Jezero v plamenech

TrigatronTrigatron Komentářů: 48
upraveno 5. leden 2014 v Dlouhodobé projekty

Prolog

Ostrý zvuk ječícího klaksonu doplňoval náhodné údery lodního zvonu. Korveta S-457 se řítila k zemi.

“Okruhy přetíženy! Výška čtyři tisíce a klesá!”

Muži odhazovali kyslíkové masky, ručkovali podél zábradlí a snažili se ze všech sil odpojit zbytečné obvody od hlavní sběrnice. Pak se začala příď naklánět k zemi. Trojité zavřeštění klaksonu bylo povelem k opuštění paluby, který všichni, až na dva nešťastné techniky, uposlechli. Zatím se v útrobách lodi vytvořila četa, která, pomocí plazení se po chodbách a šplhání po spojích v plátování, zkoušela posunout těžiště lodi směrem k zádi.

“Dva tisíce! Kapitáne?”

“Zapněte generátor do sítě! Natvrdo a hned!” vykřikl oslovený od pákového ovladače letových okruhů.

“Bez rezistorů? Kapitáne, to nejde!”

“Patnáct set a klesá!” ohlásil navigační důstojník, bledý jako stěna, ale stále na svém místě.

“Proveďte rozkaz!”

Loď sebou zazmítala, jak se točivá energie strojů přeměnila v elektřinu a nabila letové okruhy.

“Zpomalujeme. Dvanáct set!”

Kapitán se natáhl k páce a společně s palubním inženýrem ji odtlačili až na okraj stupnice, kde se zadrhla o lanko pojistky.

“Osm set!”

Kapitán přejel pohledem muže na můstku. Ruka, kterou nesvíral páku, se třásla a jeho tvář byla popelavě šedá.

“Tohle jsem nechtěl. Omlouvám se,” řekl chvějícím se hlasem, a trhl pákou vpřed. Pojistka praskla a ze strojovny se ozvalo kvílení namáhané oceli. Okny proniklo sluneční světlo, když loď propadla mlhou a zpomalila. Ale ne dost. S ohlušujícím skřípěním korveta zprudka dopadla do zoraného pole, poblíž malé vesnice. Kromě skřípění kovu a syčení páry zavládlo ticho.



I. Zpátky do služby

***

Berlín, Akademie der Hochseeflotte

Tři roky po incidentu na S-457

***







S výrazným ťukáním hůlky vstoupil přednášející do hlavní posluchárny. Pomalu, jak mu jen ztuhlé koleno dovolovalo, sešel po schodech, odložil schirmmütze na katedru a zahleděl se na řady kadetů.

“Dobré odpoledne, pánové. Jsem Kapitän zur See Georg Löwenhardt a tento semestr vedu předmět Teoretická plavba. Přednášky jsou dvakrát týdně, konzultace každý lichý čtvrtek, v místnosti 28b, římská šest.” Mimoděk si prohrábl prošedivělé vlasy. “Přestože to možná nevypadá, sám jsem absolvoval teprve před šesti lety. Takže vím, jak moc se vám všem chce sedět od půl druhé do čtyř zrovna tady.”

Překvapení vystřídaly úsměvy.

“Dnešní přednášku tedy zkrátím, omezím se na základní fyzikální rozbor. Pište si…,”

 

 

"A tím se dostáváme k cavoritu. Materiálu takřka zázračných schopností, nazvaného podle jeho objevitele, sira Andrewa S. Cavora. Vynálezce sám, se stal, jak asi víte, obětí svého výzkumu, když se pokusil antigravitační pole využít ke konstrukci kosmické lodi. Dnes již víme, že v podmínkách mimo atmosféru a běžné teploty dochází k nevratné degradaci slitiny. Pro válečné použití byl ovšem ideální a dnes, po dlouhých a zbytečných bojích, konečně zaujímá i místo v civilní přepravě," kapitán se odmlčel a vytáhl z aktovky tenký plát cavoritu s gumovými držadly. "Potřebuji dobrovolníka. Tak třeba vy," ukázal Löwenhardt nazdařbůh do jedné řady, "Pojďte sem."

Oslovený sešel dolů ke katedře a zasalutoval "Kadet Hans Möser, pane!"

"Pohov, kadete. Podržte tento plech nad hlavou a moc se nevrťte," požádal mladíka, přicvakl na plát dvě svorky a ustoupil. Pomalu otočil kolečkem rezistoru a vpustil do plechu vysokofrekvenční pulsy velmi slabého proudu.



Deska začala stoupat a kadeta táhla s sebou, až do výšky stolu. Kapitán stabilizoval polohu posunutím rezistoru o kus zpět a pokračoval ve výkladu.

"Jak vidíte, nosná síla je dána velikostí protékajícího proudu. Tuto hodnotu nelze předem určit, proto je její síla udávána v poměrných jednotkách. Od nuly do jedné se jedná o oblast odlehčení, používanou při změně ponoru. Od jedné výše pak o oblast levitační."



Chtěl nastínit stručnou historii vývoje vzdušného loďstva, když zaregistroval podporučíka u vchodových dveří. Zprvu ho ignoroval, ale když muž sestoupil po schodech a přešel ke katedře, nebylo vyhnutí.

"Pusťte se desky, kadete!" rozkázal ostře. Odlehčený plát vyletěl prudce ke stropu, napnul kabely a zazmítal se na místě. Pak se odtrhla jedna ze svorek a plech začal padat. Löwenhardt ho hbitě zachytil, odložil stranou a až pak se obrátil na příchozího.

"Přejete si?"

"Herr Kapitän, prosím, následujte mne.Js te povolán zpět do aktivní služby."

“Cože?” podivil se kapitán, překvapeně pozvedl obočí, až mu vypadl monokl a před rozbitím ho zachránil jen ozdobný řetízek. Rychle sklo strčil do náprsní kapsy. „Zpátky do služby? Okamžitě?“

Podporučík slavnostně přikývl. „Ano, pane kapitáne. Již jste očekáván na velitelství.“

Löwenhardt se nadechl, na okamžik zaváhal a pak řekl: „Dnešní přednáška se ruší, příští…,“ chtěl ještě upřesnit detaily, ale přehlušil ho potlesk z řad jeho studentů. Rezignovaně mávl rukou, zaklapl aktovku, posadil si na hlavu schirmmütze a opírajíc se o hůlku následoval štábního přidělence.

 

***

Hlavní velitelství Hochseeflotte

Unter den Linden

Berlín

***

 

„Vstupte,“ vyzval kapitána suchý a třaslavý hlas. Narovnal se, jak nejlépe dovedl a vešel do kanceláře vrchního velitele. Nebyl jediným hostem. V kožené klubovce seděl jakýsi muž v civilu, ukrytý za širokými listy Berliner Zeitung.

Srazil paty, až zamrkal bolestí, jak se jeho koleno ozvalo, a předpisově zasalutoval. „Pane velkoadmirále, přišel jsem na váš rozkaz.“

„Posaďte se, Georgu, echmm, echmm,“ odkašlal si Grossadmiral zur See Albert Neumann von Saarland. „A poslouchejte, pan ministr vám vysvětlí, o co jde.“

 

Muž doposud schovaný za novinami vstal, urovnal si sako a začal oficiálním tónem přednášet. „Pane kapitáne, byl jste mi doporučen velkoadmirálem von Saarland jako znalec na cave… cav… cavoritové okruhy našeho loďstva. Přiznám se, mám určité výhrady k vašemu jmenování, ale jsem ochoten nechat je stranou, zvláště, když se za vás zaručilo několik velmi čestných důstojníků.“

Georg jen nechápavě zamrkal. Zaručilo se za něj několik důstojníků? Disciplinovaně ale seděl a mlčel. Začalo ho to, proti jeho vůli, zajímat.

„Včera jsme obdrželi nouzové volání od korvety Nürnberg. V oblasti Andského pásma ohlásili napadení a zároveň nenadálé selhání letových mechanismů. Tu zprávu ale nevysílal radista lodi, způsob sekvenčního vysílání byl odlišný od záznamů našeho štábu. Navíc jsme zachytili nekódovanou zprávu britské průzkumné lodi Centurion, která hovořila o tomtéž. Napadení a hrozící havárie,“ ministr se odmlčel, otřel si čelo kapesníkem a dodal poněkud méně formálním tónem: „Celá tahle situace je politický dynamit. Kontaktovali jsme britské velvyslanectví, ovšem mám obavu, že to není moc platné. Někdo se nás snaží zatáhnout do války. Kapitáne, zkuste zjistit jak a proč.“

 

Ministr kývl na velkoadmirála, který pokračoval: „Georgu, situaci znáte. Dostanete oč požádáte, ale loď jsem si dovolil vybrat sám. Poletíte s Bauerem.“

Kapitán jen nasucho polkl. Luftkreuzer Wilhelm Bauer, první ze tří obrů, s mrštností křižníku, výzbrojí, rozměry i odolností však odpovídal opravdu velké bitevní lodi.

„Převezmete posádku kapitána Richtera,“ dodal ještě velkoadmirál „Franz už potřebuje dovolenou a krom toho, byl to vlastně jeho nápad, oslovit vás.“

  

***

Berlín, o dva dny později

***

 

„… postavili to tak, že nemůžu odmítnout. Je to poslání pro Vaterland, kapitáne.“

„Georgu, tak za prvé, nedohodli jsme se, že si budeme tykat? A za druhé, proč bys odmítal? Jsi dobrý velitel a vyznáš se v technice lodí víc, než jakýkoliv jiný důstojník ve flotile,“ ušklíbl se Franz Richter a usrkl čaje.

„Kap… Franz, to nejde. Ze služby jsem byl uvolněn po tom… no, však víš. A navíc je někde v řádech i podmínka fyzické zdatnosti. “

„Jo tak tohle tě žere? Pořád, i po těch pár letech? Vzpamatuj se, mladej. Když jsi ležel v nemocnici, s rozseknutou hlavou a zafačovanýma nohama, byl jsi za hrdinu. Zachránil jsi skoro celou posádku naprosto nekonvenčním řešením.“

„Dva muži zahynuli. Zřítili se z paluby. Franzi, vždyť lidi o mně říkali, že jsem vrah. Nezareagoval jsem tehdy dost rychle. Šlo udělat víc, ale já to nedokázal. Kdyby mne velení neuklidilo na univerzitu, nikdy bych se těch pronásledovatelů nezbavil. I do kanceláře mi tu a tam přijde anonym.“

„A co tvoji studenti,“ změnil téma starší z kapitánů. „Jak to s nimi vydržíš?“

„Studenti jsou… perfektní. Ambiciózní, ale s mírou, soutěživí a nebojí se myslet hlavou,“ rozzářil se Löwenhardt a vypadalo to, jako kdyby na předchozí téma zcela zapomněl.

„Jo, takové taky pamatuju. Mladé kadety s vykulenýma očima, kteří se na můstku křečovitě drželi kormidla, když se poprvé vznesli, ale pořád dovedli jasně myslet. Z těch jsou dneska skvělí důstojníci. Pak jsem poznal dva nebo tři, kteří prolezli celou loď, od stožáru po kýl, načetli veškerou dokumentaci i služební řády a dokázali předvídat moje rozkazy. Ale jen jeden kadet se se mnou kdy hádal o technice plavby, Georgu. Hádej který asi?“

Kapitán Löwenhardt se zasmál. „No jo. Já. Ale řekni, neměl jsem snad pravdu?“

„Tehdy ano. A myslím, že teď mám zase pravdu já, když říkám, že na ten úkol se hodíš nejlépe.“

 

***

Základna Tempelhof

Berlín

***

 

„Heine! Heine! Kde vězíš?“

„Co je,“ zabručel oslovený kadet a vylezl z prohlubně v krycí plachtě záchranného člunu. Hověl si tam, jako v houpací síti, už od oběda. „Co tě bere, Jensi?“

Jensen, druhý z kadetů pověřených palubní hlídkou, stál u zábradlí a dalekohledem pozoroval příjezdovou cestu ke kotvišti. Umělá zátoka, jedna z pěti na Tempelhofské planině, dlouhá půl míle a obroubená věžáky ubikací a skladů, byla otevřená směrem k řece Sprévě a podél břehu kanálu přivádějícího vodu bylo možno pozorovat provoz, což už mnoha kadetům zachránilo pozici, když spatřili přijíždět inspekci. Tentokrát se ale nejednalo o důstojníka ze štábu. Aniž by to tušili, muž s hůlkou a plochým kufříkem byl jejich nový velitel, Kapitän zur See Georg Löwenhardt.

 

Lehce klenuté boky trupu, ostrá příď vybíhající směrem k hladině vpřed, protitorpédové výdutě a pět elegantně opláštěných komínů. Mohutná čočka čelního reflektoru, pancéřované schránky dělových věží, vznosný můstek a plynule se zaoblující záď, to vše se snažil kapitán postihnout očima v jediném okamžiku. Wilhelm Bauer. Vlajková loď Velkoněmeckého Kancléřství.

 

„Pozor!“ vykřikl kadet Heine, když Löwenhardt vstoupil na palubu.

„Pohov.“

„Pane kapitáne, vítejte na palubě. Mohu znát účel vaší návštěvy?“

„Ehm… vám nikdo nic neřekl? Jsem kapitán Löwenhardt, dočasný velitel této lodi.“

Teď byl o na kadetovi, aby překvapeně zalapal po dechu. „Omlouvám se, nevěděl jsem… byl jsem přidělen na palubu před týdnem. A když byla předevčírem vyhlášena pohotovost, nikdo nám neřekl nic určitého.“

Aby také ano, pomyslel si kapitán pro sebe. Nebýt Franze, asi bych od toho šel co nejdál.

„V pořádku,“ řekl nahlas. „Sežeňte důstojníky, v osm večer svolávám první poradu. Vyplouváme za úsvitu, v bojové konfiguraci.“

 

***

O několik hodin později

***



“Závěrečná hlášení, pánové”

Oberleutenant Josef Künzel, střelecký důstojník. Všechna děla plně funkční, dálkoměry kalibrované.“

„Wilhelm Krebs, Leutenant zur See, strojovna. Čtyři turbíny Parsons reverzibilní, kombinované propulzory.“

Kapitänleutenant Adolf Strasser, navigace. Inerciální navigační systém je nefunkční, máme ale náhradu. Samotné INS bude připraveno do dvou dnů od vyplutí.“

„Dobře. Dál?“

Ingenieur Hans Lemke, palubní technik a inženýr. Operátor letových okruhů.“

„Logistika. Joachim Krauss, Feldwebel. Bez závad.“

“Výborně. Na pozice!”

“Na pozice!” zopakoval první důstojník Fregattekapitän Erich Haeckel a zaujal své místo za kapitánem, vedle kormidelníka.

"Pomalu vpřed!”

“Pomalu vpřed,” zopakoval rozkaz Erich a pákou na bronzovém stojanu se zazvoněním pohnul nejprve do krajní polohy a pak zpět na ⅓ Vorvärts.

Kapitán sevřel prsty tenké mosazné zábradlí lemující zasklený můstek. Snažil se působit klidně a sebejistě, ale jen těžko se bránil vzpomínkám na své předchozí velení. Dopad, praskot drceného dřeva, skřípění kovu a ten křik. Mělce se nadechl.

“Aktivovat letové okruhy. ”

“Aktivujte na úroveň jedna, dále podle uvážení.”

Inženýr Lemke posunul páku rezistorové baterie a sledoval nárůst hodnot proudu. Pomalu, s neznatelným zachvěním, se trup lodi zvedl z hladiny.

“Hlásit výšku,” přikázal první důstojník a s pohledem na kulový inklinoměr dodal: ”Korigujte náklon, nula dvacet pět, směr sto osmdesát.”

“Pět metrů nad hladinou, korekce provedena,” ohlásil pobočník navigátora.

“Stoupejte na letovou hladinu, trasa standardní,” přikázal kapitán a s úlevou si uvědomil, že se mu vše zase vrací. Trochu se uklidnil, urovnal si límeček, a předal velení prvnímu důstojníkovi.

“Dohlédněte na plavbu, Erichu. Prohlédnu si strojovny za chodu.”

“Ano, Herr Kapitän,” zasalutoval oslovený a zaujmul jeho místo.



***



Byl to dlouhý den. Ve výšce kolem tisíce metrů, při rychlosti patnáct uzlů, dorazili k mořskému pobřeží až v noci. Za nimi svítil přístav Bremenhaven, když zvolna klesali mezi lodě do rejdy. Po převzetí nezbytných dokumentů od místního celního úřadu ještě zazněla lodní siréna, turbošrouby zabraly a Bauer se vydal na moře.



Kapitán Löwenhardt vešel do kajuty, zavřel ocelové dveře, odhodil čepici na stůl a kompletně oblečený se natáhl na ustlanou postel. Opřel nohy o pelest, zavřel oči a poprvé za poslední týden se uvolnil. Zhluboka vydechl, zatímco pod ním rezonovala matrace v rytmu lodních strojů. Pomalu přešel z bdělého stavu do spánku...

“Kapitáne, padáme!”

Svištění větru, zmatené pohledy, důstojníci překřikující jeden druhého.

“Odpojit zátěž, všechno vypnout! Generátory propojit s budiči pole!”

Mezi mraky probleskla země. Zelená a hnědá, rychle se blížící mozaika, kvílení sirény, syčení páry.

“Dvanáct set! Zpomalujeme!” pronikl jakýsi hlas, přerušovaný temným bušením.

Nestačilo to. Korveta se smýkla ke straně a kapitána to mrštilo proti ocelové přepážce.
… ze spánku vykřikl, trhl sebou a probudil se. Bušení ale neustávalo, někdo klepal na dveře kajuty.


Gott im Himmel, co chcete?”

Kadet nervózně ustoupil o krok. “Heine, Heinrich Heine, kadet druhé třídy,”

“Já vím, já vím,” přerušil ho netrpělivě Löwenhardt. “Co pro mne máte?”

“Poslal mne sem Feldwebel Füssli. Prý potřebujete důstojnického sluhu.”

“Nesmysl. Díky, kadete, ale umím se o sebe postarat.” Kapitán se na okamžik zamyslel a pak se zeptal: “Máte na lodi nějaké konkrétní úkoly, Heine? Vy nebo vaši kolegové?”

“Ne, pane. Přidělili nás sem na poslední chvíli, jak jsem říkal.”

“Aha. Tak vyřiďte svým kolegům ze školy, že budete mít praktika. Od této chvíle se budete, tak jako všichni důstojníci, střdat na směny na můstku. A možná se tak něco naučíte.”

Heine se rozzářil. “Díky, pane!” Zasalutoval a odspěchal.

Kapitán za ním zavřel dveře, otočil se a vytřeštil oči. Na jeho pečlivě vykartáčované schirmmütze se uvelebil mourovatý kocour a pečlivě si vykousával cosi ze srsti.

“Kde ses tu vzal, tvore?” prohlásil jen tak, aby se neřeklo, a opatrně se pokusil zvíře zvednout. Temné zavrčení ho okamžitě donutilo ruce stáhnout. Opřel se tedy rukou o stůl, druhou zašmátral po hůlce a teprve potom se mu podařilo kocoura z čepice vypudit. Přímo na postel. Povzdechl si a pomalu, s bolestí od kolene vystřelující do půlky zad, dokulhal k umyvadlu. Natočil si sklenici vody a z lékovky vyklepl dvě tablety, které ihned spolkl a zapil. Teď už neusne. Oprášil čepici, sebral z věšáku dlouhý tmavomodrý kabát se dvěma řadami zlatých knoflíků a vyšel z kajuty.



***



První zastávku měli na Kapverdském souostroví, v přístavu Porto Nuovo na ostrově Santo Antao, kde, díky diplomatické úmluvě se Západosaharskou koalicí, mohli nabrat zásoby a doplnit uhelné sklady. Po rekalibraci cavoritového plátování, proceduře, která zabrala několik hodin, mohli konečně nabrat kurs k břehům Jižní Ameriky.



“Erichu, přečtěte to,” podal Löwenhardt prvnímu důstojníkovi obálku a pohodlně se usadil v křesle, v čele mapového stolu.

Fregattekapitän Haeckel rozlomil pečeť a vytáhl z obálky namnohokrát přeložený list papíru.

Kapitáne Löwenhardte,

z pozice velitele veškerého vzdušného loďstva Velkoněmeckého kancléřství Vás pověřuji následujícími úkoly.

Provedete diplomatickou cestu do Uruguaye, na Havajské souostroví a do Tokia. Trasa je vyznačena na mapách a přeletová povolení přiložena k vašim dokumentům.

V rámci této mise vás pověřuji misí tajnou, která má za cíl zjistit příčinu zřícení korvety Nürnberg. Vaše posádka je složena z těch nejlepších vojáků, veřím, že budete úspěšní.

Vkládám vás do rukou Prozřetelnosti, nechť vám ona přinese vítězství.



Albert Neumann von Saarland

Grossadmiral zur See



“Zní to, jako kdyby nás odepsali, kapitáne,” sýčkoval navigátor Strasser.

“Anebo je velkoadmirál zbytečně patetický,” ozval se Künzel z druhé strany stolu.

“Pánové, nechme to. Důležitý bod je ten, že musíme působit jako mise dobré vůle. Spousta kontaktů s veřejností, prohlídky lodi a podobně. Mnoho z nás už takové plavby absolvovalo s kapitánem Richterem. Proto musíme tuto loď připravit a očekávám od vás, kolegové, vzornou reprezentaci,” upozornil první důstojník Haeckel a pak se obrátil na kapitána.

Herr Kapitän, když dovolíte, ujmu se příprav k prvnímu diplomatickému setkání v Montevideu.”

“Děkuji, Erichu,” vzhlédl Georg od mapy a přelétl pohledem shromážděné důstojníky. “Nesmíme nic podcenit, proto s okamžitou platností zdvojíme noční hlídky a vyhlašuji pohotovost pro naslouchací stanoviště. A zahájíme také pravidelná cvičení bojové připravenosti.”

“Jistě, pane,” zasalutoval Erich Haeckel.

“To je vše, rozchod. Kdyby měl někdo z vás dotazy, budu u sebe.”

«1

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Takže já to načnu. Je to dobré, řekl bych až moc. Alternativní historie a fiktivní předválečné Německo, to se mi moc líbí. Pravda, asi se to nedá zařadit do nějaké škatulky, ale máš to dobře vymyšlené a držíš se žánru. 

    Jména, použitá v tvém textu, mi nevadí, naopak, jsou dobře vybraná. Cavorit, který v tom hraje taky svoji roli, jsi použil dobře, myslím, že by to panu Wellsovi nevadilo, nakonec, i v tom povídání se o tom zmiňuješ. A romantika a klišé, před kterým jsi varoval, se tu ještě neobjevila, takže to netřeba kritizovat...laugh

    Prostě, dobré, i skvěle řemeslně zvládnuté, bez chyb a nelogičností, myslím že sis vybral dost náročný námět a doufám, že si ho uhlídáš.

    Tak a maličkosti, kterých jsem si všiml. Asi by bylo dobré, přidat víc popisného textu oproti dialogům, chybí mi tam něco okolo. Ten námět je velice výživný a dalo by se z nej hodně vytěžit, ale připadá mi, že to všechno příliš ženeš kupředu. Jednotlivé kapitolky by se daly mnohem víc rozšířit. Zkus se rozepsat, podle toho, co jsem si přečetl, máš fantazie na rozdávání a škoda to tady nevyužít.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Děkuji za chválu, pokusím se nezklamat očekávání. Ohledně té popisnosti, to je vždycky problém, aby to čtenáři sedlo, někdo chce víc, někdo míň... ale rozhodně i dlouhé a popisné pasáže přijdou. Jen teď to mělo trochu víc kvaltovat.
  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84

    Můj názor už částečně znáš, že? ;) Ale nedá mi to a ještě okomentuji.. už jednou jsem upozorňovala na tohle..

    "Herr Kapitän, prosím, následujte mne.Js te povolán zpět do aktivní služby."

    “Cože?” podivil se kapitán, překvapeně pozvedl obočí, až mu vypadl monokl a před rozbitím ho zachránil jen ozdobný řetízek. Rychle sklo strčil do náprsní kapsy. „Zpátky do služby? Okamžitě?“

    Podporučík slavnostně přikývl. „Ano, pane kapitáne. Již jste očekáván na velitelství.“

    Löwenhardt se nadechl, na okamžik zaváhal a pak řekl: „Dnešní přednáška se ruší, příští…,“ chtěl ještě upřesnit detaily, ale přehlušil ho potlesk z řad jeho studentů. Rezignovaně mávl rukou, zaklapl aktovku, posadil si na hlavu schirmmütze a opírajíc se o hůlku následoval štábního přidělence.

    Je škoda, že jsi to prozradil tak rychle. Nebylo by od věci to natáhnout.

    Jinak žádné výtky, detailíčky nechám, prozatím, stranou. Ty víš, že si o Tvém psaní myslím, že není až tak strašné. Ba naopak. Píšeš dobře. Děj plyne, člověk se nenudí. Dialogy jsou dobře postavené, popisy také. Hlavně chválím ten počáteční flashback a s ohledem na to i celkem rychlé střihy v ději. To dodává Tvému psaní právě tu zmíněnou lehkost.. Takže, spokojenost. Jen tak dál hochu. wink 

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Hezkýýý. Tohle mám rád, tohle se mi líbí. Myslím že Jerry s Ash vystihli to podstatné a já už jen budu chválit laugh

      Co se týče textu, jsi pravý opak mě. Já si zase libuju (někdy až příliš) v popisech okolí, hlavně co se techniky týče. Někdy tím až nudím i sám sebe. Asi jako kdyby Tolkien popisoval bitevní loď (čímž se nechci ztotožňovat s mistrem Tolkienem, to jen jako názornou ukázku laugh )
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    No, však kdybys věděl, jaké mne to stálo přemlouvání... popis lodi mám někde schovaný a vydal by na stránku a půl. Drobnou ukázku toho, co se do textu nedostalo:




    Tempelhof, jako vnitrozemské přístaviště, byl vybaven několika hangáry, postavenými nad jezírky, kam lodě po zakotvení ze vzduchu klesly a mohly deaktivovat cavoritové okruhy. Vodu pro kotvení do umělých jezírek poskytovala řeka Spréva přes široký kanál. Okolo jezírek stály přísně pravoúhlé a velmi vysoké věžáky, jakési stěny hangáru, obepínající nádrž ze tří stran. V nich byly kanceláře, ubytovny i skladovací prostory, zkrátka vše pro posádky uvnitř kotvících lodí. A právě na břehu jedné z umělých nádrží stál Kapitän zur See Georg Lövenhardt, s kabátem přehozeným přes ramena, opírající se o hůlku a hledící vzhůru k lodi.

    Ostrá příď, vybíhající směrem k hladině vpřed, zakončená ostrým bodcem klounu, přecházela do lehce klenutých boků, opatřených u čáry ponoru výdutěmi proti torpédům. Luftkreuzer byl křižníkem jen podle jména, svými kolosálními rozměry a výzbrojí už by mohl být označen za bitevní loď. Podobné lodě mělo Velkoněmecké kancléřství ještě dvě a mezi námořníky se o nich mluvilo jako o „svaté trojici, jak na vodě, tak i na nebi, amen“. Nástavba, táhnoucí se od předních dělových věží k zadním, hostila můstek, pozorovatelskou plošinu, pětici štíhlých komínů, zadní radiový stožár a kotvicí sloup pro případné spojení s pozorovatelskou vzducholodí. Ztužené balony plněné vodíkem však byly zastaralou technologií, která byla navíc nadmíru nebezpečná, přesto ale byla požívána pro svou relativní hospodárnost při pozorovacích letech.

    Dvakrát nevstoupíš do téže řeky, připomněl si kapitán staré přísloví, když vkročil na lávku, která strmě stoupala na jeden z nižších ochozů hangáru. Odtamtud byl přistaven ocelový spojovací můstek přímo na palubu. Okovaný konec hole hlasitě rozezníval jeho plátování, když po něm Georg přecházel a pohledem skoro hladil elegantní linie lodi, pouze u přídi a zádi narušené kasematami pro děla menší ráže. Kdesi na zádi, skryté pod vodou spíše tušil, než viděl čtyři masivní turbošrouby ve válcovitých pláštích, které sloužily jako pohon v obou prostředích, vodě i vzduchu.


    Ale nevylučuji, že v dalších částech nebude popisů víc.



  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
     Čoveče, já tu loď prostě vidím. Němci uměli stavět lodě. A krásný lodě. Vlastně dodnes jsou v tom docela šikovní, ale prvním dreadnaghtům a křižníkům se to prostě nevyrovná smile Jen pokračuj, budu trpělivě očekávat. S námořnictvem si udeřil na mou citlivou strunu smile
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48

    H.M.S. Wanderer

    H.M.S. Wanderer

    No, tak něco takovéhleho bylo vlastně impulsem k psaní. Prostě mne napadl létající křižník. A od té doby se ten nápad tak nějak rozpracovává. Ale někde je i Wilhelm Bauer, akorát jsem tu A3 ještě neoskenoval. (Omlouvám se za nedokonalou pertspektivu...)

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ta drobná ukázka byla opravdu zajímavá, myslím, že pokud by ten tvůj text vydal na nějakou rozsáhlejší práci, docela by se tam ten popis hodil. Je originální a neustále obdivuji tvou fantazii. 

    Mike, tady asi nejde o námořnictví, ale o jakousi alternativní historii, docela vymakanou. Létající křižníky v jakési blíže neurčené době, tipnul bych si na třicátá léta, je originální věc!

    Souhlasím s Ash, že flashback na úplném začátku je skvělý nápad a naopak nesouhlasím s tím, že jsi hned zkraje prozradil něco navíc. Naopak, tahle pasáž se mi líbila moc.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Díky za pochvalu, a myslím, že doba popisů opravdu nastane časem. Alespoň k tomu vše směřuje. Co se týká dobového určení, je to nejasně mezi lety 1910 - 1930, spíše dříve, i když v takovémto alternativním světě to je jen číslo jako každé jiné. Dopřepíšu kousky druhé části a opět ji vhodím k posouzení co nejdříve.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Neboj, někdy pochválíme a někdy zkritizujeme... wink 

    Tak jsem si tipnul správně, spíš mi to sedí k době vilémovského Německa před první světovou válkou, ale máš pravdu, to tady není až tak důležité. Ale dovedl bych si představit postavy v těch jejich uniformách z doby před první světovou válkou.

    Ozvláštnil jsi to německými slovíčky, je to vtipné a originální, ale možná bych trochu ubral, hlavně v kombinaci s jmény, pak už toho je trochu moc. Ale to jen takový můj názor.

    Jsem zvědav, jak bude tvoje fantazie pracovat dál.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48

    II. Diplomacie



    Dva týdny plavby by se daly popsat velmi obšírně, ovšem větší část z nich byla naplněna rutinou cvičení. Neutuchající kolotoč prověrek, testování a jiných procedur zaměstnával posádku během každé směny. Během jednoho dne se vznesli a znovu klesali na hladinu snad dvacetkrát, jindy zase zkoušeli prudké reverzace turbín nebo rychlost palby, to vše v jakoukoliv denní i noční dobu. U valné většiny cvičení byl kapitán přítomen a procházel je třeba i poněkolikáté, bez ohledu na odpočinek. Raději byl na můstku, v dělové věži nebo ve strojovně, než aby se mu znovu ve spánku vracely noční můry o jeho havárii na S-457.



    Toho dne, kdy měli doplout do Laplatské delty, stál na můstku od rozbřesku. V ruce držel šálek čaje a pozoroval obzor, zatímco za ním se střídaly služby. Kapitán ale vše vnímal jen vzdáleně, zabraný do scenérie před ním. Z oparu nad mořem se pomalu nořily hory, poté zelené pahorky a nakonec už byly pozorovatelné i odlesky vycházejícího slunce na střechách.

    “Obdivujete výhled, kapitáne?”

    Otočil se. “Ano, Erichu. A upřímně, jsem zvědavý, co na nás čeká. Máme už spojení s přístavem?”

    “Ano, pane. Vlnová délka 524.”

    “Výborně. Zavolejte kadety a informujte přístav, ať nám rozsvítí molo.”

    “Ano, pane.”



    “Turbíny stojí, vítr je půl uzlu, směr jedna osm nula,” uvítal kadety na můstku kapitán. Nasadil si vyleštěný monokl, opřel se o sloupek kormidla jako ve škole o katedru a pokračoval. “Napravo od nás, v kurzu nula devět nula leží přístav Montevideo. Jaké kroky udělá kapitán, má-li navázané spojení s přístavem a chce přistát?”

    “Podá informaci o své poloze, třídě lodi a její parametry. Upozorní na přílet, v případě že se jedná o loď vybavenou cavoritem.”

    “Výborně, Jensene. Co dál? Třeba vy, Schneider.”

    “Ehm, potom je nutné prohlédnout mapu přístavu a podle situace si vyžádat navedení do rejdy. V případě letu požádáme o navigaci k molu. Přistát lze u mola, nebo v rejdě a k molu připlout.”

    “Velmi dobře. Takže to je na vás. Heine velí, vy dva případně napovídáte.”

    Všichni tři mladí adepti na důstojnickou hodnost svorně vytřeštili oči.

    “P-pane kapitáne, to snad...” vykoktal nevěřícně Heine.

    “Na místo, Heinrichu, a vy dva si stoupněte vedle kormidla a letových okruhů. Abyste neřekli, budu obsluhovat telegraf do strojovny,” pobídl je kapitán a otočil se na zbytek osazenstva. “Pánové, doufám, že budete mít s kadety trpělivost. Erichu, pomozte kadetu Heinemu při vydávání rozkazů, prosím.”

    “Jistě, kapitáne.”

    “Takže, zadání je jasné. Doletět přes vlnolamy do rejdy, přistát u mola. Molo by měli v přístavu označit světly a vlajkou. Už o nás vědí, takže do toho. Vaše rozkazy, Heine?”

    Kadet, bledý jako stěna, se nadechl, na okamžik zamhouřil oči a pak řekl: “Aktivovat cavorit, výška sto metrů.”

    Fregattekapitän Haeckel zopakoval rozkaz, inženýr Lemke pohnul pákou rezistorové baterie a loď začala stoupat.

    “Plnou rychlostí vpřed, kormidlo v kursu nula devět nula!”

    Voll Vorwärts! Kurs Null Neun Null!” opakoval Erich a s úšklebkem mrknul na kapitána Löwenhardta.

    Ten se také zašklebil, posunul páku telegrafu naplno vpřed, mírně zpět a opět vpřed, aby zazvoněním zvonku dal znamení strojovně.
    Heine sice křečovitě svíral zábradlí, strnule hleděl vpřed, ale vypadalo to nadějně. Když se Bauer dal do pohybu, pustil se tenké trubky a přešel k inklinoměru. “Vyrovnat náklon, nula jedna negativní, směr dva jedna nula.”

    “Navigátor, vyrovnat náklon. nula jedna mínus, dva jedna nula.”

    “Provedu, pane!” zasalutoval Strasser.
    Kadetovi se postupně vracela jistota a i jeho rozkazy zněly najednou jinak. S jistotou naváděl sto tisíc tun na správnou dráhu a když dosáhli stanovené letové hladiny, už se mírně usmíval.

    Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy zazněl alarm.

    “Srážka, hrozí srážka s plavidlem ve směru jedna šest nula!

    Löwenhardt pustil páku telegrafu, vrhl se ke dveřím vedoucím na ochoz můstku a zbledl hned ze dvou důvodů. Nejenže si opět rozdráždil koleno, ale ještě ke všemu na levý bok Bauera zezadu pod ostrým úhlem nalétávala prudce klesající nákladní vzducholoď.

    “Kormidlo zcela vpravo,” slyšel Heineho rozkaz, vyděsil se znovu a přestože měl před očima rudé kruhy od bolesti, otočil se, dvěma kroky se dostal ke kormidlu a strhl ho na opačnou stranu. Příď se začala okamžitě stáčet vlevo.

    “Cavorit na polovinu! Hned!” vyštěkl další rozkaz. Loď okamžitě uposlechla gravitaci a začala se propadat. Hlavní stožár jen těsně minul plášť vzducholodi a dým z komínů ji zahalil do hustého kouře.
    Löwenhardt visel na sloupku telemotoru, jeho hůlka se kutálela kdovíkde, přesto se ale v mžiku sebral a zavelel “Reaktivujte cavorit na jedna nula! Hned!”

    Lemke v několika vteřinách zastavil pád a loď se stabilizovala, mírně nakloněná na pravý bok.

    “Jste v pořádku, Heine?” ptal se kapitán.

    “A- asi ano, pane. P-proč vlevo?” odpověděl oslovený otázkou. Na to, jaké je to ucho, tak mu to docela myslí, řekl si Georg v duchu.

    “U zádě bylo málo místa. Bauer má sice ostré zatáčky, ale při naší rychlosti bylo nutné rychle klesnout a vyhnout se horizontálními anténami plášti vzducholodi. Ale reagoval jste rychle, a to se cení. Chcete pokračovat?”

    “Když budu moci, pane kapitáne, tak ano.”

    Kapitán se jen zašklebil, zatímco mu navigátor podal hůlku. Opřel se a pokynul: “Jen do toho, kadete. Bauer je váš.”



    Na východní straně mola čtyři probíhaly poslední přípravy. Sytě rudá vlajka se třepotala na vysokém stožáru, navigační lampy blikaly podél hrany mola a přístavní čety se připravovaly na zachycení kotvicích lan.

    “Připravit k přistání, dokovací četa na místa!” vydal rozkaz Heine a očima těkal mezi kapitánem a prvním důstojníkem.

    “Připravit k přistání, dokovací četa pohotovost!”

    “Střední zpětný chod!”

    Kapitán Löwenhardt spokojeně pokývl a přesunul páku telegrafu o necelý půlkruh, do pozice ½ Zurück.

    “Kormidlo vlevo!”

    Příď lodi se začala natáčet, zatímco její rychlost klesala.

    “Srovnat kormidlo, stroje stop!”

    “Srovnat kormidlo, stroje zastavit!” zopakoval Erich Haeckel rozkaz.

    “Pomalu klesat, hlásit výšku.”

    Inženýr Lemke přitáhl šroubovici pro jemný posuv k ozubu na páce a začal otáčet kolem na boku panelu. Ručka ukazatele se pomalu přehoupla přes jedničku, tenkou hranici mezi vznášením se a klesáním. Lodi se opět zmocnila gravitace.



    Kadet Heine, provázen prvním důstojníkem a kapitánem, vyšel ven, na ochoz můstku. Byl připojen mikrofon, přes který se udílely rozkazy a přístroje na voděodolném panelu kopírovaly pohyby těch uvnitř.

    “Připravit kotvící lana. Výška?”

    “Výška jedno sto dvacet, připravte kotvicí lana.”

    Kapitán ustoupil o krok stranou, opřel hůlku o zábradlí a pozoroval pobřeží. Přístav s portálovými jeřáby byl umístěn na jedné z výsep, které uzavíraly zátoku. Město samotné stálo v rovině, rozvržené do pravoúhlých celků, které byly rozděleny tu a tam širokým bulvárem. Každá výseč celku byla vždy zarovnána podle osy úhlu mezi dvěma bulváry a tak, ač se budovy lišily stylem, dávalo celé uspořádání tušit velmi pokročilé urbanistické plánování.

    “Kapitáne? Kapitáne!”

    Löwenhardt sebou trhl. ”Co se děje?”

    “Zpráva z radiokabiny. Guvernér sem jede. Bude se chtít s vámi setkat okamžitě.”

    Kapitán si povzdechl: “Dobrá. Když už to musí být. Připravte mapovnu a vzkažte do kuchyní, ať nachystají nějaké občerstvení.”



    Wilhelm Bauer dosedl na hladinu, byl úspěšně zakotven, stroje odstaveny a lávky spuštěny. Kapitán se zatím snažil zapnout drobné knoflíčky košile a ruce se mu nervózně třásly.

    “Tak mi to zopakujte ještě jednou, Erichu,” prohlásil, když vyhlédl z kajuty a zmerčil prvního důstojníka.

    Fregattenkapitän Haeckel se ušklíbl, když viděl jak velitel bojuje s tuhým stojáčkem parádní uniformy, odkašlal si a začal: “Guvernér se jmenuje Alberto Escamillo Hernandéz. Je mu šestapadesát let, před několika lety mu zemřela žena. Tuším, že má nějaké děti, ale v materiálech toho moc nemám. Každopádně je to milovník vína, dobrého jídla a opulentních slavností.”

    “Musí být bohatý,” odtušil Löwenhardt, zatímco si zapnul poslední zlatý knoflík a na opasek zavěsil důstojnickou šavli.

    “Ano. Obchoduje se stříbrem z And. A jako politik se chopí každé příležitosti, jak se udržet u moci.”

    “Takže chce po nás nějakou laskavost?”

    “Přesně tak, pane kapitáne.”

    “A teď jde o to,” řekl kapitán, zatímco leštil odznak na bílo-černé čepici, “že mu nemůžu přímo říct, kam si to má nacpat.”

    “Ano. Prozatím se tvařme zdvořile, reprezentujme vlast a uvidíme, co z toho místního vládce vyleze,” prohlásil s drobnou jízlivostí na adresu guvernéra první důstojník.

    “Dobrá tedy. Jdeme.”



    ***

     

    “Vítejte na palubě, pane guvernére,” přivítal kapitán mohutného muže, vybraně oblečeného, který se usmíval na všechny strany, jako kdyby byl za to placen. A soudě podle hejna fotografů místních novin, asi i byl, protože, jak se guvernér později neopomněl pochlubit, byl osm let po sobě nejpopulárnějším mužem okresu a již končil své třetí funkční období.

    “Děkuji, pane kapitáne,” šklebil se Alberto Escamillo Hernandéz a naznačil salutování. Löwenhardt koutkem oka postřehl, jak inženýr Lemke obrátil oči v sloup. Zaťukal hůlkou na prkna paluby.

    “Nepřišlo by vám vhod malé občerstvení?”

    “Ale jistě,” zahlaholil opět guvernér a kapitán si povšiml, že Alberto skoro postrádá přízvuk a německý jazyk ovládá perfektně.

    “V mapovně máme připravené malé občerstvení,” naznačil směr kapitán a dodal ”Máte výborně znějící němčinu. Kde jste se učil?”

    “Má zesnulá žena byla z Kancléřství,” odpověděl guvernér a na okamžik ztratil svou bezprostřednost.

    “Omlouvám se, pane guvernére, nevěděl jsem,” začal Löwenhardt po chvíli tiché chůze, ale Alberto ho přerušil. “Už je to několik let. A to nejlepší, co můžeme udělat my, je připít na její památku.”

    “Rád posloužím. Tudy, první dveře vlevo.”



    “Prosit!”

    Na jeden zátah vypil guvernér celou dávku whiskey. “Takže, kapitáne, jak mohu pomoci? Palivo, opravy, obchod?”

    “Jsme tu jen jako živý exponát, pane guvernére. Naši diplomaté už jistě předložili nějakou vzájemně výhodnou smlouvu.” Erich Haeckel pokývl, kapitán si vedl dobře.

    “Já vím,” mávl rukou Alberto. “Ale co chcete vy, kapitáne? Co potřebuje tahle loď? Můžeme vám poskytnout uhlí, kotviště, doky, dílny, ubikace. Když se dohodneme na nějaké protislužbě, samozřejmě.”

    A je to tady, pomyslel si kapitán, teď to přijde. “Jaký druh protislužby konkrétně?”

    “Blíží se volby. Rád bych i nadále vedl Uruguayskou gubernii a vy mi můžete pomoci. Vyložme si karty na stůl, pomohlo by, kdybyste připluli řekněme pozítří do sídelního města Maldonado.”

    “Co tam? Montevideo je přeci to největší město v zemi, nebo se mýlím?”

    “Ale v Maldonadu žije většina průmyslníků a bankéřů. Lidí, s jejichž podporou jsme mohli omezit chudobu a nezaměstananost, tak aby lid neotročil.”

    “Takže tam pošleme bitevní loď Kancléřství. A dál?”

    “Dál nic. Otevřete loď veřejnosti, večer uspořádáte malou slavnost a jste z toho venku.”

    Kapitán se odmlčel, ale jeho váhání okamžitě zamluvil první důstojník, který natáhl pravici přes stůl se slovy: “Přijímáme.”

    I kapitán se přidal, přestože zněl zpočátku trochu nejistě. “Souhlasím, guvernére. Bude to pro nás čest.”



    “Uvážil jste to, Erichu? Budeme v podstatě volební poutač.”
    “Neviděl bych to tak černě, kapitáne. Jsem přesvědčen, že se nám ta drobná laskavost vrátí. Věděl jste, například, že v Maldonadu sídlí meteorologický institut?”

    “Opravdu? No, možná, že by nám mohl Alberto zařídit přímou linku.”

    “Přesně. A také palivo a doky. Za to nepohodlí to stojí zcela jistě.”

    “Přeji si, abyste měl pravdu, Erichu,” povzdechl si kapitán, ale nakonec kývl: “Dobrá. Svolejte důstojníky na večerní poradu, domluvíme si přesný postup.”



    ***



    Zatímco v Kancléřství se o slovo hlásil studený podzim, v Uruguayi bylo jaro. Na vkus mužů z posádky až příliš jasné a příliš horké, naprosto odlišné od těch, která znali. Již týden kotvili v přístavu města Maldonado a za tu dobu na lodi vyrostly přístřešky z trámů a bílé plachtoviny, týková paluba se leskla jako zrcadlo a lodní orchestr den co den zkoušel taneční melodie. Právě dnes se mělo konat otevření lodi pro veřejnost, spojené s tancem a pohoštěním.



    Důstojníci z Bauera, ve svých černých uniformách, s bílými prýmky a čepicemi, si naposledy urovnávali stojáčky, insignie a  vyznamenání, kontrolovali bílé psí dečky na černých polobotkách, zda se nekrčí a nejsou ušpiněné, zkrátka vykonávali činnosti, které měly odvést jejich pozornost od davu lidí, který měl v brzké době zaplnit loď.



    “Spusťte můstky!” zavelel kapitán Löwenhardt a sám vykročil vpřed, uvítat čestné hosty. Jako první vkročil na palubu guvernér Hernandéz, doprovázený slečnou v bílých úzkých šatech.

    “Vítejte jménem Velkoněmeckého kancléřství na palubě bitevní lodi Wilhelm Bauer,” řekl kapitán a uklonil se. “Kapitän zur See Georg Löwenhardt, k vašim službám.”

    “Kapitáne, děkuji vám za laskavost, kterou mi tímto prokazujete. A propós, představuji vám svou dceru, Annu.”

    Kapitán se uklonil podruhé a políbil dívce ruku. “Je mi ctí vás poznat.”

    Sotva odešli, už tu byli další a další hosté. Sotva vnímal, jak kapela začala hrát a když byli konečně čestní hosté na palubě, byl akorát zralý na to, jít si lehnout.



    Procházel kolem stolů, tu a tam přiložil ruku ke štítku čepice, jako odpověď na pozdravné gesto některého z hostů a snažil se zůstat optimistický a vždy připravený odpovědět na případný dotaz.

    “Pane kapitáne?”

    “Ano, přejete si?”

    “Rozhovor pro místní deník?”

    Kapitán zahlédl koutkem oka fotografa s připraveným aparátem a došlo mu, že není vyhnutí. Rychle si přejel dlaní přes obličej, prsty stiskl můstek nosu a kývl hlavou. “Samozřejmě.”

    “Tak nejprve obligátní dotaz, kdy a proč jste vstoupil do armády?”

    “V patnácti jsem šel na vojenskou přípravku, v osmnácti postoupil na Akademii, své kapitánské zkoušky jsem skládal v pětadvaceti.”

    “A nyní je vám kolik let? Jaká je vaše přesná hodnost? A váš rodinný stav?”

    “Třicet a jeden rok, Kapitän zur See, svobodný. Proč?”

    “Úžasné. Většinou mezi veliteli bitevních lodí dominují čtyřicátníci, ne-li starší. Proč vybrali vás pro tak důležitý úkol?”

    “O rozkazech s veliteli nediskutuji. Mou povinností je takový příkaz splnit,” odvětil stroze Löwenhardt a hned se v duchu napomenul.

    “Rozumím,” řekl novinář a odmlčel se, jak mu jeho kolega něco šeptal do ucha. “Cože? Kapitáne? Vy jste ten Georg Löwenhardt?” vypálil pak nevěřícnou otázku, až se několik hostů v blízkosti udiveně otočilo.

    “Ano, jsem jediný kapitán toho jména v Hochseeflotte,” řekl bezelstně a pak teprve mu došlo, co to znamená.

    “Pane kapitáne, byla by to pro náš list čest, kdybyste nám mohl něco bližšího říci k incidentu u Egeru.”

    Egerský incident, neboli havárie S-457. Kapitán mlčky stál, díval se kamsi do dálky, skrz novináře a vypadalo to, že je myšlenkami někde jinde.

    “Kapitáne Löwenhardte, můžete nám říci něco více?”

    Ticho by se dalo krájet, když tu najednou se ke skupince přitočila guvernérova dcera, položila ruku kapitánovi napředloktí a usmála se. “Slíbil jste mi tanec, vzpomínáte?”

    Löwenhardt lehce zpanikařil, ale vmžiku se sebral a pochopil narážku. “Odpustíte mi drobné vyrušení, pánové? Nechci nechat okouzlující dámu čekat.”

    “Ale samozřejmě. Rádi počkáme.”



    “Slečno Hernandézová, jak vám mám jen poděkovat?”

    “Věnujete mi jeden tanec?” zeptala se.

    “Rád, ale…,” pozvedl hůlku ve výmluvném gestu.

    “Podle pořádku má teď vaše kapela hrát pomalý waltz. Alespoň to zkuste.”

    “Tak dobrá. Dovolíte?” nabídl kapitán rámě a pokusil se alespoň stát rovně.

    “S radostí.”



    “Heine, vidíš to co já?” vyvalil oči Jensen.

    Kadet se otočil právě včas, aby zahlédl mezi tanečníky kapitána, který protančil kolem s dcerou místního guvernéra.

    “Cože? To snad…”



    I první důstojník byl překvapen, ale ne tolik. Konverzoval totiž s guvernérem právě v okamžiku, kdy padla od novinářů ona osudná otázka. Okamžitě zpozorněl a stejně tak zřejmě i slečna Hernandézová, protože okamžitě odložila sklenici bílého vína a vyrazila, zatímco Erich Haeckel chvíli jen naprázdno otevíral ústa, veliteli pomoci vybruslit z novinářské pasti. Když pak zahlédl kapitána tančit, i když opatrně, vzpomněl si na jeden zásadní fakt z lékařské zprávy, kterou mu, proti všem předpisům, dal kapitán Richter přečíst.

    Silné trauma v kombinaci s lehkým zraněním způsobilo nepohyblivost pravé nohy v koleni, provázenou silnými bolestmi. Podle vyjádření Dr. E.Schwicka, psychologa, je podstata problému v podstatě psychosomatická. Doporučuje se pozvolná relaxace a klid.  

    Teď, když kapitána pozoroval, uvědomil si Erich, že by to mohla být i pravda, a sám pro sebe se ušklíbl. Relaxace a klid s hezkou slečnou, nu, proč ne. S tím zanechal úvah a znovu usrkl šampaňského.



    Tanec skončil, kapitán i Anna zatleskali orchestru a opustili parket.

    “Nebylo to tak hrozné, pane kapitáne. Vlastně, děkuji za skvělý tanec.”

    “Netřeba. Bylo mi potěšení. Díky si zaslouží hlavně Herr Kapellmeister, který, jakmile mne viděl, nasadil poloviční tempo.”

    “Nepřehánějte,” usmála se a přidala drobnou úklonu. “Bylo mi ctí.”

    Löwenhardt zůstal stát u stolku, zatímco Anna s úsměvem zamířila zpět ke svému otci.

    “Pane kapitáne?” ozval se povědomý hlas. Novináři.

    “Ano, jistě. Kde jste skončili, pánové?”

    “Ptali jsme se na Egerský incident. Mohl byste pro naše čtenáře říci něco bližšího?”

    Kapitán se naposledy ohlédl za slečnou Hernandézovou a nepřítomně se usmál. “Ale jistě. Takže, u korvety S-457, třída Braunschweig, došlo z neznámého důvodu k silnému přebíjení a totální polarizaci cavoritu. To způsobilo skokové zvýšení elektrického odporu o několik řádů a výpadek napájecího zařízení. Abyste rozuměli, takový jev způsobí zrušení antigravitační vlastnosti cavoritu a i když má pak materiál stejný odpor jako předtím, jeho vznosná síla je nulová.”

    Natáhl se pro hůlku a pohodlněji se opřel, zatíco druhou rukou podvědomě črtal na imaginární tabuli.

    “Zpolarizování desky lze zrušit intenzivními vibracemi o velmi vysoké frekvenci, teplem, nebo elektrickým rázem. Protože podle rovnice…,”

    “Pomaleji, prosím, nestíhám psát,” ozval se novinář.

    “Jistě. Tedy, jak jsem řekl, elektrický ráz je jedna z možných variant depolarizace. A to se také podařilo, ač už nic nemohlo loď zcela zachránit.”

    “Musím se obdivovat takovému logickému myšlení. Co vám běželo hlavou, když došlo k havárii?”

    “Upřímně? Byl jsem hrůzou bez sebe. Bylo mi dvacet osm let, velel jsem své první lodi a nechtěl jsem umřít.”

    “Ale dokázal jste přemýšlet.”

    “Myslím, že to bylo podvědomé. Nejsem nějaký hrdina, pánové.”

    “Děkujeme, kapitáne. A ještě snímek, prosím,” uzavřeli celý rozhovor a bylo vidět, že si stejně myslí své. Kapitán si zhrozeně představil titulky a zadoufal, že horší to už nebude. Marně. Zároveň se ale podivil vlastnímu klidu, s jakým o celé záležitosti mluvil.

    Joven dama Hernandéz, můžeme vás vyfotit vedle señor Löwenhardt?”

    Sí. Sonrisa, Capitán.” 

    Co mohl dělat. Poslechl příkaz a pokusil se o úsměv.



    ***



    “Jak to dopadlo, Erichu?”

    “Řekl bych, že dobře. Alberto se bavil, žádné společenské faux-pas nebylo, dokonce, jak mi říkal, na naši počest uspořádá malé soirée, za dva dny ve své vile. Nebo možná spíše v paláci, podle toho, co mi popsal přidělenec pro styk s veřejností.”

    “Tak teď jenom co provedou ti pisálci od novin,” povzdechl si kapitán a ušklíbl se.

    “Tím bych si hlavu nelámal. Zvládl jste to dobře. Zamotal jste jim myšlenky vědou a jediné, co je upoutalo, je váš věk, rodinný stav a guvernérova dcera.”

    “Neplašte, ještě mi přijde nějaký nápadník vyhrožovat. To tak,” mávl rukou kapitán a začal sestupovat po schodech z můstku na nižší palubu. “Jo, a jděte si už lehnout, ať jste na to soirée ve formě.”


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak, přečetl jsem si se zájmem další tvoje pokračování. 

    Opět obdivuji tvoji opravdu velikou fantazii a to, s jakou přesností jsi ten svět vybudoval. Ale tahle druhá kapitola se mi zdála trochu slabší, bylo tam o hodně míň akce a víc dialogů, takže se to tempo zpomalilo. A je to škoda. Samozřejmě, povídat se musí, ale připadá mi, že osoby si jen tak povídají a necítím tu nějaké skryté napětí, které by tomu hodně slušelo. Ale asi to nejde, pokud máš naplánované nějaké rozsáhlejší dílo, asi to nejde, mít to neustále akční. Ale mysli na čtenáře, najprve jej navnadíš první rozjetou kapitolou a hned ve druhé jej trochu uzemníš.

    Určitě to ale bude pokračovat  dobře, že?wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    O to větší to bude šok, až se tam něco stane... ne, vážně, je to fakt. Ono, já když už jsem ty dialogy rozjel, tak bylo těžké přestat. Ale pokračovat to jistě bude. Dobře (ve smyslu dobrý konec)... no, to je otázka. Autor je tvor záludný. Dobře, ve smyslu bude se dál dít více? Ó, ano. Jen to možná bude trošku rozvleklejší. Ale ne moc. Ještě je nutné spoustu věcí popsat, než se vůbec přiblíží řešení celé záhady padajících lodí.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      S rozvleklostí si hlavu nelam. Hlavní je vyjádřit myšlenku a to se nedá uspěchat. Musím říct, že mě to vtáhlo a na chvíli jsem měl pocit, že i já se promenáduju po naleštěné dřevěné palubě křižníku laugh S netrpělivostí mě vlastní budu očekávat pokračování. Copak se asi na S-457 stalo? laugh
  • LucieLucie Komentářů: 408
    No, co napsat... Jsem technický antitalent. Obdivuji tvoji neuvěřitelnou fantazii, ve spojení s třicátými léty to na mě působí opravdu zvláštně, ale mile. Nechápu, že jsi dokázal vytvořit tak kouzelnou atmosféru těch let. Kloubouk dolů.


  • Le fille AshLe fille Ash Komentářů: 84
    No, co říci. Dobře čtivé, jako vždy. Mně ani ty časté přímé řeči nevadily, naopak. Opět jsi s nimi pracoval dobře. Nemám co vytknout. Snad jen dvě maličkosti...

    oparu nad mořem se pomalu nořily hory => nevím, jestli nořily je vhodné slovo..

    zatíco => chybí "m"

  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Díky... díky. S-457 je trauma v kapitánově minulosti... a shodou okolností důvod zřícení souvisí s pátráním po ztracené korvetě Nürnberg.

    Jak? No, jak by poznamenala má drahá polovička, nejsem dnešní. Spíš včerejší, a abych byl přesný, o hodně včerejší. Doba na počátku 20. století obecně mne fascinovala už dlouho... a dělá to stále. Abych uvedl příklad, žiju v přesvědčení, že oblek je to, v čem se chodí ven, i třeba jen na nákup. Alespoň sako a nějakou slušnou košili, doplněno o (přinejhorším) ty džíny. Osobně jsem ale ujetý spíš na kombinaci košile a nějaké opravdu výrazné vesty (s klopami, řetízkem od hodinek a tak.)

    Díky, Ash, chybky se pokusím opravit co nejdřív. :)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    No tak co se myšlení týče, jazz, whiskey a doutníky mě řadí někdy do čtyřicátých let minulého století. Ale co se oblečení týče...už jsem všechny experimenty dávno vzdal a mikina+triko+džíny to jistí laugh I když v práci oblek nosím a není to nejhorší. Ale chodit v tom "pořád", to si nedovedu představit laugh



      Počkej, já myslel, že S-457 je Nurnberg...heh, tak to jsem něco minul. Jdu si to přečíst znova laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Vida, pánové, proklepneme tu i oblečení... wink U mne je to problém, já si moc luxusní odění dovolit v zaměstnání nemůžu, protože se mi občas stane, že se poleju polívkou z netěsnící várnice. Takže nosím jakési pracovní džíny, aby mi jich nebylo líto, protože v montérkách to zase nejde jezdit a rozvážet obědy. A obzvlášť pikantní je, když se poleju špenátovou polívkou, to jde špatně dolů a kalhoty polité touhle barvou vypadají, jako kdybych se notně podroušený vracel z krčmy a cosi neudržel v sobě.

    Ale i ve volném čase se nejlíp cítím v něčem pohodlném, vždycky mne děsily fotografie z přelomu století, kdypánové chodili ve škrobených stojacích límečcích. To by byla moje smrt. Ale jinak je moje historická doba, kterou bych si chtěl osahat, buď sedmnácté století ve Francii a nebo také dvacátá léta minulého století u nás. A kdyby budoucnost, tak řekněme za sedmdesát, sto let.

    Ale zpět k tvorbě. Mike, i já jsem byl v dojmu, že S-457 je vlastně Nürnberg... Tak nějak mi to vyplynulo z děje.

    Ty dlouhé dialogy tam samozřejmě mají svoje místo, ale jestli můžu poradit, asi bych je prokládal nějakou popisnou větou nebo akcí. Alewspoň já se snažím v tom, co píšu, trochu natažené dialogy rozbít popisem něčeho, co se děje  okolo.


    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    A sakra, sakra... že bych to zmátl? No dobrá, tak tohle bude chtít upravit.
  • williwilli Komentářů: 473
    Líbí se mi to, mám takové příběhy rád. Já bych se bál vracet a korigovat text před dotažením do konce jen kvůli srozumitelnosti, abych neztratil hlavní nit a inspiraci. Něco jiného by byla nějaká zásadní změna příběhu.

    Těším se na pokračování a držím palec.
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48

    III. Soirée s překvapením

    ***

    O dva dny později

    ***



    “Alberto se zbláznil,” poznamenal konverzačním tónem Fregattenkapitän Haeckel, když dostal do ruky pozvánku.



    Herr Georg Löwenhardt, Kapitän zur See,

    zvu Vás i Vaše kolegy důstojníky na dnešní soirée, pořádané v Casa Hernandéz, od 17:00. Zajistím Vám dopravu z přístavu i zpět svým osobním vozem.



    Těšíme se na Vás,

    Alberto E. Hernandéz

    Anna Hernandézová



    “No, když viděl ty noviny, tak asi neměl na výběr,” ušklíbl se kapitán Löwenhardt a ukázal na stěnu, kde visela první stránka místních períodicos, novin s názvem Boletín de Maldonado. Střelecký důstojník Künzel se nechal slyšet, že taková věc zaslouží zarámovat, a do odpoledne téhož dne visela titulní strana novin na stěně, paspartovaná a za sklem, s německým překladem článku. Kapitánovi by asi rozhovor ani nevadil, ale více než půl strany zabírala jeho fotografie ze slavnosti, kterak stojí ve standardním waltzovém držení se slečnou Hernandézovou.

    “To asi ne. Místní si vás zřejmě oblíbili, kapitáne,” přidal se navigátor Strasser.

    “Adolfe, ještě vy začínejte. Jako bych neměl dost starostí s Nürnbergem, mám na krku ještě diplomacii a teď, díky těm novinám, se ode mne očekává všeobecně hrdinské jednání a sympatické vystupování.”

    “Pozítří tak jako tak zvedáme kotvy, kapitáne,” připomněl inženýr Lemke. “Máme zprávy z meteorologie. Do čtrnácti dnů nad Andami začínají bouřky a silné sněžení.”

    “Nejvyšší čas. Když budeme mít týden na průzkum oblasti, budeme jen rádi,” okomentoval zprávu Löwenhardt. “Máme zprávu od místního kartografa?”

    “Ano, pane, a vypadá to dobře.”

    “Tak sem s tím, člověče.”

    Adolf Strasser rozbalil mapu Andského hřbetu na pomezí Argentinské konfederace a Suveréního státu Chile. “Tady, tady a tady,” ukázal, “leží pásmo horských jezer s dosatatečnou hloubkou i rozměry. Dvě z nich byla upravena jako stanice pro vzdušné lodi, i když menšího výtlaku. Podle zpráv už jsou ale obě stanice opuštěné asi třicet let. A pak je tu jedno větší jezero, které ovšem není prozkoumáno, z důvodu,” a tady už si musel vypomoci brýlemi, aby poznámku přečetl. “Z důvodu dlouhotrvajících sněžných bouří.”

    “Takže Nürnberg mohl klesnout i k nějakému jezeru,” podotkl strojní důstojník Krebs a zamyšleně si přejel přes pečlivě upravené a patřičně prošedivělé licousy.

    “Přesně tak. Na Akademii jsem o takových nouzových přístavištích slyšel a tak mne napadlo zjistit, jestli nejsou i tady,” usmál se kapitán a přes veškeré starosti s lokální politikou si alespoň na chvíli připadal ve své kůži. Však on už na to přijde. S touhle posádkou a s touhle lodí ano.



    “Kapitáne?” ozvalo se za dveřmi.

    “Pojďte dál, kadete.”

    Heine vstoupil a dveřmi za ním proklouzl kocour.

    “A nazdar, Seppe,” prohodil kapitán směrem k mourovatému zvířeti, které si zabralo polštář na ustlané posteli.

    “Je půl páté, pane.”

    “Jistě, už jdu. Nechte pootevřeno,” řekl a vyšel z kajuty. Narovnal si schirmmütze, natáhl si bílé rukavice, a vyrazil na palubu.

    Důstojníci tam již čekali.

    “Hlídky zdvojit, pohotovostní stav páry zachovat. Heine, v případě útoku přebíráte navigaci, Jensen celkové velení a Schneider letové okruhy, vše s asistencí služebně nejstarších poddůstojníků. Rozumíme?”

    Jawohl, Herr Kapitän!

    “Dobře. Pánové, jdeme se podívat, co pro nás Alberto přichystal.”

    A s tím celá velitelská suita sešla na molo, aby pak, v čele s kapitánem Löwenhardtem, zamířili k hlavní bráně přístavu.



    “To snad…,” došla všem slova, když se ozvalo povědomé zazvonění a hukot elektromotoru.

    Buenas tardes, señores!

    “Pan guvernér pro nás poslal… svůj osobní vůz. Tramvajový.” konsternovaně prohlásil první důstojník Haeckel a očima přelétl dlouhou skříň s oblými boky, vysokými okny a nepopiratelně elegantními liniemi, posazenou na dvou dvounápravových podvozcích. Lyrový sběrač už jen doplňoval celkový secesní vzhled.

    Tranvía para gobernador a su servicio!” oznámil tramvaják, který si evidentně nelámal hlavu s tím, jestli mu rozumějí nebo ne.

    “No tak nastupovat,” zavelel kapitán, ”hlavně když nemusíme pěšky.”

    Když už prolezli skládacími dveřmi dovnitř vozidla, překvapila je přepychová výzdoba. Pohovka, křesla, stolky, drahá načervenalá dřeva a luxusní smaragdově zelené čalounění.

    “Když už pro nic jiného, tohle za to stojí,” okomentoval tu nádheru střelecký důstojník Künzel a posloužil si sklenicí whiskey.

    S opětovným zacinkáním zvonce se tramvaj rozjela. Brzy bylo jasné, že guvernér nejen zvolil trasu, která se klikatila celým městem, ale ještě zablokoval většinu tramvajového provozu, jen aby měli důstojníci možnost si vše prohlédnout při pomalé jízdě.



    Konečně vystupovali, skoro přesně u guvernérovy vily. Tramvaják ještě zacinkal zvoncem a rozjel se, zatímco kapitán a jeho společníci přicházeli k průčelí Casa Hernandéz. Křupání štěrku pod jejich podrážkami nahradily mramorové schody, lemované nízkou zídkou z lesklých pálených cihel.

    “Takže, pánové, pokuste si udržet čistou hlavu, čeká nás diplomacie,” ještě jednou zdůraznil kapitán, ale po krátké pomlce mrknul a dodal “jedna nebo dvě sklenky ale ničemu neuškodí. Jdeme!”

    Zaklepal hlavicí hůlky na dveře. Ozvalo se cvakání podrážek a když se dveře rozevřeli, důstojníci jako kdyby stáli na prahu jiného světa.

    “Jen dál, drazí pánové!” usmíval se guvernér a úklonou je zval dovnitř, do davu lidí, který, jak se zdálo, čekal z neznámého důvodu právě na ně. A pak jim svitlo, jako kdyby někdo náhle rozsvítil. Novináři museli příběh kapitána Löwenhardta hrozivě nafouknout, protože, jak se zdálo, skoro každý chtěl poznat Señor Capitán, el héroe de Alemania, jak říkali, hrdinu z Německa.



    ***



    Löwenhardt si uzmul jednu skleničku, narovnal se a pokoušel se o úsměv, zatímco na něj padaly otázky. Po deseti minutách se o něj začaly pokoušet mdloby, to když mu už asi sedmá nebo osmá dáma, dosti v letech a ještě více pod vlivem, podstrčila navštívenku s vyznačenými, v jednom případě i předtištěnými, časy, kdy manžel není doma.



    První, kdo si všiml hrozící katastrofy, byl navigátor Strasser. S kolegy v němé dohodě po očku sledovali kapitána, který nyní začínal nabírat nezdravý odstín šedé barvy. Prodral se k němu hloučkem hostů a tím nejlepším tónem, jakého byl schopen, ohlásil: “Herr Kapitän, wir haben urgent Radiogramm für Sie!

    Budiž kapitánovi připočteno ke cti, že když vyšel z místnosti, omdlel až poté, co se za ním zavřely dveře.



    “Vstávejte! Proberte se!”

    Kapitán Löwenhardt rozlepil oči. Seděl venku, v zahradním altánku a do nosu se mu cpaly nejrůznější vůně. Rozkašlal se, když nasál jednu obzvláště pronikavou.

    “No to je dost.” Anna Hernandézová zavřela malou lahvičku parfému a hodila ji do pootevřené kabelky. “Překvapuje mne, že jste omdlel až teď. Já už tu hodinu rozdýchávám všechny ty dotazy a důvěrná mrknutí,” postěžovala si.

    “Počkejte, myslíte… ta fotka?”

    “Uhodl jste,” poznamenala útrpně. “A to jste mne jen jednou provedl po parketu.”

    “Někomu to stačí.”

    “Myslíte? Mně tedy ne,” překvapila ho svou odpovědí a usmála se. “Zvládnete tančit, pane kapitáne? Teď a tady?”

    Löwenhardt nevěděl, co si o tom myslet, ale měl příliš ochraptělý hlas na to, aby se hádal. Takže jen chabě přikývl, postavil se bez pomoci hůlky a zkusmo zahýbal nohou. Zatím to šlo. Zaposlouchal se do slabých útržků melodie z tanečního sálu a odpočítal: “Ein, Zwei, Drei…,



    Vše šlo dobře, až do té doby, než se kapitán rozhodl zkusit otáčku vlevo. Při vytáčení půloblouku ho náhle zasáhla silná bolest, noha se mu podlomila a kdyby ho Anna nezachytila, složil by se na zem.

    Zrovna v tom okamžiku vkročil do zahrady další člověk.

    Oh, sorry, Capt’n, I’m so sorry, sir!” zaznělo s blazeovaností a nádechem ironie. Löwenhardt si povzdechl. Ještě to mu tu chybělo. Angličan. Odmítl nabízenou pomoc a vytáhl se do stoje sám, byla to otázka cti.

    “Spletl jste si cestu, komandére. Whiskey and soda je uvnitř,” odpověděl stejným tónem.

    Herr Kapitän, to bych tu musel slečnu nechat s vámi. A věřte nebo ne, nevěřím, že by to přestála ve zdraví.”

    “Neurazíte se, když vás ujistím, že totéž si myslím o nápadu nechat slečnu ve vaší společnosti?”

    “Ale vůbec ne. A vy se jistě neurazíte, když podotknu, že zdravá slečna může dělat jiné věci, než podpírat nemocné,” kontroval anglický důstojník a nonšalantně smetl cosi z rukávu tmavomodrého saka.

    “Jistě že ne. Ale podpírání mrzáka pro ni je jistě zdravější, než když od nějakého seveřana chytí třeba rýmu,” zahrál míč na komandérovu stranu Löwenhardt. Angličan začal v obličeji lehce rudnout a kdo ví, co by řekl, kdyby Anna nevstoupila mezi ně.

    “Tak a dost, pánové! Oba dva. Commander, když jste takový gentleman, nejprve jste se měl představit. A také, když už jsme u toho, můžete se laskavě přestat šklebit? Kapitán Löwenhardt má své zranění ze služby pro vlast.”

    "Nechte to, prosím. Slečno, tenhle gentleman je Commander John Fraser," ujal se představování kapitán. Když Anna údivem vytřeštila oči, dal se do smíchu.

    "Co se děje?"

    "Vy dva se znáte?" vyhrkla překvapeně.

    "Aby ne. Naši tátové se málem zavraždili, když v bitvě u Shetland navzájem potopili svoje lodi. Jenže když se museli potom vejít na jediný záchranný člun, tak už jim bylo jedno, kdo má jakou uniformu," vysvětlil komandér, který se už také nemohl zdržet úsměvu.

    Slečna Hernandézová jen zírala.

    "Teď by to ale dopadlo jinak, slečno. Tady George totiž dostal do rukou novou hračku."

    "Ještě se tvař ublíženě, Johann. Čím ty jsi vlastně připlul?"

    "Když se Admiralita doslechla, že sem posíláte Bauera, zpanikařily všechny šarže. To víš, kdyby se ukázalo, že jste ty korvety sundali vy...," začal zeširoka komandér.

    "Tak to neprotahuj, co ti dali?"

    John se děsivě zašklebil. "Už dva roky velím tomu samému. Těžký křižník Exeter, domovem na Falklandech."

    "A kde jsi zakotvil?"

    "V Montevideu. Molo čtyři. Ne každý se zalíbí guvernérově dceři, aby si ho hned zvala domů," prohlásil a mrkl na kapitána.

    "Já o ničem nevím, pánové, vážně," ohradila se Anna proti takovému nařčení.

    Fraser jen mávl rukou. "Já vím, to ti pisálci. Nedivil bych se, kdyby ten obrázek už koloval v Berliner Zeitung."

    Georg v tu chvíli vypadal, jako kdyby se o něj pokoušel infarkt. "Heilige Maria, Mutter Gottes, to by mi tak chybělo.”


    V tom okamžiku se ozvalo hlasité zapraskání v akátovém křovisku, které přiléhalo k altánu. Oba důstojníci sice vyskočili na nohy, ale už bylo pozdě. V zahradě se najednou zdánlivě zhmotnilo osm mužů v černých uniformách, kteří na trojici mířili puškami.

    “Co to má znamenat?” zašeptala Anna.

    Georg neodpověděl. Místo toho uděla v dané situaci asi nejhloupější věc, která se udělat dala. Tasil šavli a postoupil vpřed. Na hůlku zcela zapomněl.

    “Johne, postarej se o slečnu Hernandézovou,” řekl, pak se nadechl a vykřikl “Alarm! Alarm!



    Hudba hrála, křišťálový lustr zářil a oficíři z Bauera se evidentně dobře bavili.

    “Co myslíte, jak je kapitánovi?” zeptal se Wilhelm Krebs.

    “Špatně se mu určitě nevede,” řekl se smíchem první důstojník. “Koneckonců, nevím, jestli jste si povšimli, ale ta mladá dáma má na něj dobrý vliv. Rozhodně není tak nervózní.”

    “Nechte drbů,” ušklíbl se navigátor Strasser, který, jako jediný z přítomných, byl naprosto střízlivý. Ne snad, že by ostatní byli opilí, ale jedna nebo dvě sklenice místního červeného vína rozvazovaly jazyk každému, a tak i jinak upjatí muži byli více řeční.

    “No jo, Adi, máš pravdu. Dost drbů. Ale faktem je, že se náš kapitán konečně začal zotavovat z té havárie.” Chtěl ještě něco dodat, ale vtom se ze zahrady ozval výkřik. “Poplach! Poplach!”

    “To je kapitán!” uvědomil si Erich a následován ostatními vyběhl ze sálu.



    John a Anna couvali opatrně z altánu směrem k domu, zatímco maskovaní muži uzavírali půlkruh, uprostřed kterého stál kapitán Löwenhardt se šavlí připravenou k útoku.

    “Nemá šanci.”

    “Možná. Ale on byl vždycky dost impulzivní, když šlo o něco, na čem mu záleží.”

    “Vy myslíte, že se do mne... ne, opravdu?”

    “Na společenskou rubriku bude čas později. Kudy se dá odsud vypadnout, miss?”



    Do této situace vpadli důstojníci z Bauera. Strasser, Künzel, Krebs a Haeckel. Tři z nich měli ještě v ruce sklenici s vínem. A všichni čtyři, v německé parodii na čtyři mušketýry, tasili ozdobné šavle. Jak se ukázalo, bylo to zbytečné gesto. Z houštin kolem vchodu na důstojníky okamžitě zamířilo dalších osm hlavní. Přesto postoupili směrem k slečně Hernandézové a komadérovi, tak aby je obklopili.

    “Kapitáne!”

    Löwenhardt si uvědomil, že situace je beznadějná a tak začal pozpátku ustupovat ke skupině. Byli naprosto obklíčeni. Osm muřů mířilo dovnitř kruhu, osm zase ven, kde z různých oken a dveří vyhlíželi hosté a vytřeštěně sledovali přepadové komando.

    “Důs-s-stojníci us-s-stoupí,” řekl hlas anglicky s cizím přízvukem a velmi výraznými, trhanými sykavkami. Nastalo ticho.

    Nein.”

    Ostatní důstojníci pozvedli zbraně, i komandér Fraser zaujal postoj amatérského rohovníka.

    “Jak je ctěná libos-s-st. Čís-s-slo dvě, toho lajtnanta zastřel.”
    Okamžitě třeskl výstřel a Leutenant zur See Wilhelm Krebs sebou trhl. Na dlažbě zazvonila jeho šavle, jak se pomalu složil k zemi.
    “Pánové,” řekl dutě Löwenhardt, “ustupte.”
    “Ne, kapitáne.”

    “Prosím, Erichu, udělejte to.” Kapitánův hlas se třásl. Zasunul šavli zpět do pochvy na opasku a přistoupil k postřelenému muži.

    Ostatní důstojníci i komandér následovali jeho příklad a jen bezmocně sledovali, jak komando popadlo vzpouzející se dívku, pak ji jeden z nich přiložil pod nos otevřenou lahvičku éteru a když upadla do bezvědomí, táhli ji doprostřed zahrady. Další z mužů sklonil na okamžik hlaveň pušky a zatroubil na loveckou trumpetku dohodnutý signál.



    Zpoza střechy jednoho z domů, které vroubily zahradu, se zjevila loď, odhadem tak do tří tisíc tun, tichá jako duch. Bylo slyšet jen slabý svistot vrtulí a sykot páry, jako dech obřího zvířete. Kapitán si podvědomě uvědomil, že korveta je hnaná paro-elektricky, bez hlučných turbínových reduktorů. Posádka spustila člun na dvou lanech, do kterého naskákalo komando, vtáhli dovnitř bezvědomou slečnu a loď začala stoupat současně s tím, jak posádka vytahovala únosce na palubu.



    Löwenhardt přiklekl k postřelenému důstojníkovi. “Držte se, Krebsi. Budete v pořádku.” Potom se obrátil k ostatním. “Künzel a Strasser, se mnou na loď! Erichu, vy tu počkejte s Wilhelmem a dostaňte ho k doktorovi.”

    Vstal a ostrou chůzí zamířil ke guvernérovi. Kulhal jen nepatrně, jako kdyby vztek dokázal potlačit bolesti.

    “Můj vůz stojí za domem,” řekl slabým hlasem Alberto. “Dostaňte ji zpět, prosím.”

    “Slibuji. Johann, přidáš se?”

    “Dostaňte mne na Exeter, jdu s vámi.”



    Elektrická limuzína prosvištěla poslední zatáčku a dobrzdila u mola. Když se konečně dostali na palubu Bauera nastalo pravé peklo. Na chodbách se rozsvítila všechna světla, klaksony začaly houkat poplachový signál, světelné semafory signalizovaly bojovou pohotovost. Obsluhy děl spěchaly na svá místa, parní stroje v podpalubí se začaly rozjíždět na plný výkon a z komínů stoupaly chuchvalce tmavého dýmu.



    “Kapitán posádce,” začal hlásit do mikrofonu, “došlo k únosu mladé ženy, dcery místního guvernéra. Byl postřelen strojní důstojník, Leutenant Krebs. Pachatelé mají k dispozici loď, o výtlaku přibližně tří tisíc tun, délka přibližně sto metrů. Je vybavena paroelektrickým pohonem a pravděpodobně i bateriemi, neboť nezanechávala výraznou kořovou stopu. Předpokládaný směr letu na západ. To je vše, vím, že se na vás mohu spolehnout.”

    Otočil se k mužům na můstku a přešel na své místo v ose lodi, těsně u tvrzených oken.

    “Máme bojovou situaci, je nutné spěchat. Rádio, signalizujte na Exeter, ať se připojí k našemu kurzu co nejdříve. Komandér Fraser sestaví depeši.”

    “Ano, pane!”

    “Palubní četa, odpoutat lana!”

    “Lana volná,” ozvalo se po chvíli.

    “Lemke, hladina dva tisíce!”

    “Provedu, pane.”

    “Kormidlo, kurs podle dálkoměrů! Strojovna, plnou rychlost vpřed!”

    “Ano, pane!”
    “Hlídky na příďové stanoviště, rozsvítit pátrací reflektory!”
    Za mohutnou čočkou v přídi se zažehla baterie obloukových lamp. Fresnelův výbrus soustředil světlo do intenzivního svazku, který se se vzdáleností rozbíhal jen nepatrně. Stejně tak se rozzářila i menší, pohyblivá světla pod rameny hlavního dálkoměru. Turbíny rozechvěly loď a krajina pod nimi začala klesat.
    “Za nimi! Jménem Kancléřství slibuji, tady před vámi, že je dostanu.” řekl kapitán a nadšený souhlas mu byl odpovědí.

  • williwilli Komentářů: 473
    Tak jsem si to s chutí konečně dočetl. Je to prima, žrout verneovek a JM Trosky, jako já, si přijde na své. Předpokládám ale, že vedle poklony, kterou si zasloužíš, pro tebe bude důležitější názor - co tam nesedí.

    Já bych se docela přimlouval za to, abys omezil tu němčinu. Dokonce i vojenské hodnosti by stálo za to přeložit - dají se vygooglit německé námořní a armádní hodnosti a české ekvivalenty. Jak to plyne, člověk se v tom ztrácí a musíš si uvědomit, že budeš mít i takové čtenáře, kteří nebudou vědět, jestli je víc kapitán na lodi nebo admirál v kanceláři - i v češtině. Tobě to je jasné, ale musí to být jasné hlavně těm, kteří to budou číst.

    Zdá se mi, že mezi jednotlivými vloženými díly je určitá časová prodleva, kdy to vznikalo. Jak bys byl pokaždé v jiném rozpoložení. Ta třetí část je trošku slabší, než první dvě. Únos ve srovnání s popisem nehody a létání a cvičení nevyzněl. Omlouvám se, že ti do toho reju, ale já jsem se teď do toho začetl a chci dostat svojí porci napětí.

    Namlsal jsi mě, tak já čekám...

    Nic ve zlém. Předpokládám, že to tu je proto, že reakci očekáváš.

    Takže budu pokračovat.

    ..."Kapitán si podvědomě uvědomil, že korveta je hnaná paro-elektricky, bez hlučných turbínových reduktorů."

    Nebudu to rozebírat po technické stránce, protože si plně uvědomuji, že tím příběhem navazuješ na jiný příběh, který má svou atmosféru a kouzlo průmyslové revoluce. Prostě někdy je méně více.

    Doufám, že jsem tě nenaštval a jestli udržíš laťku takhle vysoko až do konce, tak já se stavím do fronty na knihu.
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Naštval? Proboha proč? Dávám to sem proto, abych našel v prvotní verzi ty opravdu závažné neduhy a nedostatky. Takže díky, díky za podnětný příspěvek. Rozhodně se bude přepisovat a dám si větší pozor na to, aby poněkud utopené detaily vyzněly lépe.

    Ty technické detaily... občas mi jich ujede trochu víc, než je stravitelné... ale i na tom se zapracuje. A na tu němčinu se podívám... i když ani překlad [http://en.wikipedia.org/wiki/Imperial_German_Navy#Naval_officers_and_flag_officers]:

    Kapitän zur See = kapitán
    Fregattekapitän = fregatní kapitán

    problém neřeší. Leda přidat vysvětlivku.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682


    Výborně, já jsem si počkal, až se tu objeví nějaký jiný kritik, aby to nebylo pořád jen na mně, že se dloubu v cizích textech, sám dělám chyby v tom svém tvoření a tady se vytahuju...laugh

    Takže to na sebe vzal willi a v podstatě mi nějaké připomínky vzal z klávesnice...smile

    Opravdu mi to připadá jako jakýsi protějšek Vernea a Trosky, samozřejmě v tom dobrém. A německá slova tam mají svoje opodstatnění, ale taky si myslím, že už jich je dost.

    A totéž. Tři hodně rozdílné části, kvalitativně i jistou upovídaností. Moc se prostě povídá na úkor akce. Ale to se vypiluje...wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Díky, už se na tom pracuje. :)
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48

    IV.

    Válečná nervozita



    Vor der Kaserne, vor dem grossen Tor, stand eine Laterne und steht sie noch davor...” hrála tlumeně melancholická skladba z gramofonu, zatímco Bauer pomalu ukusoval míli za mílí. Bylo asi kolem třetí ráno a pronásledování se tak táhlo přes šest hodin. Neznámá loď dále získávala náskok. Kapitán se zničeně opíral o zábradlí můstku, proudící vzduch ho mrazil i přes kabát a uniformu, ale nevzdal by se svého místa za žádnou cenu.

    “Kapitáne, čaj,” ozval se za ním Erich, kterého před necelou hodinou dovezla stíhací lodice uruguayského loďstva.

    “Díky. Nějaké změny?”

    “Ne. Exeter s námi stále drží krok a komandér Fraser dokončil zřízení svého štábu na můstku.”

    “Alespoň něco. Máte novinky z nemocnice?

    “Krebse operovali před čtvrt hodinou. Podařilo se jim snad vyjmout všechny střepiny. Ta střela byla vypočítaná na zabití. Dutá a segmentovaná.”

    “Musí se z toho dostat. Nechci mít na svědomí dalšího mrtvého.”

    “Kapitáne? Jste v pořádku?” pohlédl Georgovi zblízka do tváře první důstojník.

    “Ale ano,” odsekl, “Nic mi není. Jen ať tohle už brzo skončí.”



    ***



    “Dostaneme je. Slíbil to. Ale jak to chce udělat, to nevím.”

    “Heine, buď trochu realista. Vždyť mají rychlost minimálně o tři uzle vyšší.”

    “A drží se mimo dostřel,” podotkl kadet Schneider.

    “Ale kdo to udělal? A proč?” položil opět věčnou otázku Jensen. Rozhostilo se ticho naplněné přemýšlením.

    “Něco jsem slyšel od prvního důstojníka,” začal Schneider.

    “Vyšetřuje, proč se zřítil Nürnberg?”

    “Přesně. Napadlo vás někdy předtím, proč vybrali zrovna jeho? Zřítil se přeci s S-457 a pak odešel učit na Akademii.”

    “No jasně! Dokázal ty lidi zachránit. Rozumí cavoritu a myslí mu to, jenže," tady se Heine zadrhl a kradno se rozhlédl, než dodal, tíšším hlasem než prve: " Prý je od té havárie strašně nervní. Na hranici zhroucení, co jsem zaslechl.”

    “Emotivní, to ano… ale zatím se nesesypal.”

    “Tak hlavně ať se to nestane.”



    S rozedněním se sešli na můstku všichni důstojníci. Kapitán Löwenhardt se opíral o mapový stůl, na který se neustále promítala pozice jejich lodi. Podklad, mapa připnutá na skleněnou desku, se ztrácela pod nánosem papírů. Světlá tečka tak právě křížila načmárané řádky jakéhosi výpočtu. Komandér jeden z papírů zvedl a začetl se.

    George, co to je?”

    “Výpočty. Závislost vznosné síly na ploše a polarizaci desek. Nemohl jsem spát, tak mne napadlo trochu prozkoumat jednu z teorií zřícení Nürnbergu. Ale to nic. Erichu, zprávy?”

    “Krebs je zatím v bezvědomí.”

    “Hmmm. A ta loď?”

    “Během noci směřovala stále na západ. Směrem by to odpovídalo té oblasti s jezery.”

    “Aktuální vzdálenost?”

    “Stále se drží asi třicet kilometrů před námi. Podle pozorovatelů z Exeteru by mohlo jít o naprosto novou konstrukci.”

    “Co říká meteorolog?”

    “Sněhové bouře se pravěpodobně mohou vyskytnout dříve. Asi tak o čtrnáct dní dříve.”

    “Takže letíme přímo do nich.”

    “Ano, pane kapitáne. Maldonado nám evidentně dalo špatné prognózy.”



    ***



    První vločky zaregistrovali asi ve stejném okamžiku, jako eskadru neznámých lodí. Čtyři korvety se vynořovaly z mraků přímo proti Bauerovi. Pronásledovaná loď mezi nimi proplula a zmizela v mracích, zatímco čtveřice zaujímala útočné pozice. Rozvinuli se v řadu, příděmi stále proti Bauerovi a Exeteru.

    “Georgu, jaké máš instrukce pro případ napadení?”

    Kapitán se otočil, jeho obvyklý výraz zakřiknutého vzdělance, nedopatřením oděného do uniformy, vystřídal ledový a ostrý pohled modrých očí a lehce znervózňující úsměv.

    “Bránit se.” Nadechl se a s prvním rozkazem: “Künzel! Aktivujte palebná stanoviště, připravte hlavní i vedlejší dělové věže!” se naprosto změnil. Stres a nedostatek sebedůvěry zmizely, rozkazy padaly ostře a jasně.

    “Vzdálenost třicet kilometrů.”

    “Pošlete zprávu tohoto znění... Udejte svou příslušnost a své záměry.”

    Lamely signálního reflektoru rozvířily padající sníh.

    Na můstku nastala chvíle napětí a pak se na vzdálených lodích zablesklo z hlavní děl.

    “Vystřelili, kapitáne!”

    Salva přelétla lodě vysokým obloukem, tou dobou ale už na Baueru a Exeteru připravovali k výstřelu baterie palubních děl.

    “Kormidlo vpravo, ostrá zatáčka!”

    Ve strojovně reverzovali turbíny blíže ke středu zatáčky, aby tah propulzorů plným chodem zpět pomohl “položit příčku na té”, neboli posadit loď kolmo k připlouvajícím.

    V okamžiku, kdy se podruhé zableskla děla na připlouvajících korvetách, zahřměla děla bitevní lodi a těžkého křižníku v dokonalé souhře plnou boční salvou.

    “Střelecký důstojník, palte podle uvážení, nadchází změna kurzu!” zavelel Löwenhardt a pokračoval, “Kormidlo vlevo, volná zatáčka!”



    V synchronizaci s Bauerem vykonával tytéž manévry Exeter, ovšem zrcadlově opačně. Obě lodě se tak rozdělily a volnými oblouky odeplouvaly skupinu čtyř korvet tak, aby nepřítel musel rozdělit palbu.

    Červená, žlutá, zelená, rozsvítily se postupně kontrolky v dělových věžích, “Pal!”

    A znovu se zablesklo u ústí děl, granáty svištěly více než dvojnásobnou rychlostí zvuku na cíl. Pak se loď otřásla.

    “Zásah, kapitáne!”

    Löwenhardt se prudce otočil. “Hlaste škody!”

    “Zasažen čtvrtý komín, střepiny zničily záchranné čluny!”

    Oddechl si. “Tohle jim nedarujeme. Kormidlo, přímý kurs na nepřátelské lodě, plnou rychlost.”

    “Cavorit, na můj povel, připravte se k nouzovému manévru!”

    Lemke pozvedl obočí, ale kývl hlavou. Připravil se k páce letových okruhů a vyčkával.



    Bitevní loď se řítila rychlostí takřka třicet uzlů proti korvetě. Při bezmála třetinové délce působily drobné lodi jako myši, které se odvážily napadnout kočku. A ta teď vystrčila drápy.
    Kolem lodi prosvištělo několik granátů, vcelku špatně mířených, protože dělostřelci nepřítele nestíhali přizpůsobovat elevaci hlavní.

    “Vzdálenost sedm kilometrů!”

    “Výborně, nesmí nic takového čekat. Prudký obrat vpravo, rovnoběžně s nimi, opačným směrem. Vypalte salvu a připravte děla na další!”
    Děla zaburácela, a kapitán překřikl doznívající rachot rozkazem “Nouzový manévr! Klesejte!”

    Bauer sebou trhl a začal se propadat, jen aby se vyrovnal zhruba sto metrů pod korvetami. Děla již byla připravena, takže stačilo jen vydat rozkaz.

    “Pal!”



    Rozptýlená salva zasáhla kýl dvou za čtyř korvet. Některé granáty se odrazily, některé protrhly obšívku trupu a rozpadly se v déšť rozžhavených střepin. Obsluhy bitevní lodi okamžitě nabíjely znovu a znovu vypálily na klesající korvety. Druhá salva zasáhla pancéřovou obšívku a kapitáni obou zasažených lodí zpanikařili. Přídě korvet se stočily k sobě a s ohlušujícím skřípěním se do sebe na okamžik zaklesy. Nakonec, s chvostem odpadávajících trosek, přešly do nouzového prudkého stoupání a zmizely do mraků. Zbylé dvě lodi, ostřelované z jedné strany křižníkem a z druhé bitevní lodí, začaly pokládat kouřovou clonu, vypálily naslepo posledních pár ran a strmým stoupáním následovaly poškozenou dvojici.

    “Kapitáne, povolíte pronásledování?”

    “Obnovte kurs za únosci, rychlost dvacet uzlů. A chci hlášení škod.”

    Otočil se ke komandérovi, který vydával rozkazy přes radiostanici a dodal: “Přitáhni Exeter, ať na opravách pracujeme společně. Bude to rychlejší.”

    “Dobrá, Georgu, proč ne. Naštěstí jsme bez zraněných.”
    “A co my, doktore?”

    “Máme osm případů, veliteli,” ohlásil muž v bílém plášti přehozeném přes uniformu.

    “Mohu je navštívit?”

    “Jistě. Pojďte, kapitáne.”



    Lodní ošetřovna byla snad jediným místem, kam nepronikl všudypřítomný hukot turbín. Díky tomu ovšem více vynikl občasný výkřik nebo zasténání pacienta. Sotva kapitán vešel a jeho boty zaklapaly na plátování, rozhostilo se skoro okamžitě ticho. Löwenhardt si sundal čepici, nervózně ji sevřel v rukou a postoupil dále do místnosti.

    “Omlouvám se,” řekl tiše, “vám všem. Nechtěl jsem, aby došlo k boji.”

    “Pane kapitáne, mohu promluvit?” posadil se na posteli námořník druhé třídy.

    “Jistě, jen mluvte.”

    “Neomlouvejte se nám. Vy dáváte rozkazy, a my je plníme. Je to naše povinnost.”

    “A nechali byste se zavést na smrt...”

    “Kapitáne, je vám dobře?” otázal se lékař, který si až nyní povšiml podivně bledé kapitánovy tváře, třesoucího se hlasu a vrávoravého postoje. “Kapitáne?”

    Löwenhardt měl slzu v koutku oka, studenýma rukama svíral důstojnickou čepici a nebyl schopen slova. Pak, zničehonic, strnulost pominula a on se, s takřka úlevným vydechnutím, skácel k zemi.

    “Nosítka!”

     

    Omlouvám se za tu němčinu, ale jsou místa, kde mi prostě nejlépe sedí právě to slovo. Ve finální verzi to snad odladím.

  • williwilli Komentářů: 473
    Tak jo. Tak jsem se dočkal a hned jsi mě naštval - v tom nejlepším si musím počkat na další.

    Původně jsem nakouknul, jen abych viděl kolik toho je. Pak jsem si přečetl první odstavec a ono mě to vcuclo.

    Tenhle díl je zase trošku jiný - má to dynamiku, větší než předchozí a řekl bych docela přiměřenou fázi vývoje příběhu. Možná, že až to bude celé, bude třeba dynamiku jednotlivých kapitol sladit. Aby to nebylo jak horská dráha. Ale to asi patří spíš až do fáze upravování celku. Někde to určitě musí mít spád a jinde je třeba přibrzdit.

    Trošičku mi z toho vyčuhuje to velení. Na vojně jsem byl, i když na bitevní lodi jsem nesloužil. Pokud velitel dává rozkaz, tak dává rozkaz, a ne rady:

    “Cavorit, na můj povel, připravte se k nouzovému manévru!”

    Pokud jsme použili slova "Na můj povel..." tak to bylo pouze v okamžiku, kdy jsme přebírali velení. Například velitel 2. čety vydá rozkaz a velitel prvního družstva (četa má obvykle tři družstva a velitel prvního družstva je zástupcem velitele čety) odvádí četu plnit úkoly. Pak by to znělo:

    "Druhá četo, na můj povel!" ....tím velitel 1. družstva oficiálně přiláká pozornost cca 30 mezulánů, kteří se dosud soustředili na přání velitele čety. Pak by následovalo:

    "Druhá četo, směr přímý, pochodem vchod!"

    Určitě to není "Druhá četo, na můj povel pozor, za chvíli někam půjdeme!"

    Pokud tedy velitel vyžaduje provedení nouzového manévru, musí to být manévr nacvičený a bude mít nějaké označení, jméno, atd. Jinak by se příslušný člen jednotky nemohl připravit k jeho provedení. Velení si už brát nemusel, protože ho v daný okamžik už měl.Takže tady bych čekal spíš něco jako:

    "Cavorit, připravit nouzový manévr !"

    To je jen příklad. Já lampasák v důchodu nejsem, ale nějakou dobu jsem po buzerplace běhat musel. Takže bych ti doporučil vyhledat někoho, kdo je nebo byl vojákem z povolání a probrat to s ním. Nebo se koukni na Star Treka, jak velí kapitán James T. Kirk a další.

    Ale to je jen abych si odpracoval to počteníčko.

    Je to paráda, těším se na další.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Pravda, taky jsem si zavzpomínal na svoje vojenská léta a na systém velení. nejveselejší bylo, když nám v přijímači velel desátník a dva svobodníci z jihovýchodu Slovenska a mluvili zvláštní slovensko-ukrajinsko-maďarskou směsí, takže jim ani nebylo rozumět. Ale opravdu, povel se vydává k nějaké akci a ne k přípravě na tu akci. Když už se povel vydá, všechno musí být už v pohybu. Náš desátník nám to vysvětloval zajímavě - Keď poviem, budětě lietať ako medvedě... Dodnes nevím, co tím myslel.laugh

    JInak souhlasím s tím, že tento díl byl zase akčnější a sjednotit hotový text by bylo dobré.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Ou. Tak tady, pravda, jsem přípravu opravdu těžce zanedbal. Komunikační nedorozumění, spojené s nepřesnou formulací rozkazu - upravím. Díky, díky. A co se tempa týká... ještě se to celé bude přepisovat, protože se osmou částí pomalu blížím k něčemu jako závěru (první části).
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.