Elemen: Válka Živlů

masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
upraveno 5. září 2013 v Dlouhodobé projekty
Jednu knížku už mám skoro dopsanou a říkala jsem si, že by neuškodilo začít s dalším projektem. Do druhého dílu se mi zatím nechce, musím toho ještě hodně vymyslet a prostě mám pocit, že ještě není ten správný čas.

Tak jsem si vzpomněla na jeden projekt, možná novelu, možná celou knížku, který jsem kdysi začala, ale nedopsala. Možná je ten správný čas se na něj zase vrhnout, protože to téma je pro mě z určitých důvodů důležité.

Prolog už tady na fóru kdysi zveřejněný byl a zbytek se, myslím, neobjevil. Takže teď se do toho znova pouštím a doufám, že zase poznáte moji tvorbu trochu z jiné stránky, protože se jedná o fantasy z jiného než dnešního světa, z dob vaření na ohni a ježdění na koních, z dob slávy rytířů. Nebude chybět ani magie, spousta bytostí podobná lidem, ale přece jiná, a samozřejmě meče, o kterých sice nic moc nevím, ale které tam prostě být musí.
Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

Komentáře

  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285

    Prolog

    Dveře se prudce rozletěly. Do místnosti vtrhnul bez pozvání mladý voják. Stanul uprostřed místnosti a poklekl na jedno koleno, aby pozdravil muže před sebou. Pár vteřin hleděl na mozaikovou podlahu, než se odvážil pohlédnout svému králi do očí.

    Na pečlivě vyřezávaném trůně seděl asi třicetiletý muž. Měl ostře řezané rysy v obličeji a mírně vystouplé lícní kosti. Modré oči přísně hleděly na vetřelce. Černé vlasy jako uhel se nepoddajně kroutily a dodávaly mu divoký vzhled. Oblečen byl do kožené vesty a kalhot z vlčí kůže.

    Dlouho nikdo nepromluvil. Slušelo se, aby rozhovor začal výše postavený, zde sám král. „Vítej vojáku. Jaké zprávy přinášíš?“

    „Vaše Výsosti, omlouvám se, že jsem sem tak vtrhnul, ale mám za úkol doručit naléhavou zprávu od jednoho z vašich kouzelníků,“ odpověděl. Král sebou při zmínce o kouzelníkovi trhl. Jeho původní lhostejnost se zcela vytratila.

    Že by přece…, pomyslel si a snažil se skrýt své vzrušení. Na chvíli zavřel oči. Čekal, že voják bude pokračovat, ale on mlčel.

    „Jakou zprávu mi posílá můj kouzelník, že se neodvážil přijít osobně?“ zeptal se netrpělivě.

    „Našel člověka, kterého hledáte,“ pokračoval tiše voják. „Nepřišel osobně, protože potřeboval vyřídit jisté záležitosti ve Společenství.“

    Nejdřív se král zamračil. Společenství byla organizace dvaadvaceti kouzelníků, kteří sloužili pod jeho velením. Každá rozepře mezi jejími členy znamenala negativní dopad na celou zemi. Ale když si vzpomněl, jakou zprávu dostal, usmál se a pomyslel si: Vůbec netuší, jak důležitou zprávu mi přinesl. Tohle je zlom v celých dějinách. Pokud budu mít štěstí, ovládnu všechny země, které zatím nenáleží mému území. A Larésie pod mým velením bude jen vzkvétat!

    „Povstaň,“ vyzval vojáka. „Který z kouzelníků ho objevil?“ zeptal se ještě.

    „Matan Dester, můj pane.“

    „Děkuji ti. Můžeš jít, ale ještě mi prokaž laskavost a nech pro Matana poslat. A vyřiď mu, ať přijde sám.“ Znovu se usmál.

    Voják jen přikývl. Něco v králově hlase mu říkalo, že není radno si s ním zahrávat. Už se chystal k odchodu, když ho muž ještě zarazil. „Počkej!“ Podíval se vojákovi zpříma do očí. „Jsi si jistý?“

    Naléhavost oné otázky se nedala nijak zmenšit. Vojákovi bylo jasné, že kdyby odpověděl ne, mohl by být klidně ihned popraven. Přesto si zachoval klidnou tvář a celou minutu králi pohled oplácel. Když muž na trůně odvrátil pohled, vojákovi se na tváři mihl drzý úšklebek.

    „Naprosto,“ odpověděl klidně a bez dalších otázek odkráčel z místnosti. Když se dveře zabouchly, král udeřil pěstí do dřevěného opěradla. Nesnášel drzé vojáky, kteří klidně urazili i jeho, pokud to pro ně znamenalo zpestření nudného a rutinního života.

    Ale ani tak mu voják nedokázal zkazit náladu. Měl na dosah ohromnou sílu, o které věděl málokdo. Zbývalo jediné – najít toho člověka.

    Muž udělal rukou nenápadné gesto a z nejtemnějšího stínu ve výklenku mezi dvěma sloupy se vynořila postava. Před králem stanul statný muž. Krále vždy ohromovala jeho dvoumetrová a svalnatá postava. Pokaždé, když strážného zavolal, přejel mu po zádech mráz. Byl neuvěřitelně rád, že právě on se dal do jeho služeb a ne proti němu.

    Strážný se jmenoval Lars. Už když se narodil, předurčili ho, aby chránil samotného krále. Prošel nesmírně tvrdým výcvikem, který spolu s ním absolvovali další tři chlapci. Přežil jen Lars. Přesto, že metody byly tvrdé a Lars přišel o jediné přátele, zajistily mu čestné místo a zaopatřily všech deset členů jeho rodiny na celý život. Lars byl i němý, což jen dodalo významu jeho osobě. Stala se z něj nejen osobní stráž, ale, i když to král nikdy nepřiznal, i nejbližší osoba a možná i přítel nejmocnějšího muže v Larésii.

    Protože si rozuměli jako by byli jeden člověk, králi stačil jediný pohled do Larsových černých očí a on hned věděl, co má dělat. Instinktivně položil ruku na jílec meče, který měl připnutý u pasu, jako by se potřeboval ujistit, že tam opravdu je. Pak přikývl a tiše se vrátil na své místo.

    Uplynulo několik minut. Král stále nehnutě seděl na prostém trůně a v duchu splétal plány do budoucnosti. Bohužel všechny závisely na jediné osobě a král ani nevěděl, jestli je to muž či žena, dítě nebo stařec. Netušil ani, jestli žije v celé Larésii, obrovské zemi, která spadala pod jeho nadvládu. Dnes se všechno změní, pomyslel si a na tváři se mu mihl zlověstný úsměv.

    Konečně se masivní dveře pohnuly. Když se otevřely dokořán, před krále předstoupil podsaditý mužík s bílo-šedým plnovousem. Lehce pohnul rukou a dveře se samy od sebe zavřely. Muž popošel pár kroků blíže k trůnu, ale nepoklekl, jako předtím voják. Jen lehce pokynul hlavou.

    „Zdravím tě, příteli,“ oslovil král starce. „Jsem si jistý, že mi přinášíš dobré zprávy, kouzelníku.“ Při oslovení kouzelníku sebou muž trhl. Nikdo ze Společenství neměl toto označení jejich schopností v lásce. Oni byli mágové, ne obyčejní kouzelníci, kteří po vesnicích předváděli laciné triky. Přesto na sobě nedal nic znát.

    „Můj pane,“ odpověděl mág, „Přináším jedinou zprávu, kterou čekáte. Našel jsem Dědice. Vím kde je, jak se jmenuje, s kým žije. Už jsem určil vše, co jste požadoval.“

    Králi stekla po čele kapka potu. Ačkoli navenek si zachoval tvrdou a klidnou tvář, uvnitř to v něm vřelo. Nechal se unášet rozporuplnými otázkami dokud dostatečně neovládl své pocity, aby mohl pokračovat v rozhovoru.

    „Jsem potěšen Matane. Sdělíš mi všechny informace, které potřebuji vědět, abych toho člověka našel?“ Šlo spíše o řečnickou otázku. Ani jeden z dvojice v duchu nepomyslel na možnost, že by informace měly zůstat utajeny.

    „Jmenuje se Elaken. Jeho otec s matkou jsou mrtví, z rodiny mu zůstal jen bratr. Je mu skoro šestnáct a žije s rodinnými přáteli na východě Larésie ve vesničce Dasker poblíž jezera Loka.“

    Přestože nebylo pochyb o pravdivosti vyřčených slov, král se zeptal na stejnou otázku jako vojáka: „Jsi si jistý?“

    „Naprosto, Aedrisi.“

    Král sevřel prsty v pěst. Jen málo lidí ho mohlo oslovovat jménem a Matan byl jedním z mála, kteří mu tak říkali bez dovolení a přežili. Ještě než Aedrisův vztek odnesl proud myšlenek, Matan pokračoval.

    „Doufám, že jsi nezapomněl na slíbenou odměnu.“ Lišácky se ušklíbl. „Pokud by ti dělalo problémy získat ve Společenství dostatečný vliv, jsem ochotný…“ Král ho zarazil prudkým gestem.

    „Vážím si tvé oddanosti…,“ řekl a nepatrně pohnul prsty.

    Z temného stínu se rychle jako blesk vynořil Lars. Tasil meč a záblesk na čepeli upozornil Matana, že něco není v pořádku. Než ale stačil cokoli udělat, svalil se bezhlesně na zem s probodnutým srdcem.

    „…ale ne natolik, abys mohl zůstat naživu,“ dokončil Aedris šeptem větu a vstal. Přešel k mrtvole a strhl mágovi z krku zlatý amulet. Kývl na Larse, beze slova odešel tajnými dveřmi ze sálu a nechal strážného, aby dokončil špinavou práci.




     

    Zatčený

    Stál na hoře pokryté sněhem. Vzduch byl tak řídký, že skoro nemohl dýchat. Nebylo vidět zhola nic. Všechny známky života pečlivě skrývala hustá mlha, jako by chtěla obzor chránit před zraky nevítaných hostů. Přilétl mírný vánek a zvedl ze země několik sněhových vloček. Naskočila mu husí kůže. Cítil, že se to blíží. Nedokázal nic dělat. Mozek ho neposlouchal, ale sám vydával příkazy.

    Kladl jednu nohu přes druhou a pomalu se blížil k okraji srázu. Skála z téhle strany vypadala, jako by ji někdo usekl. Nerozšiřovala se. Místo toho se do neuvěřitelné hloubky táhla dokonale hladká stěna přímo kolmá k zemi. Projel jím závan strachu. Věděl, co bude dál. Zažil to už tolikrát, a přesto se děsil nadcházejícího okamžiku. Balancoval na okraji propasti, špičky přečuhovaly přes okraj. Ucítil, jak se do něj opřel vítr. Mozek vydal příkaz. Skočil.

    Elaken se posadil tak prudce, že se svalil na dřevěnou podlahu. Protřel si oči a začal si masírovat loket, který ztlumil jeho pád. Čelo měl orosené potem.

    Ten sen se mu zdával skoro každou druhou noc. Nerozuměl mu. Nevěděl, co se stalo, když se pustil vstříc smrti. Zatím nikdy nedopadl. Netušil, co na něj čekalo dole. A snad to ani vědět nechtěl.

    Potichu se oblékl do staré tuniky. Prohrábl si prsty své černé vlasy a podíval se do zrcadla. Hnědýma očima si prohlédl svůj obličej a trochu si upravil rozčepýřené vlasy. Opláchl si obličej studenou vodou v keramické míse a rozhlédl se po pokoji.

    Dnes to bylo právě deset let od doby, kdy se musel přestěhovat do tohohle domu, tohohle pokoje. Hlavou se mu míhaly bolestivé vzpomínky. Tehdy vzplanul ve vesnici požár. Nikdy se nezjistilo, jak vznikl, ale šířil se rychle, od domu k domu a zachvátil půlku vesnice. Elakenova matka pomáhala, kde se dalo, ale když se snažila z hořícího domu zachránit čtyřletého chlapce, střecha se zbořila. Jeho otec se v zoufalství vrhl do hořících trosek. Nějak se mu podařilo chlapce zachránit, ale sám při tom zemřel.

    Elakenovi stekla po tváři slza. Zůstal mu jen bratr Erin. Erin byl o čtyři roky starší, než Elaken, dnes měl devatenácté narozeniny. Ale jeho narozeniny nikdy neslavili v pravý den. Odložily se vždy o týden později, aby mohli uctít památku rodičů.

    Slunce ještě nevyšlo. Elaken se tiše vykradl z domu, aby se mohl projít a utřídit si myšlenky. Z postranní uličky vyběhl pes a prohnal se mu kolem nohou. Jinak bylo všude ticho. Většina vesničanů ještě spala. Elaken pohlédl na nedaleké kopce. Farmáři za nimi už jistě snídali, aby mohli co nejdříve začít obdělávat svá pole.

    Někdy si přál žít jako oni. Žít z tvrdé práce a vědět, že je aspoň trochu k užitku. Liam, rodinný přítel, u kterého Elaken s Erinem bydleli, vlastnil zdejší hostinec. Měl svou práci rád, vždy říkal, že má práci, která rozveselí jeho i jeho přátele. Ale Elaken neměl co dělat. Občas pomáhal se sudy, s koupí masa a důležitých surovin, ale měl pocit, že jeho místo je jinde. Že má jiný životní cíl, jiný osud.

    Z myšlenek ho vytrhlo zaržání nezkrotného hnědáka ve stáji. Prošel ještě několika uličkami, pozdravil pár vesničanů a vrátil se do domu.

    Moara právě chystala snídani. Na stole ležel čerstvý chléb a kus síra. Elakenův bratr vařil čaj v kotlíku krbu. Když se posadil, přišel i Liam. Zasedli ke stolu. Jedli mlčky a upíjeli horký čaj. Nikdo se neodvážil narušit ticho.

    Po snídani si Erin vzal Elakena stranou. „Musím ti něco říct, Ele.“ Jeho bratr často používal zkráceninu jeho jména. „Vím, že na to není zrovna vhodná doba, ale nemohu dál čekat,“ pokračoval nejistě. Zadíval se na špičky bot, aby se nemusel Elakenovi dívat do očí.

    „Co se děje?“ Elaken se snažil zakrýt úzkost v hlase, ale nepovedlo se mu to. Děsil se nadcházejícího okamžiku, protože netušil, co od bratra očekávat.

    „Víš, přemýšlel jsem o své budoucnosti. Nečekám, že mi to budeš schvalovat ani, že se ti to bude líbit. Ale už jsem se rozhodl,“ Erin se na chvíli odmlčel, aby si uřídil myšlenky. „Rozhodl jsem se přidat se do královského vojska. Pár mých přátel se připojilo k průzkumnému oddílu. Varovali mě, že co nevidět do vesnice přijdou vojáci a budou odvádět všechny, kteří jsou dostatečně staří.

    Já bych byl mezi nimi. Mohl bych se dostat do předních linií a já nejsem žádný válečník. Nemůžu odtud jen tak odejít. Neuživil bych se sám. Jinou možnost nevidím. Ale slibuji, že se vrátím, co nejdříve to půjde.“

    Elaken se na bratra vyčítavě podíval. Copak může jen tak odejít? pomyslel si. Nedokázal ale vymyslet nic, co by Erina zadrželo. Protože když se rozhodl, těžko měnil názor a Elaken to věděl nejlépe.

    „A kdy odcházíš?“ Nic jiného ze sebe nedokázal vypravit.

    „Dnes odpoledne. Všechno je připravené. Ale odcházet budeme z Colaru. Promiň, ale musíme se rozloučit už teď.“

    Elakenovi se na chvíli zastavilo srdce. Od smrti rodičů k Erinovi neustále vzhlížel. Stal se součástí jeho samého. A teď se měli rozdělit. Ani se mu nechtělo pomyslet na to, že by se už nemusel vrátit. Několikrát zamrkal, aby zastavil slzy, které se mu draly do očí. Pěvně bratra objal. Poslední vteřiny, které spolu mohli strávit, rychle ubíhaly.

    Elaken doprovodil Erina necelou míli směrem ke Colaru. Když viděl jeho postavu, jak se ztrácí v dálce a mlze, připadalo mu, jako by mu srdce rozervali vedví. Ještě dlouho hleděl k obzoru, i když se silueta už ztratila. Se slzami v očích se otočil a pomalým krokem zamířil k Liamovu domu.



    Další dny se Elaken jen toulal v myšlenkách. Nepřítomný svému okolí. Dokonce i sny se mu přestaly zdát. Po dlouhých bezesných nocích se často ráno i hodinu toulal krajinou a přemýšlel, jak moc se ještě jeho život změní.

    Uplynulo několik dní od Erinova odchodu. Elaken se konečně začínal vyrovnávat se ztrátou bratra. Ráno se toulal, aby zahnal chmurné myšlenky a mohl klidně pracovat. Večer se procházel a vzpomínal.

    Když uplynul celý týden, vstal ráno trochu dříve a šel se znovu projít. Toulal se po kopcích a sledoval farmáře, kteří už pobíhali po svých polích.

    Slunce vyšlo. Kdesi na dvorku zakokrhal kohout. Ranní ticho se pomalu ztrácelo v hlasech vesničanů. Dnes zpozoroval Elaken trochu větší rozruch, než obvykle. Chvíli poslouchal, jestli nezaslechne něco užitečného.

    Na úpatí kopce se objevil syn místního kováře, Mili. Elaken ho vždycky rád viděl. Mili byl osmiletý chlapec s čupřinou slámově žlutých vlasů a spoustou otázek.

    Když přiběhl, zadýchaně oddechoval. „Dobré ráno Ele. Do města přišli vojáci, víš to?“

    Elaken překvapeně zavrtěl hlavou. „Jací? A co dělají? Jen procházejí, nebo ne?“

    „Královi. Ti se stříbrným znakem na rameni. Snaží se najít novou krev, jak říkal strýček. Prý se zastavili u vašeho hostince. Posílá pro tebe Liam, že tě potřebuje.“

    Elaken se usmál. „A na nic se mě zeptat nechceš?“

    „Vlastně jsem chtěl, ale myslil jsem, že budeš spěchat. Dohadovali jsme se s Durnem, jestli je rychlejší vraník nebo hnědák. Já si myslím, že vraník, protože je divočejší. Co říkáš?“

    Ale Elaken už byl na odchodu. Ještě se otočil: „Musíš to vyzkoušet, Mili!“ A dal se do běhu, aby byl ve vesnici rychleji.



    Zahnul uličkou k hostinci. Vojáků si nebylo možno nevšimnout. Stáli před budovou, očividně už trochu opilí. Elaken se ušklíbl. Erin měl pravdu. Vojáci hledali nové muže. A není divu, že se jim dařilo. Stáli v hloučku, smáli se a popíjeli nejlepší víno z pohárů, které drželi v ruce. Spoustě mladíků se museli jevit jako bezstarostní muži, kteří si místo v armádě patřičně užívají.

    Ale něco tady nehrálo. Elaken to ucítil hned, jak vojáky spatřil. V hlavě mu zněl varovný hlas. Co když přišli kvůli něčemu jinému, než jen získání nových sil? Ale než se stihl vytratit, ze dveří vyšel Liam. Ihned si ho všiml a pokynul mu rukou, ať jde k němu. Něco prohodil s vojáky a zmizel ve dveřích.

    Elaken postupoval pomalu. Když jim Liam něco řekl, hned zbystřili. Jeden se podíval jeho směrem, ale hned zrak odvrátil. Změna v chování vojáků Elakena znepokojila, ale nemohl se teď prostě sebrat a odejít. Vojákům by to mohlo připadat podezřelé a možná by se dostal do průšvihu. Ještě znepokojenější došel ke skupince.

    Tohle musí mít nějaký důvod. Ale proč by čekali na mě? Jsem ještě moc mladý, abych se k nim přidal. Může to souviset s Erinem? S hlavou plnou otázek se dostal ho kruhu vojáků. Ihned si všiml nepříjemné změny. Vlídné tváře se teď na něj upřeně dívaly a všechna vřelost z nich vyprchala. Prohlíželi si ho zkoumavým pohledem.

    Zastavil před kapitánem, mohutným a svalnatým mužem s přísnými rysy. Jeho pronikavě modré oči se do něj zabodávaly jako tisíce ostrých jehliček. Když promluvil, přeběhl Elakenovi mráz po zádech.

    „Ty jsi Elaken?“ zeptal se přísně a znovu si ho změřil pohledem.

    „Ano, pane,“ odpověděl Elaken tak klidně, jak jen dokázal.

    Kapitán klidně pokynul dvěma svým mužům. Kolem Elakenových paží se sevřely ocelové ruce. Někdo další hodil do vzduchu provaz a nejmladší z celé skupiny ho chytil. Brzy měl Elaken ruce pevně svázané za zády.

    Pak kapitán promluvil: „Z králova rozkazu jsi zatčen.“

    Elaken strnul. Nějak se mu podařilo ze sebe vypravit: „Ale proč?“

    „Co já vím?“ ušklíbl se kapitán. „Já jen plním rozkazy. Ale tuším, že se to brzy dozvíš.“

    V tu chvíli Elakena někdo prudce praštil do hlavy. Kolem hlavy mu poletovaly hvězdičky. Ještě chvíli se potácel mezi vědomím a bezvědomím, až upadl do hlubokého a bezesného spánku.





    Kouzla

    Elaken pomalu nabýval vědomí. První, co si uvědomil, byla bolest vzadu na hlavě. Pomalu se rozpomínal na poslední události. Oni mě zatkli! vzpomněl si. Ale z jakého důvodu?

    Rozhodl se nejdřív zjistit situaci. Oči měl stále zavřené, ale citlivě vnímal své okolí. Ruce už neměl svázané a seděl nejspíš na dřevěné židli. Místnost byla osvětlená, vnímal světlo i přes zavřená oční víčka. Usoudil, že je v místnosti, protože necítil přítomnost přírody. Ale ať napínal sluch sebevíc, nezaslechl zhola nic. Dokonce ani svůj dech ne.

    Usoudil, že víc už nezjistí a opatrně otevřel oči. Seděl uprostřed kamenné místnosti osvětlené čtyřmi pochodněmi – každá v jednom rohu. Vybavení tvořila židle, na které seděl, a starý ohmataný stůl.

    Nevypadá to nic moc. Ale zdání někdy klame. Možná bych se tu měl trochu porozhlédnout. Vstal a protáhl ztuhlé klouby. Obešel místnost kolem dokola a zastavil se u masivních dveří. Zatáhl za kliku, ale neotevřely se.

    „Master,“ zaklel Elaken v jazyce, o kterém ani nevěděl, že ho zná. Prostě ho měl zabudovaný v hlavě.

    Bezmocně se rozhlédl. Ledabyle přešel ke stolu. Ležel na něm list, který vypadal jako vytržený z knihy. Elaken v duchu poděkoval Erinovi, že ho naučil alespoň omezeně číst. Ale text mu moc neřekl.



    Výnos oddílu 3, část 12, použití kouzel

    Z důvodů, které nesmí být jmenovány, jsou zakázána veškerá kouzla užívající magii. Bude zapečetěno posledních dvaadvacet amuletů uchovávajících magii.

    Každý, kdo bude přistižen s jakýmkoli amuletem, bude chycen a popraven. Každý, kdo amulet najde a odevzdá, bude odměněn.

     

    Elaken zákony o kouzlech znal. Když byl malý, síval o tom, že jeden ze ztracených amuletů najde a bude si žít jako bůh.

    Najednou uslyšel cvaknutí. Otočil se, ale dveře zůstaly zavřené. Opatrně k nim došel a znovu zkusil otevřít. K jeho překvapení dveře povolily. Vyhlédl na chodbu. Byla prázdná. Rozhlédl se. Uvažoval.

    Pokud mě uvěznili, nejspíš k tomu mají vlastní důvod. A protože jsem nic neudělal, jde o falešné obvinění.  Elaken znal osudy několika lidí, kteří byli odsouzeni neprávem. Moc šťastný konec je nečekal.

    Rozhodl se a vyklouzl na chodbu. Nemělo cenu čekat, až ho odsoudí. Nevina se dokazuje těžko.

    Chodba byla zvláštně vybavená. Na stěnách visely tři dvojice překřížených mečů. Vypadaly křehce, ale lepší než nic, usoudil Elaken a jeden si vytáhl. Po celé délce chodby se v pravidelných intervalech tyčilo několik brnění, která vypadala jako němí rytíři na stráži.

    Vyhlédl z okna. Jeho nejhorší obavy se vyplnily. Jsem v pevnosti! Pozorně si prohlédl vojáky pochodující na nějakou výpravu a všiml si jejich znamení na hrudi. Je to ještě horší. Ocitl jsem se v králově pevnosti.

    Tichými, ale rychlými kroky se vydal na konec chodby a zabočil vlevo. Zcela nečekaně se v jedněch dveřích objevila hlava mladého vojáka. Když Elakena spatřil, zmateně si ho prohlédl a snažil se pochopit, co se děje.

    Elaken se vydal k němu, ale voják ji až moc brzy uvědomil, s kým má tu čest. Elaken nikdy nezjistil, jestli ho mladík chtěl opravdu zabít, nebo šlo o zoufalý útok člověka, který stejně ví, že umře.

    Voják se s řevem vrhl vpřed a ohnal se mečem po Elakenovi. Ten útok odrazil a udeřil mladíka přímo do spánku. Svalil se v bezvědomí na zem.

    Teď už nemůžu couvnout, uvědomil si. Napadl jsem králova vojáka. Rychle změnil proud myšlenek: Musím odtud pryč. A rychle. Jenže jakmile udělal jeden krok, z druhého konce chodby se vynořila trojice vojáků.

    Elaken se prudce otočil a rozběhl se zpátky ke svému vězení. Proběhl kolem bezpočtu dveří. Oproti vojákům měl v běhu výhodu – neměl na sobě těžké brnění.

    Ale brzy usoudil, že by se mu hodilo. Ze dvou dveří najednou se vyřítily dvě skupiny vojáků. Elaken se jim ještě chvíli bránil a pár jich i zranil. Ale proti takové přesile neměl šanci.

    Meč mu vypadl z ruky při prvním tvrdším úderu. Dostal kopanec do břicha, svalil se na zem a brzy ho pevně drželo několik párů paží.  Vlekli ho spoustou chodeb, až se ocitli ve velkém sále.

    Na to, jak byl sál velký v něm bylo podezřele málo lidí. Pouze nově příchozí včetně Elakena a muže, který seděl na trůně. Elaken ho hned poznal, slyšel o něm mnoho historek. Král Aedris.

    Elaken rychle pochopil, proč ho pověrčivci varovali, aby se mu nedíval do očí, jinak ho promění v kámen. Aedrisovy oči bodaly s neuvěřitelnou silou a šel z nich chlad, který ho ihned obalil. Na tváři mu visel zlověstný úšklebek.

    „Musím se přiznat, že jsi mě zklamal.“ Jeho úlisný a přísný hlas Elakena zaskočil. „Čekal jsem, že použiješ něco ze svých schopností a překonáš aspoň základní skupinu, kterou jsem na tebe poslal.“ Podíval se na přesýpací hodiny, které držel v ruce.

    „Nedokázal jsi nic. Jak mám vědět, že jsi to ty?“ Vypadal rozzuřeně.

    Elaken se snažil přijít na význam králových slov. Nic nechápal. Byl tak rozrušený a zmatený, že si ani nevšimnul, že sál se vyprázdnil. Zůstal jen on sám se samotným králem.

    Na jazyku ho pálily spousty otázek. O jakých schopnostech mluví? Proč by měl vědět, jestli jsem ten, koho hledá? Sebral odvahu a zeptal se prostě: „Proč tu jsem?“

    Aedris vybuchl: „Proč tu jsi? Přece kvůli tomu, kdo jsi! Přestaň si se mnou hrát. Já vím, co jsi zač. Nemám zájem o tvoje výmluvy typu já-nic-neudělal.“

    „Takže k věci. Jde mi jen o tvou sílu. A chci, abys mi ji předal. Neboj, vím přesně, jak to funguje. Je mi líto, že při tom musíš zemřít, mohl bys mi být ještě hodně užitečný.“

    Elakenovi se začala točit hlava. Nechápal ani jediné slovo, které mu král řekl. Netušil, co má dělat. Ale jedno věděl. Je v mnohem větším maléru, než by si kdy dokázal představit.

    „Ale já vůbec netuším, o čem to mluvíte!“ zvolal zoufale. „Musel jste si mě s někým splést.“

    Aedris se usmál. „Tak to ne. Nespletl jsem se! Já se nikdy nepletu a tohle už vůbec ne!“ zakřičel a strhl si z krku šňůrku. Když si Elaken s hrůzou uvědomil, o co jde, zatemnil se mu mozek.

    „Nevíš? Tak to je velká škoda.“

    Elakenovi najednou začalo být slabo. Cítil, jak ho opouštějí síly. Nohy se mu roztřásly – nemohly udržet váhu jeho těla. Víčka se mu začala zavírat. Mozek pracoval pomaleji. Myšlenky mu utíkaly a mizely.

    Ale jedna se uchytila hluboko v jeho hlavě a objevila se před jeho očima. Jsem pod vlivem kouzla! Sám král porušuje nejposvátnější zákony Larésie.

    To, co Aedris strhl z krku, byl totiž posvátný amulet magie.

    Podlomila se mu kolena. Svalil se na podlahu. Cítil, že se kouzlo přerušilo, ale jeho účinky ho nadále oslabovaly. Všechny smysly měl zpomalené, ale stále vnímal.

    Dveře se otevřely a někdo vešel dovnitř. Položili ho na nosítka a kráčeli spletí chodeb. Jak dlouho cesta trvala Elaken neměl ponětí, protože si plně uvědomil až chvíli, kdy ho dva muži položili na postel.

    Oči měl dávno zavřené, ale teď ho pohltila ještě větší tma. Věděl, že všude kolem něj se rozprostírá temnota a až otevře oči, nic neuvidí. Nechal je tedy zavřené a snažil se soustředit.





    Zachránci

    Jak se mu pomalu začínala vracet síla, mohl konečně přemýšlet. Vybavil si Aedrisova slova. Chci jen tvou sílu. Ale jakou? Je mi líto, že při tom musíš zemřít. Zemřít. Váha jediného slova ho uvnitř drtila ohromnou silou.

    Cítil, jak se ho zmocňuje strach. Ještě nikdy předtím nepřemýšlel o smrti, ale teď si připadal, jako by ho měla brzy obejmout a unést do nevědomosti věčného spánku. A ač se snažil sebevíc zahnat chmurné myšlenky, stále se vytrvale vracely.

    Chtějí mě zabít. Ne, jinak. Myslí si, že mám sílu, kterou chtějí, a když jim ji nedám, zabijí mě. Myšlenky mu začaly přeskakovat.  Sám král na mě použil kouzlo! Tohle je vážné, uvědomil si. Tady jde o životy.

    Vzpomínal na historky, které mu kdysi vyprávěl otec.



    V dávných dobách se samo slunce sklonilo před lidmi. Přesvědčilo čtyři živly – Zemi, Vzduch, Vodu a Oheň – ke spolupráci. Společně vybrali skupinu padesáti nejčistších srdcí v Larésii i dalekému okolí a věnovali jim svou sílu.

    Mágové, jak se jim začalo říkat, se brzy stali slavnými. Dokázali ovládat živly, tvořit věci z ničeho a ovlivňovat lidi kolem sebe. Ale lidé si brzy uvědomili, jak mocní Mágové jsou. Nechtěli mezi sebou někoho, kdo je mohl mávnutím ruky ovládat.

    Domluvili se a jednou v noci na Mágy zaútočili. Polovinu zabili a zbytek musel uprchnout. V zemi zavládl zdánlivý klid. Na trůn nastoupil nový král. Aby lid uklidnil, vydal zákon, který zakazoval mágům vstup do Larésie. Zakázal všechna kouzla a magii, vypsal odměnu za dopadení Mágů.

    Dlouho se nic nedělo a na Mágy se pamatovalo jen z příběhů. Ale oni se rozhodli, že musí přežít. Vytvořili nejmocnější kouzlo, které uvěznilo sílu pětadvaceti mágů do pětadvaceti amuletů. Zajistili tak přežití magie i po jejich smrti.

    Zároveň však vytvořili možnost kouzlo ukrást.

    Když se Mágové vrátili do Larésie, rozhodli se k radikálnímu řešení. Zavraždili krále a vůdce Mágů se prohlásil králem novým. Ale lidé se brzy dozvěděli o amuletech magie a začali Mágy hledat.

    Začaly nejhorší časy, jaké Larésii kdy potkaly. Vraždilo se a amulety stále měnily majitele.  Celé období trvalo několik let. Zemřely stovky lidí a vše kvůli moci kouzla. Ale pobláznění do magie postupně odeznívalo. Amulety se poztrácely. Desítky lidí se vydávaly na cestu pro jejich nalezení, ale nikdo se nevrátil.

    Podle legendy zbyl poslední pravý Mág. Získal všech zbývajících pětadvacet amuletů a ukryl se s nimi v horách. Moc amuletů však stále rostla. Brzy dosáhla takové úrovně, že začala ovlivňovat počasí a samotné živly. Amulety do sebe vstřebávaly sílu a energii rostlin a tak zpomalovaly jejich růst.  Získávaly teplo okolního vzduchu a ochlazovaly jej tak.

    Mág si uvědomil, že jejich síla je moc velká pro jednoho člověka a rozhodl se nejsilnější amulet zničit. Z mocného kouzla vytvořil meč, který dokázal ničit magii a amulet probodl. Amulet se rozpadl v prach a jeho síla zmizela.

    Ale Mág věděl, že síla bude růst stále a postupně by musel zničit všechny amulety kromě posledního. Věděl, že nezbývá jiná možnost, než amulety rozdělit. Ale nemohl je jen někde ukrýt. Potřebovaly nové majitele.

    Než Mág našel učedníky, kterým mohl věřit, uplynulo tolik času, že musel zničit další dva amulety. Zbylo jich dvaadvacet a přesně tolik měl i učedníků. Předal jim amulety a nechal je přísahat, že je budou chránit jako on.

    Jelikož jeho život a mládí držela jen moc amuletů, nedlouho poté, co se jich vzdal, se rozpadl v prach.

    Učedníci se museli mít na pozoru, protože stále platily zákony o magii. Aby si mohli navzájem pomáhat, spolupracovat a řešit problémy, vytvořili tajné Společenství.

    Podle starých legend se ukryli neznámo kam, možná dokonce odešli z Larésie. Vypravěči se shodují v jednom: Jednou se vrátí a povstanou.



    Elaken se otřásl a uvědomil si, že se ochladilo. Byl čas zjistit, kde se ocitl tentokrát.

    Ale když otevřel oči, nic neviděl. Kolem se rozprostírala tma. Elaken se posadil a doufal, že si jeho oči přivyknou, ale nestalo se. Tam, kde byl, nepronikl jediný paprsek světla.

    Opatrně vstal a rukama si chránil hlavu, kdyby byl v místnosti moc nízký strop. Pak natáhl ruce před sebe a pomalými kroky začal tápat v temnotách.

    Jeden krok, druhý, třetí, čtvrtý, …když ale chtěl došlápnout na zem v pátém kroku, s hrůzou zjistil, že tam žádná není. Zamával rukama, aby získal rovnováhu, ale bylo pozdě.

    Strach ze smrti mu stáhl hrdlo, takže nemohl ani vykřiknout. Zatímco levou nohou se stále dotýkal země, pravá už byla ve vzduchu několik centimetrů pod úrovní podlahy.

    Ale najednou jako zázrakem jeho pravá noha našla oporu. Elaken to nečekal, takže se mu noha podlomila v koleni a on se svalil na kamennou zem. Dnes už si podruhé narazil loket, ale tentokrát k tomu přidal i bok a koleno.

    Dlouho jen ležel na zádech a ztěžka oddechoval. Uvědomil si, jak byl hloupý a vůbec se nezajímal o to, kam šlape. Klidně mohl být mrtvý – a jen z neopatrnosti.

    Překulil se na břicho a poslepu zašátral ve tmě, aby si ohmatal schod, který se mu málem stal osudným. Schod byl dost vysoký, takže se Elaken nedivil, že zakopl. Ale na omak byl kámen hladký skoro jako sklo. Elaken po něm lehce přejel prsty.

    Během zlomku vteřiny se v prostoru objevila stříbrná záře. Soustředila se do koule o velikosti většího míče. Elaken sebou trhl; světlo ho na chvíli oslepilo. Jak se světelná koule přibližovala, přímo cítil, jak z ní sálá energie.

    Najednou měl pocit, jako by se s ním snažila spojit. Natáhl ruku, aby se jí dotkl a skoro čekal, že zmizí. Ale nic takového se nestalo. Jeho ruka jen neškodně projela vzduchem, ale Elaken cítil ohromnou sílu, kterou mu předala, a nemohl se zbavit pocitu jiskření po celém těle.

    Upadl do transu – nevnímal nic kromě přízračného světla. Pomalu ho obklopilo a zahalilo jako zářící plášť. Nasával jeho energii plnými doušky. Nemyslel. Necítil. Nevnímal.

    Ale euforie vzájemného spojení se začala velmi brzy a rychle vytrácet. Už během několika vteřin začala záře slábnout a s ní i její energie. Elaken si uvědomil až chvíli, kdy světlo zcela zmizelo a on znovu ležel potmě na studené zemi.

    Po spojení, které s tajemnou září navázal, si teď Elaken připadal prázdný, jako by v něm něco chybělo. Cítil velké pohnutí a rozplakal se.

    Brzy se k jeho pocitům přidal i strach z budoucnosti a Elaken věděl, že pomalu propadá zoufalství. Převalil se na bok a stulil se do klubíčka. Zavřel oči a zcela emocionálně vyčerpaný pomalu propadl bezesnému spánku.



    Vzbudilo ho vytrvalé dunění několik metrů za ním. Duté rány mu připomínaly nezaměnitelný zvuk beranidla narážejícího do masivní brány obléhaného města.

    Ale co tu dělá beranidlo? Elaken se posadil, ale nevstal a nevydal se za zvukem. Měl strach, že narazí na další nepříjemnou překážku jako předtím schod.

    Tiše naslouchal neustávajícímu dunění. Bohužel nevěděl, jak jeho vězení vypadá a tak netušil, odkud přesně se zvuk ozývá.

    Uplynulo asi deset minut a Elaken si na rány tak zvykl, že skoro nepostřehl, když dunění ustalo. Začaly se ozývat hlasy, ale byly moc tlumené, takže jim Elaken nerozuměl.

    Pak mu ztuhla všechna krev v žilách.

    Asi sedm metrů od něj se znovu objevila stříbrná záře, ale silnější. Elaken si musel zastínit oči rukou. Když se podíval znovu, záře zmizela, ale místnost zaplavilo světlo ze šesti pochodní u stropu.

    Ale to nebylo všechno. Záře se objevila ještě jednou a tentokrát ztvárnila člověka. Postava prošla zdí jako nic tam a zase zpátky a jakmile se ocitla uvnitř, záře zmizela a postava vypadala úplně jako normální člověk.

    Elaken se ještě nestačil vzpamatovat, když jeden z mužů promluvil: „Říkal jsem ti, že není potřeba otevírat dveře.“ Zavřel oči, zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl.

    Jeho nevýrazné hnědé oči na chvíli stříbrně zazářily a pak znovu pohasly. „Cítíš to?“ obrátil se na svého společníka.

    Přikývl: „Tak silnou auru jsem dlouho nezažil.“

    „Já nikdy. Zdá se, že ho našla.“

    „Nemusí to být on.“

    „Ale ty víš, že je.“

    Elaken se postavil a sledoval obě postavy. Netušil, co se bude dít, proč přišli ani, jestli jim může věřit. Nevěděl, jestli má něco říct, protože ani jeden z mužů o něj nezavadil pohledem.

    Nervózně sledoval, jak upírají pohled do prázdna, jejich ústa se mlčky pohybují a vyslovují neznámá slova.

    Elaken už je chtěl přerušit, ale oba najednou ustali v činnosti a otočili se na něj.

    „Jmenuji se Corian,“ přerušil ticho jeden z nich. „Tohle je Drem,“ ukázal na svého společníka.

    Elaken se odhodlal promluvit: „Proč jste tady?“

    „Předpokládám, že se jmenuješ Elaken,“ ignoroval jeho otázku Drem. „Myslel jsem, že jsi starší.“

    „Jeho věk brzy nebude hrát roli,“ oponoval Corian a obrátil se na Elakena. „Viděl jsi už někdy tohle?“ V ruce se mu objevila stříbrná světelná koule tentokrát jen o velikosti jablka a vylétla do vzduchu. Slabě pulsovala jako bušící srdce.

    Ale Elaken ihned rozpoznal rozdíl mezi tímhle světlem a tím, které spatřil předtím. Tohle světlo ovládal Corian a ani zdaleka nemělo tolik energie.

    „Vypadalo stejně, ale bylo větší. Mělo víc energie,“ zamumlal a ani se nepodivil nad tím, jak Corian světlo vytvořil.

    Corian s Dremem si mlčky vyměnili významné pohledy. Něco v jejich očích Elakena přesvědčilo, že jim může důvěřovat. Cítil, že jeho dosavadní život se mění a i oni v něm budou hrát významnou roli.

    „Musíme ho odsud dostat,“ řekl Drem a podíval se na Coriana, jako by od něj čekal radu.

    „Nemůžeme mu to vysvětlovat tady. A naučit ho jen základy by mohlo trvat několik hodin. Zbývá nám jen jedna možnost.“ Otočil se k Elakenovi a pokračoval: „Elakene, jestli odtud chceš pryč, budeš nám muset věřit.“

    Elaken jen přikývl, i když netušil, co očekávat. Nerozuměl jedinému slovu, které spolu Drem a Corian prohodili.

    „Když nám budeš důvěřovat, nic se ti nestane. Pojď blíž ke mně.“ Elaken Corianovu výzvu přijal a dvěma kroky se k němu přiblížil na dosah ruky. Nechtěl pomýšlet, co by se stalo v opačném případě.

    „A teď zavři oči. Budeš v pokušení, ale v žádném případě je neotvírej, jestli nechceš oslepnout.“

    Elaken Corianovi věnoval poslední pohled a doufal, že se rozhodl správně. Ale necítil strach. Z Coriana vyzařovala autorita, ale i přátelskost a obětavost. Pak zavřel oči.

    Cítil, jak mu Corian položil ruce na ramena. Zablesklo se. Elakenovi oběma rameny projel elektrický výboj jako po zásahu blesku. Otřásl se, ale oči neotevřel. Silou vůle je stále držel zavřené.

    Světlo sílilo, bylo čistě bílé jako rozžhavený kov. Elakenovi celým tělem proudila čirá energie. Kolovala ve všech žilách i tepnách.

    Ještě nikdy necítil takovou zvědavost. Celé jeho tělo toužilo pohlédnout na světlo. Zjistit, co je zač. Jen na zlomek vteřiny. Elaken proti tomu tvrdě bojoval a dařilo se mu nepodlehnout vábení a pevně držel oční víčka zavřená.

    Nastala tma. V Elakenovi vířily stovky pocitů, že je ani nedokázal všechny vypočítat – strach, štěstí, smutek, zmatení, radost… Corian už ho nedržel. Všude bylo ticho. Cítil se, jako by se vznášel. V dálce někdo zašeptal, ať otevře oči. Udělal to a ohromeně se rozhlédl kolem.

    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,690
    Skvělý začátek, i když já fantasy a magii moc nemusím, zabral jsem se do děje. Nápadité a literárně vyzrálé. Teď jsem zvědav, co z toho bude.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.