San Felipe

13»

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    „ Tak mne definitivně přesvědčili o tom, že na ministerstvu obrany sedí senilní a už dlouho vysloužilí generálové. Co si myslí, že na tom moři objevíme? Bubáka, čarodějnici s ohnivým koštětem nebo flotilu létajících talířů s mávajícími trpaslíky? Budu je muset vyvést z omylu, že u nás v NORADu věříme na pohádky. Ale dobrá. Zavolejte jim zpět a informujte je, že se samozřejmě na udaný sektor zaměříme ve zvýšené míře a jakoukoli odlišnost od standardu okamžitě ohlásíme. A vzkažte na dálkovou kontrolu, ať se tam jednou za čas podívají…“

     

    Sanfranciské nebe bylo toho čtvrtečního rána temně modré a slunce prosvítalo napůl staženými vybledlými závěsy s velikými zelenými květy i do skromně zařízeného bytu Jacka Danielse, elitního redaktora San Francisco Chronicle.

    Sám majitel a jediný obyvatel dvou místností bytu ležel na rozvrzané pohovce téměř oblečený, tak, jak v noci přišel. Obrovská neforemná plechová bedna, která skrývala výkonný armádní přijímač, byla převržená na bok. Na zemi kromě prázdné lahve od whisky a naprasklé sklenice z matného skla ležel i telefon. Jeho sluchátko se zatoulalo někam pod pootevřenou skříň. Vyhlíželo to zde jak po urputném boji. Ale k silným stránkám Jacka Danielse určitě nepatřilo udržování pořádku.

    Slunce proniklo otvorem mezi záclonami přímo na jeho obličej. Pohnul se a zároveň se pravou rukou dotkl modrofialové podlitiny okolo levého oka. Zaúpěl a posadil se na pohovce.

    „Co se to vlastně stalo?“ rozhlédl se okolo. Obrátil se ke zdi, kde viselo nakřivo prasklé zrcadlo.

    „Panebože,“ zhodnotil kriticky svůj stav.

    Ztěžka se postavil. Zvedl převržený stolek a postavil na něj zpátky telefonní přístroj. Ten, jako kdyby čekal jen na to, začal pronikavě zvonit.

    Jack Daniels se chytil za hlavu. Potom pomalu zvednul sluchátko.

    „Jacku, proboha, co se to s vámi děje? Už vás sháním skoro hodinu a máte pořád obsazeno, Už jsem chtěl k vám domů poslat policii.“

    „Kolik je vlastně hodin,“ podíval se Jack na náramkové hodinky, Měly rozbité sklíčko a ukazovaly deset minut po třetí hodině.

    Šéfredaktor San Francisco Chronicle na druhém konci telefonní linky se zatvářil chápavě.

    „Je osm hodin šest minut, přesně. Ráno, abychom si rozuměli. Jacku, jste v pořádku?“

    „Víceméně ano. Co se vlastně děje?“

    Hlas Johna Skowronka ve sluchátku zřetelně zvážněl.

    „Jacku, chtěl jsem vám říci, že máte asi pravdu.“

    „A co máte konkrétně na mysli, šéfe?“ Jacku Danielsovi se pomalu začaly obnovovat životní funkce a mozek se začínal zase dostávat do obrátek..

    „Podívejte se, Jacku, právě před hodinou jsem dostal pozvánku na velkou tiskovou konferenci. Dnes večer v osm ji pořádá velitelství vojenského námořnictva.“

    „To je ale hodně neobvyklé,“ Jack si opatrně hladil duhovou podlitinu okolo levého oka a tiše vzdychl.

    „Taky se mi zdá. Proto jsem přesvědčený, že to bude mít nějakou spojitost s vaším nočním objevem.“

    „Pochybuji, že by mariňáci řekli jen o půl slova víc, než bude opravdu nutné,“zamumlal Jack Daniels a truchlivě si prohlížel prázdnou láhev, ležící na podlaze.

    „Jacku, potřebuji, abyste se dal co nejvíc a co nejrychleji dohromady. Máte doma pytel aspirinu a žok kávy?“

    „Co si to o mně myslíte, samozřejmě, že ano.“
    Ve sluchátku se ozval smích.


    „Mohlo mne taky napadnout, že jste skvěle zásobený. Tak si dejte tři aspiriny a uvařte si tu nejsilnější kávu, jakou snesete. Pak bych vám doporučil pořádně studenou sprchu.

    Seženu vám akreditaci na tu vojenskou tiskovku, tam musíte být. Ještě bych si představoval, že pojedete do vojenského přístavu, pořádně se tam porozhlédnete a nenecháte se chytit. Ať jsme trochu v obraze. Musíme stihnout uzávěrku, udělejte to, jak chcete.

    Začínám být upřímně zvědav, na co jste, Jacku, zase narazil a co nám strýček Sam tak úspěšně zatlouká. V každém případě se mi ohlaste a stavte se pak tady v redakci s pořádným sólokaprem.“

    „Momentálně bych snad asi raději umřel. Ale bude to v pořádku.“

    „Doufám.“

    Položil telefon. Sundal si propocenou, kdysi světle modrou košili, odhodil ji do kouta místnosti a zamyšleně se poškrábal na zarostlé hrudi.

     

    „Neusnul jste, pane plukovníku?“

    Plukovník Estevez zdvihl nad hlavu vztyčený palec.

    „Dnes už je to pro mne vzácné, než abych tu klimbal jako nějaký penzista.“ Ještě nezapomněl dávné instinkty bojového pilota, kdy na absolutní soustředěnosti a bdělosti závisela nejen technika, ale i pilotův život.

    „Chtěl jsem vám jenom říci, že pod námi je San Francisco. Brzy už budeme vystupovat. Ohlásíme se vojenské věži na letišti a pak bude už nejvyšší čas, zavolat na Kennedyho.“

    Plukovník si nadzvedl tmavý obličejový štít a podíval se dolů přes levé křídlo. San Francisco bylo zalité ranním sluncem a z výšky několika mil se tvářilo spíš jako dětská skládanka. Most Golden Gate nad zálivem byl ukrytý v lehkém oparu a výškové budovy v obchodní čtvrti se blýskaly odrazy ve skleněných plochách.

    „Naposledy jsem tu byl ještě za studentských dob. Na střední škole jsme tu hráli turnaj v baseballu. Vítězství jsme museli pochopitelně oslavit. Řeknu vám, pane, tak zle, jako tady mi ještě nebylo. Ale, to víte, sedmnáctiletý kluk, kterému všichni nabízejí přípitek a plácají ho po zádech. Hodně dlouho potom jsem se nemohl podívat ani na regály s alkoholem v supermarketu.“

    Plukovník Estevez chápavě pokýval hlavou. Začínalo mu být trochu líto, že tato jeho dnešní cesta už pomalu končí. Asi bylo létání opravdu celoživotní drogou.

    „Pro univerzitu je vás škoda, plukovníku. Nezapomněl jste vůbec nic,“ozvalo se mu ve sluchátkách. Kapitán MacBirthy se pravděpodobně ve volných chvílích věnoval jasnovidectví a čtením myšlenek.

    Míjeli okrouhlý sanfranciský záliv a ostrůvek Alcatraz. Měl zvláštní nepravidelný tvar a i z té výšky byly zřetelné budovy bývalé obávané věznice.

    „Já Kilo Alfa tango, mimořádný cvičný let šedesát čtyři cíl letadlová loď Kennedy, letová hladina dvacet pro gong Francisco.“

    „Máme vás na radaru, šedesát čtyři, zvyšte letovou hladinu na dvacet jedna, máte zelenou na Kennedyho.“

    „Díky, Francisko, konec.“ Kapitán MacBirthy si nahlas oddechnul.

    „Takže, plukovníku, za pár minut už se budete procházet po letové palubě.“

     

    „Roderick.“

    „Desátník Trimmer, odposlech. Do pěti minut budeme mít na palubě vrtulník s kapitánem Wilmerem z Washingtonu.

    „Výborně, desátníku. Nějaké zprávy o plukovníku Estevezovi?“

    „Ano, kapitáne. Zachytili jsme jejich konverzaci se San Franciskem, budou tu každou chvíli.“

    „Díky, pane Trimmere.“

    Admirál Roderick položil sluchátko palubního telefonu.

    „Pánové, hosté na party se nám už sjíždějí…“
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 498
    No, super. Jak jinak.

    Koukám, že se postavičky už blíží na svá místa a k něčemu se schyluje. Takže se těším na pokračování. Je pravdou, že s tím, jak čas běží, trošku zapomínám a musím se vracet zpátky, abych si vzpomněl kdo je kdo a čím se uvedl v příběhu v minulých kapitolách.

    Tudíž se opět těším na další, a co se OZZ týče, tak tenhle díl nemám za co zkritizovat. Děj přirozeně plyne, dialogy jsou věrohodné, atmosféra je přitažlivá. Navozuje to klid před bouří (doufám že se nemýlím).

    Abych si mohl nechat nějakou zálohu na zcela jistě následující vyšponované kapitoly, kde se odehraje nějaká mela, budou třeba lítat facky a probíhat nervy drásající špionážní scény, tak bych to viděl na takových 7 OZZ.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Ano, díky. Myslím, že to bude ještě zajímavé, ještě se tam trochu přimotá nějaké problémy s počasím, uvidím, jak se mi to všechno podaří a dovedu to do finále. O fackách jsem nepřemýšlel a dokonce ani o jakýchsi špionážních scénách, navíc nervydrásajících...laugh Ale dobrá, i špionáž bych mohl lehce naťuknout, ať už to stojí za to. Ale máš pravdu, začne to pomalu i gradovat.

    Btw, Willi, všiml sis, že tu jsme my dva jediní přispívatelé umění? Kam se poděli všichni ostatní umělci?wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 498
    Máš pravdu. Doufám, že neplatí ono známé, Cimrmanovské, z pohádky o Dlouhém, širokém a krátkozrakém: "Kam se všichni poděli, neschovali se děti? Néééé, neschovali, ale..."

    A dál už klasika citovat nebudu, protože nechci nic takového ani naznačit.

    Jsem optimista a věřím, že sedí někde u počítače a sčítají napjatě - 943, 944, 945... Až to bude 999, 1000!!!!

    A začne bouchat šampáňo, protože budeš mít už za chviličku tisíc příspěvků.

    Ale jelikož jsem taky skeptik, tak si myslím, že honí kšefty před koncem roku, protože teď se dohání všechno to, co se nestihlo do prázdnin a tím pádem je až do konce roku ve skluzu.

    Ale to sem nepatří.

    Mám z toho mindrák, protože se cítím, jak kdybych jim to fórum ukradl.

    cry
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Tak, aby se neřeklo, že jsem zanevřel na svoje literární dítko, tady je další část díla!

     

    Nejprve se na východním obzoru objevila nepatrná tečka, která se jakoby zrodila přímo ze stoupajícího slunečního kotouče. Rychle dostávala charakteristický tvar helikoptéry, opatřené veselým červenožlutě kostkovaným nátěrem s jasně zelenou ocasní částí. Celek vyhlížel jako jeden z výletních vrtulníků, kterými se na víkend slétávají milionáři k Niagarským vodopádům.

    Admirál Roderick stál na kovovém roštu ochozu velitelského můstku ve výšce skoro osmého poschodí a s chutí vnímal celým tělem téměř neznatelné pohupování lodi a lehký slaný vítr. Signalizovalo to změnu počasí, protože ani moře už nebylo tak zrcadlově hladké.

    Nadporučíka Farella poslal dolů na letovou palubu a sám pozoroval muže ze servisního palubního personálu ve žlutých přilbách a se signálními tyčemi v rukou shora.

    Admirál se rozhlédl okolo. Nebyl sám, koho zaujal zvláštní host, který se uprostřed lodi, natřené šedozeleným kamuflážním nátěrem vyjímal jako stehlík na hromadě uhlí. Proboha, pomyslel si, nestačí mi tucet středověkých Španělů, ještě mi sem přiletí nějaké přestárlé květinové děti a budou hlásat volnou lásku a drogy…

    „Nové typy maskování, že.“ Major Byelashewski mhouřil oči proti vycházejícímu slunci. Roderick rezignovaně pokrčil rameny.

    „Třeba přijel do San Franciska cirkus a tohle je létající pokladna. Tohle opravdu ještě Kennedy nezažil.“

    Vrtulník zakroužil nad lodí a pak jemně dosedl na vyznačený kříž v kruhu jako do peřin. Pilot ve vypouklé skořepině pilotní kabiny byl oblečen ve žlutém tričku a švestkově modrých krátkých kalhotách. Ani nesnížil otáčky rotoru, takže vzdušný vír přinutil čekající důstojníky sejmout pro jistotu čepice a držet je pevně v podpaží. Z výšky velitelského můstku to vypadalo jako uvítací výbor poněkud extravagantního prezidenta.

    Z otevřených dvířek na levé straně helikoptéry, vyzdobených ohavně barevnou tygří hlavou seskočil na letovou palubu štíhlý obrýlený důstojník s brašnou přes rameno, který svoji čepici držel pro jistotu v ruce. Mávnul rukou směrem k pilotovi.

    Motor vrtulníku se rozhučel o poznání víc. Stroj se jakoby neochotně nadzvedl a pomalu se při tom otáčel. Ve výšce necelých dvaceti metrů se pak jeho příď mírně sklopila dolů a se stále vzrůstající rychlostí zmizel na východ, směrem ke vzdálené pevnině jako přerostlá barevná vážka.

    Ticho, které se najednou rozlehlo, bylo náhlé a úplné.

     

    Tři muži na letové palubě vrátili svoje čepice na patřičné místo a nadporučík Farell vykročil k osamělému muži.

    „Vítám vás na palubě Kennedyho, kapitáne Wilmere. Originální entrée.“

    Podali si ruce.

    „Pojďte, admirál Roderick vás už netrpělivě očekává. Jak jste to proboha dokázal, tak rychle se dostat z Washingtonu až sem? Snad ne tou ďáblovou helikoptérou? Tomu pilotovi snad chyběla jen marihuanová cigatera v koutku úst a nápis Make Love Not War na tričku.“

    Kapitán Wilmer se rozesmál.

    „Zdání klame, nadporučíku. Ten vrtulník byl vojenský, nátěr na něm byla vhodnější kamufláž než nějaké hnědočerné skvrny a jeho pilot měl hodnost kapitána. A cesta sem byla zvláštní stejně úplně stejně jako celá helikoptéra. Nejdřív autem z Pentagonu na nějakou vojenskou základnu, potom letadlem a touhle psychedelickou helikoptérou, všechno tak utajené, že vůbec nic nevím.“

    „To je opravdu možné?“nakrčil čelo nadporučík Farell. Opustili letovou palubu a vydali se koridorem A směrem ke kapitánskému můstku. Lehké pohupování lodi bylo znatelné i tady. Mírná nervozita byla cítit v chování posádky i zde, na vnitřních chodbách. Čas čekání byl příliš nezvyklý.

    „Taky bych si myslel, že to není možné. Ale zacházeli se mnou, jako při převozu mafiánského bosse k soudnímu jednání v Palermu.

    „Proboha, přece jste voják, pracujete na ministerstvu obrany a máte nějaké prověření…“

    Kapitán Wilmer mávnul rukou.

    „Ti, co mne měli v laskavé péči, měli asi vyšší…“

     

    Bylo to opravdu hodně zvláštní.

    Auto, kterým jel, měla neprůhledná skla a uvnitř ho hlídal nenápadný pán v tmavomodrém vycházkovém obleku. Soustředěně žvýkal a celou cestu z něj nespustil oči. Automobil zajel k jakémusi opuštěnému hangáru. Bylo tam hodně šero a společnost kapitánu Wilmerovi dělali čtyři muži v zamaštěných overalech, kteří jej rovnou nasměrovali k nějaké neurčité tmavé hmotě. Po schůdkách vlezl do malé kabiny, přeplněné elektronikou. Byla rozdělena zvukotěsným sklem a vpředu v křesle seděl obrovitý černoch, navlečený ve stejném overalu jako ti venku. Zašklebil docela přátelsky a palcem ukázal na křeslo v rohu, které vypadalo jako demontované z nějaké vysloužilé stíhačky. Naznačil mu, aby se připoutal bezpečnostními pásy.

    Že letí, poznal kapitán Wilmer jen podle vzrůstajícího přetížení. Pak bylo nějakou dobu docela klidno a ticho, až ucítil, že ten záhadný stroj zase brzdí.

    Dosedli na zem a kryt nad ním otevřeli dva muži v barevných košilích, jako kdyby si právě odskočili z nějakého plážového baru s tequilou v ruce.

    Objevil se v podobném hangáru, jen okolní teplota byla podstatně větší. Pomohli mu ven a opravdu se snažili, aby se nemohl ohlédnout. Ve vstupních vratech byly otevřené malé kovové dveře.

    Hangár stál mezi pískovými dunami a venku kapitána Wilmera oslnilo prudké sluneční světlo. Hned vedle vchodu byl zaparkovaný zaprášený tmavý automobil a uprostřed malé betonové plochy stála barevná helikoptéra. Její pilot seděl v písku v jejím stínu. Hned vyskočil, kapitán se posadil na sedadlo vedle něj a do pěti minut byli ve vzduchu. Písek skončil po několika minutách letu a pak už bylo pod nimi jen moře. A najednou paluba letadlové lodi…

    Násilím se vytrhl z myšlenek a usmál se.

     

    Nadporučík Farell si v rozpacích tahal za rukáv uniformy a nevěřícně kroutil hlavou.

    „A to s vámi nikdo ani nepromluvil?“

    „Víte, nadporučíku, že jsem se ani nepokoušel o nějakou konverzaci? Všichni vypadali vyloženě nepřístupně. Zdálo se mi, jako kdyby se mnou jednali podle nějakého plánu. Připadal jsem si spíš jako ztracený kufr někde na letišti v Newarku. Ale to víte, generál Bancroft má přece jen určité možnosti.“

    Došli ke kovovému točitému schodišti, které vedlo přímo nahoru na velitelský můstek.

    „Kapitán si oddychne, až vás uvidí. Konečně se začne něco dít.“

    Wilmer se zastavil.

    „A jak je to s příletem plukovníka Esteveze?“

    „Už je blízko, za pár minut by tu měl být také. A pak se konečně pustíme do práce.“

    Otevřel dveře na velitelský můstek.

     

    „Pane plukovníku, brzo budeme na konečné,“kapitán MacBirthy ukázal dopředu před sebe.

    Letadlová loď byla vidět z dálky jako veliká šedá hmota, jen málo zřetelná proti modrému moři a obloze.

    „S vaším dovolením, převezmu si řízení a ohlásím se. Ne, že bych vám nevěřil, určitě jste na lodní palubě přistával častěji než já, ale…“

    To je v pořádku, kapitáne, jste pilot a já jen spolucestující civilista,“usmál se plukovník Estevez. Letadlo se mírně zhouplo.

    „Cvičný let šedesát čtyři Kilo Alfa Tango pro Kennedyho, mám vizuální kontakt.“
    „Kennedy pro šedesát čtyři. Už vás vyhlížíme, máte volnou letovou palubu a pro přistání všechna světla zelená. Vítr jedna západ, zádržný systém v pohotovosti. Jste na paprsku, osmnáct, třináct.“


    „Fajn, tak jdeme na to,“řekl si kapitán MacBirthy spíš pro sebe.

    „Věříte, plukovníku, že mám před vámi docela trému?“ Plukovník Estevez se rozesmál.

    „Kapitáne, myslete si, že letíte s nějakým roztržitým profesorem z dallaské univerzity…“

    Stíhačka plynule snižovala rychlost, brzdící klapky na křídlech se sklopily.

    „Rychlost sto třicet, snižte na sto deset, jste výš na paprsku, směr upravte o dvě desetiny, přepněte automatiku na přibližovací manévr, Uvolněte brzdící závěs, paprsek aktivní.“ Pro plukovníka Esteveze to byl podivný pocit, přistávat na lodi a mít při tom téměř založené ruce.

    Přišla nejnáročnější fáze. Bylo nutné zpomalit téměř dvacetitunový stroj na tu jemnou hranici mezi letem a propadnutím k zemi. Ale palubní počítač zvládl i takový úkol.

    „Dobrá, šedesát čtyři, můžete dolů!“

    Před nosem stíhačky se mihly veliké bílé číslice 67. Estevez se zapřel do svého sedadla, protože přetížení v okamžiku zachycení zádržného lana bylo hodně vysoké.

    A najednou téměř stáli. Stíhačka se ještě mírně pohupovala, když se okolo ní zahemžilo několik členů palubního technického personálu v zelených přilbách, aby znovu vrátili zádržné lano do pohotovostní polohy. Zároveň je muž ve žluté vestě navedl na prázdné místo vlevo od přistávací plochy.

    „Tak, konečná stanice. Plukovníku, jsme tady.“

    Plukovník Estevez zdvihnul pravou ruku zaťatou v pěst se zdviženým palcem. Krásné přistání, pomyslel si. Pak si pomalu začal odepínat jistící pásy, vzduchové hadice a komunikační konektory.

    „Díky za svezení. A co bude s vámi, majore?“ ohlédl se dozadu na pilota, který měl už sejmutou přílbu a prohrabával si svoje rezavé vlasy slepené potem.

    „Tady určitě nezůstanu. Není nad poctivou postel na základně, která se nehoupá. Mám rozkaz jen doplnit palivo a pak se hlásit zpátky na Adamsonu. Tam jsem odtud za půlhodinku. Slouží tu pár mých kamarádů z akademie a už dlouho jsme se neviděli. Nakonec, do Fresna je z Adamsonu kousek.“

    Otevřeli příklop kabiny a zhluboka se nadechli vlahého slaného vzduchu.

    „Všechno v pořádku?“

    Tmavá usměvavá hlava v zelené přílbě se objevila nad okrajem kabiny.

    „Všechno v pořádku?“

    Oba pokývali hlavou. Plukovník Estevez podal obrovitému černochovi v bílém overalu svou sportovní brašnu. Najednou pocítil únavu v celém těle. Přece jen to už bylo dávno, když aktivně létal a takovou vzdálenost ve stísněném prostoru vojenské stíhačky opravdu ještě neurazil.

    Vstal a v kolenou a páteři mu téměř slyšitelně luplo. Poněkud toporně se otočil a se ztuhlýma nohama opatrně sestupoval na palubu lodi.

    Připadal si ukrutně malinký proti ohromné ocelové hmotě okolo. Bylo tu až tísnivě prázdno a on nebyl zvyklý na podobný klid během své aktivní služby. Ve vzduchu bylo cítit jakési podivné napětí.

    Kapitán MacBirthy seskočil na palubu za ním a s muži z palubního technického personálu začal debatovat o servisních úkonech, které bude nutné udělat před zpáteční cestou. Ohlédl se na svého spolucestujícího.

    „Ještě se uvidíme, plukovníku.“

    Pokývnul a rozhlédl se okolo. Copak tady asi budu platný…

    Muž, který se k němu blížil, měl uniformu majora a i v počínajícím horkém červnovém dni byl upraven jak k fotografování náborového plakátu, zvoucího ke vstupu do amerických ozbrojených sil. Zasalutoval.

    „Major Lester, první důstojník na letadlové lodi J.F. Kennedy,“ podal mu pevnou, šlachovitou ruku.

    „Vítám vás na palubě, plukovníku. Jakou jste měl cestu?“

    Estevez se usmál.¨

    „To víte, majore, Air Force One to nebylo.“ Udělal několik letmých dřepů a klouby to přijaly s nesouhlasným zavrzáním. Major Lester chápavě pokynul. Přehlíží mne, pomyslel si Estevez. Myslí si něco podobného, jako my kdysi za aktivní služby, když k nám přijela jedna z nekonečných ministerských kontrol s aktovkami a blahobytnými postavami kancelářských úředníků.

    „Promiňte, majore, ale už jsem spíš zvyklý přednášet studentům a držet se ukazovátka a křídy a ne řídicí páky. A plukovníkem jsem asi tak, jako vy ministrem obrany.“

    Majoru Lesterovi začal okolo úst pohrávat mírný úsměv.

    „Nic ve zlém, plukovníku. Já vím, že tu jste spíš jako profesor, než voják, ale celá situace je vážně hodně podivná. Tak pojďte, ukážu vám vaši kabinu. Budete se moci umýt a převléknout.“ Podíval se na hodinky.

    „Sedm čtyřicet.“ Uznale pokýval hlavou. „Přistáli jste přesně podle plánu. V osm patnáct svolává velitel lodi Roderick setkání všech důležitých osob do navigační kabiny.“

    Tázavě pozdvihl obočí. Estevez pochopil.

    „Trefím tam, majore. Všechny tyhle lodě jsou stejné a já se tam před lety nachodil tolikrát, že se mi to nepodařilo zapomenout.“
    Lester přikývl.


    „Tak dobrá, můžeme jít.“

    Prošli ocelovými dveřmi do podpalubí lodi.

    Admirál Roderick si nahoře na ochozu kapitánského můstku zhluboka povzdechl.

    Herci jsou zde, scéna je připravená, představení může začít…

     
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 498
    Jako vždy, je to čtivé a má to šmrnc. Takže děkuji za počteníčko a abych si to odpracoval, tak tady jsou postřehy:

    Šotek si zařádil a z "Air Force One" udělal "Ait Force..."

    Kdybych si měl vybrat něco, do čeho bych si trošku dloubnul, tak je to vyprávění kapitána Wilmera o cestě. Trošku mi to tam jako jeho vyprávění nezapadá. Tvoje dialogy mají obvykle tu vlastnost, že jsou přiměřeně dlouhé a postava stačí říct to podstatné, což dává textu dynamiku. A najednou je tady poměrně dlouhé povídání o složité a prapodivné cestě, které jako by děj najednou přibrzdí, nebo dokonce vrací zpět. Asi by mi to tam lépe zapadlo, kdyby (jinak zajímavý) popis nebyl prezentován jako vyprávění, ale něco, co se Wilmerovi prohnalo hlavou třeba při tom, když mávnul tou rukou.

    Ale to je jen tak, na okraj. Kdybych to četl zítra, a ne dnes, tak bych to třeba viděl jinak...

    Tak a už se těším na další pokračování a na to slibované a neočekávatelné rozuzlení!

    laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Dobrá, Willi, mohl bys dělat korektora v tiskárně, máš pro to předpoklady... laugh Opravil jsem.

    A i tvoji druhou poznámku jsem uznal, beru ji a ještě se nad tímhle kouskem zamyslím, máš pravdu, že to sem až tolik nesedí. Zkusím to opravit podle tebe. Jinak, už se to asi začíná nachylovat k nějakému závěru, uvidím, jak dlouho mne to zase bude bavit.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Willi a ostatní, kdo sledují,to moje dílo! Tak jsem tu inkriminovanou pasáž přepsal, protože jsem dnes v noci, kdy mi nějak nešlo usnout uznal, že tohle tam opravdu moc nesedí a dlouhý monolog to jen rozbíjí.

    Willi díky a zmíním se o tobě na předsádce budoucí knihy... laughsmile
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 498
    Jo, teď to prokouklo. A děkuji, ale já se spokojím s autorským výtiskem :O)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Stalo se nemožné a po roce jsem zase rozjel San Felipe! Doufám, že teď to bude pokračovat líp a že se dožiju konce díla... laugh

    Ani jsem to nějak neupravoval, takže případné chyby padají na mou šedivou hlavu. Korigovat budu až později...wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    „Volné chvíle bych tedy raději trávil na poněkud méně ponurém místě,“ ulevil si nahlas admirál Stevens, když se po devadesáti minutách sešli znovu v kulaté místnosti bez oken.

    „Řekneme takový malý srub u jezera…“ Všichni čtyři muži se rozesmáli.

    „Ovšem, admirále, zase nemůžete popřít, že jako luxusní hotel pro znuděné Američany by to tu nebylo špatné. Věříte, že na monitorech, které jste měli ve svých prostorech pro odpočinek, jste mohli naladit sto padesát šest televizních programů z celé Ameriky?“ Pan Jones se stále pohupoval na své židli s věčným ironickým úsměvem na tváři.

    „Pánové, abychom se pohnuli z místa. Na Kennedyho už dorazila celá kompletní sestava týmu. Je tedy na nás, abychom navrhli další postup v celé věci. Ale v každém případě vás musím upozornit, že jsem zaznamenal hodně nevlídnou reakci z určitých míst. Je zájem tuhle záležitost co nejdřív ukončit. Jakým způsobem, to jsem se od nikoho samozřejmě nedozvěděl, jak už je docela normální.“
    Pan Jones ukázal vztyčeným ukazovákem kamsi nahoru k betonovému stropu.


    Generál Bancroft si už začínal zvykat na stísněné prostory bez denního světla se všudypřítomným studeně bílým osvětlením. V každém případě bude šťastným člověkem, až se co nejdřív vrátí domů, naloží se do vany plné namodralé voňavé pěny a ve sladkém podřimování se bude oddávat tichým tónům Vivaldiho hudby.

    Admirál Stevens vedle něj hlučně listoval složkou papírů, rozložených na stole před sebou.

    „Na Kennedym přistáli dva muži. Jejich zařazení a úkol jsem se tady nikde nedozvěděl,“ pronesl hlasem zvyklým rozkazovat.

    William Jones si s úsměvem třel levým ukazováčkem špičku nosu.

    „Generále Bancrofte, vy jste to všechno tak rozhodl, tak vysvětlujte.“

    Generál se rozhlédl po mužích okolo stolu a koutkem oka zaznamenal Hutchinsonovo povzbudivě zdvižené obočí. Zatracený chlap, hoši od letadel si s ním asi užijí svoje. Přitom jsme se o všem podrobně bavili. Jenže, samozřejmě, neoficiálně.

    „Samozřejmě, admirále Stevensi a ostatní, vše vysvětlím,“ pokusil se dostat do svého hlasu co nejvíc chladu.

     „Kapitán Wilmer je jedním z mých nejbližších spolupracovníků. Shodou okolností byl právě ve službě, když začaly přicházet informace z lodi. Protože byl do celé věci už od začátku zasvěcen, vyslal jsem jej na Kennedyho jakožto svého zástupce za dvanáctý odbor Pentagonu.

    A dále. Plukovník Estevez je můj dlouholetý přítel. Znám jej už od prvního roku v akademii. Došel jsem k nezvratnému názoru, že v jeho osobě máme k dispozici nejen vojáka a skvělého bojového pilota, ale také mezinárodně uznávaného profesora, přednášejícího španělskou historii.

    Myslíte, že jsem měl udělat něco jiného?“

    Otázka jakoby zůstala viset v naprostém tichu okolo stolu. Admirál Stevens lehce nakrabatil čelo.

    „Samozřejmě, je to vaše rozhodnutí. Ovšem, pokud je dostatečnou kvalifikací k podobné akci to, že je někdo zasvěcen do celé záležitosti, nebo dlouholeté přátelství…“

    Generál Bancroft se nadechl.

    „Pánové, promiňte, že vás ruším,“ s úsměvem promluvil muž v barevné košili.“ Je nejen zábavné, ale i podnětné sledovat vaši odbornou diskusi, nicméně si myslím, že naše přítomnost zde má poněkud jiný důvod. Jeho tvář nesla ironický úsměv, nicméně oči, střídavě hledící na oba důstojníky svítily studeným leskem.

    „Konzultoval jsem celý problém dostatečně podrobně s prezidentem,“ promluvil nejistým hlasem pan Hutchinson. „Oba muže schválil bez výhrad.“

    Generál Bancroft mu poděkoval pohledem. Admirál Stevens rezignovaně pokrčil rameny.

    „Telefonický hovor s prezidentem jsem dokončil před několika minutami.“ Pan Hutchinson si zamyšleně prohlížel klenutý strop z profilovaných ocelových nosníků. „Případ lodi San Felipe jej osobně velice zajímá. Doporučil co nejdříve zkontaktovat tu záhadnou španělskou loď a zjistit, na čem vlastně jsme.“

    „Máte shodný názor s prezidentem Spojených států?“ Všichni přikývli a pan Jones pokračoval se stejným, lehce přezíravým úsměvem.

    „Není nad to, když se jsou lidé schopni dohodnout.“ Zvedl jedno z telefonních sluchátek na stole před sebou.

    „Dejte mi Rodericka. Roderick? Máte definitivní souhlas k přímému kontaktu s objektem podle vašeho uvážení a po konzultaci s vašimi hosty. Průběžně nás informujte o situaci.“

    „To byl Kennedy?“ Generál Roderick se už přestal divit možnostem, které tu byly k dispozici. Pan Jones přikývl.

    „Tam si už určitě poradí. A ještě bych vás chtěl ubezpečit, že ten obtížný japonský torpédoborec už naší akci nepřekáží. Zbavili se ho naprosto elegantně a k naprosté všeobecné spokojenosti. Chvíli ještě budou určitě poletovat vzduchem diplomatické nóty a interpelace, konzultace s velvyslanci a podobně. Náš ambasador v Japonsku už dostal svoje instrukce.

    Pánové, prozatím vám děkuji. Až bude znám výsledek kontaktu se španělskou lodí, znovu si dovolím vás zavolat.“

     

    Bylo přesně osm hodin patnáct minut východního pacifického času. Letadlová loď J.F. Kennedy už devátou hodinu stála bez hnutí uprostřed oceánu.

    V navigační kajutě v osmém poschodí velitelské věže, propojené ocelovými dveřmi s kapitánským můstkem bylo vše připraveno k improvizované poradě.

    Admirál Roderick stál opřen u panoramatického okna a zamyšleně vyhlížel ven na téměř prázdnou vzletovou palubu.

    „Kapitán MacBirthy žádá o povolení ke startu a zpátečnímu letu na pevninu,“ ozval se trochu chraptivým kovovým hlasem reproduktor na stěně kajuty.

    Roderick se vytrhnul z přemýšlení a nahnul se nad mikrofon uprostřed hlavního řídícího pultu.

    „Velitel řídícímu letové paluby. Start povoluji.“

    Reproduktor zopakoval rozkaz a ztichl. Na startovní ploše se objevilo několik mužů v bílých leteckých přílbách a oranžových vestách. Zářivě červený čtyřkolový tahač dotáhl letadlo na začátek dráhy k hrotu parního katapultovacího zařízení. Z výšky kapitánského můstku všechno vyhlíželo jako dětská hra, ale bylo jasné, že každý pohyb je přísně koordinován a tisíckrát nacvičen.

    Stíhačka se zastavila na silné oranžové čáře napříč palubou a mechanici připojili startovací hák k výmetnému zařízení. Muž se dvěma bílými tyčemi v rukou zasignalizoval volnou dráhu.

    Katapult odpálil pyropatronu, aby během třísetmetrové dráhy udělil letadlu bezpečnou vzletovou rychlost. Stíhačka odstartovala, mírně se zhoupla na hraně dráhy a ostrou zatáčkou vpravo zamířila směrem ke vzdálené pevnině. Admirál Roderick se za ním díval trochu závistivě. Jenže problém se těžko vyřeší tím, že se od něj uteče. Povzdechl si a rozhlédl se z můstku po okolním moři. Lehce se zamračil. Obzor na západě nebyl už úplně jasný a vlny na hladině moře byly neznatelně vyšší.

    „Máte poslední meteorologickou zprávu?“ obrátil se Roderick na majora Lestera, který právě vstoupil do kabiny s několika složkami papíru v ruce.

    „Ovšem, ze sedmé hodiny lodního času. Krásné počasí, jasno, klidno, přímo počasí na dovolenou.“ Odmlčel se.

    „Taky se vám to nějak nezdá?“ ukázal hlavou k obzoru. Admirál přikývl.

    „Určitě to není normální. Kennedy sice vydrží ledacos, ale co naši přátelé tam na moři. Pro jistotu sledujte všechna meteorologická hlášení a hlaste každou změnu. Rád bych byl připravený na všechno a včas. S panem Estevezem a kapitánem Wilmerem je všechno v pořádku?“

    Major Lester přikývl.

    „Oznámil jsem jim čas porady, přijdou včas. Máte pro mne ještě něco?“

    Roderick se unaveně usmál.

    „Sežeňte mi ještě majora Byelashewského, nadporučíka Farella a desátníka Brendana. Připravte všechny snímky, filmy a další materiály, které máme. Přesně za šest minut v operační místnosti.“

    Major Lester přikývl a zasalutoval.

    „Provedu, admirále.“
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    A tak po čase návrat k San Felipe? Teď jen piš, piš. Ať to máš co nejdříve dopsáno, a pak bych si to konečně přečetl. :-)
  • williwilli Komentářů: 498
    No jo, klasika. Ale už bych potřeboval vědět, jak se to všechno poskládá dohromady.

    laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Už brzo to bude naprosto jasné a začne se to skládat! laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • ZdenekJasekZdenekJasek Komentářů: 80
    Kdy bude pokračování?! ;)

    Jerry, musím říct, že se mi tvůj styl hodně líbí. Přečetl jsem tu od tebe několik povídek a moc se mi líbily. Když jsem ráno začínal číst San Felipe, tak jsem byl nadšený. Pořád jsem zvědavý, jak to dopadne a těším se na pokračování. Ale moje nadšení postupem času dost opadlo.

    A to ze dvou důvodů. Chvílemi mě ten děj přijde dost natahovaný. Možná to bude dávat smysl, až to bude v celku, ale teď mi přišlo naprosto zbytečné, číst o tom, kterak letový dispečer odklání letadla a jak si cestující všimne změny kurzu. Mě to vysloveně ruší - jsem napružený, co se bude dít na kterékoliv dějové lince a místo čtu něco, co mi zatím přijde zcela nepodstatné.

    Druhá věc mi vadí tedy mnohem víc a to jsou popisy postav. Ne jejich provedení, to naopak obdivuji. Kreslíš ty postavy nádherně plasticky a reálně. Ale... Proč je ten minimálně dvou odstavcový popis u každé (pojmenované) postavy, která se tam jen mihne? Jsem asi zvyklý, na kratší popisy nedůležitých postav. Jen pár vět a ne odstavců. Takhle vždycky předpokládám, že to je důležitá postava, ukládám si její profil do paměti a ona se tam už nikdy neobjeví. Chápu, že ten příběh ještě není dokončený. A že se tam můžou některé postavy objevit znovu. Třeba číst si životopis právníka, jen abych věděl, kdo zavolá hasiče, mě docela vadilo - na stranu druhou ale beru, že se s ním může třeba ještě potkat Jack D.

    Víc by mi asi vyhovovalo, kdyby nedůležité postavy nebyly tak prokreslované. A pokud jsou důležité později - možná by bylo fajn je prokreslit, až se do děje zapojí nějak významěji a ne hned v momentě, kdy se textem jen mihnou, aby vytočily 911 ;)

    Ale je to jen můj názor a pohled na postavy. Navíc to taky může způsobit to, že jsem to celé přečetl skoro (nebýt pracovních povinností ;)) jedním dechem smile Každopádně s nadějí vyhlížím pokračování :)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,733
    Určitě moc děkuji za tvoje hodnocení. Máš pravdu v lecčems. Původně to bylo zamýšlené jen jako krátká povídka a začalo to růst a bytnět. Hlavní impuls vznikl z toho, když jsem kdysi nakouknul na palubu letadlové lodi Kennedy, když byla na návštěvě na Korfu a začalo se to nabalovat. 

    Takže mne mrzí, že nadšení k četbě opadává, ale tohle je opravdu spíš taková zeširoka pojatá první verze. Opravdu natahuji... wink O té změně kursu letadla jsem přemýšlel - dát to tam, nebo ne. Nakonec ano, ale samozřejmě, to je jen jakási vsuvka, že se cosi děje někde dole. 

    Popisy postav... Na tom se sám soukromě velice vyřádím, díky za obdiv, to víš, každý autor je přece jen trochu ješitný...wink Asi to zredukuji, až si budu dělat nějaké revize. Některé postavy se tam opravdu ještě objeví, nicméně, těch opravdu hlavních je jen pár, tuším, že asi čtyři. 

    Teď už se jede do akce. Všechno ještě vylepším problémem s počasím a efektním koncem, který už vidím v dohledné době. Jenže teď to teprve začne, slibuji. A nakonec se tam ještě objeví jedna postava, kterou by tam nikdo nečekal a která to správně dorazí. 

    Ten konec už mám hotový... a budu k němu mířit.

    Jinak ještě jednou díky za hodnocení, potěšilo mne to a zároveň mne ubezpečilo, že se to moje povídání přece jen někomu trochu líbí. Slibuji, že budu pokračovat co nejrychleji, jak čas a inspirace dovolí.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.