Přání

Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
upraveno 16. únor 2014 v Povídky
Po minulé, drsnější povídce, se nyní můžete začíst do pohádkového příběhu.

Přání

     Ani když si sedal do auta, nemohl Tomáš přestat myslet na pestrobarevná peříčka.
     Před sebou neustále viděl pomerančově zbarvené bříško a křídla, která papoušek vychloubačně roztahoval, až to v jednu chvíli vypadalo, že se vznese nad hlavy dětí. Bylo to fascinující. Tom si do nejmenšího detailu vybavoval zvědavá ptačí očka. Dívala se na něj tak chytře, zatímco se smál špinavým šmouhám okolo nich. Měl by se jít umýt, řekl té paní, co papouška do školky přinesla.
     Zdálo se, že papoušek všemu rozumí a proto se trucovitě od dětí odvrátil. Než se umoudřil, nabídl tak neméně skvostný pohled na nebeskou modř svých zad. Paní zatím trpělivě vysvětlovala. A tak se Tomáš mimo jiné dověděl, že to, co považoval za špínu, jsou jen černě zbarvená pírka. Hltal každičké slovo a nespouštěl z ptáka oči. Učaroval mu. A tak sotva motor auta začal příst, čtyřletý klučina spustil:
     „Chtěl bych papouška."
     Máma se jen usmála, přesně věděla, odkud vítr vane. Nenapadlo ji ale, co může udělat jedna návštěva chovatelky ve školce. Jakou touhu dokáže zasít do dětského srdce.
     „A kdo se o něj bude starat? Krmit ho?“ zeptala se.
     „No přece já,“ pohotově odvětil Tomášek.
     „A kdo mu bude uklízet?“
     „Přece ty.“
     Ta bezelstná dětská představa ji rozesmála. „Ne, ne, Tomi, to bys mu musel i uklízet.“
     Chlapec se zamračil, přemýšlel, jak by nad nemilou povinností vyzrál.
     Z rádia se zatím linuly tóny hudby a za oknem se míhaly domy i okolo jedoucí auta. Máma si oddechla, že zahnala dětský rozmar. Předčasně.
     Klučina po pár minutách začal znovu žadonit. „A koupíš mi ho?"
     Sevřela pevněji volant. „Tomi, a kdo by ho krmil, když pojedeme na dovolenou? Musel by zůstat doma,“ snažila se synovi rozmluvit přání. „ Ani na něj doma nemáme místo, neměli bychom ho kam dát.“
     Tomáš nic nenamítal, našpulil rty a zauvažoval. Vzápětí do nastalého ticha cynicky utrousil jediné slovo: „Nesmysl.“
     Ještě že už zahýbali k domovu.



     Za celé odpoledne si pak na papouška ani nevzpomněl, ponořil se do hraní s tátou a bráškou, vše ostatní pustil z hlavy. Ale večer, když usínal, měl obraz nádherného stvoření opět před očima. Tak moc by si ho přál.
     Ani ráno to nebylo lepší. Sotva vstal, už viděl klec v rohu pokoje a papouška, který z ní každý den vylétá a sedá si mu na rameno, aby se společně prošli po bytě. Snil o jemných pírkách stvořených k čechrání. Několikrát se odhodlal s prosíkem přijít za mámou, zkusil to i u táty, jenže se mu vždy dostalo vyhýbavé odpovědi. Bylo to samé - uvidíme, musíme si to rozmyslet, možná, když budeš hodný, snad až trochu povyrosteš.
     A Tom po něm toužil stále víc. Autíčka, s kterými si donedávna hrával, osiřela, zůstala zavřená v bedně. Zato se jeho společníkem staly pastelky. Neobratně se snažil nakreslit papouška tak, jak si jej pamatoval. Robustní zobák, štíhlá křídla a dlouhá ocasní pera. Soustředěně si kousal rty, ale ač se snažil sebevíc, nebyl s výsledkem spokojen. Ptáka na kresbě šlo rozeznat jen s pořádnou dávkou fantazie.
     Tomáš chtěl rodiče přesvědčit, aby svolili a splnili mu sen. Nemohl pochopit, proč mu nechtějí vyhovět. Prosil, vztekal se, opět žadonil. Nic nepomohlo. Až tátovi došla trpělivost. Ten večer Tom usínal se slzami na tvářích, už pochopil, že mu rodiče papouška nekoupí. Posmrkával, koutky úst stažené do podkovy. Nebylo to spravedlivé, nechtěl přece tak moc. Hřbetem ruky si otřel oči. Až bude velký, koupí si ho sám.



     Probudilo ho ptačí štěbetání a lehký závan větru. Úžasem oněměl, s ústy dokořán se rozhlížel okolo sebe. Namísto postele seděl v nastlaném listí a slunce ho hřálo do tváří. Byl na kopci v nějakém obřím hnízdě. Kam se jen podíval, zahlédl květy roztodivných tvarů a zářivých barev vystupujících z hradby zeleného listoví.
     Pak se mu oči dojetím zaleskly jako mokré oblázky. Nemohl tomu uvěřit. Byl tam. Na větvi, sotva tři kroky od něj, seděl jeho vysněný papoušek. Ještě krásnější než ten ve školce.
     „Ty můj milý papoušku!“ zavýskl Tom.
     Pták naklonil hlavu na jednu stranu, potom na druhou. Prohlížel si chlapce a k jeho údivu promluvil legračním, zastřeným hlasem: „ Nazdar, Tomi.“
     Zamával křídly a vznesl se. Zakroužil nad hochem na uvítanou. „Čekám na tebe.“
     Tom, s tvářičkou naplněnou štěstím, přicupkal k papouškovi, který si opět sedl na větev. „Ty se mnou poletíš domů?"
     Papoušek mlčel a dál si pročechrával peří. Tomáš nedočkavě přešlápl, čekal, až papoušek promluví. Namísto odpovědi se ale pták opět vznesl. Rozlétl se do údolí a chlapce pobídl. „Pojď, něco ti ukážu.“
     Tom se vydal dolů po zrádných kamenech. Z počátku opatrně, ale jakmile sestoupil ze svahu na stezku, nedočkavě se rozběhl. Papoušek poletoval ze stromu na strom a vždy na chvíli počkal. Chlapec utíkal, co mu síly stačily, aby opeřence neztratil. Listy ho šlehaly do nohou i do tváří. Zepředu k němu doléhal šum hlasů a štěbetání sílící s každým dalším krokem. Doběhl až k bráně z hustě propletených větví; šlahouny obalené listím se táhly do výše. K vrcholu brány chlapec nedohlédl.
     Papoušek mu přistál na rameni, až se Tomáš v první chvíli lekl, nicméně za okamžik už mu očka opět svítila. Konečně měl svého papouška. Vstoupili zelenou branou na volné prostranství, hradba stromů ustoupila nízkému porostu a křovinám soustředěným v několika ostrůvcích. Všude okolo byla hejna různobarevných ptáků. Některé skupinky řečnily, jiné létali z větve na větev nebo se honili jak rozpustilé děti. Prostranství přetínala klokotavá říčka, a zatímco na této straně vše hrálo barvami a rozléhalo se štěbetání a hovor, za řekou panovalo ticho. Papoušci tam vypadali na první pohled stejně, jen mlčeli a skláněli smutně hlavy. Místo na větvích seděli na bidýlkách, kterými byl posetý celý svah; kamenitou půdu nezdobil žádný keř, ani jediná zelená rostlinka či barevný květ. Bylo zvláštní vidět dva tak rozdílné světy vedle sebe.
     Papoušek Toma vedl, uvelebený na jeho rameni. Říkal, kudy mají jít. Procházeli mezi ostatními ptáky. Některý z nich občas otočil hlavu a se zájmem se zahleděl na nezvyklého návštěvníka. Tomáš by se nejraději mezi ně rozběhl, ale papoušek ho vedl k tůňce, jejíž hladina se blyštivě leskla ve slunci.
     „Sbohem přátelé,“ zakřičel náhle zoufale jeden z hlučných zelených papoušků, naposled pohlédl do slunce a rozletěl se k řece. Odevzdaně přelétl přes vodu, doprovázen soucitným pohledem ostatních a usedl na prázdné bidýlko. Ztichl stejně jako vše za řekou.
     Tom ho udiveně sledoval. „Proč už nemluví?“
     „Když ztratíme volnost, ztratíme i schopnost mluvit.“
     Tomáš se mračil. Nerozuměl tomu.
     Papoušek se mu na rameni zavrtěl. „Když nás v tvém světě někdo chytí a zavře do klece, musíme na druhou stranu řeky do země ticha a smutku.“
     „A to už tam zůstane? Napořád? Nikdy už nebude mluvit? To se tam nesmí?“
     „Nepromluví, protože už to neumí. Nevrátí se, protože zapomene létat. Zapomene co je volnost.“
     „A kdybych tě měl doma, to bys taky zapomněl mluvit?“
     Papoušek přikývl.
     Chlapec zesmutněl. Mlčky pokračoval k tůňce, ke které ho papoušek opět nasměroval, při čemž poslouchal chlácholivá slova, ať nesmutní; je v ní prý kouzelná voda co zahání všechna trápení. Chtěl se přesvědčit, zda opeřenec říká pravdu a tak vnořil ruce do průzračné vody. Chladila ho v dlaních a chutnala sladce. Papoušek, jenž opustil rameno, vše tiše sledoval z nedalekého kamene, spokojený, že chlapce ke zřídlu bez obtíží dovedl. Zobákem si prohrábl peří a jedno vytrhl, podal ho chlapci. „Dokud budeš mít moje pírko, budu tě chodit navštěvovat. Teď už musím letět,“ zakroužil ještě naposled Tomovi nad hlavou a rozletěl se ke slunci.
     Tomáš sledoval mizejícího papouška, zmenšující se bod. Nakonec i ta titěrná tečka na obzoru zmizela, jakoby nikdy dříve neexistovala. Stromy a květy okolo ztrácely barvu, až úplně vybledly. S nimi se vytratili i ostatní ptáci. Zatmělo se mu před očima. Když znovu oči otevřel, ležel zachumlaný ve své peřině.
     „Mami, tati…“ radostně se rozkřičel. A když rodiče vstoupili do pokoje, viděli šťastný obličej syna upřený na stěnu nad postelí. Podívali se jeden na druhého a rty se jim roztáhly v úsměvu. Ze zdi na Toma shlížel čerstvě namalovaný papoušek a v dlani ho šimralo pomerančově zbarvené peříčko.

Komentáře

  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Sakryš, pořád marně čekám na komentáře... týden  uplynul a ono stále  nic... frown
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Neboj, přečetl jsem, vychutnal... Moc pěkné!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Přesně tohle jsem potřebovala, takové milé pohlazení po náročném dni. wink Úplně jsem se v Tomáškovi poznávala, taky jsem neustále žadonila, že chci mít ve sklepě koně a doma psa a křečka a já nevím co. Povídka je opravdu povedená, oproti tak trochu depresivní atmosféře tvé první povídky na fóru je tahle taková barevná a plná dojmů a emocí. Líbí se mi i způsob, jak jsou napsány popisné pasáže - že využíváš všech smyslů. wink 

    Jediné, co mi tam nesedělo, bylo Tomáškovo zvolání: "Ty můj milý papoušku." Já nevím, moc se v dětech nevyznám, ale zdá se mi to takové.. nedětské, šroubované. wink
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Nebudu zastírat, že jsem  rád, že někoho tento pohádkový příběh přeci jen oslovil. wink

    Ona mluva dětí v psané formě je obecně dost problematická (jsem tak při psaní zjistil), protože komolené R a Ř vypadá v textu prostě  divně laugh.   A tak jsem se snažil dostat do dialogu všechny podstatné věci, ale zároveň ho aspoň  trochu napsat také dětsky (tak jak  to mám neposlouchané od  našich ratolestí - i když jsem prostě nějaké ústupky musel udělat smile).

    A zrovinka  přímá řeč, která  Markétě nesedla  - "Ty můj mýlí papoušku "- je opravdový přepis radostného zvolaní našeho syna (i když to bylo použito myslím na psa, pokud si to  dobře vybavuji).

    I když samo sebou to neznamená, že to divné někomu nemůže připadat.wink

    Pokud se mé plány zdaří, rád bych k této povídce udělal ilustrace a příští narozeniny daroval synovi, tak doufám, že si na to ten čas urvu…
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Mluva dětí je zatraceně těžká, a vůbec psaní dětských postav. Napsat to tak, aby to opravdu dětsky působilo, je pořádná dřina. wink

    Víš, Mirku, já jsem, co se týče dětí, opravdu úplně nemožná, takže si to zase až tak k srdci neber. laugh 

    Jé, to bude krásný dárek. Snad jen aby z toho prcek nevyrostl. smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Nebyl by to špatný nápad, udělat jakousi malou obrázkovou knížku z téhle povídky. To by se mohlo dětem opravdu líbit.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Tak jsem přečetla a je to vážně krásná povídka. Popisuješ barvitě, jak říkala Markéta, všemi smysly, hezky to plyne a já jsem se mohla jen usmívat a vychutnávat si to. 

    A jinak co se týče dětské řeči, to je velký oříšek. I když mám doma tříletého brášku, nevím, jestli bych se s tím dokázala popsasovat. myslím, že tys to zvládl dobře wink
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • LucieLucie Komentářů: 407
    Přečetla jsem a nezvládla dopsat komentář frown

    Moc hezké, poetické, chci to vidět ilustrované!! smile)

    Jo a zvolání: Ty můj milý papoušku! mě osobně přišlo velmi autentické. Jako bych slyšela svoje dítě před pár lety. Je zajímavé, jak rychle tyhle drobnosti zapomínáme nebo pokud nemáme vlastní zkušenost, jak nám vyjadřování dětí připadá zvláštní wink


  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Díky smile

    Až udělám ilustrace, určitě se  pochlubím smile
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.