San Felipe

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
upraveno 20. září 2013 v Dlouhodobé projekty

Ticho. Ticho a nekonečná prázdnota. V té vzdálenosti je planeta Země viditelná jen jako malá, namodralá kulička a Měsíc vedle ní jako jasně svítící bod.

Více než třináct set oběhů okolo vzdálené Centrální hvězdy už prošlo od doby, kdy se na planetě Zemi narodil muž, který ani do svého věku nepatřil. Syn pozemské matky a velitele výsadkového modulu průzkumné vesmírné lodi z planety Animista, který dostal jméno Ježíš.

Už dávno se vyslanci ze vzdálené planety vydali na další cestu mezi hvězdami. Dávno zemřel i potomek jednoho z nich. Ale přece jen po nich něco zůstalo. V bezpečné vzdálenosti umístili automatickou sondu, která dostala za úkol sledovat, jakého pokroku dosáhla mladá civilizace na Modré planetě.

Možná se chtěli její stvořitelé vrátit. Ale zmizeli v nesmírných vzdálenostech Hlubokého vesmíru a už se nikdy v soustavě žluté centrální hvězdy jménem Slunce neobjevili.

Sonda žila svým vlastním monitorovacím životem. Citlivé snímače sledovaly povrch planety, mezi senzory probíhaly elektrické impulzy a ukládaly se do paměťových buněk podle stanoveného programu v centrálním počítači. Malý obdélníkový ukazatel měnil barvy do jemných, modrozelených odstínů. Vše pracovalo v klidu. Stav, který mohl trvat téměř neohraničenou dobu.

 

Jenže jednoho okamžiku se stalo něco nečekaného. Kdesi v útrobách řídícího počítače se jedno z malých přenosových elektronických hradel nastavilo do nesprávného směru. Energetický impuls prošel jinou, už dávno nepoužívanou cestou. Barevný ukazatel se rozzářil jasně višňovou barvou poplachu. Gigantická dávka energie proletěla několika zesilovacími jednotkami a v podobě úzkého energetického svazku vyzářila směrem k Modré planetě.

 

Nad nesmírnou masou vody byla hluboká, téměř černá tma. Měsíc té noci nesvítil a tak jen díky stovkám třpytících se hvězd bylo nejasně patrné lehké vlnění na hladině. Tichý oceán dělal té podivuhodné noci čest svému jménu. Lodní trasy směrem ke Spojeným státům vedly o několik set mil více na jih, takže klid v širokém okolí rušily jen sporadické výskoky létajících ryb.

 

ZÁBLESK! Těsně nad hladinou se objevila veliká ohnivá koule. Pozorovateli, který by se náhodou objevil v těchto místech, tak Bohem zapomenutých, by asi bylo nejvíc nápadné, že jiskry, které sršely všemi směry, nepadají do moře, ale právě na opačnou stranu, směrem ke tmavému nebi. Dunivá rána přešla do táhlého temného rachocení, připomínajícího vzdálenou bouři.

 

Zvláštní úkaz trval jen několik vteřin a oslnivě svítící koule začala měnit svůj tvar. Z plamenů se začala objevovat velká třístěžňová plachetnice se zvýšenou zadní palubou a nezbytnou mořskou pannou na přídi. Španělská goeletta v celé své kráse. Ve své době to byl celkem běžný typ lodi, používaných hlavně pro přepravu nákladů. Ale do konce června roku 1993 ta loď, která se tak podivně objevila necelých čtyři sta mil od amerických břehů vůbec nepatřila. Záře pomalu pohasínala. Na přídi lodi se v posledních záblescích zaleskla zlatá tepaná písmena. SAN FELIPE.

 

Všechny čtyři proudové motory Boeingu 747 hučely klidně a monotónně několik tisíc metrů nad Tichým oceánem.

„Tak, už tam brzo budeme, pomalu byste mohli začít balit. Když se budeš dívat tímhle směrem a máš dostatečně dobré oči, uvidíš za chvíli svoji zahrádku v San Francisku i s kedlubnami,“ usmál se kapitán na svého druhého pilota. „Víš, já mám tyhle noční lety nad vodou ze všeho nejradši. Nemusím mít strach, že nabourám do nějakého kopce. A přistání na vodu, když už není vyhnutí, to je jako do peřin.“

„Nestraš,“ obrátil oči k nebi druhý pilot na pravém křesle. „Vypadá to, jako kdyby to byla tvoje nejmilejší zábava.“

„Kapitáne, Francisco nás má na radaru,“ ozval se navigátor od bočního ovládacího pultu.

„Príma. Tome, řekni Karin ještě o poslední kávu a já se jim zatím ohlásím.“

Kapitán letadla si pootočil mikrofon k ústům, zhluboka si povzdechl a spustil předepsanou formuli.

„Věž San Francisco, tady je let TWA 224 Tokio – San Francisco, kurs čtyřicet osm, letová hladina sedm pět set, plánovaný přílet nula jedna čtyřicet.“

V reproduktoru nad hlavami pilotů to zachrastilo.

„Tady věž San Francisco pro let TWA 224. Máte volnou letovou hladinu. Jste na našem lokátoru, střed letového koridoru. Počasí ideální. Váš přibližovací manévr začne za čtyřicet osm minut. Hodně štěstí. Konec.“

Kapitán poděkoval, vypnul přístroj a stáhnu si sluchátka na límec propocené košile.

„Tak, a teď si dám to kafe. Kdybyste věděli, jakou na něj mám hroznou chuť. A kromě toho bych si ještě dal pořádnou sprchu a ke štěstí by mi nechybělo už skoro nic.

Sáhnu za sebe na malý skládací kovový stolek a vzal si jeden ze čtyř šálků, které mezitím přinesla sympatická světlovlasá stevardka.

„Plná paluba Japonců,“ brumlal si pro sebe a usrkával kávu. „Copak ti chlapci hledají u nás ve Státech za povyražení, Japonsko je přece taky krásná země a když letíme zpátky, kolik byste napočítali Američanů, co letí obdivovat tu jejich Fidžijku…“

Bylo přesně čtyřicet devět minut po půlnoci. Pilotní kabinu ozářilo pronikavé, bílé světlo. Letadlo se lehce zahoupalo a několik blikajících kontrolek signalizovalo odklon z kursu autopilota.

Všichni tři muži v pilotní kabině sebou trhli. Šálek se kutálel po kovové podlaze a rozlitá káva zatékala mezi spáry ocelových plátů.

„Proboha, do čeho jsme to vletěli?“ hlesnu druhý pilot. Kapitán přejel pohledem všechny kontrolky a světelné ukazatele.

„My jsme OK. Motory běží, vzduch máme, žádné poškození, jen jsme trochu uhnuli z kursu. Autopilot si to srovná.“

„Snad že by meteorit nebo nějaká raketa?“ nadhodil druhý pilot na vedlejším sedadle. Kapitán pokrčil rameny a posunul si mikrofon se sluchátky zpět.

„Věž San Francisco, tady TWA 224, máme tu problém. Jsme na 38, 45, 15 severně a 127, 12, 48 západně,“ četl z malého displeje.

„Zaregistrovali jsme jasnou bílou záři na naší levé straně a dunění pravděpodobného výbuchu buď ve vzduchu, nebo na mořské hladině. Letadlo podle přístrojů v pořádku. Přepínám na příjem.“

Prodleva ve vysílání byla tentokrát o poznání delší. Reproduktor zachrastil až po několika vteřinách.

„Tady je věž San Francisco pro 224. Máte nějakou představu, jakoukoli, co by to mělo být?“ Kapitán se rozhlédl po mužích své posádky a znovu si povzdechl.

„Cokoliv, kromě Santa Cause, na něj je v červnu přece jen ještě brzo. Meteorit, výbuch rakety, exploze na lodi pod námi nebo třeba i UFO.“

Říkal jste UFO, kapitáne? Chcete do záznamu podat oficiální hlášení?“ hlas z dálky se slyšitelně zachvěl.

„Proboha, kamaráde, třeba tam dole potřebuje někdo pomoc, tak se přestaňte dloubat v nose, nebo jíst hamburger a něco dělejte. Sežeňte Pobřežní stráž a NORAD. Nebo svolejte Kongres a probuďte prezidenta Spojených Států. Že je všechny pozdravuji a vyřiďte jim, ať si na to vaše místo hodně rychle seženou někoho schopnějšího.“

„TWA 224, tady věž San Francisco, čekejte.“ Reproduktor se odmlčel.

„Dobře jsi mu to řekl,“ druhý pilot uznale pokýval hlavou.

 „Víš, hochu, tihle pánové na věžích jsou snad všude na světě stejní. Jsou pohotoví a schopní organizovat normální letecký provoz. Když se ale stane něco trochu jiného, to, na co nejsou zvyklí, začnou zmatkovat, i kdyby to byla nějaká banalita. Stačilo by jim oznámit, že vzadu na záchodě došel toaletní papír.“

Kabinou se rozlehl smích. Heslo pilotů platilo i tady. Dokud se letí, není důvod k panice.

Hlas z reproduktoru, který se po několika okamžicích ozval, byl jiný, hlubší a rozvážnější.

 „Tady věž Francisco, pro let TWA 224, hovoří vedoucí letového provozu Winningham. Podnikli jsme všechny nezbytné kroky k objasnění případu, který jste ohlásili. Z velitelství námořnictva nám nepotvrdili vojenské cvičení ani jakoukoli jinou činnost ve vámi označené oblasti. NORAD vylučuje havárii rakety nebo přistání umělé družice. Ani my jsme kromě vás neměli na radaru cokoli jiného. Proto se přikláníme k vaší verzi o pádu meteoritu. Pro jistotu do oblasti vysílá Pobřežní stráž pátrací člun. A kromě toho je nedaleko tohoto prostoru na cvičné plavbě jedna z našich letadlových lodí, takže jsme požádali velení ve Washingtonu o spolupráci při objasnění té záležitosti. Pokud vás mohu požádat, snažte si všechno trochu rozmyslet, protože po příletu bude asi nutné sepsat pár slov…“

 

Let TWA 224 bezpečně přistál na sanfranciském letišti přesně podle letového řádu bez sebemenších dalších komplikací. Kapitán sepsal o celém případu krátké hlášení a brzy na vše téměř zapomněl. A tak jediné překvapení zažil ráno tým technické letištní služby, když nastoupil k pravidelné údržbě Boingu, který přiletěl v noci z Tokia.

Na levém boku letadla byl tmavý pruh spáleného a úplně seškvařeného laku v šířce téměř tří metrů tak, že prosvítaly kovové pláty trupu.

 

Bylo to, jak napsal do servisního protokolu šéf čety údržřů, jako kdyby si někdo při letu do San Franciska krátil dlouhou chvíli prací s opalovací lampou…

 

Na lodích zlatého věku námořnictva byla doba bdění v tuto dobu nazývána Psí hlídkou. Doby, kdy se spánek prohlubuje a kdy má normální člověk spoustu snů, ale ani jeden o tom, aby vstal, odešel z vyhřáté kajuty a oblečen do dlouhého pogumovaného pláště zíral na kalné moře a oblohu, která se jakoby ještě nerozhodla, zda se má konečně rozsvítit, nebo ještě nějakou dobu zůstat temná. Doba mezi půlnocí a třetí ranní hodinou.

Ty tam už jsou doby, kdy na válečné brigantině vládl jen krutý kapitán s devítiocasou kočkou a kdy se čas od času vzbouřilo vzpurné mužstvo, kapitána pověsilo na nejvyšší ráhno a odplulo někam do dáli na Ostrovy hříšné lásky.

Moderní vojenská loď je ve své podstatě jen továrna jako každá jiná a mnoho vojáků na palubě kapitána své lodi skoro ani nevidělo. Dokonce i běžživot probíhá v osmihodinových pracovních cyklech, kromě hlídek, služeb, a pokud se nejedná o bojovou pohotovost.

Letadlová loď John Fitzgerald Kennedy se vracela z cvičné plavby v okolí Havajských ostrovů a mířila do svého domovského přístavu na základně Fort Bragg v Kalifornii. Už dávno se od ní odpoutaly doprovodné lodě, které zamířily do svého mateřského doku. Na palubě vládl poklid, kromě hlídek a služby na můstku bylo všude liduprázdno. Více než dva tisíce lidí různých profesí odpočívalo po náročném týdnu, kdy bylo nutno vyzkoušet všechny systémy po náročné generální opravě. Na stojánkách horní paluby stála jen tři letadla v pohotovostním stavu a dalších více než sedmdesát bylo uloženo v obrovských hangárech v podpalubí.

Z navigační kabiny vyšel starší, asi padesátiletý důstojník s prošedivělými, nakrátko ostříhanými vlasy. Jeho uniforma s výložkami nadporučíka válečného námořnictva Spojených států byla bez poskvrnky, jako kdyby krejčí zrovna dokončil svoji práci.

Prošel bludištěm chodeb a schodišť, osvětlených jen nočním červeným světlem. Trvalo mu několik minut, než se dostal na palubní koridor B, kde byly umístěny důstojnické kajuty. Jedna z nich se odlišovala od ostatních dveří tím, že před ní držel nepřetržitou stráž jeden z důstojníků vojenské policie. Byl to přísně dodržovaný předpis, protože strážný před kapitánovou kajutou plnil funkci příkazníka a byl oprávněn kapitána zastupovat v určitých okamžicích, dokud by kapitán neopustil svoji kajutu.

Důstojník zasalutoval a hlídač pozdrav opětoval.

 „Rozkaz z Washingtonu pro kapitána.“ Strážný mlčky přikývl a tiše zaklepal na kovové dveře kapitánovy kajuty.

Říká se, že nejvyšší důstojníci na válečných lodích spí pouze jedním okem a ani tento velitel nebyl pravděpodobně výjimkou. Stačilo jedno zaklepání a kapitán se objevil na prahu.

Velitel letadlové lodi J.F.Kennedy byl ještě poměrně mladý muž. Měl krátké, světlehnědé vlasy a zajímavou tvář. To a ještě jeho atletická postava jej spíše předurčovala ke konkursu na filmovou roli Jamese Bonda. Nicméně, i přes své mládí měl hodnost admirála a byl jedním z nejúspěšnějších velitelů námořnictva Spojených států. Byl oblečen v tmavě šedém tílku a širokých tmavomodrých námořnických kalhotách.

„Co se děje, nadporučíku?“

„Dostali jsme zprávu z Washinghtonu, je přímo z velitelství námořní flotily.“ Kapitán přelétl očima tmavožlutý papír.

„Hm, tak si zase někde pár kluků a holek udělalo party někde na moři a pak se někdo z nich díval do kanystru s benzínem se zápalkou v ruce. Ale dobrá, tak si uděláme malý cvičný poplach. Která směna má pohotovost?“

„Zelená, pane.“ Kapitán se zamyslel.

„Dobrá. Vyhlaste jí cvičný poplach, připravte pátrací četu a pošlete dvě letadla do vyznačené oblasti. Přidejte jim kameru, aby zdokumentovali, co se tam vlastně stalo. A na lodi připravte záchranný tým, servisní vrtulník, ošetřovnu, poplachovou službu, prostě všechno, co bude nutné, jako obyčejně. A kdyby se dělo něco neobvyklého, dejte mi hned hlášení. Jinak očekávám bezchybné splnění úkolu.“

Nadporučík přikývl a zasalutoval.

 

Bylo sedm minut před druhou hodinou v noci, když z paluby, osvětlené jen signálními světly, odstartovala dvě letadla. Obě se lehce zhoupla, když opustila okraj letové paluby. Zaujala předepsané letové postavení a ostrou levotočivou zatáčkou zamířila na severovýchod.

 

Na hladké a klidné hladině Tichého oceánu se třístěžňová plachetnice mírně pohupovala a její plachty zplihle visely v úplném bezvětří.

Na palubě stálo šest mužů. Kdyby někde poblíž stála filmová kamera a filmový štáb, zdálo by se, že se tu natáčí historický film. Pět z nich bylo oblečeno do bílých, volných a potrhaných halen a širokých tmavých kalhot, zasunutých do vysokých shrnutých bot. Šestý byl oděn do modrého kabátu se zlatým vyšíváním a na hlavě měl nasazený velký třírohý klobouk. Byl ozbrojen dlouhým mečem s jílcem vykládaným drahými kameny. Ostatní muži na palubě měli za širokými koženými pásy zasunuté buď hrozivě vyhlížející zahnuté nože anebo pár starodávných bambitek.

Palubu osvětlovalo jen několik planoucích pochodní.

Na lodi vládla vzrušená debata. Pět mužů se shluklo okolo šestého. Ten vytrhnul svůj meč z pochvy a výhrůžně jím mával nad hlavou.

V té chvíli se ozval hluboký přibližující se hukot. V nízké výšce nad lodí se mihly dvě proudové stíhačky. Pět mužů na lodi padlo tváří na hrubé dřevo paluby. Šestý ztuhl s napřaženým mečem vstříc k nebi. Obě letadla provedla ostrý obrat a vrátila se ještě jednou na podivnou loď.

 Všechno trvalo jen několik vteřin a pak zase nastalo hluboké ticho.

 

Koridor B na letadlové lodi Kennedy byl v tuto noční dobu naprosto prázdný. Seržant Sweeney, určený té noci k hlídce u kapitánovy kajuty, bojoval s nesmírnou ospalostí a únavou. Uplynulých čtrnáct dní bylo velice náročných a chvíle odpočinku se spíše jen ukrádaly mezi poplachy, výcvikem a bojovou pohotovostí.

Seržant se opřel zády o studenou kovovou šedě natřenou stěnu a pokusil se zaujmout co nejpohodlnější pozici. Přivřel lehce oči a proto na první pohled ani nezaregistroval červené blikající světélko přímo naproti dveřím velitelovy osobní kajuty.

Byl to nejbližší telefonní přístroj palubní komunikační sítě. V projektech lodi se nepočítalo s tím, že by měl mít velitel telefon přímo ve své kabině, asi proto, aby jej nebylo možné vyrušovat s věcmi, které nebyly natolik důležité, aby je nemohl vyřešit některý z nižších důstojníků ve službě. Obsluha telefonu v koridoru B byla také jednou z funkcí stráže u dveří kapitána lodi.

Zvedl sluchátko. Ozval se hlas stejného nadporučíka, který už jednou této noci navštívil kapitána Rodericka.

"Seržante, tady je nadporučík Farell, služba v navigační kabině. Situace se zkomplikovala natolik, že přítomnost kapitána zde je nezbytná. Oznamte mu to."

"Provedu, pane," vykřikl seržant Sweeney jako na přehlídce a až pak si uvědomil, že je noc a jeho hlas se rozléhá po prázdném prostoru. Proto si ani nestačil upravit uniformu a zaklepat na dveře, když se sám kapitán objevil na prahu.

"Děje se něco, seržante?"  Kapitán lodi byl už oblečen do uniformy a bílou čepici měl zasunutou v podpaží.

Seržant Sweeney zasalutoval.

"Právě jsem přijal rozkaz od nadporučíka Farella, máte se dostavit do navigační kabiny. Admirál Roderick přikývl.

"Dobrá, půjdete tam se mnou." Ještě jednou se podíval na seržanta, na jeho zarudlé oči a jen narychlo oholené tváře.

„Anebo mám jiný nápad," usmál se. "Běžte se vyspat, máte volno, můžete se jít vyspat. Řeknu praporčíkovi, aby mi přidělil někoho jiného."

Seržant vystřihl perfektní pořadový postoj.

"Děkuji, pane."

Kapitán mu poklepal po rameni. Bože, už je to taky pár let, co jsem já sám dělal noční hlídku u kapitána. Starý Fawcett, ještě na Pharrisu, byl zatracený chlap, který se vyžíval v nočních kontrolách bdělosti. Ten snad vůbec nespal…

Povzdechl si a vyšel do prázdných lodních chodeb.

 

"Kapitán v kabině!" zavelel nadporučík Farell a všichni muži uvnitř se postavili do pozoru. Roderick se usmál.

"V pořádku, pánové, pokračujte," pokynul jim rukou. "Co se tedy děje?"

Nadporučík Farell si v rozpačitém gestu třel rukou bradu.

"Podle vašeho rozkazu jsem vyslal dvě letadla ze zelené pohotovostní směny do určené oblasti pravděpodobným směrem k objektu, který jsme sledovali jako značně nezřetelný na směrovém lokátoru. Vrátili se před deseti minutami a přivezli fotografie objektu."

Pokynul muži, který stál stranou u dveří, vedoucích nahoru na kapitánský můstek. Muž v letecké kombinéze zasalutoval.

" Pane admirále, desátník Calley. Podle rozkazu přijatého od nadporučíka Farella jsem jako velitel zelené hotovosti ve složení desátník Calley, první pilot, desátník Green, druhý pilot, odstartoval v jednu hodinu sedm minut středního lodního času směrem 280. Určený objekt jsme nalezli po dvouminutovém letu ve čtverci 43-18. První přelet v měrné výšce sto šedesát stop dle údajů korigovaného výškoměru jsem uskutečnil v 01 09 ve směru 295…“

Kapitán lodi zamával odmítavě rukou.

"Proboha, chlapče, tady nejsi u vyšetřovací komise v Senátu. Řekni mi to úplně normálně a v klidu. Třeba se už konečně dozvím, co se to tam venku vlastně děje."

Desátník Calley se nejistě usmál a popošel ke stolu uprostřed úzké místnosti.

„Promiňte, pane. Nakonec tam tedy nebylo nic z toho, co jsme si původně mysleli. Já sám jsem měl nejdřív pocit, že už jsem natolik unavený, že mne klame zrak, proto jsem se otočil a vrátil se tam ještě jednou. Podívejte se na tyhle snímky. Tady jsou ty z prvního přeletu, zabírá to infračervená kamera z přední části, rychlostí osm snímků za vteřinu. Zbytek jsem dělal po obrátce a zpátečním letu."

Kapitán Broderick vzal do ruky první, ještě trochu vlhkou fotografii. Oči se mu trochu rozšířily. Vzal druhou a třetí.

Rozhlédl se po mužích okolo stolu.

"Dobrý bože," vydechl.

Na fotografii byla docela zřetelně vidět paluba historické lodi i s pěti muži, ležícími na břiše a se šestým, který napřahoval dlouhý, zahnutý meč nahoru k obloze.

" Co to je?"

„Původně jsme mysleli, že je to trochu nákladný vtip anebo výprava nějakých potrhlých badatelů. Znáte to, Thor Heyerdahl a papyrový vor… Jenže pak jsme projeli počítačové seznamy a zjistilo se, že loď jménem San Felipe neexistuje v žádné ze světových lodních databází, kde je i kdejaká lodička a rybářská bárka.

Pak se tu objevil desátník Brendan, který právě nastupoval službu. Jen se podíval na ty fotografie a před chvílí se rozeběhnul do své kabiny, má prý rozečtenou zajímavou knihu.”

Nadporučík Farell domluvil a otřel si zpocené čelo.

Kapitán Broderick pomalu přešel k velikému oknu a díval se zamyšleně na prázdnou, slabě osvětlenou palubu, kde se pár mechaniků činilo okolo dvou letadel. Pacifik kolem byl klidný a tajemný.

"Pánové, pravděpodobně ta věc nějakým zatraceným způsobem souvisí s tím, co nám ohlásili z Washingtonu. Výbuch, koule, světelná záře. Dává to dohromady vůbec nějaký smysl?" Otočil se do kabiny.

Dveře navigační místnosti se otevřely a dovnitř vpadl hubený obrýlený mladík s kulatými brýlemi, jehož uniforma byla určitě ušita na člověka minimálně o hlavu většího. Pod paží nesl velkou knihu s barevnou obálkou. Vytřeštil oči.

"Pane admirále," zakoktal se. Desátník Brendan, dovolte mi vstoupit."

Broderick si znechuceně povzdechnul.

"Chlapče, teď není čas na tyhle opičky a stejně už jste tady mezi námi. Tak sem pojďte a řekněte, co máte na srdci."

Desátník si v rozpacích prohrábnul vlasy.

"Promiňte, pane, ale já doopravdy nevím, co si o tom mám myslet. Totiž, zrovna čtu tuhle knihu, půjčil jsem si ji minulý týden v lodní knihovně. Napsal ji nějaký Robert Estevez a jmenuje se Španělsko, námořní velmoc středověku. Víte, trochu se zajímám o historii mořeplavby a ta knížka je pro mne hodně zajímavé čtení…“

Kapitán ho přerušil. „Moment, něco mi říká jméno Estevez…“

Desátník Brendan pokývnul hlavou. „Ano, pane. Dotáhl to až do hodnosti plukovníka a sloužil na Nimitzu a Iwojimě jako první důstojník. Teď je profesorem španělštiny na universitě v Dallasu. Tady je i fotografie,” ukázal na zadní stranu přebalu.

Broderick se usmál. „Samozřejmě, že ho znám. tak pokračujte, desátníku.”

„Ano, pane. Takže, už jsem ji skoro dočetl. A když teď tady propukl zmatek a padlo tu jméno San Felipe, napadlo mne, že už jsem někde o lodi toho jména někde četl.”

Otevřel knihu v místě, kde měl založený denní rozkaz, psaný na zeleném papíru.

„Ta kniha má samozřejmě i nějaké ilustrace. Podívejte se.“ Otevřel knihu a natočil ji směrem k veliteli.

Všichni muži v navigační kabině se naklonili okolo stolu. Malíř uměl svoje řemeslo dokonale. Loď namaloval dokonce ze dvou pohledů. Nadporučík Farell vzal snímek, který dostali před chvílí a položil jej vedle.

"Je to ona," hlesnul.

Desátník Brendan horečně listoval v knize. " O té lodi tady je delší povídání, protože to byla jedna z významných lodí španělského královského námořnictva v patnáctém století. Byla všeobecně označována jako prokletá, nebo také ďáblova loď. Popisuje se tu její pravděpodobná tonáž, výzbroj, obsazení mužstva. Obvykle to bylo deset mužů. Ale tady, to jsem chtěl hlavně říci,” ukazoval si prstem.”Velitelem lodi San Felipe byl šlechtic, jmenoval se don Fernando Lopez y Vasquez a měl přezdívku Ďábel z Pontevedry, protože byl postrachem snad všech námořníků, a že jich tenkrát ve Španělsku bylo dost. Objektivně vzato, byl to ale také neohrožený a statečný námořník. Zmýlil se snad jenom jednou, a to se mu stalo osudným, když s touto lodí dne 25. května 1495 v bouři ztroskotal na skalisku blízko ostrova Madeira, nedaleko afrických břehů. Musel to být ve španělské šlechtické hierarchii hodně významný člověk, protože jeho obraz visí dodnes i v madridském Pradu v řadě významných osobností španělského království. Reprodukce toho obrazu je tady, podívejte.”

Položil na stůl rozevřenou knihu.

Byla to podobizna asi čtyřicetiletého muže v dlouhém, temně modrém kabátu, zpodobněného na skalním útesu nad rozbouřeným mořem se vztyčeným mečem, napřaženým do dálky. Ve tváři měl mistrovsky zachycen povýšený výraz a také stopu zvláštní krutosti.

Admirál Broderick se rozhlédl po ztichlé kabině.

„Sežeňte mi někdo nějaké zvětšovací sklo.”

Podali mu velkou hranatou čočku s dlouhým držadlem, která se používala k přesnému odečítání hodnot na stupnicích. Kapitán si k sobě přitáhnul jednu z fotografií podivné lodi a pozorně si ji prohlédnul. Všichni muži v navigační kabině s úžasem sledovali, jak se kapitánova ruka s lupou začala viditelně chvět. Zvedl hlavu a jeho obličej byl v tlumeném osvětlení kabiny křídově bílý.

„Ježíši Kriste,” vydechnul. „Podívejte se někdo také.”

Nadporučík Farell vzal zvětšovací sklo a prohlédnul si loď na fotografii i s její posádkou. I jemu se nepodařilo udržet ruku v klidu. Jako kdyby jej za žaludek uchopil cizí, studený spár. Muž na fotografii, který se překvapeně ohlížel za prolétajícím vrtulníkem, byl naprosto stejný, jako ten, který shlížel z obrazu v madridské galerii.

Nadporučík Farell se narovnal, podíval se admirálovi Roderickovi do očí a mírně pokýval hlavou.

Kapitán lodi si zhluboka povzdychl. Stočil pohled do černé noci za okny kabiny a pak na veliké svítící digitální hodiny. Ukazovaly jednu hodinu čtyřicet šest minut.

"Pánové, ta loď tam na moři není vtip ani přelud. Je zatraceně skutečná, jako vy nebo já, i s posádkou, která má být podle zdravého rozumu už půl tisíciletí mrtvá. Proto, jakožto nejvyšší velitel na této lodi vydávám následující rozkazy.

Celou záležitost prohlašuji za přísně tajnou. Zastavte záchrannou akci pobřežní stráže a všechny další, o kterých nejsem informován. Veliteli hotovosti předejte můj rozkaz o zákazu veškerých cvičných letů. Ohlaste do strojovny okamžité stop.

Nadporučíku Farelle, vás jmenuji velitelem celé akce. Máte naprostou volnost v rozhodování a jste podřízen pouze mně.  Tyto fotografie odešlete do Washingtonu generálu Bancroftovi a sepište k tomu všechno, co zatím víme, ať je to jakkoli neuvěřitelné. Zprávu podepíšete mým jménem. Pánové, budu na můstku."

Zasalutoval a muži v navigační kabině pozdrav opětovali. Admirál Broderick se na odchodu ještě zastavil u desátníka Brendana.

"Desátníku, myslí vám to. Máte budoucnost před sebou. Bude skvělá." Podal mu ruku. Desátník měl až nečekaně pevný stisk. Kapitán si s úžasem uvědomil, že nejen v rukou, ale i v očích má zásvit skryté energie. Není opravdu dobré, posuzovat lidi hned na první dojem, řekl si v duchu. Usmál se a vyšel ven kovovými dveřmi do tmy.

 

Telefon zazvonil. Jednou, podruhé. Muž za rozlehlým pracovním stolem sebou trhnul a zamžoural do světla rozsvícené stolní lampy. Papíry a složky ležely okolo v malebném nepořádku společně s plastikovými kelímky od kávy. Svítalo.

Zvedl sluchátko.  

„Pane generále, kapitán Wilmer. Omlouvám se, že ruším, ale právě přišlo hodně podivné hlášení z Kennedyho a k tomu ještě podivnější fotografie. Bylo by dobře, abyste přijel a podíval se na to.“

Muž si zhluboka povzdychl a smutným pohledem se podíval na jasnící se oblohu za vysokým francouzským oknem.

„Dobrá, kapitáne, budu tam nejpozději za půl hodiny.“ Položil sluchátko.

Přitáhl si povolenou kravatu, přihladil nepoddajné šedivé vlasy, oblékl si sako uniformy a nasadil si tmavomodrý baret.

Za deset minut už jeho šedozelený buick mířil téměř prázdnými washingtonskými ulicemi k zdaleka viditelné, pětiúhelníkové budově ministerstva obrany, Pentagonu.

 

Rychlý člun měl tvar kluzáku se šípovitou přídí a byl schopen vyvinout rychlost okolo sta kilometrů za hodinu. Protože moře bylo tu noc opravdu klidné, dosahovala zásahová loď pobřežní stráže číslo 406 ze San Franciska skoro své maximální rychlosti. Zvířená vodní tříšť se rozstřikovala na okénku velitelského můstku.

"Jak dlouho se tam ještě budeme kodrcat," obrátil se muž u kormidla na malého kulatého chlapíka ve svítivě oranžové nepromokavé bundě, který už svými ryšavými vlasy nezapřel irské předky.

„Tímhle tempem skoro hodinu,“ odpověděl mu. Ale co tam vlastně máme hledat, to neví nikdo. To hlášení ze základny bylo tak zmatené, že tam může být cokoli od pramice až po Titanic. Já bych si ale spíš tipnul na tu pramici,“ povzdechl si.

Na ovládacím panelu zablikalo červené kontrolní světlo. Muž u pultu si nasadil sluchátka.

Čtyřista šest pro Francisko, příjem.“

Pak asi dvacet vteřin napjatě poslouchal.

„Rozumím, okamžitý návrat na základnu.“

Muž u kormidla se tak prudce otočil, že nechal na chvíli kormidelní kolo bez dozoru a člun se začal povážlivě naklánět.

„Proboha, Bobe, to si snad dělají legraci, nebo tam nejsou úplně střízliví. Mohl jsem teď klidně spát…“ zaúpěl truchlivým hlasem.

„Já vážně taky nevím, co se děje. Byl to prý planý poplach. Letěla tam vojenská pátračka a nenašli vůbec nic.“

„Takže to zabalíme. Snad se mi podaří alespoň na chvíli zavřít oči…“

Otočil kormidlem vlevo a člun se začal pokládat na levý bok. Na klidné hladině začal opisovat široký oblouk a nabral zpáteční kurs k východu, na San Francisko.

 

„Doufám, že jsem vám nezkazil ráno, pane generále,“ vyskočil sympatický, obrýlený kapitán z křesla na liduprázdné chodbě před polstrovanými dveřmi generálovy kanceláře a postavil se do vzorného postoje.

„Asi to muselo být hodně důležité,“ odsekl generál až příliš zprudka. A hned si v duchu vyčinil. Asi už stárnu. Nejlíp by snad doopravdy bylo, najmout si malý domek někde v horách ve Vermontu a pěstovat tam včely. Hlavně být co nejdál od podivných akcí, Pentagonu a mladých kapitánů, kteří v každou denní i noční dobu vypadají jako z náborového plakátu do armády Spojených států.

Vysoký, štíhlý kapitán viditelně zrudnul ve tváři.

„Promiňte, generále, ale jsem toho názoru, že to bylo opravdu nutné.“ Jeho nadřízený se na okamžik zastyděl. Nakonec, i on tu musel být a také měl třeba jiné představy o prožití této noci.

„V pořádku, kapitáne, dejte si pohov. Asi se doopravdy něco děje.

Generál přitiskl na kovovou desku vedle dveří pravou ruku. Zabzučelo to, cvaklo a nade dveřmi se rozsvítilo zelené kontrolní světlo. Zároveň se odkudsi ozval příjemný ženský hlas.

„Potvrzeno, generál Bancroft, John William. Oprávnění ke vstupu uděleno.“

Jednou se stalo, že celý tento dokonalý systém jaksi selhal, a i když se rozsvítilo zelené světlo, kdesi v hloubi této budovy se ohlásilo narušení prostoru a generál Bancroft byl na okamžik překvapen komandem v neprůstřelných vestách.

Po celou dobu svého působení v Pentagonu si nezvykl na systém bezpečnosti. Fanatismus a zřetelný stihomam těch, kteří instalovali zdejší systém, šel tak daleko, že generál byl nucen svou ruku přikládat i na destičku u dveří záchodové kabiny. Občas si při pobytu v té útulné místnosti říkal, podle jakých kritérií se asi určovala příslušnost jednotlivých důstojníků k určitým porcelánovým mísám.

„Tak, jaký máme problém,” vyzval kapitána, když se posadil za půlkruhový stůl ve ztemnělé kanceláři a rozsvítil si stolní lampu. „Al Fattah nám vyhlásil válku, nebo jsou v předpokoji Oválné pracovny v Bílém domě malí zelení mužíčkové a čekají, až si velký Bill natáhne župan?“ zavtipkoval.

„Pane generále, nevím, jak to říci, odhadnul bych, že spíš to druhé než to první,“ v rozpacích zakoktal kapitán. Generál Bancroft se zamračil a zamnul si bradu, porostlou dvoudenním strništěm. Tázavě pozvedl obočí.

„Podívejte se na to raději sám,“ podal mu podřízený velkou žlutohnědou obálku. Tohle nám před pár minutami došlo z letadlové lodi J. F. Kennedy.“

Z desek v obálce se na stůl vysypaly čtyři lesklé fotografie a list papíru, popsaný strojopisem.

Generál si podrobně prohlédl fotografie a pak se zahloubal do přiloženého dokumentu. Kapitán Wilmer stál před jeho stolem a pozoroval jeho tvář. Měnila se od lhostejnosti přes zvyšující se pozornost až k nevěřícímu úžasu. Vzal si znovu do ruky fotografie a dlouze se na ně zadíval.

„Kapitáne, řekněte mi, vy tomu věříte?“ Generál se opřel o opěradlo židle, které to přijalo s nesouhlasným zavrzáním.

„Pane generále,“ postavil se Wilmer mimoděk znovu do pozoru. „ Znám velitele Kennedyho líp než svou vlastní manželku. Ve West Pointu jsme byli v jenom ročníku. Dal bych za Bena Rodericka ruku do ohně.“

Generál ho chvíli zamyšleně pozoroval.

„Dobrá, doufám, že si své ruky ceníte dostatečně vysoko. Takže se do něčeho pustíme. Pro tuto chvíli vyhlašuji celou záležitost za přísně tajnou. Novináři, známí, rodina, veřejnost, jako obvykle. A teď další věc.“

Zapnul počítač a obrazovka se rozzářila. Stisknul pár kláves na klávesnici a spustil tiskárnu, stojící na bočním stolku. Pak vstal.

„Kapitáne Wilmere, budete velet této operaci. V rámci mého pověření jste podřízen pouze mně. Máte k dispozici veškeré nutné prostředky a finance ministerstva obrany. Přiberte si další lidi podle vašeho uvážení. Pro začátek bych si to představoval asi takto. Na můj osobní rozkaz poletíte na Kennedyho. Seženete si to nejrychlejší, co bude k dispozici, pro mne za mne třeba raketoplán. Zjistíte tam na místě veškerá dosažitelná fakta.

Na FBI do Dallasu pošlete žádost, aby co nejrychleji našli tohoto muže.“

Generál vzal do ruky žlutý papír, vyčnívající z výstupu počítačové tiskárny. Podal ho kapitánovi.

„Zároveň požádáte hochy z Dallasu, aby ho odvezli na nejbližší vojenské letiště. Tam pro něj zajistíte všechno potřebné, aby se na Kennedyho dostal co nejdřív, stejně jako vy. Budu mu muset ještě napsat pár řádků, aby se zbytečně nevyděsil. Bylo by to sice asi poprvé v jeho životě… Odfaxujete to do Dallasu. A na Kennedyho odešlete můj rozkaz.

Generál se posadil za psací stůl a rozmáchlým rukopisem začal psát na hlavičkový papír.

Kapitán se podíval na list z počítače. Byl to osobní identifikační formulář.

Registrační číslo 394013-2b. Estevez, Robert Edward. Nejvyšší dosažená hodnost: plukovník. Narozen 1938, 14. října, Omaha, Nebraska. Výška 179 cm, váha 81kg. Ženatý, manželka Cynthie 1944. Syn Thomas, 1961, počítačový technik, El Paso, N.Mexiko, dcera Joan 1963, univerzita Yale. Americké státní občanství.

Základní škola, střední odborná škola-technika, Vojenská letecká akademie Fort Bragg, 1958-1962. Vyřazen v hodnosti poručík. Zkušební testovací pilot, vojenský letec. Odbornost 1a. Speciální paravýcvik, nasazení v boji Vietnam 1972-1973. Letové hodiny Phantom, Mirage, F-16. Nadporučík 1963, kapitán 1966, major 1972, podplukovník 1973, plukovník 1975. Záslužný kříž Za statečnost 1973. Poslední zařazení První důstojník na letadlové lodi USS Iwojima.

Z ozbrojených sil vyřazen se ctí na vlastní žádost 1981. Současná činnost: Profesor na Bennetově univerzitě Dallas, obor španělština a dějiny středověku.

Zájmy: sport, rekreační plachtění, parašutismus, rekreační potápění. Autor odborných pojednání o španělských conquistách do střední Ameriky.

Autor knih Kryštof Kolumbus a moderní doba, rok prvního vydání 1985, Španělsko, námořní velmoc středověku, první vydání 1987.

Zdravotní kód A 01L, 8640-BBA. Služební kód RZX 4011-8A, osobní kód ZBC F 0010 – N.

Aktualizace dat 24. září 1992. Major Peter Dogherty, USN – dokumentační oddělení, Washington.

Generál Bancroft dopsal a podal svůj vzkaz kapitánovi.

„Proboha, nedělejte okolky, samozřejmě, že si to můžete přečíst.“

„Bobe,“ četl kapitán Wilmer polohlasem. „Musíš nám s něčím pomoci. Objevili jsme pravděpodobně něco naprosto fantastického, co je asi přesně podle tvého gusta. Všechno jsem už zařídil, bližší informace dostaneš až na místě. Prosím, důvěřuj těm, kteří ti předají tento dopis. Až všechno skončí, doufám, že si spolu zase dáme skleničku kentucké whisky s rajčatovou šťávou, jako v padesátém osmém v baru U zelené velryby v Monterey. Moc ti děkuji už předem. J. W. Bancroft, pro tebe už pořád Bancy.“

Kapitán dočetl a složil pečlivě list papíru do silné šedé obálky.

„Promiňte, generále, ale myslíte si, že to je právě ta pravá osoba pro podobnou záležitost?“

Generál Bancroft se nejprve nadechnul k mohutnému hromobití. Pak mávnul rukou.

„Kapitáne, to je někdo, za koho bych zase já dal ruku do ohně. Kdysi dávno jsme se spolu dělili o dvě sestry, které si byly tak moc podobné… Ale, co vám to tu vykládám. Prostě ho sežeňte a do dnešního večera chci mít na stole vaše hlášení, odeslané z paluby letadlové lodi J. F. Kennedy o tom, kdy profesor Estevez dorazil a co jste zatím podnikli.“

Kapitán zasalutoval a vyběhl z generálovy pracovny. Generál Bancroft se usmál. Před dvaceti lety nebyl jiný. Zhoupl se pomalu v křesle. Svítící ciferník na stěně bez oken ukazoval digitální čas. Bylo šest hodin padesát šest minut a venku se naplno rozzářilo červnové slunce.

 

Noc ve východním Pacifiku byla stále ještě temná a při pohledu ven z okna kapitánského můstku bylo možné jen tušit obrovskou masu vody okolo. Letadlová loď John Fitzgerald Kennedy stála.

Bylo něco po třetí hodině lodního času. Na kapitánském můstku byli jen tři muži ze stélé služby. Admirál Broderick na sobě začal pociťovat vzrůstající nervozitu. Měl výcvik z námořní akademie v Annapolisu a zvláštní talent řešit i spletité bojové situace. Ale neučili ho, jak se vypořádat s problémem, který představovala španělská plachetnice, která se i s posádkou objevila z patnáctého století v Tichém oceánu, pár desítek mil od amerického pobřeží.

Zvenčí bylo slyšet zvuk spěšných kroků na kovové podlaze ochozu nástavby velitelského můstku. Dovnitř vstoupil nadporučík Farell. Postavil se do pozoru a nadechoval se k hlášení. Kapitán lodi mávnul rukou.

„Nechte toho, teď máme trochu jiné starosti. Řekněte mi normálně, co je nového.“

„Pane admirále,“ začal udýchaně Farell. „Přišla odpověď z Pentagonu, podepsaná generálem Bancroftem. V podstatě potvrzuje vaše rozkazy. Máme zastavit, nepodnikat žádné akce a počkat na odborníky. I ve Washingtonu všechno prohlásili za přísně tajné.“

Broderick přikývnul.

„Víte něco bližšího o tom, koho nám sem chtějí poslat a jakým způsobem?“

Nadporučík Farell nahlédnul do pruhu faxového papíru, který byl ve spěchu utržený trochu šikmo.

„Z Washingtonu posílá svého člověka generál Bancroft, je to nějaký kapitán Terrence Wilmer. A z Dallasu sem míří s vojenskou stíhačkou profesor Estevez.“

Velitel lodi nadzdvihnul obočí. „O kapitánu Wilmerovi jsem už slyšel, ale Estevez, to je přece autor té knížky, kterou jsme si prohlíželi v navigační kabině. Myslím, že si Bancroft vybral dobře. Pokud je Estevez stejně dobrý odborník, jako pilot, myslím, že si nenechá ujít něco podobného, o čem zatím jen psal. Kdy se tu má objevit?“

„Podle plánu z Washingtonu se má jako první objevit kapitán z Pentagonu, někdy okolo sedmé našeho času.  Profesor Estevez tu bude asi za půl hodiny po něm.“ Admirál Broderick se zarazil.

„Počkejte, a čím ten Wilmer přiletí, raketou? Za takovou chvíli z východního pobřeží sem?“

Nadporučík pokrčil rameny. „Jsem na to taky zvědavý, co asi mají v patagonských hangárech za zázraky.“ Oba se usmáli. Kapitán lodi si povzdechl.

„Dobrá, tak tedy budeme čekat.“

Na východním obzoru se začala objevovat nejasná narůžovělá záře. Podivná noc končila.

„Co dělá ten objekt na lokátoru?“obrátil se ještě na nadporučíka Farella.

„Byl jsem se podívat u hochů u radaru. Je stále na stejném místě. Bezvětří. Sledujeme tu loď hodně špatně, je samé dřevo. Tenkrát moc kovových součástí nepoužívali.“

„Měli bychom taky dnes stavět nějaké dřevěné lodě,“ unaveně se usmál Broderick. „ Takže zatím budeme čekat. Můžete jít…“

 

Toho rána se ale stalo ještě něco.

Generál Bancroft počkal, až kroky kapitána Wilmera dozněly na prázdné chodbě a všechny senzory potvrzovaly, že jiná osoba není přítomna v okruhu padesáti metrů. Čtvrté patro Pentagonu bylo prázdné.

Generál povytáhl levou střední zásuvku svého psacího stolu a zašmátral po spodní straně. Nahmatal malý, zelený štítek velikosti kreditní karty. Kromě šesti čísel byla prázdná.

Zvedl telefonní sluchátko a vytočil přístupové číslo washingtonské městské telefonní ústředny.

„Dobré jitro, slečno. Jmenuji se Joshua Smith a potřeboval bych mluvit se svou tetou v New Hampshire, co nejrychleji. Číslo je…“ podíval se na malou kartičku. „Šest, čtyři, osm, nula, třicet tři. Ano, doufám, že bude vzhůru, čeká až se ozvu, mám na hlídání její kočku… Děkuji, počkám.“

Zhluboka si povzdechl. Představil si mladou štíhlou dívku v centrále, která se nikdy v životě nedozví, jaký hovor toho rána spojovala.

Samozřejmě, že nemohla vědět, že právě na tento telefonát určitě nečeká stará teta v New Hampshire. Někde, kdesi v podzemních spojovacích uzlech s miliony spojových linek se skrývá nepatrná krabička, která se probudila k životu poprvé od doby, kdy ji před několika lety nainstalovali dva nenápadní muži v overalech telefonní společnosti.

Klapla miniaturní elektronická závora a spojení dostalo anonymního adresáta.

Generál Bancroft čekal přibližně deset vteřin.

Ozvalo se strojové hučení a pak neosobní, kovový hlas.

„Linka je zabezpečena proti odposlechu a její zneužití se trestá podle platných federálních zákonů. Představte se, ohlaste své zařazení a formulujte vaši zprávu. Poté okamžitě zavěste.“ Ozvalo se pípn

Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert
«13

Komentáře

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Nebyl to právě obvyklý pohled, když tři muži ve společenských oblecích doprovázeli čtvrtého, oděného v tričku a krátkých kalhotách se sportovní brašnou přes rameno a vzdávali mu pocty jako svému nejvyššímu nadřízenému.

    Automobil vyjel z dallaského předměstí na federální dálnici číslo třicet směrem k západu. Bylo sedm hodin, dvacet jedna minut.

     

    „ A ještě jednou zdraví celý ranní Dallas Joe Hirt ze stanice WDTR na frekvenci 101,4, Dnes bude krásný den a myslím si, že pro každého z nás bude svým způsobem neobvyklý. Ještě než si znovu zahrajeme, chci vám k dnešní klidné kávě doporučit Bessemerovo kondenzované mléko. Po takové pochoutce se vám bude i to nepříjemné zdát příjemným. Je sedm hodin, dvacet pět minut a na stanici WDTR vám i nadále hraje ty nejlepší písně váš přítel Joe Hirt…“

     

    Na vojenských leteckých mapách západního Texasu bylo to vojenské letiště označeno jen číslem T42. Snad nikdo už ani nevěděl, proč bylo vlastně vybudováno. Stála tu podivná, napůl už rozpadlá bouda a pak ještě jen dva dlouhé, na sebe kolmé betonové pásy. Nedaleko odtud vedla prašná, téměř už nepoužívaná silnice k městečku Sweetwater. Jméno mu dal patrně některý z prvních osadníků, kteří sem před více než stoletím dorazili v krytých vozech. Měl asi svérázný smysl pro humor, protože jediná pitná voda byla více než čtyři sta stop kolmo dolů.

    Už i ta silnice byla skoro zbytečná, protože do Sweetwateru vedla lepší, nově vybudovaná odbočka ze státní dálnice do Abilene.

    Bylo tu klidno a ticho. Když už by nějaký návštěvník zabloudil do těch nehostinných končin, objevil by jen podivného otrhaného muže, který se ve stínu jedné ze zachovalých zdí oddával tupému zírání na beznadějně prázdnou, bezútěšnou krajinu. Měl hrdou funkci správce a ani nebydlel, spíš jen přežíval v jedné ze zachovalejších místností. Za svůj život viděl víc lahví s tequilou než vojenských letadel a proto by takový nešetrný zásah do svého soukromí bral hodně těžce.

    Hned po rozednění se ve zvířených kotoučích prachu objevila hranatá žlutá dodávka s modrobílým nápisem Macova expresní prádelna, která měla za sebou trochu nelogicky připojený rozměrný obytný přívěs. Ven vyskákalo šest mužů. Probudili správce, který měl za sebou další ze svých alkoholických nocí, a dali se do práce.

    Ze střechy automobilu se vysunula malá skládací anténa a automaticky se rozložila do tvaru paraboly. Dva z ranních návštěvníků prošli celou přistávací dráhu. Byli spokojení.

    Vrátili se zpět.

    „ Už letí,“ ukázal ten vyšší a štíhlejší na severní obzor.

    „Opravdu sebou hodili, taxík je tu rychleji než jeho pasažér,“ pokýval hlavou druhý, menší zakulacený muž, jehož tvář byla v davu nepřehlédnutelná, díky světlé jizvě, táhnoucí se od levého ucha až skoro k bradě.

    Bod na obzoru se zvětšoval a za pár vteřin už byly zřetelné aerodynamické tvary vojenské stíhačky. Pilot se stočil proti mírnému větru, bravurně sklouzl po křídle a posadil svoje letadlo na zem zlehka jako do peřin. Proudové motory zaburácely, stíhačka sebou trochu trhla. Bylo jasné, že ten, kdo stíhačku řídí, není ve své branži nováček.

    Letoun dojel pomalu až ke konci přistávací plochy. Motory ztichly a kryt kabiny se pomalu odklopil do zadní stabilizované polohy. Pilot uvnitř rozepnul všechny hadice a popruhy, vstal a sjel po trupu dolů na zem jak po skluzavce v parku.

    Byl to ještě poměrně mladý muž s rozježenými světlými vlasy a s uličnickým výrazem ve tváři.

    Oba muži, kteří kontrolovali přistávací plochu, pomalu došli k letadlu. Pilot zasalutoval.

    „Kapitán MacBirthy, k vašim službám.“ Všichni se usmáli.

    „ Major Bertynski, vítejte v Texasu.“ Podali si ruce.

    „ A majore, co se to tu vlastně děje? Měl jsem mít ještě dva dny dovolenou a najednou takový zmatek. Ještě že jsme tam měli jednoho dvoumístného Horneta po generálce, tak ho alespoň trochu zalétám a zároveň budu dělat rikšu. A nevíte, koho to mám vlastně hodit na Kennedyho?“

    Majorovi se prostořeký pilot líbil od první chvíle. Usmál se.

    „ Nějakého profesora. Někde se asi něco děje a v Pentagonu rozhodli, že to je ten pravý, který tam ty jejich problémy rozlouskne.“

    Kapitán teatrálně obrátil oči k nebi.

    „ Proboha, profesor! S buřinkou a s deštníkem v elitní stíhačce F 18 vojenského letectva Spojených Států. Strýček Sam se už definitivně zbláznil. Nebylo by lepší, sehnat mu letenku, aby letěl civilní linkou?“

    „ Ne, je nutné, aby tam byl co nejdřív.“

    „Tak ho měli vystřelit kanónem,“ povzdechl si pilot. „ Ale dobrá, předvedu panu profesorovi vysokou pilotáž, že se bude ještě za pár let v noci probouzet hrůzou.“

    Major Bertynski se rozesmál. „ Kapitáne, musíte ho dopravit živého a zdravého, jinak by vás v pentagonu přestali mít rádi.“

    „Stejně nemají, když si na mne vymysleli takovouhle věc,“ bručel MacBride.

    Major ukázal k obzoru. „Tak tady už vám vezou vašeho pasažéra…“

    Tmavomodrá limuzína se houpavě blížila. Díky všudypřítomnému prachu už dávno ztratila svůj lesk.

    Muži u letadla se zájmem přihlíželi. Vozidlo se stočilo k dodávce s obytným přívěsem a muži si vystoupili. Tři z nich byli oblečení ve stejných společenských šatech a ten čtvrtý vypadal, jako když se právě chystá ke kondičnímu běhu po Central Parku.

    „ Pane plukovníku, vítejte u nás,“ zasalutoval jeden z mužů u dodávky. „Tady uvnitř máte připraveno všechno, co potřebujete,“ ukázal na přívěs.

    Pilot s druhým mužem se na sebe nechápavě podívali.

    „ Co jste to říkal? Co je to zač, ten profesor, že mu všichni salutují jak náčelníkovi štábu?“

    Major vedle něj jen pokrčil rameny.

    „ Vím toho tolik, co vy, kapitáne. Všechno je natolik tajná akce, že neřekli nic ani mně.“

    Oba došli až k dodávce, kde se tři muži ve vycházkových oblecích nenuceně opírali o zaprášenou limuzínu.

    „Dobré ráno, pánové,“ pozdravili postupně všichni tři. „ Opravdu vše klape tak, jak má. Vy jste určitě kapitán MacBirthy z Fort Lauerdale, jestli mám správné informace,“ usmál se ten nejstarší z nich, štíhlý černoch.

    „Ano, to jsem já. A ať se propadnu, jestli to nebyl můj nejpodivnější rozkaz ve vojenské kariéře, dostat co nejrychleji nějakého profesora z Dallasu na letadlovou loď. Kde to jsme, když americké vojenské letectvo funguje jako dopravní firma pro nějaké potrhlé učence,“ rozhorlil se pilot letadla. Muži u dodávky ho mlčky pobaveně pozorovali.

    Dveře obytného přívěsu se otevřely. Ven vystoupil muž zcela nepodobný tomu, který v šortkách vešel dovnitř, takže kapitánovi MacBirthymu ztuhnul úsměv na rtech. Automaticky se postavil do pozoru a zasalutoval.

    „ Kapitáne MacBirthy, představuji vám vašeho pasažéra. To je plukovník Robert Estevez.“

    „ Plukovník…“ vydechnul pilot.

    Major Bertynski už nemohl udržet vážnou tvář a za chvíli už se usmívali všichni.

    „ Víte, kapitáne, to byl jen takový můj malý soukromý žertík, tak se na mne už nemusíte mračit.“

    Estevez, oblečený do letecké kombinézy mávnul rukou.

    „ Pánové, už toho nechte. Víte, kapitáne, já jsem ale opravdu profesorem historie na dallaské univerzitě. Plukovníkem jsem byl před mnoha lety a ta hodnost mi byla jen propůjčená na omezenou dobu. Celá tahle záležitost je vojenského charakteru a prý by nebylo moc vhodné, aby se jim tam okolo motal nějaký civilista. A ani za aktivní služby jsem si nepotrpěl na subordinaci, tak už nechte toho salutování a dejte si pohov podle libosti na jak dlouho chcete.“

    „ Promiňte, plukovníku, asi jsem měl trochu jinou představu o profesorovi, kterého mám dopravit na Kennedyho. Ale už jste někdy letěl ve vojenské stíhačce? To není jako linkový let v dopravním letadle.“

    Ostatní se po sobě podívali. Estevez přemýšlel.

    „ Jak si tak trochu vzpomínám, několikrát jsem do kabiny nakouknul,“ zauvažoval.

    Major Bertynski se rozesmál už naplno.

    „ Kapitáne, nemějte strach. Plukovník Estevez skončil aktivní službu jako první důstojník na letadlové lodi Missouri a má nalétáno čtyři sta hodin na harrierech a tomcatech.“

    „ Nepřehánějte to, majore, nalétal jsem jen třista osmdesát čtyři hodiny a sto osmdesát bojových startů.“
          „ Nebyl jste taky na Nimitzu?“


    „ Byl,“ přikývl Estevez. „Jako Flight Officer.“

    Kapitán MacBirthy se klepnul do čela. „ Pravda! Už vím, odkud mi bylo to vaše jméno povědomé. Už jsem o vás četl.“

    Robert Estevez se žertem zamračil. „Doufám, že jen to nejlepší!“

    „Samozřejmě, plukovníku!“ Z kapitána Mac Birthyho přímo odkapávaly rozpaky a jeho tvář měla barvu tomatové šťávy.

    „ Promiňte, pánové, ale čas utíká,“ přerušil všechny další muž od FBI.

    Všichni si podali ruce a na střeše dodávky se znovu pohnul talíř satelitní antény.

    „ Problém bude asi s tou vaší taškou,“ ukázal pilot na tmavomodrou sportovní brašnu na zdrhovadlo s nápisem US Navy. „Víte, tahle letadla nemají zavazadlový prostor, konstruktéři s tím nějak nepočítali. Tak si ji budete muset vzít na klín, nebo si na ni sednout.“

    Oba se usadili na svých místech v kokpitu stíhačky. Plukovník Estevez byl zase po dlouhé době ve svém živlu. Kromě španělské historie byly jeho největší vášní právě letadla a lodě. Rozhlížel se po úzkém prostoru a připadalo mu, jako kdyby odtud vstal před několika minutami. Připojil se na venkovní odposlech a s klukovskou radostí poslouchal rutinní pilotova hlášení předstartovní přípravy.

    „Můžeme, plukovníku? Musíme trošku spěchat, za necelou hodinu máme dostaveníčko s tankovacím letadlem. Tak aby tam nemuseli moc dlouho přešlapovat.“

    Plukovník mu místo odpovědi ukázal vztyčený palec. Bože, jak dlouho už jsem v kabině nedělal tohle gesto…

    Oba proudové motory General Electric se znovu probudily k životu. Stříbřitě šedý trup se pomalu otočil ke konci startovací dráhy proti mírnému větru. A během několika desítek vteřin se z mohutného řvoucího stroje stal neurčitý bod na severozápadním obzoru.

    Muži z dodávky pomalu sklízeli svá zařízení. Malý, kulatý muž od FBI si požitkářsky zapaloval cigaretu, už několikátou toho rána. Major Bertynski se zastavil vedle něho s pohledem upřeným k obzoru.

    „ Už skoro čtrnáct dní nekouřím, ale dnes mám hroznou chuť na cigaretu,“

    Muž mu mlčky podal poloprázdnou krabičku.

    „ Nevíte, co to všechno mělo znamenat?“

    Major s požitkem vyfoukl kouř a vzápětí se dusivě rozkašlal. Pak se nechápavě rozhlédl.

    „Ale já myslel, že to všechno je vaše akce.“

    „ Prokristapána. Takže ani armáda, ani FBI nemá o věci ani potuchy. Buď je ten podivný profesor něco jako James Bond a Mata Hari v jednom, anebo zrovna letí vyhlásit Rusku válku. Takovéhle utajení snad nebylo ani při vylodění v Normandii.“

    Oba se rozesmáli. Bylo krásné letní jitro a ve vzduchu rychle mizel zápach spáleného leteckého benzínu.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Tak konečně jsem to včera přečetla laugh / nejdřív mě trochu odrazovala délka / Obdivuju, kolik postav jsi schopný do děje zapojit a popsat... to jsem opravdu fascinovaná.

    Moc se mi to líbí a těším se na pokračováníwink Dávej to sem po menších částech, hned jak to napíšešlaugh


  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Když pominu, že ti tam hapruje názvosloví (F-18 není přepadový letoun, ale víceúčelový a je určen pro vzlety z letadlové lodi, tudíž nemůže mít hnědo-zelenou kamufláž) a taky že stíhačky nemají zpětný tah (F-18 přistává při 250km/h, v případě nouze dokáže letět i 120km/h, díky čemuž dokáže zastavit na velmi krátké dráze) a že kokpit dvoumístné verze se neodsouvá dozadu (vyklápí se, s tím, že osa je v zadní částí kokpitu, za hlavou navigátora/operátora), je to sakra dobrý pokračování smile Fakt mi to připomíná Clancyho. A věř, že i velký Clancy měl svoje poradce, co se vojenské techniky týče.



     Takže, co ti radí tvůj technický poradce? laugh

      Nevím, kde si vzal tu maskovací kamufláž. Hornety mají buď klasický šedý nátěr, popřípadě zdobení letky. Novější verze mají digitální maskování, ale tam by ti haprovalo období. Stále nezapomínej, že Kenedy šel do šrotu před šesti lety, digitální kamufláž se na letadlech objevila před pěti lety smile Jediná letka hnědo-zelených Hornetů hnízdí v Miramaru (Top Gun) a jedná se o cvičné cíle.

      Dále, dnes už se výraz přepadový stíhač nepoužívá. Jediné letadlo tohoto typu mají Rusové, jejich SU-27 Flanker a SU-37 Terminator. To jsou letadla pro operace SCRAMBLE, tzn. rychle vzlétnout, napadnout nepřítele a zase přistát. Třeba Flanker se při plné forsáži udrží ve vzduchu jen deset minut, ale za tu dobou dokáže dvakrát obletět republiku, nebo dosáhnout stratosféry. F-18 je oproti tomu MULTI-ROLE, tedy víceúčelový. Je primárně navržen pro útočné protipozemní akce, to že navíc exceluje ve vzdušném souboji je jedna z jeho konstrukčních výhod. Převážně se používá jako CAP/AA, tedy letecká patrola. Při setkání s čistokrevným stíhačem, jako je právě ten Terminator, by nestihl vyslat ani sos smile



      Tak to by bylo asi tak vše. Šup sem s pokračováním. Ne jen proto, abych ti tam zase mohl hledat chyby, ale proto, že mi to libí. LIBÍ. LÍÍÍBÍÍÍ! Už dlouho jsem prahnul po tom, přečíst si nějaké lehké scifi s vojenskou tématikou. laugh Tak jen tak dál, drahý příteli, jde ti to skvěle!
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Dobrá, jmenuji tě svým technickým poradcem. je mi jasné, že kolega Tom má spoustu kolegů, rešeršérů a možná že i pomocných spisovatelů. 

    Uznávám, že technické detaily nejsou můj šálek čaje, při psaní jsem se spíš věnoval příběhu a nápadům, takže vítám připomínky k technice, které se mi tam hemží spousty a kdo to má všechno vědět. takže beru to, opravím, co se dá a budu pokračovat. To ještě budeš koukat, co moje hlava byla schopná vymyslet!laugh

    Nicméně souhlasíš, že tam tu F-18 po úpravách můžu nechat a že v červnu 1993 mohla klidně takhle létat. Ono je to jen docela podružné, dál ta stíhačka v ději už nebude.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    F-18 lítá už od konce Pouštní bouře, takže časově to odpovídá smile

    Už se hrozně moc těším na pokračování laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Dík, můžu to tak nechat.

    Chudák Clancy už umřel, zrovna jsem to četl v novinách, tak to budu muset vzít za něj...laughlaugh

    Pokračování bude, jen v proškrtaném rukopisu, takže to budu muset přepsat.

    A když mi to pochválila i Lucka, mám další motivaci pokračovat...wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    No jasně, co bych nechválila, když se mi to líbílaughlaugh

    Zcela okrajově - jestli už budeš něco v textu opravovat - párkrát se ti tam objevují stejná slova ve dvou větách po sobě, co jsem si povšimla.wink


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Dobrý, dík, ohlídám si to. To víš, je to psané v takovém jakémsi nadšení...laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Úderem sedmé hodiny ráno washingtonského času byla na jedné vojenské základně kdesi v Ohiu aktivována akce Duha. Podplukovníku Smithovi se postupně hlásili čtyři jeho podřízení, zodpovědní za jednotlivé činnosti jednotky 58. Všichni dostali menší, zapečetěné obálky.

    John Smith rozhodil po stole tři papíry a žlutou obálku, označenou velkým písmenem C. Pak postupně vytočil čtyři telefonní čísla na červeném přístroji, která si našel na jinak prázdném červeném papíru.

    „ Podplukovník John Smith, základna padesát osm, Ohio. Podle instrukcí plán Rainbow zahájen v sedm nula nula washingtonského času.“

    Položil sluchátko a zamyšleně si prohlížel další papír, tentokrát barvy světle modré.

    Byl označen znakem ministerstva obrany a několika výhrůžnými nápisy, varujícími nepovolanou osobu před četbou následujících řádků a vyhrožujícími peněžitou pokutou do deseti tisíc dolarů nebo až pětiletým vězením. Ten text byl spíše technickou záležitostí, protože obvykle ten, kdo narazil na podobné dokumenty, prostě zmizel beze stopy.

    „ V případě vyhlášení akce Rainbow budou všichni příslušníci jednotky 58 okamžitě uvědoměni a veškerá opuštění prostoru základny nebudou povolována. Důstojníci jednotky se do třiceti minut od vyhlášení tohoto stavu budou hlásit u velitele jednotky, kde obdrží další instrukce. Nebude-li stav plánu Rainbow do deseti hodin od vyhlášení odvolán, nebo nebudou sděleny další rozkazy, stupňuje se automaticky na úroveň CLOUD a odpovědní důstojníci pokračují v činnosti podle rozkazů a instrukcí vložených v obálce C. Podepsán plukovník James R. Wright, AMCCOM Rock Island Arsenal, Rock Island, Illinois, sekce 1, číslo 1, s.3.  BN-31-210.“

    Podplukovník dočetl a zamyšleně si prohlížel betonovou plochu letiště za oknem štábního domku.

    Povzdechl si a obrátil se k čekajícím důstojníkům.

    Digitální hodiny na zdi ukazovaly sedm hodin dvacet dva minut.

    „ Takže, pánové, máte devět hodin a třicet osm minut na to, domluvit se s Pentagonem, jak dál. Jinak nás čekají opravdu veselé chvíle…“

     
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    A pokračuji...

    Jack Daniels měl nejen jméno, ale i zálibu ve stejném druhu nápoje, jako jeho jmenovec a výrobce kentucké whisky. Láhev téhle zlatavé tekutiny byla za každých okolností jeho nejlepším přítelem. Snad i pro to zůstal starým mládencem a obýval malý a tmavý byt v zastrčené ulici jedné z podivných čtvrtí San Franciska.

    Pokud ho potkal někdo neznámý, jak se k ránu vrací domů v oblaku alkoholických výparů, mohl soudit na bezdomovce, procházejícího svou noční trasu mezi odpadky v zadních traktech barů a restaurací. Dokonce se mu už jednou stalo, že byl objeven hlídkou Armády Spásy a donucen přespat jednu noc v armádní ubytovně kdesi v Marina District, na dohled od věznice Alcatraz s pobudy různého druhu a zúčastnit se sborového zpěvu náboženských písní. Druhý den ráno dostal brožovanou Bibli, pětidolarovou bankovku a radu, obrátit se k Bohu. Těch pět dolarů pak nosil stále u sebe a rád se s ní chlubil s tím, že to jsou jediné peníze, které mu někdo jen tak dal.

    Ne, Jack Daniels nebyl ani bezdomovec, ani chuďas. Byl to jeden z nejúspěšnějších a nejznámějších sanfranciských reportérů a jeho šéf, vedoucí redaktor listu San Francisco Chronicle na něj pěkných pár let nedal dopustit, protože snad žádný z pracovníků v redakci neměl takový nos na reportážní bomby jako on.

    Dokonce i ze svého poněkud nedobrovolného pobytu v ubytovně Armády Spásy vytěžil skvělý článek. Protože nikdy nevlastnil žádný automobil a po městě se pohyboval zásadně pěšky, náměty pro jeho články na titulní stranu se přímo nabízely.

    Za strhující reportáž o únosu dcery naftového magnáta Johna Moora, kde byl náhodou přímým svědkem, mu před několika lety dokonce málem vynesl Pullitzerovu cenu. Díky jeho fotografické paměti se pak zasloužil o to, že únosci byli do tří dnů vypátráni a azdrženi. Postaral se pak i o značné pozdvižení na slavnostním večírku, který John Moore pořádal na počest své dcery pro několik desítek lidí ze sanfranciské smetánky. Jack Daniels tam dorazil ve zcela nekonvenčním oblečení hned po zavírací hodině přístavní hospody U modré krávy, kde byl posledním a nejvytrvalejším hostem. Společenský skandál, který poté vznikl, musel srovnávat sám majitel listu San Francisco Chronicle.

    Jack Daniels měl ve svém bytě, jinak docela skromně zařízeném, svůj soukromý poklad. Byl to vojenský rádiový přijímač, koupený kdysi se slevou jako neúplný v jednom z armádních výprodejů. Nevzhledná hnědozelená plechová bedna s promáčklou zadní stěnou v sobě ukrývala vynikající přístroj se všemi myslitelnými přijímacími pásmy. Jackovou domácí zálibou bylo odposlouchávat i tajné a služební policejní frekvence, komunikaci požárních sborů, letecké naváděcí služby, námořnictva nebo pobřežní stráže a záchranné služby. Anténní systém v podkroví mu instaloval za několik dolarů a velkou láhev bourbonu jeden z bývalých technických expertů tajné služby, který byl z jejich služeb předčasně propuštěn pro pokročilý alkoholismus. Ale šikovné ruce a profesionalita mu přece jen zůstaly. V té podivné plechové bedně se tedy skrývalo jedno z tajemství Jacka Danielse. Mohl pak vědět o všem, co se chystalo nebo tajně dělo v celém San Francisku, nad ním i pod ním.

     

    Této noci dorazil Jack do svého bytu znovu v povznesené náladě. V novinách mu patřila téměř celá strana. Podařil se mu rozhovor s mužem, podezřelým z trojnásobné vraždy a čekajícího na soud. Šéfredaktor si u toho článku zálibně pomlaskával a zároveň absolvoval vzrušený telefonický rozhovor s předsedou soudu na téma ovlivňování poroty tiskem před zahájením soudního řízení. I přes dvojitou skleněnou stěnu Jack zaregistroval vztyčený šéfredaktorův palec. Takže jsme znovu vyhráli.

    Důkladně svůj novinářský úspěch oslavil v několika restauracích v okolí přístavu a do svého bytu dorazil až před druhou hodinou v noci, když se před tím s tlupou nezaměstnaných námořníků rozloučil až před svým domem.

    Prošel bytem, ztrácel postupně části svého zánovního oblečení a mířil k dřevěné skříňce se zašlým lakem. Úspěšnému reportérovi sloužila jako odkládací stolek a zároveň domácí bar, jako jeden z mála kusů nábytku v pokoji.

    S plnou skleničkou nažloutlé tekutiny se zašklebil ven z okna na rozzářenou moderní čtvrť San Franciska naproti za zálivem. Samozřejmě, Jack Daniels si mohl dovolit díky svým příjmům apartmá v jednom z těch luxusních nájemných domů, kde i noční vrátný má uniformu honosnější než korvetní kapitán. Jenže by se těžko stal tak úspěšným novinářem, kdyby nebyl hodně podobný těm, o kterých psal své reportáže.

    Otočil spínačem na ovládací desce. V pravém rohu přijímače zablikalo zelené světélko a rozsvítila se dlouhá stupnice s čísly.

    Naladil se na rádiovou frekvenci, kterou používala naváděcí věž sanfranciského letiště, a strnul s prázdnou skleničkou v ruce.

     

    Nad Spojenými Státy končila červnová noc. Začínal dvacátý pátý červen roku devatenáct set devadesát tři. Den, v němž svět nečekal vůbec nic důležitého.

     

    Jacku Danielsovi vyklouzla sklenička z ruky, roztříštila se a posledních pár kapek whisky se začalo vsakovat do levného prošlapaného brčálově zeleného koberce. Bez pohnutí sledoval svítící stupnici přijímače.

    „Ježíši Kriste,“ řekl si pro sebe.“ Ježíši Kriste.“ Jedním otočením knoflíku přeladil na frekvenci pobřežní stráže. A pak se vzrůstajícím vzrušením vyslechl rozhovor základny Pobřežní stráže s hlídkovými čluny.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Tak jo, asi takhle. Nachystal jsem si pytlík banánků v čokoládě, jakože si párkrát zobnu, zatímco budu číst. A ejhle, po pár minutách zjišťuju, že jsem se dočetl až na konec a pytlík je prázdný. Jako, Jerry, tohle mi nedělej. Ač je počtení super, pro moji figuru už to tak dobrý není smile

      A teď vážně. Já fakt nevím, jestli je ti mnou a tím, že mi tvůj styl dokonale sedne, nebo si opravdu takovej borec, ale tohle tohle je opravdu dobrý čtení a já lačním po pokračování. Tak šup, šup, ať už je to tady.

      A jinak z pozice "technického poradce"  nemám co vytknout smile
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jéje, potěšilo mne, že mám takového laskavého čtenáře. Proto jsem tam dal jenom kousek, aby ses těmi banánky tolik nepřejedl, není to zdravé...wink

    Já myslím, že se ti to líbí hlavně pro to, že jsem fakt takovej borec...laughlaugh

    Ale uvidíš, chystám ještě spoustu překvapení a když je čas, přepisuju z notně škrtaného rukopisu. Na dost dlouho jsem se s tímhle povídáním zaseknul, ale máš se fakt na co těšit. Budou tam ponorky, japonské torpedoborce, podzemní velitelství a dokonce se mi tamn objeví i pan Bush starší. Až tak vysoko jsem zamířil. smile
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Miluju ponorky a torpédoborce! laugh Bushe už tolik ne, ale ty ponorky mi to vynahradí! laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Užiješ si ještě přehršle dramatických situací, hrozící námořní bitvy a ta ponorka... uvidíš, co s ní zamýšlím provést!laugh A Bush tam být musí, v té době prezidentoval. Ale táta byl ještě fajn, synek byl horší.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Fandím Jackovi!laughlaugh Super hrdina... opět jsem se moc bavila. Naštěstí jen s hrnkem kávy a ne jako Mike s banánky v čokoládě.

    Co takhle to vydat až to bude hotový?


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ano, Jack Daniels bude mít v budoucnu docela důležitou úlohu, i když to nebude ten nejdůležitější hrdina. 

    Banánky v čokoládě si nedávej, je to samá kalorie...laugh

    Jé, bylo by to krásný, vidět to na pultech knihkupectví... Ale zatím nevím, jak se mi v tom dál povede, podobných věcí je spousta a lepších...laugh
    V každém případě mám ale závěrečnou kapitolu, vím jak to všechno ukončit a byl to tak dobrý nápad, že mi z toho až přeběhl mráz po zádech. Uvidíme.cool

    JInak moc děkuji za vysoké hodnocení, hned to dodá radost a inspiraci. wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak a pokračujeme! Jen jsem si vzpomněl že v té době už prezidentoval Bill Clinton, takže se Mike neboj, bude tam Velký Bill.

    Šéfredaktor San Francisco Chronicle se jmenoval typicky americkým jménem John Skowronek. Jeho pradědeček přeplul v polovině osmnáctého století Atlantický oceán společně s několika stovkami dalších polských vystěhovalců. Protože před sto padesáti lety se cenilo tesařské řemeslo a zároveň i dobrodružná povaha, nezůstal jako většina jeho přátel v New Yorku, ale hned první den po přistání našel náborovou kancelář. Přijímala odvážné a šikovné lidi na stavbu transamerické železnice. O tesaře byl zvláštní zájem, takže váhal necelé tři vteřiny.

    Dalších pět let jeho života se dělilo rovným dílem mezi pušku, dláto, pilu a sekeru. Se železnicí se dostal přes celou Ameriku až do San Franciska a založil si tam malou tesařskou firmu. V té době to ale bylo malé městečko, které se ale rozrůstalo tempem, ve staré Evropě nevídaným. Zručnost mladého tesaře se stala vyhlášenou a brzo se praděd Skowronek vypracoval na váženého občana a majitele prosperující firmy. Jeho ženou se později stala dcera českých přistěhovalců. Ale jejich syn už měl spíš než o dřevo zájem o knihy a stal se tiskařem, Samozřejmě i jeho syn a vnuk, který se narodil právě v roce útoku Japonců na Pearl Harbor, pokračovali v rodinné tradici. Malý Johnnie uměl číst ještě dřív, než začal navštěvovat školu. Tím, že se chce stát reportérem, překvapil své rodiče už v sedmi letech. Ve dvanácti se setkal s tehdejším redaktorem New York Times pro střední pacifickou oblast a od toho okamžiku bylo o životní dráze mladého Johna s definitivní platností rozhodnuto. Nastoupil na střední školu, ale do redakce San Francisco Chronicle přicházel každou volnou chvíli, takže se postupem času stal téměř živým maskotem. Tehdejší vedoucí redaktor brzy poznal, že vytáhlý chlapec ve vyrudlém svetru má nejen chuť a zájem, ale i předpoklady k novinářské praxi. Dostával za úkol zpracovávat popisky k fotografiím a občas vyrazil s některým z redaktorů do terénu za reportáží.

    Definitivní uznání si získal článkem, který nazval Čtyřicet osm hodin poté, a byla to reportáž z ulic San Francisca těsně po atentátu na prezidenta Kennedyho.

    Stal se redaktorem, a protože cítil svoji šanci prosadit se, podřídil celý svůj život novinářskému řemeslu. Když pak odešel do výslužby stávající šéfredaktor, na schůzi akcionářů a správní rady listu byl jednohlasně jeho nástupcem zvolen John Skowronek. Až poté se oženil. Jeho manželka byla redaktorkou jednoho z ženských časopisů, kde měla na starost oddělení čtenářských ohlasů.

    V redakci se postupně obklopil mladými, stejně nadšenými lidmi, jako byl on sám a list San Francisco Chronicle začal pravidelně zvyšovat svůj náklad.

     

    Té noci odcházel šéfredaktor domů po druhé hodině. Nebylo to pravidlem, ale John Skowronek se občas rád vrátil do reportérských časů a na vlastní kůži si zkoušel novinářské řemeslo.

    Na předměstí San Francisca vypukl v noci veliký požár v rozlehlém nákupním středisku. S ohněm zápasilo téměř sto požárníků a Chronicle musel mít svého zástupce přímo na místě. Reportáž ze zdolávání plamenů odevzdal šéfredaktor právě tři minuty před definitivní uzávěrkou vydání, takže ráno v šest už budou mít první čtenáři k snídani čerstvou dávku senzací a katastrof.

    Ještě poslední pohled po setmělé kanceláři a spoře osvětlené redakční místnosti, kde svítila jen stolní lampa u dvou stolů noční služby, hlídající faxy s agenturními zprávami.

    Zazvonil telefon. Byl to ten tmavomodrý, soukromá linka.

    Proboha, ve dvě v noci. V tuhle dobu snad přece spí všichni normální lidé, kromě šéfredaktorů, nočních vrátných, prostitutek a policistů ve službě. Manželka odjela na týden k rodičům do Orlanda…

    Že by omyl? Anebo něco, pro co stojí odložit klíče a zvednout sluchátko? Nakonec zvítězila novinářská zvědavost.

    Zvednul ho a uslyšel podivně zkreslený hlas svého prominentního redaktora.

    „ Johne, tady Jack Daniels…“

    „ Já vás poznávám, Jacku. Co se proboha děje, máte někde po ruce hodinky? Pokud jste někde v Evropě, tak tady ve Frisku máme dvě hodiny v noci, já měl do téhle chvíle jen samé zmatky, jsem cítit kouřem jako hasič a už skoro dva dny jsem nebyl doma a o vaně plné horké vody se mi už zdá…“ Hlas v telefonu ho přerušil.

    „ Já vím, už jsem se vám zkoušel dovolat domů.  Chtěl bych jenom vědět, jestli víte o něčem pořádně mimořádném na moři. Nějaká havárie, potopená loď, teroristický útok, cokoliv neobvyklého.“

    „ Pane Danielsi,“ přešel šéfredaktor do poněkud odměřeného tónu. „ Neslavil jste zase v přístavu? Zdá se mi, že tam pro inspiraci chodíte tak často, že pak slyšíte i to, co reálně neexistuje. Buďte uznalý a nechte mne vyspat.“

    „ Počkejte,“ zarazil ho Jack a zopakoval mu všechno, co vyslechnul té noci. Živě si při tom představoval šéfredaktora, jak zuřivě vrtí hlavou.

    „ Jacku, myslím si, že jste si dal dohromady dvě docela odlišné věci, které spolu vůbec nesouvisí. Nechte to uležet alespoň do rána…“

    „Ještě okamžik, Johne.“ Chvíli bylo ve sluchátku ticho. Pak se ozval hlas Jacka Danielse, ještě o odstín více napjatý.

    „ Letadlová loď J. F. Kennedy, kterou máme pár mil od San Franciska na volném moři, vyslala dlouhou kódovanou zprávu do Washingtonu a to s prioritou A1. To už přece není normální kvůli nějaké banální nehodě. Jako kdyby vám spadl steak do ohně při grilování na zahradě a vy si na to zavolali požárníky.“

    Šéfredaktor si zhluboka povzdechnul.

    „ Tak moment, pokusím se něco zjistit.“

    John Skowronek ani nemusel příliš daleko chodit. Noční redaktoři, sledující agenturní zprávy vylézající ze čtyř faxových přístrojů, měli své stanoviště hned vedle. První z nich přijímal zprávy místního významu, druhý přejímal informace z panamerického okruhu tiskových agentur, třetí poskytoval světový zpravodajský servis tiskových kanceláří Reuters, AFP a DPA. Čtvrtý, poslední, byl vyčleněn na bleskové zprávy, označené stupněm nejvyšší důležitosti. Patřily sem živelné pohromy, letecké katastrofy, úmrtí světových státníků, válečné události a státní převraty. Kromě toho oba redaktoři během noční služby monitorovali provoz dosažitelných satelitních i pozemních rozhlasových a televizních stanic, vysílajících zpravodajské relace.

    Šéfredaktor obešel několik prázdných psacích stolů s temnými obrazovkami počítačů k pracovišti noční služby. Dva redaktoři, konající té noci službu, byli klidní a šířili okolo sebe auru nudy a pohody.

    První z nich, s visačkou na košili hlásající jméno Peter Brackett, vysoký, černovlasý mladík se právě zakusoval do druhé čtvrtiny obrovské, lákavě vonící pizzy a zároveň očima přeskakoval mezi dvěma televizními přístroji, naladěnými na CNN a anglickou verzi arabské Al Jazeery. Druhý, menší, trochu prošedivělý muž v bílé košili a vyhrnutými rukávy se jmenoval Pierre Bourquain a pocházel z kanadského Quebecu. Prohlížel si docela poklidně trochu pomačkané pásy faxového papíru, přičemž stihnul ještě sledovat naskakující zprávy na počítačovém monitoru. Byl klid.

    „Něco se děje, pánové?“ prohodil Skowronek.

    Oba překvapeně vzhlédli.

    Starší z obou mužů se usmál.

    „ Nic, šéfe, je pohoda. Snad ani nebudeme mít o čem psát. Ten hypermarket už zhasnul, jinak pár bouraček, nějaký gang si trochu zařádil v Mission District. Ve světě se taky odpočívá, jen nějaká střílečka na Středním Východě, zátah proti překupníkům drog v Kolumbii a Kostarice a nějaké nepokoje v Irsku. Už vidím, že na titulní straně budeme psát o medvědovi ze Sierra Nevady.“ Všichni tři se rozesmáli.

    Medvěd ze Sierra Nevady bylo letité redakční úsloví, používané vždy, když hrozilo, že nebude čím naplnit příští číslo novin. San Francisco Chronicle se tím kdysi proslavil, když na první straně uveřejnil redakční článek o zlodějském medvědovi, který přepadl pozemek jednoho z farmářů pár mil od civilizace. Rozehnal stádo krav a několik jich poranil, aby svou loupeživou výpravu skončil těsně u farmářova domu ve výkopu pro základy nové hospodářské budovy. Tam ho objevil farmářův syn, který se toho večera vracel z pastvin první a zavolal policii a veterináře. Medvěda se podařilo uspat a pomocí mobilního jeřábu téměř tunové zvíře osvobodit z blátivého zajetí.

    Ranč Dvě hvězdy v kruhu se na jeden den stal populární v celém San Francisku. A protože se shodou okolností toho dne před třiadvaceti lety nestalo nic zajímavějšího, získal deník San Francisco Chronicle popularitu i téměř celostránkovým titulním článkem s fotografií polapeného zabláceného medvěda. Z té doby se tradovala i redakční věta o medvědovi ze Sierra Nevady, když se vážně nic ve světě neodehrává.

    „ A mé se něco důležitého dít, šéfe?“ zeptal se Bourquain s lehkým pozdvižením obočí. Šéfredaktor bezmocně rozhodil rukama.

    „ Zrovna mám na telefonu Jacka Danielse…“ ani nedopověděl, protože oba muži se nahlas rozesmáli.

    „ Zase něco objevil? Ten jeho rádiový kolovrátek slyší, jak si zívnul tuňák deset mil od pobřeží.“

    „ Mluvil o nějaké nehodě na moři.“

    Pierre očima přelétl pás papíru a zavrtěl hlavou.

    „Nic, ani děravá nafukovací matrace. Na moři je klid. Buď je to něco tak příšerně vojenského a tajného, nebo Jack slyšel hlas nějakého alkoholického boha.“

    John Skowronek se vrátil zpátky do své temné opuštěné kanceláře k vyvěšenému telefonnímu sluchátku.

    „ Jacku, jste tam ještě?“ Daniels se ozval okamžitě a jeho hlas byl naprosto střízlivý.

    „ Pierre a Peter drží službu u terminálů. Všude je mír a klid. Dokonce už začali probírat téma medvěd.“

    „ Jenže, Johne, já to doopravdy slyšel.“ Skowronek si zhluboka povzdechnul.

    „ Bude asi opravdu lepší, když se na to oba pořádně vyspíme. Uzávěrka dnešního čísla byla stejně už před sedmnácti minutami. Takže, ať se děje co chce, stejně bychom to tam nedostali. Já sám mám už pěkně dlouho před očima svoji rozestlanou postel. Přijďte do redakce ráno v osm, domluvíme se, co dál.“

    Položil sluchátko. Bylo ticho. Budova se neznatelně chvěla, jak se v hlubokém suterénu rozjížděl obrovský tiskový stroj.

    Mírně zaváhal. Přece jen si vysoce cenil intuice Jacka Danielse a už několikrát se na vlastní oči přesvědčil o jeho schopnostech.

    Šéfredaktor San Francisco Chronicle se v rozpacích prohrábnul šedivějícími vlasy. Zalistoval ve svém soukromém telefonním seznamu na otočném stojanu a vytočil osm čísel na číselníku telefonu.

    „ Chtěl bych mluvit s dozorčím důstojníkem základny.“ Několikavteřinová pauza.

    „ Tady je San Francisco Chronicle, šéfredaktor. Promiňte, že obtěžuji v tuto hodinu, ale dostal jsem neověřenou informaci o jisté nehodě na volném moři… nevíte o ničem…myslel jsem si to. Děkuji, dobrou noc.

    Ještě naposledy se rozhlédnul po tiché kanceláři. Proboha, jak já se těším domů…

     

    Operace Duha pokračovala podle dávno předem schváleného základního plánu. Jednotka 58 čekala plně vyzbrojená. Mechanici z pozemního personálu dokončili přípravy čtyř obrovských neforemných transportních letadel Hercules C-130 k okamžitému startu.

    Minuty ubíhaly.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak a jsem tu s dalším pokračováním. Už se pomalu začne něco dít...wink

    Z generála Bancrofta spadla únava jako zázrakem. Informace o zdárném nalezení a odeslání profesora Esteveze na letadlovou loď J. F. Kennedy mu pořádně zvedla náladu. Akce, kterou si už dávno v duchu přál, se dobře rozjela. Generál se s uspokojením rozhlédl po své kanceláři. Na okraji psacího stou zůstala žlutá obálka s fotografiemi, které tam nechal kapitán Wilmer. Rozložil si je do vějíře před sebe. Na chvíli se zamyslel a pak se na židli otočil dozadu k malé poličce, kde stál světle červený telefonní přístroj.

    Zvedl sluchátko a na klávesnici vyťukl jedno jediné číslo.

    Ozvalo se slabé strojové hučení a ženský hlas s kovovým odstínem ohlásil: „Jste napojen na tajnou státní linku vládních institucí Spojených států, zabezpečenou proti odposlechu. Jakýkoliv záznam hovoru na této telefonní lince bude považován za trestný čin a jako takový souzen podle federálních zákonů.“

    Jo, jasně, hlavně, ať se dovolám, říkal si v duchu Bancroft. Ozvalo se klapnutí a pak první tóny písně Yankeeové jdou. Generál, který se narodil v Jižní Karolíně, se ušklíbnul. Válka Severu proti Jihu skončila před stotřicetin lety, ale v podvědomí lidí z poražených států Konfederace zůstávala dodnes.

    „Ano?“

    „Generál Bancroft, dvanáctý odbor Pentagonu, s kým to vlastně mluvím?“ Zatraceně, pomyslel si, s tím utajením už to přehánějí. Hlas ve sluchátku dostal o stupeň víc přátelský nádech.

    „Johne! Už ani nevím, že jste ještě naživu. Naposledy jsem vás viděl nejmíň před pěti lety, tam na té nudné recepci v Bílém domě, vzpomínáte si? Bavili jsme se o osídlování mořského dna.“

    Generál Bancroft měl dobrou paměť. Vzpomněl si hned na ten deštivý večer, kdy byl pozván nějakou podivnou náhodou na večírek ve Velkém sále Bílého domu. Ukrutně se tam nudil až do chvíle, kdy narazil na pana Roberta Henryho Hutchinsona, jednoho z poradců prezidenta Bushe, tajemníka a „od všeho trochu“, jak o sobě s oblibou říkal. Našli spoustu společných témat a po skončení všech oficialit ještě odešli debatovat k hamburgeru a dietní cole do nejbližšího podniku McDonald. Ve dvě v noci tam díky fraku a generálské uniformě vzbudili zaslouženou pozornost.

    „Bobe,“ usmál se generál do telefonu. „Nečekal bych, že narazím právě na vás.“

    „Pozval bych vás na oběd, generále, nebo alespoň na hamburger, ale teď není čas. To víte, máme pár měsíců nového nejvyššího šéfa, takže je tu trochu zmatek, než se všechno usadí. Domluvíme se jistě na pozdější termín… Ale vy určitě něco potřebujete.“

    „Máte pravdu, Bobe. Chtěl bych mluvit s prezidentem.“

    Hlas ve sluchátku znatelně zvážněl. „ Copak se asi děje, že o tom tady nevíme?“

    „Nezlobte se, ale to radši s ním.“

    „Dobrá, jak chcete. Ale nevím, jak to teď chodí a jestli je Bill už vzhůru. To není jako za pana Bushe, to byl už starý pán a byl vzhůru hodně brzo. Ale my mladí hoši…“

    Generálovi bleskla hlavou vzpomínka na pana Hutchinsona, oděného ve fraku a s hlavou téměř holou, nepočítaje v to věneček šedivých vlasů, na kterých si prezidentův tajemník velice zakládal.

    „Když chvíli počkáte, zkusím se na něj přepojit, třeba nebude po ránu nevrlý. A my si můžeme zavolat v nějakou méně divokou hodinu.“

    „Budu se těšit, můžeme k McDonaldovi.“

    Ze sluchátka se ozval smích. A pak chvíli ticho. Generál Bancroft ucítil, jak se mu potí dlaň, svírající sluchátko. Přece jen, zburcovat prezidenta Spojených států kvůli několika fotografiím…

    „Clinton.“

    „Promiňte, pane prezidente, jestli jsem vás nějak vyrušil. Jmenuji se John Bancroft a vedu dvanáctý odbor Pentagonu.“

    „Ovšem, generál Bancroft, pamatuji si vás z mé inaugurace na jaře. Copak máte na srdci hned po ránu? Pokud vím, tak Jelcin rybaří na svojí dače a Li Pcheng je na nějaké exkurzi v masokombinátu. Oba slíbili, že dnes nezaútočí.“

    Generál se zdvořile usmál. Pak se zhluboka nadechl.

    „Ne, pane prezidente, děje se něco úplně jiného.“ A pak mu v několika minutách vylíčil všechno, co věděl, včetně vyhlášení pohotovosti pro jednotku 58 a aktivace plánu Rainbow.

    Prezident jej nepřerušoval. Generál skončil a na lince bylo ticho, tušené jen slabým hukotem zařízení, které znemožňovalo odposlech.

    „Jste tam, pane prezidente?“otázal se Bancroft trochu váhavě. Teď právě píše rozkaz o mém předčasném penzionování pro pokročilou senilitu, říkal si v duchu.

    „Víte, generále, upřímně řečeno, přemýšlím, co na to říci. Kdybych na vás neslyšel tolik chvály, pomyslím si něco hodně nelichotivého. Ale vím, že když už mi voláte, máte určitě skutečný důvod k obavám. Chtěl bych vás ještě požádat, abyste okamžik počkal. Vyřídím si pár telefonátů a ozvu se vám zpět. Jinak vám ale musím vyslovit své uznání. Myslím si, že jste udělal všechno potřebné v této opravdu zvláštní situaci.“

    „Děkuji vám, pane prezidente. Počkám.“ Položil sluchátko a cítil pramínek studeného potu, který mu stékal po zádech pod košilí.

    Ve Washingtonu bylo právě sedm hodin třicet minut, ráno 25. června roku 1993. Takový docela normální letní den.

     

    Ponorka se jmenovala Ohio a měla sériové označení 726, vyvedené bílou barvou na velitelské věži. Té noci v červnu 1993 byla zakotvená v  sanfranciském vojenském přístavu. Byla to jedna ze starších lodí tohoto typu, spuštěná na vodu už před lety, v roce 1981 a v servisním ponorkovém doku číslo 6B procházela pravidelnou údržbou spojenou s každoroční servisní prohlídkou. Kompletní kontrola byla plánovaná na deset dní, takže sto padesát čtyři členů posádky s radostí přivítalo tak dlouhou dovolenou a rozprchlo se po celých Spojených státech.

    Ponorku tak hlídalo jen pár vojenských policistů. Jeden se nudil v plechové budce u vchodu na molo, další měl své stanoviště na ocelové sedačce ve vstupním průlezu velitelské věže a ten třetí se pomalu procházel okolo vysokého drátěného plotu, táhnoucího se okolo celé servisní základny.

    Ponorka Ohio s číslem 726 byla tedy dokončena před dvanácti lety a poslední úpravy interiéru se tehdy dodělávaly narychlo tak, aby bylo možno spustit ji na vodu čtvrtého července, ve sváteční den Ameriky.

    Na první palubě, těsně za velitelským můstkem, v místě, kde se instalovaly hlavní kabely elektroinstalace a vzduchového potrubí, vedoucí podél celého trupu, kdysi před lety upustil teď už bezejmenný natěrač štětec, namočený v tmavozelené acetonové barvě. Zapadl až dolů, k místu hlavních elektrických rozvodů. Náhodou se opřel rukojetí o kryt plastové krabice a posunul jej tak, že odkryl čtyři silné měděné dráty, uchycené ve svorkovnici pod ocelovými šrouby.

    Štětec zůstal na místě u elektrického rozvodu celých dvanáct let. Postupem času, během operačních a bojových nasazení se jeden ze čtyř šroubů, který nebyl dotažen na předepsanou sílu pomalu, neznatelně uvolňoval.

    Poslední plavby ponorky 726 byla téměř stále za neklidného a bouřlivého počasí. Díky pohybům lodi, čelící na hladině vysokým vlnám měděný kabel definitivně vyklouzl zpod upevňovacího šroubu a pomalu, po setinách milimetru se skláněl dolů, směrem ke druhému kabelu a k zapomenutému štětci, plného už dávno zaschlé zelené barvy. Protože celý systém byl projektován jako záložní, nikdo si nevšimnul výpadku elektrické energie v jednom z okruhů.

    Toho rána, přesně ve čtyři hodiny a třicet čtyři minuty se oba odkryté měděné dráty přesně uprostřed svorkovnice dotkly. Objevil se snop jisker a několik z nich dopadlo i na opuštěný štětec s barvou.

    Elektronická pojistka okamžitě vyřadila celý zkratovaný elektrický obvod z činnosti.

    Vlastně by se nestalo nic tak katastrofálního. Některé obvody byly odpojeny a hned ráno bude vše diagnostikováno, zkontrolováno a opraveno.

    Nebýt zapomenutého štětce, který začal mírně doutnat. Objevil se tenoučký proužek dýmu. Bliknul malý plamínek, jako kdyby někdo neviditelný škrtnul zapalovačem.

     
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Skvělý... už jsem se těšila, že tu bude další pokračování, protože jsem doma s bolavou pacinou a mám čas trávit hodiny a hodiny příjemným nicneděláním... tak jestli máš něco dalšího - šup sem s tím pro mě.laugh


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Trochu později, ale přece jsem tady s další porcí mého skororománu na přání tisíců čtenářů...laughlaugh

    Tak ať se líbí a ať máte při čtení stejnou radost a fantazii jako já, když jsem tenhle příběh psal.

    „Majore Mancheku,“ ozval se muž v uniformě seržanta, který seděl u bočního pultu. „ Máte telefon!“

    Major Manchek byl starší, prošedivělý pán. Jeho sousedé doma jej považovali za účetního nebo obchodního cestujícího. Vesměs jej litovali, že jeho zaměstnání mu nedovoluje být častěji doma, v pěkném upraveném domku na předměstí Little Rocku v Arkansasu. Kdo jej někdy pozoroval, jak v neděli ráno oblečen v barevných šortkách a tričku kropí hadicí pěstěný trávník před svým domem, působil na něj poklidným usedlým dojmem.

    Asi by se mnoho lidí podivilo, kdyby se dozvěděli, že pan Manchek ze sousedství je velitelem jednoho z nejpřísněji utajovaných zařízení americké armády, ukrytého více než třicet metrů pod povrchem. Jen několik vyvolených vědělo, že oblý kopec, porostlý mohutnými stromy, na jehož úpatí se rozkládal dokonce i malý zábavní park, oblíbené místo výletů obyvatel Little Rocku v sobě skrývá jedno ze tří řídících center amerických sledovacích satelitů.

    Major Manchek právě obcházel okolo rozlehlého podkovovitého pultu s obrazovkami počítačů, které obsluhovalo přibližně dvacet mužů ve vojenských stejnokrojích.

    Otočil se.

    „Proboha, kdo mi co může chtít. Manželka to asi nebude, aby se zeptala, co budu chtít k večeři.“

    Muž u telefonu se uctivě zasmál.

    „Manchek.“

    „Vy tomu tam velíte?“ ozval se ze sluchátka cizí hlas s ironickým přízvukem. Major ukázal očima na druhé sluchátko, volně visící na boku přístroje.

    „ Ano, pane, velím, ale vysvětlete mi, co jste zač a jak jste se u všech čertů dostal na tuhle zabezpečenou armádní telefonní linku.“

    „Ale uklidněte se, majore. Jmenuji se Jones a tohle telefonní číslo jsem před malou chvílí dostal.“ Manchek obrátil oči v sloup.

    „ Proboha, Ameriko, kam se to řítíš. Pane, Jonesů je ve Spojených státech nejmíň pět milionů a tohle číslo se jen tak nerozdává kdejakým vtipálkům a pobudům. Kromě toho je můj čas natolik drahý, že si s vámi milerád třeba jednou popovídám na stadiónu při baseballu, ale…“

    „Zarazte, majore,“ hlas ve sluchátku se stal ještě o stupínek víc ironickým.

    „Jones se jmenuji jen pro vás a ostatní. Kromě toho mám prověření 49 delta gama Florida. Jo a to vaše telefonní číslo, které si tak střežíte, jsem dostal od Billa Clintona v Oválné pracovně Bílého domu, má ho tam napsané na nějakém červeném papírku..“ Major Manchek naprázdno polkl. Prověření Florida se, pokud věděl, dostalo asi čtyřem lidem ve Spojených státech a on sám po třiadvaceti letech služby měl pouze nižší stupeň alfa Mexiko.

    Hlas v telefonu se naplno rozesmál. „Klid, majore, já vás nechci prohánět, jen od vás potřebuji jednu laskavost. Můžete mi říci, jestli máte nějaký sledovací satelit nad západním pobřežím?“

    Major Manchek se na vteřinu zamyslel a potom na nejbližším počítačovém terminálu naklepal sekvenci čísel.

    „Ano, máme někde poblíž Little Boye.“

    „Wonderfull! Jakou má maximální rozlišovací schopnost?“ Major se u telefonu pousmál.

    „Pane… Jonesi, když si na Kamčatce bude ruský generál před štábem zapalovat papirosu, můžeme pohodlně zjistit, co je napsáno na jeho krabičce se zápalkami.“

    „Skvělé, technika pokročila… Potřebuji, abyste se zaměřili na třicátý osmý stupeň pětačtyřicátou minutu a dvacátou osmou vteřinu severní šířky a sto dvacet devět stupňů dvanáct minut, osm vteřin západní délky. Objevila se tam trochu podivná loď, nakonec, uvidíte sám. A protože je tam nechceme hned vyplašit, bude tenhle způsob asi nejlepší. Pořiďte snímek a odešlete ho na číslo, moment… 0016-4691. A berte to tak, že to je pochopitelně tajná vládní záležitost. Ale na podobné věci jste asi už docela zvyklý, že?“

    „Samozřejmě, pane Jonesi. Jdu to všechno zařídit.“

    „Děkuji vám, majore. Nashle na baseballu.“

    Položil sluchátko. Muž u telefonu se na něj zkoumavě podíval.

    „Co to mělo být?“ Major pokrčil rameny.

    „Nevím, ale nebylo mi to zrovna příjemné. Zapsal jste si ta čísla?“ Muž mu podal lístek, vytržený z bloku.

    „Hm. Dneska už doopravdy rozhoduje každý a o všem,“ bručel si major pod vousy.

    „Jones, sakra. Takhle se jmenoval jeden můj kocour. A hádám, že byl i o něco chytřejší.“

    Muž u telefonu se chápavě usmál.

    „Tak se na to podíváme.“ Major Manchek se zastavil u velké orientační tabule, zavěšené na přední straně místnosti.

    „Opravdu, máme tady našeho Chlapečka, na třináctém monitoru. Tak se podíváme, na co pěkného to tedy kouká…“

     

    V tmavých vnitřnostech první paluby opuštěné ponorky číslo 726 se objevil malý plamínek s proužkem kouře. Už nebyl tak docela nezřetelný a ten, kdo by sem náhodou zabloudil, by si jej určitě všimnul a stačilo by jen silněji fouknout. Ale nejbližší strážný byl odtud vzdálen skoro třicet metrů a odděloval ho dvojitý ocelový plášť s trojitým těsněním.

    Štětiny zapomenutého štětce už zuhelnatěly a plamínek se pomalu pustil do dřevěného držadla, napuštěného dávnými barvami a ředidly. Zářil už skoro jako rozsvícená svítilna a dým byl stále zřetelnější.

    Systém protipožární ochrany byl ovšem tak dokonalý, že před lety způsobil menší poplach s obstojnou potopou navíc, když se jeden ze starších nižších důstojníků pokusil i přes přísný zákaz zapálit si cigaretu na nepravém místě.

    Jenže nikdo z projektantů a bezpečnostních techniků nepředpokládal takovou souhru náhod. Zkrat v přístrojové sekci, způsobený uvolněním jednoho ze čtyř napájecích kabelů, který zároveň zásoboval elektrickou energií i řídící jednotku centrálního protipožárního systému. Navíc dieselelektrický agregát, který by měl automaticky nastartovat při výpadku energie z reaktoru, rozebrali před dvěma dny mechanici ze speciální opravárenské čety.

    Maličkost, která by za normálních okolností ani nestála za zaznamenání se pomalu začala rozrůstat do nepředvídatelných rozměrů.

     

    U monitoru číslo třináct pracoval asi dvacetiletý mladík ve vojenské uniformě s hodností desátníka s nakrátko ostříhanými světlými vlasy a tváří věčně udiveného dítěte. Major Manchek chvíli s tichým obdivem sledoval jeho rychlou a přesnou práci na klávesnici počítače při řízení sledovacího satelitu Little Boy. Pak mu zlehka zaklepal na rameno. Desátník se bleskurychle ohlédl a pokusil se postavit do pozoru, jak nejrychleji mohl, ale zapomněl na příliš krátký přívodní kabel sluchátek. Takže zůstal jen na polovině potřebné vzdálenosti. Major se rozesmál.

    „Promiňte, desátníku, nechtěl jsem vás vyděsit, mám jen jedno speciální přání.“

    Major Manchek byl hodně oblíben mezi svými podřízenými, také proto, že mimo službu důsledně nerozlišoval mezi hodnostmi. Nejeden seržant by mohl vyprávět o bohatýrských večírcích v městech, které byly nedaleko vojenských základen, kterými major prošel během své vojenské kariéry. Ovšem ve služebním styku neodpustil ani to nejmenší. Za nepříliš vyčištěné vycházkové boty se obvykle provinilec mohl rozloučit s třídenní dovolenou.

    „Odněkud z vrchnosti po nás chtějí prověřit nějakou loď. Tady mám napsány souřadnice. Je to jen kousek od San Franciska, takže co by tam mělo plout za zázrak, to opravdu nevím.“ Voják u monitoru se usmál.

    „Třeba máme zjistit, jestli tam na palubě nejsou žlutí námořníci se šikmýma očima nebo mají třeba na čepicích pěticípé hvězdy,“

    Prsty se rozjely po klávesnici počítače a obraz na monitoru se začal měnit.

    „Tady je to,“ ukázal voják na modrou plochu se souřadnicovými čarami. „Něco tam je.“ Obraz se pomalu zvětšoval. Nakonec se na ploše obrazovky objevilo několik bodů. Kurzorem najel na jeden z nich, stiskl klávesu a na obrazovce naskočila řada čísel.

    „Tak, podle signálu je to hlídkový záchranný člun Pobřežní stráže, ale míří zpátky k pobřeží. Tak a tenhle druhý bod,“ přejel vlevo. Stiskl příslušnou klávesu a počítač chvíli analyzoval data. Pak na monitoru naskočila velká nula a nápis Neidentifikovatelné. Major se předklonil k obrazovce a zvážněl. Začínalo to být zajímavější.

    „Tak, a tenhle signál… To je naše letadlová loď. Moment, šedesát sedm, takže J.F.Kennedy. Stojí pár mil od toho Bludného Holanďana.“ Major Manche se poškrábal na bradě.

    „ A to je všechno?“ Desátník přikývl.

    „Zkuste ještě rozšířit plochu.“ Stačilo jemně pohnout ovladačem.

    „Hm, tady to vypadá na rybářské čluny a tenhle bod na západě je Japonec, ale dost daleko od Kennedyho, identifikace DD 171, to je torpédoborec Hatakaze. Ale ten stojí, asi se kapitán opaluje nebo rybaří. Jinak široko daleko nic.“

    Major Manchek se rozhlédl po místnosti a povzdechl si.

    „Pentagon, nebo Bílý dům se asi nebudou zajímat o rybáře, o hlídkový člun nebo o nějaký vzdálený japonský torpédoborec. Podíváme se na zoubek tomu Neidentifikovatelnému.“

    „Podle velikosti radarového signálu je to něco mezi hlídkovým člunem a letadlovou lodí.“

    „To je opravdu hodně jemné rozlišení,“ zabručel major s očima přilepenýma k obrazovce.

    „Ale spíš je mi tu divná jiná věc, pane majore,“zamyšleně promluvil voják u klávesnice.

    Manchek tázavě pozdvihnul obočí.

    „Totiž, každá loď, která se plaví tak daleko na moři, musí něco vysílat. Buď automatický vyhledávací signál, nebo jakýkoli rádiový a radarový provoz, který tu mohu monitorovat. A tahle naprosto nic. To jsem snad ještě neviděl.“

    Major pokrčil rameny. „Tohle není naše starost. Provedeme vizuální kontakt, uděláme pár snímků, poslyšme je tam, kde je chtějí a spokojeně na všechno zapomeneme.“

    Voják vstal a přešel k vedlejšímu stolu, označenému jako číslo dvanáct. Odtud bylo možno přímo ovládat sledovací družici ručně. Pracovní plocha se trochu odlišovala velkým barevným televizním monitorem, kde zatím přebíhaly různobarevné vlnovky.

    Stačilo stisknout jedno červené tlačítko. Ve výšce čtyři sta sedmdesát osm kilometrů nad Spojenými státy se Little Boy probudil. Čtyři kamery s rozdílným stupněm rozlišení se pomalu natočily určeným směrem. Snímkovací aparatura se aktivovala a přenosové zařízení odeslalo čtyři snímky k pozemní anténě, ukryté v koruně rozložitého stromu uprostřed hlubokého neprostupného lesa, necelých sto metrů od řídícího centra.

     

    Požár na první palubě ponorky Ohio už měl sílu pořádně velkého táborového ohně. Plameny dosahovaly výšky téměř dvou metrů. Nátěr stěn začal praskat a jako ohnivé kapky odkapával na mřížovou podlahu a na umělohmotné izolace. Nejvyšší špičky plamenů už začaly olizovat soustavu plastových rozvodů tlakového vzduchu, umístěných pod stropem chodby. V trubkách byl udržován stálý tlak vzduchu o hodnotě vyšší než osm atmosfér.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Paráda, jsem ráda, že jsi mě vyslyšelwink. Už v těch postavách začínám mít zmatek? Propojí se to celé nějak?


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jasně, to všechno záleží jen na mých časových možnostech. 

    Můžu tě uklidnit, že i já jsem měl v postavách docela nepřehledno, ale ty jednotlivé úseky, které zdánlivě spolu nesouvisí, se opravdu propojí do celkem překvapivého finále. V každém případě, i když to tak zatím nevypadá, mám dvě hlavní postavy a pro obě to všechno bude velká životní změna. Takže sleduj pana profesora Esteveze a pana Jonese.wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • lulalula Komentářů: 99
    Po dlouhé době, hlavně díky blížícím se svátkům, mám v práci trochu času. Přiznávám, že jsem se hrozně dlouho přemlouvala začít číst tvoje San Felipe. Ta délka je vážně skličující. Ale hned, jak jsem se překousala prvními odstavci, jsem to věděla.

    TOHLE JE PROSTĚ BOMBA.  surprisedsurprisedsurprisedsurprisedsurprisedsurprised

    Včera, když jsem to začala číst, se mi ani z práce nechtělo odejít, jak jsem to chtěla dočíst. Ale jeli jsme si pro vánoční kapříky, tak nebylo zbytí. A čtivo muselo počkat do dnes.wink

    Je to senzace a už se těším, až to jednou uvidím ve výloze knihkupectví i u nás a budu moc říct: Tak tohle jsem četla ještě, když to autorovi kapalo z pera rovnou na papír.cool

    Jen tak dál. Ať víme, jak to bude dál…smile

    A ani si nevíš představit, jak se mi ulevilo, když jsem je zpozorovala. Máš tam pár hrubek, tedy překlepů, které přisuzuji oduševnělému psaní…. (Když tady něco čtu, nemůžu nikdy objevit něco, co bych vyčetla, tak senzační jste lidičky...)wink
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jé, děkuju, fakt bomba?laugh V podstatě to bylo od začátku vytvářeno jen pro bohapustou radost z psaní a taky jako výzva, jestli dovedu něco podobného taky vytvořit. Ale s tím knihkupectvím ještě počkej, zatím to není tak horké. Ale tohle, co tu mám, je tak asi třetina a ještě mám už napsaný absolutní konec, to se teprve budeš divit a s tebou tisíce překvapených čtenářů...laugh

    A hrubky, konečně! Už jsem si myslel, že jsem neomylný...laugh Klidně mi je vytkni a řekni, které to jsou, abych pak rukopis neposílal do nakladatelství s chybami...wink Překlepy tam asi jsou, opravdu, myšlenka je rychlejší než prsty na klávesnici. A když na to tak koukám, zase bych něco poupravil...

    Ale pokračování bude, jen co bude čas...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak, dobří lidé, jedeme dál! Malinko to ještě zkomplikuji, ale v podstatě už jsou všichni aktéři na scéně...laugh

    Takže se dobře bavte!



    Major Manchek si vždy zakládal na tom, že ve svém věku má nejen ostrý zrak, ale i pevnou ruku, takže byl postrachem na všech armádních střeleckých soutěžích. Ale v této chvíli cítil, jak se mu ruce jemně chvějí, když držel čtyři barevné fotografie formátu 18x24 centimetrů. Barvy byly trochu nepřirozené, díky tomu, že Little Boy pracoval při těchto záběrech v infračerveném spektru a barevnost potom upravoval počítačem na nejpravděpodobnější barevný stupeň.

    Major si čtyři snímky před sebou rozložil do širokého vějíře. Loď na snímcích byla trochu z boku, se všemi detaily a nápisem na přídi. Něco ale Mancheka zarazilo. Muž u obrovského, bohatě vyřezávaného kormidelního kola, zarostlý divokým plnovousem a oděný v potrhané kazajce, nevléknuté na holém těle a přiléhavé kalhoty končící těsně pod koleny. Široká šerpa v pase a za ní dlouhý, hrozivě vyhlížející zahnutý meč jen dokreslovaly jeho vzhled.

    „Tak tohle je opravdu divná věc.“ Zabručel Manchek. Desátník od řídícího pultu číslo třináct se na něj zvědavě podíval.

    Major mávnul rukou. Vzal čtyři fotografie a na klávesnici namačkal číslo 0016-4961. Zeleným kontrolním tlačítkem si potvrdil volnou linku a pak už jen mlčky sledoval, jak v útrobách přístroje pomalu mizí jeden snímek za druhým.

    Chytrou mašinku nám sem dali, pomyslel si. Kvalita přenosu byla nesouměřitelná s civilními faxovými přístroji, které se běžně používaly. Zároveň se do paměti stroje zaznamenal čas přenosu a číslo příjemce.

    Z výstupního otvoru se začala do plastové schránky pomalu sypat bělavá papírová drť. Alespoň tady nemusíme živit někoho, kdo by se staral o archiv, usmál se v duchu.

    Přístroj se zastavil. Tak, pomyslel si, teď ať se s tím už zabývá někdo jiný. Nakonec, co je mi do nějakých šílenců, kteří si hrají na piráty a bukanýry. Asi je na světě pořád ještě pár romantických lidí.

    Vrátil se zpátky ke svému pracovnímu stolu na vyvýšeném stupínku v rohu místnosti a pustil se do vyplňování denních hlášení. A brzy si už na záhadný telefonát a čtyři fotografie ani nevzpomněl.

     

    Mohutná, více než tři sta metrů dlouhá loď bez pohnutí stála v temném moři. Čtyři turbíny pohonu byly přepojené na minimální volnoběžný chod.

    Svítalo. Byly čtyři hodiny a deset minut, ráno 24. června 1993. Nová strážní směna nastoupila před několika minutami. O záhadě ve tmě pět mil na levoboku ale stále vědělo jen několik z těch čtyř tisíc šesti set, kteří byli na palubě. A ti, kteří věděli, brali celou věc docela klidně.

    V kapitánově kajutě svítila jen malá bělomodrá lampička na kovové stěně. Admirál Roderick nespal. S problémem, jak byl tento, se ještě nesetkal. Probíral bod po bodu svá rozhodnutí. Podvědomě cítil, že vše bude mnohem složitější.

    Vstal ze sklápěcího lůžka. Kulatým pootevřeným okénkem na něho dýchl vlahý slaný vzduch. Ozval se bzučák palubního telefonu.

     

    Čtyři muži na hlavním řídícím stanovišti věže neměli příliš mnoho práce. Tři z nich byli z modré směny, která nastoupila do služby úderem čtvrté hodiny. Jako zástupce velitele lodi tu zůstal jen nadporučík Farell. Téměř netknutá káva v plastikovém kelímku nepovšimnutá chladla na krytu klimatizačního rozvodu.

    Zvedl sluchátko s blikajícím červeným světlem.

    „Farell.“

    „Radiolokátor, seržant Jeffrey. Myslím, že byste měl něco vidět.“

    „Dobrá, seržante, jdu k vám.“ Nadporučík si představil seržanta Allana Jeffreyho, kterému přátelé v modré směně přezdívali Ucho Pacifiku. Nenápadný chlapec se zelenýma, jakoby věčně udivenýma očima se od mládí živil jako umývač oken v centru New Orleansu. Jeho analytického talentu si všimli teprve po vstupu do armády při základním výcviku. Kromě stálého výtečného hodnocení a modrého certifikátu pro nejlepší absolventy kursu měl jakýsi šestý smysl, který mu mnohokrát pomohl.

    Monitorovací kabinu radiolokační soustavy vyprojektovali tvůrci lodi přímo v řídící věži pod kapitánským můstkem, dvě patra nad hlavní letovou palubou. Místnost bez oken byla přístupná jen po točitém schodišti přes místnost fonického spojení s letadly mimo optický dosah a kabinu řízení letového provozu na palubě lodi.

    Při bojovém nasazení byly obě místnosti plné, obsazené deseti muži. Nyní, v klidovém stavu vypadaly některé ovládací pulty smutně a opuštěně. Službu zde zajišťovali jen dva trochu se nudící příslušníci námořní pěchoty.

    Nadporučík Farell prošel oběma kabinami k ocelovým dveřím, uzavřenými dvěma pákami s červenožlutým nápisem Pozor, vysoké napětí.

    Otevřel a do nosu jej udeřila důvěrně známá vůně ozónu, kávy a čehosi nedefinovatelného, kterou ani tiše hučící klimatizace nestačila úplně odstranit.

    Bylo tu tmavočervené přítmí. Tváře čtyř mužů, skoněných nad obrazovkami pátracích radarů měly mrtvolně bílou barvu. Všichni samozřejmě věděli, o záhadné lodi, která se objevila nedaleko, ale nikdo z nich nedal najevo žádné rozrušení a nebo neklid. Nemohli si to dovolit, prostě jen dělali svou rutinní práci.

    Na čtyřech kulatých obrazovkách se pravidelně točily světelné čáry a na monitorech vedle naskakovaly sloupce čísel. Radiolokátor krátkého dosahu měl akční rádius osm mil s možností třímílové úpravy s větší rozlišovací schopností. Sloužil hlavně k navádění přistávajících letadel za špatné viditelnosti a obsluhoval jej vysoký štíhlý černoch. Otočil se a usmál se na nadporučíka Farella. V jeho tmavé tváři se zableskly sněhobílé zuby.

    Seržant Jeffrey pracoval u variolokátoru s měnitelným dosahem deset až sto padesát mil. Třetí muž, světlovlasý pořízek hleděl na třetí monitor a měl na starost prostor pod hladinou až do vzdálenosti téměř patnácti mil horizontálně a tisíc stop vertikálně. Měl na starost i kontrolu profilu dna. I když loď měla ponor okolo třiceti stop, mohlo se stát cokoli nepředvídatelného.

    Ten čtvrtý, který měl místo u ovládacího pultu na protilehlé straně byl o několik let starší a odhad jeho věku ještě komplikovaly hodně prošedivělé dozadu sčesané vlasy. Pro Farella byl starší šeržant Steve Murray jedním z nejzáhadnějších osob na palubě Kennedyho. Téměř nikdy v přístavech, které navštívili, neopouštěl loď a dovolenou pravidelně trávil v přístavních hotelích na dohled od lodi. Nechápal jeho život do doby, než se mu dostaly do ruky jeho důvěrné osobní materiály. V roce 1990 se jeho rodina stala jednou z obětí teroristického útoku na správní budovu v Oklahoma City. Jak jediný přežil a pak prožil tři a půl dne pod troskami budovy společně s mrtvou manželkou a dvěma dcerami. Sám vyvázl jen se šokem a zlomeninami. Téměř rok pak strávil ve vojenském sanatoriu.

    Po propuštění prodal svůj dům, zánovní automobil a nově postavenou chatu v podhůří Skalistých hor a jeho novým bydlištěm se stala kajuta v koridoru G, tři patra pod letovou palubou.

    Když tehdy nadporučík Farell zavíral složku Steve Murraye a vracel ji zpět do trezoru, uvědomil si, že vlastně o mnoha svých podřízených neví téměř nic.

    Seržant Jeffery na něj přátelsky kývnul a posunul si sluchátka z uší na krk.

    „ Co se děje tak důležitého, seržante?“  Farell se rozhlédl po displejích.

    „Podívejte se, nadporučíku,“ ukázal na kulaté stínítko lokátoru s pohyblivou bílou čárou.

    „Mám tam dvacetimílový rozsah. Tady.“ Zabodl prst do levé horní části obrazovky.

    Nadporučík Farell přimhouřil oči. Světelný bod, který se na stínítku opožďoval za pohyblivou linkou, byl docela zřetelný.

    „ A nejsou to nakonec naši španělští předkové?“ zeptal se pro jistotu.

    Seržant se usmál. „ Ne, je bezvětří, takže poslušně zůstávají pět mil před námi. To je tady ta nezřetelná skvrnka. Jsou vidět podstatně hůř, prostě dřevěná loď. Ale tady, to je někdo úplně současný. Palubní počítač vrtí virtuální hlavou, nikdo z našich to není.“

    „Naše námořní velitelství přece prohlásilo okruh deseti mil za uzavřený.“ Nadporučík Farell začínal pociťovat vzrůstající napětí.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Seržant Jeffrey pokýval hlavou.

    „Někdo je tu trochu víc zvědavý. Má kurs téměř přímý k našim přátelům. Ale kdo to je, to zatím nevím, automatický identifikátor pořád přemýšlí. V každém případě se na té lodi budou brzy hodně divit, kdo se jim to objevil před nosem.“

    Nadporučík Farell pokrčil rameny. „ Takže začneme něco dělat, nebudeme tady jen sedět a koukat.“ Sejmul ze zdi telefonní sluchátko.

    „Kapitáne, máme problém, můžete přijít na můstek? Dík.“ Položil telefon zpět do vidlice.

    „Vzal to hned, snad na to zazvonění čekal, jak zamilovaná šestnáctiletá školačka…“ Rozesmáli se.

    „Steve,“nadporučík položil ruku na rameno muži u satelitního přijímače. „ Můžeš zjistit přes satelit, kdo nám to tu nakukuje přes plot?“ Šedovlasý muž potřásl hlavou.

    „Zkusím to,“řekl hlubokým, melodickým hlasem. Přejel kurzorem po obrazovce počítače. Na monitoru naskočila mapa složená ze svítících bodů. Farell se naklonil přes jeho rameno. Byl to zajímavý pohled.

    Okolo bodu, identifikovaného jako letadlová loď J.F.Kennedy bylo prázdno. Vlevo nahoře od lodi stála opuštěná tečka, označovaná jako Loď mimo identifikační databázi. A do tohoto prostoru mířil jediný opuštěný bod.

    Starší seržant Murray přejel kursorem k záhadné tečce. Ťuknul na tlačítko myši a po obrazovce projela řada čísel.

    „Je to tady.“ Ukázal Murray bradou.

    „Japonec!“vydechl nadporučík Farell.

    „Prokrista, co ten tady dělá, snad nechystají nějaký nový Pearl Harbour,“ ozval se seržant Jeffrey.

    „Torpédoborec Hatakaze, číslo DD 171, posádka 260, kapitán Tatsuko Hayashi,“ četl nadporučík z obrazovky. Poškrábal se na čele.

    „Jsem zvědav, co na to kapitán,“ rozhlédl se po ztemnělé kabině. „Jsou chvíle, kdy jsem rád, že o něčem podobném nemusím rozhodovat,“ řekl si pak spíš pro sebe.

     

    Na admirálu Roderickovi začínala být znát únava. Tvář měl lehce šedivou a ostré zářivkové osvětlení kapitánského můstku, smíchané se světlem probouzejícího se dne mu přidávalo nejmíň pět let.

    „Za jak dlouho dorazí ten japonský torpédoborec do oblasti španělské lodi?“zeptal se. Čtyři muži v místnosti se ohlédli na nadporučíka Farella.

    V rozpacích si posunul plátěnou čapku s nápisem JFK do týla.

    „Těžko říci. Podle výpočtů do třiceti minut.“

    Ticho v kabině zhoustlo.

    Kapitán lodi se rozhlédl. Nástěnné digitální hodiny ukazovaly čtyři hodiny třicet osm minut.

    „Pánové,“začal. „Tady už s největší pravděpodobností přestává veškerá zábava. Ve čtyři čtyřicet pět se v operační místnosti chci sejít s veliteli úderných skupin, všemi důstojníky ve službě a chci tam mít všechny velitele letek. Nadporučíku, spojíte se s Washingtonem. Mají tam skoro devět hodin, už by měli být bdělí. Informujte je na kódované lince o situaci a požádejte o rozkazy, jak dále postupovat. Na lodi s okamžitou platností vyhlašují oranžový stupeň pohotovosti.“

     

    Nad horizont se vyhouplo slunce. Zatím ještě červené a nehřející.

     

    Generál Bancroft už ve své kanceláři ve třetím patře koridoru C ministerstva obrany zůstal. Domů jej stejně nic důležitého netáhlo. Čtvrteční dopoledne obvykle trávil v suterénní tělocvičně Pentagonu, ale dnes po několika letech musí vynechat.

    V sedm hodin čtyřicet minut ráno odstartoval poručík Wilmer z tajné zkušební základny nedaleko Washingtonu směrem k západu. A svého přítele Esteveze v Dallasu už také přesvědčil.

    V duchu si probíral opatření, které provedl do této chvíle. Zvláštní, napadlo ho, mám pocit, jako kdybych omládl. Snad jsem měl doopravdy zůstat u bojové jednotky a ne skončit jako lepší úředník, který spíš než zbraněmi válčí papíry a počítačem.

    Zazvonil telefon. Byl to modrý přístroj, vnitřní linka.

    „Bancroft.“

    „Poručík Berger, monitor. Přišla pro vás kódovaná zpráva z letadlové lodě J.F.Kennedy. Posílám vám ji na váš počítač.“

    „Díky, poručíku,“ odpověděl generál s podivným pocitem, že se děje něco, co nepředpokládal.

    Na prázdném stínítku obrazovky začala naskakovat řada písmen. Působilo to hodně chaoticky, asi jako kdyby se tříleté dítě bavilo údery do klávesnice.
    Deset řádků textu. Bancroft počkal, až mu krátký zvukový signál oznámil konec přenosu. A pak do obdélníku v pravé dolní části monitoru vložil svůj osobní přístupový kód. Soustava tří čísel a čtyř písmen se měnila každý týden a dlouho trvalo, než si zvyknul na to, vystrnadit si z paměti kombinaci z minulého týdne.


    Postup byl stejný jako u kreditních karet, kdy po třetím neúspěšném pokusu o autorizaci systém spustí mohutný poplach včetně mobilizace vnitřní ostrahy, senzorů a mechanických zábran. Dokonce se hermeticky uzavřela i místnost, kde došlo k trojímu chybnému nastavení kódu.

    Nesrozumitelný text se začal měnit a během několika vteřin četl generál Bancroft zprávu, podepsanou admirálem Roderickem. Nevěřícně zakroutil hlavou. Proboha, s těmi Japonci jsou problémy už od světové války. Cizí torpédoborec v téhle oblasti je snad to nejhorší, co se ještě mohlo stát v té už tak dost komplikované situaci.

    Zamyslel se. Bylo mu jasné, že se od něho čeká zásadní rozhodnutí a to co nejdřív, bez možnosti konzultace s někým povolaným.

    Naklepal čtyři řádky na počítačovém monitoru a zakódoval je svým osobním kódem. Za několik okamžiků už odpověď mířila přes retranslační vojenský satelit k západu Spojených států.

     

    „Přeji dobré ráno, generále Bancrofte.“

    „Proboha, co jste zač a jak jste se dostal na tuhle linku?“

    „Klid, generále, vše je v pořádku. Nevím, jestli mne znáte, jmenuji se Jones…“

    „Jones? Tak se jmenoval kocour v prvním dílu Vetřelce. Jiného si momentálně vůbec nevybavuji.“

    „Bravo, málokterý generál v Pentagonu má smysl pro humor. Ale mohu vás opravdu ubezpečit, že kocourem nejsem.“

    „K čertu, Jonesi, nebo kdo vlastně jste, teď nemám vůbec čas se s vámi bavit o kocourech nebo o čemkoli jiném.“

    „Správně, pane Bancrofte. Nechci mařit váš drahocenný čas a přidělávat vám problémy. Nakonec, San Felipe je dostatečný důvod pro to, mít starosti, nemám pravdu?… Jste tam, generále?“

    „Kdo vám řekl o San Felipe a co jste vlastně zač?“

    „Uklidněte se, generále, o té lodi jsem věděl mnohem dřív než vy. Pracuji jako takový neoficiální zmocněnec pana Clintona pro vládu Spojených států. Je opravdu potřeba všechny akce kolem té zatracené lodi nějak koordinovat. Takže vím, o všem, co jste podniknul a souhlasím i s aktivací plánu Duha pro jednotku 58.“

    „Vy o všem víte? Jak to?“

    „ Tak jednak pro to, že už jsem od dětství velice zvídavý chlapec a pak, jsem prověřený na úroveň 49 delta gama florida.“

    „Tak dobře, pane Jonesi, dejme tomu, že vám tedy věřím…“

    „Totiž, vážený pane, ono vám nic jiného pravděpodobně ani nezbývá.“

    „Fajn. Takže začneme znovu. Můžete mi tedy říci, co pro mne máte nového v téhle záležitosti?“

    „Konečně, to je generálské slovo, můžeme přistoupit k věci. Vím samozřejmě o tom problému hodně, ale znáte to, víc hlav, víc rozumu. Proto bych si dovolil pozvat vás na přátelské setkání. Tam si budeme moci popovídat.“
    „Mám možnost odmítnout?“


    „Myslím, že nemáte, generále.“

    „Tak dobrá. Můžete mi říci, jak si to představujete? Chystal jsem se už jít domů, tak bych měl alespoň zavolat manželce, že se zdržím…“

    „ To už jsme zařídili, musel jste odjet na naléhavou tajnou inspekční cestu a vrátíte se za několik dní. Příležitostně jí budete moci samozřejmě zatelefonovat.

    Takže. Teď je devět hodin, devatenáct minut. V devět čtyřicet pět na vás bude u východu šest B čekat modrý ford s označením taxislužby a s poznávací značkou státu Connecticut. Řidič bude vysoký černoch v červeném tričku s nápisem Black Power a baseballovou čepicí na hlavě. Nemusíte se mu nijak prokazovat, zná vás.“

    „Pojedu daleko?“

    „Nebojte se, je to blíž, než na vaši víkendovou chatu. Mimochodem, pan Hutchinson se na vás už těší.“

    „Hutchinson?“

    „Ano, copak vy ho už neznáte? Stojí hned vedle mne, chcete s ním mluvit?“

    „Můžu?“

    „Samozřejmě, chviličku.“

    „ Hutchinson u telefonu.“

    „Jste to pravdu vy?“

    „Samozřejmě, generále. Doufám, že vás pan Jones přesvědčil. Určitě přijeďte, je to úžasná záležitost.“

    „Dobrá. Těším se s vámi nashledanou.“

    „Budeme na vás čekat, generále.“

     

    Generál Bancroft prošel východem 6B, provázen udiveným pohledem strážného za nízkým pultem. Východ užívali hlavně nižší úředníci a jejich sekretářky, takže se strážnému viditelně chvěly ruce, když do počítače zasunoval plastovou identifikační kartičku se dvěma červenými diagonálními pruhy.

    „Jsem to já,“ usmál se Bancroft.

    „Samozřejmě, pane generále, přikývl voják a vyznačil na displeji čas odchodu.

    Generál si svým průkazem otevřel dveře, zasklené neprůstřelným sklem. Kdysi podnikla ochranná služba Pentagonu pokus a tabulí tohoto skla přikryla desetikilovou nálož. Dálkově ji odpálili a sklo našli padesát stop daleko, celé, jen s několika škrábanci.

    Parkoviště bylo to čtvrteční ráno poloprázdné, asi mnoho zaměstnanců Pentagonu dalo v nádherném ránu přednost pěší cestě do práce.

    Ford, který čekal hned u východu, měl do nového vozu taxislužby hodně daleko. Podobných vozů by se na vrakovištích našlo mnoho a modrá barva byla na několika místech oloupaná a přetřená jiným odstínem.

    O dveře byl opřený vysoký štíhlý černoch v červeném tričku a krátkých bílých kalhotách. Zeširoka se usmíval a zevnitř vozu duněla rocková hudba.

    Generál se ohlédl a všiml si pobaveného pohledu strážného nahoře za dveřmi.

    „Pojďte, pane generále,“přivítal jej řidič a smeknul baseballovou čepici s číslem 66, vyšitým na boku.

    Bancroft se s nedůvěrou rozhlédl, ale jiný modrý Ford s connecticutskou poznávací značkou se v okolí nevyskytoval.

    „Posílá mne pan Jones,“dodal řidič.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Tohle by se mělo tisknout. :) Chybky nevidím, paráda!
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Díky, a to se máš ještě na co těšit, mám inspiraci ještě na dlouho a už mám napsaný i tak překvapivý konec...wink
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • williwilli Komentářů: 473
    Tak, našel jsem to až v této fázi vývoje příběhu, takže mi trvalo déle, než jsem to celé přečetl.

    Velmi pěkný příběh, napětí rozložené do několika linek a přitom na každé udržuješ zvědavost čtenáře přesně na té úrovni, aby mu bylo líto jí opustit. Ale na druhou stranu rád se chytí jiné linky, která zrovna pokračuje. Protože i tam je to stejně zajímavé.

    Stejně jako Trigatronův verneovský příběh, tohle je z té škatulky, kterou čtu rád. Dýchá to na mně Tajemstvím Pacifiku (ještě pořád někde mám ilegální kopii na VHS, která tu kolovala za... no, naštěstí už, ale pro mne osobně bohužel, radši bych nestárnul... dávné minulosti) a aférou Watergate. Ťuknul jsi do mého milovaného Vetřelce a našel jsem i jiné postavy a paralely, které mám rád.

    Já to sem nepíšu proto, že bych tvrdil, že se tam inspiruješ, ale proto, že to jsou příběhy, které mám rád a jakákoliv ozvěna odtamtud je pro mě doslova pohlazením po duši.

    Takže i tady se stavím do fronty na hotovou knihu.

    No, chyby: nějaké tam jsou a nebudu je vypisovat. Odpovídají fázi vývoje díla- pár překlepů, opakujících se slov, atd. Nejlépe vytisknout a podtrhávat přímo v textu a vyznačovat na stránkách lepíky, aby to člověk nemusel hledat. Věřím, že na to máš svoje metody.

    Vojensko-historicko-technické reálie se neodvážím moc komentovat. Určitě by to mělo být doladěné, protože to k dokonalému příběhu patří. Ale i to se dá udělat až při korekturách. V roce 1993 jsem byl druhým rokem z vojny doma. Sloužil jsem po převratu na základně, kde byly Mig-23 a Su-25. Tehdejší "špičkové" vybavení u nás v kanclu tvořil elektromechanický psací stroj Robotron a atomovému výbuchu téměř odolný osmibytový počítač Potez. To byla zřejmě také jeho jediná funkce. A patrně spočívala v jeho neuvěřitelné velikosti a hmotnosti - tlaková vlna by ho možná neodnesla...V celém baráku byly snad jen tři telefonní linky, kterými se dalo zavolat ven z kasína... Jo, a taky tam byl přístroj na světlotisk. Tisknul jsem na tom docházku každý měsíc a vyvolával jí ve čpavkové lázni. Když začala Pouštní bouře se všemi těmi počítačovými vymoženostmi, věděli jsme, že bychom byli jen potravou pro mlýnek na maso...

    Koukám, že jsem ti to tu strašně počmáral. Končím. Je to paráda a těším se na další.


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Díky, to je chvály...wink O to víc se mi bude chtít pokračovat až do překvapivého finále. 
    Je vidět, že asi máme stejné oblíbence včetně Vetřelce a dalších podobných. Přiznám se bez mučení, že jsem se přece jen trochu inspiroval už napsanými věcmi.

    O chybách vím, až bude všechno hotovo, znovu provedu korektury, tohle jsou problémy postupného psaní a opravdu, jedna z metod je i tisk hotového povídání a kontrola. Upřímně řečeno, rozjel jsem se natolik, že musím mít manuál, abych se v postavách neztratil. Ale myslím, že všechny důležité už jsou na scéně... Vlastně ne, ta postava, která se objeví až na úplném konci, to bude překvapení z největších...cool

    Vidím, že jsi sloužil v armádě už celkem v pohodě, já zažil vojnu na západní hranici v sedmdesátých letech a to nebylo veselé. Takové příhody, jako přebírání hromady štěrku a natírání trávy na zeleno před generálskou návštěvou, to bylo normální. Ty reálie v americké armádě určitě ještě doladím, mám jednoho konzultanta, který v ní sloužil.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.