Sklad

masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
upraveno 30. říjen 2013 v Dlouhodobé projekty
Přemýšlela jsem, co bych letos jako malý dárek dala k vánocům mým spolužákům. Před rokem jsem nazpívala cédéčko, před dvěma lety jsem pletla košíčky z papíru. A když jsem přemýšlela, co bych jim dala letos, napadlo mě: Proč nenapsat každému povídku?

A tak jsem se rozhodla. Protože bych ve svých spolužácích taky ráda probudila aspoň špetičku spolupráce, rozhodla jsem se pokračovat v tématu, které jsem začala povídkou Sklad a zamyslela jsem se, co se tam tak dalšího mohlo stát. Takže tady v tomhle vlákně si budete moci přečíst moje vánoční dárky kamarádům. A já jen doufám, že se vám to bude líbit a já je pak budu moci dát svým spolužákům s pocitem, že jsem odvedla aspoň trochu dobrou práci.
Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

Komentáře

  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Sklad - jak to všechno začalo

    Zatímco lidé hledají cestu k nesmrtelnosti, my hledáme způsob, jak se stát živými. Mně se to povedlo jako prvnímu.

    Vyrobili mě v šestnáctém století někde na území dnešní Francie a jen pár týdnů poté jsem byl věnován jako ocenění statečnosti jednomu šlechtici, ani nevím, jak se jmenoval. Ale pamatuji si, že jsem během šestnáctého století procestoval západní Evropu a o století později mě mí rychle se střídající majitelé protáhli po všech koutech Asie. Když se to vezme kolem a kolem, ale ne zas tak moc okolo, procestoval jsem za svůj život celý svět. Konečně jsem se první den druhého tisíciletí dostal do Česka a zakončil svou pouť po světě.

    Netušil jsem, jaký následek tohle bude mít, ale překvapil mě příjemně. Sotva jsem se dostal přes hranice, doopravdy jsem oživl. Mohl jsem se sám pohybovat, dokonce mluvit. Najednou jsem nebyl věc, ale bytost – až na to, že jsem to musel střežit jako tajemství, protože kdyby se někdo dozvěděl o mluvící památeční medaili, mohl se hned jít zahrabat.

    A tak jsem se v kapse mladého profesora zeměpisu dostal do Prahy. Vychutnával jsem si každou chvilku, kdy jsem byl sám a mohl dělat to, co mi přinesl život.

    Profesor měl jednu zálibu, sbíral propisky ze všech zemí světa. V tu chvíli mě to nenapadlo, jenže pak jsem spatřil tu krabici a v ní přes dvě stovky propisek. Když od jednoho jeho známého přišla poslední, s napětím jsem očekával, co se stane.

    Měl jsem pravdu a díky tomu jsem získal spoustu nových přátel ze všech zemí světa. Žádná z propisek sama o sobě celý svět neprocestovala, ale dohromady tvořili skupinu – a to na obživnutí stačilo. A nejen na jejich. Během jednoho dne se k životu probudily snad všechny věci v profesorově bytě a já nestačil valit oči. Kdybyste viděli všechny ty párty, které jsme pořádali, když byl profesor na cestách, valili byste oči i vy.

    Ale přesto, jak šťastní jsme byli, osud nám nepřál. Jednou vzal profesor krabici, zalepil ji páskou a rozhodl se ji odvézt do starého skladu nepotřebných věcí. Nechápal jsem proč, protože mu vždycky na jeho malé sbírce záleželo.

    Nechtěl jsem opustit jediné přátele, které jsem za svůj život získal, a proto jsem vyskočil profesorovi z kapsy a schoval se do krabice s propiskami.

    „Proč to děláš? Zbláznil ses?“ zeptala se ihned přidušeným hlasem moje nejoblíbenější propiska – byla z Austrálie.

    „Přesně! Vždyť si můžeš žít u profesora v bytě. My budeme zavřený někde v pitomým skladu,“ přidala se Američanka.

    „A k čemu by to bylo, kdybych tam byl sám?“ odpověděl jsem otázkou a všechny propisky ztichly. Pochopily. Protože zatímco ony žily všechny pohromadě, já jsem byl sám.

    Radši jsme dál nediskutovali, aby náhodou profesora nenapadlo se do krabice podívat. Zastavili jsme na okraji města. Všude byla tma, ticho a z nebe se právě začaly snášet první letošní sněhové vločky. Položil nás pod stříšku před vrata skladu, jak jsem zjistil, když se mi podařilo vykouknout malou dírkou v krabici.

    Osaměli jsme, ale stejně jsme se neodvažovali promluvit, kdyby kolem někdo procházel.

    Strávili jsme tam celou noc. Sněhové vločky pomalu ale jistě rozmáčely krabici kolem nás, až jsem měl strach, že se protrhne. Naštěstí izolepa, kterou profesor krabici oblepil, udržovala karton nejen ve správném tvaru, ale některé části i trochu v suchu. Sledoval jsem, jak vločky tají, sbírají se na okraji mého malého kukátka a nakonec stékají po stranách a na silnici vytvářejí miniaturní potůčky.

    Ráno jsme zaslechli auto přijíždějící naším směrem. Vystoupil z ní nějaký muž, kterého jsme později poznali jako dlouholetého a jediného správce skladu. V kapse našel klíče, nohou krabici odsunul o pár metrů stranou, odemknul a otevřel vrata skladu.

    Nenamáhal se, aby nám našel nějaké přívětivé místo, a prostě krabici položil na zaprášenou polici. Pak se rozhlédl po skladu, zkusil, jestli funguje světlo, a prostě zmizel.

    Čekali jsme asi pět minut, abychom se ujistili, že se nevrátí a společnými silami se nám podařilo otevřít krabici. S pomocí dvou propisek jsem vyskočil na polici a rozhlédl se kolem. Jedním ze čtyř malých okének už dovnitř začaly pronikat první sluneční paprsky a já pomalu rozeznával obrysy krabic, skříní a polic ve skladu.

    „Nic zajímavého,“ houkl jsem, aby mě propisky slyšely.

    Trvalo jen pár minut, než se všechny dostaly z krabice. Ve skladu bylo už dost světla, abychom si ho mohli celý prohlédnout. Kolem tří stěn se až k několik metrů vysokému stropu tyčily police plné krabic. Zbytek věcí se bez řádu povaloval na zemi.

    „Je vidět, že sem nikdo moc nechodí,“ poznamenala Britka.

    „Hlavně se o to nikdo nestará.“

    „Aspoň budeme mít pro sebe dost prostoru.“

    Zavrtěl jsem se. Na něco jsem čekal, a když už jsem měl strach, že to nepřijde…

    „Hej vy tam! Mohl by mi prosím někdo objasnit, jak je možné, že se můžu hýbat a mluvit a prostě, že žiju?“

    Otočil jsem se po hlase a spatřil obrovského plyšového tygra, jak se k nám po krabicích a nejrůznějších krámech snaží vyšplhat.

    „Jen počkej. Rád bych to řekl všem najednou.“

    A všechny věci ve skladu začaly pomalu ožívat.
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Vtipné, ty prostě nezklameš a tvoje fantazie je obdivuhodná. Málokdo umí z obyčejných věcí udělat hrdinu svého příběhu, aby to bylo čtivé a akční.

    Prostě šikovné děvče.wink

    Jen si trochu zašťourám, spíš v legraci. smile

    Opravil bych asi slovo - propisky - to je výraz, který se sem nehodí, použil bych asi tužky, nebo pera, nebo propisovací tužky, eventuálně použil něco jiného. A pak slovo izolepa, asi bych dal spíš lepící páska.

    A ještě maličkost. Musíš být skvělý parťák, protože já, ač jsem prošel několika školními třidami, nezažil jsem, že by si někdo dal tu práci a rozdal svým spolužákům vlastnoruční, ani jiné vánoční dárky...  To tedy oceňuji!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    To je opravdu milé, že jsi rozpracovala dál téma skladu! A jako dárek rozdávat povídky- no, opravdu jsi úžasná! laugh

    Tak co, máš tam ještě nějakou další? U mě teda stále vede nepřekonatelný postřelený zajíček, ale opravdu jsem zvědavá, co dalšího vykouzlíš do té série.


  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285

    Děkuji, Jerry i Lucko za tak pozitivní reakce. S těmi propiskami uvidím, asi by to chtělo změnit smile A jako poděkování přikládám další pokračování. Je až s podivem, jak lehce se občas něco takového dokáže psát. Každopádně jsem na tuhle kapitolku hrdá z trochu jiného důvodu - jedná se o první povídku, kterou jsem nejdříve celou napsala na papír do sešitu a až pak přepisovala do počítače laugh

     

    První fotbalový zápas

    Podařilo se mi dostat se na nějaké vyvýšené místo a rozhlédl jsem se po skladu. Hned jsem si uvědomil, že je tady až moc věcí a že se svým hláskem nemám šanci všechny překřičet. Ožívající plyšáci, předměty denní potřeby, kladívka, hřebíky, spousta hraček a ještě všechno další možné se tlačilo přes sebe a snažili se ke mně přiblížit. Chtěli vysvětlení.

    Podíval jsem se na plyšového tygra pod sebou a dostal nápad. Seskočil jsem mu na záda a vyšplhal se mu k uchu. Nebyl nadšený, že se na něm snaží udržet starodávný medailon.

    „Potřebuji tvoji pomoc,“ zakřičel jsem mu do ucha. „Mohl bys zařvat a donutit všechny, aby byli zticha?“

    Tygr zakýval hlavou tak prudce, že mě shodil do krabice plné polystyrenových kuliček, které zakrývaly indiánskou dřevěnou masku. Když mě spatřila, vykulila na mě obří zelené oči. Kdybych mě srdce, nejspíš bych dostal infarkt. Tygr se na mě omluvně podíval a pomohl mi dostat se na nejvyšší poličku regálu. Pak zařval a všichni ztichli.

    „Přátelé,“ řekl jsem tak nahlas, jak jsem jen dovedl a všechny oči se otočily na mě. „Nejspíš se divíte, jak je možné, že se můžete pohybovat, mluvit a vůbec, že jste naživu. Já vím, jsme přece jenom věci, tohle pro nás není přirozené. Všechno se děje díky mým nejlepším přátelům, těmhle propiskám. Každá je z jiné země světa a dohromady mají sílu k oživení vás všech tady ve skladu.“

    Spokojeně jsem se rozhlédl po zmatených tvářích, ale spokojenost mi dlouho nevydržela.

    „A co teda budem dělat?“ ozvalo se z davu.

    Takovou reakci jsem nečekal, přece jenom jsem myslel, že budou nadšení.

    „Můžete přece dělat, co budete chtít. Můžete si užívat a bavit se. Můžete žít.“

    „Ale my to neumíme, chápeš?“ zavrčel někdo zprostřed chumlu plyšáků. Inspiroval mě tím.

    „Tak dobře, něco vás naučím. Jmenuje se to fotbal a je to jedna z nejoblíbenějších her na světě. Na začátek postačí, když se všichni shluknete u stěn a někdo větší odsune všechny krabice, co jsou uprostřed, ke kraji. Budeme potřebovat hodně místa. A taky sežeňte něco kulatého.“

    Můj první požadavek začali plnit rychle a relativně správně. Dokonce se jim podařilo většinu krabic naskládat tak inteligentně, že se na ně mohli posadit všichni pozorovatelé, kteří kvůli své velikosti nemohli přispět při práci. Bohužel můj druhý požadavek nepochopili – a vlastně ani nemohli, když nikdy neviděli, s čím se hraje fotbal.

    Dvě velké panenky s růžovým poníkem, který měl neustále v puse dudlík, dokutálely doprostřed skladu obří diskokouli.

    V rohu skladu jsem spatřil hlásnou troubu a poprosil jsem nějaké plastové panáky, aby mi ji podali. Během minuty jsem měl jistotu, že mě všichni uslyší.

    „Prosím, věnujtemi chvíli pozornost“ eřekl jsem a můj hlas něk, několikrát zesílený, naplnit celý sklad podivným rezonančním zvukem. „takže, zaprvé, tahle kulatá věc se nehodí. Potřebujeme nějaký míč, něco měkčího a menšího. Zadruhé, plastoví panáci vezmou štětce a barvy a nakreslí na stěny proti sobě brány.“

    Zahlédl jsem jejich nechápavé pohledy a měl jsem chuť to všechno zabalit. Stálo mě to tolik energie – a oni ani nevěděli, co jsou to brány.

    „Brány vypadají jako ležaté obdélníky.“ Další nechápavé výrazy. Rezignoval jsem. „Paráda, tak prostě nakreslete hodně široké dveře.“

    Konečně mě pochopili a dali se do práce. Sledoval jsem, jak se snaží nakreslit na zdi alespoň trochu rovné čáry a nakonec byla každá brána jiná, pravé úhly v rozích se nedaly vidět ani s velkým použitím fantazie a přimhouřením oka. Ale pak se odněkud vykutálel pravý fotbalový míč a já radostí vyskočil skoro deset centimetrů do vzduchu.

    Konečně bylo všechno jakž takž připraveno a já se mohl začít pokoušet o organizaci historicky prvního fotbalového zápasu ve skladu.

    „Na začátek bych potřeboval, aby se doprostřed postavili všichni, co dokáží chodit po dvou nebo čtyřech nohách a měří víc než půl metru.“

    Všichni se po sobě koukali, až ti nejmenší pochopili, že dnes budou jen fanoušky a tlačili se, aby získali místa s co nejlepším výhledem. Uprostřed se pomalu ale jistě vytvářela skupinka složená z větších plyšáků, panenek v životní až nadživotní velikosti, dřevěných sošek převážně žiraf, plastových panáků namalovaných jako policisté, aby u silnice děsili řidiče, a jako poslední větší loutky včetně Hurvínka. Spejbl, Mánička a ostatní bohužel chyběli.

    Byl jsem mile překvapen, že celá akce přesun trvala pouze asi čtvrt hodiny. Spočítal jsem ty, kteří byli schopní hrát, a začal jsem přemýšlet, jak je rozdělím. Měl jsem před sebou třiadvacet potenciálních hráčů. Rozhodl jsem se udělat z nich rovnou jen dva týmy a rozpočítal je na jedničky a dvojky. Jako rozlišovací znamení jsem nechal jedničkový tým opatřit fosforeskujícími bezpečnostními pásky na rukou a svítivě žlutými šátky kolem krku.

    Musel jsem také vymyslet, jak jim alespoň jednoduše vysvětlit pravidla. Přece jenom jsem nechtěl, aby se při prvním sportovním výkonu navzájem zmrzačili a už nikdy nechtěli nic dělat.

    „Takže,“ začal jsem nesměle a hledal správná slova. „Fotbal se hraje pouze nohama – to si zapamatujte jako první. Ti, co chodí po čtyřech, budou používat pouze přední nohy. Míč se posunuje tím, že do něj budete kopat.“

    Došlo mi, že by se jim nejvíce hodila praktická ukázka, ale sám jsem byl bohužel malé velikosti, která mi nedovolovala vzít roli aktéra na sebe. Pak jsem spatřil Hurvínka, kterého jediného jsem znal – samozřejmě z televize – a dostal jsem další ze svých skvělých nápadů.

    „Hurvínku?“ oslovil jsem ho, abych si získal jeho pozornost. Otočil se na mě, zakoulel očima, zvedl ruku nad hlavu a viklajícím se zápěstím mi zamával.

    „Mohl bys prosím zkusit kopnout do toho míče?“

    A Hurvínek to udělal, kupodivu výborně. Došel před balón, skrčil nohu v koleni dozadu a nechal ji vahou dřevěné boty opsat oblouk přesně vedle míče. Otočil na mě hlavu, znova zakoulel očima a zkusil to znovu. Tentokrát už se trefil a všichni okamžitě začali tleskat.

    „Ano, ano. Viděli jste to všichni? Přesně tohle jsem myslel, díky, Hurvínku.“ Nejspíš bych se i poklonil, jak jsem byl vděčný, že se mu to povedlo. Ale stejně by to nikdo neviděl.

    Obrátily se na mě desítky a stovky usměvavých tváří nadšených výjevem před nimi. Spousta jich horlivě přikyvovala.

    „Hurvínek vám tedy ukázal, jak se kope do míče. A to je vlastně to jediné, co potřebujete umět. Musíte ale do míče kopat tak, abyste se trefili do brány, toho obdélníku na stěně.“ Trochu jsem se zarazil u slova obdélník, protože se o geometrickém tvaru mluvit nedalo. Pak jsem si uvědomil, že oni stejně neví, co to je obdélník a vrátil jsem se k vysvětlování.

    „Jedničky se budou snažit trefit do žluté brány a dvojky do zelené. Zároveň, co se budete snažit trefit se míčem do brány, musíte si dávat pozor, aby vám soupeři nekopli míč do té vaší. Jinak je zakázáno kopat do něčeho jiného než do míče, kousat, mlátit se, lechtat, škrábat a tak podobně. Jakmile pískne píšťalka, můžete začít.“

    Pro píšťalku jsem poslal už před deseti minutami, ale objevila se až po mém proslovu, právě včas. Ostré zapísknutí, které nejen že rozechvělo všechny ušní bubínky ve skladu, ale taky odstartovalo nejzmatenější a nejzábavnější fotbalové utkání pod stropem.

    Hned na začátku se dvě žirafy srazily hlavami a chvíli se obě musely snažit, aby si srovnaly zorničky zpátky do roviny. O pár vteřin později se k míči dostala panenka až hrozivě připomínající Chuckie z hororu, který jsem viděl v televizi naposledy. Kopla do něj tak silně, že se míč nejdřív odrazil od stěny do stropu a hned vzápětí narazil do další stěny a nakonec trefil Hurvínkovu hlavu pod takovým úhlem, že se mu na krku asi sedmkrát protočila.

    První gól padl asi po dvaceti minutách. Míč se skrytou skulinkou vykutálel z klubka plyšových medvědů a lehce se dotknul žlutě ohraničeného místa na stěně. Místo, aby všichni skandovali ‚gól‘, rozeznělo se skladem nadšené tleskání, hulákání a občasné pískání.

    „Jedničky vedou jedna nula!“ zakřičel jsem do hlásné trouby, ale nikdo mě nevnímal. Vypadali úplně jako fanoušci svého oblíbeného klubu před televizí, kteří nemohou jít ani na záchod, dokud nebude poločas. Všichni jako by byli hypnotizováni bílými a černými šestiúhelníky na míči.

    Všichni vypadali šťastně. Jinak – byli šťastní. Hráli ještě asi další tři hodiny, než se všichni hráči vyčerpáním svalili na zem a usnuli.

    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Hele, já obdivuji tvou fantazii a opravdu lehkost, s jakou píšeš. Je to príma, že jsi se vyprofilovala v tomhle žánru, tvoje oživlé hračky a předměty jsou dokonalé. A k tomu vtipný průběh fotbalového zápasu jako bonus, to je nedostižné.

    Zase, asi by se tam našlo několik chyb, nevhodných slov a tak, ale to snad ani nemá cenu nějak pitvat. Důležitý je celek a ten je vtipný a bezkonkurenční. Ten tvůj sklad je prostě opravdu fajn místo. Možná bych k tomu dopsal nějakou pointu, trošku silnější závěr, připadá mi to jaksi nedokončené. Jako čtenář čtu, čtu, bavím se a najednou poslední věta a nic dál. Něco by to tam chtělo.

    Ale jinak moc povedené a vyzrálé, umíš.


    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Krásný laugh -miluju tvoje přirozený detaily, třeba s maskou v krabici polystyrenových kuliček smile nebo jak Hurvínek kope do míčesmile Paráda!!

    Možná bych tam malilinko něco poupravovala, hlavně si text zkontroluj ohledně překlepů. Závěr mně osobně přijde dostatečný, možná jestli to jen neuzavřít vzhledem k úvodu povídky - připomenout, jak z toho, že jsou živí byli zpočátku nesví... ale určitě je to takhle ok!

    Opravdu prima!

    Kolikpak máš, Míšo, kamarádů? Na co se ještě můžeme těšit?




  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Znovu děkuji za vaše reakce i připomínky...jak už jsem kolikrát říkala i já, vždycky se najdou nějaké nedostatky a ten konec si asi ještě trochu pozornosti a úprav zaslouží. Jinak vzhledem k nemoci, která se rozhodla skolit celou naši rodinku si na další díl možná pár dní budete muset počkat, ale nebojte, dočkáte se. A kamarádů mám dost, zatím mám v plánu minimálně čtyři další části wink
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Opravdu zaslouží!wink

    A minimálně čtyři další části, to se máme na co těšit! Hlavně se rychle uzdrav! Vždycky se říkalo, že podzim je ideální pro různé chřipkové epidemie, ale ona ta chřipka je jaksi permanentní po celý rok.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Tak mě Lucka malinko na sraze pokárala, že jsem nevložila zbytek povídek. Ano, zapomněla jsem na to a jsem ráda, že jsi mi to, Lucko, připomněla. Takže tady je zbytek, záchranáře už jste četli, mám pocit že sběratel tady už v nějaké formě byl také...takže moc nového toho není, ale aspoň se dozvíte, jak se do skladu dostal Roman a jak to všechno dopadlo. Přeji hezké počteníčko wink

     

    Roman

     

    Po prvním fotbalovém zápase následovaly další první zážitky. Naučil jsem je hrát na schovávanou, což ocenili především ti nejmenší, nejrůznější honičky, rybičky, rybičky, rybáři jedou, páku, jakýsi druh pozemního hokeje, upravené rugby, zvláštní variantu basketbalu a kdo ví, co ještě.

    Vyprávěl jsem jim o zemích, které jsem procestoval, a celkově o světě kolem. Povídal jsem jim o lidech, o tom, jak jsou živí a co všechno dělají a jak si nakonec ničeho neváží. Snažil jsem se, aby měli radost, že mohou rozhodovat o vlastním životě. Asi po měsíci jsem s několika dobrovolníky nacvičil první malé divadelní představení – líbilo se tolik, že se stalo tradicí, aby si každý týden nějaká skupinka jednoduché a krátké představení nacvičila.

    Občas jsme i ale museli dávat pozor, co se ve skladu děje, protože každé druhé pondělí k nám dorazila dodávka s vousatým řidičem. Ten si pokaždé zapálil cigaretu, vytáhl krabici z kufru, prohlédl sklad a našel pro ni místo na jednom z regálů. Jedna taková jeho návštěva přinesla do skladu velké pozdvižení.

    Jako obvykle jsme v neděli večer všechno poskládali, aby to vypadalo, že se nic nezměnilo. Druhý den ráno jsme jen čekali, až se otevřou vrata, dovnitř se nahrne cigaretový kouř a David – jak se vousatý řidič jmenoval – položí na přeplněnou poličku další krabici. Tentokrát bylo všechno jinak. Neobjevil se cigaretový kouř ani krabice. Místo toho se řidič potýkal s plastovým modelem na oblečení.

    Postavil ho do rohu u dveří a ani se nenamáhal rozsvítit světlo. Otřel si hřbetem ruky pot z čela, podíval se, jestli figurína stojí rovně a teprve potom vytáhl cigaretu a zapalovač. Zapálil si a zavřel za sebou vrata.

    Počkali jsme, dokud zcela neutichl zvuk kol klouzajících po zledovatělé zimní silnici. Až pak všichni obrátili pozornost na nového spolubydlícího. Teprve začínal přicházet k sobě.

    Skutálel jsem se k němu po jedné z ramp, které mi obyvatelé skladu postavili všude kolem stěn, abych se mohl i se svou malou velikostí dostat na co nejvíc míst. Ani nevím jak, ale podařilo se mi rozjet se tak rychle, že jsem na konci rampy vyskočil a přistál zatím ještě nehybnému modelovi na rameni.

    „Ahoj, vítej u nás ve skladu,“ řekl jsem, když jsem měl pocit, že už je plně při vědomí. Jeho odpověď mě nemohla víc překvapit.

    „Páni, to se mi ještě nestalo, že by kolem bylo tolik oživlejch věcí. Jo, promiň, ahoj. Hele, koho tady máte, že takhle fungujete?“ Rozhlédl se kolem, protáhl si ruce, ani nečekal na odpověď a začal mluvit znovu. „Nechápu, jak jsem mohl strávit takovou dobu v pitomým obchoďáku. Tady to vypadá, že si docela užíváte, co? Víte, já si toho nikdy moc neužil, protože kolem mě furt někdo chodil. Jo, jen tak mimochodem, já jsem Roman.“

    Nedokázal jsem dost dobře reagovat. Roman mi nastavil ruku, takže jsem se na ni skutálel a on si mě pěkně zvedl přímo před svůj obličej.

    „Ty tady budeš jedinej, kdo procestoval svět, co? Jo, vidím ti to na očích. Ale sám to tady neoživíš, tak kdo v tom má prsty?“

    „No, moje kamarádky, propisky. Jeden profesor je sbíral, z každé země na světě má jednu. Pak je vyhodil a já se svezl s nimi až sem. Ale otázkou je, jak to, že to všechno víš ty?“

    Byl jsem vůči němu nedůvěřivý. Připadalo mi, že snad jen díky svojí velikosti si myslí, že je něco víc než my ostatní. Navíc vypadal, že by chtěl celému skladu hned velet a z jeho obyvatel si udělat cvičené opice, které mu budou dělat soukromý cirkus. Nebyl jsem z jeho přítomnosti nadšený, ale přece jenom jsem nebyl z těch, kdo dají jen na první dojem a někoho hned odsoudí. V průběhu našeho rozhovoru už začali všichni vylézat z krabic a z pod skříní, seskakovat z polic, poliček a regálů a pomalu se tlačili k Romanovi. Všichni vypadali natěšeně a očekávali něco netradičního. Zmateně jsem se na ně podíval a chtěl jim říct, aby nejásali předčasně. Roman zatím udělal otočku, během které celý sklad znovu přelétl očima a dal se do vypravování.

    „Víte, vyrobili mě v jedný továrně a hned potom jsem začal putovat po nejrůznějších obchodech. No a poslední dva roky jsem strávil v tom velkým nákupním středisku tady v Praze, co tuším, že vůbec nevíte ani co je, ani kde je.“

    Všichni přikyvovali a já si začal uvědomovat, že jsem Romanovi na začátku křivdil. Protože to, co říkal, pronášel s určitou dávkou nadřazenosti, která plynula z jeho vědění, ale na druhou stranu bral ostatní jen jako někoho, kdo potřebuje jeho vědomosti dostat do hlavy. Trochu mi připomínal profesora, u kterého jsme s propiskami bydleli před skladem. Věděl, že ví víc, ale měl v plánu to ostatní naučit.

    „Stal jsem se součástí skupiny modelů v tom nejnavštěvovanějším obchodě. Procházeli kolem mě lidi z celýho světa, dalo by se říct. Jo, bohužel jsem neměl takový štěstí, jako tady můj troufám si říct přítel medailon, jehož jméno jsem zatím nepochytil. Nemohl jsem toho moc dělat. Ale každej člověk z jiný země mi dal možnost procitnout a aspoň vnímat věci kolem sebe. Takže jsem je mohl sledovat, poslouchat a učit se od nich. Jo, někdy to byla nuda, ale určitě menší, než nevědět o sobě ani o životě. Každou noc jsem zase usínal v nevědomosti a ráno s prvníma návštěvníkama se probouzel k životu. Bylo to docela vzrůšo.

    Každopádně, jsem rád, že jsem tady a doufám, že mě vezmete mezi sebe, protože myslím, že bych vás toho mohl dost naučit.“

    Nevím proč, ale přesně tahle věta ve mně vzbudila víc pochybností, než všechno, co řekl předtím. Uvědomil jsem si totiž, že jsem možná mohl koukat na televizi a sledovat profesora, ale o samotných lidech jsem se nic nenaučil. Moje tušení se brzy stalo skutečností.

    Celý den seděl Roman uprostřed skladu, všichni se tlačili kolem něj a snažili se, aby zachytili každičké slovíčko, které mu vypadlo z úst. Mluvil poutavě, každé slovo, kterému ostatní nerozuměli, vysvětlil a hlavně barvitě popisoval okolní svět a lidi v něm. Dělal přesně to, co já jsem nemohl – popisoval obyčejné i neobyčejné věci, chování lidí a to, jak jsou odlišní, prostě příběhy které jsem já ani při cestování po světě z kapsy nebo batohu nemohl zachytit. Mohl jim nabídnout mnohem víc. I na sklonku večera stále vyprávěl a všichni stále hltali jeho slova. Uvědomil jsem si, co musím udělat.

    Aniž by si toho někdo všiml, shodil jsem všechny moje rampy a cestičky kolem stěn a vyšplhal se na jednu menší krabici. Možná jsem dokázal všechny zabavit, ale nemohl jsem jim nabídnout to, co Roman. Rozhodl jsem se, že se schovám a brzy se mi dokonce podařilo usnout.

    Až pozdě v noci mě vzbudil šramot mezi krabicemi. Otevřel jsem oči a spatřil před sebou bílou Romanovu tvář. Lekl jsem se tak, že jsem málem vykřikl a vzbudil všechny ve skladu, ale Roman byl pohotový a přikryl mě rukou. Ven nevyšlo ani zapísknutí.

    „Co tady děláš?  Už skoro dvě hodiny se tě snažím najít. Proč jsi zmizel?“ zeptal se a vypadal zmateně a rozrušeně.

    „Nebudu si nic nalhávat, Romane. Nikdy jsem toho moc ze světa neviděl a lidi neznám skoro vůbec. Nemám jim co vyprávět. Ty ano. Vždycky jsem jenom koukal na televizi a vlastně se ani nesnažil pochopit, co v ní vidím.“

    „Ale vždyť já toho mám taky nejvíc z televize. Ta u nás dávala samý dokumenty. Docela zajímavý, abych řek.“

    „Tak vidíš, bude lepší, když si je vezmeš na starost ty. Navíc, já jsem moc malý, abych si zjednal autoritu.“

    Roman se odmlčel a začal se mračit. Bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Nakonec se podrbal na hlavě, párkrát rychle mrknul a zavrtěl hlavou.

    „Je to tvoje rozhodnutí. Můžu se o ně postarat, to bude hračka. Ale ty by sis měl taky užívat a ne někde sedět v koutě. Víš co? Mohl bys třeba psát kroniku našeho skladu. Třeba to pak jednou někdo najde a dozví se, že můžem bejt taky živý. Co ty na to?“

    Ihned jsem chtěl jeho návrh zamítnout. Ale radši jsem o něm začal přemýšlet a zjišťoval, že to není vůbec špatný nápad. Číst a psát jsem ani nepotřeboval, propisky měly tuhle činnost vrozenou. Stačilo najít takovou, která by byla ochotná poslouchat moje vyprávění a psát ho na papír. Usmál jsem se a přikývl. Romanovi se rozzářily oči.

    „Tak domluveno. A nezapomeň sepsat, co už se tady stalo, jasný?“

    S úsměvem jsem přikývl. Roman mě pak jenom kývnutím hlavou popřál dobrou noc a zmizel mi z očí.

    Ještě tu noc jsem našel propisku, která byla ochotná mi pomoci. Společně jsme nasbírali několik listů papíru, schovali se do jedné větší krabice a poprosili malou a neposednou baterku, aby nám posvítila. Psali jsme celou noc a smáli se nad slovy, která se na papíře objevovala. Našel jsem si to pravé uplatnění ve skladu a snad uznáte, že jsem se ho zhostil s nadšením a, doufám, i dobře.

     

     

    Příběh o podivném sběrateli

     

     „Už jsem vám vyprávěl, jak jsem vyděsil k zbláznění sběratele panenek?“ zeptal se hlasitě Roman, když se rozsvítilo světýlko z právě spravené lampičky. Rozhlédl se dychtivě po celé ploše skladu a zamračil se, když spatřil pingpongové míčky, jak se rychle kutálejí schovat pod skříň s obřími krabicemi bloků, propisek, nůžek, lepicích pásek, připínáčků a kancelářských svorek. Náladu mu zvedl až nákladní vůz, který přivážel první posluchače.

    „Je to zvláštní, ale tuhle příhodu jsme ještě vážně neslyšeli,“ zasmál se a plyšáci na klíče na jeho zádech nadšeně přikyvovali.

    „Zas tolik jsem jich nevyprávěl,“ ušklíbl se Roman a posadil se na zem. Nenápadně si odkašlal, aby na sebe upoutal trochu víc pozornosti, jedinou plastovou rukou zakroužil v rameni a byl připraven.

    ***

    Těsně po tom, co mě vyrobili jako jednoho z tisíců plastových modelů pro obchody se značkovým oblečením, přišla k nám do firmy šedivá kadeřnice. Upřímně, nechápal jsem, jak někdo s tak hrozně upravenýma vlasama může česat a stříhat někoho jinýho, ale budiž, později jsem pochopil. Řekla, že by ráda nějakou figurínu, kterou by postavila jen tak do rohu svýho kadeřnictví. Dodnes nevím, proč si nakonec vybrala mě, každopádně jsem se ocitl v krabici celej zasypanej polystyrenovýma kuličkama.

    Bylo divný, že jsem se po otevření víka nemusel vůbec rozkoukávat. Protože i když byla v krabici tma jak v pytli, v jejím parádním a moderním – řečeno sarkasticky – kadeřnictví byla tma přinejmenším stejná. Celkově to tam vypadalo jaksi ilegálně. Kolem všech stěn se povalovaly krabice jedna jako druhá roztrhaná a s červeným křížem na víku. Jedinej zdroj světla představovala zaprášená žárovka zavěšená uprostřed stropu.

    Stařenka se ukázala méně chatrná, než jak jsem ji odhadoval na začátku. Bez potíží mě přenesla do rohu a postavila na jednu z krabic. Aby měla jistotu, že se nezřítím dolů, opřela mě o stěnu, načež spokojeně pokývala hlavou, usmála se a sedla za stůl, respektive za nerovnou dřevěnou desku přibitou na čtyřech různě dlouhých kůlech.

    Až po půl hodině jsem zjistil, kde se vlastně nachází dveře, protože v šeru dokonale splývaly s dřevěnými stěnami a byla z nich vidět jen ušmudlaná a ohmataná klika. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupil malej a buclatej mužíček. Po prvním zhlédnutí jsem ho tipnul na pětatřicet, po bližším prohlédnutí jsem svůj odhad změnil na pětačtyřicet. Potácel se jako by měl po flámu a bojoval s příšernou kocovinou. Z přehnaně dlouhých rukávů mu čouhaly jen konečky prstů a nohavice měl zase tak krátký, že kdyby nebyla zima, ale léto, myslel bych si, že si omylem objednal o pár čísel větší kraťasy. Ale přesto, jak podivně vypadal, nejdůležitější bylo, co nesl pod paží. Dlouho jsem na tu krabici zíral, než jsem pochopil, že v ní vězní moji vzdálenou sestřenici – přes půl metru vysokou panenku s hřívou rezatých vlasů.

    Najednou ten chlápek zakřičel: „Brej den!“

    Kdybych už v tu chvíli byl živej, vyskočil bych z kůže. Podivínův hlas mi připomínal skřípání křídou po tabuli. Šel za kadeřnicí, vytáhl panenku z krabice a opatrně ji položil na rovnější půlku stolu. Kadeřnice ho s lhostejným výrazem přejela očima od hlavy až k patě a vzala panenku do ruky.

    „Jako vždy?“ zeptala se bez zájmu a s absencí jakékoli intonace.

    „Jako vždy, jako vždycky dycinky,“ odpověděl chlap, ale tím neskončil. „Víte, vono se to dneska sice má ňáko jinak, ale já rutinu měnit nehodlám. Dodavači si už halt zvyknuli na ňákej standard, že jo, tak se to musí dodržovat.“

    Kadeřnice ani nezvedla hlavu. Vytáhla z kapsy hřeben, kterýmu už nezbývala ani půlka z původního počtu zubů a nechala ho, aby se zakousl do umělotiny panenčiných vlasů. A podivín pořád mlel tu svou.

    „Představte si, že sem se dneska procházel tou naší uličkou, co tam dou kšeftíky jako po másle a ňákej mladíček nevychovanej a neznalej tam prodával blondýnky!“ Rozhořčeně praštil pěstí do stolu a to tak prudce, že jsem se až divil, že se stolek nesložil.

    „Tak du za nim,“ pokračoval a mnul si naraženou ruku, „a povidám mu, ať vodpráskne s blondýnkama do jiný uličky, že mi tady vystraží zrzákovský prodavače. A sama víte, že ty zrzky sou prostě nejlepšejší.“

    Mezi jeho řečí, kdy jsem sledoval, jak jeho malý černý očka kmitají po krabicích u stěn, se kadeřnici podařilo nemožné. Asi čekáte, že řeknu, že se z panenky stala barbie, ale to máte smůlu. Ona jenom vylámala chudáčkovi Hřebínkovi všechny zbylý zuby. Zamotaly se panence krásně do vlasů a čouhaly ven, až její hlava připomínala vypelichanýho ježka. Teda, vzhledem k velikosti zubů, bych ji měl přirovnat spíš k vypelichanýmu dikobrazovi.

    „Pane sběrateli, dnes máte štěstí. Tyhle zuby jsou prvotřídní,“ usmála se na mužíčka kadeřnice.

    Sběrateli panenek, jak jsem pochopil jeho povolání, se rozzářila očka, vzal panenku do náruče, chvíli ji choval jako miminko a pak ji zvedl nad hlavu. Začal se s ní točit a při osmé otočce se mu podařilo strefit žárovku. Ozvalo se ostré prasknutí a všechno kolem se ponořilo do naprosté tmy. Místností se začal šířit puch spálenýho plastu a v další vteřině do mě narazilo sto dvacet kilo a shodilo mě z krabic – naštěstí na měkké břicho sběratele.

    Asi minutu bylo ticho. Pak se ozvalo škrtnutí sirkou a já se ocitl podivnému sběrateli tváří v tvář. Těch pět sekund světla hořící sirky následně obsáhlo celý sled událostí.

    Jakmile sběratel spatřil mou tvář, dal se do křiku.

    „Panenka velikosti člověka? To je můj konec, end, šlus! Reputace je na nule!“

    A ač se to může zdát neuvěřitelné, v mžiku mě ze sebe shodil, vyskočil na nohy, zvedl hlavu a sáhl nad sebe po žárovce. V té chvíli zhasla sirka, místnost pohltila tma a v ní se zableskly jiskřičky. Další sirka tentokrát zapálila svíčku a já si mohl pod nepříjemným úhlem prohlédnout tu spoušť.

    Krabice, na kterých jsem stál, ležely převrácené v rohu, stůl se rozpadl, z panenky zbyl rozteklý kus plastu a vedle něj ležel sběratel. Myslel jsem, že je po něm, ale on se bez potíží zvedl a podíval se na světlo svíčky.

    V jeho očích jsem spatřil něco podivného a brzy jsem i pochopil co. Šílenství.

    Když se na mě podíval, srazil ho na kolena hlasitý výbuch smíchu. Začal se válet po zemi, držel se za břicho a brečel smíchy. Kadeřnice se zděšeným výrazem ve tváři vytáhla mobil – takovou tu starou cihličku – a zavolala sanitku. Celou dobu, co mluvila s dispečerkou, mocně gestikulovala rukama a pořád breptala něco o zásahu elektrickým proudem.

    ***

    Roman se odmlčel. Během jeho vyprávění se k němu přiblížila skoro polovina věcí ve skladu, aby se o podivném sběrateli dozvěděla co nejvíc.

    „A jak to dopadlo?“ zeptal se netrpělivý pingpongový míček, který se právě vykutálel z pod skříně.

    „No jak,“ ušklíbl se Roman. „Ten chlápek se po zásahu proudem prostě zbláznil. Podle mě to ale udělal schválně, že šáhnul na tu žárovku. Protože co jsem pochytil z řeči kadeřnice, tak ten sběratel prostě nemohl vystát myšlenku, že někdo sbírá větší panenky než on.“

    „Ale to nedává smysl,“ ohradil se robot na baterky. „Ty přece nejsi panenka, tak co vyšiloval?“

    „No, on už byl trošku šílenej hned na začátku, takže se ani nedivím, že si mě spletl s panenkou. Prostě nedokázal žít s pocitem, že je ve sbírání panenek někdo lepší než on.“

    „Reputace nade vše, že?“ vylezl Pepek námořník. Roman jen přikývl a usmál se. „Tak víš co?“ ušklíbl se Pepek a zatnul svaly. „Radši už dál nevyprávěj a nekaž si svoji reputaci.“

     

    Záchranáři

     

    Všechno ve městě bylo ten den tiché. Tedy skoro. Z našeho starého skladu vyřazeného zboží se ozývalo občasné zapištění a prořezávalo noční vzduch. Znělo trochu jako siréna, až na to, že nebylo vydáváno strojem, ale živou bytostí. Skoro živou.

    Malý velikonoční zajíček se držel dobře. Střela jím proletěla dost rychle, aby jen rozpustila čokoládu a čistým průstřelem proletěla ven. Teď vězela zaseknutá v jednom z podpěrných trámů střechy.

    Kolem zajíce postával hlouček plyšových zvířátek od krysy na klíče až po metrového lva s rozcuchanou hřívou. Z několika krabic podél stěny skladu vykukovaly propisky, tužky, kolíčky na prádlo a spousty dalších malých věcí. Ale nejvíc pozornosti si zasloužil Roman, teď už hlavní osoba ve skladu.

    Stál právě nejblíže zajíci a snažil se zjistit rozsah škody na jeho čokoládovém těle.

    „Sundejte z něho někdo ten alobal!“ přikázal a s uspokojením sledoval, jak se malé nůžky, jehla a pinzeta činí. Za pár vteřin už ležel všechen alobal na zemi na hromádce. „Nějakou čokoládu přineste. Někdo se určitě kousku zbaví. A sežeňte svíčku a zapalovač. Ať jsou hned tady.“

    Do minuty byli dva hledaní spolubydlící ze skladu na místě a začali pracovat. Zapalovač zapálil svíčku a Roman sebral kousek přinesené čokolády a začal ho nahřívat. Další kousek už plyšový krteček nastavil na ránu jako záplatu. Roman pečlivě kapal každou kapku rozehřáté čokolády na její okraje, dokud nedržela pevně. Jakmile byla jedna zajícova strana hotová, obrátili ho a spravili i tu druhou.

    Zajíc měl teď sice o pár gramů navíc a vypadal, jako by měl dva nádory na těle, ale jinak byl spokojený. Žádná čokoládová figurka dlouho nepřežije s dírou v sobě.

    „Děkuji vám, přátelé,“ uklonil se nemotorně, tak, jak mu to jen jeho nepohyblivé tělíčko dovolilo.

    „Možná bysme měli najít toho, kdo vystřelil,“ ozvalo se z davu plyšáků. Roman se otočil a zahleděl se na skupinku.

    „Dobrá. Krteček, Mickey Mouse a dinosauři půjdou ven na průzkum. Myši, vyberte z vás deset černých, které prošmejdí celou plochu parkoviště. Střela vletěla...ehm...“ zarazil se, jak se snažil vysledovat úhel kulky.

    „Střela musela přijít odněkud ze spojnice popelnice na plasty a tohohle prvního okna,“ ukázal na jediné čtvercové okno ve skladu. Už normálně se celý plech kolem něj kroutil a snažil se jeho dřevěný rám vytlačit. Teď, když v něm byla centimetrová díra, kroutil se snad ještě víc.

    Všichni zaúkolovaní se už hrnuli k díře ve dveřích. Krteček zmizel poslední. Ostatní ve skladu ztichli. Taková mise se u nás nekonala moc často.

    Uplynulo asi pět minut, když se zvenčí ozvalo zapištění. Na něj odpověděly dvě další. Vzápětí se do skladu vřítila jedna z malých černých myší a zamířila k Romanovi. Bleskově mu vyšplhala na rameno, stoupla si na zadní a začala mu šeptat do ucha.

    Roman neměnil svůj výraz na obličeji příliš často. Poslední týdny si na tom zakládal, protože takhle nikdo nemohl rozeznat jeho emoce. Jako Chuck Norris, chlubil se tím občas. Teď se mu obličej zkřivil, jak zuřivě přemýšlel. Za chvíli už myš utíkala znovu ven.

    „Ihned všichni prohledat sklad, jestli tu údržbář nenechal telefon. Ale fofrem!“ zakřičel Roman pevným hlasem, který se mu ještě tichou ozvěnou vrátil zpět.

    Nastalo zmatené hemžení, jak se každá věc ve skladu snažila uposlechnout jeho rozkaz.

    „Tady, tady je!“ ozvalo se během několika desítek vteřin zpod jedné police. „Pomožte mi někdo!“

    Do tmavé škvíry se nahrnul tucet magnetických robotů, aby pomohli svému příteli. Za několik vteřin z prachu tahali starou Nokii. Roman už byl u nich, svou jedinou rukou ji sebral a už znovu vydával rozkazy.

    „Dřevěné žirafy, otevřít dveře! Potřebuji brožurky první pomoci! Najděte číslo na záchrannou službu, ale rychle.“

    Ještě než stačil doříct větu, jedno křídlo dveří už bylo z půlky otevřené. Roman vyběhl ven a za ním se řítila čtyři autíčka na dálkové ovládání ovládaná opičími plyšáky. Na kapotách vezly Příručku první pomoci pro nejmenší.

    Roman se rozhlédl. Kousek od značky reservé pro vozíčkáře ve tmě svítilo dvacet očí černých myší. Přiběhl za nimi a ohlédl se. Sáhl po příručce, ale nemohl nic přečíst, protože kužel žlutého světla ze skladu k němu nedosáhl.

    „Baterku!“ zakřičel do noci, aniž by si dělal starosti, jestli ho někdo neuslyší.

    Konečně se podíval na osobu ležící na zemi. Šlo o mladou ženu, ležela tam v bezvědomí a bundou jí prosakovala rudá skvrna.

    „Sakra, proč se ta lampa zrovna včera musela rozbít?“ zanadával si pro sebe.

    Konečně slyšel, jak něco jede. Velké BMW také na ovládání se blížilo a na sedadle spolujezdce mu svítila baterka. Řídil postřelený zajíc. Jen těžko se mu dařilo hýbat páčkami, aby auto navedl správným směrem. Nemotorně zastavil pár centimetrů od Romanovy nohy. Ten už sahal po baterce a položil ji na příručku. Roman rychle našel číslo na záchrannou službu, naťukal tři číslice do telefonu a nechal vyzvánět.

    „Záchranná služba. Jaký máte problém?“

    Roman se na chvíli zarazil. Opravdu bude mluvit s člověkem?

    „Dělej, ona potřebuje pomoc,“ popostrčil ho zajíc.

    „Potřebujeme záchranku na ulici Čechova, sklad vyřazeného zboží. Leží tu postřelená žena v bezvědomí.“

    Věděl, že by ho teď dispečerka určitě informovala o tom, co se ženou dělat a jak se jí pokusit pomoct. Ale nemohl tady zůstat. Nikdo nemohl, museli zmizet a doufat, že tohle bude stačit.

    „Nemůžeme udělat víc,“ poznamenal zajíc. „Měli bysme se vrátit, zavřít a čekat.“

    Roman přikývl a mávl rukou směrem ke skladu. Všichni, kteří byli venku, urychleně zamířili ke dveřím, a když byli všichni uvnitř, žirafy zavřely.

    Za chvíli se ozvalo houkání sanitky. Venku se rozezněly hlasy, ale nikomu nešlo rozumět. Ozval se rachot nosítek. Během pěti vteřin jsme uslyšeli, jak se dveře sanitky zabouchly. Auto s houkáním sirény ujíždělo pryč do nejbližší nemocnice. Oknem dovnitř svítila světla.

    „Policisti teď budou vyšetřovat,“ zašeptal zajíc několika svým čokoládovým kamarádům z kolekce. „Bude zajímavý, až najdou tu kulku a bude na ní čokoláda. A mě nenajdou.“

    Obrátil se směrem k Romanovi. „ Já jsem říkal, že to někdo vykřikl venku. Nebyl jsem to já.“

    ***

    V průběhu dalších dní jsme byli všichni svědky rozsáhlého vyšetřování. Vrah byl nakonec dopaden. Žena to přežila. Ale nikdo nemohl přijít na to, kdo zavolal záchranku, ani jak se na kulku dostala čokoláda. Věděli jsme to jen my. A tahle kronika.

     

    Všechno jednou končí

     

    Ani jsme to nepostřehli a najednou tu byla zase zima. Když napadl první sníh a teploty se začaly čím dál častěji dostávat pod nulu, začal jsem počítat dny. Napadlo mě, že už to bude rok, co jsem se spolu s propiskami dostal do skladu. Stálo za to zjistit, který přesně den, abychom to mohli oslavit. Protože určitě bylo co oslavovat.

    Za poslední rok se toho stalo tolik, že jsem ani nemohl všechno zapsat, natož si pamatovat všechny události. Ve zkratce – Roman s několika přáteli uspořádali svatbu plyšových medvídků, konaly se speciální olympijské hry, zavedla se páteční diskotéka, z krabic panáci vytvořili pro své menší kamarády bludiště, štětce na stěny nakreslili krajiny z Romanových vyprávění a nakonec se po celý jeden měsíc v létě všichni prostřídali a strávili pár hodin venku.

    Toho dne ráno za mnou přišel Roman, zeptat se, jak se mi daří. Řekl jsem, že dobře a rozhodl jsem se seznámit ho se svou myšlenkou oslavy výročí našeho života.

    „Víš, že dneska je to rok, co jsme s propiskami přijeli do skladu? Je to přesně rok, na den, skoro týden jsem to zjišťoval. Co myslíš, nestálo by to za oslavu?“

    „Tak jasné,“ odpověděl Roman a hned začal přemýšlet. „Ale co bysme mohli dělat? Musí to bejt přece nějakej extra den, ne? Bohužel mě teď poslední dobou už nic nenapadá. Ještě, že se už většina umí zabavit sama.“

    Asi dalších deset minut jsme se v tichosti domlouvali a nakonec přišli na řešení. Začali jsme shánět nafukovací balónky, frkačky, konfety a prostě všechno, co nesmí chybět u žádné oslavy. Ještě než začali všichni vstávat, měli jsme nafouknuté všechny balónky a všude po skladě visely papírové řetězy. Celý sklad hýřil barvami.

    Pak začali všichni vstávat a jen žasli. Hned probouzeli své kamarády a brzy všichni hleděli na mě a na Romana. Cítil jsem se trochu provinile, protože to bylo poprvé od chvíle, kdy přišel Roman, co jsem vylezl ze své krabice a ukázal se všem ve skladu.

    „Dnes je velice zvláštní den,“ začal jsem mluvit, když se sklad aspoň trochu utišil. „Je to přesně rok, co jsem se svými kamarádkami propiskami přišel sem do skladu. Je to rok, co jste všichni poprvé zažili, jaké to je žít. Před rokem jste poprvé hráli fotbal. Právě proto si dnes uspořádáme malé fotbalové klání a pak budeme jen oslavovat a vzpomínat na všechno, co jsme za ten úžasný rok zažili.“

    Všichni začali jásat a první panenky spolu s plyšáky začaly odsouvat od stěn skříně, které kryly právě před rokem namalované brány. Ostatní si začali zabírat svá místa a za chvíli už uprostřed skladu stál jen míč pomalu se kutálející směrem k vratům.

    Všichni byli trochu zaražení a vzpomínali na první fotbalový zápas. Dnes se začalo hrát už asi po deseti minutách příprav a hra vypadala mnohem organizovaněji, než před rokem. Diváci jásali, povzbuzovali, tleskali, pískali a čas od času prošla skladem mexická vlna.

    Po zápase všichni nedočkavě očekávali, co bude dál. Já jsem už iniciativu přenechal Romanovi a vrátil se do své krabice. Poslední měsíc mi při psaní kroniky pomáhala propiska z krabice našeho profesora. Udivovalo ji, jak jednoduše volím slova a navazuji věty. Ale tentokrát to bylo jiné. Nedokázal jsem dost dobře vymyslet, jak popsat dnešní den. Měl jsem zvláštní tušení a ani jsem moc nevnímal, že ve skladu zhasla světla. Jediný Roman, který seděl uprostřed, měl před sebou hořící svíčku. Osvětlovala mu tvář a házela na ni podivné stíny.

    Právě vyprávěl o nepříjemnostech jednoho výletu skupinky autíček ven ze skladu. Tehdy svítilo sluníčko, venku bylo vedro na padnutí a lidé se radši rozvalovali ve stínu u rybníků, bazénů a koupališť. Autíčka v čele s Romanem si vyrazili k blízkému jezírku, kde se mohli schovat mezi kameny. Teda až na Romana, který se vždy ukryl ve výklenku dřevníku.

    Autíčka se chvíli koupala a stříkala po sobě vodu, ale padání jednotlivých kapek na hladinu zachytil sluch malého jorkšíra. Dříve na zahradě nebyl, musel se stát novým členem mladičké rodinky teprve před několika dny. Rozběhl se k jezírku, začal štěkat a snažil se schovaná autíčka vyhrabat mezi kameny. Zničil celé malé jezírko, ale naštěstí si pro něj majitelka přišla dřív, než stačil odhalit i autíčka. Ta se nakonec s Romanem v pořádku vrátila do skladu a celý týden ostatní neslyšeli o ničem jiném, než o tom, jak je vyděsil obrovský vlčák.

    Roman právě popisoval jedinou zlatou rybičku, která v jezírku plavala, když se propiska najednou zhroutila na zpola popsaný papír. Nechápal jsem, co se děje, klekl si k ní a snažil se ji probudit. Vypadala najednou úplně obyčejně, jako by z ní vyprchal všechen život. Po pár minutách jsem začal chápat, co se děje a vykoukl jsem z krabice.

    Ti nejmenší – hřebíky, tužky, kancelářské svorky, špendlíky, gumy, ořezávátka a další – pomalu usínali. Zatím si toho nikdo nevšímal. Vylezl jsem z krabice a běžel k domovu ostatních propisek profesora. Ležely v krabici, jedna přes druhou. Skoro jsem měl pocit, že zlehka oddychují, jako by opravdu spaly. Cítil jsem smutek a nostalgii. Všechno končilo.

    Znovu jsem se rozhlédl po skladu. Začali usínat už i plastoví panáci, panenky, dřevěné sošky a plyšáci. Roman se zarazil, přestal vyprávět a rozhlížel se kolem. Po chvíli jsem pochopil, že hledá mě. Našel jsem neschůdnější cestu a pomalu k němu seskakoval po krabicích a poličkách. Ještě než jsem se k němu dostal, spali všichni. Uvědomoval jsem si, že Roman bude poslední, protože je největší a té oživující síly v sobě dokáže najednou uchovat nejvíc.

    „Co se to děje?“ zeptal se zoufale a těkal očima po skladu.

    „Usínají,“ odvětil jsem se smutným úsměvem.

    „Ale jak je to možný?“

    „Já nevím. Jedna z propisek se prostě zhroutila. Asi si tu sílu nedokážou udržet tak dlouho. Jakmile usnula jedna, všechno se začalo hroutit.“

    „Takže za chvíli i já, co?“ Viděl jsem mu v očích smutek a strach. Roman si života užíval ze všech nejvíc.

    „Ale přece nemůžeme usnout navždycky. Třeba se to vrátí, jen si všichni potřebujou odpočnout. Myslím…“

    Nejdřív se mu zavřela pusa, pak oči a nakonec se pomalu sesunul na podlahu.

    Rozhlédl jsem se kolem. Nakonec všichni vypadali klidně a možná i šťastně. Donutil jsem se o tom nepřemýšlet, sfouknul jsem svíčku a začal se škrábat zpátky do své krabice. Po deseti pokusech se mi sirkou podařilo zapálit jinou svíčku a vzal jsem do rukou jednu osamělou miniaturní tužku. Musel jsem to všechno zapsat.

    Pak jsem vylezl z krabice a vyšplhal na nejvyšší skříň ve skladu. Rozhlédl jsem se kolem. Cítil jsem, věděl jsem, že se to všechno zase vrátí.

    „Já na vás počkám, přátelé. Jen vydržte.“

    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    DOBRÝ!!
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Těším se, až si na to na to najdu chvilku a počtu si smile
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Přečteno smile

    Krásné, milé!!!

  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Díky moc wink možná se k tomu ještě někdy vrátím a napíšu pár dalších povídek smile docela mi ty hračky přirostly k srdci
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Taky bych se přimlouval za rozšíření celé série povídek, je to nápadité a myslím, že jsi tady našla svoji parketu. 
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Přestože by se ty příběhy dali ještě krapet dočesat, četlo se to hezky, úplně jsem si při čtení vzpoměl na pixarovský Příběh hraček.smile
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.