San Felipe

2

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Generál se usadil na zadní sedadlo a automobil tiše zavrzal.

    Černoch se vrátil za volant a vypnul naplno hrající přehrávač. Vyjeli z parkoviště k výjezdu z města na sever, podél řeky Potomac.

    „Promiňte, generále, tu naši trochu neobvyklou akci. Kdyby se před Pentagon přiřítila vojenská pancéřovaná limuzína nebo džíp a vyskákali odtud hoši v uniformách, za chvíli by věděla i uklízečka, že se asi něco děje. Takhle každý eventuální pozorovatel mávne rukou, pomyslí si něco o výstředních generálech v omšelém taxíku a zapomene.“

    Generál Bancroft se usmál. Na tom něco bylo. Sundal si čepici. Bylo už pěkné vedro.

    „Kam jedeme?“zeptal se. Najeli na silnici 270 a zařadili se do houstnoucího provozu.

    „Jen tady kousek,“vyhýbavě odpověděl černý řidič a neurčitě ukázal rukou před sebe.

    „Vy jste opravdu taxikář?“ ukázal generál na taxametr, kde pravidelně naskakovala cena jízdy.

    Černoch se rozesmál bohatýrským smíchem.

    „Vzal jsem to jako brigádu pro strýčka Sama. Jinak jsem zaměstnán u Zvláštního oddělení na velitelství námořní pěchoty, jmenuji se Harris a dotáhl jsem to až na majora.“

    Generál se na něho překvapeně podíval. Je vidět, že ještě stále neumím odhadnout lidi, pomyslel si.

    Sjeli na státní dálnici 70 a mířili k severozápadu na Pennsylvánii. Po deseti mílích automobil uhnul vpravo, projel dvěma ospalými městečky a po prašné cestě dorazil až k oplocenému pozemku a k zavřeným vratům.

    Na strážním domku vedle nich byl velký zelenobílý nápis: Zemědělská výzkumná stanice, majetek vlády Spojených států. Vstup jen na zvláštní povolení.

    Z domku vyšel malý opálený mužík v kostkované košili a šátkem okolo krku. V ruce držel nakousnutý sendvič. Usmál se zeširoka.

    „Copak byste rádi, pánové?“

    Major Harris se vyklonil z okénka.

    „Mohl byste nás pustit? Jsme na cestě do Číny a tudy je to nejblíž.“

    Muž přikývl.

    „Fajn, pozdravujte ode mne Tiang Ce Mina.“ Lehce pozvedl obočí. „Jste poslední.“

    Odemkl rezavějící visací zámek a taxík vjel dovnitř.

    „Zemědělská stanice?“ nadhodil generál Bancroft.

    „Samozřejmě. Tady je opravdu výzkumné centrum a šlechtí se tu nové, odolnější druhy pšenice. Kdybyste se tu objevil jako náhodný zvídavý kolemjdoucí, ten muž u brány by vám fundovaně vysvětlil systém provozu a výzkumné plány do budoucna. A sice byste o tom nevěděl, ale pak by bylo delší dobu prováděno vaše sledování jako podezřelé osoby, protože jen málokdo by sem zajel jen tak…“

    Generál Bancroft se rozhlížel po krajině. Pomalu projížděli mezi pruhy obilí v různém stádiu zralosti. Několik lidí, kteří pracovali v okolí, je přátelsky zdravilo.

    „Nechtěl jste mi ale ukázat, jakých úspěchů jste dosáhli při pěstování pšenice, že?“

    Major Harris s úsměvem zavrtěl hlavou.

    „To ne, už jsme na místě.“

    Vjeli do nízké, dřevěné stodoly, pokryté zvětralými šindely.

    Uvnitř bylo ticho a šero. Škvírami mezi prkny sem prosvítalo trochu světla. Vzadu u stěny bylo složeno několik balíků slámy a na levé straně stály dva opuštěné traktory a nějaké zchátralé zemědělské stroje.

    Zastavili a major vypnul motor.

    „Tak a jsme tu.“

    „Počkejte, snad mi nechcete říci, že nějaká otázka národní bezpečnosti se bude projednávat ve stodole?“

    „Ještě okamžik.“

    Stáli tak asi deset vteřin v tichu. Pak najednou odkudsi z podzemí zahučel skrytý mechanismus a obdélník betonové podlahy, na kterém stál modrý Ford taxislužby, se pohnul dolů.

    Sjeli mohutným výtahem do hloubky téměř padesáti stop a ocitli se na dně bílé šachty přímo proti pancéřovým dveřím.

    „Už můžeme vystoupit.“ Ukázal major Harris na malou obdélníkovou desku, kde se právě změnila barva signálního světla z červené na zelenou.

    „Pojďte, generále, musím vrátit auto zase nahoru. Budou ho muset rychle vrátit mému bratrovi, abych mu nekazil rito. Nakonec, za tu půjčku od vlády vydělal dvě stovky.“

    Prošli otevřenými dveřmi.

    „To jste asi nečekal, co máme pár kilometrů od Washingtonu,“ozval se povědomý hlas z otevřených dveří vlevo.

    „Bobe, to jste vy,“ usmál se Bancroft. „Kde to vlastně jsme?“

    Pan Hutchinson se tázavě podíval na majora Harrise.

    „Vy jste mu to ani neřekli, kam ho vezete?“

    „Chtěl jsem to nechat vám jako překvapení.“

    „To se vám opravdu povedlo,“ Hutchinson mu podal ruku.

    „Takže, jsme v nejvyšším poschodí podzemního velitelského centra Berenika 4. Pod námi jsou ještě čtyři patra a v podstatě je to kryt určený pro nejvyšší představitele státu k přežití v případě jaderného napadení. Sto dvacet lidí tu čtyři měsíce může žít docela nezávisle a v relativní pohodě a bezpečí.

    Samozřejmě, teď je tu prázdno, až na údržbu a pár stálých hlídek. Ale protože se sem zavedly veškeré myslitelné komunikační linky, slouží tyhle podzemní prostory hlavně jako místo tajných porad a schůzek. Některé prostory si zatím zabral výzkum a testuje tu nějaké nebezpečné kmeny virů a bakterií. K tomu je to ideální místo, protože se tady dá každý prostor okamžitě neprodyšně uzavřít.“

    „Je zvláštní, že jsem ještě o něčem podobném nikdy neslyšel,“poškrábal se generál na bradě v rašícím strništi. Ani se ráno nestihnul oholit.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Teda, Jerry, mě je trapně, že jsem tak dlouho vynechával. Vyvíjí se to skvěle, za mě žádné výtky. 

    Budu si to muset při nejbližší příležitosti vytisknout a přečíst hezky od začátku, už nějak zapomínám, co se stalo v minulých kapitolách laugh

      Je vidět, že ti radí někdo fundovaný, co se týče reálií americké armády, to jsi trefil moc dobře. Hotovej Clancy, ale to už sem ti říkal laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Nevadí, vím, že si nakonec cestu k San Felipe najdeš... 

    Taky si myslím, že už je toho tolik, že je třeba číst to na jeden zátah. Ale ještě zdaleka jsem nevyčerpal všechna překvapení pro čtenáře...laugh Musím se krotit, abych neprozradil překvapivý závěr...laugh

    Opravdu mám rádce, možná by ses divil, kdo mi radí, ale slíbil jsem, že ho nikomu neprozradím, nyní, ani v budoucnu.

    Srovnání s panem Clancym mne opravdu poctilo, jasně že na něj nemám, ale kopírovat svého oblíbence se může, ne?
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 497
    Dobrý, dobrý, dobrý...

    Potřeboval bych, abys to vydával postupně jako e-knihu a posílal mi to rovnou do Kindla přes mail. Stejně jako Mike, pauzy mi dělají problémy, jelikož jsem sklerotik (...tím samozřejmě nechci říct, že je Mike sklerotik jako já!).

    Jsem teď v šíleným presu a nestíhám všechno číst. Ale kdo není, že jo.

    Ke kritice jsem tam nenašel nic. Snad jen to posílání rovnou do čtečky.

    :O)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Willi, to ale není vůbec žádný problém.

    Mám zatím všechno, co jsem přepsal do počítače v doc nebo v pdf. Klidně ti všechno pošlu na mail ve formátu podle chuti, záleží, co ti Kindle bere. Uznávám, že v celku je to lepší, než v těch kouskách, včetně debaty okolo. 

    smile
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • lulalula Komentářů: 99
    Páni,,, člověk je chvíli mimo a uteče mi takový kus příběhu….  Budu si to muset zase přečíst hezky od začátku, aby mi náhodou něco neušlo…cool

    Jinak také bych se hlásila k tomu e-booku… Opravdu takovéhle dlouhodobé projekty se těžko čtou, když jsou delší…

    Ale jen tak dál Jerry. je to prostě skvělé… wink
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732


    Samozřejmě, takhle po kouscích se to čte dost špatně, proto mne napadlo, jestli bude mít někdo zájem, pošlu mu všechno, co jsem zatím stvořil na e-mail v jakémkoli tvaru, tedy doc, pdf,fb2 a tak. Pokud chcete, pošlete mi do Soukromých zpráv svůj mail, dostanete zatím kompletní San Felipe...

    A teď, další pokračování...

    „To jsem opravdu rád, že se alespoň něco podařilo v Pentagonu utajit,“ usmál se major Harris.

    „Podívejte, generále,“ ukázal do místnosti vlevo. Vládlo v ní namodralé přítmí z dobrých deseti televizních monitorů, sestavených do půlkruhu.

    „Viděl jsem vás, když jsme přijížděli,“kývnul na ně vytáhlý mladík v neformálním civilu, sedící v otáčejícím se křesle. Na většině obrazovek byl statický obraz celé zemědělské stanice, snímaný z okolních kopců a na posední právě probíhala třetí směna baseballového utkání.

    „Pojďte, generále,“ ozval se Hutchinson trochu netrpělivě. „Už máme nejvyšší čas.“

    Generál podal ruku majoru Harrisovi.

    „Díky za svezení.“ Černoch se zeširoka usmál.

    „Rád jsem vás poznal, generále, hodně štěstí.“

    Bancroft s Hutchinsonem se dali dlouhou, doleva se stáčející chodbou, okolo několika ocelových dveří.

    „Tady by měla ubikace eventuální strážní a obranná jednotka,“ukázal Hutchinson. „My musíme až dolů, do nejnižšího patra, tam byla situována hlavní operační místnost. Teď jdeme k rychlovýtahu, kterých je tu instalováno asi deset, ale v klidovém stavu je v provozu jen jeden.“
    Generál Bancroft se usmál.


    „Krásné místo. A teď mi řekněte, Bobe, co si o celé té věci, kvůli které tu vlastně jsme, myslíte?“
    Pan Hutchinson se na okamžik zastavil a pak pokrčil rameny.


    „To, co o tom vím, se zatím vymyká mému chápání. Podívejte, už jsme tady.“

    Mlčky nastoupili a výtah se rozjel dolů.

     

    Operační místnost letadlové lodi Kennedy byla úzká kabina bez oken v prvním suterénu pod letovou palubou na koridoru B. Před několika židlemi a psacími stolky byl malý, vyvýšený stupínek s pultíkem. Na zdi pak velké projekční plátno a aktuální podrobná námořní mapa. Tady se obvykle odehrávaly taktické porady, bojová rozdílení a hodnocení.

    Toho červnového rána roku 1993 se v ní sešlo jedenáct nejvyšších důstojníků. Velitelé úderných skupin, vrchní velitel leteckého sboru, čtyři nejvyšší důstojníci na lodi, hlavní zbrojíř a velitel letové paluby.

    Nadporučík Farell se vlastně ještě nesetkal se všemi najednou a cítil se v jejich společnosti trochu nesvůj. Všichni se tvářili hodně napjatě. Nebylo zvykem, svolávat poradu v tak časnou ranní hodinu.

    „Kapitán přichází!“ ohlásil ve dveřích místnosti vysoký štíhlý podporučík, který vystřídal seržanta Sweeneyho.

    Vstali.

    Admirál Broderick prošel kabinou k projekčnímu plátnu. Byl v uniformě a v ruce nesl jediný list papíru.

    „Posaďte se, pánové. Přeji vám dobré jitro a zároveň se vám musím omluvit, za tak časnou hodinu naší porady. Věřte mi, že to bylo nutné. Zároveň bych vás chtěl požádat o to, abychom se snažili dobrat nějakého výsledku neformálně a neohlíželi se na nějaké vojenské řády a hodnosti.

    Na naší plavbě nastala mimořádná situace, takže jsem došel k názoru, že je nutno vás s ní seznámit.

    Pravděpodobně se divíte, proč jsme zastavili na širém moři, místo abychom se blížili k San Francisku.“

    Přejel očima po tvářích důstojníků před sebou a uviděl sice skrytý, ale přece jen strach. Mírně se usmál.

    „Ne, nejedná se o nějaký námořní nebo jiný vážný vojenský konflikt, alespoň ne v této chvíli. I když, kdo ví. Sdělím vám vše, co vím sám.

    Dnes, krátce po půlnoci bylo z dopravního letadla na pravidelné civilní lince Tokio-San Francisco ohlášena exploze na volném moři, pět mil od naší současné polohy. Řízení letového provozu San Francisco nás požádalo přes naše námořní velitelství, abychom se přesvědčili, o co se vlastně jedná. Po jedné hodině v noci startovaly dvě naše stíhačky. Provedly detailní snímkování a přinesly tyto záběry. Prosím nadporučíka Farella.“

    V kabině se rozzářila projekční stěna a osvětlení zesláblo.

    „Co je to za vtip?“ ozval se ze šera hlas majora Balfoura, třetího důstojníka, velitele zbraňových systémů.

    „Pánové, ujišťuji vás, že ta plachetnice se jmenuje San Felipe a je to naprosto autentická loď, pocházející z patnáctého století se skutečnou posádkou na palubě. Jejím kapitánem byl podle historických záznamů don Fernando Lopez Vasquez. Nějakým záhadným časovým zlomem se objevila tady u nás a v našem času.

    Odeslali jsme hlášení do Washingtonu a dostali rozkaz, nic nepodnikat, zastavit a vyčkat. Z Pentagonu sem míří zvláštní zmocněnec vlády a v dallasu zpravodajci objevili a vypravili sem profesora Esteveze, bývalého plukovníka, určitě to jméno znáte. Oby by měli přistát na palubě okolo sedmé hodiny.

    A to by bylo asi tak všechno, co se stalo do nedávné doby. Ale přišly další komplikace.“

    Admirál Broderick se odmlčel. Bylo hrobové ticho, přerušované jen tichým šuměním projektoru.

    Námořnictvo Spojených států bylo cvičeno k obraně proti jakémukoliv nepříteli, ale střet se středověkou plachetnicí byl naprosto absurdní.

    „Jsou nějaké dotazy, než budu pokračovat?“

    Bylo ticho. Kapitánova slova byla opravdu hodně neuvěřitelná.

    „Dobrá. Takže Pentagon a velení námořnictva prohlásilo desetimílové pásmo okolo té záhadné lodi na osmačtyřicet hodin za uzavřené. Na všech hlavních rádiových frekvencích to bylo oznámeno jako oblast mimořádného vojenského cvičení.

    Před několika minutami jsem dostal zprávu, že téměř přímo k té španělské lodi pluje japonský torpédoborec. Z Pentagonu jsem dostal rozkaz,“ zvedl ruku s nažloutlým papírem,“ zabránit cizímu styku s tou plachetnicí všemi prostředky. A nyní očekávám vaše návrhy a názory na celou věc. Pane Farelle, za jak dlouho bude mít ten torpédoborec přímý kontakt?“ obrátil se na prošedivělého nadporučíka, který skládal snímky lodi San Felipe zpět do kožené aktovky.

    Nadporučík Farell se ani nemusel podívat na hodinky.

    „Od této chvíle za necelých čtrnáct minut.“

    Admirál Roderick se tázavě rozhlédl.

    „Pánové?“

    Major Byelashewski, velitel žluté úderné skupiny vstal.

    “Mohu vědět, o jaký typ japonského torpédoborce se vlastně jedná?“

    Admirál Broderick kývlna nadporučíka Farella. Ten z velké šedivé obálky vytáhnul několik listů papíru.

    „Podle oficiální armádní databáze se jedná o torpédoborec Hatakaze, číslo DD 171. Je v bojovém nasazení třináct let. Výtlak okolo šesti tisíc tun. Délka čtyři sta devadesát stop, maximální rychlost třicet uzlů. Posádka dvěstě šedesát mužů. Kapitán Tatsuko Hayashi.“

    „Jakou má výzbroj?“ Major Byelashewski si rychle dělal poznámky do malého žlutého zápisníku.

    „Úplně obvyklá, teď asi ne docela stoprocentní. A jen jeden vrtulník na palubě.“

    „Díky.“ Major se posadil.

    „Pánové, čas letí. Musíme se pustit do nějaké akce.“

    Admirál Roderick se rozhlédl. Přímo cítil, jak se v místnosti vznáší pocit nejistoty.

    První důstojník, major Lester, který seděl u stolku v první řadě, pomalu vstal.

    „Navrhoval bych postupovat podle armádních standardů pro mimořádné situace. Takže, nejprve je upozornit, že vplouvají do uzavřené zóny. A pokud neuposlechnou, varovat je letecky. Pokud máme opravdu souhlas z Washingtonu, zabránit jim jakýmkoli způsobem…“tázavě se podíval na admirála Rodericka. Ten přikývnul.

    „Pak bych doporučil letadla vyzbrojit do ostré bojové akce.“

    „Všechno?“ První důstojník přikývnul.

    „Souhlasím. Zároveň tímto okamžikem vyhlašuji nejnižší stupeň červeného poplachu a zvýšenou bojovou pohotovost modré skupiny. Děkuji vám, pánové. Ještě vás chci upozornit, že celá tahle záležitost byla prohlášena za přísně tajnou. Prosím kapitána Pendera, aby seznámil svou skupinu s těmi fakty, které považuje za nutné zveřejnit. Modrá letadla mají okamžitou pohotovost.

    To je prozatím vše. Já se pokusím o rádiový kontakt s japonskou lodí.“

    Kapitán lodi přejel pohledem své podřízené. Pak se usmál.

    „Musíme do toho. Naplno.“

     

    Ve třech patrech pod letovou palubou bylo uloženo celkem sedmdesát tři letadel, převáženě typy Tomcat a Hornet. Důmyslný výtahový systém zaručoval jejich okamžité bojové nasazení.

    Letadla modré skupiny byla složena v hangáru N2. V jednom rohu rozsáhlého prostoru byla usazena prosklená místnost, velmi podobná kancelářím v autoopravnách.

    Toho časného rána 24. června tady měla službu dvojice naprosto rozdílných mužů. Oba byli desátníci a na lodi byli zařazeni jako letečtí mechanici.

    Černoch měřil téměř dva metry, měl kudrnaté krátké černé vlasy a pleť tmavou tak, že přecházela až do olivové barvy. Seděl u rozvrzaného stolu a listoval v otrhaném komiksu, který tam zapomněl bůhvíkdo z jejich předchůdců.

    Na šedém polním lůžku v rohu u kovové stěny spal malý kulatý muž se slámově žlutými vlasy, oblečený v nepadnoucím overalu a lehce odfukoval nosem.

    Voják u stolku odložil barevný sešitek a smutným pohledem přehlédl obrovský zešeřelý prostor, osvětlený jen řídce rozmístěnými nouzovými světly. V šeru se daly spíše jen tušit matné siluety letadel se sklopenými křídly.

    Povzdechl si. Na digitálních hodinách naskočil čas čtyři padesát.

    V tom okamžiku zabzučel malý žlutý telefon v levém rohu stolku.

    Černoch si znovu zhluboka povzdechnul. Přiložil sluchátko k uchu. V okamžiku ztratil svoji letargickou náladu.

    „Ano, rozumím.“

    Vstal.

    „Hej, bílý pane, vy muset vstávat,“řekl pokorným hlasem otroka z bavlníkových plantáží. A tvrdě zatřásl ramenem spícího muže. Ten se těžce pohnul.

    „Co se zase děje? Proboha, ani vyspat mne nenecháš, Ku Klux Klan na tebe, darebáku. Alespoň malinký křížek bych ti zapálil před nosem.“
    Černoch se zeširoka rozesmál.


    „Vy chlapci z Jihu jste už sto třicet let pořád stejní. Ještě že to tenkrát vyhrál Lincoln. Ale něco se děje, Andy. Ozval se sám kapitán Pender. Máme připravit tři bojová letadla, šestku, dvanáctku a čtrnáctku a doplnit palivo. Okamžitě, už jsou na cestě sem další ze skupiny.“

    Muž z polního lůžka už byl na nohách.

    „Copak se plánovalo nějaké cvičení? To je snad nějaká hloupost. V tuhle dobu už jsme měli pomalu přistávat v San Francisku.“

    Černoch pokrčil rameny. „ Spíš je mi divná jiná věc. Z centrály sem má dorazit celá parta zbrojířů.“

    Druhý desátník strnul. „Snad jsme někomu nevyhlásili válku…“

    Seběhli po několika točitých kovových schůdcích. V hangáru se mezitím rozsvítila hlavní světla. Desátník Andy naskočil za volant malého výkonného traktůrku na elektrický pohon.

    Nákladní výtah, spojující všechny podlaží lodi se otevřel. Oba muži se ohlédli a pak s úžasem sledovali tři ocelové vozíky, naložené dlouhými tmavošedými válci s kulatou špičkou.

     

    „Máte volací frekvenci?“ Muž se sluchátky a se zeleným displejem před sebou přikývl.

    „Samozřejmě, admirále. Už o nás vědí, vypadá to, že čekali jen na to, až jim zavoláme.“

    Roderick se zhluboka nadechnul.

    „Dobrá, jdeme na to.“ Muž u stolu mu podal mikrofon na stočené šňůře.

    „Admirál Benjamin Roderick, kapitán letadlové lodi Spojených států J.F. Kennedy. Volám japonský torpédoborec ve čtverci 43-19.“

    „Komodor Tatsuko Hayashi, velitel torpédoborce Hatakaze na cvičné plavbě z mexického přístavu Manzanillo. Přijměte vyjádření naší hluboké úcty. Máte snad nějaký problém?“ Angličtina z reproduktoru byla s výrazným cizím přízvukem.

    „Tedy, to je ale neviňátko,“hlesnul muž u ovládacího pultu. Kapitán Roderick se usmál.

    „Zdravím vás, kapitáne. Upozorňuji vás, že vplouváte do prostoru, uzavřeného vládou Spojených států na čtyřicet osm hodin z bezpečnostních důvodů.“ Reproduktor na několik vteřin mlčel.

    „Promiňte, admirále, ale opravdu o tom nevíme. Objevili jsme vaši loď bez pohybu a chceme vám nabídnout jakoukoli pomoc.“

    Druhý muž u vedlejšího počítačového terminálu se obrátil.

    „Japoncům se fakt nedá věřit už padesát let. Ti mají za lubem určitě nějakou čertovinu.“ Kapitán Roderick přikývnul. Stiskl tlačítku na mikrofonu.

    „Komodore Hayashi, vysoce si ceníme vaší nabídky, ale pomoc nepotřebujeme. Doporučujeme vám vyhnout se uzavřené oblasti v okruhu patnácti mil od naší lodi.“

    „Promiňte, admirále, ale kurs nezměním. Pokud vím, nacházíme se v neutrálním pásmu a v mezinárodních vodách.“

    Admirál Roderick ještě víc stisknul v ruce mikrofon. Čtyři muži v radiokabině jej bez dechu pozorovali.

    „ V tom případě budeme muset vaši činnost považovat za akt nepřátelství se všemi důsledky a provést všechny nezbytné kroky.“

    „Jak je libo, admirále Rodericku.“

    „Přerušili spojení,“ oznámil muž u světélkujícího displeje. Roderick mu vrátil mikrofon.

    „Tak snad budeme opravdu po padesáti letech znovu válčit s Japonci. Odešlete tuto zprávu do Washingtonu, aby věděli, co se tu děje,“ podal muži vlevo žlutozelený papír, vytržený z bloku, na který napsal pár slov.

    „Kapitáne Pendere, dávám souhlas k okamžitému bojovému startu,“ohlásil vnitřním telefonem. „Najdete mne na můstku.“

    Ještě jednou se rozhlédl.

    „Pánové,“ nevesele se usmál. „Ať mne vezme čert, jestli vím, jak tohle všechno dopadne…“

     

    Moře bylo stále ještě temné, ale slunce na východním obzoru už pomalu začínalo zářit.

    Na letové palubě bylo živo jak v poplašeném mraveništi. Tři letadla v bojovém vybavení startovala ve třicetivteřinových intervalech směrem k severozápadu.

     

    „Modrá šest pro modrá jedna. Připojila se ke mně modrá dvanáct a čtrnáct. Udržujeme přímý kurs tři sta patnáct. Cíl je na dohled. Žádám další rozkazy.“

    „Modrá jedna pro šest, dvanáct, čtrnáct. Chlapci, jestli ten Japonec nezastaví, nebo nezmění kurs, pusťte na něj trochu hrůzy. Leťte tak nízko, jak to jen půjde a byla vidět vaše kompletní výzbroj.“

    „Jedničko, má kurs přímo k nám!“

    „Šest, dvanáct, čtrnáct, souhlas k akci!“

    „Fajn, hoši, byla to paráda, těm Japoncům se oči určitě protáhly ještě víc. Jedničko, málem jsme se jim napíchli na stožár!“

    „Volám kapitána americké letadlové lodi. Můžete mi vysvětlit váš jasný projev nepřátelské agrese?“

    „Komodore Hayashi, chtěli jsme s vámi vyjít po dobrém. Opravdu je i ve vašem zájmu změnit kurs.“
    „Šestko, dvanáctko, čtrnáctko, máte souhlas k výstražnému bojovému útoku.“


    „Fajn, hoši, jdeme na to! Dvanáctka odpálí jednu raketu dvěstě stop před příď, čtrnáctka dvěstě stop za zádí. Já jim ještě udělám jeden letecký den.“

    „Tora, tora, tora…“

    „Kapitáne Rodericku, budu si na vás stěžovat diplomatickou cestou. Považuji incident, který jste vyprovokovali, za porušení všech mezinárodních dohod o volném moři.“

    „Jak je libo. Změníte kurs?“

    „Šestka dvanáctce a čtrnáctce, dobrá práce, hoši. Pěkně to s nimi zahoupalo.“

    „Veliteli americké lodi! Chcete snad vyprovokovat mezinárodní konflikt?“

    „Pane Hayashi, uklidněte se, přece se zatím nic nestalo. Všiml jste si výzbroje našich letadel? Mohlo to být horší, nezdá se vám?“

    „Tady šestka jedničce. Žádám instrukce o dalším postupu, jsem na kursu sto devadesát dva.“

    „Admirále Rodericku, podrobujeme se otevřenému násilí a měníme kurs. Vaše neomluvitelné válečnické úmysly určitě nezůstanou bez patřičného ocenění. Celou záležitost jsem už ohlásil svým nadřízeným.“

    „Budu se těšit, komodore. Přeji příjemnou plavbu do Mexika.“

    „Šestka jedničce, japonský torpédoborec mění kurs!“

    „Fajn, povedlo se vám předvést pěkného bubáka. Zaujměte bojový útvar, proveďte ještě jeden hloubkový led nad japonskou lodí a vraťte se na základnu.“

    „Rozumím. Hoši, dvanáct, čtrnáct, slyšeli jste, dobrá práce…“

     

    Admirál Roderick na kapitánském můstku vrátil mikrofon zpět do konzole na zdi. Unaveně pokývnul na kapitána Pendera, který vedle něj vedl celou leteckou akci. Na čele se mu objevily jemné kapičky potu.

    „Asi jsme to zvládli, kapitáne.“

    Kapitán Pender si prsty pravé ruky zamyšleně prohrábl krátký šedivý vlasový porost na hlavě.

    „Ale určitě si to nedají líbit.“

    Kapitán mávnul rukou.

    „Od čeho máme diplomaty. Ať si to domluví mezi sebou.“

    Jeden ze tří telefonů zazvonil. Admirál Broderick chvíli poslouchal.

    „Děkuji.“ Položil sluchátko.

    Venku se už rozjasnilo a slunce začínalo hřát. Oba sledovali z výšky sedmého patra, jak se nad lodí objevují tři letadla a přistávají v pravidelných intervalech na letové palubě.

    „Kapitáne Pendere, hlásili mi z monitoru, že torpédoborec Hatakaze se točí okolo nás přesně po obvodu kruhu, který jsme jim vymezili. Doufám, že…“ Na okamžik zaváhal. Pak mávnul rukou.

    „Pojďte, Pendere, asi budeme oba potřebovat pořádnou dávku horké kávy. Snad už se brzy dočkáme těch, které nám sem posíĺají. Třeba mi to nebudete věřit, ale budu moc rád, až bude všechno za námi.“

    Šli.



    Plachetnice San Felipe stála bez hnutí v klidném moři. Námořníci v potrhaných halenách raději zmizeli do podpalubí, aby nebyli na očích svému veliteli.

    Na dřevěné palubě zůstal jen sám don Fernando Lopez y Vasquez, ďábel z Pontevedry. Dlouhými kroky přecházel lodí a každou chvíli vrhl vzteklý pohled na beznadějně zplihlé plachty na stěžních. Nelámal si hlavu s tím, jak se ocitl právě zde, problém mu spíš dělala bezmocnost lodi uprostřed nehybného oceánu.

    Jeho loď, vládce moře…
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 497
    No, jako vždy super!

    Štve mne, že nemám čas. Nemám čas, nemám čas,... a furt ho nemám, abych si přečetl všechno, co bych chtěl.

    A abych si to čtení odpracoval, tak pár drobností, viz níže.

    Překlepy:

    ... zpravodajci objevili a vypravili sem profesora Esteveze, bývalého plukovníka, určitě to jméno znáte. Oby by měli přistát na palubě okolo sedmé hodiny.... Mělo být určitě "Oba by měli přistát..."

    ....Admirál Broderick kývlna nadporučíka Farella. Ten z velké ... chybí mezera mezi slovy "kývl na"

    No a ještě jeden rýpanec, ale to čistě ze závisti. Kapitán tvrdí, že autentičnost historické lodi byla nezvratně potvrzena. Já bych řekl, že z příběhu to tak ještě nevyplývá. Přeci jen bych pro takové tvrzení očekával, že se na tu loď musí nejprve sami dostat a pochytat a prověřit posádku. Jestli si dobře vzpomínám, tak ten závěr vychází pouze z prověření leteckých snímků (to je holt to čtení po kouskách; ale trpím "hosipou", takže se mohu mýlit..) a to bych přeci jen považoval za předčasný závěr. Prověřeno bylo jméno lodi a možná její konstrukční podobnost a hlavní charakteristiky s archivními záznamy.

    Takže třeba já bych na místě kapitána (...mám teda ambice, co?) vyšel spíš z okolností, jak se tam ta loď objevila a třeba z toho, že je vysoká pravděpodobnost, že je autentická. Nakonec když kvůli tomu je takový povyk a i Japonci se angažují, asi na tom něco bude...

    Ale to je jen tak na okraj.

    K odběratelům se samozřejmě hlásím!


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Vida, jak koukám, moji čtenářiwink čtou opravdu pozorně!

    Překlepy samozřejmě opravím, to je tak, když myšlenky cválají o pořádný kus před klávesnicí.

    A co se týká autentičnosti středověké lodi. Máš asi pravdu, že jen díky nějakým snímkům se asi neudělá takový humbuk a nesvolávají se odborníci ze všech končin Spojených států. Kromě snímků z letadel tam byly i satelitní snímky a podobnost muže na palubě s obrazem v historické knize. Asi by to tak Američané neudělali, prostě by na tu loď vtrhli a basta. Jenže to by nebylo ono... Já potřebuji právě tohle, aby je nejdřív přímo nikdo neplašil. Přijede pan profesor a toho tam potřebuji, protože pak začne ta správná -action... Ješětě mám v hlavě dvě dost podstatné události, trochu podružné, které se tu stanou a pak, sám se těším na úplný závěr, kde asi své věrné čtenáře hodně překvapím.

    Sice mám rádce v problematice činnosti a reálií americké armády a námořnictva, nicméně, ani on se nesetkal s takovým objevem, který jsem si vymyslel, takže mi nemohl vyloženě poradit. Ale v každém případě mne to baví...

    Díky za připomínky, právě tohle jsem si příliš neuvědomil.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Takže, mám tu další pokračování příběhu, tentokrát trochu upovídané na úkor akce, ale zase jsem tam něco vysvětlil... Přeji příjemné počtení.

    Místnost měla tvar dokonalého kruhu a jejím hlavním vybavením byl kulatý stůl uprostřed se čtyřmi telefony a čtyřmi kovovými židlemi. Ze stropu svítila ostrá zářivka se stínidlem, takže kromě stolu byl zbytek místnosti zahalený v tajemném pološeru. Na zdi byl instalován rozměrný ovládací panel s několika desítkami tmavých obrazovek.

    O existenci tohoto objektu ve vzdálenosti dvaceti tří kilometrů od Washingtonu bylo informováno jen několik lidí, všichni s minimálním pověřením Florida. Celý komplex zařízení v nejužším spodním patře byl čtyřicet osm metrů pod povrchem země. S poetickým kódovým označením Berenika 4A bylo toto velitelské stanoviště jedním z nejpřísněji utajených míst v celých Spojených státech.

    Pancéřové dveře ve skalní stěně se nehlučně zvedly a otvorem prošli dovnitř čtyři muži. Jeden z nich byl v námořnické uniformě, druhý ve stejnokroji letectva. Třetí z nich byl malý, téměř holohlavý pán v trochu pomačkaných šedých šatech, který svým celkovým vzezřením působil spíš jako účetní menší firmy někde na předměstí.

    Čtvrtý z mužů, který dal všem svým partnerům ve dveřích přednost a vstoupil do místnosti jako poslední, byl oblečen tak, jako kdyby si do utajeného vládního objektu odskočil z víkendového pobytu kdesi daleko od civilizace. Tmavočervené krátké kalhoty doplňovala barevná letní košile s rozhalenkou a bílá baseballová čepice. Jako naprostý kontrast k tomu nesl v ruce malý kožený kufřík s tenkým řetízkem, vedoucím k levému zápěstí. Stiskl malý svítící zelený knoflík a hydraulické písty vrátily mohutné dveře zpět. Ocelové desky zaklaply.

    „Vítám vás, pánové,“ promluvil muž s kufříkem jako první.

    „Děkuji vám, že jste se obtěžovali do těchto končin,“ dodal se zřejmou ironií v hlase. Gestem ruky ukázal na prázdné židle okolo kulatého stolu. Tři muži se posadili, čtvrtý v barevné košili zůstal stát.

    „Pan Hutchinson už mne zná,“ lehce pozdvihl obočí k malému muži v šedých pomačkaných šatech, který se s více než čtyřicetimetrovou vrstvou země nad hlavou necítil právě nejlépe.

    „Admirála Stevense z velitelství letectva si pamatuji z leteckého dne v Arlingtonu,“ usmál se na třetího muže. „A generála Bancrofta z Pentagonu zdravím osobně poprvé.“ Podal všem ruku.

    „Já se jmenuji Jones a prezidentem Spojených států jsem byl požádán, abych vás seznámil s opravdu podivnou záležitostí, které já a mí, řekněme spolupracovníci přikládáme velkou důležitost pro národní bezpečnost. Každý z vás je sice částečně s věcí seznámen, ale chtěl bych, abyste měli celkový přehled.“

    Posadil se na poslední volnou židli, před sebe si položil kufřík a otevřel jeho zámky. Vytáhl čtvery tmavozelené kartonové desky, na přední straně opatřené několika razítky.

    „Takže, pánové, zde v těchto deskách je vše, co potřebujete vědět,“ poklepal na ně ukazováčkem. „Ale rád bych vás alespoň stručně seznámil s fakty.“

    Zhoupl se na židli a založil si ruce za hlavou. Vypadal uvolněně, jako kdyby seděl někde na terase svého ranče.

    „Této noci se u západního pobřeží Spojených států objevila skutečná a autentická španělská loď z konce patnáctého století. Opravdu je to potvrzeno, mimo jiné i snímky ze satelitního sledování. Uvidíte sami,“ ukázal očima na desky na stole.

    „Předcházel tomu mohutný energetický výboj. Opravdu jsem se nezbláznil.“ Dodal s patrnou ironií v hlase, když si prohlédnul tváře svých společníků.

    „A dále. Nejblíž je naše letadlová loď J.F.Kennedy a její kapitán Benjamin Roderick byl informován o tom, že věc je vedena jako přísně tajná. K té španělské lodi vyrazil sice záchranný člun pobřežní stráže, ale včas jsme ho stihli odvolat. A za svítání se odehrála trochu ostřejší diskuse s japonským torpédoborcem…“ nahlédl do připraveného papíru. „Hatakaze. Projevil až nepříjemnou zvědavost, ale na Kennedym to zvládli sami, věc se srovná diplomatickou cestou.

    Generál Bancroft vyhlásil pohotovost jednotce 58 k realizaci plánu Duha,“ pokynul jeho směrem. „ byl to dobrý nápad. Kromě toho vyslal svého zástupce na Kennedyho a někde v Dallasu vyšťoural bývalého plukovníka Esteveze, který teď přednáší na univerzitě.“ S úsměvem zaregistroval, jak admirál Stevens na své židli lehce nadskočil.

    „Dobrá práce, generále, udělal jste, co jste mohl.“

    Pan Hutchinson se nejistě rozhlédl okolo sebe.

    „Promiňte, pánové, ale jsem mezi vámi asi jediný neinformovaný člověk. Můžete mi vysvětlit, jaký úkol má ta vaše jednotka 58 a co je to plán Duha?“

    Jones se lehce zamračil.

    „Za normálních okolností bych vám asi řekl, že o existenci nějaké podobné jednotky nemám ani tušení a že duha je barevný odraz světla na kapkách vody. A pak byste se stal předmětem zájmu jistých orgánů, které by pátraly, kde jste se tyhle věci dozvěděl. Ale protože už jste se dostal až sem a podle vašich materiálů jste prověřen na stupeň utajení A2, ve stručnosti vás seznámím s několika fakty. To všechno je totiž záležitost ministerstva obrany a Bílý dům o celé věci nemusí mít ani potuchy.“

    „Počkejte, pane Jonesi, vy rozhodujete o tom, co mám vědět a vůbec…“

    „Rozhoduji,“ přerušil ho s úsměvem. „Promiňte, že jsem vám skočil do řeči, ale tahle debata by už byla neplodná a my zase tolik času nemáme, abychom vedli debaty o filosofii utajení státních záležitostí.“ Pan Hutchinson se nadechl, ale pan Jones pokračoval.

    „ Takže jen ve stručnosti. Jednotka 58 byla zřízena tajným výnosem ministerstva obrany k prvnímu lednu 1977. Možná si ještě vzpomenete, že rok 1976 byl ve Spojených státech ve znamení zvýšeného výskytu neidentifikovatelných létajících předmětů, tedy UFO. Ten nárůst pozorování byl několik desítek procent. Samozřejmě se to oficiálně všechno hodně bagatelizovalo, ale Pentagon začal být trochu neklidný, už proto, že existovala několik let stará a už zaprášená studie jednoho z armádních analytiků. Dokázal v ní, že proti eventuálnímu útoku z vesmíru jsme bezmocní jak třídenní koťata. Ovšem, jak znám naši generalitu, zas tak rychle by to nešlo. Muselo se něco stát a taky se stalo, v noci sedmnáctého července v sedmdesátém šestém v poušti Sonora v Novém Mexiku. Tam nějaký záhadný objekt napadl hlídkující vozidlo dálniční hlídky. Automobil zničen, jeden z policistů mrtev, druhý s hodně ošklivými popáleninami. Zemřel za čtyři dny, ale stihnul vypovědět pod přísahou. Téže noci stejný předmět těžce poškodil objekt transformační stanice několik desítek mil odtud a poté si klidně několik minut poletoval nad stavbou atomové elektrárny v arizonském Palo Verde. Vystartovaly stíhačky, ale zbytečně. Ten objekt popisovaly stovky stavbařů téměř stejně a shodli se na oválném tělese měnícím barvy z červené na modrou.

    Všechno se podařilo jakžtakž utajit, ale zaprášená studie byla objevena, zbavena prachu a byla jí určena priorita nejvyšší důležitosti. Jednotka 58 je vlastně důsledkem její realizace. Byla dislokována na strategickém místě Spojených států a je až do současnosti cvičena k obraně proti útoku z vesmíru. Její výzbroj je poněkud nestandardní a příslušníci jednotky žijí v maximálním utajení. Dovedete si představit to pozdvižení, kdyby se provalilo, že si vydržujeme takové vojenské útvary? Nehledě na to, že ta už zmíněná zaprášená studie připouští i jakousi teoretickou možnost mimozemských agentů, žijících mezi námi.

    Být na vašem místě, pane Hutchinsone, příliš bych se neusmíval. Není to tak docela nepředstavitelné, jak se zdá. Pane generále, mohl byste našeho přítele poučit o Duze a podobných legracích?“

    Generál Bancroft přikývnul.

    „Podílel jsem se kdysi na náplni činnosti téhle jednotky ve spolupráci s AMCCOM. Cvičný poplach se jednotce vyhlašuje nepravidelně alespoň třikrát měsíčně. Akce s krycím názvem Duha znamená nižší stupeň skutečného poplachu, to znamená neověřená informace o napadení našeho území z vesmíru. Do deseti hodin od vyhlášení se Rainbow mění na stupeň Cloud, pokud nebude vyslána jiná instrukce. Akce Mrak, to už je nejvyšší stupeň poplachu s následným určením místa napadení mimozemskou entitou a zahájením bojové akce. Přímá realizace má krycí název Black Storm, Černá bouře a vyhlašuje se do deseti minut po aktivaci plánu Mrak.“

    Pan Robert Hutchinson si otřel rukávem bohatě orosené čelo, ačkoliv klimatizace v podzemní místnosti pracovala dokonale.

    „Tak to jsem opravdu nevěděl…“

    Pan Jones se zeširoka usmál.

    „Vidíte, příteli, co se tady u nás všechno nedozvíte, tady víme leccos, o čem nemá tušení ani poradce pana prezidenta. No nic. Budeme pokračovat v analýze situace. Tu nám trochu komplikuje nějaký plátek ze San Francisca. Novináři tam jsou asi hodně vlezlí, šéfredaktor sháněl informace o nějaké nehodě na moři. Budeme to muset vyřešit nějakou narychlo svolanou tiskovou konferencí a předhodit novinářům nějakou šikovnou historku.“

    Odmlčel se a rozhlédl se po svých společnících, kterým jediné světlo nad kulatým stolem vytvářelo na tvářích hluboké ostré stíny.

    „Ale to, co nás znepokojuje nejvíc a proč je všechno vedeno jako přísně tajná věc státního významu, vám vysvětlím na závěr. Je to taky hlavní důvod, proč jsme Kennedyho neposlali přímo k té záhadné lodi, aby všechno prověřili na místě. Vyhodnotili jsme situaci jako velmi rizikovou s možným ohrožením letadlové lodi.

    V okamžiku, kdy se podle svědků objevila ta španělská loď, nejméně čtyři radioastronomické observatoře zachytily gigantický energetický výboj, který směřoval právě do čtverce 43-18. Díky získaným datům jsme byli schopní extrapolací určit bod, odkud byla tak silná dávka energie vyslaná. S tolerancí několika set kilometrů je ve vzdálenosti 312 600 kilometrů. Do takové dálky naše sondy s takovým množstvím energie nelétají. Když říkám naše, myslím tím takové, které byly vypuštěny ze Země.“

    Udělal pauzu. Generál Bancroft se zhluboka nadechl.

    „Podle toho, co říkáte, pane Jonesi, začínám mít dojem, že jsem opravdu neudělal nejhůř, když jsem vyhlásil aktivaci plánu Rainbow.“

    Muž v barevné košili se usmál a pokýval hlavou.

    „Tak, tak. Podle odborníků by ten výboj mohlo vyslat zařízení asi takové jako naše střední atomová elektrárna. Mimochodem, víte, pánové, čemu se říká Lagrangeovy body?“

    „Kdysi jsem o tom něco četl, ale na přesnou definici si už nevzpomenu,“ pan Hutchinson se v přítomnosti dvou generálů a jednoho tajemného muže viditelně necítil nejlíp.

    „Takže, říká se jim také librační centra,“ promluvil opět pan Jones. „Těch míst je několik a je to bod, jehož vzdálenost od Země a Měsíce je stálá a nezávislá na pohybu a přitažlivosti. Cokoli se do toho bodu dostane, udržuje si stálou vzdálenost od obou těles. Pár odborníků mi potvrdilo, že je to ideální místo pro dlouhodobé umístění retranslační nebo monitorovací sondy. A právě z jednoho takového bodu nás ten paprsek energie navštívil.“

    Poškrábal se na bradě.

    „Víte, pánové, ještě něco nakonec. Podle dostupných pramenů se něco podobného stalo v minulosti už víckrát. Ve čtrnáctém století se vikinská loď objevila u břehu Kréty, starořímská galéra proplouvající na konci devatenáctého století okolo kotvících odí v liverpoolském přístavu a tak podobně. Naposledy, před osmi lety, zmizel v jihočínském moři australský tanker i se šestnácti členy posádky a osmdesáti tisíci tunami ropy a to v místě, kde pluje tolik lodí, že si kapitán ani nemůže odplivnout, aby netrefil palubu jiné lodi. Objevil se po necelých třinácti hodinách, o tři sta kilometrů severněji, bez posádky a s nádržemi suchými jak Sahara. Byla tenkrát problémy s pojišťovnami a odbory, povídalo se, že posádka někde pokoutně náklad prodala a žije si spokojeně v přepychu.

    Vtip je v tom, že ten tanker zmizel v podvečer a hlídky na lodích v okolí zaregistrovaly mohutný záblesk s charakteristickou zvukovou kulisou.“

    Tři muži okolo stolu jej sledovali bez dechu. Invaze z vesmíru byla oblíbeným tématem vědeckofantastických románů, ale teď a tady, v počínajícím létě roku 1993?

    Muž v pestré košili se usmál.

    „Takže, pánové, tady v těch deskách máte všechny podklady, podrobnosti a fotografie. Bohužel si je musíte prostudovat tady a zase mi je vrátit. Budu očekávat vaše návrhy.“

    Posunul troje desky po stole k jednotlivým mužům.

    Pohodlně se posadil na svou židli, natáhl si nohy a ruce si opět založil za hlavu, jako kdyby si na verandě svého domu u sklenky whisky vychutnával západ slunce. A pak jen s ironickým úsměvem sledoval vzrůstající úžas na tvářích svých společníků.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 497
    Jako vždy paráda. Není co dodat, snad jen že tenhle víkend bude asi pršet, takže by mohlo vzniknout další pokračování....?

    :O)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Díky za chválu, trochu jsem se bál, že tenhle kus bude trochu upovídaný, ale bylo to nutné k dalšímu vývoji. 
    U nás zatím neprší, naopak, slunce svítí, ale pokud bude pršet, samozřejmě pokročím s příběhem. Začalo mne to nějak moc bavit...

    Tisíce laughnedočkavýchlaugh čtenářů laughčekají...laughlaugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Tak se mi poařilo vložit další kousek...

    Nejmladšímu ze tří vojenských policistů, kteří měli té noci službu v armádním servisním doku sanfranciského přístavu, bylo necelých pětadvacet let a měl hodnost seržanta. Jeho kulatá dobromyslná tvář a krátké slámově žluté vlasy nezapřely jeho původ někde z Jižní Karolíny.

    Zde byl určen pro nejméně pohodlnou službu ze všech tří hlídkových stanovišť. V otevřené věži ponorky nebylo zase tolik prostoru, aby se tu dalo přečkat šest nočních hodin v relativním pohodlí.

    Nejpříjemnější bylo posadit se na sklopné kovové sedátko po levé straně ocelové stěny. Na hlídce bylo samozřejmě zakázáno posadit se, ale v praxi se ten rozkaz běžně obcházel.

    Zívnul. Z výšky téměř dvanácti metrů byl ve dne příjemný pohled na živý přístav, ale v hluboké noci byly vidět jen nezřetelné obrysy vojenských lodí v okolí, spoře osvětlené prostranství u přistávacího mola a nasvícený plot z ostnatého drátu. Na východě se pak rozlévala záře světel San Franciska s osvětleným mostem Golden Gate. V tuto hodinu klesla i frekvence lodí, plujících do přístavu i na volném moři. Když se seržant nahnul přes kovové zábradlí, viděl matné světlo ve strážní budce druhého hlídače.

    Byla to nuda k uzoufání, hodiny ubíhaly pomalu.

    Začalo se slabounce rozjasňovat. Na východním obzoru se objevila narůžovělá jemná záře a předměty v okolí začaly vystupovat ze tmy. Seržant na věži ponorky zpozorněl. Jeho uši zaslechly podivné vzdálené hučení, které se podobalo roztáčející se turbíně a jasně nepatřilo ke zvukům probouzejícího se dne. Zamračil se. Hodinky na levé ruce ukazovaly čtyři třicet čtyři. V pět hodin mu měla končit služba, do této chvíle klidná a nudná.

    Zdálo se, že podivný zvuk pochází z otevřeného věžního průlezu.

    Seržant se nahnul nad otevřený poklop.

    Jeho poslední myšlenky v životě byla o tom, že hledí vstříc otevřené bráně do pekla. Obrovský žhavý snop ohně vyšlehl ven hlavním vstupním otvorem a temné dunění se rozlehlo po okolí. Seržantovo bezvládné tělo se jako ve zpomaleném filmu slabě převážilo a pak podivně pomalu padalo dovnitř, do ohnivé ďábelské výhně.

     

    Ošuntělému muži, kterému v okolí přístavu říkali Roura Bill, by nikdo nehádal sedmatřicet let. Život na ulici a několikaleté nocování v zapomenutém potrubí kanalizačního systému mu přidělal vrásky šedesátiletého muže. Snažil se nebýt nikomu na obtíž a své skromné životní potřeby realizoval každé ráno v kontejnerech na odpad u kolonie rodinných domků ve svahu nad sanfranciským přístavem.

    Za sklenici zázvorového piva ale občas dával stejně postiženým lidem až překvapivě fundované právní rady.

    Asi nikdo by v přihrblém, šedivém muži v dlouhém kabátě neurčité barvy, tvaru a stáří nehledal pana Williama Halversona, který před několika lety patřil k právnické špičce v Oaklandu.

    Jedno patro v důstojném činžáku na třídě George Washingtona patřilo jemu a jeho advokátní kanceláři, Jeho klientela byla téměř bez výjimky složená z místních bohatých průmyslníků. Měl pověst tvrdého a bezohledného právníka, zařízený luxusní dům, atraktivní manželku a dvě výjimečně nezvedené děti.

    Své procesy obvykle vyhrával, jenže i pár prohraných žalob stačilo na strmý pád z výšin. Mocní z okolí měli větší vliv, než by si kdokoli připustil. Na dům a kanceláře byla uvalena cizí správa, žena s dětmi odešla na východní pobřeží Spojených států a on sám dvakrát unikl fyzické likvidaci.

    Prodal, co ještě mohl a v San Francisku si najal malý tmavý byt. Chtěl zkusit začít znovu, ale o právníka, o kterém se povídalo, že se zapletl s mafií, zájem nebyl.

    Nakonec skončil jako bezdomovec a poznal zvláštní pocit jakéhosi zvráceného štěstí, kdy žil jen pro nastávající den a jeho jedinou starostí bylo, zda v odpadu najde dostatek prostředků pro přežití.

    Toho červnového rána vyšel na obhlídku svého území jako obvykle v půl páté ráno. Po páté hodině už začínaly jezdit svozové automobily a sehnat obživu bylo pak mnohem těžší.

    Zamířil svou trasou po cestě, která se stáčela dolů k přístavu. Začínalo se rozjasňovat a ze šera začínaly vystupovat obrysy zakotvených lodí. Už několik dní potajmu obdivoval dlouhý úzký trup vojenské ponorky, zakotvené v armádním doku. Před mnoha lety sloužil u námořnictva a měl stále respekt před vojenskými plavidly.

    Zamrkal. Oči mu stále ještě sloužily dobře. Z velitelské věže ponorky vyšlehl dlouhý sírově žlutý plamen s vějířem jisker a za okamžik bylo slyšet neurčité hluboké dunění.

    Cítil, jak se mu rozechvěly ruce. Bezradně se rozhlédl, ale všude bylo liduprázdno. Plamen na ponorce se mu jevil jako něco naprosto neskutečného. Těžkým krokem vyrazil dolů k přístavu bez jediné myšlenky v hlavě a náhle v ranním šeru uviděl na okraji chodníku opuštěnou zelenou telefonní budku. Na chvíli se podivil, že si ji v těchto místech ještě nikdy nevšimnul.

    Zvedl sluchátko a třesoucí se rukou vytáčel třímístné číslo.

    „Devět…jedna…jedna…“ Jediné telefonní číslo, které si ještě pamatoval z lepších dob a  bylo možné dovolat se bez deseticentové mince.

    Strnul se sluchátkem ve zpocené ruce a s pohledem upřeným na oblak dýmu a matně červené plameny dole pod sebou.

     

    Na požárním okrsku číslo 26 měl té červnové noci službu muž jménem Joe Pallaciano.  Jeho rodiče přišli na počátku dvacátých let do Spojených států z Itálie. Jejich jediný syn, ačkoliv se neustále snažil chovat se jako rodilý Američan, své italské předky nezapřel, už svou snědou pletí a tmavými vlasy.

    K požárníkům v San Francisku nastoupil před více než třiceti lety a na jeho kontu byly desítky zachráněných osob a stovky uhašených požárů. Po těžkém úrazu při výbuchu plynu, kdy lékaři dávali roztrhané svaly levé ruky dohromady téměř osm hodin, se už k aktivní činnosti nevrátil a vypomáhal jen při nočních službách.

    Telefon na ovládacím pultu zazvonil přesně ve čtyři hodiny třicet osm minut.

    Joe Pallaciano zvedl sluchátko a zároveň tím aktivoval záznamové zařízení. Ohlásil se naučenou větou a zarazil se.

    „Oznamte své jméno a místo, odkud voláte a potom zavěste.“

    Položil sluchátko, stiskl osm tlačítek a klávesnici telefonu a zároveň zapnul spínač. V prvním patře budovy se rozezněl přerušovaný poplachový signál.

    Muž v tmavém overalu, který seděl v rohu místnosti a poklimbával, zbystřil pozornost.

    „V pořádku, pane, už vyrážíme,“ohlásil se Pallaciano do sluchátka.

    „Co se děje?“

    „Něco podivného.“ Volal nějaký právník z telefonní budky na Gosvenor Street a ohlásil požár vojenské útočné ponorky v armádním přístavu.“

    Muž v požárnické uniformě vyskočil na nohy.

    „Proboha, co má co dělat advokát v tuhle dobu na Gosvenor Street? A hořet ponorku jsem ještě neviděl. Byl střízlivý?“

    Joe pokrčil rameny. „Mluvil docela souvisle, jen byl pořádně vyděšený. Tome, vezmi si tam jedno auto a obhlídni to.“

    „Dobrá,“ Tom Parris, velitel směny si zapínal přezky na uniformě. „Nakonec, ta dnešní služba by jinak byla opravdu moc fádní.“

    Joe Pallacio se podíval na kontrolní monitor. „Auto už je připravené, tak můžeš vyrazit.“

    Tom Parris seběhl po několika schodech k červenobílo černě natřenému hranatému vozu s rozsvícenými světly a kmitajícím majáčkem. Naskočil do kabiny. Jeho sedm mužů bylo připraveno.

    „Kam to bude, Tome,“ otázal se malý, šlachovitý muž u volantu.

    „Do vojenského přístavu. Nějaký právník nám ohlásil požár na ponorce.“ Řidič obrátil oči v sloup.

    „Proboha. Doufám, že mne někdy takový podobný advokát nebude zastupovat u soudu…“

    Všichni se rozesmáli. Bylo pět hodin a tři minuty. Vyjeli na Liberty Avenue a s blikajícím světlem na střeše vyrazili dolů, k přístavu.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Je to geniální. :) Chyby, jako zapálený čtenář, jaksi nevidím... takže - díky a doufám, že se Ti podaří dílo dokončit zdárně a, v zájmu zachování příčetnosti některých nedočkavců, rychle. :)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jerry, mohl bych tě požádat, že bys mi to poslal mailem třeba v pdfku nebo v docu. Já teď nemám na netu tolik času, ale ve vlaku bych si to rád v klidu přečetl pěkně od začátku smile Děkuji :D


  • williwilli Komentářů: 497
    Prima pokračování, už se těším na další. Nešetři nás, klidně to sem pouštěj s větší frekvencí!

    :O)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Rád bych nešetřil, ale času se nedostává! Dělám, co se dá.cool

    MImochodem, komu že jsem to slíbil, že mu budu posílat  celý už hotový text na majl, kromě Vojty a Mika? 

    Stařík už zapomíná...wink

    Btw. MIke, už jsem tě předehnal v počtu příspěvků...laughlaughlaugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 497
    ...taky jsem ve frontě!

    Jinak to byl jen dobře míněný šťouchanec. Jsem prostě zvědavý, jak to celé dopadne.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    V pohodě...laugh

    Jak to dopadne, to bys asi neuhádnul ani s tou největší fantazií a protože se sám těším na ten závěr, psal jsem do stroje i o svátcích., Takže je tu další pokračování. Podle nápadů, které ještě mám, bych soudil, že jsem tak lehce za polovinou.

    Takže, další...

    Dva další vojenští policisté, kteří v sanfranciském armádním servisním doku hlídali ponorku 726, se v prvním okamžiku docela civilně vyděsili. Ale pak začali jednat tak, jak byli vycvičení.

    „Proboha, co se to stalo?“ přiběhl seržant od zamčené brány ke strážnímu domku na okraji mola.

    „To byla pořádná rána, půjdu se podívat blíž k věži. Zavolej na velitelství.“

    Vysoký, štíhlý muž v uniformě vojenské policie vyběhl nahoru k velitelské věži po šikmém, pohupujícím se můstku nad vodou. Probleskovaly tam špinavě rudé plameny a dusivý dým se šířil do okolí. Strážný z věže zmizel beze stopy.

    „Ježíšikriste,“ vydechl muž s vytřeštěnýma očima. Ohlédl se dolů na molo, kde uprostřed prázdné plochy stál druhý muž.

    „Už jedou, ozval se.

    Seržant nahoře se ještě jednou rozhlédl okolo. Povzdechl si. Vypadalo to nejdřív na klidnou službu v teplé letní noci. A teď nebude dlouho žádná dovolená. FBI a vojenští vyšetřovatelé z NCIS jsou přísní a důkladní.

    Seběhl dolů.

    „Nechtěli mi věřit,“řekl druhý, trochu starší muž. „Podezřívali mne, že jsme ve službě trochu přebrali. Ale pak jsem se domluvil s nějakým Burtonem…“

    „Proboha, Burton. Jak se o něčem podobném dozvěděl on, bude to tu brzo jak při invazi do Normandie. Ten už dlouho čekal na podobnou příležitost, aby prokázal svoji nepostradatelnost. Je schopný sem dopravit třeba i velitele ponorkového loďstva celého západního pobřeží.“
    „A co Tim tam nahoře?“


    „Nevím. Neviděl jsem ho. Původně jsem si myslel, že stihnul skočit dolů do vody. Ale vypadá to tam hrozně. Zdá se, že začal obrovský malér.“

    Druhý policista se ohlédl na velkou temnou masu ponorky. Z její věže sršely snopy jisker.

    „Bůh buď milostiv. Všem…“ vydechl.

     

    Velitelství vojenské policie v armádním přístavu bylo umístěno v ošklivém zeleně natřeném jednopatrovém domě, vzdáleném necelé dva kilometry od doku, kde kotvila ponorka 726.

    V přízemí byly sklady výstrojních součástek a místnůstka službu konajícího strážného. První patro zabírala ubytovna pohotovostní roty a pracovna velícího důstojníka.

    Kapitán Jerome Reginald Burton, který měl tuto noc velení oddílu vojenské policie, byl nevelký, trochu podsaditý mužík s tváří trochu připomínající buldoka a s hlavou téměř úplně hladkou. Zbytek vlasů, které se zoufale krčily někde mezi ušima a zátylkem, si ale pečlivě pěstoval a nechal si je pravidelně každé tři týdny lehce zastřihovat.

    Jako jeden z mála vojenských policistů měl uniformu šitou na míru, ne snad pro svoji důležitost, ale kvůli prozaické skutečnosti, že ve výstrojních skladech nebyl objeven stejnokroj pro tak malou a kulatou postavu.

    Záhadou pro leckoho pak byl už vůbec ten fakt, jak se někdo takový mohl dostat k vojenské policii a vypracovat se až k hodnosti kapitána.

    Opravdu, mohl. Už při vojenské službě na sebe upozornil tím, jak vážně bral každý problém a do všeho se pouštěl doopravdy naplno.

    Jeho služba trvala dvanáct hodin, do šesté hodiny ráno. Byla to klidná noc, kromě několika veselých kumpánů, vracejících se okolo z oslavy narozenin a z bujnosti lomcujících elektronicky zabezpečeným plotem nebyla žádné problémy. Vojenský přístav byl téměř prázdný a pohotovost drželo jen šest mužů v domě, jeden z mladých seržantů jako služba v přízemí a tři muži, kteří hlídali ponorku Ohio v opravárenském doku.

    Důstojník ve službě měl sice dovoleno spát, ale kapitán Burton skoro celou noc proklínal čínského kuchaře za podivnou večeři v restauraci nedaleko přístavu. Seděl za omšelým, poškrábaným stolem, pohupoval se na rozvrzané židli a znechuceně sledoval jakousi slabomyslnou televizní soutěž. Žaludek měl jako na vodě a právě se už poněkolikáté přesvědčil, že velké nástěnné hodiny naproti na stěně opravdu jdou.

    Zazvonil telefon.

    „Co se děje,“ vyštěknul do sluchátka.

    „Promiňte, pane kapitáne, že vás ruším,“ zakoktal se hlas v telefonu.

    „Právě se mi ohlásila hlídka u servisního doku ponorky Ohio, že na její palubě došlo k výbuchu a následnému požáru. Jeden člen hlídky je momentálně nezvěstný.“

    Kapitán Burton ztuhl.

    „Co mi to tady vykládáte? Výbuch atomové ponorky? A ověřil jste si to zpátky? Jestli tam ti chlapi nasávají…“ dodal už s menší zlobou v hlase, zatímco jeho mozek se rozeběhnul na nejvyšší obrátky.

    „Samozřejmě, pane. Ti tam určitě nic nepředstírají a vtip to taky není, po hlase se to zaručeně pozná. A před čtyřmi minutami jsem i já slyšel nějakou explozi. Myslím, že se tam opravdu něco stalo.“

    „Dobrá.“ Kapitán Burton mimoděk vstal ze židle i se sluchátkem v ruce. Postupujte podle krizového plánu A-1. Poplach pro všechny, zavolejte FBI, velitele přístavu, sanfranciskou policii a uvědomte protiteroristickou armádní jednotku.“

    Položil telefon a s uspokojením se zaposlouchal do přerušovaného tónu sirény, který se rozlehl po celém domě. Zapnul si uniformu, nasadil si čepici a seběhl dolů k zaparkovanému vojenskému automobilu.

     

    Ulice San Franciska byly toho rána téměř prázdné a tak se požární vůz řítil svou skoro maximální rychlostí. Zatáčka vpravo a nájezd na dlouhou, téměř rovnou a mírně se svažující federální Eisenhowerovu třídu, odkud už bylo vidět k moři a k hlavnímu vjezdu do vojenského přístavu.

    Motor hučel na plné obrátky.  Tom Parris na sedadle vedle řidiče ještě pohledem zkontroloval stupnice na palubní desce, které označovaly tlak a množství hasicí kapaliny v nádržích vozu. Všechny ukazatele byla v zeleném poli.

    Hasil jsem už cirkusové šapitó, polystyrénové sousoší na výstavě abstraktních soch anebo pavilon opic v zoologické zahradě, ale ponorku, tu si budu muset zařadit do své sbírky kuriozit…

    „Proboha, co je to tu za blbce,“ probral Toma ze vzpomínek rozčilený hlas jeho řidiče. Vyhlédl ven.

    U otevřených vrat při vjezdu do přístavu stály napříč dva dlouhé tmavé vozy a bránily vjezdu dovnitř. Čtyři muži před nimi byli nápadní hlavně tím, že i v končící letní noci měli nasazeny tmavé sluneční brýle.

    Vůz sanfranciských požárníků zastavil téměř smykem necelé dva metry od tmavých limuzín.

    Tom vyskočil.

    „Chlapi, co to má znamenat? Jedeme k ohlášenému požáru ve vojenském přístavu a potřebujeme volný průjezd.“

    Jeden z mužů se přiblížil. Z kapsy vytáhl složený průkaz, na kterém byla už z dálky viditelná písmena FBI. Rozevřel ho v ruce.

    „To je naprosto v pořádku, pane… pane Parrisi,“ prohodil klidným tónem s pohledem upřeným na požárníkovu jmenovku na levé náprsní kapse.

    „Počkat, jak to, v pořádku? Byl nám ohlášen oheň na lodi v přístavu a my jsme dorazili, tak o co tu jde?“

    Muž v černých brýlích se shovívavě usmál, asi jako učitel, když jeho žáček nechápe elementární matematické postupy.

    „Fajn, to je dobře, že jste tu, ale už jsme tady všechno zařídili sami. Stejně se jednalo jen o malou provozní poruchu na vnější elektroinstalaci u zakotvené ponorky, nic s čím by si zdejší technici neporadili. Z dálky to asi vypadalo hrůzostrašně, ale vaše přítomnost tady je opravdu zbytečná.“

    Parris trochu rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. Podle všechn předpisů by měl nekompromisně trvat na vstupu dovnitř, potom zjistit rozsah požáru a sepsat hlášení o celém výjezdu.

    Z přístavu se přiblížil k bráně vojenský terénní džíp se zelenošedou kamufláží. Seskočil z něj vysoký štíhlý muž v tmavé uniformě.

    „Nějaké problémy?“ zeptal se muže z FBI.

    „Ne, pane, vše v pořádku, obrátil se na něj se širokým úsměvem druhý, menší muž, který se zatím mlčky opíral o levé přední dveře stojícího automobilu.

    „Na požární okrsek byl ohlášen oheň v přístavu.“

    Muž v uniformě mávnul rukou.

    „Oheň? To je poněkud přehnané. Díky chlapci, ale opravdu vás tady není potřeba.“

    Tom Parris se rozhlédl. Řidič požárního vozu se zájmem přihlížel, pohodlně opřený o volant a sedm mužů jeho směny v bílých přílbách očima pátralo po tmavém okolí.

    Pokrčil rameny.

    „Jak myslíte, nebudu se s vámi dohadovat. Ale hlášení o výjezdu budu muset napsat stejně. Můžu vědět vaše jména?“

    Muži u zaparkovaných vozů se na sebe podívali.

    „Samozřejmě,“ usmál se ten, který se prokázal průkazem FBI.

    „Já se jmenuji Fox Mulder a jména ostatních pánů byste si asi nezapamatoval.“

    „Dobrá, jak chcete. Je to naše povinnost. Ohlásíme návrat na základnu.“

    „Samozřejmě, to bude asi nejlepší.“

    Vzájemně se pozdravili. Požární vůz se pomalu otočil na rozlehlém prostranství před otevřenou bránou. Všichni nasedli a ještě zahřátý motor okamžitě naskočil.

     

    „Zatracená práce!“ Tom Parris udeřil sevřenou pěstí do palubní desky. „Už dlouho ze mne někdo neudělal blbce tak elegantním způsobem.“

    „Proč?“ zeptal se řidič. Jeli pomalu v ranním šeru.

    „Proč?“ opakoval Tom. „Proto, že nikdo normální u FBI se nejmenuje Fox Mulder, pokud to, co se tu děje nejsou nějaká Akta X. Ten chlap prostě plácnul první jméno, které ho napadlo. Stejně tak mi mohl říci, že se jmenuje Mark Twain nebo William Shakespeare, bylo by to úplně stejné. A potom, určitě je za tím plotem nějaký malér a větší, než si dovedeme představit. Ten důstojník měl na sobě uniformu DIA, vojenských zpravodajců a tihle hoši by nepřijeli jen tak k nějaké poruše na elektroinstalaci.

    A pak, oheň a dým já cítím na hodně velkou vzdálenost. A tady byl. Ale co, to už není naše starost, ať si tam shoří třeba celé slavné ponorkové loďstvo Spojených států i s jejich generály a tajnými agenty…“

    Řidič se rozesmál. Právě vjížděli do své známé ulice.

     

    Pět mužů u brány vojenského přístavu pozorovalo červená koncová světla požárního vozu mlčky.

    „Je to zlé?“ obrátil se muž od FBI na muže v uniformě. Ten pokýval hlavou.

    „Víc, než jsme čekali. Zatím jsme se ještě ani nedostali dovnitř. Ohio bude asi na odpis, jestli se nestane nějaký zázrak. Ještě že tam nebyla výzbroj a Tridenty. To by se mohlo klidně stát, že vygumujeme San Francisko i s okolím z mapy. Mimochodem, s těmi požárníky to byla dobrá práce.“

    „Jenže teď už to asi neutajíme. V San Francisku bydlí všímaví lidé.“

    Muž v tmavé uniformě se zamyslel. Z náprsní kapsy vytáhl cigaretu. Podíval se na ni a pak ji vrátil zpátky.

    „Už se nemůžu na oheň a kouř ani podívat. Takže máme jen jedinou možnost. Svolat tiskovou konferenci.“

    Muž od FBI si nadzvedl černé brýle.

    „To myslíte vážně?“

    „Naprosto vážně. Co nejdřív sezve velitel přístavu novináře, řekněme na osmou hodinu večerní. Do té doby zjistíme, co kdo ví a co budeme moci zveřejnit. Zatím necháme jako pracovní verzi nehodu na elektroinstalaci.“

    „Přiznáme smrt toho policisty?“

    „Uvidíme…“

    Na východě už se jasnilo, chystal se krásný letní den. Bylo třicet sedm minut po páté hodině.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 497
    Tak to já se nechám rád překvapit - nikdy nekoukám na poslední kapitolu, dokud se k ní nepročtu. Ale zvědavý jsem, to jo...

    Pokračování jako až dosud - parádní.
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Já si to s chutí přečtu až to  bude celé smile nějak jsem nepřišel na chuť čtení na pokračování (prostě bych nerad  dočetl příběh do  bodu, kdy  bych nemohl pokračovat smile a musel čekat).

    Ale jakmile  to bude ukončené, hlásím se o pdf. nebo word smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Tak a abyste si nemysleli, že jsem se nějak poflakoval, tu máte další pokračování díla, maličko jsem se tam vyřádil v letadlech, ale příště už to bude zase techno sci-fi.

    Od obzoru k obzoru se pod modrou oblohou rozprostíralo hladké bílé, jemně načechrané mračné moře. Profesor Robert Estevez se v duchu vrátil o několik let nazpět. Znovu prožíval mnohokrát už popsanou euforii pilotů nadzvukových stihaček vysoko nad zemí.

    V úzké kabině nebylo mnoho pohodlí. I řidič malého automobilu měl více prostoru a to ještě nemusel mít vedle sebe objemnou sportovní tašku.

    Ve sluchátkách se ozval hlas jeho pilota, kapitána MacBirthyho, sedícího ve druhé kabině za ním. Jinak tu bylo naprosté ticho, řev tryskových motorů nechávali při dvojnásobné rychlosti zvuku daleko za sebou.

    „Jak se vám to líbí, pane plukovníku? Je to stejné, jako dřív?“

    Plukovník se usmál.

    „Je to nádhera. Už jsem si myslel, že se do stíhačky nikdy nepodívám.“

    „Fajn, jestli chcete, přepnu řízení na vás. Jen si dávejte pozor, tahle děvčata jsou citlivější na dotek a jemné zacházení, než jste byl asi zvyklý.“

    Stíhačka se mírně zahoupala. Plukovník Estevez si všimnul ve zpětném zrcátku, umístěném zevnitř na krytu kabiny, jak se jeho pilot slastně protáhnul a ucítil povědomý tlak v řídící páce. Zároveň se všechny displeje nastavily na odpovídající hodnoty.

    „Zkusím si zatáčku,“ oznámil.

    „Zkuste si, co chcete, místa je tu dost, široko daleko ani nafukovací balónek. Jen nespouštějte režim odpálení raket. Jsou sice cvičné a dvojnásobně blokované, neseme je spíš jen kvůli zátěži a vyvážení, ale přece jen by mohly náhodou odletět a trefit nějaký dům, plný snobů. I kulometem si můžete zastřílet, chtěl jsem ho vyzkoušet a mám nabito slepými. Proboha, kdyby zrovna teď vypukla válka a vybafla na nás letka migů, tak na ně můžu tak akorát plivat anebo jim od plic vynadat. Vojenská stíhačka a já tady nemám ani funkční prak,“rozhorlil se pilot.

    Estevez se usmál.

    „Klid, kapitáne. Není to žádná legrace, a když jde ve vzduchu opravdu do tuhého, nejradši byste byl na opačné straně zeměkoule. Létal jsem ve Vietnamu a něco o tom vím.“

    Na okamžik před ním vyskočila často násilím potlačovaná vzpomínka. Podobná, trochu jednodušší kabina, tisíc stop pod ní zelený koberec džungle a tři stíhačky MIG 21 se severovietnamskými výsostnými znaky na křídlech a trupu ve střemhlavém letu přímo naproti němu. Ještě stále se úplně nevyrovnal s tím okamžikem, kdy se ve skle před ním objevil paprskovitě rozšířený průstřel a on ucítil pronikavou bolest v levé ruce. Levé oko měl v okamžiku zalité krví.

    Ani jeho stroj nedopadl právě nejlíp a jen díky náhodě, která přivedla na místo nerovného souboje pětici F šestnáctek, vracejících se z operačního nasazení se mu podařilo dovláčet se s poškozeným letadlem zpět na mateřskou letadlovou loď Hornet.

    V té době už byl majorem a musel si vyslechnout leccos nepříjemného od svých nadřízených o létání výkonných důstojníků místo bojových pilotů.

    Major Estevez měl tenkrát štěstí v neštěstí, protože průstřel levé ruky byl čistý a střela prošla jen svalem těsně vedle tepny. Střep z rozbitého krytu se mu zapíchnul přesně do místa nad levým okem, které nebylo chráněno přílbou a brýlemi.

    Za týden už znovu seděl ve své opravené stíhačce, tentokrát pouze na cvičném letu. Jeho stroj prošel velkou opravou, museli vyměnit nejen kryt kabiny, ale i prostřelenou pravou přídavnou nádrž a potrhaná táhla směrového kormidla. Byl to zázrak, že s něčím podobným se dalo vůbec přistát, vyjádřil se velitel servisní čety. Po čase ale přece jen dostal vyznamenání za statečnost v boji. Bylo tvrdě zasloužené.

    Kapitán MacBirthy se zarazil.

    „Promiňte, pane, asi jsem to trochu přehnal.“

    „ V pořádku,“mávnul rukou plukovník. „Už je to dávno pryč.“

    „Jo, a v devět patnáct dallaského času máme rande s poletující benzínovou pumpou, už by tu měla někde být,“ ozval se kapitán.

    „Tamhle je, na deseti hodinách. Vidím je na radaru. Hoši jsou přesní. Jestli budete souhlasit, plukovníku, ohlásím se jim a vy si zatím můžete létat. Celý manévr je v podstatě hračka, můžete si to vyzkoušet. Asi jste to už někdy dělal.“

    „Fajn, souhlasím,“ ozval se Estevez a v duchu se rozesmál, protože tankovací manévr ve vzduchu absolvoval nejméně desetkrát, a to ještě v dobách, kdy existovalo jen ruční řízení a pilot musel spoléhat na svůj odhad a zkušenost.

    Plukovník Estevez pomalu nalétával levou zatáčku a sledoval při tom červený bod na přibližovacím radaru krátkého dosahu, který se od okraje obrazovky pohyboval pomalu ke středu, označenému nitkovým křížem.

    „ Já Kilo, Alfa, Tango, mimořádný cvičný let šedesát čtyři na loď Kennedy, volám tankovací letadlo Bravo Bravo Omega, naše vzdálenost čtyři, kontakt za sto devadesát, naše rychlost jedna devět šedesát, nádrže volné devadesát dvě procenta,“ odříkával Kapitán Mac Birthy z displejů před sebou.

    „Bravo Bravo Omega pro Kilo Alfa Tango,“ ozvalo se ve sluchátkách. Několik set metrů před letící stíhačkou se blížilo bachraté, žlutozelené letadlo s nezvyklou trubkovou nástavbou nad kabinou.

    „Skvělé, jsme tu přesně na čas,“ pochvaloval si hlas ve sluchátkách. „Kilo, Alfa Tango, upravte rychlost a jedna sedmdesát pět.“

    „Rozumím,“ kapitán Mac Birthy zaváhal. „Jdete na to, plukovníku?“ Estevez zvednul palec a pocítil už dávno zapomenutý nával adrenalinu do žil.

    Tankovací letadlo srovnalo kurs a rychlost a vysunulo dlouhou vroubkovanou hadici s perforovaným límcem na konci.

    „Vysuňte si hrdlo nádrže, spínač je vlevo dole pod umělým horizontem,“ uslyšel plukovník ve sluchátkách. Je to pokrok, pomyslel si, tenkrát jsme tu trubku vysunovali ručně, mechanickým táhlem. Jemně manévroval výškovými a směrovými kormidly a s očima upřenýma na malou obrazovku v pravé části palubní desky.

    Zámek uzávěru zřetelně zaklapnul.

    „Všechna světla zelená!“ zahalekal Mac Birthy do mikrofonu. „ Můžete spustit, chtěl bych plnou, ještě se mi podívejte na olej a umyjte přední okno.“

    Ve sluchátkách se ozval mohutný smích. „ Proboha, Tome, takovéhle nápady může mít ve své zrzavé hlavě jedině Mac Birthy,“ to byl hlas druhého pilota ve vedlejším letadle.

    „To snad není možné, fakt slyším Kačera Donalda Browna, co nám kazil ročníkový průměr na letecké akademii ve Fort Braggu?“

    „Člověče, Macu, deset let jsme se neviděli a teď se potkáme šest mil nad Nevadou! Jestlipak se někdy taky zase setkáme na pevné zemi?“

    „Podle toho. Pokud ještě lítáš tak, jak jsi lítal tenkrát před komisí starého Benjamina, bychom se tam mohli sejít hodně brzo. Ale jinak jedině až si budem v útulku pro přestárlé piloty skládat papírová letadélka.“

    „Poslouchej, Macu, hlavně ty bys měl na Benjamina vzpomínat s láskou, že tě rovnou nevyrazil. Jak jsi tenkrát místo makety tanku s tou cvičnou bombou málem trefil slavnostní tribunu i s tím zasloužilým generálem letectva.“

    Mac Birthy se rozesmál.

    „Tenkrát ten chudák zalehnul jako za mlada při invazi do Ńormandie. A čtyři poručíci ho museli zvedat. Jo a ještě mi řekni, co Sylvie, rozešli jste se?“

    „Něco horšího, vzal jsem si ji, už je to šest let, máme Kačera juniora, je mu sedm,“ odpověděla sluchátka.

    „Ty jsi byl vždycky zbrklá duše,“ odpověděl Mac Birthy.

    Plukovník Estevez sledoval stoupající ukazatel stavu paliva a pobaveně se usmíval. Opravdu, nic se ve vzduchu nezměnilo od těch dob, kdy naposledy vstal z křesla v pilotní kabině. I tenkrát se stíhací piloti považovali za armádní elitu a téměř všichni se alespoň zběžně znali.

    „Hej, Macu, a povýšil jsi?“

    „Jo, dostal jsem kapitána.“

    Bylo slyšet jak neviditelný pilot jakoby tlumeně říká svému druhému pilotovi:

    „Vidíš, Tome, to je jasný úpadek amerických bojových sil, když už se hodnosti dávají opravdu každému.“

    „Hlídej si hadici, Kačere,“zahuhlal Mac Birthy.

    „A proč jsi mi tohle neřekl před osmi lety, třeba bych se nemusel ani ženit.“ Ve sluchátkách zazněl smích obou pilotů.

    „Bravo, Bravo, Omega, displej na sto!“

    „Rozumím, máte plno!“

    Zámky okolo hrdla nádrže povolily. Plnící hadice se navinula zpět.

    „Hej, Macu a koho to tam s sebou máš?“

    Plukovník Estevez se zájmem sledoval hovor a všiml si viditelného zaváhání v hlasu jeho pilota.

    „Letím s plukovníkem Estevezem na Kennedyho, mají tam nějaký problém.“

    Chvíli se rozlehlo ticho a bylo zřetelně vidět, jak si oba piloti prohlížejí jejich letadlo.

    Ve sluchátkách se ozvalo hodně rozpačitě: „Omlouvám se, pane plukovníku.“

    „Nechte toho, nemáte za co, už dávno nejsem tím plukovníkem, jak si myslíte.“

    „Díky. Tak šťastnou cestu. A Macu, někdy se ozvi na základnu, uděláme si exkurzi do osmnáctky.“

    „Osmnáctku ne, tam byla tenkrát ta rvačka a určitě si nás ještě budou pamatovat, pro mne jedině dvanáctku,“ ozval se Mac Birthy.

    „Fajn, Bravo Bravo Omega pro Kilo Alfa Tango, končím.“ Tankovací letadlo sklouzlo po křídle a zmizelo šikmým letem v mracích.

    „Plukovníku, musím vám vyslovit svůj obdiv, to byl perfektní manévr, určitě víte, co a jak. A nezlobte se. To víte, piloti jsou jako rodina. A s tímhle člověkem jsme navíc leccos prožili, tak by bylo trochu divné, bavit se jen v předepsaných formulích.“

    „Chápu to, kapitáne,“ usmál se plukovník. „Taky jsem ve vzduchu vedl všelijaké řeči. Ale řekněte mi, co znamená osmnáctka a dvanáctka?“

    „To byly krycí znaky všech restaurací a barů v širokém okolí akademie. Bylo to elegantnější a tajuplnější, když někdo řekl, včera jsem byl na dvanáctce, než kdyby rozhlašoval, že popíjel v baru U červené velryby. Zvláštní, že tenhle systém naši instruktoři nikdy neodhalili.“

    Stupnice ukazatele paliva ukazovala téměř stoprocentní stav plné nádrže, včetně nouzové, umístěné vzadu pod výškovým kormidlem. Slunce začínalo příjemně hřát s oblaka se začala protrhávat. Jen tak bylo možné sledovat pohyb letadla nad měnící se krajinou v hloubce několika mil.

    „Kde jsme?“

    „Ještě tak čtyřicet minut. Teď jsme někde nad Las Vegas. To už bychom mohli na Kennedyho dojet i na kole,“ozval se v plukovníkových sluchátkách hlas Mac Birthyho“Jednou jsme do Vegas vyrazili a jako čtyři vyplašení kadeti si najali jeden hotelový pokoj. Chtěli jsme samozřejmě rozbít bank v kasinu a přivydělat si hromadu dolarů ke služnému. Já jsem tam přijel s dvěstě padesáti dolary v kapse a hned ten první večer prohrál dvěstě třicet. Naštěstí jsme ten pokoj zaplatili předem a v ceně byla i snídaně. Tak jsem pak po zbytek dovolené chodil po ulici s dvaceti dolary, žil jsem z hamburgrů a nakukoval výkladními skříněmi do hráčských doupat. Ani mým přátelům se nevedlo o nic líp, takže jsme se nakonec shodli, že příště na dovolenou někam do hor daleko od lidí.“

    Plukovník Estevez si v hlavě přehrával vzpomínky ze svých kadetských časů a s úsměvem konstatoval, že se snad zastavil čas.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Už se těším až to jednou bude komplet, abych se  pak  mohl ponořit  do čtení smile
  • williwilli Komentářů: 497
    Přečetl jsem si to už těsně po tom, co jsi to sem dal - a samozřejmě četlo se mi to dobře. Ale musel jsem přemýšlet dost o tom, jak to okomentovat.

    Předpokládám, že očekáváš zpětnou vazbu, protože to je to, co člověku pomáhá pohnout se někam dál. Tak prosím následující ber jako postřehy, které mě zatahaly za oči:

    1. Popis technických reálií - někdy by bylo vhodnější ponechat více fantazii čtenáře a nezabíhat do detailu (nakonec ne všechno je tak, jak stojí v textu a může to rušit). Například jeden z nejmenovaných autorů zde opakovaně připomíná, kdo že to má kulky a kdo střely. Já jsem pro vypálení rány a nechť si čtenář dosadí sám to, co je mu bližší.

    2. Na přeletu určitě neletěli dvojnásobnou rychlostí zvuku - moc daleko by se tak nedostali. Tohle jsou výkony určené ke stíhání cílů a spotřeba paliva je při nich enormní, nemluvě o technických omezeních motoru (...za knipl sice netahám, ale je to tak trochu z mého oboru).

    Těším se na další pokračování,

    V.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Samozřejmě, díky za připomínky. Je to príma, když mi dílo čte ještě někdo jiný a naznačí, co není úplně akorát. Je pravda, že v technice jsem se docela vyřádil, nicméně, jako skorolaik, chápu, že tam jsou věci nelogické a přetechnizované. Než to půjde do tisku, nějak se s tím poperu... wink

    A zapomněl jsem, že jsi vlastně v oboru leteckých motorů odborník. Takže díky i za tuhle připomínku, došlo mi dodatečně, že by asi takový motor stíhačky dlouho nevydržel. I tady budu muset něco vymyslet, co bude pravděpodobnější. 

    Podle mých plánů jsem tady asi v polovině, tak doufám, že ta druhá polovina bude uvěřitelnější. I když... uvidíme. wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 497
    Jerry, ono je to celé uvěřitelné už teď - plyne to z perfektní stavby vět, vyvážených dialogů a hlavně z atmosféry, kterou tomu umíš dát. I ty technické reálie prosím ber jen jako drobnou poznámku. Prostě existuje cosi, jako umělecká licence a s tou autor pracuje, aby vůbec mohl dílo stvořit. Zřejmě než to půjde do tisku a budeš dělat nějakou poslední revizi, tak se budou možná poznámky hodit. Jistá Markéta R. bude taky před publikací určitě brousit hrany - prostě konkurence nespí...

    To jen moje duše šťourala chtěla svou libru masa. Mimochodem, před časem mi v bývalé práci dělali test osobnosti a vyšlo jim, že jsem příšerně konzervativní člověk. Ber mě s rezervou...
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Já moc děkuji za chválu, to potěší každého umělce...laughlaughlaugh

    Opravdu, já si v něčem uvědomuji, že musím vymyslet něco méně reálného, aby mi to sedělo do příběhu. Nakonec loď z patnáctého století u San Franciska taky není moc uvěřitelná.

    Stavba vět, dialog a tak- já zjišťuji, že se mi zúročuje to, kolik knih jsem přečetl, byl by to už vagón literatury. Prostě vykrádám cizí autory... wink

    Jinak samozřejmě zcela v pohodě, kritiku beru a mám ji i rád, člověk se vyvaruje lecjakých praštěností. A upřímně řečeno, opravdu se už těším, až to dopíšu, jak všechny překvapím tím koncem. Mimochodem, už je napsaný...laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    A protože jsem byl hoch pilný i o víkendu, je tu další pokračování... smile

     

    „Takže, pánové, přečetli jste si veškeré materiály, které se zatím podařilo shromáždit.“
    Pan Jones se zlehka pohupoval na kovové židli, natřené ohavnou brčálově zelenou barvou.


    Robert Hutchinson, prezidentův poradce, nasucho polknul.

    „Dal bych si hodně velkou sklenici něčeho ostřejšího.“

    Muž v květované košili se upřímně a nahlas rozesmál.

    „Vážení spolusedící, Berenika 4A je objekt plně vybavený pro tříměsíční pobyt sto sedmdesáti osob, ovšem pokud se stanou naprostými abstinenty. Alkohol se tu nevede, pokud nepočítám nějaký čistý líh v lékařských ordinacích. Nehledě na to,“ zdvihl varovně prst,“ že pravý gentleman nikdy nepije alkohol před polednem.“ Mrkl na něj.

    „Takže, co tedy navrhujete, pánové? Upozorňuji vás, že jste momentálně hosty jednoho z nejdokonalejších zařízení tohoto druhu na světě. Pokud chcete panu Jelcinovi do Moskvy popřát příjemný večer, prosím, tady máte přímý telefon, stačí vytočit 1917. To si zažertovali naši technici s letopočtem, ale funguje to a každý si pamatuje tohle číslo.

    Můžete vyhlásit všeobecnou mobilizaci. Můžete uvést do bojové pohotovosti jakoukoli jednotku americké armády. Můžete odtud zahájit a tři měsíce vést termonukleární válku kdekoli na světě. Eventuálně zavolat domů své ženě a říci jí, že se na chvíli zdržíte v práci. Nicméně, napadlo vás v téhle situaci něco opravdu podnětného?“

    Admirál Stevens si symbolicky odkašlal.

    „Víte, pánové, myslím si, že je asi nutné nejdřív počkat, co přímo na místě zjistí plukovník Estevez a kapitán Wilmer. O jejich příletu na Kennedyho budeme asi informováni,“ tázavě pohlédl na muže, nenuceně se houpajícího na kovové židli. Ten přikývl.

    „Díky. Myslím si, že bychom měli rozhodnout i o další činnosti jednotky 54 v Ohiu. Máme tu tři možnosti. Úplně zrušit pohotovost, ponechat současný stupeň nebo jednotku aktivovat pro zásah.“

    Admirál Stevens domluvil.

    „Nedali byste si kávu? Není to tady problém,“ozval se pan Jones s ironickým úsměvem. Všichni vděčně přikývli. Stačilo stisknout jedno z několika tlačítek na ovládacím panelu vedle telefonu.

    „Promluvil jsem s prezidentem, máme jeho plnou podporu ve všem, co v této věci podnikneme,“ ozval se pan Hutchinson a zamyšleně si míchal kávu v plastovém kelímku.

    „Díky, pane“ přikývl William Jones.

    „Dobrá,“ promluvil generál Bancroft. „Protože se ukázalo, že energetický impuls, který byl na naši planetu z vesmíru vyslán, byl ojedinělý v horizontu let, přimlouval bych se za zrušení pohotovosti jednotky 54.  Ale zachoval bych jednohodinové odpočítávání.“

    Souhlasili všichni.

    Pan Jones si mimoděk levým palcem uhladil neexistující knírek na hladce oholené tváři.

    „Máte ještě nějaké návrhy, nebo naše vážené shromáždění prozatím rozpustíme?“

    Admirál Stevens se pohnul a kovová židle pod ním vrzavě zaprotestovala.

    Letmo přelétl pohledem trochu pomačkaný proužek papíru, popsaný drobným písmem a viditelně odtržený z okraje nějakých novin.

    „Napadlo mne, že by bylo vhodné, uzavřít i vzdušný prostor ve čtverci 48-13. Asi by nebylo pro další vývoj událostí vhodné, aby se tam na obloze proháněla vojenská nebo civilní letadla.“

    Pan Jones na něho namířil ukazovák.

    „Dobrý nápad, admirále!“ Luskl prsty.

    „A je tu ta možnost?“

    Pan Jones se usmál.

    „ Vy neustále viditelně podceňujete možnosti, které tu máme. Kdyby to bylo nutné, tak zastavím kompletní letecký provoz nad Spojenými státy, eventuálně i nad Mexikem, a to během deseti minut, pane admirále. A to přímo tady od tohoto stolu.

    Uzavřít vzdušný prostor několika čtverečných mil, to je naprostá maličkost. Jenom se podívám, kdo nám to tamtudy létá.“

    Obrátil se k obrazovce počítače.

    Admirál Stevens se usmál. „Myslím, že tam tak velký provoz nebude, je to stranou hlavních leteckých koridorů.“

    Pan Jones pokýval hlavou. „Je vidět, admirále, že to ve vzduchu znáte. Kromě naší staré známé TWA do Tokia přes tuhle oblast létá jen několik pravidelných linek. Jedna korejská KAL 468 do Los Angeles, jedna kanadská na Havaj a dvě linky na Aljašku. Naštěstí ještě není ta pravá sezóna, bylo by tam víc husto. Odklonit ty linky není žádný problém. Myslím, že čtyřiadvacet hodin bude stačit, že?““

    Zvedl telefon.

    „Dejte mi řízení letového provozu západního pobřeží. A potom velení strategického letectva. Ano, taky západ. Díky.“

    S každým pak promluvil jen pár úsečných slov a položil sluchátko.

     „Tak dobrá, pánové, jak je vidět, všude nás poslechli.“ Pan Jones se zálibně díval na počítačový monitor, jak kdyby tam byl mnohem zábavnější obsah, než výřez z letecké navigační mapy.

    „Všechny linky už se točí a vyhýbají se našemu kritickému místu. San Felipe má alespoň klid.“

    Rozhlédl se po třech mužích okolo stolu.

    „Ještě bych přidal jeden návrh, pánové. Bylo by dobré upozornit sledovací službu NORAD, aby se trochu zaměřila do míst, odkud k nám přišel ten pozdrav z vesmíru. Dvě stě tisíc kilometrů je dost velká vzdálenost na to, aby cokoliv, co odtud třeba přijde, bylo objeveno včas. Aby pak panu Clintonovi nezaklepala na dveře Oválné pracovny delegace zelených mužíčků a my o tom netušili.

    Pánové, prozatím skončíme. V této chvíli stejně nějaká další rozhodnutí nemůžeme přijmout. Tady náš přítel desátník vás doprovodí. Budete se divit, jak skvěle jsou tu zařízeny obytné prostory. Hilton to sice není, výhled ven taky nic moc, ale jinak budete spokojení. Můžete samozřejmě zatelefonovat domů. Jen bych vás prosil, abyste se nešířili o tom, kde se v současnosti nacházíte. Možná byste se divili, jak sofistikovaný je software, požitý k propojení místní telefonní sítě s veřejnou. Reaguje na určitá slova, takže pozor na to. V každém případě můžete říci, že se do večera zdržíte. A že pozdravuji milostivé paní…

    „Počkejte, pane Jonesi, jak ale všechna tahle opatření zdůvodníte?“ zeptal se generál Bancroft.

    Pan Jones se na něj pomalu otočil a ostré světlo stropního osvětlení mu vytvářelo okolo očí dlouhé, tmavé stíny.

    Pane Bancrofte,“ řekl pomalu s důrazem na první slovo.

    Tady nemusím nikomu nic zdůvodňovat.“

     

    Šéf třetí směny letových dispečerů na řídící věži mezinárodního letiště v Los Angeles Paul Delano měl do toužebně očekávané penze necelé dva roky a téměř celý svůj profesní život prožil na letišti. Postupem času se vypracoval z pomocné síly při čerpání paliva do nádrží letadel přes návodčího na letové ploše, řidiče tažného vozidla při posunu letadel až k řadovému dispečerovi. Před osmi lety se pak stal vedoucím směny. Ze své funkce zodpovídal za celý letový provoz na ploše letiště a do okruhu pěti mil vzdušného prostoru okolo. Občas si připadal jako dirigent, protože jeho stanoviště bylo na vyvýšeném stupínku, odkud měl přehled na půlkruh rozsvícených monitorů v pološeru pod sebou.

    V místnosti bylo skoro ticho, rušené jen klimatizačním zařízením, ventilací počítačů a tlumenými hlasy letových dispečerů, řídících provoz letadel nad Los Angeles.

    Dopoledne se zdálo klidné. Paul Delano musel zasahovat pouze jednou, když letadlo jedné z mexických soukromých leteckých společností odmítalo vzít na vědomí přistávací prioritu. Druhý pilot stařičkého mexického Douglasu DC-10 prokládal uctivou angličtinu španělskými kletbami a dovolával se nejen boží pomoci, ale i pomoci svatého Damiána, patrona veterinářů a zubařů, což bylo obzvlášť zajímavé.

    Delano musel zasáhnout se vší vážností svého úřadu a nařídil zaujmout vyčkávací polohu, což znamenalo kroužit nad letištěm, než se uvolní některá přistávací dráha. Nakonec se ještě ukázalo, že mexický Douglas má v nádržích ještě téměř polovinu a letadlo mělo na své palubě jednoho z drogových bossů se svou tělesnou stráží, který měl v plánu strávit víkend v Santa Monice a nemohl se už dočkat přítulné společnosti.

    Jinak byl klid, takže se Paul Delano zamračil na telefonní přístroj, který decentně zacvrlikal na pravé straně stolu. Byla to státní linka. Takže těžkosti, pomyslel si.

    Zvedl sluchátko, poslouchal a zároveň začal psát do velké knihy před sebou.

    „Rozumím.“

    Položil telefon, zhluboka se nadechl a na obrazovce počítače si našel čtverec 43-18. Vedly přes něj čtyři zářící čáry.

    Posunul si před ústa mluvítko interkomu.

    „Hovoří vedoucí směny pro všechny dispečery. Vyhlašuji s okamžitou platností za uzavřený vzdušný prostor ve čtverci 43-18 na čtyřiadvacet hodin. Odklon linek proveďte okamžitě. Eventuální problémy mi hlaste. Zároveň celou záležitost označuji za tajnou. Kapitáni dotčených letadel nebudou cestujícím oznamovat změnu kursu.“

    Cvaknul vypínačem a sledoval s neveselým úsměvem aktivitu v půlkruhu dole pod sebou.

    Tak vláda si uzavře část oblohy. Zítra nám třeba zakáže hamburgery a pozítří vyhlásí zákaz vycházení, pomyslel si s pohledem na monitor před sebou, kde se světelné linky začaly měnit a uvolňovat prostor uprostřed.

     

    Mark Spooner byl hrdý na to, že si na své vizitky mohl přidávat římskou číslici 4. Už čtvrtá generace vedla jejich rodinnou firmu. Z dílny, kde pradědeček Spooner začal montovat první primitivní míchačky na beton, se stal areál několika výrobních hal, kde více než sto zaměstnanců montovalo jednoúčelové stavební stroje. Díky geniálním konstruktérům mohla firma reagovat na požadavky zákazníků tak pružně, že modrá oválná značka firmy Spooner Mechanics byla známá nejen na západním pobřeží Spojených států, ale i za hranicemi USA.

    Mark Spooner IV. se vracel z korejského Soulu a byl sám se sebou spokojen. V aktovce ze šedé kůže měl podepsaný kontrakt s firmou Lien, která vyhrála jakousi soutěž na výstavbu páteřní dálnice napříč Korejskou republikou. Ten zajistí nejen zakázky v nejbližší době, ale při dobré obchodní politice umožní další pronikání na asijský trh, kde jsou nevyčerpatelné možnosti dalších zakázek.

    Mark Spooner se usmál, když si vzpomněl, jak před dvěma měsíci objevil večer v došlé poště poptávku korejské firmy, okamžitě si zajistil letenku do Soulu a ještě téže noci odletěl. Hned po přistání se do jihokorejské metropole vydal hledat pana Liena a když byl přijat, přímo ode dveří na něho vychrlil svoji nabídku. Uvědomoval si, že tento způsob jednání je nevhodný i ve Spojených státech, natož v klidné a důstojné Koreji.

    Nicméně právě tím možná zaujal. Cestu přes Tichý oceán absolvoval celkem jedenáctkrát, ale stálo to za to.

    Ještě jednou si chtěl prohlédnout podepsané dokumenty, jako by se nemohl nabažit těch několika modrých čárek v podpisu. Ale bude ještě dost času, až se zítra sejde se správní radou podniku.

    Podíval se na hodinky. Za necelou hodinu už by měl přistávat v Los Angeles. Zlehka se zamračil. Něco se dělo. Světelná sluneční skvrna na opěradle sedadla před ním se téměř neznatelně pohybovala. Letadlo měnilo kurs.

    Mark Spooner IV. létal poměrně často, takže věděl, že každá letecká linka má kurs co nejpřímější, kvůli úspoře paliva. Změna směru nad oceánem byla neobvyklá, pokud se třeba kapitán letadla nechtěl vyhnout bouřkové oblačnosti.

    Vyhlédl z kulatého okénka. Okolo byla temně modrá ranní červnová obloha bez jediného mráčku a dole v hloubce téměř jedenácti kilometrů rovná modrá plocha moře v jemném oparu.

    „Promiňte, slečno, ale chtěl jsem se zeptat, máme nějaký problém?“

    Sympatická letuška s výrazně asijskými rysy, která na podnosu roznášela poslední nápoje před přistáním, se zářivě usmála.

    „Všechno je v naprostém pořádku, pane.“ Její angličtina byla perfektní, s lehkým cizím přízvukem.

    „Víte, zdálo se mi, že jsme trochu změnili směr.“ Dívčin úsměv se ještě rozšířil.

    „Ale to je běžná praxe, před přistáním se vypíná autopilot, protože je třeba vyzkoušet ruční řízení. Mohu vám nabídnout nějaký nápoj na rozloučenou s letem Korejských aerolinií?“

    S díky přijal orosenou sklenici. A pak už jen zamyšleně sledoval světelnou sluneční skvrnu, která se zase po několika minutách pomalu vrátila na své původní místo.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 497
    Tak tady mám jen jedinou podstatnou poznámku: už aby tu bylo další pokračován!
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,732
    Pokusím se přidat, už jsem odsunul všechny ostatní projekty, jednu skřítkovskou povídku pro Markétku, jednu scifárnu a i kovbojku Santiago. Potřeboval bych nějakou tvůrčí dovolenou z práce... laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.