Doctor Who, narušení reality

Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
upraveno 5. leden 2014 v Dlouhodobé projekty

Toto je zcela nové dílo. První z této série povídek, nazvaná Havárie, byla dopsána skutečně velice nedávno. Tedy, příjemné čtení!

---

Barbora Šedivá, neboli, podle obálek několika téměř zapomenutých knih, Celine Whyte, zrovna dopisovala další větu svého vrcholného díla. Tohle už se jí podaří vydat. S těmi ostatními byly problémy, to je pravda, ale to byly břečky! Tohle bude něco úplně jiného!

Ležela na své rudě červené pohovce, s polštářem pod sebou, s notebookem před sebou a s úsměvem dokončovala další stránku.

Potřebovala si odpočinout, a tak sáhla po skleničce s colou, kterou měla hned vedle sebe. Ruka jí bolela a prsty už měla od samého psaní ztuhlé až hanba. Když si konečně chtěla alespoň trochu svlažit rty, sklenička jí vypadla z ruky.

„Sakra!” vykřikla Bára ještě před tím, než si uvědomila, co ji tak vylekalo. Pokusila se setřepat zbylé velké kapky ze svého puntíkatého, černo béžového, županu a pak teprve začala uvažovat.

Ten zvuk, který ji tak náhle vytrhl z klidu, jí byl nějak povědomý. Ale něco na něm nesedělo.

Znělo to jako kolísavé hučení, zakončené… šplouchnutím?

Nějak to nedávalo smysl, ale ať to bylo, co to bylo, stejně to tam venku nemělo ve tři hodiny v noci co dělat.

Zvědavě vyhlédla z okna. Bydlela v jednom z vyšších pater postaršího činžovního domu v Praze. Celé nábřeží, a samozřejmě také celý palác Žofín, měla přímo před sebou . A jak tak mžourala na ulici skrz špinavé zaprášené sklo, zahlédla postavu, která právě lezla ven z vody.

„Pane bože, co se to tam stalo?”

Dříve než Barbora stihla důkladně vyhodnotit situaci, strhla ze sebe župan, pohodila ho na pohovku a přes černou košili a úzké modré džíny, přes které měla přetažené fialové pletené návleky, vzala už jen svůj černý flaušák, který narychlo strhla z věšáku, a jen tak v pantoflích běžela dolů po schodech. Během okamžiku už vyrazila ze dveří na ulici.

Přeběhla můstek vedoucí k Žofínu a ani nemusela sbíhat dolů k vodě, protože ta podivná postava se dávno vyškrabala ven.

„Pane, jste dost mokrý. Nepotřebujete pomoct?”

Bez odpovědi. Jen vítr si pořád mlel svou. Barbora se opatrným krokem pokoušela co nejvíce přiblížit. Třeba jí neslyší.

Určitě se uhodil do hlavy. A navíc zcela jistě prochladne! Ale co když to je nějaký zdrogovaný týpek? Nebo zloděj? Může to být kdokoliv. Raději zpomalila a zkusila to ještě jednou.

„Haló? Jste v pořádku?”

„Co? Co? Co? Aha... jo, jsem mokrej, to je fakt. Ale pořád jsem ještě v pohodě...” ozvalo se konečně v odpověď.

„A...” začala Barbora, ale pak se zarazila úplně.

Postava si prohrábla vlasy a ušklíbla se. V tu chvíli také vešla konečně do přímého světla lampy, takže si ji mohla Barbora pořádně prohlédnout. A tu si všimla něčeho, co jí v tu chvíli úplně odrovnalo. Zmohla se jen na jediné.

„What?”

Z promáčené postavy se sice nevyrýsovala postava suchá, ale mokrý oblek o to víc zvýraznil známou siluetu.

„Mimochodem, jsem...”

„Doctor, já vím…,” dokončila Barbora automaticky. „Prostě Doctor.”

***

Ač to bylo možná neuvěřitelné, místnost už nebyla tak prázdná, jako bývala. Byl tu další člověk. Tedy vzhledově rozhodně člověk. Ale ve skutečnosti to byl někdo, koho Barbora znala jen díky seriálu, který téměř denně sledovala. Doctor. Doctor Who. Timelord. Přes 900 let stár, ze vzdálené planety Gallifrey v souhvězdí Kasterborous. Tohle znala zpaměti.

Kupodivu ji celá ta situace ani nezaskočila. Tedy, ne, že by něco takového očekávala, ale byla do zmíněného seriálu tak zažraná, že už jí to divné prostě nepřišlo.

„Hmm…,” odvážila se narušit trapné ticho, „víš, na ulici bych čekala, že potkám kdekoho. Ale Doctora? Ne,” dodala.

„No, já bych tu vlastně ani být neměl. Nevím, kde se stala chyba! Vždyť jsem dělal všechno správně! Naprosto! Já…nedělám chyby! Řítila se na mě ta velká loď a já měl tak dokonalý plán a najednou jsem… moment. Kde že to vlastně jsem?”



„Masarykovo nábřeží, Praha, Česká republika, Evropa, Země,

Sluneční soustava...”

„Super, to je vážně super. Tak teď by mě zajímalo, jak se to mohlo stát!”

„Nejsi tu od zjišťování a řešení problémů ty?Já nechci nic říkat, ale já ti asi moc nepomůžu. Já jsem jenom spisovatelka… jo… a fanoušek.”

„Já vím, já vím, samozřejmě, že jsem tu od toho já… a taky to zjistím, protože tady nemůžu zůstat věčně! Jo! Mimochodem… fanoušek čeho?”

„Spíš koho...” Bára se zahleděla na Doctora a trochu nesměle se usmála.

Doctor otevřel doširoka oči: „Můj?”

Barbora jen pokrčila rameny. “No, ne tak docela. Spíš celého seriálu.”

„Seriálu? O mně? Ale vždyť se… počkej. To znamená, že jsem v jiné verzi reality! No jasně! To je ono! Proto TARDIS havarovala! Byla zmatená, chudinka… takže, tím chceš říct, že tady jsem jenom seriálová postava?”

„A literární. Ano.”

„A jak vypadám? Vypadám… hmmm.. lépe?”

„Ne, řekla bych, že vypadáš úplně stejně. V seriálu i...” dlouze si ho prohlédla, „naživo. I když… živá forma je… samozřejmě… ehm… zajímavější.”

„Alespoň tak.”

„Tedy, jen tak pro upřesnění… platí i v té tvé realitě, že jsi... desátá inkarnace?”

„Pokud jsem dobře počítal...”

„Aha.”

„Počkej. V seriálu už jsem i… další?”

Raději mlčela.

„Fotku!”

Stále zarytě mlčela. Doctor doběhl k ní a chytl jí za ramena. Ucítila na zádech stékající kapku vody.

„No jo furt! Hlavně mi to tu moc nezamáčej! Víš kolik stál ten koberec?”

Potom se Barbora začala prohrabovat ve fotkách, které měla uložené ve svém notebooku. Tennantovu složku s fotkami raději rychle překlikla. To by nebylo vhodné. A když otevřela tu, kde byly fotky jedenáctého Doctora, vlastně na ni vybafla jen jedna.

Nastalo opět to zničující ticho.

„Co… co? CO? TOHLE, tohle! Tohle že sem...”

„No, to seš… teda… em.. budeš. Abych byla přesnější.”

„Já že budu nosit… fez? A… motýlka? No u plačícího anděla!”

„Klídek, třeba to nebude tak hrozné...”

„Ale ta děsivá brada...”

„No jo, no… budeš mít celkem ránu.”

Bylo vidět, že Doctor je z té představy své další inkarnace dokonale zhrozen. Proto Barbora vzala, pravda, trochu nerada, svůj notebook, usedla k nedalekému stolu a nechala ho, ať chvilku vychladne, a uschne, na její oblíbené pohovce. Aniž by mu pak věnovala větší pozornost, znovu se vrátila ke psaní. Koneckonců, ani to, že má doma Doctora, ji nemohlo zdržet od tak důležité tvorby.

Doctor se v té vypjaté chvíli zmohl jen na jediné. “Oi!”

„Oi!”

Zdálo se jí to, nebo…

„Copak?”

„Já nevím, to… to ne já. Prostě jsem to najednou… musel říct.”

Zavrtěla hlavou a pokračovala ve psaní.

Všude bylo tolik vody, že si Doctor musel sundat své boty, aby si je náhodou nezničil. Přece jen, měl je až příliš rád.

„Asi si je dám na chvilku pod topení, jsou dost promáčený, nerad bych si je zničil.”

„Co? Jo… jasně,” řekla rychle, aniž by viděla, co vlastně Doctor dělá. Až pak se podívala pod topení a uviděla pod ním jeho sundané boty. Pokrčila rameny a psala dál.



Nakonec musel dostatečně rychle přeběhnout ke dveřím, protože ty se už začaly automaticky zavírat.



Ten dupot za ní byl podezřelý. Ohlédla se, a když zjistila, že Doctor kamsi zdrhá, odstrčila počítač a rozkřikla se za ním: “A to běžíš ven bos?”

„Sakra, co to má být? Já jsem rád, že konečně sedím v suchu a místo toho tu pobíhám jako blázen, to je prostě divný! Vždyť já ani nechci? Tak co to...”

„Já nevím, co blbneš.“

„To já taky ne.”

Doctor se vrátil na pohovku a Barbora ke svému notebooku. Přečetla si pro kontrolu předchozích několik řádků. A pak jí cosi praštilo do očí.

„Moment,” špitla si pro sebe, “Vždyť...” ušklíbla se a rozhodla se něco zkusit. Začal psát dál.

Když už byl Doctor na místě, sundal si sako, protože tam, kam doběhl, bylo pěkné teplo. Měl právo mít radost. A taky že ji měl. Proto několikrát za sebou vyskočil.

„Co to zase...”

Doctor už opět nebyl na pohovce. Jeho hnědé, modře proužkované sako, bylo pohozené kus od něj, na zemi, a on sám skákal do výšky. Barbora se neubránila pobavenému úsměvu.

„Promiň. Ale když, mně to nedá.”

„Co ti nedá?”

„Píšu příběh. O tobě. A jak se zdá, co napíšu tam, to uděláš.”

„Co? Počkej, ukaž...”

Doctor se zarazil a zakryl si oči.

„No tak! Nech už toho!”

„Jo, jo…,”



Povytáhl si kalhoty.

„Ale už!“

„Promiň. Už končím. Ale vidíš sám...”

Doctor s trochu nešťastným výrazem sebral sako ze země, natáhl si ho a pak teprve se zahleděl do textu. Bylo jasné, že to všechno skutečně nějakou spojitost má.

„Hmmm.. to je zajímavé. Vážně zajímavé.”
„Čím to je?”

„To kdybych věděl. Vypadá to, že tvůj počítač není až tak obyčejný, jak by se možná mohlo zdát.”

„Očividně.”

„Ale co to tedy… pusť mě k němu,” odstrčil Barboru stranou, sáhl do kapsy, a když už měl na očích své brýle, opřel se oběma rukama o stůl a zahleděl se přímo do monitoru. Po chvíli bylo slyšet jen neurčité nechápavé zamručení.

Doctor uchopil počítač a chvíli s ní třásl, ale to zřejmě také nijak nepomohlo, protože ho opět postavil zpátky, prohrábl si vlasy a přejel si dlaní přes obličej. Nakonec sáhl do náprsní kapsy. Ozvalo se zašplouchání, pak vyteklo pár zbylých kapek vody nakonec ruku, zmáchanou až po loket, vytáhl.

„To je…”

„Sonický šroubovák.”

„Ale to já vim! Naživo je mnohem hezčí.”

To už ale Doctor mířil šroubovákem přímo na počítač. Ozval se typický zvuk, světlo modře zasvítilo a obrazovka po chvíli naprosto zčernala.

„Co jsi to udělal s mým…!”

„Vůbec nic. Tohle by se stát nemělo. Něco tu prostě nehraje.”

           

***



„Mefi... co?”

„Mefisto! Už ti to říkám po několikátý. To je ale fuk. Důležitý je, že se prostě naboural do tvého počítače. Vůbec mi doteď nedochází, jak. Ale pravděpodobně podobným způsobem, jako jsem se sem dostal já. Došlo k narušení reality.”

Doctor s Barborou teď seděli proti sobě u malého stolku, počítač měli mezi sebou a snažili se přijít na to, co se vlastně stalo.

„Tím chceš říct, že se to nasáčkovalo do mýho notebooku a začalo si to hrát s realitou?”

„Hodně jednoduše řečeno.”

„No ještě abys mi to chtěl vysvětlovat složitě.”

„Eh.. to je jedno. Tady teď jde o to, že to z něj musíme pěkně rychle dostat. A nebo ještě lépe, musíme dostat počítač odsud pryč. A úplně nejlépe, někde mimo ho zničit. Jinak by Mefisto nadělal ještě pěknou rotyku. Stejně by mě zajímalo, jak dlouho už se tam takhle hřeje.”

„To mě taky. Ale pořád mi tak nějak nedochází, čím že je tak špatný? Vždyť si jen trochu hrál.”

„Trochu hrál? Jen trochu hrál? Ne, ne… to ti možná tak přijde. Ale tahle potvůrka je jinak dosti mazaná. Ona si hraje s realitou. Ve své podstatě není tak špatná, ale víš, co se může stát, když někdo začne měnit realitu?”

Barbora se nadechla k odpovědi, ale to bylo tak všechno, co stačila.

„Strašně moc věcí. Může sem natahat naprosto cokoliv. A vlastně nejen sem, do tohohle času, ale i do minulosti a budoucnosti. Takže pokud tam je už dlouho, mohlo se kdekoliv objevit...”

„Třeba něco jako tohle?” ukázala Bára na jedny nedávno vyšlé noviny.

„Třeba něco jako tohle… honem. Ber počítač. Myslím, že tady někdo potřebuje Doctora!”



***



TARDIS naštěstí přežila pád do vody vcelku bez úhony. Našli ji tam, kde přistála. Na břehu Vltavy. Sice také celou, tedy alespoň zvenku, promočenou, ale funkční. Doctor si sundal z krku klíč a odemkl dveře. Vytrhl pak Barboře z ruky počítač a vběhl dovnitř. Za chvilinku se ale ve dveřích objevila znovu jeho rozcuchaná hlava.

„Moment. Promiň.  Ani jsem se nezeptal, jestli ti nebude chybět. Ale to je vlastně jedno, protože už ti je teď stejně k ničemu. Jo! Málem bych tě taky zapomněl pozvat, když už jsem tě připravil o počítač... nastup si! Tedy, pokud chceš…” odmlčel se.

„Celine, Celine Whyte,” odvětila Barbora, které bylo trapné představit se svým pravým, nudným a naprosto nesvětáckým jménem.

„Hm... Celine, pokud chceš jít se mnou taky.”

„Už jsi mě do toho namočil, doslova, takže, jasně, že chci jít s tebou.”

„Skvěle! V tom případě pojďme. Allons-y Cel..! Celi… Celin.. Allons-y Celine… ne, ne… to zní divně. No to je jedno. Prostě… Allons-y!”

Dveře TARDIS se zavřely, světla zasvítila a začal přesun. Když dosedli, Doctor okamžitě přeběhl ke dveřím a otevřel. Celine ho pomalu následovala. Pohled před nimi se úplně změnil. Stála tam jakási budova. Vypadala tak trochu jako Vídeňská radnice, ale pokud byla Barbora alespoň částečně znalá v zeměpise, zbytek náměstí rozhodně jako Vídeň nevypadal. Tohle bylo mnohem menší město. Také v České republice, jen trochu víc na severu. Liberec. A právě tady se bylo třeba podívat na kloubek té zprávě, co našli v novinách.

Na libereckém náměstí nebyla ani noha. Všechna okna byla zavřená a záclony zatažené. Skoro to vypadalo, jako by se z města všichni jeho obyvatelé odstěhovali. Zkrátka tu chcíp pes. Nebo snad… něco jiného?

„Kam se všichni poděli?” podivila se Barbora a při tom si začala otírat své černé boty na klínku, protože ta louže se jí prostě nechtěla vyhnout.

„To nevím. Možná by to chtělo někde se poptat,” pronesl Doctor cestou ke dveřím. Nikdo ale zjevně nebyl doma. Odpovědí na zaťukání jim bylo jen ticho. Doctor ale, jako by tušil, že to nebude jen tak, zaťukal znovu a dodal: „Haló? Haló! Prosím, je tam někdo? Potřebujeme pomoct!”

A tu konečně dveře promluvily:

„Je mi to líto, ale neotevřu! Nerad bych si tu bílou potvoru vpustil do bytu!”

„Ale ta tu teď ne...” chtěla říct Barbora, ale velmi rychle změnila názor. Ten zvuk přicházel odněkud zezadu. A nebyl rozhodně nijak daleko.

Oči měla zabodnuté do dřevěných dveří a strnule je dlouze pozorovala. Podrobné prozkoumání prostoru za nimi už za ní udělal Doctor.

„Tak tady je, krasavice!” podotkl a otočil se k Celine. “No tak. Nestuj tam jak socha. Tohle hned tak neuvidíš…”

Celine se tedy, ač nerada, otočila. Hned tak spatřila velké bílé zvíře, asi dvakrát větší než ona, podobající se z části medvědovi, ale s méně protáhlým čumákem a s dvěma kly, které mu rostly po obvodu obličeje.

Oči to mělo velké a černé. A co bylo nejhorší, pohybovalo se to dost rychle na to, aby během Celinina pozorování to podivné zvíře stačilo doběhnout téměř k nim.

„Stranou!”

„Co teď budeme dělat?”

Doktor se zašklebil. “Zdrhat!”

„A kam?” zkoušela se zeptat za běhu.

„Kam? Pryč! Ale tohle musí za námi!” křikl přes rameno, vybral zatáčku. V botách mu ještě trochu čvachtalo.

„A co to je to… tohle?”

„Wampa. Nepoznáš? Takový moc přítulný a ještě trošku víc než moc krvelačný zvířátko. Bude se ti líbit, až ho poznáš víc. Ale mám takovej dojem, že teď na podrobnější poznávání není čas...”

To už ale oba běželi, jak nejrychleji mohli. I přes silnice mohli přebíhat beze strachu. Zdálo se ale, že to celé nějak nemá vůbec smysl.

„A máš plán?”

„Jo… teda… částečně. Už ho vymýšlím. Musíme to potvůrku dostat do počítače!”
„Cože?“

„No jasně! Musíme Mefista donutit, nebo tak dokonale oblbnout, aby si našeho kamaráda tam odzadu, vzal zase zpátky k sobě...”

„A jak to chceš udělat?”

„To ještě nevím…Ty píšeš, ne? Tak něco vymysli!”

Právě přeběhly další silnici. Městská knihovna byla na dohled. To by mohla být malá záchrana. Wampa jim ale byla pořád v patách. Celine se dokonce zdálo, že čím častěji se otáčí, tím blíže to zvíře je. A když se podívala naposledy…

„ÁÁ! Sakra!” udělala jednu rychlou kličku stranou. Wampa ji díky tomu těsně minula. Doctor zatím pokračoval v cestě k velké stříbrné budově, ale když doběhl, dveře knihovny se neotevřely. Pravděpodobně nefungoval systém. Nebo byly zabezpečené. Ne že by to byl pro něj nějaký problém, ale čas ho tlačil víc, než se mu líbilo.

„Dobře, tak jinak...”

Ozvalo se zařinčení skla a k jeho nohám dopadlo pár střepů.Uskočil včas. Přesně ve chvíli, kdy wampa neubrzdila svůj sprint a ač to neodnesl Doctor, prosklené dveře ano.

„No prosim, co já bych se namáhal s otevíráním. Celine! Honem! Hoď mi počítač! A zapni ho!”

Celine při svém rychlém úprku upadla. Počítači se sice nic nestalo, ale její černá košile byla trochu natrhlá. A navíc ty černé boty na klínku příjemnost pádu také nějak nezvýšily. Utíká se v nich špatně a teď ještě tohle!

Neztrácela ale zdravý rozum. Zatím. Vzala notebook a stiskla tlačítko “on”. Obrazovka ale zůstala černá. Zkusila to ještě jednou, ale efekt to pořád nemělo žádný.

„Doctore! Máme problém! Ten počítač nejde zapnout!”  

„To neni možný...” křičel mezi úprkem směrem k ní. Těsně v závěsu za ním byla také wampa.

„Dej mi ho!” vytrhl Celine počítač z ruky a pokračoval v běhu. Ona ho mimoděk následovala. přece tady nezůstane.

„Tak to zkusíme ještě jednou,” vytáhl sonický šroubovák a znovu ho namířil na obrazovku.

„Vybitá baterka?” prohodila Celine, už téměř neslyšně.

„Ne. Mefisto. Nedovolí, abychom počítač zapli! Na to musíme jinak. Musíme dostat wampu sem...” ukázal šroubovákem na notebook, „Ale jak? Kabelem to nepůjde.”

„Ale něco jako kabel potřebujeme, ne? Potřebujeme spojit realitu s počítačem.”

„Ano...”

„Jsem spisovatelka. Tohle bych měla zvládnout!”

„A jak?”

Už nedostal odpověď. Právě probíhali dlouhou, přímou ulicí, která se trochu svažovala. Takže nebylo těžké udržet směr, ale přece jen, zavírat oči při běhu nebylo úplně nejvhodnější. Už mu však asi došlo o co se Celine snaží. Chytl ji za ruku a společně tak běželi dál.

Wampa se řítila samozřejmě za nimi. Bylo ji slyšet už z dálky. A co nebylo zrovna nejpříjemnější, pořád víc. Jako by to bylo něco nového. Blížila se. A jak Celine, tak Doctorovi, už docházely síly. Ulice končila. Prudce strhl Celine stranou. Křečovitě držel počítač, protože ten byl jediným východiskem z toho všeho.

Kličkoval mezi auty, často i pomačkanými, s rozbitými skly a odpadanými koly, probíhal mezi domy, přebíhal z jedné strany ulice na druhou, jen aby wampu zmátl. Ale ta byla chytřejší, než si myslel.

Celine pořád měla zavřené oči a Doctor už pomalu přestával věřit, že se to nějak povede. Celé to byla sázka do loterie. Počítač zjevně vlivem Mefista nefungoval a fungovat ani nehodlal. Obrazovka vypisovala velké množství naprosto nesmyslných znaků.

Zatočil za další roh domu. Do úzké uličky. Proběhl mezi dvěma koly auta a jedněmi dveřmi a pokračoval už, dalo by se říci, rovně. Cítil ale, že mu dochází dech. A navíc ho pěkně bolely nohy a ještě k tomu měl pocit, že mu upadne ruka. Notebook sice nebyl těžký, ale když ho držel už takhle dlouho, byl cítit dost.

Wampa byla pořád blíž. Ohlédl se. Byla téměř za nimi. Snažil se zrychlit, ale to už prostě nešlo. Následoval řev a bylo slyšet, jak se její svaly napnuly. Když se ohlédl znovu, viděl už wampu, jak se mohutným skokem blíží. Jako obrovským, bílý pták. Jako sup kroužící nad kořistí.

Ruka už ho začínala brnět a pálit. Tohle ne. Přece to takhle neskončí! Zavřel oči a nadechl se. Chtěl sebrat své poslední síly a uhnout stranou a to také udělal.

Prudkou otočkou vrazil do zdi jednoho z domů. Zabolelo to. Notebook se mu svezl na kolena a on sám seděl na studené zemi. Stejně jako Celine.

Otevřel oči a tu zůstal jen zírat.

Po wampě nebylo ani stopy. Když pak sjel pohledem na obrazovku, běžel na ní bios. Nebo alespoň něco, jako bios. Protože za všemi těmi nesmyslnými výrazy byla jen dvě jediná smysluplná slova: “wampa in”

„Tak co? Povedlo se?”

„Brilantní! Prostě brilantní! No jo, povedlo se! Co všechno zmůže jedna jediná myšlenka.”

„Řekl jsi propojit, ne? Tak se stalo...”

Doctor vstal a pomohl vstát i Celine. Nohy je sice bolely, ale jít ještě mohli.

„A problém vyřešen.”

„Ne tak docela. Mám dojem, že Mefisto natropil škody ještě mnohem víc. Zpátky k TARDIS, mise pokračuje!” pronesl a spolu s Celine se vraceli na místo, kde začal tenhle dlouhý běh.

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jé, paráda! Zajímavé téma, kdo by to byl řekl, že se to dá takhle napsat. Já si to budu muset ještě jednou v klidu přečíst a vychutnat. Ale jak jsem to tak přehlédnul, vypadá to, že jsi to psala s chutí a s nadšením. A docela těžké téma. Jen bych se přimlouval, pokud to tedy je ucelená povídka, za trochu překvapivější závěr,něco trochu nepředvídaného.

    A šplhla sis u mne nakonec i tím, že jsi přidala i Liberec, moje rodiště a bydliště. Na něj já nedám dopustit, je to zvláštní představa, prázdné náměstí před radnicí...laugh

    A zase, nějaké maličkosti

    Notebook sice nebyl těžký, ale když ho držel už takhle dlouho, byl cítit dost. Spíš - jeho váha už byla znát.

    a pokračoval už, dalo by se říci, rovně.  - a pokračoval už skoro rovně.

    Ale dobrý, zajímavý příběh napsaný s fantazií.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    Díky, díky! :) S chutí jsem to psala, protože seriálu jsem v poslední době propadla.. takže.. to zase nebyl takový problém. ;)

    A co se konce týče, ona další povídka bude volně navazovat, takže tohle spíše ber jako takový úvod.. tady ten konec, dobře šel, ale nešel zase vygradovat a "zpřekvapnit" tak dobře. :)
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    To bylo dost dobré!

    Už se těším na pokračování.

    Tenhle seriál mě taky dostal.laugh
    The world needs more cowboys.
  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    Díky Ti! Potěšení na mé straně.. wink
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      No už jen za to téma a za to, že jsi použila desátou inkarnaci máš u mě velké plus. David Tennant je můj nejoblíbenější Doktor laugh I když William Hartnell, tedy první Doktor měl taky něco do sebe. To jen Matt Smith dělá ostudu celé sérii laugh

      Moc hezky napsané, takovýhle fan fiction opravdu můžusmile Těším se na pokračování!


  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    Oh, to mne těší. A souhlasím se vším. Tennant je Doctor (s velkým D, teda ještě s větším, než mu přikazuje to, že Doctor je vlastní jméno) a Smith? Hmm.. šašek hrající si na Doctora. Jen jsem zvědavá, co přinese Capaldi.. Ale o to nic.

    Děkuji moc za komentář a snad dodám pokračování co nejdříve.. ;)
  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    Nastal čas zúčtování.. (Co to zase kecám!?) No to nic.. další povídka z této série je venku.. smile Přeji příjemné čtení..

    ---

    Dveře TARDIS cvakly a Celine se dobelhala k čemusi, co považovala za křeslo a bez dlouhého rozmýšlení se do toho svalila. Doctor mezitím stačil dvakrát proletět kolem a tu a zase tam důležitě zmáčknout pár tlačítek. To ovšem Celine odhadla jen díky několika ostrým závanům větru, které jí pleskly přes tváře.

    „Tak a tím to nekončí! Musíme okamžitě zjistit kde, a samozřejmě také kdy, se něco dalšího neobvyklého stalo. Mám takový nepříjemný dojem, že Mefisto byl v notebooku pěkně dlouho a už těch škod stačil natropit dost!”

    V tom si všiml usínající Celine. Odrazil se dlaní od ovládacího panelu a během chvíle stál před ní. Chytl ji za ruku a neúspěšně se ji pokusil zvednout.

    „Nesnaž se mi namluvit, že tě to krátké běhání zmohlo!”

    Celine zamrkala a když znovu začala vnímat, odstrčila Doctorovu ruku: “Myslíš si, že jsem zvyklá na takovou fyzickou zátěž?”

    „Tak promiň, já to měřím podle sebe. A mně běhání nevadí. Je dobré pro zdraví. A pokud něco můžeš udělat pro své zdraví, tak to neodkládej!” pozvedl ukazováček a hned nato opsal rukou nepravidelný kruh, přičemž druhou už zase jezdil po ovládacím panelu.

    „Tak pokud je běhání dobré pro zdraví, tak já to nijak necítím. Jo… to tanec!”

    Doctor zpozorněl: „Tanec? Tančíš ráda?”

    Celine přikývla.

    „Dobré. A teď mi dej počítač.”

    „Proč?”

    „Protože musíme zjistit, kam se máme vydat dál. TARDIS sama nás musí propojit a dotáhnout přímo do centra zábavy.” Doctor si skousl pravý koutek rtů a mrkl. Potom náhle zajel rukou do kapsy saka a něco hodil směrem k Celine.

    „Jo, promiň. Málem bych zapomněl. Chytej!”

    Celine se těžce postavila na nohy a teprve když to něco sbírala ze země, poznala tlustý linkovaný sešit a pero. Usmála se, stejně jako Doctor. Tak nakonec jeho námaha nepřišla vniveč.

    „Hlavně ho neztrať,“ ušklíbl se “A teď už zpátky do práce!”



    ***

    „Ale ne, Petere, jen tomu dejte víc oleje,” pronesl vysoký muž v bílém plášti.

    „Já nevím, nezdá se vám, že to na ni má poslední dobou nějaké… divné účinky?”

    „Ale vůbec ne. Experimenty přeci nikdy nedopadnou tak, jak čekáš. Můžeme teď jen pozorovat. Tak šup!”

    „Ale mně se to opravdu nezdá.”

    „Pokud se vám nezdají tři velké ploché oči, žábry, larvovité tělo s ploutvemi a dvanáct párů klepítkatých nožiček...”

    „Ne. Já nemluvím o klepítkách. Já mám na mysli tu velikost, pane Ogorinko. Vždyť jí za dnešek už popáté vyměňujeme akvárium.”

    „Nemluvte a nalévejte! Tyhle nekonečné debaty jsou stejně bezpředmětné, jako novinářské žvásty!”

    Druhý, o poznání menší muž, sundal z indukčního vařiče hrnec a nalil trochu bublajícího oleje do připravené misky. Podivné šedé zvířátko s nažloutlými flíčky po celém těle přicupitalo až k ní, objalo ji dvěma předními mohutnými klepety a během jediné otočky směrem ke dveřím, kterou stačil pan Ogorinko absolvovat, byl olej pryč.

    „Neuvěřitelné! Máme to ale nenažraného mazlíčka!” složil si pan Ogorinko ruce na prsou a zálibně se zadíval na cosi živého, co se vzhledově pohybovalo někde mezi rybou a rakem.

    „Peter, a teď… kam zase zmizel? To si vážně musí všechno člověk dělat sám?” několikrát nervózně přešlápl na místě a při tom pozoroval zvířátko přebíhající od jedné strany akvária k druhé.

    „Chceš ještě trochu olejíčku, potvůrko?” pousmál se a z lahve nalil opět trochu oleje do hrnce a postavil na vařič. Plotna zčervenala a olej pomalu začínal bublat.

    Najednou však syčení přehlušil jiný zvuk. Jako kdyby na zem spadlo několik skleniček a naráz se roztříštilo.

    Když se pan Ogorinko otočil, viděl už jen kousky akvária rozeseté všude možně po zemi a tvora stojícího na něčem, co ještě před chvilkou býval jeho skleněný spodek.

    Vědec se opřel o stůl, přehodil si uvolněně nohu přes nohu a neustával v pozorování.

    „Že ty jsi zase vyrostlo?” zeptal se a čekal odpověď. Té se mu ale, kupodivu, nedostalo. To ovšem nic neměnilo na tom, že jeho poznámka byla správná. Tvor skutečně znovu povyrostl. A to možná ještě markantněji, než před tím.

    „Tak a co teď? Pojď sem, no? Pojď se mi ukázat. Neboj se.”

    Zvířátko jakoby porozumělo, přeběhlo na konec stolu a seskočilo. Pravda. Dopad byl trochu těžkopádnější. Nakonec se zastavilo u nohy stolu a zíralo na vědce, přičemž jeho třetí největší oko těkalo pořád ze strany na stranu, jak se snažilo co nejrychleji prozkoumat celou místnost.

    „No tak. Malá. Neboj se. Jen pojď blíž. Chci si Tě prohlédnout.”

    Dvě nejpřednější klepítkovité nožky se posunuly o kus dopředu.

    “No pojď.”

    A další dvě nožky.

    „Chceš? Chceš ještě olejíček?”opatrně poslepu sáhl po hrnci s olejem a postavil ho před sebe na zem.

    „Tak si vezmi.”

    To s ryborakem pohnulo. Rozeběhl se a zarazil se těsně před hrncem.

    „Sakra! Sss.. Achmmm...” Dvě kapičky oleje si šly svou vlastní cestou a vykouzlily tak obratně na hřbetu Ogorinkovy ruky dvě rudé skvrnky. Vědec byl okamžitě na nohách a od umyvadla, do kterého pustil proud ledové vody, už bylo slyšet jen pár peprných nadávek.

    „Potvoro jedna!” otočil se a náhle začal uvažovat, jestli to je skutečně psí pohled, nebo ne. Zvířátko ho pozorovalo svýma velkýma očima. A nutno dodat, značně smutnýma.

    Pomalu se potom začalo celé shrbené, se svěšenou hlavičkou, šinout k panu Ogorinkovi. V tom se něco hnulo. Posadil se na bobek, držel si popálený hřbet ruky a čekal.

    „Tak co bude? Hm? Vidíš co děláš? Zranila jsi páníčka.”

    Zvířátko se mezitím doplazilo až k němu. Natáhl k němu ruku, ale ono bylo rychlejší a ucuklo.

    „Neboj se, jen pojď.”

    A tu se konečně ryborak odhodlal. Ostýchavě, opatrně se znovu přiblížil. Vstrčil svou měkkou slizovitou hlavičku pod připravenou dlaň a začal se nepokrytě lísat. Ale ne na dlouho. Když ruka přestala hladit, zvedl překvapeně své největší oko vzhůru a už uviděl jen bezvládné tělo pana Ogorinka ležet na zemi, zaklíněné mezi nohy přenosného piknikového stolku.



    ***

    „Honem, Celine! Přece nepromarníš možnost poznat, jak to bude vypadat ve tvé budoucnosti?”

    Celine se ani neobtěžovala s posazením, složila si ruce za hlavou a ještě se zavřenýma očima jen zamumlala: “Co je na tý budoucnosti tak zajímavýho?”

    „No… něco určitě. A když ne nic zajímavého, důležité je, že tam máme práci. Takže…” nadechl se a velkolepě máchl oběma rukama směrem ke dveřím, “Vítej v roce 2076!”

    „Hmm.”

    „Ale no tak! Vstávej a otevři ty dveře.”

    „Nemám chuť měnit budoucnost.”

    „Jestli ti to pomůže, teď jsi přímo její součástí. Takže šup!”

    To už Doctor stál nad ní a nekompromisně ji stahoval z pohovky.

    „No jo furt,” vypravila ze sebe Celine, když dopadla na zem. Přímo na kostrč. Párkrát si zasažené místo přejela rukou a potom s velkou námahou vstala. Popadla notes a propisku, oba opatrně zastrčila do malého béžového batůžku, poupravila si fialové návleky, z nově převlečených šedých úzkých kalhot s vyšitou květinou, které vyhrabala někde v TARDIS, smetla zbytky sušenky, a konečně se zaměřila na dveře.

    „Máš nějaké přiblížení toho, co tam venku můžu čekat?”

    „Ne. Jak to mám vědět? Možná vznášedla, zvýšenou sluneční aktivitu, mrakodrapy… sliz… něco určitě.”

    „No skvěle,” protočila oči v sloup a zmáčkla kliku.

    „Tak co vidíš?”

    „Nic.”

    Doctorův pohled řekl za něj vše, co chtěl původně Doctor sám říci nahlas, a za chvilku už cítila Celine jeho dech na krku. Za další moment byla nemilosrdně odstrčena z prostoru dveří.

    Přes nos ho praštila tma a vzduch, který se podobal směsi pachu ztrouchnivělého dřeva, soli a rybiny. Když se odhodlal a šlápl mimo prostor TARDIS, okamžitě zase stáhl nohu zpět.

    „Co to u anděla..”

    „Co je?”

    Neodpověděl. To, na co šlápl, rozhodně nebyla pevná zem. Křuplo to, ale zároveň to bylo tak nějak zvláštně měkké.

    Bez dalšího komentáře začal pobíhat po TARDIS a všude možně šmátrat, až se vrátil s velkou baterkou.

    Když tma ustoupila, objevila se před nimi nevelká místnost. Nebyla zde jediná skříň, jediná polička, nic. Jen malé železné dveře naproti a podlaha posetá něčím, co Doctor velmi záhy určil jako rybí těla, ploutve, klepítka a račí krunýře.

    „Nu, tohle je doopravdy velmi zajímavé.”

    „Kde to ksakru jsme?”

    „To bych taky rád věděl,” pronesl Doctor přidušeně a světlem při tom zkoumal stěny místnosti a její strop.

    „Jinak nikde nic. Dobře. Tak se pojďme dostat na druhou stranu.”

    „To jako… že tohle mám... přejít?” ukázala Celine na hnijící podlahu.

    „Teoreticky velmi opatrně, prakticky… ano. Musíme to přejít.”

    „Opatrně?”

    „No jistě, kdo ví, co to je, proč to tu je a co se s tím před tím dělo… A navíc… nechci si umazat boty.”

    Bylo vidět, že si Doctor skutečně není jistý tím, co to všechno má znamenat. Ovšem z místnosti se dostat museli. Proto se pokusil téměř o nemožné. Odrazil se a protože dveře nebyly příliš daleko, podařilo se mu v letu zavadit o kliku. Ta povolila a Doctor tak skončil v jakési pochybné úzké chodbičce. Pak najednou zmizel. Celine už jenom zahlédla jeho vlající sako z jedné, pak z druhé strany, a nakonec znovu uviděla ve dveřích stát celého Doctora.

    „Nebudu nic komentovat. Jenom snad, že se nemusíš bát. Vzduch je, zdá se, čistý. Tak skákej.”

    „Já že to mám přesk...”

    „Nekecej a skákej! Honem!”

    Batoh jí vrazil dvakrát do zad, když se odrazila. Bylo to sice o chlup, ale Doctor jí včas chytl v pase a stáhl k sobě. Hned na to ji ale zase pustil a znovu se rozeběhl chodbou.

    „Tak kde vězíš! Poběž!”

    Chytla tráky, stáhla je tak, aby batoh co nejméně atakoval její záda a rozeběhla se také. V tom spěchu se ani nestačila pořádně rozhlédnout, kde vlastně je a jak to tam vypadá.

    Proto, když nečekaně šlápla do něčeho povědomě měkkého, překvapeně se podívala pod nohy.

    „Ježišmarjadoctor! Tohle... tohle je... tohle je mrtvej člověk...”

    „Já vím a není jedinej,” ozvalo se zpoza rohu, “A ne, neptej se mě, co se jim stalo. Nevím to. Nevšímej si ho a poběž.”

    Celine s odporem přešlápla, sundala nohu z bezvládné dlaně a jala se následovat Doctora. Dohonila ho práv ve chvíli, když vejral skrz okno nějakých dveří kamsi do místnosti. Celine se vytáhla na špičky a odstrčila Doctora pryč.

    „Tak proto ty zbytky v tý místnosti.”

    „Zjevně.”
    „No není roztomilý!”

    Doctor nadzvedl jeho obočí. Ten její sladký hlásek ho vyděsil.

    „Jo, no… celkem,” pronesl ironicky.

    „No tak! Já to myslím vážně!” odsekla Celine a pořád ještě nadšeně pozorovala toho prazvláštního hybridka mezi rybou a rakem, který ležel v rohu laboratoře s klepety složenými pod něčím, co by se dalo nazvat ústy, a rychle oddechoval.

    „Je vystrašený,” dodala, “přece ho tu nemůžeme takhle nechat!“

    Celine sáhla po klice ve stejnou chvíli jako Doctor.

    „Ne, ať tě to ani nenapadne. Ty dveře určitě nejsou zamčené pro nic za nic.”

    „Zamčené? A to víš j… aha. Už jsi je zkoušel otevřít.”

    Přikývl: “Samozřejmě.”

    „Jak jinak. Takže, teď…”

    „Co tam děláte? Kdo jste? Sem nesmíte!” pomenší muž v krátce střiženém bílém plášti a černých vyšisovaných džínách stál těsně vedle nich a zpod kulatých brejličekna ně vrhal dokonale vyděšené pohledy, jako by právě viděl smrt.

    „Jen klid, mladý muži, jen klid. My jsme jen…” začal Doctor.

    „... náhodní kolemjdoucí,” dodala Celine. „Mohla bych se zeptat, co se tu stalo?”

    Muž chvilinku váhal, ale potom okamžitě rozvázal a vyvalil na ně neuvěřitelné množství informací najednou.

    „To všechno Ogorinko! To všechno on! Tak moc si hrál s experimenty a tolik věřil, že si je zvládne ohlídat sám, že mu jednoho krásného dne některé vymknuly z rukou. A tenhle byl jeden z nich! Tak dlouho chtěl dosáhnout vytvoření nové živočišné formy, nějaké obojživelné ryby, či čeho, že se mu to nakonec skutečně povedlo. Ale ta potvora furt víc žrala a žrala a rostla a rostla, že už i to největší akvárium jí bylo malé! Rozbila ho, zabila pana Ogoronka a utekla. Potom zabila i ty ostatní!

    „Takže je zabilo tohle?” mávnul Doctor ke dveřím.

    „No samozřejmě. Stačí se jí jen dotknout a už spíte jak malý dítě.”

    „Jenom dotknout?”

    „To ten olej,” kýval chlapík.

    „Teď už nechápu vůbec.”

    „Tím se krmí. Vařícím olejem. Hotová pochoutka, podle ní tedy. Jenomže si ho nějak automaticky přetvořila na jed a ten je tak silný, že i šípové žáby se musí stydět.”

    „To je vskutku zajímavé. A co teď s ním chcete dělat?”

    „S ní. Je to samička.”

    „Jo tak ženská. Milé. Nu co. To je fuk. Každopádně, co s ní?”

    „No co. Odstranit. Rozpustit v kyselině, zastřelit, nevím. Ale rozhodně musí pryč. Jakmile bychom ji pustili, zabila by i nás. Víte, jak dlouho mi trvalo, než jsem ji tam nahnal?” ukázal na vidle obalené slizem, které byly opřené vedle dveří.

    „To je snad tak agresivní?” prohodila Celine, která celý rozhovor poslouchala s odporem. Přece to zvíře není tak ošklivé a rozhodně nemůže být až tak zlé!

    „Ne. Právě naopak. Až příliš přítulná.”

    Ještě ke všemu.

    „Tak ji přece nemůžete jen tak zabít!” opakovala Celine.

    „Musíme. Buď ona, nebo zhebnem my.”

    „Určitě je i jiné řešení!”

    „Není.”

    Doctor zatím mlčel. V očích měl naprosto nepřítomný výraz. Sáhl do kapsy saka a nasadil si brýle.

    „Já se o to postarám. Jsem pro verzi zastřelit. Doneste mi cokoliv, co bych mohl použít jako střelnou zbraň. Nejlépe s velkou nábojnicí….”

    Zmatený človíček jen stál a nechápavě koukal na Doctora.

    „Nevejrej a běž!”

    Když se vypařil, Doctor se znovu zadíval skrz sklo. Ryborak pořád ležel na tom samém místě a pohled měl v tu chvíli ještě víc nepřítomný, než před tím.

    „Přece toho tvorečka nezabiješ!” vyrazila ze sebe Celine. Odpovědi se jí ale nedostalo.

    „Slyšíš mě?!”

    Doctor mlčel. Jen jeho šroubovák si zpíval svou písničku, když s ním Doctor odemykal dveře.

    Ještě je ale neotevřel. Nechal je zavřené a vyčkával.

    „Tady to je,” strčil mu přímo do ruky něco, co vypadalo jako puška. Jen to bylo značně elegantnější a vyrobené pravděpodobně z křemíkového kompozitu. Už na první dotek byl poznat základní rozdíl. Byla krásně lehká.

    Doctor ji vzal, otevřel opatrně dveře a stoupl si přímo do nich. Vůbec nevěnoval pozornost nábojům, které mu podával ten chlápek, ale zalovil v kapsách, tentokrát u kalhot, a vylovil své vlastní. Kdo ví, co v nich ještě mimo nich schovává.

    Nabil pušku a přiložil si hledáček k oku. Pomalu ji zvedl. Zvířátko vůbec nic nezaregistrovalo a stále jen pospávalo v koutě. Ozvala se rána, následovaná čímsi, co by se dalo označit jako vyštěknutí. Tělo ryboraka se v celé své velikosti natáhlo na studenou zem.

    „Cos to udělal! Tohle ti nikdy nezapomenu! Zrádče! Měla jsem o tobě mnohem vyšší mínění! Zklamal jsi mě!” Celine bušila pěstmi do Doctorvy hrudi a ječela na celou chodbu. Chlápek v bílém se usmíval. I když i tak mu hlavou vrtala jedna otázka.

    „A jak mám teď odstranit tělo?”

    „To nebude potřeba.”

    „Jak nebude? I po smrti je silně toxické!”

    „To ano.”

    „Tak co tedy s ním?”

    Doctor mlčel, Celine řvala a Peter Reynolds se snažil oba dohnat. Doctor totiž už mířil zpět k TARDIS.

    A tu za sebou něco zaslechli. Do Celine něco vrzailo a dokonce ucítila i mírné kousnutí. Když se otočila, vykřikla ještě víc.

    „To je můj konec! Umírám!”

    Následoval jen pobavený smích.

    “Ale ne. Je naprosto neškodná. A stačila jedna jediná střela,” poklepal na hlaveň pušky a mrkl.

    „Takže už není...,” křikla nadšeně.

    „Není.”

    Peter celý výjev pozoroval. Očividně byl dokonale mimo.

    „Co jste to strčil do té pušky?”

    „To by ani vaše přístroje nerozpoznaly. Řekněme, že…. něco jako protijed.”

    „Kdo vůbec jste?”

    „Já? Doctor. Prostě Doctor. A ne, nebojte. Tohle vám tu nenecháme. Celine a... hmm… tvore. Pojďme zpět k TARDIS.” zavelel Doctor rázně. Všichni tři se odebrali zmíněným směrem a nechali doteď naprosto zmateného vědce s puškou v ruce stát na chodbě.

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.