Workshop 3 - Upíří a jiné příběhy

masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
upraveno 13. březen 2014 v Srazy, soutěže a setkání
Přátelé pisálci, sami jsme si ho diskuzí začali a tak tady je: v pořadí již třetí workshop.

Téma bude tentokrát Upíři a jim podobné bytosti.

Zpracování je samozřejmě zcela na vás, může se jednat o jakoukoli verzi upírů, vlkodlaků a zombíků. Pokud by vás napadla další bytůstka hodná toho, aby se sem přidala, sem s ní. Klidně se nedržte zkrátka a napiště pořádnou parodii nebo naopak původní a podle vás nejsprávnější verzi vámi vybrané bytosti.

Uzávěrka bude 31. března do půlnoci, takže času dostatek. Aby někdo ten čas nevyužil na napsání celé knihy, tak maximální limit bude magických sedm normostran - do toho by se snad mohli vejít všichni. Pokud by byly nějaké protesty, může se klidně zvýšit laugh

Povídky posílejte, prosím, mně na mail masenka.maskova@gmail.com a do předmětu uveďte Workshop a jméno, ať se v tom nepoztrácím cool

Připomínky směřujte do vlákna určeného k diskuzi zde: Diskuze k workshopu

Na konec jen popřeji spoustu inspirace a zábavy a těším se na všechny příspěvky wink
Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

Komentáře

  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Březen nám skončil a to znamená kromě uzávěrky několika soutěží i uzávěrku našeho workshopu smile Sešlo se nám nakonec krásných šest kousků. Je s podivem, že poslední přišel už 27. března, takže gratuluji, že jste nic nehonili na poslední chvíli.

    Nebudu se tady dál vykecávat a rovnou vhodím příspěvky, podle toho, jak mi docházely do schránky smile jen williho jsem s prominutím dala až nakonec, aby ta délka neodrazovala čtenáře wink

    Můžete se tedy pustit do čtení a hlavně do hodnocení! Jen bych poprosila o trochu organizace - všechny komentáře směřujte do jednoho příspěvku wink
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Vojtěch Matyáš

    Konečně to přestalo. To nekonečné drápání na zabarikádovaná okna a dveře. Konečně chvilka klidu. Od dob, kdy se objevily ty příšery, uplynula spousta času a lidé teď žili ve strachu z každé noci. Spát se dalo jen po chvilkách ve dne a v noci se přežívalo.

    „Ve jménu Otce i Syna...“ modlil se kněz k přítomným.

    Jediný, kdo se skutečně nebál, byl Libor. Díval se na kněze a tiše si brblal.

    „Ježiši, nakopneš a jdeš dál. Vždyť to jsou jen zmutovaný...“

    Pohledy ostatních ho přiměly raději mlčet.

    Následující noc povolilo okno v přízemí a dovnitř se začala valit horda zdeformovaných stvoření.

    „Nahoru do patra,“ křičel kněz a snažil se nějak usměrnit skupinu panikařících lidí. Libor jen lenivě vstal z křesla a nakopnul první zombie veverku kterou viděl. Odletěla oknem a jak lidé, tak příšerky se zastavily. Když posílal oknem čtvrté zvířátko, někdo se tu a tam dokonce zasmál.

    „Vždyť jsem vám říkal, nakopneš a jdeš dál,“ obrátil se na ostatní otráveně Libor, „nevím co s tím furt naděláte.“

    To už ostatní slezli ze schodů a připojili se k němu. Vyhnat zaražené veverky trvalo jen pár minut. A tak se lidé zbavili strachu z jejich nepřítele a opět žili v klidu a míru. A Libor? Tomu dokonce postavili sochu.



    Lucie - Moderní upíři

    Jsem pohodlně uvelebený v křesílku a upíjím horkou, vonící kávu. Vizitu mám za sebou, všichni pacienti na oddělení jsou stabilizovaní a pokud nepřivezou akutní břicho mohl by být v noci klid.

    Bohužel si dnes večer neužiji milé, ženské společnosti, protože ze sester slouží nepříjemná Renáta.  Alespoň mi jako pokaždé přinesla poslední výtisky všech odborných časopisů, než mezi zuby ucedila, že mi přeje klidnou noc a odkráčela na sesternu sledovat Růžovou zahradu.

    Při službách s Renátou mám vždycky čas prolistovat všechno od Rozhledů v chirurgii po Lancet. 



    Z příjemného poklimbávání v křesílku mě probere název článku:  "Moderní upíři" a anotace pod ním: "Tým lékařů a psychologů Columbijské university pod vedením prof. Hasimota provedl na základě pozorování rozsáhlý výzkum, v němž potvrdil hypotézu, že lidé s diagnózou poruchy osobnosti - takzvaní emocionální upíři, svým blízkým skutečně pijí krev. Ve své studii prokázal, že osoby žijící se svým trýznitelem ve společné domácnosti trpí prokazatelně častěji sideropenickou anémií, refrakterní na terapii preparáty železa."

    Se zaujetím pročítám článek, kterému by kterýkoli z kolegů  sotva věnoval pozornost. Ale já mám pro krev zvláštní slabost. Díky minimálním krevním ztrátám při operacích jsem vyhlášeným břišním chirurgem po celém městě. S pýchou musím konstatovat, že na rozsáhlejší operační výkony, si mi s ochotou lehá pod skalpel i personál nemocnice. Občas mi někdo zalichotí, že je mě pro břicha škoda a že bych měl asistovat Pirkovi na kardiovaskulární chirurgii. To ale neberu příliš vážně, víc mě potěší, když mi sestry z oddělení nadšeně po operaci hlásí krevní obraz a objednané krve z hematologie stornují.



    To je tedy zvláštní, uvažuji nad článkem. Občas, přes všechnu péči mi někteří pacienti anemizují. Dokonale odoperovaný tumor střeva, nikde žádná metastáza, a třeba paní Málková na kontrolách dávno po operaci stále chudokrevná. Nikdy mě nenapadlo ptát se pacientů na rodinné poměry. Jak bych jim to taky vysvětloval? I když, s některými se za ta léta znám už velmi dobře a  možná, že by se dalo vymyslet několik vhodných otázek, kterými bych mohl jejich vztahy otestovat. Psychologie mě odjakživa zajímala. Vždycky se hodí uhodnout, na co druhý myslí, co ho motivuje, jak u druhých něčeho dosáhnout. Tohle je sice trochu něco jiného, ale zkusit bych to mohl. Tak třeba: Je milé, paní Málková, že vás doprovází manžel, máte spolu asi hezký vztah? No, to by bylo pro začátek trochu moc, budu to muset ještě promyslet. O manželství toho vlastně moc nevím.

    S manželkou jsem se rozvedl do roka od svatby, stále si stěžovala si na mou vytíženost v práci. A ani žádný další vztah mi dlouho nevydržel.  Partnerky nebyly tolerantní k nočním a víkendovým službám. Poslední, Naďa, si po pár měsících stěžovala, že se se mnou kulturně nevyžije a to mi ani nepřipravovala do práce svačiny. A nežehlila košile. Vlastně velkou výhrou nebyla žádná z nich, žádná nebyla obětavá, klidná žena do nepohody.



    Nakonec je mi o službách v nemocnici líp než samotnému doma. Pokud slouží ale milejší sestry, než zrovna Renáta. Třeba Vlaďka, ta je vždycky vstřícná, ve vší počestnosti ochotná, popovídá si. Při posledních službách se mi svěřila, že se chce přihlásit jako sestra na vojenskou misi. Musel jsem ji opakovaně přesvědčovat, aby od toho naivního nápadu ustoupila. Dokonce jsem ji domluvil u primáře prémie. Taková schopná sestra, byla by škoda o ni v nemocnici přijít. Včera si stěžovala na únavu, a zdála se mi bledá. Podpořila tím můj argument, že fyzicky by na práci v terénu nemusela stačit a pro jistotu jsem jí nechal nabrat krevní obraz. Ostatně měl by být tady mezi dnešními výsledky. Ale, hemoglobin 105, jasná sidoropenická anémie. Budu muset zjistit, Vlaďko, kdo má tvůj krevní obraz na svědomí!



    Jerrymungo - Jsou všude

    „Dobrý den, promiňte, vy jste zdejší?“

    Ohlédl jsem se a pak přikývnul. Za mnou stál malý, už starší pán s lehce pobledlým obličejem, ozdobený malým vouskem nad horním rtem a trochu ostýchavě se usmíval. Byl oblečený v dlouhém černém kabátě s tvrdým černým kloboukem na hlavě a v ruce držel malou, už docela opotřebovanou koženou tašku. Byl trochu podobný mému dědečkovi, alespoň podle fotografií, které opatrovala babička dlouhá léta v ozdobném albu.

    „Já hledám Liliovou ulici, někde tu má být a je mi trapné se neustále někoho vyptávat.“

    „Pojďte se mnou, máme kousek společnou cestu.“

    Vděčně se na mne usmál a lehce pozvednul klobouk.

    „Víte, poslali mne sem k vám do města na revizi, ale já tu jsem poprvé…“ Téměř se mi omlouval.

    A šli jsme.

    „Děláte revizi financí?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála. Pán v klobouku mi byl na první pohled docela sympatický svojí téměř starosvětskou slušností.

    Přikývl.

    „To víte, poslali mne sem z ústředí, místní pobočka má nějaké nesrovnalosti s penězi. Takové to klasické, má dáti, dal…“

    Chvíli si mne po očku prohlížel.

    „Víte, my jsme totiž trochu jiní, než vy. Ale i mezi upíry musí být ve financích pořádek. Alespoň vaše lidská rasa nám tak říká, ale my jsme si už na to zvykli a nevadí nám to.“

    Prudce jsem se zastavil a pár okolojdoucích se mi vyhnulo jen tak tak.

    Pán vedle mne se zatvářil trochu vyděšeně.

    „Jéje, nevylekal jsem vás? Já vím, že to je dost neobvyklé, ale ubezpečuji vás, že to je pravda.“

    „Počkejte, co mi to tu povídáte, upíři přece vypadají docela jinak než vy, co to tu na mne zkoušíte?“

    Rozesmál se tenkým, zvonivým smíchem.

    „Pojďte, ať tu neucpeme pěší provoz. Inu, vy to určitě berete podle literatury, Bram Stoker, Dracula, že? Ale pan Stoker byl taky jeden z nás. Upíry popsal nádherně, ale úplně jinak, abychom my měli pokoj od zvědavců. Takže z toho vznikly tyhle představy a my jsme mohli vedle vás existovat docela spokojeně.

    Ve skutečnosti nemáme hrůzu z česneku, nevadí nám sluneční světlo, dokonce i v zrcadle jsme vidět. Víte, jak špatně bych se holil? A lézt hlavou dolů po zdech v černé peleríně, to jsme nikdy neuměli, ani to snad nikdo nezkoušel. Prostě jsme se přizpůsobili lidské většině a docela mezi ni zapadli. Jen, že si na noc občas lehneme do dřevěné rakve s hlínou z našeho rodiště, to my rádi, je to moc příjemné. Ale nikoho tím neobtěžujeme.

    „Ale počkejte, co upíří zuby a sání krve?“ Trochu jsem se v tom ztrácel, přece jen, kolikrát potkáte na Nerudově náměstí v pátek odpoledne nefalšovaného upíra?

    „ Tak tohle vymyslel pan Stoker opravdu geniálně. Je pravda, že mu někteří radili, já taky…“ Zdálo se mi to, nebo se ten pán trochu začervenal?

    „Podívejte se.“ Prstem pravé ruky trochu poodhalil horní ret a odhalil docela pěkný a pravidelný chrup.

    „Milý pane, to by bylo hodně nepohodlné a pak, proč bychom vás měli takovým nehumánním způsobem obtěžovat, nic jste nám přece neudělali. I když, pravda, občas douškem krve nepohrdnu, ale je to podobné, jak když si vy dáte třeba skleničku whisky.“

    „Ale jak to tedy děláte?“

    Neodpověděl mi.

    „Vidíte, to nám to uteklo, už jsme tady. Děkuji vám za doprovod.“ Pozvedl klobouk. „Musím jim tady zkontrolovat účty, nějak jim to nehraje… Mimochodem, já mám nejraději skupinu B plus.“

    Zmizel ve vysokých bílých dveřích.

    Podíval jsem se na červenobílou tabuli vedle dveří.



    SANA-PLASMA. Za každý odběr krve a krevních derivátů vyplácíme 400,- Kč.

    Pomozte dobré věci, rádi vás přivítáme v příjemném prostředí…



    MarketaR - Upír melancholik

    Když otevřu oči, je tma. Neproniknutelná a téměř hmatatelná. Víko mé moderní kovové rakve slabě zaskřípe a ten zvuk mě jako vždy uvede do nového dne. Vlastně noci, další z mnoha v životě upíra. Jen tahle je jiná. Liší se jednou tečkou za posledním slovem.

                 Svět ztichne, když upíři vycházejí na ulici. Děti noci, tak se nám říká. Většina z nás ale nad tím jen kroutí hlavou. Doby, kdy nám noc patřila, jsou už dávno pryč. Teď patříme my jí. Drží nás pevně. Sluneční paprsky by se vám propálily až k vnitřnostem a pak ještě dál, až by z vás nezbylo vůbec nic, jen oblečení a boty, opuštěné na chodníku, říká.

                 Jediný supermarket v okolí, který má otevřeno, je plný upírů. Všichni se pohybují pomalu, rozespale mžourají na police s různými plechovkami, pytlíky a krabicemi a všichni bez výjimky si stejně plní košíky jen lahvemi se syntetickou krví. Něčím se živit musíme a už není politicky korektní, abychom potají prokusovali tepny mladým pannám.

                 Zdravíme se pokývnutím hlavy, myslíme na to, po kolikáté už tu vídáme ty samé tváře a kolikrát ještě uvidíme, občas mezi sebou prohodíme pár bezvýznamných slov a zase jdeme dál.

                 Dnes už se nikdo ničemu nediví. Víly pracují v korporátních společnostech a nosí kávu svým obtloustlým šéfům. Čarodějky létají do práce na moderních košťatech v krátkých elegantních sukních a botách na podpatku. Když máte s někým problém, stačí si nasadit zrcadlovky, přehodit kapuci přes hlavu, zajít na černý trh a zaplatit tučnou sumu černokněžníkovi. A upíři si taky žijí po svém. Není se za čím hnát, ani čeho bát. Prostě nám, jiným, poskytněte, po čem toužíme nejvíc. Od divokých šelem se zase tolik nelišíme – dejte nás do klece, pravidelně nás krmte a my zkrotneme.

                 Zaplatím znuděné prodavačce a jednu láhev si hned otevřu. K snídani. Srkám ji brčkem, protože už se nesluší chodit po ulici s krví na rtech. Je řídká a nevýrazná, ale prý obsahuje všechny potřebné látky a živiny, které jsou nezbytné ke spokojenému upířímu životu. Tak to alespoň hlásá nápis na etiketě. Vzpomínka na opravdou chuť krve už téměř vybledla.

                 Nastává čas, kdy upíři míří do práce. Párkrát na mě někdo hvízdne, ale neotočím se. Ženy nebo dokonce muži dychtící po vášni mě nezajímají. Vlastně docela nechápu, odkud se vzala posedlost smrtelníků po blízkosti upíra. Je to vzrušujícím pocitem nebezpečí a zároveň vědomím, že se jim nemůže nic stát? Je to hra se zkrocenou šelmou?

                 Kráčím po chodníku barvy neonů a světel poučních lamp a pozoruji své druhy, jak jeden po druhém mizí v temnotě domů spolu se stíny smrtelníků, kteří nemohou spát nebo se budí s křikem na rtech a touží po blízkosti, dotyku. I po tom bez života.

                 Nakonec zbydu jen já. Noc mě nepokojně obejme, když se jako vždy usazuji na lavičku ve světle spícího města. Položím vedle sebe poloprázdnou lahev s brčkem, z tašky vytáhnu zápisník a pustím se do psaní. Já se živím slovy.

                 Jenže to, co píšu teď, je jiné. Opravdové. Žádná přetvářka či podbízení se, lichocení trendům a podlézání redaktorům. Na to mám slova až moc rád, příliš dlouho jsem jim ubližoval. Tahle vznikají za tmy a té taky patří.

                 Noc za nocí trpělivě sepisuji svůj ortel, až udělám poslední tečku. Právě teď. Za ní už nic není. Chvíli na ni hledím a vím, že je tečkou za vším, co jsem kdy prožil, viděl, cítil, o čem jsem kdy snil a co jsem miloval. Za všemi iluzemi a nekonečnými prázdnými nocemi. Za životem, ve kterém jste sami sebe někde po cestě ztratili. Pak zaklapnu zápisník, schovám ho pod kabát v objetí mé levé ruky a vstanu.

                 Když ke mně znovu dolehne volání, vydám se mu naproti. Ta žena mě hltá očima a vede mě do zapadlé uličky. Jdu poslušně za ní vábený horečně tepající krví v jejím těle. Jako by mě volala. A já odpovím.

                 Žena nedostane příležitost, aby dala najevo překvapení a děs, když jí hladově zabořím špičáky do krku a hltám čerstvou krev, rudou, hustou, sladkou a opojnou. Leží mi ochable v náručí, jen se slabě chvěje. Bezbranná. Šelma se utrhla ze řetězu.

                 Její krev chutná jako vysvobození.

                 Když v ženě nezbývá ani kapka života, něžně ji položím na zem a zavřu jí víčka. Mám pocit, jako by mi v hrudi opět bilo srdce. Vím ale, že je mrtvé a ledové.

                 Nebudu čekat, až si pro mě přijdou. Vrátím se k lavičce a posadím se. Zápisník položím vedle sebe. Až ho někdo najde, už tu nebudu, zbyde po mě jen to oblečení a boty. Doufám, že si ten někdo můj příběh přečte.

                 Pak už jen čekám. Brzy začne noc blednout a prorazí ji první nesmělý paprsek. Bolestivě mě pohladí po tváři a já se s ním přivítám.



    Míša Mašková - Bezohlednost krve

    Bušení na dveře neustávalo. Stále jsem slyšela, jak o dvě patra výš nějaký otrava rytmicky buší do masivního dřeva. Jen jsem vrtěla hlavou a snažila se soustředit na plesnivou knihu přede mnou. Jak se mi dutý zvuk zarýval hlouběji do podvědomí, rostla moje nervozita. Zase to někdo poznal.

    Zaklapla jsem knihu s hlasitým bouchnutím, které mi zadunělo v hlavě víc než kostelní zvon. Povzdechla jsem si, během dvou vteřin přeběhla dlouhou chodbu a vyběhla dvě patra schodů. V tu chvíli se zdálo, že bušení skončilo. Že by to vzdal?

    Když už jsem si začínala dělat naděje, otravný zvuk se ozval znovu, tentokrát pronikavější. Pochopila jsem, že neznámý návštěvník se rozhodl ušetřit vlastní pěsti a použít tu železnou tyč přede dveřmi. Jenže já bych radši ušetřila ty dveře, pomyslela jsem si a prudce je otevřela. Tyč stále pokračovala v pohybu, takže jsem ji musela chytit pravou rukou, aby mě náhodou nepohladila po tváři.

    Kluk přede mnou tyč okamžitě pustil, z obličeje mu vymizela snad veškerá krev a ještě se roztřásl. Vypadal stěží na pětadvacet, štíhlý atlet s temnýma očima, oblečený ve sportovním. Trvalo mu celou věčnost, než se vůbec dokázal uklidnit, načež mi zcela nečekaně podal ruku. Překvapeně jsem ji přijala. Jeho stisk byl přes všechny okolnosti pevný, připadalo mi, že mu dodal odvahu.

    „Já jsem Marek,“ pronesl tiše. Už se netřásl, obličej znovu nabyl původní barvu, a koutky se mu začínaly zvedat do vysokého úsměvu. Překvapil mě, ale zároveň i nakazil. Začala jsem se nepatrně usmívat a snad poprvé v životě se rozhodla upřímně odpovědět.

    „Sára. Dáš si něco k pití?“ Moje poznámka ho rozhodila, ale pečlivě to skrýval. Jen pustil moji ruku a pokrčil rameny. „Tak pojď dál. Já tě nekousnu,“ zasmála jsem se.

    Uvědomovala jsem si, jak špatnou poznámku jsem vypustila ven, ale nemohla jsem si pomoct. Jednou jsem byla upír a on to věděl, tak proč to skrývat.

    Můj úsměv Marek kupodivu opětoval a váhavě vstoupil do malého domku. Zavřela jsem za ním dveře, obešla ho a zamířila chodbou do obývacího pokoje. Poslední století sloužil vlastně jen pro podobné návštěvy, já měla radši svoje podzemní pokoje. Přesto jsem roztáhla závěsy a dovnitř se nahrnulo vycházející slunce. Zavřela jsem oči a chvíli se na něm vyhřívala.

    Podívala jsem se na návštěvníka. Nesnažil se skrýt překvapení.

    „Tohle sklo nepropouští UV záření,“ vysvětlila jsem. Jen přikývl.

    Sedla jsem si na pohovku a pořádně se v ní rozvalila.

    „Posaď se, jestli chceš. A mohl bys mi hned vysvětlit, proč že to chceš umřít.“

    V černých očích mu zasvítily jiskřičky. Nejdřív se posadil do koženého křesla snad z předminulého století a pak si mě začal pozorně prohlížet.

    „Hledáš něco konkrétního? Špičáky?“ Jeho počínání mě docela bavilo.

    „Možná. Spíš jsem chtěl proměnit.“

    „Jako všichni.“

    „Jací všichni?“ Poprvé jsem na něm poznala zaváhání. Neměla jsem náladu si s ním hrát, tak jsem přešla rovnou k věci.

    „Myslíš, že jsi jediný, komu tenhle dům připadá zvláštní? Že jsi jediný, kdo si všimnul, že vycházím jen v noci, nikdy si nekoupím nic k jídlu a celkově se chovám podivínsky? To bys mě docela zklamal už na začátku.“

    „Doufám, že se mi to nepovedlo,“ odpověděl opatrně. Uvědomila jsem si, že na něj vůbec nemám náladu.

    „Bohužel. Takže tě ušetřím zbytečných řečí.“ Přidala jsem dramatickou odmlku. „Není to možné.“

    Vyvalil na mě oči. Nejdřív v nich bylo překvapení, pak zděšení. Nakonec strach.

    „Nevěřím ti.“

    „Nevěř. Ale pak umřeš.“

    „Zdá se, že už ses rozhodla.“

    V duchu jsem přikyvovala. Ano, nechci tě zabít. Jenže ty nakonec stejně umřeš. To je jasný fakt. Věděla jsem, že někoho jako je on, nemá cenu přesvědčovat. Tušila jsem, že to udělá.

    „Stačí, když mě kousneš?“ nenechal se odradit.

    „Nejdřív musíš umřít.“

    „Fajn. A pak mě musíš kousnout? Uděláš to?“

    „Nedělej to,“ pronesla jsem šeptem. Začínal mě vytáčet. Vážně to nechápete? Nemůžete koukat na filmy a myslet si, že víte všechno! Nedokázala jsem lidem porozumět.

    Neopověděl, ale já jsem vytušila, že usilovně přemýšlí. Očima šmejdil po místnosti. Nůž zachytil na první pohled, ale dělal, že si ho nevšiml. Lhostejně jsem ho sledovala.

    Možná před stoletím bych ho proměnila. Jako jsem se o to pokusila s Tomášem. Byl z něj výborný lidský upír. Jeho krvelačnost jsem dokázala snášet skoro půl roku. Zabil přes tři stovky lidí a skoro polovině urval hlavu. Aspoň, že je uměl po sobě i uklízet.

    Každý přece musí pochopit, že jsem ho musela zlikvidovat. Jednu jeho část ale zničit nešlo. Slyšela jsem, jak dole v pokoji něco ťuká do počítače. Určitě se nás zase snaží zpopularizovat.

    Moje myšlenkové pochody se nakonec Markovi staly osudnými. Na chvíli jsem ho pustila z hlavy a on toho využil. Čepel se nádherně zaleskla na slunci, hodila na strop prasátko a zabodla se do masa. Nejdřív jednou, pak znovu a ještě naposledy. Vyděšeně jsem se mu podívala do očí. Byl v nich klid. Pak se mu obličej stáhl bolestivou grimasou.

    Vůně tekoucí krve mi rozhodila myšlenky do všech stran, aby se mi uprostřed přímo před očima objevil rudý flek. Zaryla jsem prsty do pohovky, probodla jimi látku a pevně se za ni zachytila. Teď jsem vážně nemohla vytvořit lidského upíra. Zavřela jsem oči, přestala dýchat a snažila se na něj nemyslet. Myšlenky se vynořovaly z ničeho a znovu do ničeho odplouvaly, jak se mi zpomalovalo dýchání a tep. Když jsem se konečně uklidnila, otevřela jsem oči a letmo zhlédla jeho tělo. Leželo zkroucené v křesle, oblečení nasáklé krví. Nůž ležel na zemi a krev na něm už zasychala.

    Odvrátila jsem oči, vstala a rozběhla se dolů do pokoje.

    „Liz?“ zaklepala jsem na dveře.

    „Co se děje, mami?“ zeptala se mně, jakmile otevřela a prohlédla si mě. Uvědomila jsem si, že mi po tvářích stékají slzy, a rychle je setřela.

    „Uklidíš ho?“

    „Další?“

    „Tenhle se opravdu zabil,“ pronesla jsem věcně. Věnovala mi soucitný pohled a objetí. Musela si vzpomenout na moje sáhodlouhá vyprávění o Tomášovi. Byl úplně stejný. A já se tehdy neudržela, proměnila ho a byly z toho jen problémy. Tedy kromě jednoho. Dal mi Elizabeth. Přesto, že jí bylo přes devadesát, vypadala na devatenáct. Vybrala si dobrý věk, kdy přestat stárnout.

    Bez dalšího slova vyběhla nahoru. Vždycky se uměla ovládat lépe než já.

    Šla jsem ještě o patro níž a odtáhla na stranu železné dveře. Už tam na mě čekal. Odebrala jsem mu litr krve a začala ji pomalu ucucávat. Tělem se mi rozlévalo teplo, vracely se příjemné pocity a špatné vzpomínky odplouvaly hluboko do podvědomí.

    „No jo, praví upíři se prostě jenom rodí. A jsou vlastně i pěkně krutí. To zatím žádnýho spisovatele nenapadlo,“ pronesla jsem směrem k němu a zkontrolovala pouta. Prohlédla jsem ho a s povzdechnutím vzala do ruky nůž. I on se musel krmit, aby mi pořád dával další krev. Nakapala jsem mu na rty tři kapky. Slízl je, ale oči neotevřel. Přemýšlela jsem, že si časem udělám jiného a dám mu konečně svobodu. Možná by si to po těch padesáti letech zasloužil. Zvláštní, že mateřský cit je pro upíry tak odcizenou věcí.

    Usmála jsem se a pohladila ho po čele.

    „Už je zase dobře, synku.“



    willi - Až za hrob

    Severní Čechy jsou krásné, ale možná postrádají jistou míru podbízivosti, kterou se mohou chlubit jiné kouty země, kam se stahují turisté a víkendoví návštěvníci. I my tudy v podstatě jen občas projíždíme, ale pojí nás tu s tím něco víc. Pokaždé, když tudy jedeme, uvědomíme si, že život má mnoho podob, ale jen některé z nich odpovídají našemu chápání a rozumíme jim. To ale neznamená, že to není život skutečný a stejně bohatý, jako ten náš.

    Manželka na zadním sedadle ukazuje dceři jednotlivé kopce a zkouší spolu uhádnout jejich jména. Ještě před pár lety nás ale vůbec nenapadlo, že jména mají a že k nim patří třeba i příběhy.

    Když se to změnilo, byli jsme na začátku v autě také tři. Ale to bylo ještě před narozením naší dcery a ten třetí byl někdo úplně jiný. Vlastně jsme tenkrát vůbec nevěděli, koho s sebou vezeme.

    ***

    „Měl si je zavolat! Tohle je přeci úplná pitomost, to snad nemůže být ani pravda!“ Brada se manželce třásla a ona strnule sledovala cestu před vozem.

    „A co jsem jim asi tak měl říct? Že ho máme na zahradě zahrabaného, bůh ví jak dlouho? A že má zaražený... No to je přeci blbost! Přijeli by si, ale pro mě a se svěrací kazajkou!“

    Tak je to vždycky. Když máme někam vyrazit a předstírat smetánku, to se vyzná. Hoch dáma na vysokém podpatku. Ale když je zle, sesype se. Jenže nadávat jí nemůžu, protože tohle je i na mě moc.

    Protáhnul jsem další dvě zatáčky a uviděl polní cestu. Tudy dojedu k lesu a můžu to vzít za starou cihelnu. Byla tam původně kus dál osada nebo vesnice, ale co odsunuli po válce místní, zpustlo to a dneska tam zabloudí tak maximálně nějaký houbař. Snad nás nikdo nepřekvapí. Alespoň v to doufám.

    Na místě jsem nacouval pod stařičkou lípu a vylezl z auta. „Počkej tu, já obhlídnu, kde bychom ho mohli to, no víš co...“

    „NE!“ Vyvalila hrůzou oči a zakňourala. „Já tu s ním sama nebudu! Ty seš úplně pitomej, přece mě tu s ním nenecháš... A smrdí!!“

    Tak to je pravda. Smrdí. A jak to řekla, uvědomil jsem si, že mě z toho už intenzivně bolí hlava. Objektivně vzato, já bych s ním sám taky nezůstal. Teď to ještě jde, je dopoledne. Ale kdyby se začalo stmívat? Fuj! Otřásl jsem se.

    „Tak pojď, on tu na nás určitě počká.“ Vyšli jsme směrem, kde mohlo být původní osídlení. Ukázal jsem rukou k hromadě suti. „Dívej se, kde uvidíš zbytky zdí. Budeme muset zajít kus do lesa, protože všechno, co tu bylo, už stačilo zarůst. Najdeme nějakou bývalou zahradu nebo plácek a tam vykopu díru. Ale nesmíme začít někde, kde by mohla být podlaha po stavení nebo bývalá cesta. Tam by to nešlo.“

    Nevím, proč mě napadlo odvézt ho zrovna sem, ale zdálo se mi, že zapomenutý tvor by měl skončit na zapomenutém místě.

    Chvíli jsme brouzdali mezi stromy a naráželi na základy chalup a hromádky suti. Bylo to tu asi větší, než jsem myslel, jenže stavby zmizely takřka beze zbytku. Co šlo ukrást, bylo ukradeno a i cihly zřejmě posloužily novým přistěhovalcům tam, kde se rozhodli znovu usadit.

    „Hele, tady je asi náhrobní kámen! Co kdybys ho zahrabal někde tady? Na hřbitov přece patří, ne?“

    „To myslíš vážně?“ Podíval jsem se na ní nevěřícně. „Jednoho se mám zbavit a dva další přitom vykopu?“

    Prostě to tak bývá, jen člověk vypustí slovo z pusy, už by ho chtěl vzít zpátky. Ale nejde to. Jak ho jednou plácne, už platí.

    „Pane bože! Já chci pryč! Já toho mám plný zuby!“

    Ženská propadlá hysterii byla tím posledním, co jsem tu potřeboval. Já snad nakonec fakt měl zavolat ty policajty. Chtěli jsme vykopat na zahradě bazén. Pozemek jsme koupili už před rokem, ale na stavbu domu došlo až teď. Pro bazén jsme vybrali vyprahlé místo, kde nic nerostlo. Ani plevel. Mohl já vědět, že tam je hrob? Taky jsem chtěl volat policii, ale pak jsem si všimnul toho, jak tam leží...

    „Ty mně vůbec neposloucháš! Stojíš a jenom koukáš! Tak už něco udělej, nebo se zblázním!“ Brečela a slzy jí rozpouštěly šminky. „Nech ho tu někde a pojeď už prosím domů!“

    „Dobře, jdeme pro něj a pro nářadí.“ Čas běží a já si uvědomil, že už je po poledni. Ovanul nás chladný vzduch a najednou to na mě taky dolehlo. „Nebudeme z toho dělat žádnou kovbojku. My jsme mu nic neudělali a nakonec nám nejde o nic jiného než ho důstojně uložit a ...“

    ...a unisono výkřik nás dvou rozčísnul ticho lesa.

    V životě jsem se tak nelekl a těžko říct, jestli jsem zařval víc já, nebo manželka. Když jsme se otočili, stál za námi mužík v sepraném černém obleku a s promaštěným kloboukem na hlavě. Měl usměvavý obličej, který se už řádku dní nepotkal s holicí žiletkou.

    „Tak to mne mrzí, opravdu mrzí. Rozhodně jsem vás nechtěl vyděsit!“ Podíval se na manželku a ještě jednou se usmál. „Mně se, mladá paní, opravdu bát nemusíte. Neubauer jméno mé, k službám.“

    Nevím, jak to dokázal, ale nejen že přestala ječet a ronit krokodýlí slzy, ale za chvíli se na něj taky usmála.

    „Vůbec jsme vás neslyšeli přicházet, hrozně jsme se s ženou lekli. Trochu jsme se tu rozhlíželi.“

    „Ano, ano, je to tu zajímavé místo. Vlastně bylo. Zrovna tady kousek od hřbitova byla malá tkalcovská dílna a támhle stála obecní škola a kostel. Všechno důležité na jednom místě, ano, ano!“ Rychle popoběhl po něčem, co kdysi mohlo být zpevněnou cestou nebo dokonce silnicí. „A kdyby tu nebyly ty stromy, byla by vidět cesta do polí. V létě pole hrála barvami a na podzim tu kluci pouštěli draky.“

    „Vy jste odsud?“ Jako by manželka zapomněla, proč jsme vlastně přijeli. „Vypadá to, že to tu znáte velice dobře. Když o tom mluvíte, jako bych všechno viděla.“

    „Jistě, ano, samozřejmě jsem odsud. Je to tu můj domov.“ Pan Neubauer zaměnil úsměv za ustaraný výraz. „Každý jsme odněkud, kam patříme a kde bychom také chtěli být.“

    Trochu mě to zarazilo. Lidé odsud odešli už sakra dávno. To by musel být hodně malý kluk, aby to tu stačil zažít v původním stavu. „Vy jste tu prožil část života? Ještě před tím než byli místní odsunutí?“

    „Já tu prožil celý svůj život, i moje žena. Měli jsme tu pole a já byl i v obecní radě.“

    „Moment, to přece není možné! Je vám tak padesát, maximálně pětapadesát, nemohl jste tu vlastně ani zažít sudeťáky!“ Ten člověk je fakt divný. Mohl by být jejich potomek, alespoň podle jména, ale nemá ani přízvuk...

    „Nenechte se mýlit jménem a přízvukem. Moje žena se jmenovala za svobodna Drábková a přitom původně neuměla česky ani slovo. Češtinu se naučila až mnohem později.“ Znovu se usmál, ačkoliv tentokrát mu zůstal v očích stín smutku. „Tady byl život vždycky hodně těžký a dopláceli jsme na to, že o nás doopravdy nikdo nikdy nestál. Ale to teď není důležité.“

    Chvilku jsem na něj překvapeně zíral. „Moment, já jsem si jenom myslel, že byste měl mluvit s přízvukem. Přece mi nečtete myšlenky?“ Podíval jsem se na tu mojí, co tomu řekne, ale ta jen stála s nepřítomným výrazem kousek stranou a hleděla kamsi k bývalé škole.

    „Asi bude lepší, když ponecháme vaší paní bloudit v představách. Je to velmi citlivá a zranitelná duše. Měl byste jí těchto těžkostí pokud možno ušetřit. Teď zrovna vidí, jak si tu hrají školáci. Taky by chtěla mít své...“

    „Co mi to tu vykládáte za hlouposti! Na co si to hrajete?“ Dostal jsem na něj zlost. Nejen že nás strašně zdržuje s těmi nesmysly, ale strká i nos do věcí, do kterých mu nic není!

    „Omlouvám se, že vám takto vstupuji do myšlenek, ale je mi do toho. Je mi do toho hodně. Jsem tu z pověření ostatních, abych vám pomohl.“

    „Pomohl k čemu? A z pověření koho?“ Tentokrát mě opravdu vykolejil, protože zjevně musel vědět, na co zrovna myslím. A nepřítomný úsměv manželky také svědčil o tom, že má pravdu, protože přinejmenším byla duchem někde úplně jinde a hodně daleko od toho, co jsme s sebou přivezli.

    „Ano, o něj nám opravdu jde. Ale nejdřív vám to zkusím trošku osvětlit. Vidím, že už vám pomalu dochází, kdo jsem a odkud jsem přišel, že?“ Podíval se mi do očí a já najednou pocítil tíhu věčnosti i bolesti. On přišel z druhého břehu.

    „Ani některým z nás nebylo dopřáno, abychom v klidu spočinuli u svých blízkých. Zaplatili jsme vysokou daň za chyby jiných a je pravdou, že mezi námi byli pěkní mizerové. Ale to teď také není důležité, protože o nás platí hlavně to, že neopouštíme místo, ve kterém se nacházíme, abychom ubližovali.“

    „Vy víte o něm? O tom, co jsme ho sem přivezli?“

    „Samozřejmě. Věděli jsme o něm dřív, než jste se vůbec rozhodl ho sem přivézt. To jste vlastně nerozhodl vy. Chtěl to on.“

    „To přeci není možné! My ho našli dnes ráno, když jsem chtěl odvézt zeminu vybranou z bazénu. Vlastně jsme původně chtěli volat policii, protože jsme mysleli, že jde o nějakou oběť zločinu.“

    „Tak v tom jste se nezmýlil. Je to oběť zločinu. Jenže mnohem staršího, než si dokážete představit.“

    Chtěl jsem se toho břemene už zbavit a vymluvit se z toho. „Našel jsem nejdřív lebku a pak zbytek kostí. Objevily se nějak naráz. Když nad tím teď přemýšlím, vlastně ani nevím, jak přesně se to stalo. Manželka mi pomáhala při práci, možná to byla ona, kdo ho odkryl první. Strašně zpanikařila. Chtěla volat policii, ale pak jsme uviděli dřevěný kolík, asi původně zaražený někam do hrudi...“

    Pan Neubauer si přihladil klopy starého saka a nervózně si promnul ruce. „Chtěl, abyste ho našli a možná to byla opravdu vaše žena, kdo ho odkryl první. Jak jsem vám už řekl, je velmi citlivá. Je možno ji snadno ovládnout. Dokud měl osikový kolík v těle, nemohl se sám dostat z hrobu, ale to neznamená, že na citlivého člověka nemohl působit, pokud se k němu sám přiblížil.“

    „Co máme teď dělat? Proč vůbec chtěl sem?“ Situace už mi přestala připadat absurdní a naopak začala být děsivá. Myslel jsem, že mám v autě naložené ostatky někoho, kdo se stal kdysi obětí nesmyslného a zvráceného rituálu a najednou zjišťuji, že obětí se máme stát my dva s manželkou. Vždyť je to pravda, co nám bránilo zavolat policajty a nahlásit nález lidské kostry?

    „Bránil vám v tom on.“ Neubauer mi už zase četl myšlenky, ale mě už to bylo jedno.

    „Nejlépe bude, když ho tu urychleně uložíme do nějaké prohlubně a pojedeme šupem domů.“ Zdálo se mi najednou, že řešení téhle situace je triviálně jednoduché. Dlouhé vypětí si vybralo svou daň a já se snažil vidět zjednodušeně věci, které nebyly ani trochu jednoduché.

    „Ano, ano. To by bylo nejlepší.“ Neubauer si tisknul ruce a nervózně přešlápnul. „Bohužel to ale nepůjde.“

    Stál jsem s otevřenou pusou a civěl na něj. „Proč by to nešlo? I kdybych ho měl vysypat na zem vedle auta! Drapnu tu mojí ženskou, nacpu jí dovnitř a jedeme domů!“

    „Obávám se, že vám to nedovolí. Vlastně už to stačil zařídit.“ Pokynul rukou směrem, odkud jsme přišli. „No prosím, pojďte se podívat. Automobily dnes vypadají úplně jinak, ale stejně jako v mých časech, po prázdných pneumatikách asi nejezdí. A myslím, že to nebude jediné poškození, které zařídil.“

    Vzal jsem manželku za ruku a s neblahým tušením ji táhnul zasněnou za sebou zpět k autu. Pan Neubauer cupital s ustaraným výrazem za námi a tiše si cosi mumlal pod vousy. Auto bylo zaparkované tam, kde jsem ho nechal, ale prázdné gumy mluvily za sebe. Při bližším ohledání z každé čnělo několik starých rezavých hřebů. Kde jsem je nasbíral, bůh ví. Vlastně tohle asi žádná náhoda nebyla. Rychle jsem nastoupil a zkusil nastartovat, ale neozvalo se ani ťuk. Rezignovaně jsem zvedl kapotu. Rozkousané kabely od kuny bylo vidět na první pohled.

    „Půjdeme pěšky! Necháme to tu jak to je a půjdeme pěšky!“ Ohlédnul jsem se po manželce, jestli mě slyší, ale byla pryč. Dneska ráno se svět zbláznil a teď začínáme blbnout i my dva. Kam ta ženská praštěná šla? Pak jsem jí uviděl. Pomalu kráčela s panem Neubauerem k lesu a cosi si s ním povídala.

    Zlostně jsem se za nimi rozběhl, ale než jsem stačil cokoliv říct, Neubauer se ke mně otočil a začal sám.

    „Stíny se už prodlužují a za chvíli zajde slunce. Víte, čas neplyne vždy tak, jak bychom si přáli a vám tu dnes utíká obzvláště rychle. Musíte tu přenocovat. I kdybyste chtěli teď odejít, nemělo by to smysl. Vyzvednutím z hrobu jste ho vzali k sobě. A on s vámi zůstane tak dlouho, dokud ho zase bezpečně neuložíte. Máte vlastně štěstí, že jste přijeli sem. Tady vám můžeme pomoci.“

    Podíval jsem se na hodinky a hrůzou zkoprněl. Za půl hodiny je západ slunce! Ale vždyť jsme tu teprve pár hodin!

    „Ale kdepak, jste tu mnohem déle.“ Neubauer už ani nečekal na mé dotazy a rovnou odpovídal na myšlenky, které se mi honily hlavou. „Teď ale musíte se mnou. Odvedu vás do bezpečí a všechno vám vysvětlím. Musíme si pospíšit.“

    Už jsem mu nijak neodporoval. Nemělo to smysl. Ale jak nám chce pomoct, když tu nikde nic není, jen pobořené chalupy zarostlé plevelem a náletovým dřevem...

    „Ale no tak, propadáte malomyslnosti. Přesně tohle nesmíte!“ Neubauer se na mně přísně podíval a pokračoval. „Není důležité, jak věci na první pohled vypadají, ale jak je doopravdy chápeme a co pro nás znamenají, ano?“

    Nevěděl jsem, jestli to je otázka nebo konstatování. Asi ano, věci mohou být jiné, než jaké jsou na první pohled.

    „Tak, správně. Váš problém je v tom, že upíra si nikdy nesmíte pozvat domů!“

    Konečně někdo řekl, co je zač. Nechtěl jsem celý den na něco takového třeba jen pomyslet. Ale Neubauer rychle pokračoval dál. „Jenže vy už jste to vlastně udělali. Nezbývá vám, než se ukrýt u někoho, kdo to ještě neudělal a neudělá.“

    Neubauer zamířil kolem zbytků snad bývalé tkalcovské dílny směrem, kterým kdysi měla být pole. Už jen málo slunečních paprsků pronikalo porostem. Zrychlil krok a zamířil k pozůstatku nějakého stavení.

    „Tohle byl náš dům. Moje žena tam už na vás čeká. Nebojte se, poví vám, co je třeba a ráno se venku zase určitě uvidíme.“

    „Vy nejdete s námi? A jak nám to tu může pomoct, vždyť nezůstaly stát ani obvodové zdi?“

    Ani jsem nestačil domluvit. Neubauer jen zavrtěl hlavou a zmizel. Místo něj se před námi objevilo úhledné vesnické stavení s dvorkem a ve dveřích stála kulaťoučká žena v zástěře.

    „Podívej, paní Neubauerová! Už jsem se bála, že to nenajdeme. Čeká na nás, přesně jak nám slíbila.“ Manželka s širokým úsměvem vyrazila přímo k ní a za okamžik obě zmizely ve dveřích.

    Ach jo, co jí to zasadili zase do hlavy? A vlastně i mně, protože tohle přeci není pravda.

    „Jen pojďte dál!“ Ze dveří se ozval hlas paní Neubauerové, který nezapřel cizí přízvuk. „Honem, honem! Je nejvyšší čas!“

    Vlezl jsem do dveří a za chvíli jsem už seděl v kuchyni vedle staré pece, ze které sálalo příjemné teplo. Po stěnách bylo pár černobílých fotografií s panem a paní Neubauerovými. Manželka už držela smaltovaný hrnek s čajem a nepřítomně se usmívala.

    „Jsem ráda, že vás ten můj starouš stačil včas přivést. Moc nescházelo a nestihli byste to.“ Paní Neubauerová si sedla na lavici u okna a s úsměvem se dívala ven, jako by ho chtěla zahlédnout. „Už dávno jsem ho neviděla...“

    „Vy se s ním nevidíte? Já myslel, že když se vidíte s námi, můžete se setkat i s ním. Proto nešel dovnitř?“

    „Oba jsme zemřeli jinak, jindy a jinde. Víme o sobě všechno, ale sejít se nemůžeme. Snad se to změní, ale teď se musím postarat o vás.“ Paní se zamyslela, jako by hledala ta správná slova. „Starouš vám už vysvětlil, že jste k sobě pozvali někoho, komu jste to nikdy neměli dovolit. A taky vám řekl, že hodně věcí ve vašem životě záleží jen na tom, k čemu se sami rozhodnete.“

    Laskavě se na mne podívala a nabídla manželce ošatku s nějakými plackami k čaji. Ta si jednu vzala a pomalu začala jíst.

    „Vidíte? Vaše žena věří tomu, že je v teple a v bezpečí. Je jí tu dobře. Dokud jí ta víra vydrží, nemáte se čeho bát. Muž staví dům, ale teprve žena z něj udělá domov. Tak se to přeci říká, že?“ Tiše jsem jí poslouchal a přemýšlel.

    Pokračovala dál. „Vaše žena je součástí vašeho domova. Trochu jsme jí pomohli dostat se z vaší skutečnosti k nám, ale díky tomu tu je teď tenhle dům, jeho atmosféra a nakonec i já. Vy se musíte postarat o to, aby se z této představy nevymanila, dokud nebude ráno. My jsme toho tam venku k nám domů nepozvali, a proto k nám nemůže. Dokud budete našimi hosty, musí zůstat mimo tyto zdi. Jen si dávejte pozor, co budete vy a vaše žena dělat, abyste mu znovu neotevřeli.“

    „Takže pokud se rozhodnu přijmout vše kolem za realitu, pokud v ní zůstane zasněná i moje žena, jsme v bezpečí, jako bychom byli ve skutečném domě?“

    „Ale toto je skutečný dům a my se staroušem jsme také skuteční! Jen je ta skutečnost jiná, než jste zvyklý. Nakonec i on tam venku je stejně skutečný, i když byste tomu ještě včera nevěřil.“

    „Proč nás sem přivedl, víte to? A proč nám vlastně pomáháte?“

    Paní Neubauerová se poprvé trochu zamračila. „Ano, samozřejmě že to vím. On je odsud, chtěl se vrátit domů. Tady se také proměnil v to, čím je, ale už před staletími. Když ho uložíte správně do jeho půdy, dá vám pokoj. Samozřejmě by mu vyhovovalo, kdyby mu zůstala volnost, ale to nesmíte dovolit a vlastně to jde i zařídit. Ale to až ráno, po východu slunce. Starouš vám poradí.“

    V místnosti nastalo ticho, které jen občas přerušila manželka tím, jak pokládala plecháček s čajem, ze kterého upíjela. Paní Neubauerová mi ale neodpověděla na druhou otázku, jakoby se jí nechtělo.

    „Neřekla jste mi, proč nám pomáháte.“

    „Pomáháme vám, protože se to sluší. Alespoň mezi dobrými lidmi. Tady jsme nebyli tak zlí, jak by se vám snad mohlo zdát podle toho netvora, který byl ale kdysi taky docela obyčejným člověkem, nebo podle toho, co přinesla válka.“ Nepodívala se mi do očí jako před tím celou dobu, ale znovu se zahleděla z okna, za kterým už začínala tma. Byl to smutný pohled. Napadlo mě, že i tihle lidé mají starosti a nenaplněná přání.

    „Vy mi to nechcete říct?“

    Paní Neubauerová se najednou znovu usmála a místo odpovědi pohladila manželku po ruce. „Tak, už je pozdě a měli byste se vyspat. Dnešek byl pro vás asi hodně náročný. Vedle máte ustláno. A dohlédněte na manžela, aby tu neměl špatné sny. A neotevírejte v noci okna. Je tu spousta komárů!“

    Pak se obrátila na mě. „Dobrou noc a na ta okna si opravdu dávejte pozor. Ať vás tu ráno nenajdu pokousané.“ Mrkla na mě a zvedla se od stolu. Hm, že tu budou mít smysl pro černý humor, to mě opravdu nenapadlo.

    Ve dveřích světnice se ještě jednou váhavě zastavila. „Nezlobte se, ale ta největší přání se nesplní, pokud se o nich mluví nahlas. Alespoň já jsem tomu vždy věřila. Teď je důležité, abyste se v klidu dočkali rána, a pak pro vás přijde starouš. On vám poví. Dobrou noc!“

    Tak přeci jenom něco mají. No, jestli nás dostanou z té šlamastyky, uděláme pro ně, co budeme moct.

    „Je tu hezky viď? A ti Neubauerovi jsou moc milí lidé. Jsem ráda, že jsme se s nimi seznámili.“

    Aha, manželka přichází k sobě, tedy v rámci možností. Při rozhovoru s paní Neubauerovou jsem přijal její realitu tak dokonale, že jsem na chvíli zapomněl na tu naši. Nicméně placky v ošatce vypadaly opravdově a velmi svůdně a na stole byl ještě jeden plecháček s čajem.

    „Dej si, jsou výborné! Jsou to škvarkové placky, ale chutnají královsky.“ Sama si vzala další a přistrčila mi ošatku k rukám. Opatrně jsem jednu vzal a nevěřícně k ní přičichnul. Jestli jsem ještě něco potřeboval, abych to tu mohl vzít za opravdové, tak jsem to teď držel v ruce. Voněla úžasně a chutnala ještě lépe.

    „Myslíš, že to nebude vypadat blbě?“ Snědli jsme je všechny, ani jedna placka nezbyla. „Doufám, že si paní Neubauerová nechal taky něco pro sebe. Ty jsi strašný žrout, a když se do toho dáš, nevíš kdy přestat.“ Manželka rozpačitě odstrčila prázdnou ošatku doprostřed stolu. „Tady asi tekoucí vodu nemají co?“

    „Možná, že tu voda bude někde v konvi. Jsme na vsi, tady jí nabírají asi ze studny. Dneska si určitě sprchu nedáme. Budeš to muset vydržet.“

    A máme první problém. Měl bych někde splašit vodu dřív, než jí začne sama hledat. Není zvyklá na to, že by se nemohla umýt a jestli se rozhodne, že si dojde vodu napumpovat, je schopná vyběhnout z chalupy ven.

    Zvedl jsem se a zkusil vzít za kliku od dveří, které měly vést do ložnice. Dveře se otevřely a hned za nimi jsem nahmátnul vypínač. Slabá žárovka osvítila místnost. „Dobrý, už vodu mám. Tady je lavor, konev s vodou a paní Neubauerová nám tu nechala i ručníky.

    Vodu jsem po opláchnutí slil do kýblu a vystrčil do sousední místnosti. „Měl bys to vylít venku! Přece nechceš, aby se s tím paní tahala sama.“

    „No, asi jo. Ale když tu teď budu courat bez světla s kýblem tak jí akorát vzbudím. A možná nejen jí.“ To mi teda ještě scházelo. Už má zase důvod vylézt z chalupy.

    Manželka se ještě chvíli tvářila nesouhlasně, ale pak to vzdala. „Ráno tě s tím vyženu, hned jak bude světlo.“ Tma za oknem jí naštěstí odradila.

    Leželi jsme na pronesených matracích staré postele a poslouchali nehybné ticho noci. Manželka se chvílemi převalovala z boku na bok. I světlo jedné slabé žárovky lákalo můry, aby narážely do okenní tabulky. Raději jsme zahasli a zažívali noc v úplné samotě.

    „Slyšíš? Něco tam je!“ Posadila se na posteli a napínala sluch. Zkusil jsem naslouchat, ale chvíli se nic nedělo. Pak se cosi otřelo zvenku o zeď a zadupalo na okenní římse.

    „Kocourek! A krásný!“ Zvedla se z postele a došla k oknu. Klekla na dřevěnou lavici a pozorovala kočku, která se tam objevila. Oči si už zvykly na tmu a slabé světlo noční oblohy stačilo tak akorát odhalit obrys zvířete, které si opřelo bok o skleněnou výplň.

    „Škoda že nejsme doma. Mám v ledničce kousek šunky. Dal by sis šunčičku, mourku?“ Kočka pootočila hlavou a dva rozžhavené uhlíky se na ní upřely. “Ty bys asi rád i něco jiného, viď?“

    Na chvíli jsem úplně ztuhnul. Tak on přeci jen přišel. Jestli ale teď něco udělám špatně, iluze zmizí a on nás dostane oba naservírované jako na dlani. První, co mě napadlo, bylo chytit manželku a odtáhnout jí zpět. Jenže jak bych jí to vysvětlil.

    Zvedl jsem se a pomalu došel k oknu, abych se vedle ní posadil. Kočka přejela očima na mě a já ucítil stejný chlad, jako když mě Neubauer nechal vniknout do svého pohledu. Obraz okolo jako by se zachvěl a začal se prolínat s reáliemi zmizelé vsi.

    Dobře, chce se se mnou o ní přetahovat. Nezbývá, než vzít za druhý konec provazu. Kočka za oknem zamňoukala a já zahlédl tvář své ženy. Do široka otevřené oči upřené na to zvíře svědčily o tom, že se ji snaží dostat pod svůj vliv.

    Položil jsem jí ruku na bok. „Líbí se ti?“ Ve skutečnosti jí to ke zvířatům nikdy moc netáhlo.

    „Je to hezká kočka, řekla bych, že je to kocourek. Taková rozježená kulička chlupů za oknem, jen ho podrbat mezi ušima.“ Ruka jí pomalu vyjela k mosazné klice. Kočka se postavila na všechny čtyři a pozorně ji sledovala.

    Zachytil jsem ji a lehce sevřel v dlani. „Pamatuješ na Mikeše?“ Věnovala mi nepřítomný úsměv, ale alespoň se přestala tolik soustředit na toho venku. „Naučil se chodit babičce do peřin. Když jsme se tam pak nastěhovali, chtěl i do našich.“

    Veškeré naše přátelství s Mikešem skončilo, když manželka našla bobky na posteli. Dlužno říct, že z mé strany toto připomenutí byla vůči kocourovi venku úmyslná rána pod pás.

    Otočila se od okna. „Vidíš, já na to úplně zapomněla. Málem bych ho sem paní Neubauerové pustila.“

    Vždycky byla tak trochu ordungbestie a občas mi to dost vadilo, ale teď jsem toho chtěl dokonale využít. „No, hanba by nás musela fackovat, kdyby to tu měla tahle kočka taky podělat. Ani nevíme, jestli sem patří.“ Protiakci bylo třeba dotáhnout až do konce.

    Vrátila se do postele a za okamžik začala pravidelně oddechovat. Asi toho na ní bylo už opravdu dost. Otočil jsem se k oknu a podíval se znovu té potvoře do očí. „Vidíš, ty jí dokážeš sice oblbnout, ale já ji znám. A dobře.“

    Kocour se protáhnul, vycenil zuby a seskočil z římsy někam do tmy. Kdo ví, co zkusí dál. Vsedě na posteli musím vydržet až do rána. Bez představy, kolik je hodin, ani jak dlouho to ještě potrvá.

    Pravidelný dech vedle mne, tma za oknem a dokonalé ticho kolem. Tohle by nevydržel nikdo. Za chvíli se mi zatočila hlava a já se propadl do své tmy, aniž bych si to stačil uvědomit.

    Probudil mne závan studeného vzduchu. Manželka stála u pootevřeného okna a tiše k někomu promlouvala. „No sem nemůžeš. No to víš, že ne. To tady takhle kňouráš pod oknem celou noc? Ty bys chtěl podrbat, viď?“

    Nevěděl jsem najednou, co se děje, ani kde to jsme. Ale když se naklonila z okna, došlo mi, že je zle.

    „Ne! To nesmíš!“ Svět kolem se začal měnit. Zdi mizely a místo nich se objevily stíny stromů. Křičel jsem na manželku, co mi síly stačily a ani jsem nevěděl proč. Jen mi bylo jasné, že tohle nesmí. Na okamžik jsem zahlédl tmavou postavu a pak to přišlo.

    Vysvobození. Zakokrhal kohout a na obloze se objevily první sluneční paprsky, které si razily cestu i lesním porostem. Kde se tu vzal kohout, to mi nebylo jasné. Za okamžik se znovu objevila místnost, ve které jsme nocovali. Na dveře někdo zabušil, a když jsem otevřel, stála za nimi paní Neubauerová s vyděšeným výrazem.

    „Co vaše paní? Neudělal jí nic? Snad to starouš stihnul včas. Celá vesnice se snažila!“ Vběhla do místnosti a začala prohlížet manželce ruce. Ta stála u okna s naprosto nepřítomným výrazem.

    „Nevím, jak se to stalo. Musel jsem na chvíli usnout a najednou bylo otevřené okno. Asi jsem ho i zahlédl, ale pak zakokrhal ten kohout a on zmizel. Jak se sem mohl vůbec kohout dostat?“

    Paní Neubauerová pohladila manželku po tváři a otočila se ke mně. „Je v pořádku, nestihnul ji kousnout. To zařídil starouš a jeho kamarádi. Celou noc procházeli okolní vsi a sháněli kohouta. Ale nebylo to nijak snadné. Slepice už tu lidé tolik nepěstují a jsou to hloupá zvířata. Museli kohouta přesvědčit, aby utekl z kurníku a vydal se na dalekou cestu až sem. Člověka lze přimět docela snadno, ale se slepicí je to už těžší. Navíc kohout je jako každý chlap pomalý.“ Už se jí vrátila dobrá nálada. Otočila se na manželku a mrkla na ní okem. „Ten váš není o nic lepší, co?“

    Manželka se probrala a zamračila. „Chtěla jsem si jenom podrbat toho kocourka. Takové milé zvířátko to bylo, ale on mi ho zaplašil!“

    Paní Neubauerová se na ní usmála. „No vidíte, asi chtěl podrbat sám. Ale co, už je ráno a starouš na vás čeká venku. Pozdravujte ho.“

    Svět se znovu zatočil a my stáli v uválených a špinavých šatech v ranním lese mezi sutinami. Pan Neubauer už na nás čekal na cestě.

    „Dobré ráno! To víte, tady na vsi jsme všichni zvyklí vstávat se sluníčkem.“

    Manželka k němu vykročila jako první. Po několika krocích se ale vrátila a udiveně ukázala na hrst peří, které bylo kousek za obvodovou zdí. „Vidíš? Tady asi nějaké zvíře zadávilo slepici.“

    Podíval jsem se na pana Neubauera. „Asi se tu setkali zatoulaný kohout a divoká kočka.“ Pan Neubauer jen pokýval hlavou. Pak na nás zamával kloboukem a vyrazil po cestě směrem k našemu autu.

    Vůz stál na prázdných gumách pod starou lípou tak, jak jsme ho tam zanechali. Otevřel jsem zadní dveře a vyndal pytel, do kterého jsme doma uložili nalezené ostatky. Podal jsem manželce brašnu s nářadím a do druhé ruky vzal rýč. Pan Neubauer nám znovu ukázal cestu, ale tentokrát směrem k polím.

    Po chvíli jsme došli k vyvýšenině s několika starými stromy. Ze  strany se k ní přimykalo pole a na jejím vrcholu začínal divoký porost, který se táhnul k lesu. Pan Neubauer ukázal na strom u cesty.

    „Tady uřízněte větev a udělejte z ní kolík. To je osika.“

    Vzal jsem si od manželky brašnu s nářadím a vylovil z ní skládací pilku a sekyrku. Za chvíli bylo hotovo. Uklidili jsme nářadí zpět, ale když jsem znovu zvedl pytel s kostmi, byl z něj cítit silný neklid. Asi věděl, co se kolem něj děje.

    „Tam se mu to stalo a tam se taky chce vrátit.“ Pan Neubauer ukázal na kopec, ale s námi se tam nevydal. Po tom, co všechno už pro nás udělal, jsem se ho ani na nic neptal a s manželkou jsme vyrazili k místu, které určil.

    Na vrcholu byl nádherný rozhled do kraje. Jestli tu byl život vždycky těžký, musel tu být i krásný. Na chvíli jsem pocítil k upírovi soucit. Jestli chtěl sem, nemuselo za tím být nic zlého. Jenom chtěl domů a to jsem dokázal pochopit.

    Rýčem jsem začal hloubit hrob kousek od hrany kopce. Dost jsem se bál, že narazím na skálu, ale kupodivu to šlo hladce. Možná až moc. Ale třeba mi pomáhal on, protože teď jsem dělal něco, co asi sám chtěl. Pak přišla ta těžká chvíle. Budu muset otevřít pytel a ostatky uložit. Podíval jsem se na manželku. Ve tváři měla výraz, ve kterém se mísila únava, bolest a snad i hrůza.

    „Běž za panem Neubauerem a počkej tam s ním. Já to tu dodělám sám.“

    Pomalu a neochotně se vydala dolů z kopce. Jak se ale vzdalovala od hrobu, viditelně se jí ulevilo. Možná se se vzdáleností dostávala víc pod uklidňující vliv všech těch nebožtíků, kteří se nám snažili pomoct.

    Nejprve jsem uložil do hrobu ty kosti, které snad mohly být součástí trupu. Pak jsem poskládal kolem končetiny, ale upřímně řečeno, poznat pravou a levou stranu u všeho neumím. „Však tobě to asi až tak nevadí, viď?“

    Ani jsem si to nijak zvlášť neuvědomoval, ale začal jsem s ním rozmlouvat. Vzal jsem do rukou lebku a chystal se ji přiložit k trupu. Jak se ale týl lebky přiblížil k páteři, proběhl mi rukama záchvěv a já si uvědomil, že lebka ležela v původním hrobě vedle trupu.

    Celou dobu jsem se vyhýbal pohledu do míst, kde měl mít oči, ale teď jsem to na okamžik mimovolně udělal. Zalil mne pocit chladu a cizí vůle, která mi přikazovala přiložit lebku tam, kde ji kdysi někdo oddělil od krku. Těžce se mi dýchalo a myšlenky se mi točily v hlavě v nesmyslném kolotoči. Na okamžik jsem zahlédl i ustarané tváře Neubauerových a vzpomněl si na dům, který jsme s manželkou začali stavět.

    Ano, moje manželka mu podlehla a i mně už měl pod kontrolou.

    „Proto jsme sem přijeli, protože ty jsi nás přivedl k sobě domů. Ale to ti musí stačit!“ S vypětím vší vůle jsem odtrhnul pohled od prázdných očních důlků a položil lebku vedle trupu. Bylo mi hrozně, a když jsem popadl brašnu s nářadím, ve které byl i osikový kůl, udělalo se mi zle na omdlení.

    On se mnou bojoval! Chtěl, abych to vzdal a moc nescházelo, aby to dokázal.

    „Tak to ne! Já to dodělám! Když dokážeš tohle ráno, jako bezmasá hromada kostí, co budeš dělat v noci!“ S vypětím všech sil jsem otevřel brašnu a hledal v ní kolík. V ten samý okamžik se zvedl silný vítr a hnal mi prach a hlínu do očí tak, že mi slzely a skoro nic jsem neviděl. Brašna se mi vysypala na zem. Kdyby mi vítr vzal kolík a sfouknul ho ze svahu, už bych asi nenašel odvahu se sem vrátit. A on by zůstal volný.

    Padl jsem na kolena a začal poslepu rukama prohledávat prostor kolem sebe. Osikový kolík ležel naštěstí pod skládací pilou a vítr ho nemohl odfouknout. Jakmile jsem ho vzal do ruky, vše utichlo.

    Když jsem se s ním přiblížil k hrobu a chystal se ho vrazit do míst, kde by mělo být srdce, zalil mne pocit lítosti a strachu. On se bál a jeho pocity se na mne přenášely s takovou intenzitou, že jsem dlouho téměř nebyl schopen pohybu. Jen velmi pomalu jsem se skláněl dolů a hrot kolíku začal zatlačovat do země mezi kosti.

    Najednou vše ustalo. Kolík byl na svém místě a on ztichl. Ještě pořád byla trochu cítit jeho vůle kolem, ale jak jsem začal hrob zasypávat, bylo jí stále méně, až zcela zanikla. Pokud někdo v budoucnu tento hrob znovu náhodou neotevře, bude tu ležet ve výhledu na krásnou krajinu až na věčnost.

    Posbíral jsem nářadí a vyrazil dolů z kopce. Manželka seděla na okraji cesty s nepřítomným výrazem ve tváři. Zato pan Neubauer vypadal vyděšeně. Na nebožtíka docela překvapivě, napadalo mě.

    „Už jsme vám říkali, že jsme reální tak, jako vy. A asi jste už zjistil, že i naše starosti jsou skutečné, jen se vše odehrává jinde, než kde se nacházíte vy.“ Už mi zase četl myšlenky, ale tentokrát byl tak rozrušený, že jsem mu to nemohl vyčítat. Navíc ze mne spadla tíže, jejíž velikost jsem si uvědomil až nyní. Najednou jsem měl dobrou náladu. Ale bylo tu ještě něco, co jsem musel vyřídit.

    „Ani jste se neptal, ale mluvili jsme s vaší paní. Pozdravuje vás a stýská se jí.“ Neubauerem jako by projel elektrický proud. Jeho tvář se změnila a najednou se zvedla nálada i jemu.

    „Ano, ano, je to báječná ženská, že? A vždy to byla dobrá hospodyně, všude naklizeno a na stole placky, kdyby měl někdo chuť.“

    „Ty byly výborné! Ten můj je snědl skoro všechny sám. Budeme se muset vaší ženě omluvit.“ Manželka se zapojila do hovoru, jako by se nic před tím neudálo. Byl jsem za to panu Neubauerovi vděčný. Chránil jí, jak to jen šlo. Je čas mu to vrátit.

    „Ptal jsem se paní, co pro vás můžeme udělat. Bez vás obou by to s námi asi dopadlo hodně špatně. Nechtěla říct, ale naznačila, že nám to dneska ráno řeknete vy.“

    Pan Neubauer si střídavě mnul ruce a nervózně popotahoval klopy sepraného sáčka.

    „Víte, pro vás to bude maličkost, ale pro nás tady je to něco nepřekonatelného. Víme o sobě, můžeme si různě posílat vzkazy, ale pokud nejsme uložení ve stejné půdě, nemůžeme se setkat.“ Když uviděl můj výraz ve tváři, najednou se rozesmál. „Nebojte se, žádné další otevírání hrobů od vás nechceme!“

    Že mají nebožtíci smysl pro humor, to jsem věděl už od paní Neubauerové. Ale tenhle obyčejný a nakažlivý lidský smích mě opravdu překvapil. Nejdřív jsem ze sebe setřepal úlek a pak mě chytil úplně stejný záchvat smíchu, jako pana Neubauera. Manželka nejprve nic nechápala, ale pak se jí začaly koutky cukat také.

    Další dvě hodiny jsme strávili tím, že jsme procházeli bývalý hřbitov a u hrobů, které nám pan Neubauer označil, sbírali hrsti zeminy. Tu jsme pak odnosili ke staré lípě, kde stálo naše nepojízdné auto.

    „Ještě vás poprosím o to poslední.“ Odvedl nás asi deset minut od bývalé vsi ke staré polorozpadlé silnici a od ní pár desítek metrů směrem do lesa. „Tady odsud taky hrst zeminy.“

    Podíval jsem se na manželku, která již byla prakticky úplně při sobě a postupně si začínala na všechno vzpomínat. Podle všeho tušila to, co já.

    „Tady je také hrob?“ Zeptal jsem se přímo, protože mi pomalu docházelo, proč se pan a paní Neubauerovi nemohli vidět.

    Chvíli na mě hleděl a pak kývnul. „Ano, tady jsem zakopaný já a ještě tři další.“

    „To není normální hrob, že?“

    „Víte, těžko bych vám mohl vysvětlit, proč a jak se to všechno stalo. Já snad nejsem špatný člověk, ale taky jsem udělal chyby.“ Chvíli se odmlčel a pak pokračoval.

    „Věřili jsme někomu, kdo si to nezasloužil. A jedinou odměnou nám bylo, že náš syn odešel do války. Když přišla zpráva, že zmizel někde na ruské pláni, žena to neunesla. Utrápila se a zemřela. Ona je řádně uložen
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.