A tak to chodí den co den

JalusyJalusy Komentářů: 4
upraveno 25. duben 2014 v Povídky
Nemám ráda lidi, říkám si v duchu, když se halou klientského centra ozve protivné PÍP, PÍP, PÍP. Dnes je to přinejmenším posté, a to tu sedím teprve hodinu. Ještě mě čekají další čtyři, ach jo! Koutky úst se mi zvednou do úsměvu, který jsem v průběhu let strávených za přepážkou dovedla k dokonalosti. Zmáčknu tlačítko a na velké světelné tabuli se s ještě protivnějším DINGDONG rozsvítí číslo 253, které směruje návštěvníka úřadu na čtvrtou přepážku.



Rozhlédnu se po obdélníkovém prostoru pro klienty. Sedátka z lamina imitujícího dřevo jsou přimontovaná na kovovém rámu po osmi kusech v pěti řadách a jsou do jednoho obsazená. Pár lidí postává u pultu s tiskopisy a skoro všichni hledí k deseti přepážkám, které se táhnou podél levé stěny po celé délce místnosti, hezky jedna vedle druhé. Ze sedačky vstane muž a oči mu září štěstím, protože se konečně dostal na řadu. Jeho prošedivělé vlasy pomalu vzdávají svůj boj a postupně opouštějí pohodlí pokožky hlavy. Uvědomím si, že je vážně obrovský. Já nejsem žádný drobek, ale jemu bych sahala stěží k ramenům.

 Muž se automaticky vydává opačným směrem, než je moje přepážka.

„No, jestli se ti to líp počítá, klidně to vem odzadu, tvoje volba,“ zabroukám tiše a kolegyně u vedlejší přepážky se zachichotá. Já se všemožně snažím navázat s mužem oční kontakt s cílem naznačit mu, kterým směrem se má vydat. Marně.

To je doba, to neumíš napočítat do deseti? Víc přepážek tu nemáš, chlape. Deset, devět,… počkej, kam to jdeš? Nemusíš se vracet na desítku, povzbuzuji v duchu muže, jenž okázale ignoroval osm přepážek, okolo kterých před chvílí prošel a zarputile se snaží najít číslo čtyři někde mezi devítkou a desítkou. Se zaujetím sleduji, jak panika v jeho tváři s každou vteřinou roste a na čele se mu perlí kapičky potu. Nejspíš nedokáže pochopit, jak funguje číselná řada, tak stále přechází tam a zpět mezi přepážkami devět a deset. No tak, otoč tu hlavu, jen o centimetr, tam to pokračuje – osm, sedm, šest…, snažím se zapůsobit na muže telepatií. Nic. Tvrdohlavě stojí na místě a hledí na velká čísla nad posledními dvěma přepážkami.

 Zmáčknu tlačítko a na světelné tabuli znovu zabliká červená 253.

 Takový tlak muž nevydrží. Nervózně se ohlédne na tabuli, kde svítí jeho číslo a potom, i přes to že úřednice na desítce právě něco vysvětluje vetché stařence s francouzskou holí, přiskočí k přepážce.

„Nevim, kam mám jít!“ vybafne na referentku a cpe jí pod nos lístek s číslem.

Stařenka s holí, kupodivu čiperně, uskočí na stranu. Moudré rozhodnutí, být o vteřinu pomalejší, muž by ji zcela jistě přimáčkl k dřevěnému pultu.

Referentka si vezme lístek. Podívá se na něj a vzhlédne ke světelné tabuli, na které se mezi tím s hlasitým DINGDONG už potřetí rozbliká jeho číslo.

„Přepážka čtyři, pane,“ odpoví referentka a mile se na muže usmívá. Drobné kapky potu na jeho čele se slévají do větších a jedna za druhou mu v tenkých pramínkách stékají po spáncích.

„Nejsem blbej, nééé!“ houkne podrážděně a propaluje úřednici nenávistným pohledem. „Rači mi řekněte, kde to sakra je!“

Referentce zacukají koutky, ale ovládne se. Nakloní se přes přepážku a ukáže pánovi prstem, kudy se má dát. Potom se posadí a podívá se na mě, já nemůžu udržet smích a omluvně pokrčím rameny. Na vzdálenost šesti metrů nešlo neslyšet vše, co bylo řečeno. Referentka na desítce to nevydrží a vyprskne také. Stařenka, která vše pozoruje ostřížím zrakem, se k ní přidá, to se s Blážou nasmějí, až jí to bude vyprávět.

 Muž, který už udělal několik kroků k vytouženému cíli, se zastaví. Prudce se otočí, a v obličeji celý rudý zařve: „To se smějete mně?!“ Kdyby mohl, přeskočil by přepážku a s úřednicí zatřepal jako s králíkem.

„Já… to… to bych si nedovolila, pane,“ vyblekotá referentka a já se v záchvatu dušeného smíchu svezu hlouběji do židle.

„No proto, to bych si vás sakra podal. Mohla byste bejt moja dcera, tu bych za něco takovýho vyfackoval, až by se jí hlava klátila ze strany na stranu,“ zpraží ji a jeho obličej dostává nebezpečně nafialovělou barvu. Když mu po chvíli hladina adrenalinu klesne na únosnou mez, hrdě, spokojený sám se sebou, odejde k mojí přepážce.

Než dorazí ke mně, zklidním se na tolik, abych mohla obstojně reprezentovat náš úřad. Po smíchu zbyly jen zrůžovělé tváře a jiskřičky pobavení v očích, ale jinak jsem připravena na všechno.

„Dobrý den, co byste potřeboval?“ řeknu vstřícným tónem, který se mi už mnohokrát osvědčil.

„Dobrej den, já bysem chtěl vyřídit todle,“ připlácne přede mě na pult kus papíru, kam mu manželka napsala, co vlastně potřebuje. „Nevěřila byste, co se dneska vobyčejnej člověk nalítá, než něco vyřídí. Ti Holomci ve vládě člověka úplně uštvou. Představte si, že sem tu už počtvrtý.“

Přečtu si pokyny na papírku a s obavami se na pána podívám. Mám pocit, že mi v krku uvízl knedlík. Ne, tohle nemůže skončit dobře, říkám si a horečně uvažuji jak se z nemilé situace dostat.

„Opravdu počtvrté?“ zavrtím nevěřícně hlavou. „No, máte asi pravdu, je toho potřeba zbytečně moc,“ pokračuji soucitně a snažím se zahrát na jeho notu.

„Jak řikám, přivedó člověka do hrobu, darebáci jedni,“ dodá a má očividnou radost, že souhlasím s jeho reptáním.

„Můžete mi říct rodné číslo?“ snažím se oddalovat to, co budu nucena dříve či později říct.

„Toď si to naťukněte, já si to z hlavy nepamatuju.“ Z kapsy vytáhne opotřebovanou, ušmudlanou občanku a hodí ji přede mě na přepážku. Se sebezapřením ji vezmu do ruky a v rychlosti naťukám rodné číslo. Jsem si jistá, co uvidím, ale třeba…, ne! Sakra, že výměna dat musí mezi úřady fungovat, zrovna když to člověk vůbec nepotřebuje, zakleju v duchu.

„Máte to tu všechno v pořádku, pane Cafourku,“ usměji se na něj a zvažuji, jestli už nastal ten pravý čas, abych šla s pravdou ven.

Muž zahlaholí: „Já vim, slečinko, přišlo mi vod vás jakýsi potvrzení.“ Důležitě mi zamává před očima dalším papírem.

Nenápadně se zhluboka nadechnu, podívám se na něj a snažím se odhadnout, jak bude reagovat na to, co se chystám vyslovit.

„Takže…,“ začnu opatrně, „co se týká vaší záležitosti, pošlu vás na přepážku číslo deset,“ odhodlám se konečně a rozetnu to. Dávám si na čas, než se na něj znovu podívám. Mezi tím navolím na vyvolávacím zařízení správnou přepážku a vteřiny běží. Mně nezbývá než najít odvahu opět vzhlédnout a pohled na pana Cafourka mě vyděsí. V jeho tváři se zračí ohromený výraz, naprázdno otvírá a zavírá pusu a třeští na mě oči. Jeho pokožka mění barvy rychlostí blesku, chvíli se střídá rudá s nafialovělou a nakonec pobledne.

Kruci, snad mi to tu s ním nesekne, jaké je číslo na záchranku, 155 nebo je to 158, horečně uvažuji a starostlivě se na něj dívám.

Konečně vybuchne a jeho tvář opět zahoří červeně.

„To si ze mě snad děláte prdel! Teďko jdu odtamtaď! Máte tady v tom nehoráznej bordel, to vám teda řeknu. Já se na to můžu vysrat,“ zařve, zmuchlá papírek s číslem 253 a hodí ho po mně. Potom rázným krokem vypochoduje z budovy.

„Tak, nashle zítra, to už bude popáté,“ zašeptám a ještě chvíli koukám na vchodové dveře, jestli se přece jenom nerozhodne vrátit a dotáhnout svou misi na úřad do zdárného konce. Lidi jsou zvláštní. Pan Cafourek tu strávil tolik času a těsně před cílem to vzdá, přemítám v duchu.



Zpátky do reality mě vrátí pronikavý pípot.

PÍP, PÍP, PÍP.

Zmáčknu tlačítko a na světelné tabuli se rozbliká číslo 254. Nasadím vstřícný úsměv a projedu pohledem místnost. Ze židle se zvedá hnědovlasý mladík s pronikavě modrýma očima. Rozhlédne se a vydá se opačným směrem, než je moje přepážka.

Komentáře

  • williwilli Komentářů: 473
    Sakra! Vždyť ty tu píšeš o mně.... Ty jsi mě musela normálně vidět na úřadě!

    Ano, takhle já žiju...

    Pár připomínek by se tam možná našlo, ale napsané je to tak, že mě to úplně odvařilo. Směju se ještě teď!

    Super povídka ze života.

    V.

    P.S.

    Líbí se mi ta formulace, že vlasy opouští pohodlí pokožky hlavy. Hezky řečeno. Jo, a moje mrně mně v tom taky poznalo.
  • JalusyJalusy Komentářů: 4
    Ahoj, jsem ráda, že to pobavilo :D

    Zapomomněla jsem dodat to nejdůležitěší, všechny postavy jsou zcela smyšlené a jakákoliv podobnost je zcela náhodná ;D

    Měj se a diky za pochvalu

    L.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jú, dobrý! Myslím si, že mám dost velkou fantazii, ale napsat povídku z takového prostředí by mne  vůbec nenapadlo.

    I když něco podobného zažívám dost často jako klient různých přepážek a žmoulám v ruce číslo. Ale napsat něco z pohledu druhé strany, včetně beznaděje z vlekoucího se času, toť bomba.

    Opravdu i já jsem se docela pobavil a uznale při tom přikyvoval, protože vytěžit z toho dobrou povídku, to už je umění.

    Asi jsou postavy smyšlené, ale jsou ze života, povedlo se.

    Asi bych něco i zkritizoval, ale nebudu to kazit. Prostě, fajn nenáročná a oddechová povídka se skvělým koncem.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Tak jo Jalusy, slibuju, že odedneška budu na úřednice za přepážkou hodný. Co si toho chudinky vytrpí :D

      Já se ale na úřadech chovám stejně. Pečlivě si prohlídnu místnost, abych věděl kde je jaká přepážka a pak, když jdu na řadu, stejně zabloudím :D

      Příběh je to moc hezký, fakticky jsem se u toho nasmál :)
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Těžký to život lidí za přepážkou. laugh Výborná jednohubka, která obrací pozornost i na tu druhou stranu, kde musí úředníci útrpně snášet blbost lidskou. Svižně a vtipně napsané, líbilo. wink
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Příjemná povídka z každodenního života. Musím říci, že jsem se pobavil, občas si ty ženské za přepážkou tedy fakt užijí.  Pár takových Cafourků za sebou, to je něco na nervy…brr. Hezké.

    A ted jen dva po rýpavé postřehy. smile

    Já nejsem žádný drobek… ,  Já se všemožně… - v prvním případě  by mi zájmeno  já ani tak nevadilo, ale ve druhém už mi uvízlo v paměti jako nadbytečné.  smile

    Stařenka, která vše pozoruje ostřížím zrakem, se k ní přidá, to se s Blážou nasmějí, až jí to bude vyprávět. – druhá část věty (o Bláže) - mi přijde navíc, strhává už mou pozornost ke stařence, jako by měla hrát v příběhu větší  roli.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.