Vzpomínka

LUVRLUVR Komentářů: 5
upraveno 12. březen 2014 v Povídky


"Dědo, dědečku, už vstala! Probuď se," tahala jsem cíp peřiny a nemohla se dočkat našeho ranního rituálu.
Pomalu se posadil, nazul papuče, pohledem zkontroloval spící Julču a vzal mě za ruku.
"Tak pojď, ty uličnice."
Sedával pak v oprýskané židli na prosklené verandě, v ruce hrnek s kávou, kterou sám upražil.
"Už jsou vzhůru čtyři, vidíš?"
"A támhle, dědo.  A tam taky. Kolik jich je?"
"Jedna, dvě, tři... devět, deset....," mířil prstem za okno a učil mě do dvaceti.
Houpal mě na klíně každé ráno a společně jsme počítali, kolik žlutých kvítků ten den rozkvete.
Vznešená divizna, rostoucí u studny, dávala znamení, že začal nový den.
"Hotovo."
"Ještě chvíli, dědečku," škemrala jsem.
"Babička už volá."  
Ve světnici voněla od kamen melta. Babiččina postel byla do vysoka zastlaná prachovými duchnami,  na zdi tikaly staré kukačky, za okny kokrhal kohout, na stole v ošatce čekal pecen chleba a u stolu štěbetala probuzená Julča. Babička chystala snídani.
Obvykle jsme kousky chleba máčeli v meltě, ale když jsme byly hodné, dala nám babička kostku cukru. To se pak melta vyzunkla naráz a běželo se ven. V jedné ruce skýva nebo sirotek a v druhé cukr. To byla dobrota!
Běžely jsme přes dvorek do zahrady, kolem mohutného smrku, minuly záhony jahod a hurá do polí. Nejoblíbenější bylo to s hrachem. Scházely jsme se tam s dalšími dětmi z dědiny a s břichem plným zelených kuliček pak vymýšlely lumpárny.
"Teď něco uvidíte," rozběhl se Jeník k opuštěnému stavení na konci vsi.
"Sem přece nesmíme," špitla jsem.
"Nebuď posera. Tady stůj a ani se nehni,"  zavelel. "Budete mrkat," dodal směrem k ostatním a zmizel v útrobách tmavého domu.
Z uctivé vzdálenosti jsme bez dechu zkoumaly rozlehlý, špinavý dům s oprýskanými zdmi bez omítky. Vypadal zlověstně.
"Co blbne?"
 "Třeba tam našel mrtvolu."
"Spíš na nás bafne."
"Nebo něco hodí."
Možností, čím nás Jeník dneska překvapí, bylo dost.
"Hej, tady jsem!"
Točily jsme se za zvukem Jeníkova hlasu.
"Támhle je," ukazovala  Julča do oblak.
V černé díře, těsně pod střechou, vykukovala Jeníkova hlava.
"Něco vám ukážu, ale musíš až ke mě."
"Já?" Znala jsem Jeníkovy lotroviny, většinou končily výpraskem.
"Jo. A vy ostatní sledujte."
"Mám jít nahoru?"
"Ne nahoru, blíž ke zdi."
"A ty po mě něco hodíš, viď?"
"Nehodím. Koukej na mě a pojď."
Vykročila jsem opatrně s očima do nebe a v duchu počítala. Jeden krok, druhý krok... Stihla jsem čtyři a pak se země propadla. Zmizela nebeská modř i Jeníkova hlava. Obklopená nekonečnou mokrou tmou,  máchala jsem nohama i rukama a hledala pevný bod. Co se stalo? Nemůžu dýchat! Nic nevidím! Utopím se! Splašené myšlenky vytvářely dokonalou paniku. Trvalo to celou věčnost.
Musím plavat, napadlo mě konečně.
Teprve s hlavou nad hladinou jsem začala vnímat okolí. Julča stála jako opařená s pusou dokořán. Ostatní děti běhaly v bezpečné vzdálenosti a překřikovaly se.
"Plavej!"
"Sem ke mě!"
"Klacek. Chyť se klacku!"
"Tady, tady!"
Kopala jsem nohama ze všech sil a rukama rozrážela hustou bublající hladinu. Konečně pevná zem.
"Ty páchneš!"
"Fuj, to je hnus!"
"Asi se pobliju."
"Fakt smrdíš."
"Ty dostaneš!" Ukončila Julča lamentování ostatních.
Bylo nad slunce jasné, že doma mě nic hezkého nečeká.
"Co kdyby ses umyla v potoce?" napadlo někoho.
"Jo a chcípnou nám raci. Mazej domů," Jeník věděl, že tuhle lumpárnu neutajíme.
Šourala jsem se k domovu nacucaná kejdou a obalená nasáklou slámou.
"Propánajána," bědovala babička, "to snad nejni možný."
Stála jsem na dvorku jak oukropek a choulila se pod přívalem ledové vody.
"Přitáhne nám močůvku až do baráku," nepřestávala láteřit.
"Babičko, už dost," prosila jsem.
"Pořád jsi cejtit," pumpovala a pumpovala.
"Babi, prosím."
"Počkej, až se to dozví děda."
"Babičko!" Julča stála opodál a měla na kahánku.
"Co to vyvádíte?"
Hluboký hlas za mými zády přerušil babiččino hudrování.
"Dědečku, já jsem...my jsme...," drkotala jsem mezi zuby.
"Jen se, táto, podívej na tu spoušť," ukazovala babička.
Ve žlutohnědé kaluži, mezi kousky sena se žalostně válely moje svršky.
"Snad nebude tak zle,"  chlácholil děda.
"Dědečku..."
"Běžte do světnice, než z ní uděláš maroda."
Vrzání pumpy ustalo a na dvorku se rozhostilo zlověstné ticho. Mlčky jsem přešlapovala na místě a čekala, zda si to babička nerozmyslí.
"Utři se," podala mi ručník.
S Julčou v náručí pak následovala dědu do chalupy.
Zůstala jsem sama, jen s ručníkem a pachem moči.
"Pojď do tepla," zachránil mě děda.
Za chvíli už jsem seděla u kamen.  Julča na vysoké židli, kývala nohama a ani nedutala. Babička mlčky vařila bylinkový čaj.
"Pij," mračila se na mě.
"Pálí."
Sledovala jsem babičku, jak přelévá z hrnku do hrnku a horký chladí studenou vodou.
"A dneska už nikam," přikazovala.
"Vezmem si pastelky, viď? " mrknul na mě děda.
Seděli jsme nad barevnými obrázky a děda tiše prozpěvoval:
"Až já budu velká, bude ze mě selka..."
"... přijďte k náám, já vám dáám...," přidala se babička.
Rázem bylo po hněvu. Zpívali jsme často a rádi. Všichni.
Kukačky na zdi tiše tikaly a z dáli se ozýval zvuk cirkulárky. Slunko růžově olízlo okenní parapet. Den se pomalu chýlil k večeru.
"...pac a pusu. A spali a spali...," dočítala babička Broučky. Julča, schoulená pod prachovým peřím, spala taky.
"Poběž, princezno,"  volal děda, "už je čas."
V oprýskané židli na prosklené verandě mě pak houpal na kolenou a tiše jsme sledovali, jak drobné žluté kvítky na sklonku dne uvadají.
"Za pár dní budeš zase voňavá," šeptal mi do ucha.

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Nádhera!

    Opravdu vzpomínka, krásně se to čte, není co tomu v podstatě vytknout. Slova ti tu krásně plynou, dýchne z toho taková ta vesnická pohoda, prázdninový zážitek a nostalgický úsměv. 

    To se opravdu povedlo.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Tohle je pro mě jiný šálek kávy, než tvé čistě dialogové dílko.

    Dokázala jsi nádherně vystihnout atmosféru. Jak již psal Jerry, ty prázdniny na venkově z toho úplně dýchají. Tohle mě oslovilo.

    Jediné co mi nesedělo, byl snad obrat - Splašené myšlenky vytvářely dokonalou paniku.

    A také bych se nebál oddělit jednotlivé časové  úseky mezerou, protože když  text není naformátovaný jako kniha do odstavců, trochu ty časové skoky splývaly – viz. dívka jde nacucaná kejdou a pak už je pod pumpou a vede hovor s babičkou.

    Ale jinak moc milá vzpomínka. smile
  • LUVRLUVR Komentářů: 5
    Děkuji pánové.  Oběma. Hned je - ten venku uplakaný - den hezčí..smile

    Jdu přemýšlet nad připomínkami.


Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.