Veronika

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,690
upraveno 16. srpen 2013 v Povídky
Tak a ještě jedna šílenost, už letitá práce. A taky klasická ukázka, jak se dá povídka o lásce poopravit na scifi. Je to dílo letité, jak píše Salma, někteří z vás v době jejího vzniku ještě nebyli na světě. Ale legrace to je, nemyslíte?

Na tmavnoucí obloze se začaly objevovat hvězdy a dole ve městě se začala rozsvěcovat první pouliční světla. Odkudsi z dálky voněla čerstvě posečená tráva. Končil další z krásných dnů začínajícího léta.

Seděli jsme s Veronikou na lavičce v liduprázdném parku nad městem. Veronice to dnes v medově hnědých splývavých letních šatech bez rukávů ohromně slušelo. Znali jsme se už tři měsíce, ale dnes byla pro mne určitě nejkrásnější.

Už dlouho jsme mlčeli.

„ Myslíš si, že je nějaký život taky tam nahoře?“ ukázala prstem na temnící se nebe. Pokrčil jsem rameny.

„ Možná, ale já tomu moc nevěřím. Víš, kdyby někde dosažitelně blízko existovala natolik vyspělá civilizace, která by zvládla i mezihvězdné lety, proč se tu už nikdo neobjevil. Určitě by mohli mít i prostředky, jak s námi nějaký kontakt navázat.“

Se zakloněnou hlavou se dívala do nebe.

„Co můžeš vědět. Třeba už jsou tady mezi námi a nikdo o nich neví.“ Usmál jsem se.

„Zatím jsem ještě nepotkal zelené trpaslíky s chapadýlky na Nerudově náměstí.“ Veronika nakrčila čelo, jasný znak toho, že s něčím nesouhlasí. Tohle gesto se mi na ní moc líbilo.

„Proč by to museli být zrovna trpaslíci a ještě k tomu zelení. Ten vývoj by mohl pokračovat všude podobným směrem, alespoň ve škole nám o tom říkali.“

„No, uvidíme, taky bych se toho rád někdy dočkal.“

Nad naší lavičkou se rozsvítila lucerna. Ztichli jsme. Veronika si hrála se stéblem trávy a já cítil, že se děje něco podivného.

„Stando, budeme se muset rozloučit.“

„Jak to, rozloučit?“ zarazil jsem se. V tmavohnědých očích ji blesknul stín smutku.

„Víš, budu muset jít zase jinam, nedá se nic dělat. Tady ve městě jsem už skončila.“

„Skončila… A vrátíš se?“ nějak jsem to přestával chápat.

„Asi ne, čeká mne docela jiná práce.“

Pokoušel jsem se ji pochopit po celé tři měsíce, od chvíle, kdy jsme se potkali na stanici tramvaje, kde jsem jí pomáhal sesbírat obsah rozsypané kabelky. Skoro denně jsme se scházeli a pořád mi na ní připadalo něco tajemného. Nikdy nemluvila o svých rodičích. Jen dvakrát se jen tak mezi řečí zmínila o svém otci, ale spíš jako o cizím člověku. Takže mi spíš připadalo, jako kdyby dětství prožila někde v dětském domově. Ale jinak byla velice inteligentní a perfektně jí to myslelo. Podle měkčího přízvuku jsem ji určil někam na Jižní Moravu. Jednou jsem se jí na to dokonce i zeptal, rozesmála se, pochválila můj postřeh a řekla, že už nejsem tak daleko. Ze všech mých otázek se rafinovaně vykroutila, až mi začala připadat jako osoba s nějakým tajným posláním, třeba jako Mata Hari, o které jsem měl rozečtenou knížku.

„A dáš mi o sobě nějak vědět?“ zažadonil jsem. Přikývla. Tak alespoň to.

Minulý týden jsem Veroniku představil svým rodičům. Byli z ní nadšení. Ukázalo se, že byla schopná diskutovat s mým otcem na odborné úrovni o konstrukci vysokých pecí, ingotech a slévárenských fortelech, o kterých jsem já neměl ani ponětí. Mou matku zase překvapila svými rozsáhlými ovocnářsko-zemědělsko-zahradnickými znalostmi, takže pak skoro hodinu chodily po zahradě a vedly fundovaný odborný dialog. Hned po té návštěvě se v naší rodině začalo nahlas mluvit o svatbě. A teď najednou tohle.

„Je mi to fakt líto, ale nedá se nic dělat.“ Veronika se na chvíli zarazila, ale pak jí přes tvář přeběhl lehký úsměv.

„Všechno ti vysvětlím, mám povolení z Centra. Ale rychle, musím to stihnout.“

„Veroniko, prosím tě, nechceš mi říci, o co jde a jaké zase centrum…“

Veronika vstala z lavičky a pootočila prstýnkem na levé ruce. Nejednou se odkudsi ozval příjemný mužský hlas. Trhnul jsem sebou.

„Osoba, která stojí vedle vás, není člověkem a není z této planety. Byla sestrojena na druhé oběžnici hvězdy, kterou vy označujete jako Tau Velryby. Její pobyt na vaší planetě je přísně vědecký a neohrožuje ani vás, ani kohokoli na Zemi. V náplni programu má souhrn a katalogizaci informací ze života průměrného obyvatele planety. Program končí. V této chvíli je kapacita paměti naplněna na 98,9%.“ Hlas ztichnul. Dvakrát jsem nasucho polknul.

„ Co je tohle za šílenost,“ přeskočil mi hlas.

„ To máš tak,“ sedla si zase Veronika vedle mne a přehodila si nohu přes nohu.

„Můj základ opravdu vyrobili na oběžnici Tau Velryby. Kdyby se dal její název přepsat do pozemských hlásek, asi by se jmenovala Aióna…“

„Počkej, Veroniko, co se mi to tu snažíš namluvit,“ přerušil jsem ji. „Jaká Aióna, jak to, vyrobili?“

„ A proč by ne? Jsem vlastně robot, i když mnohem dokonalejší, než jste zatím schopní vyrobit. A jméno Veronika mi bylo vybráno teprve před čtyřmi měsíci, když naši technici proskenovali tvůj mozek a právě na tohle jméno nalezli kladnou citovou vazbu. Já sama mám jen výrobní pořadový znak.“

Veronika to řekla úplně klidně a já vyskočil podruhé.

„To ale není možné!“

„Uklidni se a zase se posaď.“ Veronika otočila levou ruku dlaní nahoru a dvěma prsty pravé ruky stiskla druhý článek ukazováčku. Od zápěstí k loketní jamce se rozevřel dlouhý šev a kůže se smrštila na obě strany. Vytřeštil jsem oči. Ve světle parkové lucerny se uvnitř zaleskla změť barevných spojů, kterými přeskakovaly malé elektrické výboje a nějaká kovově se lesknoucí táhla. Veronika stiskla ukazováček podruhé. Šev zmizel a já civěl na opálenou štíhlou dívčí ruku, porostlou jemnými světlými chloupky.

Dosednul jsem na lavičku, která to přijala s protestujícím zavrzáním.

„Víš, Stando, tebe si naši odborníci vytipovali už trochu dřív. Hodilo se jim hlavně to, že studuješ ekonomii a proto máš racionální myšlení a smysl pro realismus. Před čtyřmi měsíci zreprodukovali podstatné části tvého mozku a naši technici mne vypracovali podle tvých představ o ideální dívce. Pak stačilo jen naprogramovat mé vědomosti s ohledem k tobě a ke tvému okolí. A nakonec mne poslali do prostoru, kde budeš i ty. Takže na té stanici tramvaje to nebyla náhoda, už jsem tam na tebe čekala. Věděli jsme, že každý pátek ve stejnou dobu jezdíš z bazénu domů a vystupuješ právě tam.“

„A co kdybych ten den zrovna nepřijel?“

„To by ale nevadilo. Měli jsme určeno pět kontaktních míst, kde se pravidelně objevuješ. Ta moje výslovnost, které sis všimnul, ta je díky monitorování jedné moravské rozhlasové stanice, podle které naši technici dolaďovali moje řečové centrum. Bylo by asi nepřirozené, mluvit naprosto přesně podle gramatických pravidel. Víš, bez tebe bych totiž na této planetě nemohla existovat, bylo nutné mít svého pozemského průvodce. Náš pozitronový mozek má totiž omezenou kapacitu kvůli většímu prostoru pro uchovávání informací. Jeho nositel proto musí částečně přemýšlet nahlas. Bylo by proto nápadné, kdybych chodila sama městem a povídala si…“

„A kolik vás tu vlastně je,“ zachraptěl jsem. V krku mi začal narůstat pěkný knedlík.

„V tomto směru není moje programové vybavení dostatečné. Asi dvacet tady ve městě a okolo padesáti tisíc na celé vaší planetě. Ale náš komplexní výzkumný program je už u konce. Naše průzkumné sondy objevily v okruhu asi tak vašich devadesáti světelných let kromě té vaší skoro stovku obydlených planet. Chceme je postupně prozkoumat a to si vyžádá provést u každé z nich složitou přípravu.“

„Ale co bude teď s tebou?“

„Za deset minut osmnáct vteřin pro mne přiletí výsadkový stroj. Proto jsme dnes museli jít stranou od města. Kdyby mi Centrum nepovolilo všechno ti vysvětlit, musela bych použít zářič, působící na mozkové elektrické impulsy…“

„Zářič?“ Už to bylo všechno na mne nějak moc.

„Ano, zářič,“odpověděla Veronika a dvěma prsty vysunula nehet na malíčku levé ruky. Byla tam malá průhledná čočka.

„Je naprosto neškodný a v podstatě je to má jediná zbraň, kterou bych se mohla bránit při eventuálním napadení. U tebe by to působilo tak, že bys usnul, ale veškeré motorické funkce by zůstaly zachovány. Takže bys v pořádku nastoupil do tramvaje, došel domů, klidně by ses vyhýbal překážkám a třeba i reagoval na červené světlo na přechodu. Ráno by ses probudil a vůbec by sis nepamatoval, co se dnes večer dělo. Několik hodin by u tebe bylo dokonale vymazáno z paměti.

Mne během krátké chvíle dopraví do Centra vědeckého výzkumu vaší planety. Můj pozitronový mozek s ukončeným programem mého pobytu tam odpojí. V Centru je už připravena moje kopie, na které bude zítra ráno váš lékař konstatovat smrt elektrickým proudem. Vašimi metodami je prakticky nezjistitelné, že se pitva provádí na napodobenině, která nikdy nežila.

Během dvanácti dnů se takhle postupně vrátí všichni průzkumní roboti. Ještě se provede jejich výměna za umělé kopie se známkami přirozené smrti. Nejpozději za sedm dní poté odstartuje naše dopravní kosmická loď, která je nyní ukrytá na dně moře. Bude mít na palubě všechny ukončené výzkumné programy, které už během letu bude zpracovávat palubní počítač a vytvoří celkový obraz vaší civilizace.

Budovy našeho Centra, které stojí na jednom opuštěném ostrově severovýchodně od Austrálie, budou beze stopy zničeny.

Naše znovu zformátované pozitronové mozky budou po návratu na Aiónu znovu propojeny s umělými těly, které jsou k nerozeznání podobné obyvatelům planety, kterou budeme zkoumat příště. A budeme tam realizovat zase nový výzkumný program. A to je všechno, co mám povoleno ti vysvětlit.“

„A proč zrovna mně?“ vyhrknul jsem. Usmála se. Bylo to zvláštní. Byla vytvořena tak perfektně, že i když jsem se doopravdy přesvědčil, že je to stroj, pořád jsem ji měl rád.

„Protože ti to stejně nikdo nebude věřit. Podle zákonů průzkumu můžeme náš původ prozradit jen několika průvodcům. Natolik jsme už vaši civilizaci prozkoumali, že víme, čemu jsou zde lidé ochotní věřit. Miliony třeba věří v nějakého imaginárního Boha. Ale jestliže budeš někomu vyprávět, že jsi tři měsíce chodil s umělou dívkou, s dráty místo žil, se zářičem v malíčku a s pozitronovým mozkem, který byl odpojen a odeslán k oběžnici Tau Velryby, víš, kam se dostaneš?“ Pokýval jsem hlavou. Mělo to logiku.

„Kdyby se to dozvěděli všichni průvodci a všichni začali tvrdit totéž, už by to začalo být podezřelé, ale takhle…“

„A proč nepřijdou vaši vyslanci oficiálně?“

„S tím máme špatné zkušenosti, mnoho civilizací si nepřipustí, že někde existuje někdo dokonalejší…“

Ztichli jsme.

„Za minutu a čtyřicet vteřin stroj přiletí.“

Zarazil jsem se.

„A co naše radary a protivzdušná obrana?“ Mávla rukou.

„Všechno je naprosto nedokonalé. Naše lodi mohou létat nad radarovou základnou podle libosti a vy se nedozvíte vůbec nic.“

Pokoušel jsem se všechno si nějak utřídit, ale měl jsem v hlavě parádní zmatek.

„A kdybys zůstala tady?“chytil jsem ji za ruku. Byla opravdu příjemně vláčná a teplá, prostě lidská. Kdybych nevěděl, co je pod kůží, nenapadlo by mne vůbec nic.

„To by byl pořádný malér. Moje energetické zdroje už dlouho nevydrží a pravděpodobně bych se někde najednou zastavila. Doktor by už při prohlídce poznal, co jsem zač. Nehledě na to, že není problém mne vypátrat a vzít s sebou, třeba i násilím. Byl by to asi pořádný zmatek… Podívej!“

Před námi se zablesklo a asi deset metrů od nás se objevil bledě svítící předmět. Předmět oválného tvaru a neurčité barvy. Nepřiletěl, prostě tu najednou byl.

„Mám asi minutu k tomu, abych nastoupila. Tak se tu měj príma a nezlob se. Muselo to být. A třeba jednou doopravdy potkáš tu správnou Veroniku. Moc ti ji přeju.“

„A najdu ji?“ zeptal jsem se smutně. Pokrčila rameny takovým typicky lidským gestem.“Tak dokonalý můj pozitronový mozek není, aby mohl předpovídat budoucnost.“

Políbili jsme se. Připadalo mi to absurdní, jako kdybych se líbal s počítačem nebo mikrovlnnou troubou.

Doběhla ke stroji, ohlédla se, zvláštním způsobem mi zamávala a zmizela ve vchodovém otvoru. Stroj stál ještě několik vteřin na místě nepohnutě. Pak najednou zmizel, jako když se sfoukne svíčka a já stál v opuštěném parku definitivně sám.

Druhý den dopoledne mne odvolali z přednášky do rektorovy kanceláře. Tam mi dva smutně se tvářící policisté s nehybnou tváří sdělili, že moje přítelkyně byla dnes ráno nalezena v koupelnové garsonky smrtelně zraněná elektrickým proudem z porušené elektrické zásuvky.

Pohřeb byl malý a klidný. Bylo tam jen pár lidí, našich společných známých, Veroničini kolegové z výzkumného ústavu, kde tři měsíce pracovala jako pomocná síla. Před tím dělala Vysokou školu ekonomickou, podle razítka v dokonalém občanském průkazu. Viděl jsem to na vlastní oči. Její tvůrci ji vybavili opravdu všemi maličkostmi i vědomostmi na úrovni svého vzdělání. Jen její rodiče tu nebyli uvedení, ale všeobecně se vědělo, že byla sirotek, když její otec a matka zahynuli při leteckém neštěstí. Dal jsem si tenkrát tu práci a z víc než dvacet let starých novin jsem si ověřil, že se tenkrát opravdu stala velká nehoda kdesi na severu Čech. Skutečně se myslelo na vše.

O svém otci se sice také několikrát zmínila, ale pravděpodobně šlo o jejího konstruktéra, nebo někoho, kdo ji oživil. Podivné myšlenky se mi tenkrát honily hlavou…

Vyšel jsem z obřadní síně zpět do slunečného dne.

Venku mne zastavila Zdena, moje bývalá spolužačka z gymnázia.

„Víš, Stando, já jsem na tom skoro jako ty. Chodila jsem s bezvadným klukem, přesně takovým, jakého jsem si vždycky přála. Rozuměli jsme si ve všem a už jsme dokonce trochu začali plánovat i svatbu,“ říkala mi, když jsme spolu pomalu scházeli ulicí dolů do města.

„A na začátku minulého týdne se mi najednou omluvil, že mu není nějak dobře a že si půjde domů lehnout. A druhý den jsem se dozvěděla, že spolykal nějaké prášky na spaní. Nezachránili ho. Všechno najednou, neměl k tomu vůbec žádný důvod.“

„Jak dlouho jste se znali,“přerušil jsem ji s divným tušením.

„Asi tak tři měsíce. A potkali jsme se úplně náhodou…“ Takže další část výzkumného programu z planety Aióna.

Nikomu jsem o těch třech měsících od té doby nevyprávěl. Kdo by mi asi uvěřil. Bytost, které jsem já sám dal jméno Veronika, měla naprostou pravdu.
Ale teď už vím jednu věc. Už nejsme ve vesmíru sami a ke kontaktu s námi už došlo.

Možná, že jednou, až na Aióně ukončí zpracování všech dat a dílčích programů a neznámá civilizace usoudí, že jsme rozumově dospěli, přistane i u nás oficiálně intergalaktická vesmírná loď z Tau Velryby.

Jací asi budou? Jako ona?
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Jerry, super! Dobrý nápad, takové věci já ráda. Na začátku se ti sice pořád opakuje slovo první, ale jinak skvělé.
    The world needs more cowboys.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,690
    Tak to jsem rád, chvála potěší. Byla to spíš taková legrácka, ale docela jsem si při tom užil...laugh

    A vidíš, těch několika slov "první" jsem si v zápalu inspirace ani nevšimnul. Takže jsem to hned poopravil, máš pravdu, že toho tam bylo moc.

    Mám ještě něco podobného, tam jsem si taky vyhrál s příběhem, až to trochu poopravím, třeba se ještě předvedu. 

    Však se Krkonoších můžeme o všem v klidu pobavit...cool
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Úplně jak od Asimova, a to je obrovská pochvala laugh krásně se to čte, detaily jsou perfektní a jednoduše nemám co vytknout. Počet hvězdiček - 5/5
  • LucieLucie Komentářů: 414
    Krásný, četla jsem si to včera o polední pauze a užívala si to smile

    No vida, tak kromě skřítků i mimozemští roboti wink


Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.