Dan

Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
upraveno 11. říjen 2013 v Povídky
Tak se po dlouhé době opět ozývám, kvůli škole nebyl nějak čas frownsmile

____________________________

V obchodě bylo narváno k prasknutí. Bylo den před Velikonocemi a lidé hromadně nakupovali vajíčka, barviva a pomlázky. Dan netrpělivě čekal, až přijde na řadu. Starší paní před ním se chystala platit kreditkou, a když došlo na zadání PINu, třikrát ho zadala nesprávně a zablokovala si kartu. Hotovost s sebou samozřejmě neměla. Dan tiše zuřil. Ve frontě stál už dost dlouho a teď ještě tohle. Prodavačka musela odmarkovat všechno zboží a pak se teprve dostala řada na něj. Položil na pás láhev vína.

„Bude to všechno?“ zaměstnankyně byla stejně unavená a rozčilená jako on.

„Ještě Startky bez filtru.“

„Víno za sedmdesát devět, cigarety za osmdesát,“ řekla si tiše pro sebe a poté nahlas: „Celkem to bude sto padesát devět korun.“

Dan měl už ze zvyku nachystanou jen stokorunu a kovovou padesátikorunu.

„To zase zdražili?“ vybuchl a začal lovit po kapsách další minci.

„Bohužel.“

Zaplatil a cestou na kolej nadával. S tím zdražováním se už musí něco udělat, říkal si. Nevydělávám tolik, abych si mohl dovolit platit stále víc.

Pro odreagování si pustil na počítači svou oblíbenou hru a po chvíli začal zase nadávat.

„A v té hře musím taky platit. Furt dokolečka. Zlaťáky za opravy, za vytvoření věci, za cestování, ještě že je tam získávám zadarmo…“

V tom mu to došlo. Tenhle princip je přece geniální. Promnul si bradku, vytáhl papír a začal pracovat. Psal až do večera, kdy přišel jeho spolubydlící Petr s tím, že se u jednoho jeho kamaráda pořádá párty. Dan odložil poznámky a šel s ním.

Večírek byl v plném proudu. Dan do sebe během hodiny naklopil pár skleniček, ale nic moc to s ním neudělalo. Byl už zvyklý pít.

„Hele, Dane,“ přimotal se k němu jeho spolubydlící, „ co sis to tam čmáral?“

Mělo to zůstat tajné, ale Danovi to nedalo.

„Taky tě štve to zdražování? Přišel jsem na to, jak s tím zatočit. Všude. Ale úplně všude.“

„Povídej, kamaráde,“ loknul si z láhve Petr.

„Znáš z her princip goldsinku?“

„Ne.“

„Je to jednoduché,“ začal Dan víc a víc střízlivět, „protože zlato ve hře získáváš z ničeho, míra inflace by začala raketově stoupat. Tak se do hry přidaly principy, které to zlato odčerpávají pryč. Opravy, výroba věcí a tak dále. V reálu to nejde zavést, nemůžeš zničit peníze. Ale co takhle vytvořit status quo. Prostě zmrazit ceny na současné úrovni a ovlivňovat je podle matematického vzorce. Kdokoli by se pokusil zdražit, musel by přebytek peněz odvést do fondu, ze kterého by se platila třeba masová elektrolýza vodíku…“

Petr odložil láhev. Zavolal na jednu kamarádku – ta si přisedla a začala se s ním líbat.

„To jsem si tady povídal sám pro sebe? Poslouchal mě vůbec někdo?“ říkal si pro sebe Dan.

„Já tě poslouchal,“ ozval se někdo za ním.

Dan se otočil a zjistil, že se dívá na svého učitele ekonomie.

„Co tady děláte?“

„Bydlím tady. To já pořádám tenhle večírek. Jen jsem byl v kuchyni.“

„Co na to říct. Děkuju za pozvání.“

„Ne, já děkuju. Ten tvůj nápad je hodně dobrý. Zkusím o něm říct kolegům na škole. A teď mi podej tu láhev ginu, co je na stole, dáme si panáka…“

Dan se napil a to bylo to poslední, co si pamatoval. Probudil se ráno v posteli, ještě v botách a bolela ho hlava. Všude byl nepořádek.

„Dane, ty ses tam ztřískal jako hovado,“ smál se mu Petr, „a mimochodem, máš se stavit na studijním, asi tě vyhodí z kolejí,“ dodal vážněji.

„A kruci.“

Vstal z postele, a protože byl od včerejška stále ještě oblečený, šel hned kam ho Petr poslal.

O pár budov později zaklepal na dveře studijního oddělení.

„Chtěli jste mě vidět?“

„Jméno,“ ozval se dost otrávený hlas.

„Daniel Vatoušek.“

Paní začala hledat v poznámkách, až našla to, co potřebovala.

„Tady to máme. Na kolejích si stěžovali nějací studenti na hluk, nepořádek, rozbité vybavení a spoustu dalších věcí. Tohle je váš třetí přestupek proti kolejnímu řádu. Ještě vám napíšeme oficiální dopis, ale začněte si hledat jiné ubytování, do tří dnů se musíte vystěhovat.“

„No tak to vám děkuju. Nashledanou.“

Cestou zpátky hledal inzerci na priváty a pár jich skutečně našel. Vybral si jeden a šel se na něj podívat. Líbil se mu a byl i za přijatelnou cenu. Nastěhoval se ještě toho odpoledne.

Roky plynuly a z nepříliš pilného studenta se stal pracující člověk. Ta zkušenost s vyhozením z kolejí ho naučila samostatnosti. Rodiče mu odmítli dál platit školu, když se neumí chovat, a tak si našel brigádu, z které se postupně stala jeho normální práce. Byl programátor na plný úvazek. Jednoho dne, šest let po incidentu na vysoké dostal do práce dopis.

„Asi další obchodní nabídka…“ rozbalil dopis a četl:

 

„Vážený Danieli,

 

Vzpomínáte si na večírek u mě, asi tak před šesti lety? Říkal jste mi Vaši teorii o zamezení růstu inflace. Mluvil jsem o ní s pár kolegy. Zaujal je ten princip a dál ho rozpracovávali. Chytla se toho univerzita v Arkansasu v USA a byli přímo unešeni! Abych to zkrátil, příští měsíc se na summitu G20 bude probírat uplatnění této teorie a její případné nasazení do praxe. Berte tento dopis jako oficiální pozvánku jakožto čestného hosta a tvůrce Teorie.

 

Oto Rutep, v.r.“



Danovi se zatočila hlava. To myslí vážně? Ta blbost je použitelná? Každopádně tam pojedu, aspoň budu mít jídlo zdarma.

O tři týdny později se procházel po výpočetním středisku, kde se vypracovával Vzorec. Summit byl za pár dní, a chtěl vidět na vlastní oči, kam to chtějí s matematikou dotáhnout. Výzkumníci ho posadili do křesla k velké obrazovce a pustili mu řádky kódu.

„…a tady jsou všechny údaje pro všechny současné a všechny budoucí čísla bankovních účtů…“

„Máte tam chybu,“ pronesl jen tak ledabyle Dan.

Vědci zazmatkařili. Hned se ho ptali kde, proč, jak, proč, kde, jak.

„Tady,“ ukázal, „jsem programátor, takže poznám překlep. Stačí tohle přepsat a je to.“

Poděkovali a ukázali mu zbytek střediska.

Na summitu se skutečně prosadila Teorie a Vzorec. Dan byl neobvykle šťastný. Zářil jako ranní slunce. Po návratu domů šel po ulici, a jak rozdával úsměvy na všechny strany, lidé se za ním otáčeli. Jeden se nejenže otočil, ale vrátil se a dokonce mu zaklepal na rameno.

„Promiňte, nejste náhodou Daniel Vatoušek?“

„Ano, co byste potřeboval?“

„Ty vole, to jsem já! Petr, vzpomínáš si? Koleje. Mejdan. Vyhazov.“

„No nazdar, pojď si někam sednout.“

Později v hospodě si s Danem sedli do rohu a oba si objednali pivo.

„A co tak vesele?“

„Ále, tomu nebudeš rozumět.“

„Zkus to.“

„To se dozvíš časem. Jen dejme tomu, že jsem si jednou chybičkou v jednom kódu… zajistil příjem až do konce života. Obchodník se zeleninou zdraží mrkev – a penízky jdou mně. Bill Gates zdraží svůj software – dostanu miliardy. Ale to bude všechno časem. Pojď si dát panáka, jako za starých zlých časů.“

Komentáře

  • MarketaRMarketaR Komentářů: 730
    Vítej zpět, vypadá to, že poslední dobou nás všechny pořád něco zaměstnává. wink 

    Skvělá povídka, opět má výbornou pointu. Přiznám se, že jsou chtěla fórum jen prolétnout, ale do tvého výtvoru jsem se úplně začetla. Zaujala mě především hlavní myšlenka. Nejsem si ale jistá, jestli by ta teorie fungovala i v reálu, ekonomie prostě není můj obor. laugh
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Líbilo se mi, tvoje miniaturky tu nějak poslední dobou chybí...
    laugh


  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Zase něco tvého stylu s parádní pointou...líbilo se mi to moc, přesto, že stejně jako Markéta nedokážu posoudit funkčnost Teorie laugh
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.