Vyprávění staré paní

MarketaRMarketaR Komentářů: 729
upraveno 6. září 2013 v Povídky
Tak jsem konečně zapátrala v archivu a vylovila něco publikovatelného! Je to povídka, kterou jsem napsala asi před třemi nebo čtyřmi roky, když jsem byla ještě zapálená členka literárního serveru SASPI. Byl to příspěvek do workshopu, ve kterém jsme měli něco napsat o svaté Barborce.Snad se to dá číst. wink



  Stará paní vejde na dvorek před maličkým nevzhledným domkem a leknutím se jí téměř zastaví srdce. Adélka, její sotva šestiletá vnučka, visí hlavou dolů z letité jabloně. Vlasy jí poletují kolem rudých tváří a rozesmátých rtů, babička však nic z toho nevidí. Pro ni je v centru dění větev, která pod koleny toho nezbedného dítěte přízračně vrže a ohýbá se. Pro ni to rozhodně není žádná legrace.

  „Adélko!“ vykřikne a její hlas zní podivně pisklavě.

  „Babičko, babičko, jen se podívej, co dokážu,“ směje se Adélka a vzhůru nohama na babičku zamává.

  „Okamžitě dolů!“ zavelí babička, která se snaží opět nad dítětem získat kontrolu.

  „Vždyť je to sranda, bábi,“ řekne Adélka a úsměv jí trochu povadne.

  „Dolů!“ opakuje babička rázněji, ale pak zvolí jinou taktiku. „Jestli hned neslezeš, přijde si pro tebe Barborka.“

  „Barborka? To je něco jako Polednice?“ Adélce zmizí úsměv z tváře úplně a vystřídá ho znepokojení.

  „Tak trochu,“ přikývne babička, ačkoli ví, že to není pravda.

  Adélka urychleně sleze ze stromu. Větev výhružně zapraská, ale nezlomí se.

  „Už nepřijde, viď?“ ptá se pro jistotu Adélka a kradmo se rozhlíží kolem sebe. Když nespatří žádný podezřelý stín či postavu, obrátí se k babičce. „Co je ta Barborka zač?“

  Babička si povzdechne a ztěžka se usadí na lavičce pod okny domku. Adélka se k ní připojí s dychtivým výrazem v očích a babička začne vyprávět.

  „Víš, Barborka se vlastně Polednici vůbec nepodobá. Já se s ní kdysi dávno setkala, takže ti to můžu klidně potvrdit.“

  „Ty ses s ní setkala?“ ptá se Adélka zvědavě.

  Babička přikývne. „Když jsem byla ve tvém věku, podobala jsem se ti víc, než by ses odvážila pomyslet. Navyváděla jsem spoustu rošťáren a byla jsem k nezastavení. Nikdo na mě neplatil, ani mí ubozí rodiče, ani prarodiče, ani učitelé. Nikdo.“

  „Co to povídáš, bábi? Ty a rošťárny?“ zahihňá se Adélka.

  „No snad si nemyslíš, že ti lžu?“ usměje se uličnicky babička a pokračuje: „Na ten den se pamatuju, jako by se to stalo dnes…

  A opravdu, zase tak mnoho věcí se nezměnilo. Jen její obličej a ruce jsou vrásčité a poseté stařeckými skvrnami a hlas se jí třese a poskakuje mezi jednotlivými tóny jako vyděšené ptáče. Ale paměť jí slouží stejně dobře jako tenkrát.

  Pokud si vzpomíná, stalo se to v létě. Určitě bylo horko a slunce stálo vysoko na obloze. Vybavuje si, jak dospělí čpěli potem a muži si neustále otírali orosená čela kapesníkem. Ona se však cítila jako v ráji. Byly přece prázdniny.

  Potulovala se po okolí a v té chvíli jí skočit z vysokého dubu do rybníka připadalo jako ten nejbáječnější nápad pod sluncem. Představovala si, jak letí vzduchem jako pták a teplý větřík ji hladí po tvářích, a pak hladce vklouzne do osvěžující studené vody, klesne skoro až na dno a nakonec se s cákáním vynoří nad hladinu. Usmívá se, když si v mysli připravuje, jak potom o všem povypráví dětem ve škole. Ti budou koukat.

  Oblečení nechá na zmuchlané hromádce v kořenech dubu a šplhá se po větvích co nejvýše. Zastaví se, až její šaty vypadají jako bezvýznamný flíček dole na trávě, a pomalu postupuje po jedné z větví dál, dokud se neocitne nad hladinou vody. Je opravdu vysoko, možná až příliš, ale to ji přece nezastraší, není se čeho bát. Dole pod ní mírumilovně šplouchají maličké vlnky a lákají ji, aby se k nim připojila.

  Chystá se skočit, a v tu chvíli se jí za zády ozve hlas: „Myslíš, že je to dobrý nápad?“

  Otočí se a uvidí mladou dívku nebo snad ženu, která sedí na vedlejší větvi a rozverně houpe nohama ve vzduchu.

  „Kdo jsi?“ ptá se té neznámé.

  „Barborka. Už jsi o mně někdy slyšela?“

  „Jestli jsem o tobě slyšela? Jak bych mohla? V životě jsem tě neviděla.“

  „Ale já nejsem jen tak obyčejná Barborka, přesněji řečeno svatá Barbora jméno mé.“

  „Svatá?“

  „Svatá. Koukám, že ani to ti nic neříká. Tak já ti pomůžu. Jsem ochránkyně dětí, havířů, dělostřelců, a ehm, prostitutek a vůbec mnoha dalších takových…

   „Babi? Proč jsi přestala vyprávět?“ ptá se netrpělivě Adélka. Všimne si, že babička poněkud zrudla v obličeji.

  „Promiň, Adélko. Tak tedy…

  „Aha, takže ty jsi tu, abys mě ochránila?“

  „Přesně tak,“ přikývne vážně Barborka. Není jednoduché určit její věk. Vypadá jako dítě, obličej má kulatý s dvěma dolíčky ve tvářích a určitě hebký na dotek. Vlasy má spletené do copů ozdobených červenými mašlemi. I šaty má dětské, barevné s volánky. Přesto je na ní něco dospělého. Snad je to výraz v očích, které jako by spatřily víc než kdokoli jiný. Nebo jsou to její pohyby, na dítě tak nezvykle rozvážné, kdy i houpání nohama ve vzduchu působí tak vyspěle.

  „Tak to můžeš jít zase zpátky tam, odkud jsi přišla. Já do té vody totiž skočím, ať si říkáš, co chceš.“

  „Tohle já slýchám tolikrát denně, Maruško,“ povzdechne si Barborka smutně.

  „Vážně?“

  Barborka přikývne. „Víš, objevím se vždy tam, kde někomu hrozí velké nebezpečí. Celé dny nedělám nic jiného, než rozmlouvám lidem jejich nerozvážnosti. Už jsem unavená, Maruško, tak mi prosím ulehči práci a slez dolů.“

  „Copak mi hrozí velké nebezpečí? Dole pode mnou je přece voda! Nic se mi nemůže stát.“

 „A vzala jsi také v úvahu, jaká je tam hloubka?“ Barborka na ni pohlédne svýma smutnýma dospělýma očima.

 „Ne, to ne,“ přizná se.

  „No vidíš. Abys věděla, voda pod námi je hluboká ani ne metr a dno je navíc plné balvanů.“

  „To sis vymyslela.“

  „Nikdy si nevymýšlím. Však se můžeš přesvědčit, ještě než se rozhodneš skočit dolů.“

  Maruška zaváhá a říká si, že na tom, co Barborka říká, přece jen něco je.

  „Ach, už musím jít,“ vyhrkne náhle Barborka a oči se jí rozšíří strachem. Únava je náhle pryč. „Nějaký ubohý horník se právě chystá svou nepozorností zavalit celý tunel. Slib mi, prosím, že slezeš dolů.“

  Barborka pohlédne Marušce do očí a v tom pohledu se zračí naléhavost situace. Je v něm vše, co Maruška potřebuje vidět – je to pohled dospělého, který vidí dál než jiní, a je to zároveň pohled dítěte, které ví, že je konec hrátek. Je to pohled, který se Marušce zapíše do srdce a zanechá jí v paměti veliký vykřičník. Je to pohled, který ji navždy změní.

  „Slibuji,“ říká Maruška. „Slibuji.“

  Barborka se pousměje a náhle je Maruška ve větvích dubu úplně sama. Bez rozmýšlení sleze dolů, obleče se a rozběhne se domů. Ani se nepodívá, zda je voda pod stromem opravdu tak mělká.

  „A od té doby jsem nikdy, nikdy nezlobila. Barborka má přece důležitější věci na práci, než rozmlouvat dětem jejich rošťárny,“ zakončí babička s úsměvem své vyprávění.

  Adélka jí pohlédne do očí a náhle má pocit, jako by se na ni dívala Barborka. Vidí, co tenkrát spatřila její babička, a ví, že od tohoto okamžiku už nic nebude jako dřív.

  „Babi…,“ vydechne Adélka, „já…taky slibuji.“

  Babička ji pohladí po vlasech a ví, že už se o ni nemusí bát.

Komentáře

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.