Jak vzlétnout

JaninaJanina Komentářů: 18
upraveno 26. únor 2014 v Povídky
Sedím u svého naleštěného psacího stolu z dubového dřeva, který jsem si zakoupila právě za účelem psaní. Hladím klávesnici nového notebooku Apple, o kterém jsem si myslela, že mi psaní ulehčí. Koukám na ten prázdný, neosobní list, na kterém se ani po hodině a půl neobjevilo jediné písmeno. Zato mám vypité dvě kávy a snědené tři lívance. Cukr na nervy.

Každý večer mám to samé. Usínám a těsně na té hranici, kdy se člověk pomalu přestává vnímat, mě najednou napadají ty nejlepší příběhy, skvělé postavy, pointy..To si určitě budu pamatovat, říkám si pro sebe a pak už jen zabloudím na snovou výpravu a ráno nevím zhola nic. Proto každý den psaní oddaluji, abych zjistila, že mě zřejmě veškerá inspirace navždy opustila. Ale já to tak nenechám, vztekám se a jdu utratit poslední výplatu za nový stůl a notebook. Už v autě, když si vezu nákup domů mě skličují myšlenky na Hemingwaye a jeho veledíla, která psal obyčejnou tužkou do notýsku, který měl kolikrát opřený jen o koleno. Ale měl o čem psát. Viděl příběhy všude kolem a hlavně ve svém životě, což mu mohu jen závidět. Těžko vykřesat něco poutavého z života ženy, co jen jezdí z práce do práce,která ji notabene po těch letech ani nebaví. A večery jen čte a pije hodně Rulandy, protože nemá žádného partnera, který by jí s ní pomohl. Jenže já  vnitřně cítila tu potřebu psát a nechtěla jsem to vzdát. Bohužel múza zase nepřišla a já se jen smutně odplížila do tmavé ložnice, kde jsem uronila pár slz. Cítila jsem se tak prázdná, jako skleněná váza ve středu stolu, co marně čeká na čerstvou kytici.

V noci se mi zdál sen. Sedím v ošuntělé avšak stylové francouzské kavárně a naproti mně sedí Ernest. Hrozně nahlas se směje, když mu vyprávím svoje strasti se psaním. Naleje mi růžové víno. „Drahá Olivie, jestli je živit se psaním váš ideál, není to o tom, dát mu křídla, ve tvém případě v podobě nového počítače a stolu, ale poskytnout ideálu dobré místo, odkud by mohl vzlétnout. Poněvadž tam, kde není inspirace, kde není ten správný esprit, tam odtud nic mimořádného nevzejde“, řekl klidně, zapálil si cigaretu a začal sledovat procházející davy za výlohou. Mlčky jsem dopila svou sklenku, rozloučila se s tímhle uhrančivým mužem a odešla si koupit suchou bagetu. A pak jsem se probudila.

Byla sobota šest hodin ráno. Vyskočila jsem z postele a cítila se šťastnější, než kdy předtím. Rychle jsem si opláchla obličej studenou vodou, snědla ovesnou kaši ve stoje a obula si běžecké boty. Nevím kolik kilometrů jsem musela uběhnout, aby mi to celé došlo. Já ten život žiju hrozně blbě! A tak jsem se rozhodla udělat radikální řez. O čtyři měsíce později jsem seděla v letadle směr Paříž. Čekaly mě tam nové začátky v podobě univerzitního studia a snad i inspirace k mému psaní. Poprvé jsem pocítila odměnu nad roky strávené nad francouzskými učebnicemi. Co na tom, že mi už dávno bylo třicet a že na to padla půlka z prodaného bytu. Starý život mě netěšil a když vám radí někdo, jako je Ernest, byl by hřích to přejít. A víte, co jsem si koupila jako první? Starý psací stroj v malém antiku. Takže mám místo i křídla. A můžu vzlétnout.

A že jsem lítala! Měsíce plynuly tak rychle, že placení složenek na francouzské poště mi přišly jako rutinní záležitost. Ranní polibky od Luise, mého přítele, jako ta nejpřirozenější věc na světě Už nebyl čas přemýšlet o čem psát, ale naopak kdy psát. A když už jsem psala, byla jsem k nezastavení. Najednou jsem zase byla ta váza, ale tentokrát už naplněná tuctem žlutých voňavých tulipánů. Vždy když jsem si představila, že za tím vším stojí sen, nevěřícně jsem kroutila hlavou. Sen zplodil sen. Jak stručné.

Samozřejmě, že začátky byly tvrdé, studium bylo těžké,spřátelit se ještě víc a popsané listy sice byly, ale byly zmatené a neucelené. Ale ani jednou jsem nelitovala, že právě nesedím v karlínské kanceláři a nezodpovídám se šéfovi za své líné podřízené. Ani toho, že místo rozlehlé manželské postele spím na gauči, ze kterého budou co nevidět trčet všechny pružiny. Důležité bylo, že se na mém psacím stroji nezachytával prach a že se těším na každé nové ráno. A pak do mého života vstoupil Luis. A všechno začalo nabírat správný směr.

A pak, po třech letech, co jsem do Paříže přijela vzlétnout, mi v Čechách vyšla první kniha. Hladila jsem její obal, čichala ke stránkám a dmula se pýchou. "To je nádhera, nádhera," volala jsem si nahlas a zároveň pro sebe. Moje matka, která mě označila za naivního blázna, když jsem se před lety stěhovala, mi volala a s pláčem blahopřála. Ústně jsem ji poděkovala, ale v knize jsem jí neuvedla. Moc dobře vím, kdo mě podpořil a důvěřoval v mé schopnosti. A tak, na stránce kde se často píše věnování, děkuji Luisovi za nekonečnou dávku inspirace a Ernestovi, že mi pomohl najít cestu ven.




Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Vida, nový příspěvek ! wink

    Přečetl jsem ho se zájmem, přece jen, každé dílko nového pisálka je tu vítáno, protože každý píše úplně jinak a je osvěžením pro tohle fórum.

    Dobrá. Přemýšlím, jestli chceš, abych chválil, nebo kritizoval...wink Obvykle je lépe pro každého, přijmout nějakou kritiku. Takže jdu na to.

    Zajímavá studie, slova tu lehce plynou, věty jsou zajímavě budované. Ale možná budu už otravný se svými třemi podmínkami dobrého příběhu, jenže mně se osvědčil i u vlastní tvorby. Takže zopakuji- Nápad, zpracování a pointa.

    Nápad je zvláštní. Vlastně tam o nic skoro nejde, je to jakási část života hrdinky-autobiografické?-, jakýsi deníkový zápis, ale lehce rozpačitý.

    Zpracování je dobré, opět některé věty a slova by se daly upravit, něco je až příliš patetické a knižní. 

    Ale nějaká překvapivá pointa, tedy cosi, co si čtenář přečte a řekne si, safra, tak to mne překvapilo, to jsem rád, že jsem dočetl až do konce, to tu chybí. Je tu nějaký závěr, ale nic víc. Prostě text skončil a basta. 

    Zkus tohle dílko nechat uležet a po čase se k němu vrátit, třeba si ho někde o samotě přečíst nahlas a poznáš, co by to chtělo.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • JaninaJanina Komentářů: 18
    Za kritiku jsem určitě ráda. A obvykle je opodstatněná. Jenže teď nemůžu souhlasit s tím, že tu chybí pointasmile
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Ahoj, rád tě tu zase vidím.

      Mě se to líbilo, takovéhle jednohubky já rád smile Nakonec, kdo by neměl rád story, kde se, byť jen na chviličku, objeví Hemingway? laugh A že to, teda podle Jerryho, nemělo pointu, to mi taky neva. Podle mého nemusí být všude a za každou cenu nějaká překvapivá pointa. Ehm...páni...tohle je snad poprvé, co s Jerrym nesouhlasím. Snad si to nevezmeš osobně, příteli laugh

      Nakonec snad přeci jen jedna malá výtka. Podle mě tam strašně často opakuješ slovo byl/bylo/byla. Obzvláště v šestém odstavci, tam to střílíš jak z kulometu smile Ale jinak se mi tvůj styl líbí, snad se dočkáme i něčeho delšího z tvé tvorby smile

    P.S. A vyprdni se na Apple, ten je pro sraby a hipstery laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Mike, samozřejmě, nesouhlasit je lidské a já souhlasím s tím, že nesouhlasíš...laugh

    Krásná věta...

    NIcméně, dobří lidé, nepřesvědčíte mne. Já bych si představoval trochu jiný závěr, nicméně, nejsem fundovaný literární kritik.

    Je to opravdu jen můj subjektivní názor, ale ten text mi připadá jako výseč deníku, ale nechci tvrdit, že to není pěkné. Představoval bych si tam alespoň malou třešničku na dortu, větu, nebo pár vět jako nějaký koncový překvapivý bod. Ale dobrá...embarassed
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Přelouskáno. smile

    I já si dovolím nějaký ten postřeh. Občas bych se nebál vypustit nějaké – to, ten – místy jsem měl pocit, že bych se bez ukazovacího zájmena obešel (ne samo sebou všude, ale pár takových míst bylo). Také bych se podepsal pod Mikovu poznámku o - byl, byla - v šestém odstavci.

    Dal bych si pozor také na přímou řeč Ernesta, měl by buď vykat, nebo tykat, je potřeba to sjednotit (viz. …živit se psaním váš ideál… ve tvém případě v podobě…)

    Nějaká perlička v podobě překvapivá pointy mi tady nechybí, vývoj a rozuzlení příběh má, i když je pravda, že závěr pozvolna odezní. To však nevadí. Ale trochu dočištění by závěr snesl. Opakující se volala  -  volala jsem si nahlas - mi volala a s pláčem – tomu by šlo předejít. Stejně tam mi zní divně  - Ústně jsem ji poděkovala.

    Možná proto mám pocit, že by to šlo ještě trochu jako celek dočesat, přestože tam máš jinak i spoustu hezkých obratů.wink
  • williwilli Komentářů: 473
    Před rokem jsem se rozhodl se vším praštit a vystoupit z řady. A "....nezpovídat se šéfovi za své podřízené..." Ti nebyli sice líní, ale měli své zvláštnosti a mě se zdálo, že péčí o jejich blaho tak nějak jdou stranou blaho rodiny a samozřejmě i moje představy o tom, co od života chci.

    Já jsem si sice nový stůl nepořizoval, ale stejné pocity ve mně vyvolává čtverečkovaný poznámkový blok a kvalitní plnicí pero. Já si nemůžu pomoct, ale když chci dát něco na papír, tak s propiskou to není to ono.

    Jestli jsem to četl správně, tak je to o pocitu, který člověk má, když se konečně odhodlá vytáhnout špunt a vypustit stojatou vodu, ve které už krom žabince nepřežije nic. Alespoň v mém případě to tak bylo.

    No, vždy je těžké odhadnout, jestli se člověk páchající změnu pohybuje po křivce, která se asymptoticky blíží k novému, doufejme lepšímu stavu, anebo jestli je na vzestupné části sinusovky, takže až se dostane za horizont, bude následovat sešup na hu...ústa.

    Pro mne je to osobní, já si v tom svojí pointu našel. Učesat by to potřebovalo, ale to se dělá nejlépe s odstupem času.

    Hezké zamyšlení.
  • JaninaJanina Komentářů: 18
    Dobré ránosmile

    Mám radost za všechny vaše příspěvky,tak mi dovolte komentovat je jednotlivě.

    Miku, jsem polichocena, že jsi mou jednohubku slupnul a i ti docela chutnala. A také, že jsi ocenil ten mžik s Ernestem, protože ja na něj od přečtení jeho Pohybliveho svátku nemůžu zapomenoutsmile S tím střílením slov BYLO máš sakra pravdu, to si u sebe hned opravím!

    P.S. Apple nemám, zato vlastním starý psací stroj Consul:))



    Mirku, musela jsem se smát, když jsem si přečetla tvou poznámku o chybě v Ernestovi přímé řeči. Protože přesně na tohle jsem myslela,když jsem ji tvořila a když jsem ji pak po sobě četla, moje oči to prostě neviděli. Jak je tohle možné??! smile) Takže děkuji, taktéž změnímsmile

    Willi, jsem moc ráda, že se tu taky našel někdo, kdo přesně vystihl pointu příběhu (kdo se do ní vžil). Když člověk vypustí stojatou vodu, málokdy posléze lituje. Ve většině případů se jeví osudová změna jako skvělé rozhodnutí.








  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882

    Janina napsal(a) 

    P.S. Apple nemám, zato vlastním starý psací stroj Consul:))

    Dobře ty! laugh
     

     

     

     


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Dobrá, chlapci, přesvědčili jste mne. wink

    Asi jsem se na celou povídku koukal trochu jinak. Bylo mi jasné, že pointa příběhu je jaksi v tom celém textu, ale přece jen...

    Dobrá, odpusťte vrtošivému starci, který pořád vymýšlí hlouposti...laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jerry: to je tím, že tě Jana moc nezná. Kdyby ano, přidá do druhé třetiny více výbuchů laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Máš pravdu, chybí mi tu nějaká "action"...  

    Ale výbuchy mi nechybí, mám jich ve svých dílech dost... laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Ale to já si jen tak vzpomněl na naši diskuzi Pod Zvonečkem laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Pravda, došlo mi to až teď.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    "Sedím u svého naleštěného notebooku z dubového dřeva... počkat, cože?" Aneb takhle jsem začala číst tvou povídku, to jen tak pro představu, že na začátku jsem pro únavu nedokázala přečíst řádek. laugh A pak jsem se začetla a probudila. 

    Povídka, ve které je Hemingway, popsaný notýsek, francouzská kavárna, psaní, staré psací stroje a Paříž.. tak to si dám líbit. wink Ostatní to už dosyta komentovali, takže za sebe jen řeknu, že se to čte lehce a přirozeně. Jen bych se nezlobila, kdyby ubylo pasáží, kde popisuješ, co se dělo (a že se toho děje na tak malém prostoru a v tak velkém časovém horizontu hodně), a napsala spíš, jak se to dělo. smile
  • JaninaJanina Komentářů: 18
    Díky za komentář;)

    Víte, ja to mám takhle - já nepíšu. Jen jednou tak za 3 měsíce si sednu a bez předchozího přemýšlení o čem to bude sepíšu pribeh a dám ho sem.

    Když jsem byla malá, pořád jsem něco psala a milovala to. Pak jsem tvrdila,že budu spisovatelka. Ale tenkrát mi bylo řečeno, že to je je moc těžké a že to mám rovnou vzdát. Tak jsem to vzdala. Následujících 15 let jsem nenapsala řádek.

    Teď po tolika letech to ve mě stejně bublá, pomalu nalézám ztracenou sebedůvěru, abych to aspoň zkoušela a dala lidem cist. Pak vždycky cítím hroznou radost, uspokojení. Ja chci psát každý den!!!!smile
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Takže velký návrat k dětskému snu? Jak já ti závidím...já si ten svůj asi nesplním smile
  • JaninaJanina Komentářů: 18
    No, velký by byl, kdybych měla alespoň 5 pořádnejch povídek,které stojí za to. Zatím je to jen miniaturní návratsmile

    Hádám popelář?smile)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Nene, popeláři mě nikdy nijak zvlášť nepřitahovali smile Ale od doby, kdy jsem v roce 95 poprvé přečetl Zaklínače od Sapkowského, toužil jsem projít Zkouškou trav a Cestou meče laugh Vše vyvrcholilo v roce 98, kdy jsem sebe, bratránka a jednoho našeho kamaráda přiotrávil vývarem z bobulí, které jsem posbíral v lese laugh A pak že televize a videohry ovlivňují mládež laugh

      Velký nebo malý, hlavně že návrat, ne? laugh
  • JaninaJanina Komentářů: 18
    Vývar z bobulílaugh to my je jen jedlismile)
  • williwilli Komentářů: 473
    ...popelářem jsem chtěl být já. Měli veliký auto a jezdili na stupačce vzadu. Když nasadili popelnici, zmáčkli páčku a ona vyletěla nahoru. Pak s ní ještě jednou - dvakrát klepli a hodili jí zpátky. Čekával jsem na ně každý týden a těšil se, až se s nimi pozdravím. Ještě dneska občas šilhám za záclonou, když přijedou. Ale auto už mají jiný a není to taková veselá cháska, jako tenkrát. Tu páčku jsem si nikdy nezmáčknul a už se mi to asi nikdy nepovede...
  • LucieLucie Komentářů: 407
    Mně se taky tvůj text líbí, je shodný ve stylu s tvými ostatními. Připadá mi, jakoby ses vžívala pomocí psaní do různých a vlastně podobných typů ženských postav, z nichž každá prožívá svébytně svůj osud - omlouvám se, to je fakt strašná věta, ale nemám sílu to přeformulovat... mně to baví a vlastně uvažuju podobně, takže je mi to hodně blízké. No a prostě Ernest, francouzská kavárna a navíc zmínka o žlutých tulipánech...smile

    Myslím, že až tě omrzí psaní v téhle linii, ve které píšeš teď/ a špatné to určitě něníwink/, a zkusíš úplně něco jiného, bude to bomba! Moc se na to těším.laugh


  • JaninaJanina Komentářů: 18
    Dekuju to je moc milé!smile
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Omlouvám se, už ani nevím, na co klikám. laugh Ale milé to je, to určitě. laugh
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Ach ano, dětské sny. Mně zase vlastní matka řekla, že moje psaní je jen puberťácké blbnutí a že mě to přejde. Takže mám pubertu už hóóódně dlouho laugh. Nepřešlo to. Ale je fakt, že mě tohle prohlášení setsakra zabrzdilo.

    A Janino, mimochodem, nádherný příběh.
    The world needs more cowboys.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.