Hráč

NyrraNyrra Komentářů: 13
upraveno 12. duben 2014 v Dlouhodobé projekty
Vítr se proháněl vylidněnými ulicemi šedivého města. Nesl sebou kouř mísící se s hustou ranní mlhou a zvláštní zápach, jenž nejvíce ze všeho připomínal hnilobu. Jediný další pohyb, mimo vlnění mlhy a kouře, obstarával igelitový pytlík, zachycený mezi rozpraskanou dlažbou. Mdlé světlo pouličních lamp, odrážející se v kalužích kalné vody, vytvářelo ve tmě osamělé ostrůvky oranžové záře.

V jednom z rozpadajících se domů na okraji města se náhle otevřelo okno. Z něj vystrčila hlavu asi patnáctiletá dívka a zhluboka se nadechla okolního vzduchu. Měla co dělat aby se nerozkašlala.

Takový klid, pomyslela si při pohledu ven, jednomu by se téměř chtělo křičet. Pak zmateně potřásla hlavou jako by si nebyla jistá odkud se ona myšlenka vzala.

 Proč se vlastně vzbudila uprostřed noci? Nedávalo to smysl. Zbývalo ještě dost času do chvíle než by bývala musela vstát. Cosi jako by se uvnitř ní svíralo, cítila hluboký zmatek a nejistotu. Odstoupila od okna a rozhlédla se.

V přítmí se rýsovala malá rozvrzaná postel se shrnutou pokrývkou, starožitný stůl a lepenková krabice stojící v jednom z rohů pokoje. To bylo vše. Domov, a přeci se jí zdál tak cizí.

Ani obrysy důvěrně známých předmětů, nedokázaly zaplašit dívčin neklid. Přešla přes místnost, a aniž by rozsvítila lampu, vytáhla z krabice pomačkané šaty a oblékla se.

Doufala, že ji tato běžná činnost uklidní, ale v její mysli neustále vzrůstaly pocity neznáma a nejistoty, jež na ni zvnitřku tlačily.

Začala přecházet po pokoji sem a tam. S každým jejím krokem se zvednul malý obláček prachu. Pak se náhle zastavila, překvapeně zamrkala a usmála se.

Zvedla dlaň před obličej jako by se chtěla přesvědčit, že je skutečně její. „Alesha,“ zašeptala spíše proto, aby slyšela zvuk svého hlasu, než kvůli čemukoliv jinému. „Moje jméno,“ dodala poněkud nejistě, „nebo snad naše?“ Ta slova jaksi nepatřičně narušila okolní ticho.

V hlavě Aleshe vířily tisíce myšlenek. Musela se uklidnit a začít se chovat normálně. Ano, to bylo skutečně důležité, chovat se jako by byla stejnou dívkou jako před chvílí, jako by se vůbec nic nestalo.

Ale aby to bylo možné, musela své myšlenky nějak vyjádřit a tím se jich zbavit. Myšlenky totiž vedou k činům, obzvláště pak ty které zůstávají nevysloveny. Pokud by se jí nepodařilo dostat je ze své hlavy, riziko odhalení by bylo příliš velké.

Došla ke stolu a rozsvítila lampičku. Ta několikrát nesouhlasně zablikala, ale pak začala vydávat slabou záři, jejíž intenzita značně kolísala a která spíše než aby přinášela světlo, jen zvýrazňovala stíny všude kolem. Z jedné ze zásuvek stolu vytáhla blok, otevřela jej a pečlivě vytrhla jeden list.

Pak ho opět uložila do zásuvky, přesně na stejné místo odkud ho předtím vzala. Nebylo dobré dělat jakékoliv změny v zavedeném pořádku, které by mohly upozornit na její přítomnost. Vzala do ruky jednu z tužek, jež ležely na pravé straně stolu vyrovnané do řady od nejměkčí po nejtvrdší. Byla ráda, že se jí podařilo probudit se tak brzy ráno, chozením po městě s hlavou plnou myšlenek by přehnaně riskovala. A riskovat se nevyplácelo, nikdy.



Začala psát:

Dnes je dvacátý první den šestého měsíce osmdesátého sedmého roku Nové éry. Od mého posledního zápisu uplynuly přesně dva měsíce a dvanáct dní. To je zatím nejdéle, co jsem zažila, zdá se, že intervaly mezi mým probouzením se prodlužují. To je skutečně znepokojivé, vypadá to, že Lesha začíná být dominantní složkou mysli i osobnosti, nejspíš nebude trvat dlouho, než nastane chvíle, kdy se probudím naposledy.

Lesha a já jsme jako dvě strany jedné mince, dvě mysli v jediném těle, ale okolí na nás tlačí a my se přizpůsobujeme. Někdy je tak těžké pamatovat si, kdo jsem. Občas mě stojí všechny síly rozpoznat, kde už končím já a začíná Lesha. Už si ani nejsem jistá, které myšlenky vlastně patří mně a které jí. Já vím o všem co Lesha udělala během mého spánku, ale ona o mé existenci nic netuší.

 A vlastně to ani není důležité, neboť brzy nejspíš splyneme a staneme se ucelenou osobností, jež bude mít většinu Leshyných rysů. Mělo by mě to naplňovat klidem, znamená to pro nás bezpečí, Lesha je tím co tento svět chce, poslušná, přihlouplá a především naprosto stejná jako všichni ostatní. Nikdo nemá jediný důvod si jí všímat nebo jí nějak ubližovat. Ale já cítím především zoufalství.

Bojím se toho, co bude potom. Jestliže se Lesha ujme těla, co se stane se mnou? Usnu a záblesky mé osobnosti se následně budou jen matně promítat do Leshyných snů? Nebo to bude jako bych nikdy neexistovala?

Je pro mne čím dál těžší se probouzet. Už začínám ztrácet vůli s Leshou bojovat, vždyť jakou cenu má snažit se zabránit něčemu co nevyhnutelně přijde? Pomalu se smiřuji s tím, že dříve nebo později Lesha pohřbí i poslední zbytek mé osobnosti. A až se tak stane, vytvoří spolu s tímto tělem jen další šedý článek stejně šedého davu.

Každý okamžik, který strávím vedením těla, nás obě uvrhuje do nebezpečí, protože má mysl je na rozdíl od Leshyny odlišná od myslí ostatních. Neprobouzím se tak často, abych mohla být výrazně ovlivněna okolím. Neměli šanci mně zlomit, Leshu však ano, vyrostla v tomto světě a také v něm žije. Mám pocit, že já jsem spíše něco jako návštěvník, vetřelec z neexistujícího světa. Nepatřím sem, tohle není mé město, můj pokoj ani můj domov.

 Lesha se chová jako ostatní, už ani nemyslí sama za sebe, na nic se neptá. Věci jsou takové, jaké jsou, a člověk se s nimi smíří a dělá to, co musí, neustále den za dnem. Všichni okolo jsou takoví. Já ale kladu otázky a přemýšlím o věcech, o kterých bych raději přemýšlet neměla a tak neustále hrozí nebezpečí, že něco z toho co se mi honí hlavou, vyslovím nahlas a tím upoutám pozornost Hlídačů. Stačí jediná chyba, jediné odlišné gesto…

 Každý okamžik kdy si uvědomuji sama sebe je naplněn strachem. Mám tolik otázek. Cítí i ostatní lidé to co já? Svaří se snad v každém dvě složky, zuří v nich boj jako mezi mnou a Leshou, nebo už se staly jenom nemyslícími identickými stroji, jak by si to přáli Hlídači? Co se děje s lidmi které odvedou? A kdo jsem já a proč jsem vlastně tady?

 To je věc, která by mně zajímala nejvíce, všechno by přece mělo mít nějaký důvod. Ale přesto, že se neustále ptám, není komu otázky klást ani jak nalézt odpovědi. Jak dlouho už se ptám stále na to samé? Kolik let Přála bych si zjistit, kdo jsem, dokud ještě někým jsem. Lze, ovšem najít sama sebe ve světě kde nikdo nemá vlastní identitu?

 

Pomalu odložila tužku. Všechny své nebezpečná myšlenky a vjemy vtěsnala na tento papír. Kdyby ho našli Hlídači, rovnou by ji odvedli, ale oni ho nenajdou. Tato slova nikdy nikdo nebude číst.

Naučila se opatrnosti, protože ač vevnitř byla Aleshou, lidé okolo v ní stále viděli Leshu a ona se nesměla prozradit. Otevřela další zásuvku stolu a našla zapalovač. Pak i s listem papíru přešla k otevřenému oknu. Chvíli jen hleděla na úhledně napsané řádky a zlehka přejížděla prsty po drobných písmenech. Poté stránku zapálila.

Chvíli ji ještě držela v rukou, ale když jí teplo plamenů začalo pálit na prstech, pustila ji dolů na ulici. Pak se od okna odvrátila, přešla přes místnost a lehla si na postel. Hleděla na strop a sledovala, jak se v blikajícím světle lampy proměňují stíny.

Papíru se zmocnil jeden z poryvů větru a odnesl ho do nedaleké kaluže. Plameny uhasly, ještě než stihnul shořet celý. Na hladině vody plaval poslední útržek, na němž byla stále dobře rozeznatelná poslední věta textu.

Muž, který v té chvíli procházel ulicí, se zastavil a ohořelý papírek zvednul. Když zjistil, co na něm stojí, usmál se a zastrčil ho do kapsy dlouhého kabátu. Pak pohlédl vzhůru k jedinému oknu, v němž svítilo světlo. Zamumlal si něco sám pro sebe a vydal se přesně opačným směrem, než jakým kráčel doposud.
  •  

Ctihodný občan Dawis se opíral o zábradlí a shlížel na město pod sebou. Terasa se nacházela až nad horní hranicí mlhy, takže jediné co viděl, byly vrcholy výškových budov a tovární komíny, jež vyčnívaly nad jinak neporušenou plochu mlhy, která vypadala díky světlu lamp jako moře zbarvené západem slunce téměř úplně do oranžova, ne však zcela.

Dawisův pohled upoutávala tenká linka jiné barvy, jež se táhla od obzoru k obzoru stejně jako samo město. Byla bílo modrá a ono světlo Dawisovi připomínalo podobné svit hvězd, které se mu nyní rozprostíraly nad hlavou.

Vnitřní zeď, to co odděluje nás Občany od těch, kteří žijí na druhé straně a její světlo se zdá být stejně vzdálené a odtažité jako hvězdy, pomyslel si.

Dawis často uvažoval o lidech tam za Zdí, ačkoliv nikdy žádného neviděl. Rád diskutoval o obyvatelích druhé části, kteří pracovali v továrnách, aby dodali městu energii, tkali látky, vytvářely léky a vůbec dělali vše, proto aby město fungovalo.

Mezi Občany se občas vedly debaty o tom, zda Ti na druhé straně nejsou jen nějaký druh strojů, který pouze odvádí svou práci nebo v případě, že by bylo připuštěno, že se skutečně jedná o žijící bytosti, jestli mají duši a jsou schopni cítit.

Takové diskuse však nevznikaly příliš často, neboť kdo by se zajímal o to je na druhé straně. Nikomu nepřišlo podstatné to vědět. Dokud byl dostatek, nikdo necítil potřebu se zabývat tím, odkud se vzal. A i kdyby snad někdo projevil zájem, jediný kdo věděl o tom, co ve skutečnosti je za Vnitřní zdí, byli Hlídači a ti nikomu nic neříkali.

Dawis netrpělivě zabručel a podíval se na hodinky. Bylo už hodně pozdě. Zdálo se, že ten na něhož čeká už dnes nepřijde. Zase. Jeho pohled sklouzl k jednoduchému dřevěnému stolku a dvěma židlím.

Pak se otřásl, neboť ani teplý kabát podšitý kožešinou ho nedokázal ochránit před všudypřítomným chladem.

„Pitomé místo na schůzky,“ zavrčel a přitáhl si oděv těsněji k tělu.

„Myslíš?“ ozvalo se za ním. Dawis se prudce otočil. Takže jsem dnes nečekal zbytečně. „V tomto městě už nezbývá mnoho míst, odkud můžeš vidět hvězdy,“ příchozí muž významně mávnul rukou směrem k nebi.

Dawis ani nevzhlédl. „Už jsem ani nečekal, že přijdeš. Nestává se často, že bys přijal moje pozvání,“ v jeho hlase zazněla lehká výčitka.

„Nemůžeš hrát hru, dokud nevznikne,“ odvětil druhý muž nevzrušeně.

Takže si zase hraje na záhadného? Ne, on záhadný skutečně je. Dawis na příchozího chvíli jen upřeně hleděl, ale pak se rezignovaně zeptal, „tak co chceš hrát dnes?“

Muž neodpověděl, ale zpod kabátu vytáhl stočený list papíru a přešel ke stolku. Pečlivě na něj papír rozložil.

Dawis se se zájmem přiblížil ke stolku. Letmým pohledem přejel papír plný bílých a černých čtverců a oznámil: „takže chceš hrát šachy.“

Muž na něj nechápavě pohledl jako by ho snad podezíral, z toho že si z něj dělá legraci a zavrtěl hlavou. „Ne,“ dodal, aby ještě zdůraznil svůj nesouhlas, „šachy jsou nudná hra. Každá figurka ví, jak se má pohybovat, ví která z nich je nejdůležitější, ale především ví co je cílem hry, což z šachů dělá velmi nezajímavou hru.“

Dawis nesouhlasně stiskl rty, on sám považoval šachy za skvělou věc a sebe za vynikajícího hráče a stratéga. Jenže ten muž, který před ním stál, měl své vlastní podivné názory na svět kolem sebe. Ale jeho hry byly fascinující, vlastně více než to. Každá z nich byla naprosto jedinečná a zcela Dawise pohltila.

Také jejich délka byla nezvyklá, ta nejdelší z nich trvala rok. Nebylo to tak, že by celý rok nepřetržitě hráli, muž vždy provedl svůj tah, odešel a nechal Dawise přemýšlet. Když se Dawis rozhodl, jak bude postupovat, kontaktoval ho. Znovu se sešli Dawis provedl svůj dlouho připravovaný tah a muž zdánlivě bezmyšlenkovitě posunul některou z figurek a poté opět odešel. Dawis se cítil poctěn, že s ním může hrát, přestože se mu zatím ani jednou nepodařilo zvítězit.

Zatím co se Dawis zamýšlel, muž vytáhl z kapsy kabátu jednoduchou dřevěnou krabičku a vyndal z ní figurky. Pečlivě je rozložil na papír, do dvou řad na každé straně hrací plochy. Dawis na desku chvíli jen překvapeně zíral, pak se nevěřícně otočil na druhého muže

 „To myslíš vážně? Jenom pěšáci? A všichni ve stejné barvě?“

„Ano,“ odtušil muž naprosto klidně.

„Ale jak poznáš kdo je nepřítel a kdo vyhrál?“

„To musíš vědět nebo prohraješ,“ pousmál se muž.

Dawis sice nesouhlasně zavrčel, ale zároveň v něm vřelo vzrušení, tohle bude určitě zajímavá hra.

„Jaká jsou pravidla?“ otázal se.

„Jsou dvě. Za prvé jedna figurka na jednom políčku, pokud na její políčko vstoupí jiná, ta první vypadává ze hry, za druhé v jednom tahu můžeš pohnout jen jednou figurkou, pak jsem na řadě já.“

„To je vše?“

Když muž přikývl, pokynul mu Dawis rukou.

„Tak začni.“

Muž se dlouze zahleděl na hrací plochu. Pak táhl druhým pěšákem zleva na své straně o tři políčka šikmo vpravo.

„Takhle se pěšák nepohybuje,“ namítnul Dawis rozhořčeně.

Muž povytáhl obočí: „A které pravidlo říká, že ne?“

Dawis mlčel, vědom si své chyby. Pak spíše pro sebe poznamenal: „Tohle je divná hra“

Muž jen pokrčil rameny a zvedl se od stolu.

„Ty už odcházíš?“

„Ano. Kontaktuj mě, až budeš znát svůj příští tah,“ pak se muž lehce usmál a dodal: „promysli ho dobře.“ Poté odešel, aniž by řekl něco víc.

Dawis za ním chvíli hleděl a pak tiše zavrtěl hlavou. Ať se snažil sebevíc, nedokázal o něm nic zjistit. Dokonce ani jeho rozsáhlá síť špehů mu v tomto případě nebyla nic platná. Scházeli se takto už sedm let a on přesto neznal ani jeho jméno. V duchu mu říkal prostě Hráč. Jedinou věcí, kterou se mu za ta léta podařilo o něm zjistit, byla jeho jednoduchá životní filozofie, že když něco není zakázáno, znamená to, že je to dovoleno. Dawis si povzdechl a upřel svou pozornost na hrací plochu.
  •  

Hráč mezitím dospěl k úpatí schodů, které vedly na terasu. Následně se vydal jednou z tmavých bočních uliček. Nočním tichem se rozléhal zvuk jeho rychlých kroků.

Musel spěchat, čekala ho ještě spousta práce.  Sevřel ohořelý útržek papíru ve své kapse. Tohle bude skutečně zajímavá partie, vždyť kdo může říct, kde už končí hra a začíná skutečnost? Neexistuje žádné pravidlo.

Komentáře

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Trochu nyní nestíhám, ale už jsem  si přetáhl text  k sobě  do PC, takže jakmile budu  mít chvilku v klidu přečtu (zatím jsem to jen v  rychlosti prolétl)  a  pak dodám  zpětnou vazbu. smile
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Tak konečně jsem se k tomu dostal.

    Čte se to moc hezky. Máš barvité popisy, které krásně dokážou vykreslit prostředí a čtenáře vtáhnout. Občas bych se sice nebál nějakých škrtů viz např.

    okolního vzduchu – tato informace zbytečná, prostě se vyklonila a zhluboka nadechla

    chvíle než by bývala musela vstát – tohle mi tam nějak nesedí svou stavbou (vůči ostatnímu textu)

    jež na ni zvnitřku tlačily. – informace, kterou bych se nebál vypustit, aby věta byla údernější.

    S každým jejím krokem se zvednul malý obláček prachu. – upozornění na prach působí, jako by se procházela v pokoji, kde roky nikdo nebyl.

    Zápisek se čte hezky, jen by asi šel prokrátit, vlastně se neustále opakuje několik myšlenek, jen různými slovy. smile

    Vstupem Hráče na scénu to ještě získává na zajímavosti, takže pokračování si velice rád přečtu smile  I když ideálně až jako ucelený delší text, tedy až jednou bude…wink
  • NyrraNyrra Komentářů: 13
    Díky moc za rady. smile
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.