Workshop 2 - Vánoční příběh

MarketaRMarketaR Komentářů: 699
upraveno 5. prosinec 2013 v Srazy, soutěže a setkání
Milí psavci, je tu druhý workshop. wink 

Téma všichni znáte: Vánoční příběh. Na žánru nesejde, důležité je, aby byly Vánoce nějakým způsobem zahrnuty v příběhu. 

Uzávěrka je tematicky na Štědrý den - svoje výtvory posílejte Mikovi na mail (gside@g3design.cz) do 24.prosince a do předmětu zprávy uveďte Workshop, aby to nespadlo do spamu. wink

Do tohoto vlákna prosím nepiště žádné komentáře, je vyhrazené jen pro workshopové povídky, aby to bylo přehledné. Diskutovat o workshopu můžete tady: http://www.forum.renenekuda.cz/forum/srazy-souteze-setkani/workshop-2-vanocni-pribeh-diskuze/

Přeji hodně štěstí a krásné vánoční tvoření. wink

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Tak tady jsou "soutěžní" příspěvky smile

    Jerrymungo - Modrá hvězda

    Až na konci města, kam autobusy zajíždí jen občas, byla jedna dlouhá ulice. Skoro na konci té ulice stál barevný domeček a v něm sídlilo malé květinářství. V tom květinářství prodávala mladá prodavačka s pomněnkovýma očima a věčným úsměvem na tváři. Mohlo by se zdát, že takový obchod nemůže prosperovat, Ale protože v okolí měli lidé rádi hezké věci a krámek byl vždycky plný krásných a čerstvých květin, často se tu zastavovali, třeba jen na kus řeči nebo jen pro nějakou maličkou květinku pro svoje blízké.

    Paní prodavačka měla pro každého zákazníka pár vlídných slov a úsměvů, i když si přišel jen prohlédnout a přivonět.

    Byl Štědrý den a v obchodu bylo hodně práce. Lidé v okolí si chtěli svoje domovy vyzdobit věnečky a květinami, takže stále bylo uvnitř dost zákazníků. Ale nikdo si nestěžoval, jakoby atmosféra Vánoc a vůně květin probouzela to lepší v lidských duších.

    A pak se u pultu objevila malá, asi desetiletá holčička s růžovými tvářemi, oblečená v modré bundě a kulichu s obrovskou bambulí.

    Prodavačka se na ni usmála snad ještě vlídněji než na ostatní zákazníky.

    „Tak, copak si přeješ, slečno?“

    Dívka se plaše usmála a její tváře ještě víc zčervenaly.

    „Chtěla bych mamince pod stromeček koupit Vánoční hvězdu, vždycky si ji přála… Tak jsem si na ni tajně našetřila…“

    Prodavačka se s úsměvem narovnala a gestem ukázala vlevo na polici, kde stálo několik květináčů.

    „Klidně si vyber, která je ta nejkrásnější.“ Dívka se s doširoka otevřenýma očima rozhlížela po nádherných rostlinách. Pán v řadě za ní jí ukázal na jednu z nich.

    „Podívej, tahle se bude tvé mamince opravdu líbit, má listy až skoro domodra a je krásně rozvinutá.“

    „Takže si ji vezmeš?“ Dívka přikývla a prodavačka tu nejkrásnější vánoční hvězdu sejmula z police a zabalila ji do vánočního ozdobného papíru.

    Dívka položila na pult několik mincí, čtyři desetikoruny a dvě pětikoruny, peníze viditelně našetřené do pokladničky a ještě zahřáté malou dětskou rukou.

    Prodavačka se zarazila.

    „Ale děvče, to ses podívala špatně na cenovku, před tou padesátkou je ještě jednička, tahle rostlinka stojí sto padesát korun…“

    Řada zákazníků ztichla a dívka stála nerozhodně před pultem.

    „Ale tolik peněz já nemám…“ A po tvářích se jí začaly koulet veliké slzy.

    A najednou prodavačce blesklo hlavou, ale vždyť jsou ty Vánoce. A co je sto korun proti dětskému štěstí a radosti.

    „Jé, promiň, špatně jsem se podívala, přesně tahle květina stojí padesát korun, jen ty ostatní jsou dražší.“

    Podala dívce zabalený květináč a vysloužila si krásný dětský úsměv. Dívka si otřela rukávem slzy, zabalenou Vánoční hvězdu vzala opatrně do rukou, jako kdyby nesla zlatý pohár.

    Pak se ještě rozhlédla po krámku, plném lidí a květin.

    „Děkuju a přeju krásné Vánoce!“

    Odešla. Prodavačka si nenápadně otřela malou slzu v koutku oka a začala obsluhovat další zákazníky. A bylo to zvláštní, všichni lidé byli ještě více usměvaví a nejčastější věta při placení zboží byla: To je v pořádku, tu dvacetikorunu si nechte…



    Pomalu se začalo stmívat a prodavačka před nějakou dobou obsloužila posledního zákazníka, uklidila krámek, zhasla světlo a zamkla vchodové dveře.

    Už přestal padat sníh a světlo pouličních lamp se odráželo v bělostných závějích. Odkudsi ze vzdálené kostelní věže se ozýval zvuk zvonů, ale jinak bylo úplné ticho.

    Neměla to domů daleko. A pak si vzpomněla si na svoji malou zákaznici z odpoledne, mimoděk se usmála a v duchu jí ještě jednou popřála Šťastné vánoce…

    A najednou, přímo proti ní, se nad horami na obzoru jakoby protrhaly mraky a mezi ostatními na několik vteřin rozsvítila veliká a jasná modrá hvězda.

    Ano, Štědrý večer, chvíle zázraků a splněných přání…



    -----------------------------------------------



    MarketaR - Než přijde Ježíšek

    „Tak, děti, teď už jen musíme počkat, až zazvoní zvoneček. Pak budete vědět, že tu Ježíšek byl.“ Tatínek odložil příbor a spokojeně si pohladil plné břicho. Na stole před ním ležel talíř s kapřími kostmi.

                „Ale co když už tu byl a my ho neslyšeli?“ namítl Tomík a znepokojeně pohlédl směrem k obývacímu pokoji, tam, kde stál vánoční stromeček.

                „Nebo na nás zapomněl?“ strachovala se Klárka.

                Tatínek s maminkou na sebe pohlédli a tajemně se usmívali, což dětem jen přidalo další vrásku na čele.

                „Nesmysl.“ Dědeček vstal od stolu a nenápadně mrkl na oba rodiče. „Brzy ten zvoneček uslyšíte, ale musíte chvíli počkat. Bez trpělivosti to v životě moc daleko nedotáhnete. Pojďte, půjdeme do vašeho pokojíku a budeme Ježíška vyhlížet. A já vám k tomu budu vyprávět příběh, co vy na to?“

                Tomík s Klárkou se rozzářili, zato maminka s tatínkem se bůhvíproč zatvářili ustaraně.

                „Ne že jim zase budeš vyprávět sprosťárny,“ sykla maminka.



                Obě děti se usadily na posteli u okna a s očekáváním se zahleděly na dědečka. Ten si s předstíranou vážností odkašlal a uklonil se.

                „Jak jistě víte, děti, všechny moje příběhy, které jsem vám kdy pověděl, se opravdu staly. A tak je to i s tím, který vám budu vyprávět teď. Je o tom, jak jsem potkal tu nejskvělejší bytost na světě, vaši babičku.“ Klárka se zahihňala, když dědeček s rukama za zády začal přecházet po pokoji a doprovázel svůj příběh rozmáchlými gesty.

                „Byl jsem a pořád zůstávám umělcem, možná jsem vám ale ještě neříkal, že jsem se jako malíř už narodil. Kreslil jsem od té doby, co mi někdo jako malému škvrněti dal do ruky pastelku. A tak když se u nás ve škole objevila nová spolužačka a já se do ní okamžitě zamiloval až po uši, věděl jsem, že do téhle mise musím zapojit všechno, co mám. Rozumějte, tenkrát jsem nebyl takový fešák jako teď a vaše babička o mě sotva zavadila pohledem. Musel jsem na to jít chytře.“

                Dědeček si děti změřil lišáckým pohledem, a když se ujistil, že ho napjatě poslouchají, pokračoval:

                „A tak jsem začal malovat. To bylo taky jediné, co jsem tehdy uměl. Kdybych na ni měl promluvit, koktal bych a ona by si hned pomyslela, co jsem to za troubu. Ale když jsem vzal do ruky tužku a tancoval s ní po papíře, zvládnul jsem cokoliv. A co jsem maloval, ptáte se? Vaši babičku přece. Stejně jsem ji nemohl vyhnat z hlavy. Bylo mi tehdy patnáct let a vůbec poprvé jsem čelil pobláznění z lásky. Až tohle potká vás, budete chápat, jak jsem se cítil, jak se se mnou motal svět a jak mi ona připadala jako to nejkrásnější, co jsem kdy spatřil. To jsem se taky snažil namalovat.“

                Dědeček se odmlčel a chvíli se zdálo, jako by zapomněl, kde je. Pak se ale znovu otočil k dětem a mával kolem sebe rukama, jako by doopravdy maloval.

                „Kreslil jsem její obličej, její ruce, oči, pihovatý nos, její úsměv, kreslil jsem ji ve slunečním svitu a ve svitu měsíce, s duhou za zády a na pouti u stánku s cukrovou vatou. A každý ten obrázek jsem jí nepozorovaně prostrčil do její školní skříňky. Věděl jsem, že je našla. Mluvila o nich s kamarádkami a několikrát jsem je zahlédl v její aktovce. Ale proč jsem jí neřekl, kdo ty obrázky kreslí a proč? Protože jsem se bál, děti. Tak, tak, strach je do jisté míry dobrá věc, chrání nás, abychom si neublížili, ale většinou nás chrání až moc. Musíme se mu postavit, jestliže po něčem toužíme a on nám stojí v cestě. A já to udělal, ale trvalo to dlouho, než jsem se osmělil.“

                „Jak dlouho, dědo?“ zeptal se Tomík.

                „Skoro celý školní rok. Do té doby už vaše babička neměla kam ty obrázky dávat. Pokaždé, když jsem jí svůj nový výtvor hodil do skříňky, představil jsem si ji, jak se brouzdá svým pokojem plným listů papíru. Věděl jsem, že přišel čas. A tak jsem nakreslil poslední obrázek. Byla na něm ona a já a drželi jsme se za ruce. Rychle jsem ho prostrčil na obvyklé místo, abych si to náhodou nerozmyslel. A můžete hádat, co se stalo.“

                „Babička se dozvěděla, že jsi to ty, kdo kreslí ty obrázky,“ řekla Klárka.

                Dědeček ji laskavě pohladil po vlasech. Měly stejnou barvu, jako mívaly i ty babiččiny, než úplně zbělely.

                „Přesně tak. Den na to jsem otevřel svou skříňku a našel v ní taky obrázek. Musím říct, že vaše babička neuměla kreslit tak dobře jako já, ale tenkrát bych se rozpustil blahem, i kdyby mi poslala bůhvíjakou čmáranici. Byli jsme na něm já a ona, stáli jsme před školou vedle sebe, oba s aktovkami na zádech. A pod tím byl vzkaz: Počkej na mě po škole.

                „A nevymýšlíš si zase, dědo?“ zeptal se Tomík.

                „Já? No dovol,“ zhrozil se dědeček a šokovaně se chytil za srdce. „Říkám vám pravdu a jen pravdu. Ten den jsem s vaší babičkou promluvil poprvé a přesně od toho dne jsme byli nerozluční. A tak jsme se, milé děti, seznámili.“ 

                Dědeček se mírně uklonil a děti mu horlivě zatleskaly. A jako by Ježíšek čekal, až příběh skončí, v tom okamžiku se rozezněl zvoneček.

                „Už je tady! Už je tady!“ Tomík s Klárkou vyskočili a hrnuli se ke stromečku.     Dědeček však ještě chvíli zůstal v pokoji sám. Vytáhl z kapsy kalhot papír přeložený na čtvrtky, rozložil ho a dlouho se na něj díval. Ačkoli byl už celý umolousaný a křehký, stále na něm rozeznal dvě postavičky stojící před krabicí s nápisem ZŠ a skoro nečitelná slova napsaná úplně dole v rohu: Počkej na mě po škole.

                „Prý že si vymýšlím, věřila bys tomu?“ zamumlal. „Chybíš mi.“ 



    --------------------------------------------------------------------------------



    Vojtěch Matyáš - Max



    V dětském pokoji hrála tiše televize. Sedmiletý Ondra právě třískal autíčkem o koberec a koukal z okna na padající sníh. Najednou ho v televizi zaujala reklama. Popadl ovladač a zesílil hlasitost.

    „... Max! Tento robot na dálkové ovládání je nejlepší hračka, jakou si můžeš přát! Umí chodit, umí střílet. To musíš mít! Najdeš ve všech dobrých hračkárnách.“

    Ondra odhodil autíčko a vyrazil k obývacímu pokoji.

    „Mami, tati, chci toho robota na Vánoce!“

    „Cože?“

    „Je úplně velkej a umí střílet a chodit a je na dálkové ovládání a je červenej.“

    Rodiče jen nechápavě koukali. Nakonec z něho dostali, co vlastně chtěl.

    „Ale víš, že Ježíšek dává dárky jen hodným dětem?“

    „Hm-m,“ zkřížil ruce za zády a sklopil hlavu.

    „A hodné děti si uklízejí hračky, poslouchají rodiče, pomáhají i cizím lidem a tak dále?“

    „Budu moc hodně hodně hodně hodnej.“

    „Měl bys začít,“ řekla ironicky mamimka.

    „Jo, začnu.“

    Nasledujících několik dní pomáhal mamince se vším, s čím se dalo. Péct cukroví, mýt nádobí, uklidil si v pokoji a dokonce i vysával.

    Na Štědrý den nazdobili stromeček a maminka se rozhodla s Ondrou před večeří ještě projít venku. Kráčeli zasněženými ulicemi. Procházeli kolem uličky, kde se jeden postarší bezdomovec choulil u zdi a dechem si zahříval ruce. Ondra se odtrhl od matky a než ho stihla chytnout, byl už u něj.

    „Vám je zima,“ prohlásil vcelku zbytečně.

    Muž na něj koukal. Pak přikývl.

    „Maminka říkala, že mám být na cizí lidi hodný. Pojďte k nám, maminka udělala spoustu salátu,“ větu nedokončil. Chytla ho matka.

    „Vážně bych mohl?“

    „Promiňte, je mi líto...“ začala.

    „Ale mami, Ježíšek dává dárky jen hodnejm lidem. Nedostaneš od něj dárky. A já chci Maxe!“ rozbrečel se.

    Sváděla vnitřní boj. Pozvat naprosto cizího člověka do domu na Štědrý den, nebo zklamat vlastní dítě? To už radši pozve toho pobudu. Případně s ním manžel zatočí.

    „No, aspoň na večeři byste mohl. Ale něco si zkuste a dopadnete špatně.“

    „Nebojte madam, jsem hodnej člověk.“

    Když přišli domů, rodiče se ohledně toho incidentu trochu chytli, ale při večeři to na sobě nedali znát. Po večeři si otec vzal návštěvníka stranou. Budou se rozdávat dárky, jde tu o rodinu a tak, snad chápete.

    „Nebojte, půjdu,“ řekl tiše, a vytratil se. Pak se otec vrátil ke stolu.

    Asi za deset minut se ozval zvonek.

    „Že by to byl Ježíšek?“ obrátila matka se na Ondru. Tomu se rozzářily oči.

    „Kdepak, to byl zvonek u dveří. Jdu otevřít,“ prohlásil táta. Ondra seděl jako na jehlách. Nemohl se už dočkat na dárky.

    „Rodinó! Pojďte sem. Někdo nám tu nechal dáreček,“ ozvalo se z předsíně.

    Ondra vyběhl jako první. Otec držel v jedné ruce štěně a v druhé za zády zmuchlaný kus papíru.

    „Pejsek!“ Ten je krásnej!“ vzal si ho do náruče. „Budu ti říkat Max.“

    Na papíru bylo ve spěchu naškrabáno – „Děkuji za pozvání.“
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    lula - Poslední dárek

    Slunce už zapadlo a kolem se rozhostila tma nasáklá sváteční atmosférou. Větve stromů se prohýbaly pod letošní bohatou sněhovou nadílkou. Cesty byly zamrzlé jako nedaleký rybník, ať dělali silničáři, co mohli. Letos naválelo sněhu až ke kolenům, který nejdřív mírně odtál a pak zkameněl mrazy, které udeřily jenom pár dnů před Vánocemi.

    Právě proto v tuhle chvíli nebylo po vozech ani památky. Kde tu bylo vidět malé rodinky na procházce těsně před Štědrovečerní večeří. Děti se nemohly dočkat dárků a žadonily, aby se už vrátili domů. Maminky jim však pořád opakovali, že jestli nebudou hodné, Ježíšek jim nic nepřinese.

    „Pche, ten určitě,“ uchechtl se kolemjdoucí podivín. Měl vysokou štíhlou postavu zachumlanou do zimné modrobílé větrovky. Ramena měl nahrbené před mrazem a štiplavým větrem. Vypadal jako věšák na kabáty, když se tak loudal sám ulicí.

    Ve tváři pokryté několikatýdenním strništěm měl otrávený výraz a jizvu pod levým okem. Oči měl ledově modré, dech beroucí. Ale nikdo z lidí, které míjel, si toho nevšimli, protože měl sklopený pohled a díval se na zledovatělý chodník pod nohama.

    Zabočil do vedlejší uličky, která měla romantický medový odstín, který mu dávaly kulaté pouliční lampy. Osvětlovaly malou uličku, na které bylo asi tucet domů. Všem v oknech svítilo vánočné osvětlení. Měly uklizené příjezdové cestičky i chodníky. Prostě dokonalá idylka.

    Muž se zastavil u prvního domku, před kterým stál sob velikosti bernardýna a třpytivě svítil na všechno kolem sebe.

    „Amerika. Vleze všude. Neskutečné. Tohle má být jako symbol Vánoc? Tohle přerostlé štěně?“ Reptal dál, když vcházel na příjezdovou cestičku. Okna v domě byla prázdná a tichá. Jenom v jednom bylo vidět záblesky světélkujícího vánočního stromku.  Další z rodin, která se šla projít před večeří.

    „Aspoň to. Nerad bych sem lezl přes komín v noci, jako to dělá Berry,“ řekl si pro sebe muž tiše. Pozorně si prohlédl okolí a obešel dům. Ze zadní strany, tak aby ho nezachytil žádný nežádoucí pohled šmírující sousedky, se opřel o zeď domu a jako kapka, která padne do vody, s ní splynul.

    Ocitl se uvnitř malého naklizeného domku, tichého jako ulice před ním. Vevnitř voněl čerstvě smažený kapr, skořice a hřebíčky. Lehounce našlapoval těžkými botami ponurou chodbou, až se ocitl v prostranném obýváku, kterému vévodila dvoumetrová jedlička. Byla zdobená bílými řetězy, skleněnými anděly a zářila ledově zbarvenými led-žárovkami.

    Pod stromkem už čekala kupa dárku zabalených v pestrobarevných balících papírech, převázaných zlatou mašlí.

    „No přiznej, tady už nemám co dělat. Co tohle děcko může ještě dostat? Určitě tady má všechno, oč jen požádá,“ řekl muž nahlas a při tom se díval do bílého stropu.

    Nečekal na odpověď a z ramen si složil nevelký ruksak. Na první pohled nebyl ničím zvláštní, přesto však ukrýval velké tajemství.

    Muž rozepnul přezky a otevřel batoh. Rukou vyštípanou od mrazu zašmátral v jeho hlubinách. To, co tam našel, nemohl vyndat jednou rukou, a tak do něj zabořil i druhou. Vyndal fotbalový míč. Ničím výjimečný, bílo-černý míč.

    „Mičuda? To je všechno? To mi chceš říct, že tihle rodiče nevědí, že jejich harant chce hrát obyčejný fotbal? O čem jsou tyhle tvé svátky, to mi prosím tě vysvětli.“ Opět nečekal na odpověď, jen zakroutil hlavou a podíval se na míč. Chvíli si s ním pohrával v rukou, a pak přes něj přešel levačkou, jako zkušený kouzelník.

    „Abrakadabra,“ hlesl s pompézností baviče, když míč jedním ladním pohybem ruky zabalil do zlatého balicího papíru. Pak ještě cvrnknul na vrch rudou mašli a bez štipky citu ho hodil pod stromek na hromadu dárků.

    Zvedl se z kolenou a oprášil si pozlátko z kalhot, kterým byla pokrytá zem pod stromkem.

    „Jako past na veverku,“ postěžoval si a spěšně mávl rukou, aby zahladil stopy.

    Stejným neslyšným způsobem, jak do domu vniknul, tak z něj i vyšel ven. Po neznámém tajemném muži v domě nezůstala ani památka. Jenom ten míč. Stejně jako v každém domě, který ten den navštívil. Jeho návštěva pokaždé zůstala bez povšimnutí. Zbyly po něm jenom dárky pod vánočními stromky.

    Jeho kroky vedla cizí ruka a jemu to vůbec nepřekáželo. Byl na to zvyklý. Bezmyšlenkovitě kladl jednu nohu přes druhou a nechal se vést k dalšímu domu. Cítil, že jeho úloha se chýlí ke konci. Byl v nevelkém dvoupodlažním domě na kraji města a opět rozepínal přezky svého batohu. Rukama uchopil špic ze sklolaminátu a silně zatáhl. Chvíli se s dárkem pasoval jako se zarputilým sumcem.

    „To si děláš srandu? Venku je půl metrů sněhu a já se tady tahám s kajakem?   Do prdele práce. Že já se mu na to nevykašlu. Mám to já zapotřebí?“ Začal hlasitě nadávat, když se mu nedařilo vtěsnat dárek pod malinkatý umělý stromek, kterého jehličky vypadaly jako rozevřené spinky.

    Hned vedle něj začala stolní lampa mírně poblikávat, jako když kolísá napětí. „Neblikej tady na mě těmi světly, nejsem tele uprostřed cesty,“ obořil se na lampu, která se rázem rozsvítila silnou bílou září. Naštvaně mávl rukou přes kajak, čím ho zabalil do světle zeleného balicího papíru.

    „Tak si ho užij, doufám, že se někde pořádně vykoupeš,“ uchechtl se a ještě k němu přihodil malou panenku pro mladší sestru.

    „Aspoň že mi zůstává už jenom poslední dům,“ ulevilo se mu, když opět nevrle vykročil po zledovatělém chodníku napříč ulicí. Než došel k poslednímu domku, dvakrát uklouzl a jednou sebou praštil do velké závěje u cesty.

    Celý zpocený a promočený od sněhu došel k malému domku, který pozůstával ze tří pokojů. Měl šikmou střechu a vstupní dveře s klepadlem, na kterých vysel jednoduchý hezký adventní věnec. Byl z borového jehličí a šišek a moc hezky voněl.

    Pozorně se zadíval na dům a hned věděl, že v domě někdo je. Je to ta malá holka, Lujza. Je nemocná, a tak ji maminka nechala doma. Když pořádně natáhl uši, uslyšel jí klidně oddechovat v jejím malém pokojíku hned vedle kuchyně.

    „To zvládnu,“ řekl si pro sebe a tiše, jak jen dovedl, vstoupil do domu.

    Obývák byl malý, jednoduše a levně zařízený. Osvětlovaly ho jenom barevné světélka z malého vánočního stromku, který stál u okna. Pod ním bylo tak žalostně málo dárků, že mu to skoro přišlo líto. Věděl, že v domě jsou celkem tři děti. Pod stromkem byly tři balíčky a on věděl, že v každém jsou ručně pletené svetry, palčáky, šála a čepice. V jednom, tom nejmenším, měla čepice i bambuly. Ten určitě patří Lujze. Té malé cácorce. Byla tak odlišná od nevlastních sourozenců. Přesto v tomhle domě panoval klid a láska.

    Najednou ucítil něčí přítomnost. Zamrazilo ho v zátylku a rychle se otočil. Spatřil, jak se na něj dívá malá holčička v dlouhé noční košili. V ruce držela oblíbenou panenku. Moc dobře si pamatoval, jak jí před pár lety na stejném místě balil do kostkovaného balicího papíru. Nikdy by to nikomu nepřiznal, ale potěšilo ho, že jí má pořád u sebe.

    „Hele mrně, koukej zalehnout. Tady nemáš co dělat! Jsi přece nemocná. Proto tě mamka nechala doma,“ obořil se na Lujzu.

    „Kdo jsi? Nevypadáš jako Ježíšek ani jako Santa,“ prohlížela si ho zkoumavým pohledem bez špetky strachu. Popotáhla malinkatým nosíkem, a utřela si ho do rukávu košile.

    „To nemáš kapesník?“ Pokračoval stejným příkrým hlasem, když postřehl, co udělala.

    „Všechny jsou už mokré,“ odvětila smutně. Pak ale rázem zpozorněla a podívala se za záda neznámého pána. „Ty všechny si přinesl?“ Očka se jí rozzářila a úsměv rozjasnil její tvář.

    „To víš, že ne. Ty jsou od mamky. Já nenosím svetry,“ řekl nafoukaně a začal rozevírat přezky na svém ruksaku.

    Lujza mírně zesmutněla, zase svetr. Moc dobře ví, že maminka nemá penízky nazbyt, ale přesto, tak moc si přála domeček pro panenky. Doufala, že Ježíšek jí ho přinese. Ale tenhle podivný zarostlý a mírně páchnoucí pán, nevypadá na Ježíška. Dokonce ani na Santa Clause, který nosí dárky v Americe.

    „Ne, děvenko. Nejsem ani ten ani onen,“ odvětil, když uslyšel její myšlenky. „Lidi mi dávají spoustu jmen, ale ve skutečnosti nemám už žádné. Nejsem hodný dědeček ani prťavé děcko, kterému dělá radost nosit dárky.“

    Lujze se tenhle pán zamlouval čím dál míň. Přesto si však nemohla pomoci. Něco na něm bylo tak zvláštní, tak výjimečné: „Tak kdo teda jsi? A co tady děláš?“

    „I když bys to neměla vědět, přinesl jsem ti tohle,“ řekl a vyndal z batohu překrásný domeček pro panenky. Postavil ho pod stromek a zabalil do balicího papíru. Vedle něj ještě položil nový basketbalový míč pro brášku a kuchařskou knihou pro sestru.

    Když se koukl pod stromek, byl o něco spokojenější. Přesto ho ale právě v tuhle chvíli mrzelo pravidlo: Jedno dítě, jeden dárek. Tolik domovů dnes navštívil. Tolik dětí dostane takovou kupu dárků a tihle tři jenom jeden.

    „Nevypadáš, že by tě nepotěšilo, že’s nám přinesl dárky,“ poznamenala Lujza, když spatřila spokojený výraz na mužově tváři. Ten se vzápětí zachmuřil a koukl na ní.

    „To víš, že mě to otravuje. Každý rok. Rok co rok se trmácet touhle krajinou bez povšimnutí a bez jakékoliv vděky.“

    Lujza nabrala všechnu odvahu, přitáhla si panenku blíž k tělíčku a podešla k muži. Stoupla si na špičky, aby na něj dosáhla a pro jistotu se ještě přidržela jeho ramena. Políbila ho na pravou tvář, zarostlou ostrými vousy a řekla tiše: „Děkuji. Za mě i za mé sourozence. A také za mámu. Určitě je tak smutná, protože neušetřila dost peněz na dárky.“

    Muž zůstal vyjeveně civět před sebe. Už tak dlouho se ho nedotkla lidská ruka. Už tak moc dlouho ho nikdo nepolíbil, ani mu nepoděkoval. Dotkl se políbené tváře, která ještě pořád mírně hřála.

    „To já ti děkuji,“ hlesl tiše.

    „Ale něco nechápu,“ začala Lujza směleji. Muž převrátil očima: „Jen se mě neptej na soby a zázrační sáně. Ty nemám. Nelezu do domů přes komín ani nejím cukroví. Jak vidíš, nenosím červené kvádro ani neříkám: Hou, hou.“

    „Tohle jsem neměla na mysli. Spíš mě zajímalo, když nosíš dárky, proč na tebe dospělí nevěří?“ Zeptala se a sedla si na zem pod stromek, jako kdyby čekala na vánoční pohádku.

    „V tom je právě ten podvod. Já tady oddřu všechnu práci a nečeká mě žádný dík, protože můj drahý nadřízení to tak vymyslel. Vaši rodiče si myslí, že tohle všechno nakoupili oni. Tvá mamka si nebude pamatovat, že na tenhle domeček pro panenky neměla peníze.,“ řekl muž naštvaně.

    „Tak proč to děláš, když se ti to nelíbí?“  Kroutila hlavou.

    „Pro Boha přece, toho holomka. To on mi nabídl tenhle job. Nabídl, pche. Vlastně to ani nebyla nabídka, já neměl na vybranou. Je to spíš trest, za jednu jedinou chybu,“ začal kolem sebe rozhořčeně rozhazovat rukama.

    „Ty roznášíš dárky za trest? Co je to za trest?“

    „Kdybys to dělala tak dlouho jako já, neptala by ses. Navíc je tady něco, co dělá tuhle práci mým trestem,“ muž si sedl vedle Lujzy a zamyšleně se díval na světélkující stromek. Najednou měl nutkavou potřebu se někomu svěřit. Už tak dlouho si nepopovídal s živou bytostí. I když je to jenom malá holka. Bůh mu už taky dávno nic neřekl. Jen poblikává jako pokažená neonka nebo jinak vyjadřuje svůj nesouhlas.

    „Kdysi dávno, když jsem ještě nedělal tohle,“ začal jako stařičký vyprávěč, „chodil jsem po tomhle světě docela rád. Střežil jsem vás lidi před nebezpečím. Pak jsem ale podkal jednu ženu, krásnou ženu. Otěhotněla a Bůh mě za to potrestal. Vzal mi vzpomínky na ní a já teď nevím, které z dětí, které obdarovávám, je moje.“

    Muž se odmlčel. Na tváři měl smutný pohled a jeho ledově modré oči se zasklily. Pozapomněl se a ztratil pojem o čase. Před tím než si tady sedl, moc dobře věděl, jak málo času mu zbývá.

    „Lujzo, co se tady děje?“ Proťal tíživé ticho vystrašený ženský hlas.

    „Maminko, tenhle pán nám donesl dárky. To on nám je nosí každý rok. Ne Ježíšek ale on,“ vykřikla šťastně Lujza a šla obejmout mamku, která stála ve dveřích.

    Muž se polekaně postavil a stanul tváří v tvář ženě a jejím dětem. Když se podíval do těch kaštanových očí, jeho srdce proklál hřejivý cit, který už necítil tak dlouho. Jeho mysl se rozjasnila a otevřela se jako kniha.

    „Markusi,“ řekla tiše maminka. Bylo to už tolik let, co ho viděla naposled. Kolik vlastně? Ne, ví to zcela přesně. Pět let. Ten den, když mu řekla, že je těhotná, ho viděla naposled.

    „Marie,“ hlesl, když jeho mysl zasáhly všechny ztracené vzpomínky. Najednou si uvědomil, že práci, kterou si myslel, že dělá už celá staletí, dělá jenom pár let. Jeho oči padly na Lujzu. Až teď si všiml ty její očka. Tak křišťálově modré, stejné jako ty jeho. Jeho srdce se na setinu vteřiny zastavilo a prozřelo.

    „Poslední dárek, příteli můj, patří tobě,“ ozval se mu v hlavě známy nadpozemský hlas. 



    -----------------------------------------------------------------



    Salma Blanco - O Ježíškovi

    Jednou, bylo to zrovna takhle před Vánoci, se Ježíšek rozhodl, že se podívá, jak to vypadá na světě. Když to tak udělal naposledy, nedopadlo to zrovna nejlíp, pravda, ale od té doby se toho určitě hodně změnilo. Alespoň v to doufal, když se tak snášel na bílém obláčku, a přemýšlel, kde tentokráte přistane. Do poslední chvíle váhal mezi Kuala Lumpur, Copacabanou a Jekatěrinburgem, ale nakonec si vybral jedno takové město uprostřed Evropy. Nějakou Prahu nebo tak nějak.

    Město svítilo do noční tmy spoustou barev, čnělo k nebi stovkami věží a věžiček a celkově z té výšky působilo moc pěkně. Tady určitě budou fajn lidi, pomyslel si Ježíšek, a jak už to tak uměl jen on, zhmotnil se zčista jasna uprostřed vánočního jarmarku na Staroměstském náměstí. Jenomže to neměl dělat. V tu ránu do něj strčil nějaký chlápek v divném kacafraku s nápisem ADIDAS, polil Ježíškovi sváteční kabátek vánoční polévkou, co byla zadarmo, a zabručel:

    „Co se tady motáš, vole. Sem to kvůli tobě vylil, krucinál. Teď abych šel do tý blbý fronty znova. Dědku jeden pitomej.“

    Ježíšek zamrkal, zbledl, zrudl, polkl a honem se otočil, aby tomu podivnému individuu zmizel z očí. Jenomže tentokráte zase narazil do slečny, která měla tak dlouhé umělé řasy, různě barevné nehty na rukou, a na tváři spoustu barvy připomínající drcenou cihlu, že snad ani nemohla být božím stvořením. Slečna vyjekla a polila Ježíškovi kabátek, pocmrndaný vánoční rybí polévkou, ještě i vánočním punčem.

    „Jéžiš, se picnu. Nó a mám po ptákách. Dědo, helé, běžte domů mazat si bolavý klouby opodeldokem a nepřekážejte tady, jó?“

    Ježíšek jí sotva rozuměl, ale z výrazu její tváře pochopil, že je slečna pěkně naštvaná a tak zamumlal omluvu a honem hledal, kudy by unikl.

    Ale nebylo to tak jednoduché. Všude kolem zběsile pobíhali lidé, vláčeli v rukou spoustu igelitových a papírových tašek a balíčků nebo do sebe honem honem ládovali vánoční polévku, co byla zadarmo, a popíjeli vánoční punč, co byl za peníze a brebentili snad všemi jazyky světa.

    A co bylo nejhorší, v očích lidí kolem sebe viděl Ježíšek stejný výraz, jako měl dav v Galileji, když se chystal ukamenovat Máří Magdalénu.

    K dovršení všeho toho zmatku nad tím lidským mumrajem a šílenstvím vyřvávaly reproduktory vánoční koledy.

    Pěkně to s Ježíškem zatřáslo, jen co je pravda. Než se konečně vymotal z davu, byl celý upatlaný, uválený, pošlapaný a zmordovaný hůř, než když se naposledy vláčel s křížem na Golgotu.

    „A to mám právě dneska narozeniny,“ zamumlal si pod vousy, když unaveně dosedl na schody chrámu zasvěceného jeho máti. „Maminko, ty to vidíš!“ Zvedl umolousanou tvář k věžím nad sebou a potom si znechuceně odplivl do prachu. Cháska jedna zlovolná!

    „Tatínku můj Bóže, cos to dopustil! Takhle to lidstvo dopracovalo? Kvůli tomuhle jsem umřel? Vždyť to měla dneska být oslava mých narozenin! Tak proč mi nikdo nepopřál, neusmál se na mě, nepodal mi ruku? Asi mě zkrátka nepoznali,“ řekl si Ježíšek nakonec a tichounce se, nikým neviděn, rozplynul.

    A tak se stalo, že ten rok Ježíšek prostě zmizel a vůbec nikdo si toho v tom vánočním frmolu a zmatku nevšiml.

    A kam že se Ježíšek ztratil? No, neměla bych, pravda, prozrazovat jeho tajemství, ale náhodou jsem se doslechla, že ho viděli mizet směrem do souhvězdí Draka. Konkrétně snad ke galaxii NGC 6789 a slyšeli ho mumlat si cosi o tom, že tam to snad jeho nebeský otec ještě nestihl zamořit tím strašlivým plemenem – člověkem.

    Tak snad i on prožil šťastné a veselé. 
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 699
    Konečně se mi v tom povánočním šílenství podařilo přečíst všechny povídky, takže můžu přispět svým komentářem. wink

    Jerry: Jako vždy výborné, tentokrát nezvykle emocionální. wink O Vánocích se k sobě lidé mají chovat hezky, nehledět na peníze a dělat dobré skutky, a vlastně nejen o Vánocích. Tvoje povídka tohle sděluje bez nějakého morálního vnucování, hezky přirozeně, a nechává na čtenáři, aby si udělal vlastní názor. Což je super. smile

    Vojta: Tentokrát trochu delší miniatura, u které mi nejdřív tak trochu nedocházela pointa. Ale neboj, pak mi to konečně zapálilo. laugh Přesto jsem měla pocit, že to s pointami a překvapivými závěry umíš mnohem líp. Jinak nemám co vytknout, hezky to odsýpá bez zbytečné omáčky okolo, tak jak to umíš nejlíp. wink

    lula: Zajímavá zápletka s ještě zajímavějším koncem. Sem tam se v povídce objeví trochu kostrbatější výrazy nebo chybky, ale i tak máš můj obdiv, jak dobře zvládáš psát v cizím jazyce. smile Mám jen maličkou poznámku - možná bych na začátku omezila popisné pasáže a spíše posílila závěr, aby vynikla pointa. Jinak skvělý vánoční příběh. smile

    Salma: Lehkost, vtip a ironie ve výborném salmovském mixu. laugh Chudák Ježíšek, že ten se vůbec do té Prahy vydával. Líbí se mi, jak hezky vtipně a ironicky komentuješ dnešní přístup lidí k Vánocům - uspěchanost, nervozitu, přeplněné obchody a ulice, reklamy ze všech stran. Ale trochu mi nejde do hlavy, proč je Ježíšek stařec (i když každý si ho asi představujeme jinak). wink
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jé, já jsem nešílel, ani před, ani po Vánocích...laughlaugh Spíš jsem si vychutnával dny volna...

    Ale fajn, Markétka to načala, v podstatě  asi napsala moje názory.

    Svoji povídku hodnotit nebudu, jen na okraj, prvotní nápad vznikl ve čtyři ráno vleže v posteli... Ale už jsem měl rozepsáno něco jiného, z jiného soudku, ale taky emocionální... Nápad si nechávám v záloze. Jinak díky za krásné hodnocení, myslím, že jsi vystihla to, na co jsem myslel, úplně beze zbytku. A tahle povídka se psala opravdu lehce. Hlavně že se líbí a že jsem to s těmi city moc nepřehnal.

    A povídka Markétky, to je vlastně takové pohlazení. Nápad, zpracování a příjemná pointa, všechno hraje dohromady. Připadá mi to opravdu psáno lehkým perem a z radosti ze psaní.

    Od Vojty bych něco podobného ani nečekal, jako by to ani nebyl jeho styl. Ale příjemné a a milé. Asi bych trochu učesal pár kostrbatě vystavěných vět, ale zase, nápad je skvělý a pointa překvapivá a milá. Šikovný chlapec, ten Vojta, zase předvedl něco jiného!

    Lulo, dobrý, překvapila jsi! Hezky se to čte, jsi šikovné děvče!  Zase, povedený námět vyprávět o pánovi, který v zastoupení Ježíška rozdává dárky je skvělý, pár chyb tam je, ale v pohodě. Třeba - Muž převrátil očima, nebo jeho ledově modré oči se zasklily. To jsou trochu nečeské výrazy. A pointa na konec, to je opravdu bomba. Jinak souhlasím s Markétkou, že proškrtání a zkrácení by povídce hodně prospělo.

    A Salma, to je mimo diskusi. Fakt, její dílo bych poznal i bez podpisu. A snad nejkrásnější věta, která mne opravdu pobavila: A co bylo nejhorší, v očích lidí kolem sebe viděl Ježíšek stejný výraz, jako měl dav v Galileji, když se chystal ukamenovat Máří Magdalénu. Myslím, že jsi asi byla často zákazníkem supermarketů v předvánoční době a odpozorovala jsi to... Ale vtipné, ironické a šikovně napsané.

    Takže, jak vidno, kvalita převážila nad kvantitou, workshop se vydařil, zase jsme se vyřádili! laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Taky jsem vám všem chtěla poděkovat za výborné povídky, nějak jsem nestihla dřív napsat komentáře, tak snad alespoň ve zkratce teď. Dojaly mě všechny / kromě té od Salmy, která to neměla v záměru smile /.

    Jerry: tentokrát tomu ani nadpřirozené postavičky nechyběly a bylo to moc prima, krátké, jednoduché, přímočaré.

    Markéta : Krásný příběh, krásně napsané. Jediná poznámka: Ze zkušenosti s dětmi a čekáním na Ježíška bych ten příběh zasadila časově do vánoc někam jinam. Alespoň moje děti by určitě nedokázaly ve chvíli, kdy jsou celé nedočkavé, co najdou pod stromečkem, poslouchat podobné vypravování. Možná při výrobě bramborového salátu?? smile wink

    Lula: Výborný příběh, moc mě bavilo to číst a těšila jsem se, co z toho bude. Krásná pointa. Začátek bych jen lehce prokrátila.

    Vojta: No teda, to jsem koukala, co jsi vykouzlil. Skvělý příběh, potěšily mě některé detaily. Zase jen, píšu ti to pořád dokola, malinko učesat a bude to úžasný.

    Naštěstí, plnou dojetí z vašich příběhů, mě do reality vrátila Salma. smile Trochu dost skepse, provedení jako vždy excelentní!




  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Pardon za zpoždění :)

    Jerry: úplně si ten příběh umím zasadit do květinářství, které jsme mívali ve městě. Pro mě to kombinuje dvě věci, které se mi staly – jednou mě zastavili a hned zase pustili policisté ČR, když jsem se jim při kontrole rozbrečel, protože jsem nevěděl, jestli mě za tu jízdu na kole po chodníku zavřou do vězení (byl jsem ještě malej, tak co :). A jednou když mi prodavačka v hračkárně slevila korunu abych si mohl koupit plastovou formuli za 33 korun, které jsem měl u sebe.

    MarketaR: u tohoto dílka jsem si trochu pobrečel. Kouzelné.

    Lula: a tady jsem brečel regulérně. Začátek se mi trochu hůře četl, pak jsem se do toho ale dostal a musím ocenit skvělý nápad.

    Salma: tady nějak nevím co napsat, je to tak reálné, až to děsí :)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.