí člověk mi přijde povědomej, po pár vteřinách mi to docvakne. Ten chlap z dopoledne, co pořád plival a opakoval nesmysly. Na okamžik o mě zavadí pohledem, v očích se mu zaleskne naprostej nezájem. Zbytek baru jsou klasický prototypy alkoholovejch pavouků – vínem zmoženej spící, hromotluk s vousy od pivní pěny, znuděnej fanoušek rumu a vášnivej degustátor vodky. Všechny ty lidi, barmana nevyjímaje, pojí jedna věc – vypadaj zlomeně.

   Sednu si na bar. Nemám v plánu se tady nějak přehnaně zdržovat, dám si jedno, dvě na rychlovku a půjdu. „V tomhle baru jsem prvně.“ Řeknu barmanovi a usrknu piva.

   Mrkne se na mě. „Vážně? Stojí tu snad od nepaměti.“

   „To bych i věřil…“ Opáčím se zřetelným nádechem sarkasmu.

   Barman si dotčeně odfrkne.

   „Nic osobního, je to tu… útulný.“ Mocnými hlty vyprázdním sklenici. „Ještě jedno.“

   Spokojí se s neupřímnou omluvou a začne plnit další půllitr. „Jak ti říkaj?“

   „Dan.“

   „A kolik ti je, Dane?“

   „Plnoletej sem, jestli Vám de o tohle, nedávno mi bylo dvacet.“

   „Dvacet…“ Zopakuje. „Tak mladej…“ Zamumlá spíš pro sebe. „Tak… mladej a přidrzlej Dane, máš tušení, proč si tuhle putyku nikdy nezmerčil?“

   „Nemůžu znát všechny bary ve městě.“

   „Ale hovno… Každej ve tvým věku znal, zná a bude znát všechny bary v tak malým městě.“

   Položí loket na výčep a opře si hlavu o dlaň pravé ruky.

   Po letmým zaváhání mu musím dát za pravdu: „Pravda, asi sem si prostě nikdy nevšim.“ Tenhle rozhovor mi začíná bejt příjemnej jako víkend u prarodičů.

   „Bingo, a proč?“

    Podrbu se na hlavě v nechápavým gestu a dlouze si loknu piva. Divnej člověk.

    Jak tak neodpovídám, barman začne něco hledat pod pultem. Hrabe tam asi dvě minuty, pak vítězoslavně vykřikne: „Tady to je.“ Podá mi noviny. „Čti.“

   Pokrčím rameny i rty. Nakonec, proč ne, že jo. Chvíli si prohlížím úvodní stránku. Pak noviny rozevřu a dám se do čtení… Blbosti, nesmysly, naprosto zoufalý a debilní bulvární články…

  

   Po pár minutách noviny zase zavřu, loupnu pohledem na barmana a zasměju se

   „Co to je zas za blbost?“

     Barman mlčí.

   „Fakt kurvastickej vtípek. To zkoušíte na každýho?“

   Znovu upiju.

    „Pozor na hubu. O tomhle nežertujeme, mladej, tady určitě ne. Rohlídni se kolem sebe a zapoj tu vepřovou tykev, co ti drží na krku. Nevypadáš zas tak blbej. A pokud zas tak blbej seš, otec Fura ti dá pár dalších indicií.“ Barman si s přehnaným zaujetím začne hladit neviditelnej plnovous. „Nápověda první: Zdál se ti divnej a po čertech děsivej sen. Pořád nic? Fajn. Nápověda číslo dva: Dneska tě někdo zastavil, že sis objednal odvoz, nevím kdo, možná taxikář, autobusák, náhodnej chlápek na koni, lítající lemur, to víš jenom ty. Á, vidím, že mám tvou pozornost. Nápověda třetí jsem já, tenhle bar a tyhle lidi a taky noviny, hlavně noviny.

V tomhle ty noviny nikdy nelžou, Danieli, nikdy.“

   Už se chystám zeptat, co že to fetuje, že bych koupil vzorek, jenže něco… něco v jeho hlase a očích, upřímnejch očích plnejch zakořeněný křivdy, mě přinutí se zamyslet. Co když je to pravda, třeba jen z části? Hodně by to vysvětlovalo. Ale ne, to přece není možný! Bych si snad musel všimnout! Skoro už mávnu rukou nad debilitou svejch myšlenkovejch pochodů, jenžepochybnosti, ty dotěrný mrchy, jako termiti rozežíraj mou mysl a začnu se rozpomínat, na všechno. Uběhnou ?vteřiny, minuta, dvě, hodina? „Myslíte to vážně?“ Zeptám se odmítavě.

   Barman přikývne.

   „Můžu to nějak ovlivnit?“ Zeptám se tentokrát z části vzdorovitě, z části smlouvavě.

   Barman se nejistě zavrtí: „Jak kdy, ve tvým případě bych řekl, že ano. Přijde na to, jak moc seš sám se sebou spokojenej.“

   „Jak jako spokojenej?“ Vykřiknu a zoufale rozhodím rukama.

   „Seš ještě zobák, Dane, takže ti povím jednu z věcí, o který víš, ale zatím ji patrně nedokážeš vnímat.“ Barman se na minutu odmlčí, než opět spustí. „Na první pohled jednoduchý otázky bejvaj většinou ty nejsložitější, a to pro to, že na ně není vyloženě správná odpověď. Nic nemá prostou odpověď, Dane. Stejně jako svět není černej a bílej, noc nemusí být vždycky studená a den teplej, v pravdě bejvá lež a ve lži zas zrnko pravdy a lidi nejsou jenom dobrý nebo jenom špatný, stejně tak každý NE v sobě nese kus ANO a každý ANO zas část NE. Dostals možnost volby, což se nepoštěstí každýmu, nespěchej s rozhodnutím, jelikož nic není tak prostý, jak se na první nebo druhej, možná i třetí pohled může zdát.“

   Nechápu, co tím myslí, ale svým způsobem tuším, že se to brzy dozvím. Zamrkám na barmana a začnu vytahovat peněženku. Barman v odmítavým gestu zavrtí hlavou a řekne, že to mám na účet podniku. Zeptám se, jestli si ty noviny můžu vzít s sebou. Souhlasí. Sesednu z barový židle a vydám se k východu. V půli cesty mě zastaví barmanův hlas: „Přemýšlej nad tím, co sem ti řekl, Dane, přemýšlej nad vším, cos zažil, nejenom dneska, ale celkově. A ať už se rozhodneš jakkoliv…“ Odmlčí se hledajíc správný slova. Nenajde je. „…Hodně štěstí a sbohem, přidrzlej Dane, rád sem tě poznal. I když jen krátce.“

   „Díky, já Vás taky… A fakt by nebylo od věci tady vymalovat.“ Odpovím, ne s úmyslem urazit, ne s potřebou radit, ne s nádechem sarkasmu. Odpovím s pocitem tichýho porozumění a vím, že barman to cítí stejně.

   Otočím se na patě a otevřu dveře, plíce mi naplní chladnej (nebo vřelej?) noční vzduch. Emoce a myšlenky ve mně rotují, mísí se, prolínají, navzájem odstrkují a pak přitahují, jako copánky malý holky. Jako ruce, těla a vzdechy milenců. Jako dva magnety zachycený v nespokojeným tornádu. Zmatek? Ano. Strach? Určitě. Vzrušení? Neuvěřitelný. Zvědavost? Neukojitelná. Proč já? Proč teď? Proč tam? Proč takhle? S tímhle a mnohem více vstoupím do útrob noci.

 

   Vejdu do bytu. V něm nikdo. Výborně. Ze stolu seberu jízdenku a vložím ji do peněženky. Najdu tužku, papír a napíšu: Neposer to, co někdo nenajde za celej život.

   Slova, která řeknou tak málo…

Odnesu papír do Honzova pokoje. Vytáhnu z kapsy mobil. „Dovolali jste se do hlasové schránky Terezy Hlaváčové, po pípnutí zanechte vzkaz.“ Nadechnu se. „Mám tě rád, Terez.“ Vrátím se do svýho pokoje a položím telefon na stůl. Rozhlídnu se po něm. Naposledy? Přejdu práh a vykročím dál. Vykročím na místo, kde se rozhodne.

   …a zároveň tak mnoho.

 

   „Tak přeci jen si přistoupíte, Dane?“ Položí mi řečnickou otázku průvodčí a mávne směrem k nástupním dveřím vlaku.

   Mlčky vcházím dovnitř a vidím tam ty povědomý lidi, který jistojistě neznám. Podsaditýho mužíka v kvádru s pleší. Ženskou se dvěma tichejma dětma. Starce s plnovousem a životem znásilněným obličejem. Obézní ženskou ve středních letech s bradavicí.

   Vlak se rozjede. Jede a stojí na místě, jede kamkoliv a nikam, jede plnej i prázdnej…

   Do vagónu vstoupí průvodčí. „Vaše jízdenky, prosím,“ řekne autoritativně. Všichni bezmyšlenkovitě, jakoby ty pohyby ani nepatřily nám, vytáhneme jízdenky. Cvakne jízdenku muži v obleku, ženě s dětmi, starci i obézní ženě. U mě se zastaví, opět se na mě podívá tím pohledem. Mám pocit, že mi čte myšlenky, že ví, co jsem kdy dělal, na co jsem kdy myslel, co jsem zapomněl nebo chtěl zapomenout, na co jsem byl hrdej a za co jsem se styděl. Cítím se jako bezbranný batole, nebo zvíře závislý na něčím rozmaru. Pak si všimne novin, který se válej vedle mý levačky. Posadí se.

  Postrčí si brýle výš po klenbě nosu a spustí: „Musíte být zmatený…“

  „Zmatenej? Tak bych tuhle posranou šílenost zrovna nenazval,“ řeknu ostřeji, než mám v úmyslu a dodám: „Kdo vlastně ste? Vy sste…“

  „Ne, to nejsem.“ Skočí mi do řeči a mávne rukou. „Abych Vám odpověděl na otázku… kdysi mi říkali Charón – převozník – pokud chcete. Teď jsem jen průvodčí.“

   Zamračím se a otřu si rty.

   Průvodčí mlčí.

   „Mohu Vám, Danieli, říct jediné, dělám to už hodně dlouho, déle, než si dovedete představit, takže Vím. Vím, že život vás nemiluje, Danieli. Je krutý, nespravedlivý, plný bolesti a utrpení, dá vám naděje, sny a pak vás srazí k zemi. Vstanete. Srazí vás znovu… a tvrději. Přesto… Přesto všechno, život se lidem nesnaží ublížit, ale ani v ničem pomoci. Život umí být i krásný. Jsou v něm roky strávené po boku milovaného člověka, večery plné smíchu prožité s přáteli. Může být plný radosti z úspěchů, skýtá první tanec, první polibek, první upřímné milování. Nerozplývá se nad vaší bolestí, ale ani neraduje nad vaší slastí. K životu, Dane, není návod, není příručka a rozhodně v něm není účel, cíl nebo smysl. Život prostě a jednoduše Je. Nic víc. Nic míň.

   Pak je tu smrt, smrt bývá milosrdná, smrt bývá pravdivá a vždycky je spravedlivá. Smrt nedělá rozdíly. Někdy přijde dříve, než se člověk narodí, někdy přijde, když mu je sto, ale přijde. Vždycky přijde. Bývá v ní vykoupení, bývá v ní východisko i soucit. Smrt není konec ani začátek, jen něco dalšího, jiného. Neznámá etapa, neprobádaná oblast, i pro mě, Dane, ani já nevím, co je na druhé straně. Je tam něco lepšího než život? Něco horšího? Jiný život? Nevím. Jedno vím ale jistě, dříve či později se tam sejdete všichni, ty, Jan, Tereza a Ela. I ti lidé z baru, kteří zmeškali svůj vlak a teď musí bloudit světem, dokud Smrt nerozhodne jinak… Jednou rozhodne… Jenže ne teď, teď se rozhodujete Vy. Máte toliko času, kolik jen potřebujete. Až budete vědět, vlak zastaví a Vy vystoupíte. Na jakém břehu řeky vystoupíte, Danieli? Život se všemi radostmi i strastmi, nebo smrt, něco jiného a neprobádaného? Je to na Vás.“ Průvodčí vstane a cvakne mi jízdenku.

   Připadám si jako v hodně divným příběhu.

   Něco končí, napadne mě. A vím, že moje myšlenka to není.

   „Nic nemůže skončit, aniž by něco nového začalo.“ Opáčí průvodčí s mírným úsměvem a jde dál do vozu.

   Vezmu do ruky noviny, rozevřu je a čtu nadpisy:

   Bezdomovec zemřel po konzumaci smrtelného methanolu. Je to už bezmála…

 

   Posunu se výše:

   Muž zabil svou ženu a 2 děti, když záměrně podpálil dům….

 

   Posunu se ještě o něco výše:

   Vlakové neštěstí na trase Praha – Šumperk

   Dne 13.6.2014 v dopoledních hodinách se čelně srazil osobní vlak s pendolinem. Cestující utrpěli vážná nebo smrtelná zranění. Počet obětí se zatím zastavil na čísle dvanáct, dalších čtyřiadvacet lidí bojuje o život v Olomoucké nemocnici. Hasiči s dýmem a ohněm bojovali…

 

   Odložím noviny a zadívám se z okna. Nikdy jsem nebyl oblíbenej, ale ani odstrkávanej. Nejsem hloupej a nejsem chytrej. Mám pár přátel a pár nepřátel. Nejsem zručnej a nejsem poleno. Ani hezkej ani ošklivej. Zvládám tolik činností, kolik jich nezvládám. Nikdy jsem nebyl a nebudu v čemkoliv nejlepší. A nejhorší. Nezanechám po sobě nic… Jen Terez. Neschopnej najít správnou odpověď vlak i se mnou jede. Jede někam nebo nikam. Jede všude nebo nikde. Jede za všemi nebo za nikým. Jede a nejede.

   A já v něm.

Komentáře

  • LucieLucie Komentářů: 407
    Ahoj, zdravím tě tady na fóru. Dalo by se to převést do normálního textu?

    Měla jsem úmysl přečíst, ale v téhle formě se to nedá frown

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Také bych se přimlouval za normální textovou podobu - takhle to asi nikdo moc číst nebude. smile
  • WhouWhou Komentářů: 2
    Snad už to je v pořádku, zdejší editor si očividně příliš nepotykal s Wordem.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Takže už je to v pořádku, text je jak má, takže jsem si přečetl tvé dílo. Nejprve také vítám nově příchozího do společnosti amatérských spisovatelů.wink

    A teď k povídce. Píšeš, chválit a kritizovat, tedy dobrá.smile

    Chválím tedy zajímavý styl vyprávění a povídku trochu jinou, než se tu objevují. A líbí se mi i dobře zvládnutý přítomný čas, to je dost složité, ustát to. I když moc nefandím tomuhle způsobu, tady je to dobré.

    A kritika. Vadí mi tam příliš mnoho vulgarismů. Občas někdy sedne, ale tady je toho až příliš. Celá povídka mi připadá trochu moc upovídaná, spousta textu, která nemá nějakou vzájemnou sovislost, smíchaná s filosofickými okamžiky. Hodně bych proškrtal a třeba i škrtnuté texty použil v jiných povídkách.

    Je toho tady prostě strašně moc, mnoho příběhů, mnoho akcí, mnoho různých okamžiků. Jako kdybys chtěl třeba novelu smrsknout do formátu povídky a nic nevynechat. 

    Přitom ten nápad s jakousi záhadou v čase je skvělý a pointa je překvapivá. Je vidět, že jsi to psal s nadšením, ale nemyslel jsi na čtenáře, který třeba nemá trpělivost, prokousat se spoustou slov k takovému závěru.

    Ale neber to všechno moc vážně, já tady moc rád šťourám do cizí práce...laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 407
    Hm, tak to je dobrý námět a četla jsem to se zaujetím. Moc se líbí konec, vlastně celé se mi to moc líbí. smile

    Jen asi malinko bych proškrtala a vynechala některé vulgarismy. Myslím, že i jejich poloviční počet by splnil záměr a četlo by se to lehčeji. Zpětně mě dostala nejvíc ta vsuvka žháře smile Opravdu fajn. Za sebe doufám, že se tu od tebe dočkáme dalších věcí.

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Je to syrové, žádné kudrlinky, hovorový styl tomu sedí, ale jak již bylo zmíněno máš zde zbytečné nadužívání vulgarismů, stačilo jich pársmile. Začátek mi příjde tak nějak neučesaný – hovor se segrou a vyrušení průvodčí...

    Dále se pak např. opakuje - Přijdu domů... a o řádek dále ...Přijdu do bytu..
    Dokonale současně vstanou – příjde mi krkolomné, asi bych volil jinou formulaci
    jakej jsem tady – nejen tady – jakej jsem – druhé jakej jsem vyhodit.

    Asi bych se nebal ještě nějakého proškrtání, aby to šlo rychleji k cíli (ale to je otázka úhlu pohledu smile ) Vyznění celého příběhu je dobré, líbí se mi. Jen úplně poslední odstavec je v mých očích už navíc.

    Jako celek zaujalo, snad se tedy dočkáme i nějakého dalšího tvého literárního příspěvku. smile
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.