Jenom dalí den

martinellabonsimartinellabonsi Komentářů: 4
upraveno 23. říjen 2011 v O tvůrčím psaní
Jenom další den
Jsou 4 hodiny ráno a Lucie ještě neusnula, převaluje se, vzdychá, bojí se, kouří jednu za druhou. Už takhle nespí tři dny, nejí, jen polehává, i přes den, jen hulí.

Už to zase začíná, jsem na nervy. Je nepříjemná, nedá se s ní mluvit, hned vyletí, radši mlčím.

Už nemůžu. Co mám dělat ? Nejde si toho nevšímat. Ptám se jí co je, co jí bolí, vždy stejná odpověď, „ nech mě bejt“.

Spíme v obýváku, vadí jí chlupy od našich psů, najednou… Odhání je. Pak volá tenkým hláskem, snad aby jí nikdo neslyšel „pomóc, pomóc „ .

Je mi jí líto a chce se mi brečet.

„ Co je Lucinko ?“

„ Bojím se Cirana, mám zase halucinace „.

„ Tak si pojď lehnout ke mně“

„ Nemůžu, bojím se slézt z postele“.

Tak jsem rozsvítila velké světlo ( jinak mám pořád zapálenou svíčku, aby nebyla úplná tma ), aby se nebála, aby viděla že tu žádný Ciran není, a šla si lehnout ke mně do postele.

Musela jsem jí dát diazepam, aby se uklidnila a mohla spát. Držela jsem jí za ruku a hladila po zádech, dokud neusnula.



V sedm hodin ráno mě budí manžel, jestli budu stávat s Luckou do školy, řekla jsem že ne, že málo spala, že ji nechám radši doma. Manžel odvezl Matěje do školy a já znovu usla, Lucka taky ještě spala. V 8:30 mě vzbudil telefon, ještě že tak. Lucka už nespala, a hned se ptala jestli jí dám cigaretu. Jednu jsem jí dala. Ptala jsem se jak jí je, prý jí bolí hlava.

„ Takže do školy radši nepůjdeš ne? Budeme spolu doma jo ? „

„ Ne, chci jít do školy“.

„ Luci to nebude dobrej nápad, moc si nespala, raději si odpočiň, do školy půjdeš zítra, jo? „

„ Ne, odvez mě do školy, já tam chci, zvládnu to !“

„Tak se rychle obleč, musíme si pospíšit, udělám Ti čaj a namaž si aspoň chleba. „

Šla se sprchovat, to jsem zvědavá jak to stihnem, slíbila jsem že dnes našim půjčím auto, čaje se napila nepatrně a do chleba si jen kousla.

Jdu se oblékat, na schodech ležela Lucčina taška do školy, byla nějak plná, rychle do ní kouknu…………..takže, dvě trika, nějaký spoďáry, ponožky, žehlička na vlasy, veškerá kosmetika, hmm….to už tady dlouho nebylo, zase chce zdrhnout.

„ Lucie !! Pojď dolů, Ty chceš utéct ? „

„ Jo“.

„ A můžeš mi říct proč ? Proč zase ? „

„ Protože jsme se včera pohádaly“.

„ A to je jako všechno ? Že jsme se pohádaly ? Že jsem Ti řekla, abys spala raději se mnou, aby ses nebála, protože v ložnici ležíš při rozsvíceným světle, platím pět tisíc elektriku, a to je špatně ? Já už se zblázním, v každé rodině se někdo pohádá, a kdyby to každý řešil útěkem, pak by asi spolu nikdo nebyl, kolik Ti je ? Takže to mám za to, že se o Tebe starám, nechodím kvůli Tobě do práce, aby ses tu nebála, vozím Tě do školy od desíti, aby ses neunavila, vozím Tě autem, tam i nazpátek, abys nemusela autobusem, spím s Tebou v obýváku, aby ses nebála, a Ty jako utečeš ? Co sakra ještě chceš ?! Já už nevím co mám dělat, a kam si vlastně chtěla jít ? „

„ Nevím, chtěla jsem utéct aspoň na dva dny. „

„ A kam ? Nechápu Tě, a to jako si utečeš, a pak se jako zase vrátíš, a co čekáš, že Tě tu pak budeme objímat, a radovat se že jsi se jako laskavě vrátila ? „

Kouká na mě, nic neříká, určitě si myslí jak jsem blbá.

„ Tak hele Lucinko, pěkně Ti děkuju, už je to tu zase, já už nemůžu, nemůžu dál…..“

Pak se rozbrečím, brečím dost dlouho a dost nahlas. Utřu si slzy, holka sedí na schodech, a otáveně na mě civí.

Ani to s ní nehlo, čekala až se uráčím vybulet, a řekne mi, že si s tašky všechno prádlo vyndala, ať jí odvezu do školy, že dnes neuteče.

„ A to mě má jako uklidnit ? Že neutečeš dneska ? Za prvé Ti nevěřím, a za druhé Tě nikam nevezu, nebudu Ti dělat blbečka, A dobře mě poslouchej holčičko, jednou utečeš, volám policajty, ono ví že bereš léky na schizofrenii, ani se mě nebudou ptát, a vezou Tě znova do Dobřan. A pamatuj si, že jestli to uděláš, už za Tebou nepřijedu, buď si tam do 18-ti, a pak si jdi kam chceš. Já už nemůžu, je to pořád to samý, jsem taky jenom člověk, a jestli se Ti zdá málo, co pro Tebe dělám, pak si poraď sama. Všechno to máš z těch drog, kdybys je nebrala, nikdy bys neměla schizofrenii, nikdy bys nebyla v blázinci, a mohli jsme se všichni normálně žít. „

Neodpověděla mi ani slovo. Ví moc dobře, že mě to vytáčí, když mlčí. Ach jo, kdy tohle skončí.

Samozřejmě měla na sobě zase kraťasy, který jsou dlouhý akorát tak aby jí nebyl vidět zadek, silonky a kozačky, hm, no proč ne, venku je jen – 10 stupňů, škoda mluvit, zase by jsme se pohádaly.

Do školy jsem jí neodvezla, nebudu riskovat že uteče, už nechci zažít tu ostudu, po kolikátý už bych volala policii, zase bych musela na sociálku, už neeee, už to nechci, dlouhý výslechy, stačí říct jméno Lucie a celá policie přesně ví o koho jde.

Jedu k našim odvézt auto, Lucka samozřejmě se mnou, bojí se doma sama. Naši se ptají proč není ve škole, řeknu že málo spala a radši zavedu rozhovor na jiné téma.

Máma domlouvá Lucii , aby nenosila ty kraťasy, snaží se s ní mluvit vlídně, ale je to k ničemu, radši dělám že to neslyším.

Naši nás odvezli domů, Lucka si jde lehnout, zeptá se mi na cigaretu, dám jí, a proč že jsem jí nekoupila taky krabičku, jako vždy, odpověděla jsem, že by jí zase vykouřila za pět hodin, takže jí budu dávat sama. Vzala si salát s rohlíkem ( aspoň něco ) a šla si lehnout nahoru do pokoje. Bojí se tam, ale asi je na mě naštvaná, tak nechce ležet tady. Hm, podívám se chvíli do počítače, a půjdu tu uklidit ten bordel a uvařit, až se naši vrátí budou mít hlad a doma nemají určitě nic. Ještě že nemusím pro malého do školy, dnes ho přiveze sousedka. Hraju na počítači karty a přemýšlím, jestli nejdřív uvařím, nebo uklidím. Dám si kafe. Lucka snad spí, je klid.

Komentáře

  • jo, tak tomuhle věřím, všechno včetně stylu, konzistence i atmosféry tu sedí jak prdel na hrnec, bravo!
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.