Tady a teď - Praha

LucieLucie Komentářů: 421
upraveno 8. září 2013 v Dlouhodobé projekty
Majestát

Kráčím ranní Prahou do práce a těším se, co mi přichystá dnešní ráno za zážitek. Přecházím most Legií a podívám se přes řeku. A v tom si to uvědomuji. Na pozadí čistě modrého nebe vystupují v mlžném oparu siluety. Zprava nejprve zelené střechy letohrádku, pak budovy Pražského hradu se svými věžemi a Vladislavským sálem a v jejich středu - silueta katedrály svatého Víta. Pro tu kratičkou chvíli, kdy nic jiného nenaruší můj pohled, zůsvávám uzavřena v tichém světě silného okouzlení.

Kolik máme v životě jistot? Pro dnešek mi stačí jediné. Vím, že kdykoli pohlédnu tí směrem - přes řeku, uvidím tam to, co vídají lidé léta, desítky let, stovky let.

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jéé, tak to se mi moc líbí. Po každé, když jdu do práce, taky se tak rozhlížím a přemýšlím, jak bych to napsal. Ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Já mám na tu samou scenérii v práci výhled z opačné strany, i když teď mi to blokují jeřáby frown Ale abych to nezakecal, je to moc krásně napsané. Jde vidět, že máš Prahu opravdu ráda. To bude tím, že tu nebydlíš smile
  • MarketaRMarketaR Komentářů: 729
    Pěkný text, přímo z něj prýští taková melancholická, zadumaná atmosféra. wink Už se těším na další pražské postřehy. smile
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Nostalgie

    Nevím, čím to je, snad chladem, ale dnešního rána jsem unášena na vlně nostalgie k podzimu.

    Listy. Nejdříve mě udiví listy javorů na Janáčkově nábřeží. Mají růžové řapíky. Je možné, že jsem si toho nikdy nevšimla, a že javory červenají a zlátnou od řapíků? Asi to tak bude, část listů téhož stromu má řapíky ještě svěže zelené. Bráním se tomu, ale mou pozornost přitahují ostatní stromy a já na nich vyhledávám příznaky stáří a úpadku letošního roku. Na lípách naleznu pár jasně žlutých lístků a všechny kaštany na Střeleckém ostrově olemovaly své listy rezavou. Tak přece. Zoufale se snažím tomu tématu vyhnout, říkám si, na podzim je ještě času dost a dost, ale nic s tím nenadělám. Ta nálada je tu. Jen naducané, jasně zelenkavé pichlavé koule kaštanů mezi rezavými listy připomínají svou plodností to, co mám na tomto období ráda.


  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Skvělé!

    Takováhle forma krátkých zamyšlení je vynikající, pokud se to umí. A tady to opravdu umíš.

    Jen maličkosti:

    Tak přeci - Tak přece.

    Zoufale se snažím... ale nic s tím nenadělám. To je větné spojení, které se do takového skorofejetonu moc nehodí.

    A pak, lehké zafilosofování o současných jistotách v tom prvním povídání, to moc k vyprávění o ranní Praze nesedí.

    Ale jinak, všechna čest, zajímavé a příjemné texty. Jsem zvědav na ty další.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Noblesa

    Shlížejí na nás ze své výšky, v každém ročním období, v každém počasí,v každé denní či noční době. Většinou je nevnímáme, snad pouze jako ohraničení rušných ulic a náměstí. Ano, píšu o pražských domech. Mám mezi nimi své oblíbence. Vlastně o nich nic nevím, neznám jejich dávno mrtvé stvořitele, jejich historii ani slavné majitele či obyvatele. Jen je, když si na ně při ranní cestě do práce vzpomenu, pohledem pozdravím. Nejprve na Janáčkově nábřeží domy Králů a Královen českých a pak na Národní třídě Pojišťovnu Prahu, která pojistí jak kapitál tak věno a která dostala nedávno nový kabát a vedle stojícího Topiče s barevnými sklíčky vitráží ve štítu. Se svým obdivem k těmto velikánům nejsem tak úplně osamocena. Nádherné domy na Janáčkově nábřeží získaly dokonce cedulky, kde se můžeme dočíst kdo, kdy, a jak...

    Myslím, že samotným domům je to jedno. Klidně nás dál z výšky nezúčastněně pozorují, a když k nim vzhlédneme, dávají na odiv svůj odstup, krásu a šarm. A dělají to s noblesou.




  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,752
    Skvělé! Takové ty nerudovské fejetonky, to je paráda! Tohle opravdu umíš, ono to není až tak jednoduché, psát zajímavě o obyčejných věcech, napsat to krátce a výstižně.  To má opravdu moje sympatie.

    A pár maličkostí, abych zase jen nechválil.wink

     Jen je, když si na ně při ranní cestě do práce vzpomenu, pohledem pozdravím. Spíš bych větu přestavěl asi takhle. Jen je pozdravím pohledem, když si na ně při ranní cestě do práce vzpomenu.

    Nádherné domy... dostaly dokonce cedulky - to je nevhodné slovíčko, spíš bych použil tabulky, plaketky, destičky.

    A pak věta Myslím, že samotným domům je to jedno. To mi tu trochu nesedí, použil bych spíš Myslím, že samotným domům jsme my dole naprosto lhostejní.

    Ale to jen tak na okraj, co mne zatahalo za uši. Jinak máš můj obdiv a taková sbírka fejetonu o Praze by byla moc zajímavá a šel bych si na ni vystát frontu v knihkupectví...

    Mimochodem, znáš knihy Jiřího Žáka o Paříži? Co by nám Paříž vyprávěla, Co ještě Paříž neřekla, Co Paříž zatajila. Možná ještě další. Moc doporučuji k přečtení, je to podobným stylem napsáno a hrozně pěkné.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Díky Jerry, fuj, ta hrubka... spíš jsem čekala, že tam mám špatně různá velká písmena.

    Nojo, stylisticky stále upravuju a upravuju a dalo by se brousit donekonečna. Ale snad se v tom už aspoň trošku zlepšuju...


  • LucieLucie Komentářů: 421
    Čekání



    Vyhřívám se na Smetanově nábřeží v podvečerním sluníčku. Pomalu se sklání k Petřínu a posledními paprsky mě nepříjemně oslňuje, stejně jako jeho odlesky na hladině Vltavy. Čekám. Čekám také, co upoutá mou pozornost, čím se ve svém čekání zabavím. Rodinka japonských turistů s neposedným dítkem, které máchá dřevěným lukem? Poletující racci? Ne, nic není to pravé. Nebaví mě ani počítat věžičky vyčnívající ve shlucích nad střechami Malé strany, ani bílé komíny na Kampě za Karlovým mostem. Moje pozornost se neustále navrací k největší možné banalitě – malinkému peříčku, které uvízlo v pavučině mezi kováním zašlého zábradlí. Peříčko nebo snad shluk chmýří se v mírném větříku zmítá, jakoby ho měla v moci šílená bouře. Napnutě ho pozoruji. Odletí či neodletí než mé čekání ulyne? A kterým směrem ho to odvane?



    Peříčko se stále zmítá v křečích mezi kovovými příčkami a já odjíždím.



    Nedá mi to, a druhý den váhavě cestou odbočím k zábradlí. Nakukuji mezi zelené ornamenty kování, ale po pavučině s peříčkem z předešlého dne už není ani stopy.


Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.