Vandalové

veronika44veronika44 Komentářů: 1
upraveno 11. březen 2014 v Povídky
 „Vandalové v noci na dnešek rozbili výstražné světlo na komíně opuštěné továrny za městem.“  Hlas načesané reportérky se line pokojem. Poslouchám zprávy a jsem na tu svojí malou anarchii hrdá.  Opravdu to pomáhá jako byste najednou nabili klidu. Všechno napětí se uvolní a po celém těle se rozlije nekonečné prázdno. Na nic vám to neodpoví, ale vy alespoň na chvíli zapomenete.  Vypnu televizi a rozbolavělé nohy vyhoupnu na stůl. Jde jen o vypořádání se s pravidly, což byl vždycky kámen úrazu. Možná právě kvůli tomu jsem tam, kde právě jsem. Možná se jen snažím na něco svést svojí neschopnost. Těžko posuzovat objektivně. Od toho mám rodinu. Nemůžu se nikdy dočkat té láskyplné kritiky přez telefon. Nikdy se nezapomenou zmínit, že to dělají jen pro to, že vás mají rádi. Mohli by se toho chytnout telefonní společnosti a použít tu frázi jako uvítací tón. Šlo by to na dračku. Tohle taky připočítávám k seznamu důvodů, které mě vedly k vandalismu. Další tlustá čára do poznámkového bloku visícím na ledničce. Pomáhá to, když jste na vážkách. Když zrovna nemáte po ruce někoho, kdo by vám řekl, co je správné. A tak si mezi linky žlutého papíru buduji stabilní základnu obhajob svého chování. Už se asi smiřuju s tím, jak budu na policejní stanici všechno vysvětlovat. Ke všemu co děláte musíte mít dobré důvody. Důvody totiž mají neuvěřitelnou moc měnit špatná rozhodnutí v dobrá. A jejich nejlepší vlastností je, že se dají přizpůsobit okolnostem. Asi bych ten seznam měla nosit sebou. Člověk nikdy neví. Ale budoucnost mě nijak zásadně neděsí. Důležité je to co je teď, protože právě teď se dají věci měnit. A tak sundávám svůj seznam z lednice a začnu zase škrábat poznámky do chaosu předešlých křivd:  Všechny ty buzerace, nespravedlnosti, zákeřnosti. Celá tahle generace zapříčinila, že frustrace dosáhla takové míry, že mi bylo všechno jedno.

Krása už se vidím jak tohle čtu soudci. Od srdce se zasměji a rozvalím se na křesle. Televize mě začínala dráždit. Potřebuju se zase zbavit trochy negativní energie. Dneska večer budu zase vandal, protože lepší pocit neznám. Píšu si.

Je to tak skvělý pocit protože zapomínáte na dobré vychování na všechny aspekty lidskosti. Protože myšlení na důsledky už je příliš vyčerpávající. Úcta k lidskému výtvoru příliš nudná. Zapomenete. Tečka.

 Světlo z ulice si razí cestu ušmudlaným oknem do mého bytu. Natáhnu ruce proti slunci. Světlo vykresluje všechny šrámy a krvavé strupy jako umělecké dílo.  Památka na poslední akci. Dopravní značka mi vyklouzla z rukou, a abych předešla zlomenině, ucukla jsem tak nešťastně, že se mi obě předloktí rozedřela o kamenné hrazení mostu. Rány jsou jen povrchové, ale stejně mě těší. Kapička krve uniká z porušeného strupu a razí si cestu skrz drobné chloupky.  Je čas na hrnek kávy.



 Dnes do práce dorazím včas. Šéf sedí za svým stolem a číhá na oběti svojí ranní nevraživosti. Vypadá jako sklípkan. Malá černá očka vykukující zpoza stohů papírů, které zabírají většinu prostoru jeho kanceláře. Těžko říct zda se tomu prostoru dá říkat kancelář. Snad kopka nebo spíš zanedbané terárium. Zvedá se mi z něj žaludek.  

Vždycky když se mě někdo zeptá, co dělám, bývám na vážkách. Vlastně ani nevím a vlastně se ani nestarám. Občas někam tisknu razítko. Někdy držím v ruce tužku. Dost často vařím kafe, ale nejvíc ze všeho se snažím vyhnout šéfovi. To je náplň mého dne. Přijala jsem to jako nutné zlo patřící k životu. Na druhou stranu každá aktivita nezahrnující zatuchlou kancelář se najednou zdá daleko lepší. Usedám ke svému stolu a začínám svůj každodenní boj s línou hodinovou ručičkou. Šum kanceláře se mi naštěstí vyhýbá. Za ty roky co v tom blázinci dělám, jsem si vytvořila kolem sebe takovou malou oázu klidu. Mýdlovou bublinu nestarám se.  Kolegové se o kraťoučkých přestávkách na cigaretu dohodli, že jsem podivín. Nese to sebou spoustu výhod, nikdo po vás nic nechce, nikdo se neptá, jaký jste měli víkend. Nesnaží se vás vytáhnout večer do baru, kde vám promlouvají do duše a v mlze cigaretového dýmu se vás snaží naučit žít. Přesně podle hesla co se vymyká normálu je špatně.



Pouliční lampy už zažehly svoje oranžová světýlka. Choulím se v koutu kavárny. Na malém stolku plápolá čajová svíčka. Kouř z cigarety opisuje ladné křivky. Snažím se z něj vyčíst nějaký obrazec nebo symbol. Beznadějně, moje představivost stagnuje. Čekám už dlouho. Nějaká starší babka od vedlejšího stolku nevraživě hypnotizuje cigaretu a zkouší se dost nevěrohodně zakuckat. Je mi to jedno. Naštvaně koukám na hodinky. Zoufalou nijakost dnešního dne může zachránit jenom nějaká večerní akce. Ovšem když se někdo uráčí dorazit. Noha pokopává teniskou do stolu. Ani si to neuvědomuju. Vysloužila jsem si další nevraživý pohled, tentokrát od servírky. Konečně, drobný zvonek nad dveřmi ohlašuje příchozí. Roztrhané kalhoty, vytahaná trika, obličeje napjaté nedočkavostí. Pro okolí musíme vypadat jako podivný spolek. Dvě vteřinky stačily na zařazení do kategorie a zvolení postoje. Ale proč to odsuzovat děláme to tak všichni. Zapaluji si novou cigaretu. Příchozí zamíří k mému stolku. Židle zavržou o podlahu. Nervy trochu povolí. Naše obličeje se uvolňují. Jako když feťák dostane jehlu. Droga to sice není, ale ty asociace vás nutí k veselí.

Nezdravíme se, nikdo z nás o to nestojí. "Ve dvě ráno na skládce."  Všichni prudce přikyvují. Blonďatá obsluha se rozhodla nás ignorovat. Pokrčím rameny a začnu se zvedat.  Rozedřený Džíny mi pomáhají do kabátu a Vytahané Triko mi už drží dveře. Poděkuju vřelým úsměvem a zamířím domů. Rozlévá se mnou vlna euforie. Cítím se jako zvěstovatel. Moje cíle nejsou velké. Na velké cíle se musí sehnat dynamit. Musí se naordinovat léčba šokem. Tomu ale nevěřím. Věřím v možnost výběru. Chci jen říct, že jsou i jiné cesty, hodnoty, priority. Ve své podstatě jsme vytvořili svět nekonečných možností. Ohromné hřiště se spoustou zadních vrátek z nepovedených tažení. Jen se je naučit vidět.

Skládka byla hned za městem. Hory rezavých přání. Stojím na kraji hromady odehnívajících štěstíček k dostání na každém rohu. Kopnu si do toho haraburdí. Klidně by se všechny tyhle krámy daly přepočítat na hodiny lidského úsilí. Vynaloženého času.  Klidně i na minuty bude to působit dramatičtěji. Natahuji si pracovní rukavice a vybírám si očima nějaký lehce uvolnitelný kousek. Vytahané Tričko právě najížděl na okraj skládky. Manévruje svým veteránem tak aby připojený vozík získal co nejpříhodnější pozici k naložení.  Objevuji promačkaných dvanáct hodin něčího života. „Pohyb.“ Zavelí Vytahané Tričko.  Přidám na rychlosti a házím harampádí na vozík.  Hodně rukou odvede práci velice rychle. Ani jsem se nezapotila a už se hrabu na hromadu krámů. Sedím si na pohodlném místečku jako královna. Drncavý rozjezd, vítr mi pročísne vlasy a jsme na silnici. Město ovládlo ticho. Takové ticho, které si bez otálení přiřadíte jen k ranním hodinám.  Auto projelo výmolem a vozík poslušně následoval. Ztratila jsem rovnováhu a jeden z těch šrotů radosti mi rozřízl holeň. Krev mi barví nohavici, stéká do ponožky a už se celá nedočkavá prosakuje do tenisek. Dostala jsem na ty krámy vztek.  Sedím si na té hromadě a celé to vypadá jako vyobrazení chamtivosti. Sedím si na krámech, co jsem nahromadila. Ale najednou už nejsem na vrchu já. Sápou se po mně. Zbytečnosti a rozmařilosti mi roztrhli nohu a teď po nich teče moje krev. Jako by se jí krmily. Vyškrábu se zpátky nahoru a začnu otírat krev rukávem. Snažím se jí zastavit, jako by to byla pravda.  Auto začalo zpomalovat. Jsme v centru. Konečně jsem zaplašila šílené představy a začala se soustředit. Vytahané Triko pomalu projíždí pečlivě vybrané ulice. Dáváme se do díla. Každý bere prorezlé cetky do rukou a vyhazuje je na chodníky, doprostřed silnice, na čerstvě posekané trávníky. Je to složitější než jsem si myslela, zapírám se, jak jen to jde. Pak i opěrné body mizí na asfaltu za námi. Kamkoli se postavím, vždycky někomu překážím. Vyhazuji, uhýbám, přešlapávám, hledám rovnováhu, vyhazuji. Konečně stojím na rovné podlaze vozíku. Vyhazujeme poslední krámy a já se unavená schoulím v rohu. Vytahané Triko šlápnul na plyn a ujíždí za město. Domů se dostanu zase až za svítání. Povzdechnu si a pokouším se usnout.

Budík zvoní jako vždy otravnou pištivou melodií. Je to zvěstovatel rutiny a normálnosti. Stejné činnosti ve stejném sledu stejné pohyby. Zkuste se po ránu vymanit. Přistihnu se, jak zírám z okna. V hlavě nemám jedinou myšlenku. Jsem jen směs pocitů. Špatných pocitů.  Zapnu zprávy a nervózně pokračuji v rituálech. Obrazovku teď zabírá portrét muže ve středním věku. Zemřel při autonehodě. Bylo to ve městě. Přestávám dýchat. Hlavou se mi honí jediná myšlenka. Vzpomínka na ulice zatarasené hromadami šrotu. Obrazovka přeblikla a vnutila mi přesně to, čeho jsem se nejvíc bála. Vnutila mi stejný obraz, který jsem si před chvilkou vybavila. Jenom s tím rozdílem že v mojí vzpomínce nebyl vrak auta, nebyli tam policejní vozy. Nebyla tam sanitka ani pohřební vůz. Žádná krvavá skvrna na silnici. A už vůbec tam nebyla plačící rodina.  Zhroutila jsem se do křesla. Co se to jenom stalo? Prsty škubou čalounění křesla. Hlavou se mi honí miliony myšlenek, ale nedokážu zachytit ani jednu. Po tvářích se mi koulí slzy, které odplavují počáteční šok. Zajíkám se, vůbec nemůžu popadnout dech.  Choulím se do klubíčka a propadám panice. Pořád si neuvědomuju co se děje, jenom vím, že je to moc špatné. Zabila jsem člověka. Nemyslím na svoje přátele, všechnu vinu jsem svalila na sebe. Nechala jsem jí, ať mě zatlačí co nejhlouběji do křesla. Tak hluboko že se mi zdá, že už nebudu schopná nikdy vstát.

Zvonil telefon. Jednou, dvakrát pak to vzdal. Zprávy skončily už dávno. Schránkou propadla pošta. Na chodbě někdo prošel. Hodiny odbily. Pláč ustal. 

Komentáře

  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Ahoj, Verčo, tak tě tu hned ze začátku přivítám smile doufám, že se ti tady bude líbit, nenecháš se odradit případnou kritikou a tohle nebude tvůj první a poslední příspěvek wink

    Ale už k povídce...jako první bych asi chtěla říct, že je tam na můj vkus možná až moc pravopisných chyb. Ono se může zdát, že s kvalitou textu to nemá co dělat, ale má. Trošku jsem se po každé chybě musela nutit číst dál. Tak na to pozor - občasné čárky, myslím že i nějaká y/i a rozlišovat sebou/ s sebou.

    Jinak je to docela zajímavé dílko. Nejprve jsem myslela, že bude hlavní postava nějaká puberťačka a pak najednou chodí do práce. Jo, vlastně jsem si ani nikdy nepředstavovala dospělé vandaly, takže to je pro mě bod plus. Co se týče práce, trošku mě zaráží to nicnedělání, ale to je možná jen můj pocit, do práce nechodím, tak si to nedokážu úplně dobře představit laugh Co se týče řemeslné stránky, myslím, že je to zvládnuté dobře. Máš cit pro popisy, jak okolí, tak pocitů, a to oceňuji. No a konec...hezké morální zamyšlení a konec odpovídající. Možná by se tam dalo vymyslet něco trochu originálnějšího, ale takhle to vypadá dobře. A to je ode mě asi všechno laugh
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
     I já vítám. A i já předem varuji, nenech se odradit kritiku a piš dál! smile

    Tady bude trocha té kritiky potřeba. Hlavně kvůli chybám. Ach, ty chyby. Ty to totiž opravdu kazí, jak řekla Míša, místy jsem se musel do čtení vážně nutit. Nicméně, chyby děláme každý. Nevím, co používáš za textový editor, ale pokud Word, či Openoffice, rozhodně si zapni kompletní kontrolu pravopisu. Není stoprocentní, ale rozhodně dokáže odfiltrovat velkou část těch nejhorších chyb.

      Protože nebýt toho, je tvůj text opravdu moc hezký a čtivý. Téma se mi líbí, závěr nečekaný a věřím, že hodně lidí se v tom najde. Sám znám tu potřebu nějak ventilovat práci. Jak už výše napsala Míša, taky se mi líbí tvůj cit pro popisy a pocity, nicméně místy až příliš často sekáš věty. Mnoho krátkých vět v rychlém sledu může někdy pomoct, ale v tomto případě to spíše škodí.

      Inu, to je asi tak zatím vše. Ještě jednou si to přečtu a když mě ještě něco napadne, napíšu smile

    Tak jen tak dál smile
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    I já se připojují k uvítání mezi námi. laugh

    Předložila jsi moc hezký příběh, škoda jen toho co již bylo řečeno – překlepy, které by šlo odstranit zpětným přečtením, občas nějaká ta chyba (kopka – kobka, přez – přes)  a čárky ve větách… (a to nejsem nějak extra pintlich na gramatiku).

    Některé pasáže by stálo za to ještě rozdělit  do odstavců.

    Také pozor na časy, aby byly jednotné, občas ti to uniklo - např.Televize mě začínala dráždit. – mě začíná. 

    Jinak mě ale příběh hodně oslovil, je v něm spousta krásných obratů, má hloubku. Určitě ho zkus ještě dočesat a zbavit zmíněných neduhů a bude to síla. smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Nějak mi tohle dílko uniklo. Takže, i já vítám nového parťáka do společnosti.

    Začala jsi zajímavě. Ocenil jsem námět, tohle není úplně jednoduché téma, jestli ovšem nepíšeš z vlastní zkušenosti...laugh Lidé na okraji společnosti, to je docela atraktivní. Sice mi trochu uniká ten smysl, tedy nabrat nějaké zbytečnosti na hromadu a pak je rozhazovat po ulicích, ale budiž. Pokud je hrdinka někde zaměstnaná v kanceláři a po večerech takhle vyvádí, už dávno by si toho asi někdo všimnul a poslal na léčení...laugh

    To zpracování ovšem kulhá. Nejprve úprava, hodně lidí odradíš tím, že píšeš v obrovských blocích, sázíš věty jednu za druhou a neuznáváš jakousi typografickou kulturu. Odstavce, oddělení přímě řeči, to je vždycky k prospěchu a přilákáš i oko čtenářovo. Takhle se v tom textu po pár řádcích ztratí a nechce se mu pokračovat. Mike napsal dobrou věc, že odsekáváš věty. To hodně ruší, nemáš nějaké vystavěné souvětí, spíš shluky slov. Opakuješ často slova, třeba -krámy-jsou ve dvou větách za sebou a protože to není tak frekventované slovo, ruší to. Střídání přítomného a minulého času se musí umět, tady je to trochu zmatené. O prvopisných chybách a interpunkci už tu řeč byla. Přimlouval bych se i za to učesání textu. Vždycky radím, zkus si to přečíst někde o samotě nahlas, hned poznáš, kde je chyba.

    A závěr dobrý, neobvyklý a dramatický. 

    Zajímavé dílko...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.