Narozeniny

JaninaJanina Komentářů: 18
upraveno 4. březen 2014 v Povídky
Je neděle, deset hodin ráno a já vcházím do kavárny Poezie na snídani. Dnes mi je třicet let a rozhodla jsem se slavit už od rána sama se sebou, mezitím co můj přítel vyspává po noční. Jakmile vejdu a procházím uličkou mezi stoly, přítomní muži mě začnou okamžitě rentgenovat. Jednomu muži dokonce od pusy upadne kousek slaniny. Jsem na pozornost zvyklá, ale dnes je mi to nepříjemné. Jejich manželky, přítelkyně nebo milenky zaregistrují, že jsem strhla pohledy veškerého mužského osazenstva a začnou po mě očima šlehat blesky. Také tohle mi je dnes obzvlášť nepříjemné. Dělám, že jsem si žádného pohledu nevšimla, posadím se k rohovému stolku pro dva a čekám na servírku. Malá baculatá blondýnka přiběhne a hned mi nabízí švestkový koláč, jako dnešní snídaňovou specialitu. Odmítnu a zakoukám se do lístku. Váhu si držím už pěkně dlouho a nechci si ji kazit ani na moje narozeniny.

„Mohu přisednout?“ ozve se nade mnou mužský hlas.

Otráveně zvednu oči a spatřím mladého hubeného muže s brýlemi. Chci břitce odmítnout, protože to poslední, na co mám teď náladu je konverzovat s neznámým chlapem, který navíc není ani trochu můj typ. Jenže když na něj pohlédnu znovu, jako bych ho odněkud znala. Jeho energie, kterou vysílá, je tak silná, že nakonec beze slova pokynu rukou na prázdnou židličku. Posadí se a stále se usmívá.

„Nevíte, co si vybrat?“ ptá se hned.

„No, vybírám mezi ovocným salátem a tmavým toustem,“ přiznám.

„Měla byste si dát něco pořádného, něco, co už jste dlouho neměla a co vám skutečně bude chutnat, život je krátký,“ řekne zvesela.

Najednou si uvědomím, že má pravdu. Mám narozeniny, tak proč se jednou neodvázat? Roky nevím, co je smetana, omastek ani poleva. Když dorazí servírka znovu, rozšafně si objednávám míchaná vejce s francouzskou bagetou, cheescake a také prosím ochutnat tu švestkovou buchtu. Objednávku dovrším tučným cafe latte a decí sektu. Přece slavím.

 „Výborně,“ řehtá se ten chlap a ukáže mi rovné zuby.

„Vy si nic nedáte?“ ptám se překvapeně.

„Ne.“

Hned na to mi dojde, že ho servírka úplně ignorovala. Možná tu pracuje, prolétne mi hlavou. Provozní, nebo dokonce šéf? Nechtělo se mi hned vyzvídat.

„ Mám dnes narozeniny,“ prozradím mu ve chvíli, kdy chci ochutnat sekt.

 „Já vím,“ odpoví.

Vykulím na něj oči.

„Dobrej vtip,“ ušklíbnu se.

Nic na to neřekne. Začnu si ho víc prohlížet. Červený rolák, blond vlasy na ježka, úzká ramena…Kde já ho jen viděla, trápím svou paměť, ale odpověď nepřichází. Zeptat jsem se nemohla, nejspíš by vycítil šanci. Nabyl by dojmu, že se mi líbí, a proto si ho pamatuju. A to nechci.

Během minuty do sebe natlačím vajíčka a na to hned dort. Koláč plný švestek si nechám na později. Všechny moje chuťové buňky zvesela tančí. Když jsem už o něco spokojenější, zeptám se ho na jméno.

 „Roman,“ představí se, ale ruku mi nepodá.

Kupodivu na mé jméno se nezeptá. Nevím proč, ale líbí se mi to.

 „Chcete mě pozvat na rande?“ zeptám se narovinu.

Roman jen zakroutí hlavou. Zaskočí mě to, najednou nevím, proč si tedy přisedl. Dopiju sekt a vyndám z kabelky krabičku cigaret.

„Neměla byste kouřit,“ napomene mě.

 Dám oči v sloup, tohle tak zrovna potřebuju, kázání.

„A proč bych neměla kouřit?“ podívám se mu provokativně do očí.

 „ Dítěti to nesvědčí,“ řekne zamračeně.

V tu chvíli mě poleje horko.

„Odkud to víte?“ zvýším hlas.

Neodpoví.

„Poslyšte, fakt nevím kdo jste a o co vám jde, ale já už se rozhodla. Ať vám to řekl kdokoliv, ujišťuju vás, že si to nenechám,“ řeknu rozrušeně.

 Natruc si dám dlouhého šluka, abych mu ukázala, jak smrtelně vážně to myslím. Hodí po mě smutný pohled.

„Přišel jste mi zkazit moje třicátiny?“ zeptám se zostra.

„ Naopak,“ odpoví a tváří se přitom naléhavě.

Jsem na rozpacích. Nevím, jestli ho mám nenávidět nebo mu dát ještě šanci. Má tak hodné oči…

Uplynula asi hodina a mně se ještě nikam nechtělo. Navíc se zrovna rozpršelo.

„Čeho se bojíte?“ zeptal se.

„Jak jako, čeho se bojím?“ nechápala jsem.

 „No, proč si to dítě nenecháte?“

Sesunula jsem záda ještě víc do židle. Nechtěla jsem se o tom bavit, ale nedokázala jsem mu říct, ať změní téma. Nepůsobil vlezle a ani jako někdo, kdo mě chce přesvědčovat. Cítila jsem jen čistý, ryzí zájem.

 „Důvodů je několik,“ začnu.

Trpělivě kývne hlavou.

 „ V první řadě otec dítěte si to nepřeje. Prý na to máme ještě čas, slyším sama sebe, jak ironicky tohle říkám. Navíc mám teď před sebou slibnou kariéru, povýšení ve firmě mě nemine, dodávám důrazně. Když si to dítě nechám, nejspíš skončím sama v malém bytě,bez šance zajistit si skvělou pracovní budoucnost.“

Roman se kousne do spodního rtu, ale nic neřekne. Objednávám si další sklenku sektu, cítím se rozhozeně. Servírka ho opět ignoruje, ale Roman nevypadá, že by mu to vadilo. Je to jasné, pracuje tu, stvrzuju si svou domněnku. 

„Myslím, že byste byla skvělá máma,“ řekne jen.

Cítím, jak mi v krku roste knedlík. Teď nebul, přikazuju si. Chytne mě za ruku.

„Bude to dobrý,“ snaží se mě uklidnit.

 „Omluvte mě,“ zvednu se a rozeběhnu se na záchod.

Tam začnu naplno brečet a nemám ani tušení, jak dlouho mi trvalo, než mi došly slzy. Když jsem se vrátila ke stolu, Roman tam už neseděl. Rozhlédla jsem se po kavárně, ale nikde jsem ho neviděla. Rozhodla jsem se zeptat baculaté servírky.

„Ten muž s brýlemi u vás pracuje, viďte? Mohla byste ho prosím zavolat?“ ptám se skoro naléhavě.

Potřebovala jsem náš rozhovor nějak dokončit.

„Jakého muže máte na mysli, slečno?“ odvětí šišlavě.

 „No přece toho jak tam se mnou celou dobu seděl,“ sdělím lehce podrážděným tónem.

Nesnáším zbytečné otázky. Baculce vylétne obočí do výšin.

 „ S vámi? Ale vždyť tam celou dobu sedíte sama,“ řekne naprosto fascinovaně.

Nasucho polknu.

„Chcete říct, že jsem si ho vymyslela?“ zaútočím na ní zcestně.

Pokrčí rameny a jde odnést starému páru popraskané párky. Naprosto vykolejená zaplatím, bundu jen popadnu do ruky a běžím ven. Potřebuju vzduch! Hodně vzduchu! Venku stojím na dešti dobrých deset minut a mám pocit, že se mi hlava pod tou tíhou myšlenek roztrhne jako pytel. Když konečně přestane pršet a já jsem schopna konečně jít, objeví se na nebi duha a já si v ten moment uvědomím, kdo byl muž z kavárny.

Je to osm let, co jsem jela autem okolo pole, stmívalo se a na silnici ležela motorka. Prudce jsem dupla na brzdu. Vyskočila jsem z auta a běžela o několik metrů dál k bezvládně ležícímu tělu. A tam ležel on. Roman. Ještě žil, když jsem ho držela za ruku, než přijela záchranka. „To bude dobrý, to bude dobrý,“ dívala jsem se do těch hodných očí a vyděšeně brečela.

Velké kapky slz mu padaly na krk. Ale jak jsem se později dozvěděla, zemřel už při převozu do nemocnice. Byla jsem téměř poslední člověk, kterého viděl. Byl to pro mě natolik traumatizující zážitek, že jej moje mysl vytěsnila. A teď za mnou přišel. Když jsem si tohle všechno uvědomila, bušilo mi srdce tak rychle, že jsem byla připravená chytit ho do dlaně, až mi vyskočí z těla. Věděla jsem, že mi přišel pomoct, stejně tak, jako jsem já chtěla tenkrát pomoct  jemu. Přišel s tím nejlepším úmyslem a měl pravdu. Už jsem byla klidná a připravená čelit nové životní etapě. Instinktivně jsem si pohladila břicho a v duchu se usmívala. Bude to dobrý!

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Wáu....hezký...a děsivý. Až se bojím zeptat, inspirováno zkutečností? 

      Nějak k tomu nemám co dodat...snad jen, zkus prosím oddělovat přímou řeč od zbytku textu, třeba na nový řádek. Hrozně snadno se v tom člověk ztratí. 
  • JaninaJanina Komentářů: 18
    Děkuju! Inspirováno skutečností to není, pracovala pouze představivostsmile
  • JaninaJanina Komentářů: 18
    Mike, díky za tip, vypadá to po té kosmetické úpravě líp:)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jojo laugh Je to sice delší, ale čte se to mnohem snáz smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    To vypadá dobře! MIke měl pravdu, chtělo tomu dát nějakou grafickou formu.
    Takové příběhy s tajemstvím, trochu děsivé, toť můj šálek čaje.

    A nejvíc ze všeho oceňuji - a už jsem s tím asi trapný - že tenhle příběh má silnou a překvapivou pointu. Proto se to čte líp. Čtenář dočte a řekne si v duchu, fajn, že jsem to dočetl až do konce, překvapilo mne to. A další moje dva předpoklady úspěchu - Nápad a zpracování- tady jsou oba skvělé.

    Takže se mi to moc líbí.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • JaninaJanina Komentářů: 18
    No panejo, děkujuulaugh

    Jen...není to na povídku moc krátké?
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Neee... Vojta by mohl vyprávět o povídkách na padesát slov.

    Myslím, že ten rozsah je tak akorát. Když tě napadne výživný nápad, klidně může být povídka několikastránková, někde jsem četl definici, že povídka je definována do 7500 slov. Takže z toho neměj strach.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Je to fajn. smile Hezky vygradované až k příjemné pointě. Ten závěr se mi opravdu líbí. Dobrý nápad.

    A teď ještě s prominutím trocha kybicování.laugh

    Úplný začátek příběhu bych asi ještě lehounce dočistil, hlavně první odstavec by šel doladit, oproti ostatnímu textu na mě působí trochu neučesaně, jako by ses na něm rozepsala a teprve pak už to pěkně plynulo (znám to sám, a asi i většina ostatních, jeden den něco napíšu a když se k tomu vrátím za pár dní, překopávám a dolaďuji a dolaďuji a překopávám).

    Trochu divně na mě zapůsobilo, vzhledem k situaci, použité – řehtá se („Výborně,“ řehtá se ten chlap a ukáže mi rovné zuby.) – evokuje mi to hlasitý, bouřlivý smích, který mi do dané situace úplně nesedí.

    Jednou ti myslím utekl čas v uvozovací větě – zeptal se (mělo být - zeptá se).

    Každopádně jsi se hezky rozepsala, takže si rád přečtu další tvá dílka. smile A pokud jde o povídky, je fakt, že ty jsou svým rozsahem opravdu hodně různorodé - od miniatur na pár slov až po mnohastránkové. Tady bych si těžkou hlavu nedělal.smile






Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.