Okamžik

masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
upraveno 11. březen 2014 v Povídky
Tak jsem si jednou sedla ke stolu a na jeden prázdný list papíru napsala tuhle povídku. Asi si jí vážím o to víc, že je právě psaná v ruce, ale nebojte se kritizovat...třeba to potřebuje smile



„Odpustíš mi, když řeknu, že jediná věc, kterou teď doopravdy chci udělat, je políbit tě?“ Neotočila jsem se. Zůstala jsem stát zády k němu, opírala se o stůl a usilovně mrkala. Nesměla jsem slzám dovolit, aby se prodraly ven. Zlomilo by mě to. A jeho taky.

V místnosti zavládlo ticho tak dusivé, že jsem se málem roztřásla. Přemýšlela jsem, jestli tam ještě stojí, jestli se nevypařil.

„Tak to řekni.“ Můj hlas byl pevný a odtažitý, nepoznávala jsem ho.

„Co?“ Jeho hlas naopak zazněl tak ochraptěle, že musel zakašlat a pokusit se zbavit toho knedlíku v krku.

Věděla jsem, co chci odpovědět, ale neskutečně jsem se bála. Předtím jsem si byla jistá, ale teď? Co když řekne ne a zbaběle uteče od všeho, co jsme spolu vybudovali? Zhluboka jsem se nadechla. Už nebylo cesty zpět.

„Že mě nemiluješ.“

Nastalo další ticho, ještě dusivější, jako jedovatý plyn. Neslyšela jsem, jestli se pohnul. Zajímalo mě, jestli se na mě dívá, nebo sklonil hlavu. Musela jsem to zjistit.

Odrazila jsem se rukama od stolu, narovnala se a otočila. Ihned jsem položila ruce zpátky, opřela se o stůl a teprve potom se na něj podívala. Pochopila jsem, že teprve teď vzhlédnul.

V očích se mu zračilo naprosté zoufalství a vyzařovalo ho i celé jeho tělo. Nevěděl, co s rukama, jak se mu třásly, tak je zastrčil do kapes u kalhot. Byl tak zvláštně nahrbený, že vypadal zdrceně. Vlasy ho znovu neposlouchaly a lezly mu do očí, ale neměl sílu je odhrnout.

Sebrala jsem poslední síly, které jsem mohla, aby se mi netřásl hlas. A vsadila všechno na poslední kartu.

„Podívej se mi do očí a řekni, že mě nemiluješ. Pak bude konec a každý budeme moct jít dál.“

Podíval se a já se hned topila v jeho hnědých očích. Nic na světě mě nedokázala vyvést z míry tak, jako tenhle pohled. Protože v něm bylo všechno, co poslední měsíce zatajoval, schovával a popíral. Byla v něm všechna bolest – jeho i moje – prožitá od chvíle, kdy jsme si to uvědomili. Pochopila jsem, co on věděl od začátku – že se mu to vymklo z rukou více, než kdykoli předtím. Poznala jsem, jak hluboko si mě pustil.

Dostala jsem strach, že odolá, že ten krok neudělá a znovu mě nechá napospas světu bez jediné opravdové pocitové vzpomínky na něj. Chtěla jsem se pohnout, ale jako by mi ruce přirostly ke stolu a nohy k zemi. Bylo to na něm. Jako vždy předtím.

Ale rozhodl se, podlehl a ten krok udělal, rychlejší, než jsem očekávala. Přesně jako v mých snech stačilo jen zavřít oči.

Políbil mě, ze začátku tak lehce, jako by se bál, že se leknu a uteču. Na to bych ale nikdy nepomyslela.

Jednou rukou mi vyhrnul tričko a prsty jemně přejížděl po páteři, až mi naskočila husí kůže. V polibku bylo všechno, co kdy cítil a zavrhoval. Sálala z něj touha, útočil, dobýval, a já se pod ním hroutila.

Rukou jsem mu přejela po paži ke krku, na zátylek a zabořila prsty do jeho vlasů. V té chvíli zpomalil, napjatý ještě více než předtím. Vtiskl mi několik polibků na krk a znovu se vrátil ke rtům. Líbal mě s novou silou, ale pak znovu zpomalil. Poznala jsem, že mu to začíná docházet. Vzdoroval vlastnímu svědomí.

Ulehčilo mu to bouchnutí vchodových dveří. V mžiku ode mě odletěl jako odražený tlakovou vlnou atomové bomby. Když jsem otevřela oči, byl už tři metry ode mě a zhluboka oddechoval. Třeštil na mě oči v naprostém zmatku.

Jenže kroky se blížily a my nedostali možnost všechno vyjasnit. Roztřesená a s divoce bušícím srdcem jsem se otočila ke stolu. Ruce se mi tak třásly, že napoprvé jsem nedokázala vzít nůž do ruky. Podruhé se mu to už podařilo a začala jsem krájet chleba, jako před pěti minutami.

Za mnou se ozvalo šustění a já pochopila, že paní domu už skládá na chodbě tašky. Kroky jsem nezaslechla, takže jsem překvapením ztuhla, když mě zezadu políbil na tvář.

Pak už se ozval hlas, ale nedokázala jsem ho vnímat. Naštěstí nemluvil na mě. Dostala jsem čas uvědomit si, že tohle je začátek konce. Kdyby neměl tak vážný vztah, třeba bychom to mohli zvládnout, pomyslela jsem si. I když, ten dospělý osmnáctiletý věkový rozdíl bychom asi nikdy nepřekonali.

V očích mě pálilo, přesto jsem se usmála, protože teď jsem na něj měla vzpomínku. Vzpomínku, která mi umožnila jít dál.
Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

Komentáře

  • lulalula Komentářů: 99
    Tak, jak se říká, jedním dechem... Tak jsem to přečetla, i když červená knihovna zrovna není můj šálek kávy… Hezky jemné a plné pocitů. smile

    I když se musím přiznat, že tu větu, „ I když, ten dospělý osmnáctiletý nový rozdíl bychom asi nikdy nepřekonali.“ Jsem trochu nepochopila... Jakože je takový věkový rozdíl mezi postavami??? Možná bych to trošku jinak napsala, zdá se mi, to klíčové, ale pro mě málo srozumitelné ... ale zase možná jenom mně, že...laughlaughlaughlaugh
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Ha....to je nějaký velký překlep laugh vůbec jsem si toho nevšimla, asi word opravil špatně napsané slovo laugh tak díky za upozornění a i za komentář...když se vyhodí ten překlep, tak je to vlastně pozitivní kritika...díky moc wink
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Přečetl jsem se zvědavostí a trocha té romantiky a tragické lásky na mě z tvého dílka dýchlo. Pravdou je, že bych se nebál děj ještě rozšířit na to, co bylo po tom… Překlep dospělý osmnáctiletý byl již zmíněn smile A já ještě pár věcí přidám.

    Odrazila jsem se rukama od stolu, narovnala se a otočila. Ihned jsem položila ruce zpátky, opřela se o stůl a teprve potom se na něj podívala. – tady mi nesedí popis, působí na mě, jako kdyby předváděla akrobatický úkon smile

    Někde bych se nebál zestručnění: V očích se mu zračilo naprosté zoufalství a vyzařovalo ho i celé jeho tělo. – např. tak: třásl se a zoufale ke mně vzhlížel (ale je to jen věcí názoru smile ).

    Občas by šlo vypustit - tak, toho…  místy bych se nebál i lehounce škrtat (např. Sebrala jsem poslední síly, které jsem mohla, aby se mi netřásl hlas)

    A přestože se to v povídce objevilo jen třikrát přeci jen mě zopakování vazby – pochopila jsem – vyrušilo (nevím proč, ale nesedělo mi to tam, zvlášť ve spojení s odkládanými taškami v závěru).

    Snad ti těch  pár postřehů k něčemu bude. smile
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    No jo, já tam ten "akrobatický výkon" tolik chtěla mít, že nakonec působí vážně divně laugh jak tak koukám, ještě by to šlo hezky pročesat a učesat, takže díky za všechny postřehy, určitě pomůžou v dalším zdokonalování smile Ještě že tě tu máme, Mirku, ty dokážeš vždycky pozorně všechno zkritizovat (teď to myslím v dobrém) wink takže díky moc
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Mirek už asi řekl všechno.

    I já jsem to přečetl se zájmem, už proto, že ve tvém věku jsem psal něco podobného a dnes na to koukám s nostalgií. 

    Ta povídka je až podivuhodně vyzrálá, samozřejmě v mezích žánru, kterých se musíš držet. Takže náběh k červené knihovně tu vidím, ale není to tak okaté, spíš docela moderní. 

    Taky bych se přimlouval za jakýsi druhý díl, pokračování a rozšíření. Téma je to zajímavé, zkus vymyslet pokračování.

    Abych taky ukázal, jak podrobně jsem to četl, máš tam dvakrát dost brzo za sebou slovo dusivý, to je slovo natolik neobvyklé, že každého klepne do očí, když se opakuje a ruší.

    Ale hezké, povedlo se ti to.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    He, he a  mě občas napadne, zda už do těch textů zbytečně neryju, ale  pak  si vždy  říkám, že autor chce jistě vědět co tam čtenáři nesedí (pokud mu tam něco nesedí) a tak tu zpětnou vazbu nahodím. laugh

    A navíc  nikde není psáno, že by autor musel se vším souhlasit. smile Každopádně jsme rád, že kritické postřehy pomohly.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Je to správné, klidně do těch textů můžeš rýt a šťourat, až se všichni jednou sejdeme, tak si to s tebou ti autoři vyřídí...laughlaugh

    Ne, vážně, jiné oči vidí to, co sám autor nevidí, to je taková přátelská pomoc, nakonec, nikdo se nemusí podle toho řídit.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Jerry, díky za pochvalu...pokud bych napsala nějaké pokračování, dám ho sem, to se neboj wink vlastně se mi už nějaké pokračování v hlavě míhá, tak uvidíme, jestli něco...

    A jinak, bez kritiků bychom se nedostali tak daleko smile takže jen hurá do kritizování, někdy prospívá až zázračně laugh
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.