Santiago

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
upraveno 25. červenec 2013 v Dlouhodobé projekty
Tak já to začnu a přehodím sem svoje rozjeté dílo.

Malé, dřevěné městečko, které se krčilo uprostřed zvlněných planin v podhůří Skalistých hor, se jmenovalo Diamond Lake.
Své jméno dostalo pravděpodobně od některého z prvních vystěhovalců, kteří v krytých vozech dorazili z východu Ameriky až sem, do centrálního Colorada. Musel to být člověk s poněkud výstředním smyslem pro humor, protože o diamantech se v tomto kraji vždy jen vyprávělo a nejbližší voda byla sto dvacet stop kolmo dolů. Nicméně už jen jméno Diamond Lake pravděpodobně působilo jako reklamní záležitost a tak se z původně skromného stanového tábora sloužícího pro odpočinek před další cestou na západ vzniklo uprášené městečko.
Vyrostl tu malý kostel, kancelář šerifa, pobočka Středoamerické vzájemné banky a dva tucty porůznu rozhozených obytných domů a dílen.
S jednou karavanou se jednoho jarního dne objevil v Diamond Lake i malý kulatý mužíček s mohutným knírem. Na svém voze přivezl nejen rozladěné piano, ale i čtyři dámy v rudém vyzývavém oblečení. Do čtrnácti dnů pak na hlavní a jediné ulici vyrostl nový dům s barevným nápisem Saloon Last Hope. Brzo si pak všichni chlapi z městečka zvykli chodit k Poslední naději za zábavou. Podnikavý barman zavedl do Diamond Lake nákladní dostavníkovou linku a zařídil si v přístavku svého podniku obchod s veškerým zbožím, které byly v takové pustině opravdu nezbytné.
Místní obyvatelé brzo pochopili, že bude lepší poskytovat služby procházejícím vystěhovalcům, než se sami vláčet za vidinou vzdáleného bohatství kdesi na Západě.
Městečko se rozrostlo také díky založení přepřahací stanice pro dostavníkovou linku přes Skalisté hory na východ k Denveru. Další rozkvět pak Diamond Lake zažil až po letech, kdy se stalo železniční stanicí na odbočce dráhy Union Pacific z Denveru do Salt Lake City. Ale k tomu mělo dojít až o mnoho roků později.
V době svých skromných začátků ale bylo Diamond Lake jedním z mnoha ospalých míst na americkém středozápadě, obklopeno pastvinami a nepravidelně rozmístěnými dobytkářskými farmami. Jediný styk s civilizací pak zajišťoval jednou týdně rozvrzaný dostavník s ospalým kočím a stejně neškodně vyhlížejícím Mexičanem jako ochráncem na kozlíku vedle něj. Ten měl na znamení svého úřadu stále v ruce poněkud truchlivě vyhlížející dvouhlavňovou pušku se zřetelnými stopami rzi na hlavni. Pamatovala určitě už zvolení George Washingtona prezidentem, ale v okolí byl klid, takže tu snad nebyl nikdo, kdo by nějaké přepadení dostavníku kdy zažil.
Na hřbitově, který začal pomalu vznikat v mělkém údolí poblíž, byli pohřbeni z velké většiny místní spořádaní občané, kteří svou pozemskou pouť skončili mírumilovně a klidně ve své posteli.
Na farmách v okolí byla obvyklým výplatním dnem sobota, takže snad jen o sobotních večerech ztratil Diamond Lake svou poklidnou důstojnost. Tehdy kovbojové po celotýdenní dřině na pastvinách propíjeli svoji skromnou výplatu. Jen z tohoto důvodu se jednou týdně šerif Dogherty ozdobil velkou plechovou šesticípou hvězdou a opásal se šestiranným revolverem, který vystřelil naposledy v továrně, kde ho vyrobili. Pak se důležitě procházel po zaprášené ulici před Poslední nadějí a rovnal horké hlavy do přijatelných mezí. V neděli za úsvitu se potom návštěvníci města znovu rozjeli do všech stran na okolní farmy a Diamond Lake se vrátil do svého důstojného klidu.

Prašnou stezkou mířící klikatě ze Skalistých hor pomalu sjížděla k městečku podivná dvojice. Dva muži, bílý a rudý. A to nebylo ani v té době nijak obvyklé. Pokud to ovšem nebyli dva staří nerozluční přátelé, Ben BigEar a Bílý Mrak.
Kdybyste se v širokém okolí kohokoliv zeptali na pana Tobiáše Benjamina Tracyho, v nejlepším případě by se vám dostalo nechápavého pohledu, pokrčení ramen a možná přímo výsměchu. Musíte to zkusit se jménem Ben BigEar a jako ozvěna se vám dostane spousty historek, ať už pravdivých, přikrášlených, nebo vysloveně neuvěřitelných.
Představte si mužíka, měřícího asi pět a půl stopy. Jeho kulatému obličeji vévodil obrovský, červeně žilkovaný okurkovitý nos. Kromě nosu a malých modrých očíček, které neustále rejdily po okolí, byl na jeho hlavě nejvýraznější šedivý plnovous, který zároveň s neupravenými vlasy tvořil okolo obličeje téměř pravidelný kruh. Majitel tohoto bujného porostu si viditelně nedělal starosti s módou a už vůbec ne s holiči a lazebníky. Když mu vlasy a vousy povyrostly nad rozumnou mez, jednoduše je odřezal nožem. Tím dodal svému vzezření poněkud čertovský výraz. V levém uchu se mu pohupovala velká mosazná náušnice, takže levý ušní lalůček byl zřetelně delší než pravý.
Na temeni hlavy se mu tyčila troska podivného klobouku. Nejvíc připomínala buřinku, jejíž původní tvar a barvu si současný majitel určitě ani nepamatoval. Část krempy někam zmizela, takže jeho nositel měl zbytek otočený dozadu, kde část okraje klobouku působila jako tropická přilba. Dno klobouku chybělo také a otvorem se draly ven šedivé vlasy.
Dlouhý kožený kabát byl původně určen pro někoho mnohem většího. Benovi ale původně dolní okraj sahal až téměř k zemi, což překáželo při mnoha důležitých činnostech. Proto spodní okraj jednoduše trochu nepravidelně odříznul, čímž si vytvořil jakousi koženou vlečku. Rukávy si nadvakrát založil, takže vznikla silná kožená manžeta, sloužící i jako příruční kapsa. Záplaty na několika místech byly přišité energickým rozmáchlým stehem a celek byl pevně přepásán širokým pruhem křiklavě červené látky, protože i původní knoflíky už dávno zmizely. Za červenou šerpou měl zasunutý revolver s dlouhou vyleštěnou hlavní.
Přes rameno měl přehozenou dlouhou pušku. Dřevěná pažba byla ozdobená zašlým vyřezaným ornamentem a poškrábaná dlouhým používáním, protože její majitel ji viditelně nešetřil. Každý puškař by ale na ni hleděl se zalíbením, protože to byla jedna z těch legendárních zbraní, které pomáhaly dobýt Západ a v rukou svého majitele málokdy nezasáhly cíl.
Malý kůň, který Bena BigEara nesl, měl zvláštní načervenale okrovou barvu a místo ocasu mu smutně viselo jen pár osamělých žíní. Hodně už toho pamatoval a na okolní svět hleděl moudrým, poněkud stoickým pohledem. Přerostlé horní zuby mu vyčnívaly ven a dodávaly zvířeti trochu potměšilý výraz. Místo sedla měl přehozenou barevnou indiánskou přikrývku, jejíž barvy se postupem let staly téměř nevýraznými. Protože jezdec viditelně pohrdal třmeny, klátil nohama ve vzduchu okolo koňského břicha.
Oba, kůň i jezdec působili dojmem jednoho těla a bylo jasné, že prožili už nejednu společnou chvíli.
Vysoký, štíhlý indián, jedoucí vedle něj, byl naprostým opakem.
Smolně černé vlasy bez jediného světlejšího pramene byly upraveny do dvou copánků, propletených barevnými vlákny a splývaly až na ramena. Červenobílá čelenka nesla vzadu jediné orlí pero. Jeho tvář by mohla sloužit jako vzor pro pomník indiánského náčelníka. Jizva, která vedla od levého ucha, až téměř k ústnímu koutku mu propůjčovala velice válečnický výraz.
Oblečen byl v typickém indiánském oděvu, prostém všech ozdob, i když jeho zpracování prozrazovalo dokonalou indiánskou práci. Široký kožený opasek, vyrobený z hovězí kůže byl ozdoben stříbrnými hřebíky do složitých vzorů.
Ozbrojen byl dvouhlavňovou puškou, dost obvyklou v té době u indiánských náčelníků s pažbou, zdobenou tepanými stříbrnými lístky. Za pruhem černé látky, přepásaným křížem přes prsa podobně jako jeho přítel mu vyčnívala pažba šestiranného revolveru.
Jeho kůň byl jedním z těch vyšlechtěných vytrvalých indiánských koní, kteří byli schopní s jezdcem v sedle překonávat obrovské vzdálenosti.
Rudý muž se jmenoval Tut-Fa-Ke-Oiu Wakon, což v jazyce Arapahů znamenalo Ten, jenž hovoří s bílými mraky, ale jeho přítel ho vytrvale oslovoval Bílý Mraku. Indiánovi to po tolika letech ani příliš nevadilo.
Jak byli oba muži staří, bylo složité i odhadnout, protože Západ vryje do tváří víc vrásek, než by bylo k věku vhodné.
Byla to dvojice přátel na život a na smrt.
Poprvé se setkali před mnoha lety za dramatických okolností. Bílý Mrak byl v té době náčelníkem jednoho z významných arapažských kmenů a podle dávných zvyků měl jako každé jaro strávit deset dní bez jídla v odlehlém posvátném místě v jednom z údolí řeky Wabash River. Tam se během meditací setkával s Velkým Duchem a podle vidění, kterého se mu mělo dostat, se pak kmen řídil v následujícím období.
Bezejmennému údolí, kde se rozkládalo pohřebiště několika legendárních indiánských náčelníků, se každý prostý Indián zdaleka vyhýbal jako posvátnému místu všech rudých mužů.
Ben BigEar se v té době nechával najímat jako honák na okolních rančích a náhodou vyslechl tichý rozhovor tří podivných mužů v jednom z uprášených saloonů malého městečka. Zbystřil, když uslyšel o jakémsi blízkém místě u řeky, plném indiánského zlata. Bylo jasné, že slyší stále opakovanou legendu, protože ve zdejším kraji bylo zlato nejvýš jen jako mince v zásuvkách zdejších barmanů. Ale nedalo mu to a sledoval je toho večera až k zapomenutému údolí, kde se připravoval Bílý Mrak na svou osmou noc meditací u rituálního ohně.
Pro tři muže by nebyl zesláblý Indián žádnou překážkou, ale samozřejmě nepočítali s Benem v zádech. Zuřivá přestřelka skončila Benovým vítězstvím. Jeden z podivných mužů byl mrtev a dva další zranění. Ale oba stačili ještě přece jen obrátit koně a zmizet kdesi ve tmě. Bílý Mrak měl prostřelené levé rameno, čistý průstřel, ale horší byla kulka, vězící v pravém koleni. Ještě téže noci ji musel Ben BigEar vyjmout. Indián nevydal ani hlásku, ale během drastického zákroku upadl do bezvědomí.
Ben jej na liduprázdném místě ošetřoval ještě několik dní, kdy se Bílý Mrak zmítal v horečkách a polovičním vědomí. Až po šesti dnech se mu začalo dařit lépe.
Protože se ale jako náčelník nevracel v dohodnuté době zpátky ke kmeni, vyslal jeho zástupce pět indiánských bojovníků pátrat do údolí. Zastihli tam samozřejmě i Bena, sklánějícího se nad bezvládným tělem svého náčelníka. Naštěstí se všechno vysvětlilo včas i díky několika slovům v nářečí Arapahů, které Ben narychlo objevil ve své paměti. Indiánští bojovníci vyrobili jakási nosítka, která připevnili mezi dva jezdce a náčelníka Bílého Mraka převezli do indiánské vesnice.
A od té doby se stali oba muži, bílý a rudý, přáteli na celý život.
Indiánský náčelník se rychle zotavil, ale poraněné koleno se nikdy docela neuzdravilo. Proto Bílý Mrak po několika týdnech svolal všechny okolní kmeny Arapahů na veliké shromáždění, kde svoje náčelnické hodnosti předal svému zástupci, mladému a schopnému Indiánovi.
Poté si sbalil svůj majetek a odjel se svým novým přítelem začít jiný život.
Nyní oba obývali malý srub v podhůří Skalistých hor. Živili se lovem, prodejem kůži a jednou za čas se zastavili v místní bance, aby na dolary proměnili malý váček se zlatým prachem. Na věčné dotazy odpovídal Ben jen to, že mu trochu zlata odkázala jeho teta v Kalifornii a veškerá pátrání po jejich nalezišti nebo stopování v horách skončily nezdarem.
„Cítím kouř, Ba-Ši.“ Bílý Mrak zastavil koně, vztyčil se ve třmenech a pátravě se rozhlížel po okolí. Svého přítele oslovoval v jazyce kmene Krí. Ba-Ši znamenalo vlastně také Velké, nebo spíš Obrovské Ucho.
Ben se zamyšleně poškrábal v hustém šedivém plnovousu.
„ A nemýlíš se, Bílý Mraku? Pršelo včera a nakonec, co by tady v okolí…“
Indián zavrtěl hlavou.
„ Odtud.“ Ukázal energicky rukou na jihozápad.
„ Ale tam přece nemá co hořet. Tímhle směrem je jen Holmanova farma a ta by přece…“ Zarazil se. „ Podívej.“
Ukázal na obláček bílého dýmu, který se v nehybném vzduchu pomalu rozpouštěl.
„ Jedeme.“
Oba koně se dali do klusu. Ten indiánský vyrazil předpisovým koňským krokem a neustále se ohlížel na druhé zvíře. Oranžový kůň běžel zvláštním houpavým krokem a připomínal tím velbloudí pohyb. Vypadalo to, že oba koně jsou stejní přátelé, jako jejich jezdci.
Indián prudce zastavil na okraji malého údolíčka, ve kterém si Patrick Holman postavil svoji malou usedlost, jednopatrovou dřevěnou budovu, několik stájí, ohradu pro dobytek a pár hospodářských stavení
Někdejší přistěhovalec z Irska si přivedl svou trochu kulatější, ale stále veselou manželku a dvě děti, nyní osmnáctiletou Sarah a desetiletého Toma. Byl to opravdu typický irský farmář a vlasy rudými jako západ slunce a rukama jako lopaty. Začalo se jim dařit a brzy si pořídili malé stádečko krav a trojici kovbojů.
Holmanovi žili ve svém údolí už sedmý rok v klidu a bez problémů. Přátelili se se všemi sousedy a ani při návštěvách v městečku nikdy nevyhledávali spory. Naopak, Sarah Holmanová neměla o nápadníky z okolních usedlostí vůbec nouzi.
Ben zastavil vedle Indiána. „ Bože na nebesích.“
Dříve malebným klidným údolíčkem se prohnala ničivá zkáza. Z trosek obytné budovy a ostatních staveb stoupal dým, ohrada z klád byla rozmetaná po okolí a na malém prostranství, které nahrazovalo hospodářský dvůr, ležela mrtvá kráva.
„ Co se tu mohlo stát, Bílý Mraku?“ vydechl stařík.
„ Přesvědčíme se?“ Indián se na něj tázavě podíval.
Ben pokývl, mlasknul na koně a oba začali opatrně sestupovat příkrou cestou do údolí. Dole se zastavili a seskočili z koní.
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jerry, tohle už jsme četli. :-) My chceme pokračování! Laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Bude, děti, bude... Wink To já jen, aby to bylo od začátku...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak brzo už dodám další pokračování a protože se mi děj rozvíjí jiným směrem, než jsem si původně naplánoval, musel jsem znovu změnit název celého díla. Takže prosím, napříště hledejte můj western pod názvem SANTIAGO. Děkuji za pochopení...laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    No tak už aby ty bylo. Ty i Salma si dáváte s tím westernem pěkně na čas.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Všechno nestíhám...laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Mám tu kousíček...

    Obě zvířata, jakoby cítila přítomnost zla, se přitiskla k sobě a neklidně pofrkávala. Ani jednomu z nich se nechtělo poklidně pást.

    Zblízka vypadalo dílo zkázy ještě mnohem hůř.

    „ Odtud přijeli čtyři koně, čtyři muži,“ ukázal k severu. „ Jeden z nich zůstal tady.“ Bílý mrak pokynul hlavou vlevo k několika stromům.

    „Všichni čtyři pak šli dovnitř. Holmanovi je buď znali, nebo neměli žádné podezření.“

    „ Ale kde jsou?“ Stařík se i ve svém neforemném kabátě pohyboval neobyčejně hbitě.

    „ Brzy se to dozvíme.“ Rozdělili se a obcházeli dům ve dvou půlkruzích.

    Patricka Holmana našli mrtvého, napůl sežehnutého plameny uvnitř, téměř uprostřed místnosti. Jeho puška byla prázdná. Maggie Holmanoví, jeho žena,byla zhroucená za dřevěnou nádrží na vodu za domem, kde se asi zkoušela ukrýt. Nádrž byla poloprázdná, několikrát prostřelená.

    „ To je hrůza,“ vydechl Ben a indiánova snědá tvář se zbarvila do popelavě šedého odstínu.

    „Bledé tváře tvrdí, že rudý muž je barbar a že jejich nepřátelé musí umírat pomalu. Ale něco podobného by si žádný indiánský bojovník nedovolil k někomu, kdo mu nijak neublížil.“

    Holmanovi měli i dceru, osmnáctiletou Deborah Holmanovou. Ben si ji dobře pamatoval ze svých občasných návštěv v Diamond Lake. Potkávali se v obchodu, kde si chodíval nakoupit náboje, sůl a kávu. Debbie bylo krásné, zlatovlasé děvče, které nemělo nouzi o nápadníky z okolních rančů a všechny ty drsné hochy odmítala se zvonivým smíchem, rozléhajícím se do daleka.

    Našel ji Bílý Mrak, přivázanou ke stolu v zadní místnosti, kterou plameny tolik nezasáhly. Její šaty byly na mnoha místech rozervané a doširoka otevřené nevidoucí oči měly trvalý výraz hrůzy. Střenka kuchyňského nože jí vyčnívala z levé strany hrudi uprostřed kroužku zaschlé krve.

    „ Zvířata,“ Benovi zbělely klouby na rukou, ve kterých držel odjištěnou pušku. Rozhlížel se po zničených místnostech.

    Vyšli ven ze spáleného domu a do očí je udeřilo pomalu zapadající slunce.

    „ A byli tu také tři kovbojové,“ vypravil Ben ze staženého hrdla.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    „Dva jsou v čeledníku, oba mají čistě proříznuté hrdlo. Asi ve spánku, proti těm darebáčkům neměli jedinou šanci, nebyli schopní si ani uvědomit, co se děje.“

    „Ale kde je ten třetí?“ Ben se zamyšleně prohraboval svým rozcuchaným hustým plnovousem.

    „To se brzy dozvíme.“ Indián se pátravě rozhlížel okolo.

    Ben se zarazil. „Myslíš si, že jsou ještě někde nablízku? Tady v té úžlabině jsme na ráně jak moucha na talíři.“

    Bílý mrak zavrtěl hlavou. „Jsou pryč už dobrých osm hodin. Nebudou čekat, až  se tu někdo objeví a zavolá pomoc nebo vojáky z Fort Gray. Bílí lidé ale měli syna. Bílý mrak ho nenašel, třeba se mu podařilo uniknout.“

    Ben pokrčil rameny.

    „Těžko, takoví vrahové dělají svou práci důkladně a beze svědků.“

    Bílý mrak zvedl ruku. „Prohlédneme to tu důkladně. A musíme najít toho třetího honáka.“ Rozdělili se a začali spáleniště obcházet v kruzích.

    Ben objevil syna Holmanových, ukrytého v křoví na břehu potoka, který protékal údolím. Byl oblečen v dlouhé tmavé noční košili a kožených kalhotách. Vedle něj ležela krátká dvouhlavňová puška. Byla prázdná. Jeden průstřel měl těsně pod levým ramenem. Tam kulka jen proletěla skrz. Druhý otvor Ben objevil v pravé noze. Tam to vypadalo, jako kdyby se kulka zastavila o stehenní kost. Chlapec byl v hlubokém bezvědomí, ale když stařík přiložil ucho až těsně k jeho rtům, zdálo se mu, že slyší slabý a přerývaný dech.

    „Našel jsem ho, Bílý Mraku,“ zavolal. Indián přiběhl dlouhými kroky a rychle chlapce prohlédl.

    „Ztratil hodně krve, ale žije.“

    „Musíme ho dostat k doktorovi do Diamond Lake. Ta střela musí ven. A pak, třeba by nám taky mohl říci, co se vlastně stalo.“

    Indián mávl rukou v odmítavém gestu.

    „Bílý mrak ví s jistotou, co se tady stalo. O toho chlapce se dovede postarat líp, než bílý doktor ve městě, který víc, než kulky z ran umí vytahovat zátky z lahví s ohnivou vodou.“

    „Dobrá, pojedu se podívat po stopách těch darebáků, než se setmí.“

    Indián pokývl hlavou.

    „Bílý mrak tu zůstane a pokusí se ošetřit toho chlapce.“

    „A nebojíš se? Zůstaneš tu přece jen sám.“ Ben to pronesl vážným hlasem, ale malinká očička ve vousatém obličeji se mu vesele zableskla.

    „Bílý mrak se nebál ani grizzlyho s mládětem, natož nějakých bledých tváří, které…“ mávnul rukou.

    „A co duchové mrtvých?“

    Indián vytáhl malý, kožený váček, který měl na řemínku zavěšený okolo krku. Nabral z něj špetku tmavého prášku a postupně jej vyhodil do čtyř světových stran.

    „Duchové nám budou nakloněni, Tut-Fa-Ke-Wakon činí dobře,“ řekl s naprostou jistotou.

    V podobných slavnostních chvílích Bílý mrak oslovoval sám sebe svým válečnickým jménem.

    „Dobrá, budu se snažit vrátit se co nejdřív. Hodně štěstí.“

    Ben se rozloučil zvednutou rukou a docela hbitě se vyšvihl do sedla svého koně. Ten zastříhal ušima a sám se dal do pomalého klusu ven z úžlabiny po stopách pěti koní.

    Indián osaměl.

    Pozorně se rozhlédl po okolí a neznatelně se usmál, když ve stráni nad potokem uviděl několik trsů nenápadné nízké rostliny s modrými kvítky. Indiánské kmeny ji pojmenovaly Darem Velkého ducha a chovaly ji v posvátné úctě.

    Používala se k hojení ran a každý z rudých mužů nosil alespoň několik suchých snítek neustále s sebou.

    Položil chlapce do trávy, nožem rozříznul tmavomodrou bavlněnou košili se stopami krve a naříznul i levou nohavici kalhot. Jemně se dotkl rány na rameni. Chlapec zasténal a neklidně se pohnul.

    Dobré, pomyslel si Bílý mrak. Je tu stále ještě naděje. Ztratil hodně krve, ale život z něj ještě neodešel.

    Do prasklé misky, kterou našel nedaleko pohozenou v trávě, si nabral vodu z potoka a šetrně začal omývat poraněné stehno. Pokud se rány nezanítí…

    Z jedné z brašen, zavěšených na hřbetu svého koně vytáhnul dva pruhy stočeného plátna. Potom rychle natrhal hrst listů a květů léčivé rostliny, rozemnul je v rukou a přiložil je na obě rány. Pevně ovázal pruhy plátna a znovu chlapce uložil co nejpohodlněji do trávy. Usadil se vedle něj a ponořil se do meditací a starých motliteb k Velkému Duchu.

    Ben BigEar byl i přes svůj poněkud zanedbaný zevnějšek zkušeným a chytrým mužem Západu a se svým naoranžovělým koněm za ta léta vytvořili naprosto sehranou dvojici.

    Vyjeli nahoru, ven z malého údolí, kde se rozkládal zničený Holmanův ranč. Stopy pětice koní byly v záři zapadajícího slunce stále ještě zřetelné a mířily přímo k městečku Diamond Lake.

    „Že by ti darebáci byli tak drzí a vydali se ještě i do města, co myslíš?“ prohodil Ben ke svému koni. Ten zastříhal dlouhýma ušima a tlumeně zařehtal. Už byl za ta léta zvyklý na hovor svého jezdce.

    „Máš pravdu, je to všechno nějaké divné. Že by se ještě vrátili do Diamondu?“ prohrábl si rukou divoce rozježený plnovous.

    Stopa pěti koní vedla do mírného kopce a tam se Ben zarazil. Objevilo se tu veliké zdupané místo a stopy se dělily. Seskočil z koně a v předklonu obešel celé prostranství.

    „Hm, jeden tedy do Diamondu a čtyři směrem na západ. Jestli v tom není nějaká čertovina, tak tady na místě sním tu svoji promaštěnou hučku posypanou pepřem,“ bručel si Ben pod vousy.

    „Co myslíš, Rosinanto,“ poplácal svého koně po krku. „Vyrazíme za šerifem?“ Vyskočil zpátky do sedla a rozhlédl se po okolí.

    „Ale, podívejme, šerif nám ušetřil cestu,“ zvedl Ben huňaté obočí a pozvedl ruku k pozdravu.

    Po prašné cestě z Diamond Lake se blížila nesourodá čtveřice.

    Šerif Dougherty s nešťastným výrazem ve tváři jel jako obvykle svou rozvrzanou bryčkou, která pamatovala už osídlování Západu. Přece jen by se stokrát raději viděl na verandě své úřadovny v houpacím křesle se sklenicí v ruce. Jeho tmavomodrý oblek už trochu utrpěl na cestě z města, jen vyleštěná šerifská hvězda zářila důležitě ve slunečních paprscích.

    V koňském sedle ho snad ještě nikdo neviděl. On sám sice tvrdil, že jízda na jankovitém koni by byla nedůstojná pro jeho úřad, ale všichni věděli, jak mizerný jezdec je šerif Dougherty. Dokonce se vyprávělo, že kdosi viděl, jak se za svým domem pokouší jezdit na svém viditelně znechuceném koni. Ten měl mnohem raději zápřah do bryčky, než nešikovného jezdce na svém hřbetu.

    Oba šerifovi pomocníci byli synové obchodníků z Diamondu a dnešní cestu považovali za dobrodružné vytržení z každodenního života. Čtvrtým jezdcem byl místní kovář, kterého celé městečko znalo pod jménem Mike. Bylo nad slunce jasnější, že ten je zvyklý držet v ruce spíš perlík než koňskou uzdu a jeho kůň, vypůjčený z městské stáje měl z takové váhy na svém hřbetu pramalou radost. Protože byl kovář pro menšího koně příliš dlouhý, musel v sedle sedět s nohama nataženýma kupředu, aby botami netloukl o zem.

    „Zdravím, šerife,“ cvrnkl Ben o zbytek krempy svého bizarního klobouku. „ Kampak jste se to vydal s tou kavalerií?“

    Šerif Dougherty nepostřehl ironii v Benově otázce.

    „Dostal jsem zprávu o přepadení Holmanova ranče, takže tu záležitost jedu vyšetřit. Vy o tom něco víte, Bene?“

    Ben BigEar zvážněl a pátravě si ho prohlédl od hlavy k patě.

    „Kdo vám to řekl?“

    Šerif se na kozlíku bryčky nespokojeně zavrtěl.

    „Nemusel bych vám to říkat, ale dobrá. Asi před třemi hodinami přijel do města jeden z Holmanových honáků, Bill Hogan. Jeho šaty byly celé od krve a skoro se sesypal z koně přímo před mojí úřadovnou. Mluvil trochu zmateně o jakémsi nočním přepadení jejich ranče čtyřmi cizími muži na koních a o několika mrtvých. Tvrdil, že ztratil hodně krve a z bezvědomí se probral až někdy okolo poledne. Tak jsem narychlo sehnal pár lidí a jedeme se podívat, co se tam vlastně stalo.“

    „A ten honák, Hogan, co je s ním teď?“ přerušil ho Ben.

    „Nechal jsem ho odnést k doktorovi, ale nechápu…“

    „Všechno vám vysvětlím později, šerife, teď tu jde o čas.“

    Prohlédl si šerifovy průvodce.

    „Ty jsi Robert, že?“ ukázal na jednoho z chlapců. Ten přikývl.

    „Podívej, hochu. Vrátíš se, jak nejrychleji to půjde. V Diamondu pojedeš přímo za doktorem Slaterem a vyřídíš mu, aby toho zraněného honáka nespustil z očí. Kdyby to bylo nutné, tak ať ho třeba přiváže k posteli.“

    Chlapec se nerozhodně podíval po šerifovi. Ten mávnul rukou.

    „No dobrá, jeď. Bene, počítám, že ty jsi vždycky dobře věděl, co děláš.“

    Ben pokýval hlavou. „ A teď to vím zatraceně jistě. Tak pojedeme na Holmanův ranč, cestou vám povím, co jsme se dozvěděli. Bílý mrak tam zůstal a pokouší se ošetřit toho Holmanovic kluka, snad to přežije…“

    Vyjeli.

     

    „Hrozné,“ vydechl šerif Dougherty. „Náš kraj byl poslední dobou přece úplně klidný a teď tohle…“ Sjížděli mírným svahem dolů do údolí.

    Bílý mrak seděl nehybně na zkřížených nohou. Mladý Tom Holman ležel před ním na lůžku, vyrobeném ze suché trávy. Byl v hlubokém bezvědomí a jeho hruď se zvedala jen hodně nepatrně. Indián mu vymyl rány a ošetřil je bylinnou směsí.

    „Jak mu je?“ zašeptal mimoděk Ben. To údolí mu připadalo stále víc přízračné.

    Bílý mrak pomalu zvedl oči a upřel na Bena pronikavý pokled.

    „Tut-Fa-Ke-Oiu-Wakon už udělal vše, co mohl a uměl. Nyní je už bílý chlapec v moci Velikého ducha.“

    Ben BigEar pomalu natáhl ruku a dotkl se chlapcovy křídově bílé tváře. Byla suchá a horká.

    „Bojuj, Tome,“ řekl potichu.

    Šerif zatím dokončil obhlídku celého údolí.

    „Měl jsi pravdu, Bene. Čtyři muži. A příšerná jatka. Na něco podobného už moje pravomoci nestačí. Budu se muset vypravit do Fort Gray a požádat o státního vyšetřovatele.“

    Ben si povzdechl.

    „Šerife, vím, že to musíte udělat, ale co se změní? Ti chlapi jsou už dávno pryč a zahladili za sebou určitě všechny stopy, času na to měli dost. Kromě mladého Toma nikdo neví, jak vlastně vypadají. A ten pátý, co se objevil ve městě… cítím v kostech, že už je v tuhle chvíli asi taky pěkně daleko.

    Státní vyšetřovatel sem může dorazit nejdřív za tři dny. A můžete se vsadit, že nevypátrá vůbec nic nového. Teď spíš budeme muset přemýšlet o tom, jak Toma dostat odtud k doktorovi v Diamondu a pak sem poslat Tonyho Salazara s pohřebním vozem.“

    Ben si odfoukl. Byla to na něj pěkně dlouhá řeč.

    „Co navrhuješ, Bene?“ Šerif uznal, že bude nejlepší, celou věc přenechat jemu. Stále se ještě nemohl vzpamatovat z masakru okolo sebe. Ano, řešit rvačky, nedovolenou střelbu nebo kovboje, opilé nad únosnou míru. Ale tohle…

    Ben se podíval na pomalu už zapadající slunce a rozhlédl se okolo.

    „Dobrá, uděláme to takhle.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.