Pustina

MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
upraveno 23. červen 2013 v Dlouhodobé projekty
Přemýšlím, jestli začít omluvou, proč jsem opustil nedokončený příběh, nebo vysvětlením, proč jsem se pustil do nového. Začnu asi tou omluvou.

Děcka, SORY! Ale jinak to fakt nešlo. Nápad to byl sice dobrý, ale tak nějak to nebylo ono. Šest kapitol a jen jedno odřené rameno? To jako vážně? Dyť to nebyla post-apokalyptická pustina, ale výlet na Kokořín.

Proto jsem zahodil list a nachystal si čistý, neposkrvněný. Tohle nebude ani prequel, ani pokračování, ba ani paralelní příběh, to v plánu nemám. Dominika si nechám, i pár nápadů z původního příběhu, které se mi zamlouvali a přidám další. I zpracování mám v plánu předělat. Příběh bude vyprávěn z pohledu dvou mužů, ač ve třetí osobě, protože jinak to ani neumím. Tím druhým bude Dominik, opět za Převaděče. Ti ale tentokrát nebudou jen obyčejní průvodci karavan a hledači pokladů, ale obávaná frakce s touhou splynout s Pustinou, zachovat ji a to za každou cenu. Asi jako kdyby někdo vyzbrojil Greenpeace atomovými zbraněmi.

Tím prvním mužem bude drsňák Jack, pilot helikoptéry Speznatz, nadějný důstojník, který byl po nehodě v radioaktivní zóně vyhoštěn za hranice bájného Nového Ruska pro nedovolené a nečisté mutace. Teď se se svým břitkým smyslem pro humor a svou dvouhlavňovou "desítkou" Mossberg, která "kope jako bejk a rámusu nadělá jak hrom, ale je to, doprdele, ta nejlepší bouchačka na celým světě" protlouká pustinou jako lovec hlav pro Šedé.

A až se ti dva setkají, máte se na co těšit (prozradím v kapitole 9.) Bude to velký, bude to nebezpečný a někoho to bude sakra bolet. O 120% více sexu, 246% více akce, dvakrát tolik mrtvých a desetkrát tolik jaderných explozí. A to jen v prvních pěti kapitolách. A Pes. Ten tam bude taky.



Kapitola první: Duch ve stroji
-------------------------------------------------------------------
Když to jde, zabij to. Nebo to zmrzač. Pokud to neuděláš, zaručeně to zabije nebo zmrzačí tebe. Když tě to nechce zabít, nejspíš je to už mrtvé.
1. pravidlo pro přežití Šedých Praporů


Pustina je divoká, nebezpečná a přesto překrásná. Chovej se k ní s úctou a ona se ti bohatě oplatí. Chovej se k ní hrubě a ona tě zabije.
1. pravidlo pro nepřežití Převaděčů
------
Nad Středozemní Pustinou duněla bouře. Ostrý vítr ohýbal kmeny divokých stromů, div nepraskly. Ale k městu se nepřiblížil, jakoby se tomu děsivému místu vyhýbal. Vzduch tu byl klidný, teplý, skoro by se dalo říct, že příjemný. A přesto, nikomu, kdo procházel tímto místem, příjemně nebylo. Lidé se mu vyhýbali, jak jen to šlo, dokonce i po zuby ozbrojené karavany raději zvolily delší cestu kolem předměstí. A přesto se tu cosi hýbalo. Dvě postavy.

Dva muži se proplétali mezi ruinami obytných domů, zdánlivě bezstarostně, jen tu a tam jeden z nich nervózně pohlédl k tmavnoucímu nebi. Slunce již brzy zapadne a oni jsou na hony vzdálení civilizaci. A přesto pokračovali dál. Přestože je jen několik kroků dělilo od, na první pohled bezpečné, široké silnice, z důvodů známých pouze jim pokračovali zarostlým sídlištěm. Muž, kráčející v čele umě vybíral cestu a tak se bez problémů vyhýbali všem nástrahám, které si tu na ně Pustina připravila. Tu a tam se zastavil a čekal, možná větřil, poté znovu vyrazil dál. A mužík ho, za neustálého breptání, následoval.

„Já se na to vyse…už zase. To nevidíš, kudy nás vedeš? Vidíš, do čeho sem šlápnul? Vidíš to? Mi řekni, jak to dostanu dolů. Ale fuj. A kdo se má, do prdele, tahat s tímhle kriplem, co?“ poukázal na skutečnost, že se vláčí s těžkým pytlem, zhruba o velikosti člověka. I přes svůj malý vzrůst, jen něco málo přes pět stop, to zvládal kupodivu dobře.

„Drž hubu. Už tam budem,“ zavrčel vedoucí muž. Ten se svými šesti stopami a jedním palcem k tomu měl nad svým společníkem jistou výhodu, avšak mužík se nedal zastrašit.

„Jo, tos říkal i před hodinou, a hodinu předtím taky. Kdy už tam sakra budem, ten pytel váží aspoň metrák.“

Dlouhán neodpověděl, ani se neotočil. Znova se zastavil, chvíli čekal, pak udělal několik kroků stranou a pokračoval dál. Mužík ho mlčky napodobil a když přešli možné nebezpečí, začal znova brebentit. Dlouhán ho ale ignoroval. Po chvíli si dokonce začal pískat, což mužíka namíchlo ještě víc.

„Fajn, tak já už budu držet klapačku. Ale to si nemysli, až tam dorazíme, najdu první hospodu a na tvůj účet se ožeru, žes to neviděl. A pak to udělám každý kurvě ve městě, rozumíš? Na tvůj účet! Aby bylo jasno.“

„Když myslíš,“ byla jediná odpověď, které se mu od dlouhána dostalo.

„To ti povídám, Krasavče.“

Tentokrát se namíchl dlouhán. Říkat mu takhle nemusel, to teda ne. Vždyť nebyl ošklivý, vůbec, postavu měl skvělou, zocelenou léty v Pustině. I obličej byl normální, dvě oči, dvě uši, nos a pusa, všechno na svém místě. Copak mohl za to, jaké měl oči? Nebo to byly ty jizvy? Jo, nejspíš to bude těch pár jizviček. Kdo ví, proč mu lidé v okolí říkali krasavče. Dlouhán se otočil na mužíka v závěsu a pohlédl na něj, jedním šedivým a druhým černočerným okem. Pravá strana obličeje byla téměř nehybná, jizvy napumpované krví zrudly a zkroutili se do podivných útvarů, jak se dlouhán snažil zamračit.

„Tohle sis mohl odpustit!“

„Promiň, bráško,“ zamumlal mužík a sklopil zrak.

„Lidi jsou stejně slaboši, když se bojí jednoho pitomýho oka,“ řekl si, spíše pro sebe.

„Bodejť!“ odsouhlasil skrček.

„Si představ, co by dělali, kdyby se na ně vyřítila skupinka divokých ghůlů. Co by dělali pak, hm?“

„By se nejspíš podělali,“ přikyvoval horlivě mužík.

„Tak popoběhnem, už je to jen kousek. Nějaký tři kiláky dolů do toho údolí a sme tam brácho, Vice town už nás čeká.“

Za chvíli měli sídliště daleko za zády a rozhodli se pokračovat po silnici. Byla to široká cesta, dva pruhy v každém směru, středem vedl široký pruh, s dnes již vytrhanými kolejemi. Před lety by se pro hustý provoz neopovážili projít ani po krajnici, natož si vykračovat středem silnice, dnes však byla opuštěná. Jen tu a tam narazili na vrak auta, ty v uctivé vzdálenosti obcházeli. Giegerův počítač tiše zapraskal, když se přiblížili k ohlodané kostře vozidla, jehož majitel stále seděl na svém místě, nakloněný dopředu, jako by vyhlížel zelenou na semaforu. Pokračovali dál, cesta se stále svažovala a konečně v dáli konečně zahlédli několik budov velké osady v údolí. Než uvidí zdi, obepínající osadu, budou muset ujít ještě několik kilometrů, ale i tento pohled jim dodal trochu síly. Slunce totiž zmizelo za obzorem a okolí začalo rychle tmavnout. Dlouhán rozsvítil čelovku, ale slabý paprsek nedosáhnul dál než několik kroků před něj.

„Dochází mi baterka, to bude průser,“ pronesl ke svému společníkovi.

„Máš ještě na bouchačce, ne?“

„Ta taky stojí za prd.“

Kužel světla se nervózně míhal ze strany na stranu. Tu svítil na vrak auta, tu zase na křoví, kde se něco pohnulo. Dlouhán se zastavil a upravil si opasek, na kterém měl zavěšené pouzdro s velikou pistolí. I když byl ozbrojený až po zuby, do mysli se mu vkrádal strach. Zavrtěl prudce hlavou, vyhnal ty špatné myšlenky z mysli a pokračoval dál.

„Tomuhle místu sem se chtěl vyhnout,“ řekl po chvíli.

„Co je na něm?“ zeptal se skrček.

„Ty to necítíš? Tady, kousek odtud dopadla ta hnusná bomba. Lidi tu prej doopravdy neumřeli a já tomu věřím.“
Skrček zakroutil hlavou.

„Že budeš věřit na duchy, to bych do tebe neřekl, bráško.“

„Ne duchové,“ otřásl se dlouhán, „duch to je jen duše bez těla. Tohle je přesně opačně, víš? Jako tělo bez duše, ale pořád živý.“

„Haha, ty myslíš zombíky? Že ty ses zase vloupal do archivu a čuměl si na starý filmy, co? Můj brácha se bojí zombíků, mě teda poser. Sám velkej Jack Moss a bojí se zrůdiček ze starýho filmu….,“ skoro se zadusil smíchy. Ten ho ale rychle přešel, když v dáli zahoukal Slídil. Oba bratři jako na povel ztichli. Sranda byla jedna věc, ale umřít kvůli ní, to se jim nechtělo.

Dlouhán, Jack Moss, v jistých kruzích zvaný Mince, strhl nepromokavý obal batohu na svých zádech. Odhalil tak starý vojenský batoh, který nejspíše pamatoval ještě jednadvacáté století. Ale také pažbu pušky, zastrčené do speciálního pouzdra. Jack jedním pohybem vytáhl svou zbraň. Byla to legendární Mincovna, původem medvědice Mossberg, ráže 10g. Původní javorová pažba už dávno vzala za své a byla nahrazena praktičtější polykarbonovou. Dvaatřiceti palcová hlaveň zkrácená na polovinu tak, aby umožňovala pohodlnou manipulaci ve stísněných prostorách. Avšak stále schopná na pětadvacet metrů amputovat končetinu a na padesát metrů bezpečně zmrzačit. Zalomil hlaveň a nabil dvěma broky se žlutým proužkem. Jestli se Slídilové přiblíží na třicet metrů, bude kolem světla dost.

„Kdy už se tý kraksny zbavíš, co?“ odvážil se po chvíli skrček.

„Pamatuj, že ta kraksna má dvakrát tolik zářezů než ten tvůj paprskomet. Jasně, kope jako bejk a rámusu nadělá jako hrom, ale já ji zbožňuju,“ zodpověděl mu jeho dotaz Jack a lehce přejel levačkou po hlavni, skoro jako by ji hladil.

Mezitím zkrátili vzdálenost k městu na polovinu a pomalu a jistě se blížili k místu, kterému se všichni dlouhým obloukem vyhýbali. Napůl cesty mezi dvěma zastávkami tu stojí stará tramvaj, prorezivělá, napůl roztavená, ale stále s rozeznatelným typickým tvarem. Někteří cestující stále seděli na svých místech.

Jack posvítil dovnitř, aby si ji prohlédl zblízka. Několik málo reklam po stěnách tramvaje bylo stále čitelných. A některým cestujícím dokonce zůstaly i zbytky oblečení. Navzdory nehostinnému počasí se okolí tramvaje zub času ani nedotkl. Možná je tohle ten důvod, proč se mu vyhýbají. Ano, jsou to jen kostry a vozidlo je z části rozteklé, ale to způsobil výbuch, nikoli koroze. Čím víc se snažil přesvědčit sám sebe, že jde jen o pověru, tím více v něm sílilo podezření.

„Co je na tý hromadě šrotu a kostí tak zvláštního, že se toho všichni bojej?“ zeptal se skrček.

Jack mu neodpověděl, stále zíral do útrob starého vozidla a nemohl od něj odtrhnout oči.

Posaď se a odpočiň si, zaznělo mu v hlavě. Chtěl poslechnout.

„Jacku?“

Jsi unavený, musíš odpočívat. No tak. Posaď se.

„Pravda, krapet mě bolí nohy,“ pravil směrem k vraku.

„Mě taky brácho, ale už jen kousíček, dyť si to povídal,“ odpověděl mu skrček, aniž by si uvědomil, že jeho bratr nemluví na něj.

Jack vstoupil do zničené tramvaje. Chlad, který se mu několik posledních hodin zarýval pod kůži, zmizel. Hlas jeho bratra ignoroval, doléhal k němu z velké dálky. Na tu dálku si musí odpočinout, pak půjde pro svého bratra. Ano, to bude nejlepší nápad.

Posaď se.

„Kdo jsi?“ zeptal se Jack.

Copak mne nepoznáváš?
A pak se před ním zjevila, celá v bílém, obklopená slabou aureolou, stála na opačném konci tramvaje.

„Ty? Ale vždy…“

Odpočiň si a pochopíš, pravila. Její slova se mu objevovala přímo v hlavě a přehlušila vše v okolí. Proto si neuvědomoval podivné čvachtavé zvuky, kdykoli udělala krok.

„To není možné. Pohřbil jsem tě.“

rátila jsem se. Další krok.

„Jacku?“ ozvalo se mu za zády, „co to kurva je?“

Jack se otočil, aby bratru vysvětlil, že je vše v pořádku. Jenže to už jeho bratr odhodil dlouhý plášť a vytasil zbraň připomínající prehistorický revolver. Thermoslug MK.VI, energetická zbraň vyvinutá koncem 21. století. Jeden z pěti posledních exemplářů. Thermoslug, proměňte své nepřátelé v prach za méně než pět vteřin, nebo požadujte zpět své peníze.

„Počkej!“ zakřičel Jack na skrčka, ale ten ignoroval a stiskl spoušť.

Paprskomet vrčel jako roj rozzuřených sršňů a vyplivl první projektil přehřáté plazmy. Jack jako ve zpomaleném filmu sledoval, jak letí střela ke svému cíli. Zanechávala za sebou stopu rozpáleného vzduchu. Když narazila do ženy, proti všemu očekávání střela neexplodovala, dokonce ani nezazářila. Jednoduše to zasyčelo a zmizela. Chvíli trvalo, než si Jack uvědomil, co se děje. Nelidský řev ho rychle vytrhl ze sna. Žena tam sice ještě chvíli stála, ale iluze se rychle rozplynula a na jejím místě zůstalo stát velice bizarní stvoření. Na první pohled sice připomínalo člověka, ale opravdu jen na ten první. Místo rukou měla zrůda dvě dlouhá chapadla, kůži pokrytou nazelenalým slizem. Černočerné oči na ně vztekle hleděly z obrovské hlavy. Nohy měl lidské, jen kolena se prohýbala na opačnou stranu. Stvoření vypadalo poněkud vratce, nejspíše nebylo stvořené pro boj z blízka. Veliká syčící díra uprostřed břicha ale zrůdu natolik rozzuřila, že se pro tentokrát rozhodla udělat výjimku.

„Jacku, kurva, dělej něco!“ křičel skrčet a pokoušel se zprovoznit zaseknutý paprskomet.

Jack ale stále nevěřícně hleděl na zrůdu, která byla ještě před chvíli jeho mrtvou ženou. Sledoval, jak k němu kráčí na svých vratkých nohou, chapadla táhne za sebou a z úst jí místo sladkého vábení vychází odporné syčení.

eště stále můžeš být s ní, poddej se mi, ozvalo se mu znovu v hlavě.

„Ne,“ zavrčel a stiskl kohoutek své medvědice. Záblesk. Rána. A řev. Zrůda odhozená na druhý konec tramvaje zařvala. Dva těžké slagy ji zasáhly do prsou, ale to ji nejspíš rozzuřilo ještě víc. Pomalu se postavila na nohy. Jack rychle přebil, tentokrát zvolil jehličkovou munici a znova vystřelil. Mířil na nohy doufaje, že ji ty dvě šlachovité končetiny amputuje. Byly však odolnější, než jak vypadaly. Malým šípům podobné střely se jen neškodně smýkly po slizké kůži a zachřestily o podlahu.

„Brácho,“ oslovil svého bratra, který se stále neúspěšně snažil zprovoznit svou zbraň, „zdrháme!“

Oba současně vyskočili z vozidla a rozběhli se dolů k údolí. Jack popadl jeden roh pytle, který skrček táhl za sebou. Za zády zaslechli řev stvoření z tramvaje. Blíž, než by očekávali. Jack se otočil, ještě stihnul na bratra zakřičet, aby pokračoval a naládoval Mincovnu. Patrony, které vkládal do komory, vypadaly zvláštně. Papírový obal byl značně ochmataný a zmuchlaný, jakoby je už někdo někdy použil. Na obou patronách byly podivné značky: „6X1?“

Zrůda se zastavila na dvacet kroků od Jacka. Vztekle vrčela a obě chapadla se jí míhala ze strany na stranu. Jack přeměřil vzdálenost, aby odhadl kam mířit. S touhle municí bude muset mířit velmi pečlivě. Zrůda udělala krok a Jack zalícil zbraň. Než však stihl vystřelit, zrůda švihla jedním z chapadel směrem k němu. Z jeho konce vylétly v hustém svazku malé jehličky. Většina z nich naštěstí zastavila Jackova černá, neprůstřelná vesta, síla nárazu ho však překvapila. Jedna ho zasáhla do pravého ramene, tam kde končila vesta a tenká látka jeho trička nebyla schopná ji zastavit. Další se mu otřela o stehno a roztrhla jeho džíny i kůži. Už už se chystala švihnout i druhým chapadlem, Jack ale neváhal a vystřelil. Trefil přesně, zvláštní střelivo téměř čistě oddělilo končetinu od těla. Chapadlo spadlo na zem a ještě chvíli se svíjelo. To už Jack znovu zamířil na vřeštící zrůdu a stiskl spoušť. Síla výstřelu ji nadzvedla ze země a odhodila dobré dva metry zpět. Nečekal, až se zrůda znovu postaví na nohy, otočil se a vyrazil za svým bratrem.
«1

Komentáře

  • LucieLucie Komentářů: 408
    Tak to začíná hustě na rozdíl od romantiky v první pustině...
    I když po tvém bojovném úvodu bych čekala, že Skrček na konci první kapitoly zemře, nebo alespoň přijde o ruku či nohu... /anebo, že dojde na sex s příšerkou... / :-)
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Tak tohle je drsný! Zajímavě rozjetý příběh. Škoda, že jsi skončil s předchozím příběhem, ale chápu to. Sama mám takových nedodělaných mrtvých věcí fůru. Prostě to někdy nejde.
    Jsem zvědavá na pokračování tohoto. Běhá z toho mráz po zádech, ale líbí se mi to.
    The world needs more cowboys.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tak tady je kapitola č.2.

    Kapitola druhá – Vice Town
    Přeludy, nebo také mysl ovládající mutanti, patří do kategorie 4- velmi nebezpeční. Jsou ohrožení a jen málokdy útočí na lidi. Většina z nich jen pomocí manipulace s myslí slabších jedinců odežene útočníky od svých doupat a nikdy nevyhledává přímý konflikt, vzhledem k chatrné stavbě těla. Jen velmi sporadicky útočí, většinou tak, že nalákají oběť do svého doupěte a tam ochromí prudkým jedem. Jako všichni mutanti, je i Přelud sterilní.
    Příručka pro přežití Převaděčů-Bestiář

    Přelud: Živý 50,000.00-60,000.00; mrtvý 25,000.00-30,000.00;
    Bestiář Šedých Praporů-Ceník


    Vice town. Vlastě to ani nebylo město, jak se patří. Jen několik starých budov ze Starého světa, které ještě byly v obyvatelném stavu. Osadu obepínala vysoká palisáda pobitá železným šrotem. Člověk by ji rychlejší chůzí přešel za pět minut. I tak se tu tísnilo přes dva tisíce lidí a jednou tolik otroků. Bylo to Svobodné město, obchodní stanice, která nepatřila žádné z nově vznikajících republik a tak tu čile vládl trh s otroky. Na volném prostranství mezi starými budovami vyrostly nové, většinou dřevěné, nebo z recyklovaných cihel, tu a tam vyztužené vlnitým plechem. Středu města vévodil dvoupatrový dům z červených pálených cihel s hvězdou nad vchodem, šerifova kancelář. Avšak tím opravdovým centrem města byla hospoda U Lucy, největší hostinec a bordel šedesát kilometrů na všechny strany. Třípatrovou budovu teď zasněně pozoroval jeden ze strážných na palisádě. Jako na potvoru měl v den výplaty noční a tak se nemohl připojit ke svým přátelům v hospodě. Ne, on místo toho musí hlídat tu stupidní jihozápadní bránu, kterou večer stejně nikdo nepoužívá. Mezi dvěmi starými budovami tu na relativně úzké ulici stála tři metry vysoká hradba a široká brána. Přes den ji využívali kupci a karavany, mířící na jih, respektive západ. Nikdo totiž nechodí na jih. Dokonce i ozbrojené karavany raději zvolí západní silnici. Za velkým kruhovým objezdem, částečně ztrácejícím se ve tmě, se proti fialovému obzoru rýsoval kopec a široká silnice. Kopci dnes neřekl nikdo jinak než Smrťák, i když se podle mapy jmenoval jinak. A široká cesta, kdysi využívaná hlavní silnice, dnes zela prázdnotou.

    Před chvílí se odtamtud ozývala střelba, to si asi nejspíš nějaký nešťastník spletl cestu. Chudák. Strážný, přáteli přezdívaný Vočko, tomu nevěnoval pozornost. Raději znovu upřel zrak na osvětlenou budovu hostince.

    „Pořád tě sere, že máš noční?“ ozval se jeho kolega.
    „Aby ne, do háje. Plná kapsa peněz a já musím trčet tady.“
    „Najdi si ženu, jako já. A nemusíš čekat do výplaty, aby sis smočil ptáka,“ popíchl ho druhý strážný.
    „Drž hubu,“ zavrčel Vočko.
    „Hele, ber to z tý lepší strany. Zejtra budeš volnej a možná jedinej ve městě kdo bude mít větší hotovost.“
    To Vočka nenapadlo. Třeba mu tahle myšlenka pomůže přežít noc.
    „Vočko?“
    „Co je zase?“ ozval se vztekle.
    „Tyvole, támhle někdo jde.“
    „Co je to za blbo…“
    A opravdu. Temnou ulicí se k nim blížily dvě postavy.
    „Posviť mi na ně,“ zavelel Vočko kolegovi a zalícil svůj zánovní Abakan s bubnovým zásobníkem.

    Vočkův kolega, jinak známý jako Martin, zapnul veliký rtuťový reflektor a namířil na dvě postavy.
    „Stát!“ zakřičel Vočko. Obě postavy poslechly.
    „Co tu chcete?“ pokračoval Martin. Dvě postavy se mu nelíbily. Ten vysoký v ruce držel velikou brokovnici, která se v ostrém svitu reflektoru matně leskla. Přes pusu a nos měl přetažený shemag, který zakrýval většinu tváře. Jakoby si nepřál, aby ho někdo viděl. Ten menší byl zase zabalený v podivném plášti s kápí, oděv, který v pustině tak často nevidíte. Navíc za sebou táhli veliký pytel.
    „Otevřete bránu, chceme vstoupit do města.“
    „Víte, že se brána v noci neotevírá?“
    „Jsme kupci, zabloudili jsme a nestihli jsme se vrátit před setměním. No tak, otevřete,“ zavolal ten větší. Jeho hlas zněl přes šátek tlumeně, ale šlo mu rozumět.
    „Jestli tohle jsou kupci tak já jsem anděl,“ sykl Vočko na kolegu.
    Martin zavrtěl hlavou a zavolal: „Přišli jste z jižní cesty?“
    Odpověděl mu skrček: „Neblázni. Nikdo jižní cestu nepřežije. Ne, přišli jsme po západní stezce.“

    To Martinovi stačilo. Samozřejmě, každý věděl, že jižní cesta nejde projít, hlavně ne po setmění a ve dvou lidech. To, že ani jedna z hlídek na západní stezce neposlala zprávu o dvou kupcích po setmění, mu na mysl nepřišlo. Kývl na kolegu.
    „Fajn, otevři bránu, já du dolů,“ souhlasil Vočko. Zatímco sbíhal po rozvrzaných dřevěných schodech, Martin stiskl tlačítko ovládání a brána se za hlasitého rachotu odsunula stranou. Vočko stále držel svou pušku v pohotovosti, odjištěnou a připravenou ke střelbě.

    Dva muži prošli vysokou klenbou brány a vešli do osvětleného prostoru pod palisádou. Vočko jim vyšel vstříc.
    „Takže kupci jo? S čím obchodujete?“ zeptal se.
    Dlouhán odhodil veliký černý pytel na zem, skrček si přidřepnul a vytáhl dlouhou dýku, ukrytou v botě.
    „Tak se podívej,“ zasmál se a rozřízl kus pytle. Vočko začal okamžitě zvracet.
    Když se konečně vzpamatoval, ještě zaslechl, jak si odcházející dvojice povídá.
    „Ty mladý dneska nic nevydrží.“

    ***

    Podivná dvojice procházela městem. I teď v noci tu bylo rušno, většina krámů podél hlavní ulice měla stále otevřeno.
    „Hej, ty tam,“ zavolal Jack na jednoho z kolemjdoucích, „kde je tu šerif?“

    Občan Vice townu se jen neochotně otočil a ukázal rukou na červenou budovu, asi půl kilometru od nich.
    „U nás je slušností si alespoň odkrýt ústa, když s někým mluvíte,“ vykřikl za nimi. Dlouhán se zastavil a otočil. Občan ztuhnul. Jack si stáhl šátek a odkryl tak svou zmrzačenou nehybnou polovinu tváře. Usmál se a lehce kývnul hlavou.
    „Děkuji vám za pomoc, vážený pane a přeji krásný večer.“

    Slova měly přesně ten kýžený výsledek, občan se otočil a dal se na útěk.
    Probůh, ty jeho oči, myslel si, když odbočil do vedlejší ulice.
    „Neměl bys tak děsit místní,“ sykl na něj skrček, ale jen stěží se mu podařilo potlačit smích.
    „Jestli se bojí několika jizev, tak co dělají tady v Pustině?“ řekl Jack a podíval se na bratra.
    „Víš, o ty jizvy jim asi nejde,“ odpověděl mu skrček a odvrátil zrak od toho vševidoucího černého oka. I on, jeho vlastní bratr, měl hrůzu z jeho upřeného pohledu.

    Zbytek cesty šli mlčky, vidina brzké výplaty a vychlazeného piva jim dodávala energii na těch posledních několik metrů. U šerifa se svítilo, Jack zabouchal na dveře. Zaslechl těžké kroky a dveře se otevřely. Šerif vypadal mladě, ne více než šestnáct, což na druhou stranu znamenalo plnoletost, tady v Pustině. Jeho pokusy o vypěstování si úctyhodného plnovousu, nebo alespoň kníru evidentně končily neúspěchem. Za pasem visela mladíkovi obrovská pistole, skoro tak velká jako Jackův Pouštní Orel. Na prsou se mu však leskla cínová hvězda, znak úřadu šerifa. Stejnou hvězdu měl i na klobouku.
    „Šerife, my jsme…“ spustil Jack, ale mladík ho zarazil.
    „Promiňte, já jsem zástupce. Šerif hned přijde. Pojďte dál. Vy jste ti od šedých co? Volali nám od vás, že se asi ukážete.“
    Jack přikývl a nechal zavést do hlavní místnosti, zatímco mladík brebentil. Té, kromě několika pracovních stolů, vévodila veliká prosklená vitrína s tou největší sbírkou prehistorických zbraní, jakou kdy Jack viděl pohromadě. Se zájmem si prohlížel všechny ty šestiranné revolvery a pušky s pákovým mechanismem.
    „Líbí?“ zeptal se zástupce.
    „A jak. Šerif má hezkou sbírku.“
    „Ehm, víte, ta je moje,“ odpověděl mladík.

    Jack se podíval jeho směrem a musel se usmát mladíkově pokusu zakrýt svým tělem velikou hromadu komiksů a knih ze Starého světa. Všechny do poslední byly o kovbojích.
    „Tak kde je šerif?“ ozval se netrpělivě skrček.
    „Hned přijde, nebojte.“
    S těmi slovy se od schodů ozvaly kroky. Šerif vešel do místnosti, aniž by si všímal hostů, zamířil přímo k zástupci.
    „Kolikrát ti mám říkat, Slime, že ještě jednou necháš tyhle blbosti v bytě tak ti je vyhážu,“ zavrčel a hodil na stůl štos komisků.
    „Promiňte, pane, tohle jsou ti šedí, pane,“ vykoktal omluvně zástupce.

    Jack měl alespoň čas si šerifa prohlédnout. Tak tohle byl klasický typ Pustinného válečníka. Žádné zbytečné ozdůbky jako měl jeho zástupce. Stará pouštní uniforma, těžké kožené boty a neodmyslitelný šátek, to byly doplňky člověka z Pustiny. Pod paží měl v pouzdře standardní model pistole, Berreta M189. Byla to zbraň pěšáků, obyčejná, o to smrtonosnější. Na jeho zaprášené a obnošené blůze zářila cínová hvězda, dokonale vyleštěná. Šerif se podíval na Jacka, poté si prohlédl Skrčka, nakonec na pytel, ležící na zemi.
    „To je on?“ zeptal se.
    Skrček kývnul a rozhrnul pytel.
    „Ježiš, jak dlouho ste ho táhli?“
    „Tři dny, nevypadá nejlíp,“ souhlasil skrček se skutečností, že mrtvý muž, tažený v plastikovém pytli tři dny napříč Pustinou uprostřed parného léta, skutečně nevypadá nejlépe.
    „Ten chlap mi tu zabil jednoho zástupce a šest dalších lidí. Je mi fuk, jak vypadá, hlavně že je tuhej. Takže, kolik vám za něj slíbíli?“
    „Šest tisíc na dřevo,“ vložil se do diskuze Jack.

    Šerif něco vztekle zamumlal a přešel k nástěnnému trezoru. Chvíli zápasil s mechanismem, ale nakonec se mu podařilo sejf otevřít.
    „Hele, mám tu v hotovosti jen pět táců. Na zbytek musíte počkat do rána, až otevře banka.“
    „V pohodě šerife, máme v úmyslu se pár dní zdržet a nabrat síly,“ ozval se skrček.
    „Pro mě za mě. Hlavně mi tu nedělejte bordel.“
    „Kde se tu dá slušně najíst a napít, šéfe?“ zajímal se skrček.
    „U Lucy, zrovna tam mám namířeno. Přidáte se?“
    „Samozřejmě,“ odpověděli oba bratři současně.
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Hm, začíná mě to bavit. Tak doufám, a držím palce, ať to celé dopíšeš :-)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Dobrý, konečně jsem měl chvíli a přečetl jsem novou Pustinu. Vidím, že jsi zabrousil i do postapokalyptického westernu, skvělé, vítej do klubu. :-)
    Opravdu je to o třídu lepší, než ten předešlý pokus, dovedeš dobře popsat svoje postavy.
    Něco bych asi poopravil, ale spíš maličkosti. A nějaká slova bych nahradil, třeba slovo - aniž - nebo - S těmi slovy se od schodů ozvaly kroky.
    S těmi slovy, to je obrat, který sem nesedí.
    Ale máš dobře našlápnuto, pokud máš v rukávu nějaký nápad, bude to velmi dobré.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Jerry má pravdu, tahle Pustina je ještě o level výš (teda nevím, kam chceš ještě stoupat, tohle je už hodně vysoko). Je v tom vidět tvůj styl, mám ráda tvoje přesnosti o zbraních no a doufám, že už brzo tam budou padat hlavy :D
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Jasně, teď jsem o to víc zvědav na pokračování. :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Luxusní, hlavně se těším na čtvrtou kapitolu :D
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Ještě tu budou dvě takové "nudnější" kapitoly, ale než opustí město, poteče krev. To slibuji!
    -----------------------------------------------------------------

    Kapitola třetí – Za vším hledej ženu



      Otrokářství, ať se nám to líbí nebo ne, je součástí Pustiny. Jejich peníze pomohou rozvoji města i jeho občanům. A dovolí nám držet si Republiku od těla.

    Starosta Verner, Vice town, 21. Června 2256

     

    Všem členům je přísně zapovězena jakákoli spolupráce s otrokáři. Ačkoli se přímý střet nedoporučuje, je povinností každého člena znemožnit či znesnadnit jejich práci.

    Pravidla pro přežití Šedých Praporů – dodatek o minoritních frakcích

     

    „Musíte omluvit Slima, je s ním potíž,“ řekl Šerif, zatímco se klátil k hostinci U Lucy.

    „Přijde mi jako fajn kluk,“ odpověděl Jack.

    „Jo, to on je. A je svědomitej, práci odvádí dobře a taky skvělej střelec. Ale ta jeho posedlost, to je hrůza. Všechny peníze dává za ty stupidní knihy nebo zbraně. Víte, že jen jedna je funkční? Snaží se je opravit, ale nemá díly. A taky si posledních pět, šest měsíců odkládá větší kus vejplaty. Prej šetří na koně.“ Šerif zakroutil hlavou.

    „To mi přijde jako slušnej nápad,“ podotkl skrček.

    „Dobrej nápad? Kůň tady stojí šest, možná sedm tisíc. Navíc mu ho sežerou dřív, než se na něm vůbec projede. Ten kluk se musí probudit ze sna.“

    „Slim, nebo jak mu říkáte, on je váš….“

    „Syn? Ne. Jednoho dne se tu ukázal s karavanou, bylo mu osm. Našli ho někde po cestě, mysleli, že ho prodají otrokářům. Vykoupil jsem ho od nich.“

    „To je velice šlechetné,“ podotkl skrček.

    „Ale hovno. Potřeboval jsem tenkrát pomoc do domu, na úklid a tak. Moc se to nelišilo od práce, kterou by dělal jako otrok. Ale dostával plat. No a když mu bylo čtrnáct, vzal jsem ho do přísahy. Nemyslete si, všechno si u mě odmakal. Ale furt to měl lepší než u těch sviní.“ Hlavou kývnul k nepříliš vzdálené tmavé budově místní otrokářské skupiny. Černé zdi naháněly strach, ale to už stáli v hřejivém osvětlení Lucyny hospody. Nad vchodem zářil veliký neon U LUCY. Pod ním ještě jeden, menší, RELAXAČNÍ CENTRUM.

      Šerif nečekal a ihned vešel do hostince. Jack s bratrem v závěsu ho následovali. Vstup do hlavní místnosti pro ně byl menším šokem. Po týdnech strávených v Pustině bylo těžké si zvyknout na lidi. A tady jich bylo požehnaně. Hlavní sál zabíral téměř celou plochu půdorysu. Mačkalo se tu dobrých dvě stě lidí, div se v místnosti plné kouře neudusili. Mezi stoly pobíhaly spoře oděné dívky a roznášely alkohol. Šerif se, aniž by řekl jediné slovo, oddělil a zamířil někam za bar. Bratrům to ani příliš nevadilo. Vybrali jeden volný stůl na protilehlé straně místnosti, hned u zdi. To bylo jejich oblíbené místo. Znavení putováním se usadili na dlouhou lavici zády ke zdi a Jack odložil batoh pod stůl, tak aby měl pažbu brokovnice po ruce. Skrček si mezitím svlékl plášť a odhalil tak stejnou neprůstřelnou vestu jako měl Jack. Avšak na rozdíl od Jackova červeného trička a džín byl celý v černém. Oblečení z podivné látky dokonale přiléhalo, jako druhá kůže. Na přední straně vesty měl připevněné pouzdro s paprskometem a několika náhradními články. Pozornost však mohly upoutat dva jílce dlouhých dýk s dokonale černými čepelemi. I přes svůj malý vzrůst nepůsobil jako někdo, z koho je dobré si dělat legraci. Zatímco se Jack neustále mračil, na skrčkově tváři se usadil spokojený úsměv, prohrábl si bujné blond vlasy a upřel pohled na nejbližší číšnici. Kouzlo zapůsobilo okamžitě a dívka přispěchala k podivné dvojici.

    „Zlatíčko, dones nám dvě pivka a něco k snědku. Díky.“

    Dívka se zachichotala a odběhla k baru.

    „Můžeš toho alespoň pro jednou nechat? Peněz máme dost, zaplať si holku.“

    „A kde je v tom ta výzva, bráško?“

    „Podívej, Marty, jsi můj bratr a já tě mám rád, ale jestli se ještě jednou dostaneme kvůli tvýmu neposednýmu ptákovi do průseru, nepřej si mě.“

    „Jen klid, jen klid. Netřeba se rozčilovat. Tak já si je teda zaplatím no. Jako obyčejnej člověk.“ Poslední dvě slova vyslovil téměř s odporem.

      Jack si povzdechl. Jaká ironie, to jeho vždy považovali za mutanta. A zatímco si on musel hlídat záda, aby mu někdo nevrazil kudlu mezi žebra, jeho bratr si vesele ovlivňoval mysl lidí kolem sebe. Taková je už Pustina, jednomu vezme, druhému nadělí. Ale stejně, je to k posrání. Ucítil lehké zašimrání na zátylku. Jeho bratr opět na někoho zaměřil svou mysl.

    „Sem ti snad něco řek,“ zavrčel.

    „Jen sonduju, moc rádi nás tu nevidí. Ale už se ví, že sme dostali toho grázla.“

    Alespoň občas využije svůj dar k něčemu dobrému, pomyslel si.

      Skrček nedokázal číst mysl lidí, ani jim diktovat, co mají dělat. Dokázal vycítit emoce tak dokonale, že vedle toho i Slídilova schopnost cítit strach na tři míle byla zahanbující. Ale mysl opilých lidí je značně oslabená a tak poskytovala daleko širší možnosti. Navíc se čas od času našel někdo, kdo neměl prakticky žádné bariéry a takový člověk se snadno dostal do skrčkovi moci. To pak ten dotyčný dostal neutuchající chuť koupit dvěma bratrům pivo či dvě a šlo-li o dotyčnou, ta zase měla neuvěřitelné nutkání strhnout ze skrčka všechny šaty. Ne jednou se kvůli tomu dostali do problémů, ale většinou to byl Jack, na koho vytáhli okolostojící zbraně.

      Ještě že to pivo tu mají dobré, pomyslel si, když poctivými doušky upíjel vychlazený nápoj, který právě donesla poněkud rozměrná číšnice. Jack si uvědomil, že oba pozorně sleduje.

    „Přejete si madam?“ ozval se Jack.

    „Vy dva ste prej dostali toho šmejda Bergera.“

    „Souhlasí,“ kývnul skrček.

    „Zabil mi tu dva hlídače a zmrzačil jednu z holek. Jsem ráda, že to prase dostalo, co si zasloužilo.“

    „Vy budete Lucy,“ pronesl skrček.

    „Chytrej,“ ušklíbla se.

    Skrček se zamračil, ale raději mlčel.

    „Jen jsem vám chtěla říct, že jsem vděčná,“ pokračovala po chvíli majitelka hostince, „a vím, že díky jsou vám tady naprd, tak dneska pijete zadarmo. A jestli máte chuť na něco ostřejšího, stačí říct. Mám tam vzadu nějaký čerstvý holky, ještě divoký. Na účet podniku.“

    „Madam, pro vás budeme lovit grázly třeba každej tejden,“ usmál se skrček a smekl imaginárním kloboukem.

      Lucy dala mávnutím ruky najevo, že diskuze je u konce a zanechala dva bratry jejich nápojům a fláku studeného vepřového. Netrvalo však dlouho a v této společnosti nezůstali sami. Po chvíli přicupitaly k dvojici dvě dívky, bledé a pohublé, ale velmi krásné. Neurčitého věku, Jack však tipoval, že moc přes patnáct mít nebudou, přesně ten typ pro otrokáře. Obojky z černé kůže se ještě leskly novotou a narychlo přemalované rozmazané stíny kolem očí značily nedávný pláč. Musí to být nanejvýš pár dnů, co jejich páni odložili biče a poslali pryč. Každá z dívek obešla stůl z jedné strany a posadily se bratrům do klína. Jack na chvíli zazmatkoval, ale rychle se dostal pod kontrolu. Viděl, jak se dívka třese a uhýbá pohledem. A opět ucítil šimrání na zátylku a lehký dotek bratrovy mysli. Nemusel být empatik na to, aby poznal, že se dívky viditelně uvolnily a pookřály.

      Zatímco skrček své dívce něco šeptal do ucha a ta se hlasitě chichotala, Jackova dívka se mu zadívala do očí. Pak ho rukou lehce pohladila po znetvořené půlce tváře. A usmála se.

    „Tobě se ti to nehnusí?“ zeptal se po chvíli.

    „Tohle? Ne. Tam odkud pocházím, tohle u mužů značí statečnost a veliké mužství,“ odpověděla mu, se silným východním přízvukem. Že by pocházela z kmenů na východě? To ušla kus cesty.

    „Většině dívek se to hnusí.“

    „U nás bys měl mnoho dívek, víc, než bys dokázal zvládnout, pane.“

     Jack se musel zasmát, ta představa se mu zamlouvala.

    „A kdepak to je, tam u vás?“

    Dívka smutně sklopila zrak. Nemusela nic říkat, jestli ji zajali ve vesnici, nejspíš lehla popelem. Otrokáři příliš svědků nenechávají.

    „Je mi to líto,“ řekl a snažil se ji nějak utišit, ale velmi nešikovně. Místo toho mu ruka skončila v jejím horkém klíně.

    Ale sakra, Jacku, je to dítě! křiklo na něj svědomí.

      Rychle ruku stáhl, ale ta opojná vůně se mu vedrala do nosu a jeho tělo zareagovalo tím jediným způsobem. Dívka se najednou ocitla na velmi vrtkavém posedu. Avšak nevypadala, že by jí to nějak vadilo.

    „Mám to chápat tak, že mě doprovodíš do pokoje, pane?“

    Jack zavrtěl hlavou. Dyť si ještě dítě.

    „Nelíbím se ti snad?“ zamračila se.

    „Ne, to ne. Líbíš. Ale já nemůžu. Můj bratr se o tebe dobře postará.“ Na ta slova zareagoval skrček širokým úsměvem. Popadl Jackovu dívku za ruku a přitáhl si ji k sobě. Jack chvíli pozoroval vzdalující se trojici, ale pak se raději soustředil na talíř s večeří. Na stole přistálo další pivo.

    „Mladý holky ti nevoněj, krasavče?“ ozval se nad ním Lucyin hlas. Aniž by mu dala možnost odpovědět, pokračovala: „Možná bys raději pořádnou ženskou co? Nebo raději chlapce? Tady ti můžu zařídit všechno.“

    Jack něco nesrozumitelně zavrčel a pokračoval v jídlu. Alkohol mu příjemně stoupal do hlavy a silná, ručně balená cigareta po jídle mu téměř způsobila stav nirvány. Možná to bylo tím svinstvem ve vzduchu, ale ten tabák měl vážně říz. Ani nevěděl, jak dlouho tam tak sám seděl. Hodinu, možná dvě? Čas od času se u jeho stolu zastavil někdo z místních a pozvedl džbán na počest dvojice, která chytla a zabila toho parchanta Bergera. Vážně věří, že se dva profesionální lovci hnali víc než tejden za nějakým grázlíkem ze zapadákova jako je Vice Town? Přemýšlel, jestli jim o Bergerovi neříct pravdu. Chvíli s tím nápadem koketoval, jestli vpálit těm lidem do tváře, že o těch jejich šest mrtvol nebo zatracených šest tisíc tu vážně nešlo. Že poručík Mattias Berger, toho času velitel operační skupiny Tygři, byl zrádce svých bratří ve zbrani, že kvůli vůni peněz podřízl ve spánku tři své spolubojovníky a předal informace o malé operační základně Šedých Praporů první skupině otrokářů, která šla kolem. Toho večer se k těm třem přidalo dalších dvanáct. Dvanáct bojovníků, kteří do poslední chvíle bránili základnu před nekonečnými vlnami otroků a jejich pánů, než zjistili, že snaha je zbytečná a vyhodili základnu do povětří.

      Ale krize byla zažehnána, Berger je mrtvý a jeho úkol je u konce. Ráno zavolá na ústředí a vyžádá si nové instrukce. Do té doby bude odpočívat. A pít. Vyprázdnil do sebe další půllitr a zamával jím na číšnici. Jeho svědomí na něj křičelo, aby to nedělal, ale bude-li mít štěstí, další pivo ho nadobro umlčí.  Čas si krátil balením další cigarety, když si uvědomil, že ho někdo upřeně sleduje. Z protilehlé strany místnosti, od stolu v rohu. Pokusil se tím směrem nenápadně podívat, ale neviděl nic zvláštního. A pak přišlo to svědění v zátylku. Jako na povel vystřízlivěl, někdo se ho tu snaží ovlivnit. Jeho bratr to určitě není, poznal by jeho dotek. Tohle byl někdo jiný, někdo velmi neopatrný, neboť si neuvědomil, že i on má nadání, byť jen špetku. Zasraní empatici, čert aby je vzal. Sáhnul po pouzdře s velkou pistolí a uvolnil poutko. Poté počkal, až se objeví číšnice, zaplatil a zeptal se na volné pokoje.

    „U baru, Lucy to s vámi vyřídí, pane,“ odpověděla mu dívka s koženým páskem kolem krku. Popadl batoh, ale dával pozor, aby měl pravou ruku volnou a držel ji blízkou zbraně.

    „Máte něco volného?“ zeptal se u baru kypré hostinské.

    „Jeden tu ještě je, dvě stovky na noc.“

    „Za tyhle prachy ať je to raději královský apartmán,“ zavrčel Jack a odpočítal bankovky na stůl. Pak položil na bar ještě další bankovku. Hostinská tázavě pozvedla obočí.

     „Informace. Ptal se tu na nás někdo?“

    „Jen tak běžně, aby vám mohli poděkovat. Nikdo zvláštní. I když, počkejte. Mám pocit…“

      Sledoval její skelný výraz, někdo si s ní hrál. Věděl moc dobře jaké to je, když se snažíte najít vzpomínku, která tam zaručeně je, ale neustále vám uniká. Určitě dotyčný vymazal vzpomínky na sebe, to znamenalo zatraceně silného Empatika.

    Kruci, brácho, kde jsi, když tě potřebuju!

    „To nic, díky,“ poděkoval a odebral se do svého pokoje. Byl až v nejvyšším patře, na konci chodby. Vcelku prostorný, i když velice střídmě zařízený. Luxus v těchto končinách znamenala i pouhopouhá tekoucí sprcha. A ta tu naštěstí byla. Znaveně odhodil těžký batoh na širokou postel a stáhl ze sebe neprůstřelnou vestu a propocené triko. Bezděčně se rozhlížel po pokoji, když zahlédl svůj odraz ve velkém zrcadle. Tak tomuhle říkám přepych. Díval se na svůj odraz, na zjizvenou hruď i pomalu rostoucí břicho.

    „Vycházíš z formy, brácho,“ řekl zrcadlovému já.

    To protože stárneš.

      Už už si chtěl povolit opasek s pistolí, ale opět ucítil šimrání. On si prostě nedá pokoj. Takže, jak ho to učil bratr? Vyprázdnit si hlavu, to půjde snadno, žádný myslitel nikdy nebyl. A pak…

      Odněkud zpoza stěny slyšel nadávku. Silné zdivo ji utlumilo, ale tomu výrazu rozuměl. Právě teď útočník zažívá dosti nepříjemnou migrénu. Sám pro sebe se usmál. Natáhl si na sebe triko a upravil pouzdro s pistolí. Byl si jistý, že dotyčný je hned ve vedlejším pokoji. Je čas na přátelskou návštěvu.

      K vedlejším dveřím to bylo necelých pět metrů. Jack se pomalu plížil chodbou s pistolí v ruce. Z pokoje nevycházel žádný hluk, i na patře bylo ticho. Nejspíš tam byl úplně sám. Neříkala náhodou hostinská, že má volný poslední pokoj? Že by to někdo zařídil? Dostal se až ke dveřím, aniž by udělal jediný hluk, tím si byl jistý. Takže co teď? Vtrhnout dovnitř bez krytí by byla sebevražda, netušil, jak to v pokoji vypadá. Napadla ho další možnost.

    Zaklepal na dveře.

    „Pokojová služba.“ Tohle viděl ve filmu.

    A jelikož byl chytrý, o krok ustoupil. A pak ještě o jeden. Ozvala se rána, nijak hlasitá, ale ve dveřích se objevila díra. A pak druhá, v místě, kde předtím stál. Brokovnice. Podle hlasitosti nejspíš dvacítka, asi kozlice, takže má tak pět vteřin před nabitím. Nečekal, až dotyčný přebije, přiskočil ke dveřím a jediným kopnutím vyrazil chatrný zámek. Vrhl se do místnosti a namířil na postavu v tmavém koutě. Třetí rána.

    Sakra, ten je rychlej! pomyslel si, když se s bolestí na hrudi sesul k zemi.

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak, dobrý. Jen si dej bacha, abys se moc nezamotal do textů na úkor akce. Aby to nebylo moc upovídané a něco se tam pořád dělo.
    Ten tvůj text si vytisknu a přečtu si to najednou, z papíru si to vychutnám... :-)
    Nevytisknu! WordPress je pěknej zmetek a neformátuje! Takže budu louskat v počítači.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Já doufám, že do srazu budu mít hotovou prví třetinu, tu za Jacka. Tak to pak přitáhnu černý na bílým, i s návrhem přebalu :-)

    Jinak zejtra budeme s Reném dělat na tom fóru, tak snad už poběží to nový, tam bude fungovat formátování jak má :-)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Na mém blogu již teď, exkluzivně, čtvrtá kapitola pustiny.
    http://www.g3design.cz/pustina-jack-mince-iv-pulnocni-navsteva/
    Musím ji ještě trochu upravit pro tohle fórum, je hrozně dlouhá, asi šest stran A4. Nejspíš tím úplně zničím diskuzi :-)

    Jinak, prosím, komentáře sem, na webu ještě nefungují tak jak mají.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tohle je první "bitka" v knize, takže potřebuju zpětnou vazbu. Líbí se vám styl? Dokázali jste si představit, jak souboj probíhal? Nebylo to příliš nudné? Tohle všechno jsou otázky, které mě zajímají, takže čtěte pozorně :-D

    --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Kapitola čtvrtá – Půlnoční návštěva



    Empatik – člověk schopný vycítit emoce jiných. Velmi silný empatik také dokáže ovlivňovat mysl lidí a to manipulací s jejich pamětí. Jedná se o náhodnou mutaci, pravděpodobně způsobená radiací a PSI zářením. Jeho působení nelze nijak odhalit, někteří jedinci jsou však citliví na jeho dotek.

    Převaděči – velká encyklopedie mutací

     

    V den, kdy mutanti začnou sloužit u Šedých, přeplavu Zářící oceán.

    Generál Malcolm Brendt, 11. náčelník Šedých Praporů

     

      Jack otevřel oči. Byl zpátky ve svém pokoji, na posteli, ruce i nohy svázané. Hrudník ho bolel jako čert, při každém nadechnutí mu zajiskřilo před očima. Zatraceně. Alespoň je naživu. Takže si to shrneme, ruce mám připoutané k čelu postele, to je silný kov. Nohy svázané k sobě, ale možná, kdyby se mi podařilo dát nohy sem…

    „Ani to nezkoušejte,“ ozval se ženský hlas. Oprava. Dívčí hlas, vysoko postavený, podle tónu zvyklý přikazovat.

    Takže tě dostala holka? Ale doprdele, Jacku!

      Na samé hranici zorného pole vnímal postavu, zrovna vyšla z koupelny a pomalým krokem přešla k hraně postele. V ruce svírala krátkou brokovnici, velice oblíbenou u karavanistů. Dvacítka, s hlavněmi pod sebou, zapilovaná, ale osazená zahrdlením. Pažba byla dřevěná, takže šlo o zbrusu novou zbraň, zakázkovou. Na krátkou vzdálenost zatraceně účinná.

    „Pane Mossi, jsem velice zklamaná. Podle toho, co jsem o vás slyšela, patříte mezi ty nejlepší. A pak uděláte takovou školáckou chybu? Jsem opravdu hodně zklamaná,“ spustila dívka. Jack si všimnul, že se úmyslně drží v hlubokém stínu a v jeho stavu nedokázal rozpoznat, o koho šlo. Zrak měl stále lehce zamlžený.

    „Tak to zkusíme znova, co myslíš? Rozvaž mě a já ti ukážu, co ve mně je.“

    „Pane Mossi, bude pro nás oba mnohem jednodušší, když si odpustíte tyhle chlapácké řeči. Řekněte mi, co potřebuju vědět a já odejdu. Už nikdy o mě neuslyšíte.“

    Jack mlčel.

    „Beru to jako souhlas. Takže, stručně a na rovinu. Chci polohu bunkru Echelon. A chci ji vědět hned!“

    „Připustím-li, že něco jako bunkr Echelon existuje, co vás vede k tomu, že znám jeho polohu?“

    „Nehrajte si se mnou, Mossi! To mě opravdu nebaví. Znova se ptám, kde je ten zatracený bunkr? Já o vás vím úplně všechno, a vím, že znáte jeho polohu.“

    „Všechno říkáte?“ podivil se.

    „Jack Moss, narozen prvního února dva tisíce dvě stě třicet jedna. Byl jste důstojníkem v armádě Nového Ruska, výcvik Spesnatz, umíte pilotovat helikoptéru, ale po havárii v zamořené zóně se u vás projevila mutace a tak vás ve věku třiceti let vyhostili za hranice. Váš bratr šel s vámi a díky vašim zkušenostem se o vás začali zajímat Šedí. Většinu služby jste strávil zde, ve Středozemí. Pro Šedé jste dělal špinavou práci, protože do regulérní jednotky vás, kvůli vašemu handicapu, nepustili. Díky vašemu originálnímu způsobu zabíjení jste získal přezdívku Mince, stejně tak říkáte vaší brokovnici. Byl jste ženatý, bez dětí, po nehodě vás prý žena opustila kvůli vašemu velícímu. No s vaším ksichtem se jí moc nedivím. Tak a teď pane Mossi, stále chcete popírat?“

     A teď měl Jack opravdu vztek! Jizvy na jeho obličeji zrudly.

    „Víte, já si hrozně nerad povídám s člověkem, kterého nevidím,“ nadhodil po chvíli.

    „Hrajete si se mnou?“

    „Myslím, že v takové pozici nejsem.“

    „Správně. Ale budiž, trocha světla neuškodí,“ odpověděla dívka a rozsvítila.

    A do prdele! zaklel v duchu.

      I když by přehlédl její havraní vlasy svázané do dvou copů, což byl velmi praktický účes, i tu modrou stuhu, což zase mohla být náhoda, to oblečení ji prozradilo.

    Valkýra! Zatracená elitní jednotka toho zatracenýho Wermachtu. To mu byl čert dlužen.

    „Překvapen, pane Mossi?“

    „Mile, musím říci, slečno…“

    „Jméno nemusíte znát. Důležité je, abyste pochopil, v jaké se nacházíte situaci,“ řekla a usmála se. Ale její úsměv byl stejně milý a přátelský asi jako dýka mezi vražený mezi žebra.

       Z chodby se ozval hluk. Valkýra se otočila a pootevřela dveře, aby mohla vykouknout ven. Dala tak Jackovi možnost, aby si ji v klidu prohlédl. Veliká bílá orlice svírající kladivo, vyšitá na zadní straně její neprůstřelné vesty natož dvojice revolverů ve speciálním pouzdře Jacka nezajímala ani z poloviny tak jako její fantastické pozadí. Valkýry si libovaly v kůži, to věděl každý. A Jack si zase liboval v ženách, to také věděl každý. Obzvláště v silných ženách a z téhle síla doslova vyzařovala.

    „Tak jste se pokochal, pane Mossi a teď se vrátíme zpět k našemu rozhovoru.“

      Jack se usmál.

    „Něco k smíchu?“ podivila se.

    „Tenhle rozhovor mě už nudí. Teď kdybyste mě laskavě rozvázala a opustila můj pokoj.“

    Teď se zase usmála dívka a tentokrát vypadala vážně pobaveně.

    „A proč si myslíte, že bych to měla udělat?“

    „Protože jinak vás zastřelím, madam,“ ozvalo se ji za zády.

      Vylekaná Valkýra se otočila. Skrček jí stál za zády, výškou ji sahal sotva po prsa, zato paprskomet držel v úrovni jejího nepříliš chráněného pasu. Zbraň v Martyho rukou tiše vrněla, připravená ke střelbě. Valkýra chvíli zvažovala, že skrčka odzbrojí, ale byla příliš daleko.

    „Odložte tu zbraň, madam. A prosím, velmi, velmi opatrně. Jakýkoli prudký pohyb, madam, a já vám zajistím permanentní liposukci břicha, rozumíte?“

    Dívka kývla a pomalu položila brokovnici na podlahu. Když se narovnala, neodpustila si otázku: „Jak?“

    „Jednoduché, madam. Vaše sebejistota a přesvědčení ve vlastní dokonalost. To a pak taky tahle skvělá předválečná technologie, která mi dovolí zůstat nepozorován.“

    Dívka nevěřícně zakroutila hlavou, zůstala však zticha.

    „Teď kdybyste dovolila, posaďte se támhle na tu židli v rohu. A pokud vás jen napadne vytáhnout jeden z těch překrásných revolverů na vašich zádech, nebudu mířit na břicho, ale rovnou mezi oči.“

      Zmatená a potupená Valkýra se posadila na židli, zatímco skrček vytáhl jednu ze svých dlouhých čepelí a nařízl Jackova pouta. O zbytek se postaral Jack sám.

    „Co ti tak trvalo?“ zavrčel Jack, zatímco vstával z postele.

    „Tak blondýnka mě ne a ne pustit. To víš, to by byl hřích, ji tam tak nechat.“

      Jack zaslechl, jak si dívka v rohu pohrdavě odfrkla. Oba bratři to ignorovali, avšak skrček na ni nepřestával mířit. Jack mezitím sebral ze země její odloženou brokovnici. Opravdu, jak předpokládal, šlo o dvacítku Mathiasen&Son, novovýroba, ale kov vypadal překvapivě kvalitně. Nejspíš v opravdové vysoké peci, snad dokonce obloukové. Žádná hliněná pícka za vsí, která je dobrá tak akorát na podkovy. Ještě chvíli obdivoval stříbrné tepání na hlavni i pažbě, ale nakonec zbraň odložil a natáhl se po vlastní. Oproti lehké dvacítce byla Mincovna masivní a těžká. Žádné zdobení ani okrasy, žádné jemnůstky a oblé tvary. Tohle byla masivní poctivá brokovnice - pramáti všech brokovnicí - děsivě jednoduchá a smrtelně účinná. Avšak Jack se k ní choval jako ke křehké dívce. Lehce ji uchopil za pažbu a položil prst na spoušť. Jemně ji levačkou pohladil po hlavni, zalomil, tak opatrně, jako by byla z křišťálu. V nábojovém pásu zbývala poslední papírová patrona s podivnou značkou. Vložil ji do hlavně a připravil zbraň ke střelbě.

    „A teď budu klást otázky já, slečno…“

    „Gridová. Nicole Gridová. Víte, kdo jsem, tak proč si neušetříte trochu si tím, že se nebudete pokoušet mě vyslýchat. Stejně vám nic neřeknu.“

      Nato si založila ruce na prsou a na tváři nasadila odhodlaný výraz. Jacka to pobavilo, měl rád vzdorující ženy.

    „Tak mi alespoň řekněte jediný důvod, proč vás nezabít.“

      Mlčela, nejspíš předpokládala, že výhružku nemyslel vážně. Rozhodl se tedy přistoupit k jiné metodě výslechu. Než ji zabije, potřebuje informace. Opřel si brokovnici o rameno a levačkou tasil svou pistoli, Desert Eagle MK.XX, opatřený značkovačem cílů. Červený bod se zastavil nad kolenem, kousek nad místem, kde končili její černé kožené, ale, jak dobře věděl, kevlarem vyztužené boty. A vystřelil. Lehká střela ráže .44 čistě projela svalovinou a zaryla se hluboko do dřevěné podlahy. Dívka nevykřikla, ale bolestí celá zbledla, div se nesvalila na zem. Má výdrž, to se musí nechat. Než se vzpamatovala, namířil jí na slabiny, do míst kde tušil stehenní tepnu.

    „Počkejte!“ vykřikla, „ty nohy ještě budu potřebovat.“

    „Co tě vede k domněnce, že tě odtud nechám odejít živou, děvče?“

    Dívka se na něj nechápavě podívala. „Spoléhám na vaši čest, pane Mossi.“

    „Mluvíme-li o cti, vy jste se mě pokusila ovlivnit. To já za čestný příliš nepovažuju,“ odpověděl jí s dokonalým klidem.

    „Ohledně tohohle, můžu vám to vysvětlit, jen už prosím nestřílejte.“

      Změna jejího chování ho značně překvapila. Tohle už nebyla ta sebevědomá Valkýra, co ho zajala. Měla strach a on začal cítit lítost. Možná to přeci jen krapet přehnal. A nebo to hraje? Snaží se ho zase ovlivnit, chce aby mu jí bylo líto a pak….Pak co? Zaútočí? Blbost, sice je stále ozbrojená, ale míří na ní dvě zbraně, obě odjištěné. Tak rychlá být nemůže. I když tu brokovnici nabila zatraceně rychle.

    „Mluvte,“ zavrčel.

    „Mám pro generála Brendta důležitou zásilku. Měli jsme namířeno do Junkytownu, když zabili našeho průvodce. Než zemřel, řekl, abych vás našla. Řekl, že budete tady.“

    „Průvodce?“

    „Brendt pro nás jednoho poslal. Podařilo se mu vniknout do Berlína a dostat nás odtamtud. Mířili jsme do Junkytownu, prý nás tam čeká odvoz. Ale po cestě nás dohnali vojáci Wermachtu a průvodce těžce poranili. Než umřel, dal mi instrukce.“

    „O koho šlo?“ vmísil se do výslechu skrček.

    „Nějaký Kaminski. Alexey Kaminski. Tak co, pomůžete mi?"

    "Rozhodl jsem se, že vás nezabiju. Ale o pomoci tu nepadlo ani slovo, slečno Gridová."

    Dívka zavrtěla hlavou: "Podívejte, chápu, že jste rozzlobený. Ale já se opravdu potřebuji dostat do Echelonu, k Brendtovi. S vámi, nebo bez vás."

      Jack pokynul rukou ke dveřím: "Prosím. Můžete vyrazit."

    Dívka něco vztekle zamumlala a s bolestivým syknutím se postavila.

    "Mohu spoléhat na vaši čest? Nezastřelíte mě hned po tom, co projdu těmi dveřmi?"

    "To fakt nemám za potřebí. Tak už vypadněte." Skrček chtěl něco namítnout, ale Jack ho mávnutím ruky umlčel. To poslední, co teď potřeboval, byly bratrovi připomínky. Posadil se na postel a vyčkal, až se dívka vyšourá z místosti. Když za ní zapadly dveře, skrček se znovu pokusil promluvit. Tentokrát jeho bratr nic nenamítal.

    "Bylo to rozumný, bráško? Pustit ji, jen tak?"

    "Co je mi po ní. Alex to má za sebou. Rozhodně se nehodlám plíst mezi Wermacht a Šedý."

    "Ale jestli mluvila pravdu, mohl by sis šplhnout u Brendta."

    "Poslední po čem mý srdce touží, je líbat tomu dědkovi prdel. Ne, díky. Mě vyhovuje tenhle stav."

    „Skvělé, poslyš, Jacku, v pokoji se něco stalo. Měl bys to vědět.“

    Jejich rozhovor přerušilo zaklepání na dveře. Jack, aniž by spustil oči z bratra, přešel ke dveřím a otevřel.

    "Řekl jsem abys vypa..."

      Uvědomil si, že místo do pihaté tváře Nicole Gridové hledí do hlavně krátkého samopalu MP5. Majitel zbraně si však neuvědomil, že ač bylo jeho gesto velmi dramatické, Jack stále svíral v pravačce svou Mincovnu. Síla, která udeřila neznámého muže do břicha, byla tak silná, že jeho tělo prorazilo zeď protějšího pokoje. Na jeho místě zůstal jen oblak dýmu. Než se skrček vzpamatoval a tasil svou zbraň, Jack už ládoval do brokovnice další munici. Jeho specialita sice došla, ale na skladě měl ještě několik překvapení. Netušil, jestli byl muž sám, ale chtěl mít jistotu. Tu mu dodalo ne příliš vzdálené mlasknutí tlumiče. Kousek od jeho obličeje se odloupl kus omítky. Další střela se zarazila do dřevěných futer. Jack ustoupil do pokoje. To už mu na záda poklepal bratr na znamení, že je připraven. Jack vystrčil hlaveň brokovnice a na slepo vypálil z obou hlavní podél chodby. Vzdálené heknutí a dutý náraz napověděl, že ocelová smršť odvedla svou práci. Rychle přebil a pokynul bratrovi, ať vyrazí kupředu. Skrček s paprskometem v pohotovostní poloze opatrně nakouknul na chodbu. Na jejím konci ležela nehnutě postava. Skrček kývnul, že je vše v pořádku a vyrazil kupředu. Jack se držel těsně za ním, brokovnici připravenou ke střelbě. Když došli k ležící postavě, zaujalo je její oblečení. Šedo bílé maskování do města, takové, jaké používají převážně vojáci Wermachtu. Zatímco skrček kryl schodiště, Jack se jal prohledání mrtvoly. Otočil ji na záda. Ocelové bročky ho zasáhly do obličeje, příliš z něj nezbývalo. Jacka však ihned upoutal kožený pásek kolem krku.

    "Otroci. Tihle nejsou z Wermachtu."

    "Jacku, společnost!" zakřičel na něj od schodiště bratr. Jack se zvednul ze zěmě, nechal mrtvolu mrtvolou a rozběhl se za bratrem. Po širokém schodišti vybíhali další dva muži. Toho prvního zasáhla tepelná vlna z paprskometu. Zatímco muž s hrůzou v očích sledoval na uhel spálený pahýl jeho ruky, druhý výstřel ho zasáhl do prsou a muž se bezvládně sesul k zemi. Jeho společník nečekal a spustil plnou dávku ze svého malého samopalu. Jedna ze střel se Jackovi otřela o rameno. Teprve po tomto náhodném zásahu si uvědomil, že jeho neprůstřelná vesta leží na posteli.

    Čert to vem

      Vystřelil. Zbraň ho bolestivě nakopla do ramene. Ocelový slag minul cíl. Než se však zaryl do podlahy lokálu, vzal s sebou kus dubového zábradlí. Sprška třísek, která se snesla na muže na schodech, ho poněkud vyděsila. Uvědomil si sílu zbraně a dal se na ústup. Schoval se za silnou zdí, na ochozu vedoucí nad lokálem. Jack s bratrem se najednou ocitli v nevýhodné pozici. Na vrcholu schodů neměli možnost se krýt. Oba tedy ustoupili hlouběji do chodby, aby se schovali před dlouhou dávkou ze samopalu.

      „Co teď?“ zeptal se skrček svého bratra.

    Jack jen pokrčil rameny. Neměl chuť si hrát na hrdinu a v úzké chodbě jim moc možností nezbývalo. Ze stropu na ně spadl kus omítky, když chodbou zaburácela další dávka. Pak tiché cvaknutí. A další. Teď již osamělý útočník přebil svůj samopal.

    „Nemáte šanci odtud vypadnout, Mossi. Vzdejte se!“ zakřičel na ně.

    Odkud zná moje jméno? napadlo Jacka. Přemýšlení mu ale příliš nepomáhalo, v tuto chvíli spíše škodilo. Musel jednat. Vytáhnul z opasku poslední dvě patrony. Jedna v hlavni, dvě v ruce. Kývnul hlavou na bratra. Skrček mu odpověděl stejným kývnutím. Starý dobrý trik. Připravil paprskomet k výstřelu a oba se plížením přesunuli co nejblíže k okraji schodiště. Jack vyhodil obě patrony do vzduchu. Se slabým zachřestěním dopadly kousek od útočníka.

    „Ta tvoje kraksna už nestřílí, že po mě házíš náboje, Mossi?“ vysmíval se jim útočník. Hned na to se skrček vymrštil na nohy a stiskl kohoutek. První rána šla mimo, ale než si muž za rohem uvědomil, co mají v plánu, druhý výboj zasáhl jednu z patron.

      Ocelové kuličky sice neměly tak silný účinek a rozprskly se na všechny strany, rána a dým z nekvalitního střelného prachu však na okamžik útočníka oslepila. Na okamžik dostatečně dlouhý na to, aby mohl Jack skočit dolů ze schodů a plnou vahou vrazit do muže na ochozu. Snažil se vzpamatovat a pozvednout samopal, Jack ho proto udeřil pažbou do obličeje. Ani tato rána muže nesložila, vrávoraje se zastavil o zbytky dubového zábradlí. To se pod ním nebezpečně zakymácelo, ale jeho váhu vydrželo. Ústa se mu zkřivila v podivném pošklebku. Mezi krví tu a tam prosvítala běloba jeho zubů.

    „Skončils, Mossi,“ zaskřehotal muž a pozvedl samopal, „neměls po mě házet svoje poslední patrony.“

    Jack pozvedl zbraň. A stiskl kohoutek. Slug dodal mužově tělu dostatečnou energii na proražení zbytku zábradlí. S kouřící dírou v hrudi se skácel na podlahu o patro níž. Zpod stolů se začali zvedat poslední návštěvníci baru. Někteří okukovali mrtvolu v hromadě dřevěné sutě. Ti inteligentnější spěšně opouštěli lokál.

      Jack se otočil na svého bratra.

    „Kde vzal pocit, že nemám munici?“

    Skrček nechápavě pokrčil rameny: „To už se asi nikdy nedozvíme.“

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Předem několik varování. Za prvé, je to fakt dlouhý, obě závěrečné kapitoly mají víc než deset stran A4, tak to možná bude krapet nepřehledný, ale snažil jsem se to upravit, jak jen to šlo. 

    Za druhé, nějak mi to teď přerůstalo přes hlavu, takže jsem úplně nevychytal závěr první části knihy. Ale moje konce jsou vždycky nějaký divný smile

    Za třetí, ze stejného důvodu můžu působit poslední kapitola poněkud uspěchaně. Je to něco, na co se ještě musím vrhnout, ale teď chci mít od Pustiny na chvilku pokoj. Nějak mě už nebaví ty noční můry o konci světa a tak. Takže se zase pro změnu vrhnu na Bratrstvo. 

      Byl bych moc vděčný, kdyby si někdo dal tu práci a trochu se do mě opřel. Nějaké shrnutí, jak na vás část působí, co vám naopak vadí a podobně. Ať tu nejsem za hnidopicha pořád jen já smile

    A teď se pohodlně usaďte a čtěte. Příjemnou zábavu(lze li to u postapa použít smile )

    ------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

    Kapitola pátá - Lov

     

      Kladu si otázku, proč se stále nic neděje. Dvě století po katastrofě, radiace pominula, máme stroje ze Starého Světa a tisíce kilometrů neobydlené pustiny. Místo abychom pomohli civilizaci znovu vzkvétat, raději se touláme zdevastovanou krajinou a zabíjíme se navzájem, kvůli kousku kovu. Proč?

    Autor neznámý

     

     

      Nebyl čas nad situací přemýšlet. Vlastně to nebylo o čem. Někdo se je pokusil zabít. Ten někdo chtěl, aby to vypadalo jako útok Wehrmachtu. Ten někdo, nejenže věděl, kde je jejich pokoj, ale také znal jejich jména. A Jack by vsadil svou brokovnici na to, že ten někdo má havraní vlasy a průstřel stehna.

    „Víš co je prima?“ ozval se skrček, zatímco si Jack navlékal neprůstřelnou vestu.

    „Povídej,“ vybídl ho bratr. Nezněl nijak nadšeně, ale tušil, že si skrček dal také dvě a dvě dohromady. Zajímalo ho, s čím přijde.

    „No super je, že tentokrát jsme se dostali do průseru kvůli tvýmu ptákovi.“

      Jack vztekle zavrčel. Jizvy na tváři se zkroutily do podivného útvaru, jak se pokoušel zamračit i druhou polovinou obličeje.

    „No je to pravda, Jacku. Víc tě zajímal její zadek a to, co má asi pod tou vestou, než to co ti opravdu povídala. Viděl jsem ti to na tváři.“

      Jack na něj vrhl jeden ze svých pohledů. Skrček se musel, chtě nechtě, přestat smát a uhnout pohledem.

    „Jestli si skončil s blbými vtípky, tak že bysme vyrazili? Mám tu ve městě nějaký nevyřízený účty.“ Tentokrát se bavil Jack. Představa, že té samolibé mrše namíří Mincovnu do obličeje, se mu neskutečně zamlouvala. Možná si s ní ještě pohraje, sváže ji a poníží, tak jako to udělala ona jemu. Hodný a čestný Jack šel spát. Mince byl právě na lovu.

       S bratrem za zády opustil hospodu. Ulice byla, jak jinak, prázdná. Ať už to bylo přemírou alkoholu, nebo hlučnou přestřelkou v baru, hodinu po půlnoci nebylo na ulici ani živáčka. Několik mdlých lamp pouličního osvětlení dodávalo místu přesně tolik světla, aby člověk zjistil, že nic nevidí. Jack i Marty sice byli přivyklí nočnímu putování, ale jejich noční vidění bylo narušeno přestřelkou uvnitř.

    „Kudy?“ zeptal se Marty.

    „Co já vím?“ Bojové nadšení z něj velice rychle vyprchalo. Při všech těch představách o tom, co jí provede, úplně zapomněl, že má už dobrou půlhodinu náskok. A tohle město, ač nebylo největší, bylo jednou velkou spletí úzkých uliček a temných zákoutí.

    „Hej, není to šerif? Támhle?“ Skrček ukázal na shluk malých dřevěných obydlí na opačné straně náměstí. Na tu vzdálenost stěží rozeznal, zda je postava muž, nebo žena. Ale cosi malého a lesklého na hrudi odráželo světlo lampy. Šerifova dokonale vyleštěná hvězda.

    „Za ním. Třeba má stopu,“ řekl Jack, ale to už si skrček natahoval podivnou kuklu, ladící k jeho černému obleku. A pak zmizel.



    ***



     Jack se rozběhl napříč prašným náměstíčkem k místu, kde zahlédli šerifa. Rozhodl se, že s prázdnou Mincovnou tu toho moc nesvede a hledat náhradní patrony na dně batohu by se nemuselo vyplatit. Proto uložil brokovnici do pouzdra na zádech a tasil těžkou pistoli. Aniž by spustil oči z úzké uličky před sebou, nahmatal pouzdro s náhradními zásobníky a odepnul přezku. Sedm zbývá v pistoli, dalších šestnáct nábojů ráže čtyřiačtyřicet již netrpělivě vyčkává na svou šanci. Když doběhl k první dřevěné chatrči, přilepil se na zeď a opatrně nahlédl do uličky. Nechtěl potencionálnímu vetřelci dávat více šancí, než je nutné. Ten kus uličky, který Jack viděl, byl prázdný. Jenže těžko posoudit, domy tu byly postavené cik-cak a ulička se po několika metrech ztrácela ve změti přístavků. Ty, na druhou stranu, poskytovaly Jackovi ideální úkryt.

    Tak jdeme na to, dodal si v duchu trochu odvahy a vykročil do temnoty. Držel se blízko zdi, ale dával si dobrý pozor, aby netřel oblečením o hrubou strukturu dřevěných fošen. Tím by na sebe jen upozornil. Zbraň držel skloněnou, s prstem na spoušti. Pojistku odstranil již dávno. Jak pokračoval hlouběji, všimnul si nedaleko stojící postavy. Jack se přikrčil za něčím, co vzdáleně připomínalo plot zahrádky. Postava si ho nevšimla. Stála opřená zády ke zdi, zdálo se, že něco loví v kapse. Jack napnul zrak, jak jen to šlo. Postava, nejspíše muž, měla v puse cigaretu, asi hledá, čím by si ji zapálil. Toho musí využít. Schoval pistoli zpátky do pouzdra a nahmatal rukojeť dlouhé oboustranné dýky.

      Postava pozvedla obě ruce, ozvalo se kovové cvaknutí a na okamžik zaplálo jasné světlo. S tím Jack počítal a proto si kryl oči.

    V duchu počítal. Jedna....dvě.... na tři vyrazil zpoza krytu a několika dlouhými skoky překonal vzdálenost. Postava, oslepená plamenem zapalovače, si běžícího Jacka všimla až příliš pozdě. Jack postavu celou vahou přitlačil ke zdi a volnou rukou zacpal ústa. Pak jedním rychlým bodnutím zarazil dýku pod hrudní koš. Ostrá čepel si snadno našla cestu svaly a orgány až k srdci. Cítil, jak odpor postavy slábne.

      Až teď si, ke své hrůze, Jack uvědomil, že to není velmi mladý muž, ale žena. A jemu dobře známá. Byla to ta dívka z baru, ta, která to tak dobře hrála na Jackovi city. Na chvíli mu jí bylo líto.

    Ale co, vybrala si špatnou stranu, řekl si.

    Co když si nemohla vybrat? dostalo se mu odpovědi.

    Kušuj!

      Opatrně položil mrtvolu na zem. Už tak tu ztratil více času, než bylo nutné a riskoval prozrazení. A to jen pro jednu pitomou holku, která byla ve špatný čas na špatném místě. Je čas vyrazit. Ulička pokračovala ještě několik málo metrů, než vyústila na malý plac před starou předválečnou budovou. Všiml si, že budova je zčásti zapuštěná do palisády. Před velikými dvoukřídlými dveřmi, vedoucí do nitra budovy stál šerif, zády k Jackovi. Stejně tak jako dva vojáci v uniformách Wehrmachtu, mířící k šerifovi. Už, už chtěl Jack vykřiknout, Bacha, šerife! Naštěstí mu to došlo dřív, než stačil udělat svou osudovou chybu. Oni ho nejdou zabít.

      A jeho domněnka se ihned potvrdila. Šerif se otočil a vykřikl na vojáky několik nesrozumitelných rozkazů.

    Ten parchant.

     Zdá se, že podezíral špatnou osobu. Což ani trochu nezmírnilo vztek, který Jack choval k Valkýře z jeho pokoje. Nicméně, tenhle problém vyřeší, až na něj přijde řada. Teď se musí vypořádat s těmi třemi. Na pistoli byli příliš daleko, neměl jistotu, že trefí. Zato jejich zbraně byly naprosto ideální na tuto vzdálenost. Vojáci byli vybaveni typickými krátkými samopaly MP-5, zatímco šerif nejspíše dával přednost puškám. Jeho samonabíjecí puška BAR by dokázala vystřílet zásobník dřív, než by Jack zamířil. Ale jak se zdálo, jeho problém se vyřešil za něj. V okně druhého patra budovy se pohnul stín. Téměř nepostřehnutelný záblesk a suché mlasknutí tlumiče. Na to se první voják sesul k zemi. Nestihl ani vykřiknout. Než dokázal ten druhý zareagovat, zazněl další výstřel. Šerif byl ale těžší terč. Zareagoval mnohem rychleji, než jeho druzi ve zbrani a dal se na útěk. Než neznámý střelec dokázal znova namířit a vystřelit, zmizel šerif ve spleti uliček.

    Tak to bychom měli...a teď já.

     

    ***

     

      Skrček, ze své pozorovatelny na střeše jedné z chatrčí, sledoval svého bratra, jak zneškodnil stráž, která tam na něj čekala. Ani se nemusel se svým bratrem spojit, aby vycítil ten příval výčitek a špatného svědomí. Jack v ní jistě poznal tu dívku z baru, ale Marty neměl příležitost vysvětlit mu, co se tam stalo. Všechno se seběhlo tak rychle. Na krátký moment se Martymu před očima zjevila scéna z jeho pokoje.

      Viděl dívku s podříznutým hrdlem, ležící na jeho posteli. A tu druhou, jak prchá otevřeným oknem. Všechno to na ně nastrčili, zatímco mladičká bledá dívka odváděla tu špinavou práci, její starší sestra vytáhla pistoli, kterou tam někdo pečlivě ukryl. Marty si však jejího počínání všimnul a pokusil se svalit z postele. Tím však nechtě nastrčil tu mladou, překrásnou, kudrnatou dívenku přímo do rány. Její starší sestra, zděšená tím, co právě udělala, odhodila pistoli a vyskočila oknem. Marty si rychle oblékl to nejnutnější, obzvláště pak bandoleru s paprskometem a dýkami. Než ale stačil tasit, druhá dívka byla pryč.

    „Ksakru!“ zaklel.

       Pustil se tedy do oblékání. Myslel, že dívka na posteli je mrtvá. Skrček div nevyletěl z kůže, když zaslechl za zády slabý hlas.

    „Pomoc.“

       Otočil se a zjistil, že dívka žije. Na povlečení postele se rychle rozbíhala rudá skrvna. Obrátil ji a zaklel znova. Střela dívku zasáhla přímo do páteře a nadělala tam pěknou paseku. Co nejopatrněji ji položil zpátky na záda a pohladil ji po vlasech, ztěžklých potem a krví.

    „Je mi líto,“ bylo to jediné, na co se zmohl. Dívka už nemohla mluvit. Ta bolest musela být příšerná. Střela uvízla mezi obratli a tlačila na míchu.

    „Nemůžu nic dělat.“

      Dívka sklouzla zrakem na jeho dlouhou dýku na prsou. Marty pochopil. Vytasil šest palců dlouhou, jako břitvu ostrou čepel. Téměř neznatelně kývla. Skrček ji, jediným čistým řezem, přeťal obě krční tepny. Dívka jen tiše hlesla a zavřela oči. A bylo po všem.



      A teď tu stojí a sleduje, jak její starší sestra sešla stejným způsobem, dýkou, kterou vyrobil stejný nožíř, rukou vycvičenou stejným bojovým mistrem. A mužem, jenž je bratr vraha její sestry. Skrček se do svých úvah začal trochu zamotávat. I tak to byla ironie.

    Bereš to moc poeticky. Práce je práce, ozvalo se mu hlavě.

    „Nemůžu si sakra pomoct,“ zavrčel tiše do tmy. Jeho bratr už dokončil práci a vydal se dál do uličky. Jeho čeká podobná cesta. Ploché střechy chatrče a úzké mezery mezi domky tu vytvořily hotové náměstí, jen tu a tam narušené plechovým komínem. Cesta na konec malé osady mu tudíž zabrala mnohem méně času, než Jackovi, který se musel plížit mezi přístavky. Ze svého vyvýšeného stanoviště měl situaci jako na dlani, i přes to došel ke stejnému závěru jako Jack. Nemáme šanci. Stejně se o něco musíme pokusit. Stále krytý svým skvostným hi-tech oblekem, tasil paprskomet a nastavil jej na nejvyšší výkon. Malý displej na straně zobrazil malou červenou trojku.

    Takže jen tři rány. No, budu muset řádně mířit.

      Největší výhodou jeho zbraně byl samotný projektil. Mrak žhavého plynu prostě cestoval tak dlouho směrem výstřelu, dokud do něčeho nenarazil, nebo se neochladil a nezmizel. Žádná odchylka, žádný snos střely. Navíc měl šanci první rány. A doufal, že Jack pochopí co se děje a přidá se. Jako první přišel na mušku šerif. Marty položil prst na spoušť a ucítil, jak zbraň v jeho ruce ožila. Thermoslug předl jako spokojená kočka. Za chvíli se však tiché a neškodné předení změní v řev stovek sršňů. Ještě chvilku, až se mu přestanou třást ruce. Tááák…a teď…

      První muž padl k zemi. Pole, které chránilo skrčka před tím, aby si ho někdo všimnul, zároveň tlumilo všechny zvuky a tak neslyšel cvaknutí tlumeného výstřelu. Než se vzpamatoval, padnul i druhý muž. A šerif se dal na útěk. Skrček za ním vypálil dvě střely, ale málo předsadil a obě šly mimo. Než se však první střela přiblížila k cíli, skrček seskočil na zem a utíkal k protější budově, co mu nohy stačily. Cítil totiž, že pole kolabuje. Tu a tam ucítil brnění na místech, kde pole zcela selhalo a nebezpečně přehřátý článek ho pálil na zádech. Než oblek zcela vypověděl službu, byl už v bezpečí, krytý širokým převisem v prvním patře budovy. Teď už mu nezbývalo nic jiného, než čekat, jak se s tím popere Jack.



    ***

      Temný stín v okně pozoroval náměstí před sebou. Pozoroval prchajícího šerifa, všimnul si i zvláštního jiskření a muže, který tam jednou byl a jednou zase ne. A také si všimnul toho skvěle ukrytého muže v temné uličce naproti. S jedinou vadou. Měl na sobě červené tričko. Nemusel by ani moc mířit, stačilo by nadsadit, řekněme tak pět, šest palců nad místo, kde se ohnivě rudá ztrácela ve stínu. Chvíli si s tou myšlenkou pohrával a sledoval Jacka přes puškohled své tlumené pušky Vintorez. Jack mu evidentně pohled opětoval.

     Sakra! zaklel v duchu. Přeci ho nemůže vidět, je v hlubokém stínu, tři kroky od okna. Ale dívá se, ví, že jsem tady. Kruci. Pro jistotu ještě o krok ustoupil. Nejenže minul šerifa a to na vzdálenost menší než padesát metrů, ale ještě se nechá spatřit? To mu tak chybělo. Aktivoval malou vysílačku v uchu.

    „Kitty, mizíme odtud.“

    „Rozumím. Setkáme se za městem za pět minut,“ odpověděl dívčí hlas. A stín zmizel úplně.



    ***



     Jack sprintoval napříč placem mezi uličkou a starou rozpadající se budovou. A nutno podotknout, že cítil veliké zklamání. Očekával, že se všechny okna v budově rozsvítí kulometnou palbou, nebo že alespoň zaslechne to zlověstné tiknutí a svist sub-sonické střely. Ale ono nic. Dokonce nikdo nezačal křičet: „Hej! Támhle někdo běží, střílejte.“ Prostě nic. Pomalu zvolnil tempo až na hranici poklusu a rychlejší chůze. Jeho bratr ho pozoroval, přikrčený u dveří a připravený znepříjemnit život komukoli, kdo projde těmi dveřmi. Místo zklamání však cítil vztek. Na to že dvakrát minul šerifa, že jeho překrásný oblek přestal fungovat a taky na to, že zatímco on, sto pět a padesát centimetrů vysoký krátkonohý špeh musí sprintovat, jeho bezmála dvoumetrový bratr si vesele vykračuje náměstím. Měl prostě vztek na všechno a všechny a chtěl někoho zabít. Bože, jak ten toužil někoho zabít.

      „Jaká byla procházka? Líbila? Já, že bychom tedy konečně vyrazily, co myslíš?“ pronesl.

    Jack se na něj jen nechápavě podíval a snažil se popadnout dech. Mezi každým jeho nádechem mohl jeden slyšet všechny ty cigarety, které vykouřil. Nakonec ale dostal svůj dech pod kontrolu a kývnul.

      Tentokrát se vedení ujal skrček. Opatrně prošli rámem vyražených vstupních dveří a vešli do místnosti. Podle recepce a prostorného přízemí odhadli budovu jako starý hotel. Všude byla tma a bratrům nezbývalo nic jiného, než rozsvítit ruční baterky. Jack byl však v baru prozíravý, a zatímco si jeho bratr užíval, probral výstroj a u všech svítilen vyměnil prázdné články za čerstvé. Jasné, ostré světlo z Jackovi čelovky pročesávalo okolí. Skrček, který trpěl nutkavou potřebou kompenzovat svůj malý vzrůst, vytáhl odněkud ze záhybů Jackova batohu obrovskou svítilnu. Její dlouhé, štíhlé, hliníkové tělo s reflektorem velkým jako pěst vypadalo ve skrčkových rukou komicky. Stisknul tlačítko a kužel světla osvítil polovinu místnosti. V její záři si oba bratři všimli drobných kapiček krve, vedoucí nahoru po schodišti. Byly čerstvé.

      Bestie v Jackově hlavě zavětřila.

      Obezřetně sledovali stopu do prvního patra. Vedla je kolem nebezpečně vyhlížejících děr v prohnilé podlaze. Dvě století nehostinného ovzduší se na statice domu podepsaly, žádný div, že nebyla využitá. Prošli snad celé rozlehlé patro, jednu velikou místnost, která snad kdysi sloužila jako restaurace, či bar. Těžko posoudit. Z místnosti vedla krátká chodba pro údržbu. Na jejím konci byly jediné dveře. Na klice nebyl žádný prach. Bratři na sebe kývli, Jack odjistil pistoli a jediným silným kopnutím dveře vyrazil. To co uviděli ve světle baterky, je však vyděsilo.

      Uprostřed místnosti stála malá holčička, podle odhadu ne víc, než sedm let. Stála tam, jen tak, o několik čísel větší maskáče na ní vysely, havraní vlásky špinavé a ulepené od bůhví čeho. A pozorovala oba bratry párem malých černočerných očí bez bělma.

      Jacka to úplně rozhodilo. Potkal už spousty mutantů, ale nikdy nikoho tak mladého. Mutanti se přeci nerodili, stávali se. A není možné, aby někdo tak mladý…ne, to prostě nejde. U Jacka se vyvíjela mutace téměř deset let a trvalo by to mnohem déle, kdyby se nezřítil do silně zamořené oblasti. Proto je nemožné, aby sedmileté děvčátko zasáhla tak silná vlna radiace, aniž by se rozpustila. Jack stál jako opařený, ani nevnímal bratra, jak na něj něco vykřikl, než se zhroutil k zemi.

    Polož zbraň.

      Ten dotek v jeho mysli, ten ho probral.

    „Hmm?“ zamumlal ještě napůl nepřítomně.

    „Odhoď zbraň, sem řekl!“ zakřičel mu někdo do ucha. Jack uposlechl, proti své vlastní vůli svěsil ruku s pistolí podél těla. Do zorného pole mu vstoupil muž. Mnohem menší než Jack, podle držení zbraně evidentně amatér. Ale i přes to, že by ho dokázal skolit dřív, než by si uvědomil co se děje, nemohl se ani pohnout. A přitom by stačilo tak málo. Pistole je odjištěná s nábojem v komoře. A nemusel by ani mířit. Tak co se to sakra...

    „Přestaňte,“ ozval se známý hlas odněkud z temného rohu místnosti.

    „Ach ne, zase ty?“

      Napětí v jeho hlavě povolilo. Skrček se za několika ne příliš hezkých slov zvedl ze země. A ze stínu vystoupila Valkýra s havraními vlasy.

    „Víš ty co? Znám tě hodinu, ale mám pocit, že tě nenávidím celý svůj život,“ zavrčel Jack.

      Valkýra se usmála, ale příliš radostně to nevypadalo. Bylo jisté, že jejich pocity jsou vzájemné.

    „Nápodobně, Jacku. Přišel si mě zabít?“

    Jack zavrtěl hlavou.

    „Mluv za sebe!“ vyštěkl skrček a namířil na holčičku paprskomet. Muž, který stále mířil Jackovi do obličeje, namířil na skrčka. Toho Jack využil, vytrhl mu samopal z ruky a pažbou mu přerazil nos. Muž odvrávoral a div nespadl, kdyby ho Valkýra včas nezachytila.

    „Uklidni se Marty,“ promluvil Jack.

    „Tak to zabal. Ta holka je zrůda.“

    „Myslíš ještě větší než si ty, nebo tvůj bratr?“ zuřila Valkýra.

      I Jacka zajímalo, jak to bratr myslí.

    „Vy to nechápete. Ona není přirozená. Ona nemá dar jako já, ani nezmutovala jako Jack. Ona je něčí výtvor. Není…není přirozená!“

     Jack si znovu prohlédl malou holčičku, stojící uprostřed místnosti. Není možné, aby to děvčátko byla taková zrůda, jak tvrdil skrček. Vždyť je to jen malá holka, se slzami na krajíčku, div se tu nesesype.

    Pokračuj v té úvaze a nedožiješ se rána, ozval se Jackovi znovu ten hlas.

    Tobě to nestačilo? Vypadni!

    „S kým to mluvíš?“ ozvalo se děvčátko a zíralo na Jacka. Všichni se na ni udiveně podívali. Ani skrček necítil dotek, takže nechápal, o čem mluví.

    „Marty, skloň tu zbraň. Není nebezpečná,“ přerušil nastalé ticho Jack.

    Varovala jsem tě!

      Zavrtěl hlavou, ve snaze vyhnat hlas ze své mysli. Nepomohlo to.

    „Marty!“ okřikl znovu bratra. Ten neochotně sklonil zbraň.

    „A teď mi hodně rychle vysvětlíte, co se tu, doprdele, děje!“

      Nikdo neodpověděl. Všichni se začali zajímat, proč je najednou venku takové světlo. Hned na to začalo pršet olovo.



    Kapitola šestá – Útěk



      Lidstvo je nenapravitelné. Bůh je našim svědkem, že je to tak. Tři světové války, z nichž ta poslední zdecimovala osmdesát procent obyvatelstva. A co se děje teď? Ze západu se na nás tlačí Koruna. Z východu sem pronikají agenti Nového Ruska. V zemi nikoho se mezi sebou perou Šedí a Převaděči. A o ten zbytek se postarají nájezdníci. Já říkám, spalte je všechny, ať nezůstane na Zemi jediná myslící bytost. Jen potom má naše planeta nějakou naději.

    Autor neznámý

     

      Rachot těžkého kulometu otřásal chatrnou budovou. Podivná skupinka si našla útočiště za jednou z nosných zdí, která ještě odolávala dopadu těžkých střel velkého kalibru.

    „Kde sakra vzali padesátku?“ zuřil Jack, aniž by opravdu čekal reakci.

      Skrček jen krčil rameny a v krátkých pauzách, kdy střelec měnil nábojový pás, opětoval palbu z paprskometu. I Jack se přidal, z ukořistěného samopalu stačil vystřelit několik dávek, než se znovu ozvala palba. Valkýra se snažila krýt malou holčičku vlastním tělem, ani ne před střelami, jako před padajícím zdivem, které je začalo ohrožovat. Její společník se stále krčil v rohu místnosti a držel si krvácející nos.

      Ke kulometu se brzy přidaly ještě další zbraně. Jejich zvuk zanikl v hrozivém dunění padesátky, ale Jack dokázal rozeznat několik zbraní. Všechno do poslední vojenská výbava, taková, jakou si šerif z druhořadého městečka nemůže dovolit. Tohle byla promyšlená akce, placená někým velice mocným. Ani Wehrmacht neměl přístup k takové technice. A i kdyby, rozhodně by neplýtval tak drahocennou vysokokaliberní municí na malou skupinku. V tomhle muselo být víc.

    „Musíme se odtud dostat,“ řekl Jack, „ty zdi dlouho nevydrží.“

    „Nevidím odtud žádnou únikovou cestu,“ pokusil se skrček překřičet střelbu.

      Jack ukázal na protější stěnu. Vypadala chatrně. Skrček pochopil. Přestal plýtvat energii ve zbrani na dobře zakopané útočníky, vyměnil článek a nastavil zbraň na nejvyšší výkon. Namířil na zeď a jediným výstřelem ji proměnil v hromadu roztavených cihel.

    „Teď máme ústupovou cestu,“ usmál se Jack.

      Teď už jen počkat na ten ideální moment. Postavit se ve chvíli, kdy na budovu střílí každá zbraň, která ve městě byla, by nebyl dobrý nápad.

    „Nicole! Hej!“ pokusil se Jack upoutat její pozornost. Podívala se na něj. Jack ukázal na díru ve zdi.

    „Počkej na znamení. Pak běžte!“

      Kývla, že rozumí a předala zprávu dál, svému společníkovi.

    „Pro jednou se pochlap!“ křikla na něj.

      Mezitím se Jack se skrčkem připravili k ústupu. Jack odhodil prázdný samopal a nabil svou pistoli. Brokovnici uložil do pouzdra na batohu a pečlivě utáhl všechny popruhy. Budou muset seskočit jedno patro, bylo by to nebezpečné i bez těžkého batohu, plandajícího na zádech.

    „Jdeme na to!“ zavelel skrček.

    „Ještě vydrž,“ pokusil se ho uklidnit Jack, ale skrček byl tak napumpovaný adrenalinem, že se nedokázal zastavit.

    ***



      Střelec, obsluhující těžký kulomet, byl toho dne velice rozrušený. Doma, na ostrovech, jej čekala těhotná žena. A on, místo toho aby byl s ní, musel tvrdnou na tomhle bohem zatraceném místě někde uprostřed země nikoho. A navíc měl dnes nepříjemnou rozmluvu s velícím důstojníkem o jeho efektivitě střelby. Cožpak mohl za to, že nebyl dobrý střelec? Konec konců, proto byl u kulometného družstva. Z rozrušení se brzy stal vztek. Naládoval do kulometu M2 poslední nábojový pás. Zhluboka se nadechl, natáhl zbraň a položil prsty na páku spouště. Namířil kulomet na místo, kde předpokládal, že se schovává ta mizerná holka a srovnal mušku s hledím. A v tom se v okně objevila hlava. Bylo mu fuk, že to není hlava té holky, velící řekl, že vedlejší ztráty jsou v pořádku. Zatáhl tedy za spoušť. Já mu ukážu efektivní střelbu.



    ***

     

      Jack věděl, že se to jednou stane. Jemu, nebo jeho, co na tom záleží. Oba vedli takový život, že se to prostě muselo stát. Ale nečekal, že se to stane takhle. Doufal, že to bude jako v těch starých filmech. Pomalé, se spoustou času na zamyšlení a na rozloučení s nejbližšími. Rozhodně nečekal, že se jeho hlava rozprskne po celé místnosti a na zem dopadne jen nehybné tělo.

      Jack netušil, co má dělat. Jestli má křičet, brečet, nebo propadnou bojovému šílenství a vběhnout do palby. Jen seděl a nevěřícně hleděl na nehybné tělo svého bratra.

    Takhle to přece bejt nemělo, pomyslel si.

    „Jacku!“ zakřičel mu někdo do ucha. Probral se. Byla to Valkýra.

    „Jacku, musíme jít!“ Jack přikývl. Pozoroval, jak Valkýra s dívkou v náručí vyskakují dírou ve zdi. Muž se zlomeným nosem je následoval. Teď byla řada na Jackovi. Připlížil se k mrtvému tělu. Zrakem se vyhýbal horní polovině, začínalo se mu dělat špatně. Ale ještě něco musel zařídit. Zabralo mu to jen pár minut, ještě chvíli vyčkal, až bude střelec znovu přebíjet, zvedl se a následoval ostatní.

      Bylo to výš, než čekal. Dopadl tvrdě, nepřipravený a okamžitě ztratil rovnováhu. Pokusil se přejít do kotoulu, ale příliš se mu to nepodařilo. Sutiny z okolních domů, které se tu za ty roky nashromáždily, nebyly příliš vhodné pro parakotoul. Nepříjemně mu zapraskalo v koleni. Valkýra mu rychle přispěchala na pomoc, zvedla ho ze země a pokusila se ho podepřít. Sama však měla problém s rovnováhou, kvůli průstřelu stehna.

    „Rychle! Musíme se schovat!“

    „Proč?“ ptala se dívka.

    „Není čas,“ naléhal Jack. Muž se zlomeným nosem konečně přišel k sobě. Popadl malou holčičku a rychlým krokem vyrazil temnou, opuštěnou ulicí. Jack s Valkýrou mu kulhali v patách.

    „Co se děje? Kam tak spěcháme? Než zjistí, co se stalo, budeme pryč.“

    „Máme tak pět minut. Musíme se schovat.“



    ***

     

      Vyzkratovaný fůzní článek v hi-tech špionážním obleku začal nebezpečně rudnout. Dva vojáci, prohlížející patro si mrtvého těla příliš nevšímali. Ani tiché pípající kontrolky na skrčkových hodinkách. Řídící jednotka se pokoušela odstavit miniaturní reaktor, ukrytý v hrbu na zádech, ale všechny bezpečnostní pojistky selhaly.

      V malém sluchátku se ozval příjemný ženský hlas:

    „Pozor. Hrozí roztavení. Opusťte oblek a vykliďte oblast. Minimální bezpečná vzdálenost, pět set metrů. Děkujeme za použití neviditelného obleku společnosti Steyr Industries. Přejeme pěkný den.“



    ***

     

    Čtveřice spěchala, jak nejrychleji mohla. Ale nebyla šance, aby se v tak krátké době dostala tak daleko.

    „Támhle,“ ukázal Jack na schody, které vedlo do podzemí.

    „Co je to?“ zeptala se Valkýra.

    „Metro. Asi.“

    „Asi?“

    „Chceš raději čekat na osvícení tady venku?“

      Muž s holčičkou v náručí nečekal, až se ti dva dohodnou. Bral schody po dvou. Holčička mu svítila pod nohy malou baterkou.

    „Vypadá to, že tvůj přítel konečně dostal odvahu,“ pronesl jízlivě Jack.

      Valkýra se na něj zamračila. Oba se drželi blízko zrezivělého zábradlí a schod po schodu scházeli níž, do temného podzemí.

      Hala metra byla opuštěná, jak jinak. V silném nánosu prachu a sutin nebyly vidět žádné podezřelé stopy.

    „Níž?“ ozval se muž s holčičkou. Jack pochopil, proč toho moc nenamluvil. Nejspíš vůbec nerozumí. Těžký berlínský přízvuk a mizerná výslovnost, vůbec nemluví obecnou.

      Jack zavrtěl hlavou. Ukázal na rozbitou výlohu jednoho z mnoha vyrabovaných obchodů.

    „Tam budeme v bezpečí.“

      Všichni se skrčili v rohu, co nejdál od schodů na povrch. Dlouho se nic nedělo. Jack začal přemýšlet, jestli udělal vše správně. Pokud ne, budou je sledovat a podle stop je snadno najdou. Zranění a s malou holkou se daleko nedostanou. Mrtvé ticho, které tady dole panovalo, ho dohánělo téměř k šílenství.

    „Sakra, asi jsem to….“

      Napřed přišel oslepující záblesk. Potom dunění, jako by se nad nimi prohnalo tornádo. Narušené zdivo povolilo a krčící se skupinku zasypaly kusy omítky a betonu.

        Většinu městečka brzy pohltil spalující žár. Nad ruinami města, které se kdysi pyšnilo přízviskem Srdce Evropy, vyšlo slunce. A pak vše znovu zahalila tma a ticho. Jen tiché vzlykání, vycházející z podzemí naznačovalo, že tu možná někdo přežil.


  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Konec první části.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak na tohle si musím vyhradit víc času...laugh Ale vypadá to velmi dobře...
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    No teda... Super.

    K připomínkám zatím asi nic konkrétního -musela bych to přečíst důkladněji a pomalu - jen občas mě tam něco trošku praštilo v tom velmi strhujícím ději.




  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Hmmm! Dobrý! Po prvním přečtení musím konstatovat, že je to fakt dobrý. Sem tam nějaká pravopisná chyba, ale ty vem čert. Celkově zajímavé, čtivé, dobré popisy prostředí, osob, děje. Jak psala Lucka - musím to přečíst pomalu a několikrát, abych mohla konkrétněji připomínkovat. Jsem ráda, že přišlo pokračování, jsem zvědavá na další. Tohle můžu smile
    The world needs more cowboys.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Díky, díky všem. Za čas, který jste tomu obětovali i za trpělivost, při čekání na pokračování.

      Myslím, že druhou část příběhu budu mít hotovou někdy kolem vánoc. Chci teď věnovat trochu času i jiné tvorbě. Tak ještě jednou, díky smile
  • TrigatronTrigatron Komentářů: 48
    Paráda! chyb, pokud vůbec nějaké byly, jsem si nevšiml, příběh mne chytil za flígr a až do konce nepustil. Takže se jen těším na případné pokračování. smile
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Děkuji! Práce na pokračování se krapet protahují, kvůli jiným projektům a aktivitám, ale už se tam něco rodí. Kdy to bude, to ale nedokážu říct smile Trpělivost, přátelé, trpělivost.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682


    Samozřejmě, trpělivost je vlastností spisovatelů. Takže v pohodě, čekáme a dočkáme se...smile


    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    Konečně  mám přelouskáno. smile a  má  to šmrnc, pěkně  to odsýpá. Bojové scény jsou, řekl bych přehledné. Místy bych asi ubral terminologie zbranísmile co je jaký typ.. v tomhle ohledu  mi to přišlo trochu ukecané laugh

    Jako celek  se mi to líbilo, bavilo mě  to  číst.

    Pár věcí by samozřejmě stálo za to doladit, např:

    V první kapitole  hned z počátku se ti několikrát  v krátkém sledu za sebou opakuje - a přesto, tu a tam

    Formulace téhle věty: Vybrali jeden volný stůl na protilehlé straně místnosti, hned u zdi. To bylo jejich oblíbené místo. - mi evokuje jako by  to bylo oblíbené  místo přímo v  této hospodě, přestože tam byli prvně.

     Zatímco muž s hrůzou v očích sledoval na uhel spálený pahýl jeho ruky, druhý výstřel ho zasáhl do prsou a muž se bezvládně sesul k zemi - (Zatímco muž s hrůzou v očích sledoval na uhel spálený pahýl  vlastní ruky, druhý výstřel ho zasáhl do prsou a on se bezvládně sesul k zemi .)

     Až dočtu Jerryho San Felipa, mrknu rád na další tvá dílka.laugh
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Díky díky laugh

      Na zbraně mi nešahej smile Zkusím to trochu okleštit, ale já takhle prostě píšu laugh
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ano, zbraně, toť Mikova parketa, vyzná se v nich a píše o nich dobře, takže mi to k jeho stylu psaní docela sedí...wink

    Mirku, můj San Felipe ještě zdaleka není dokončen, to nejlepší mé věrné čtenáře teprve čeká! Ale doufám, že i to torzo tě pobaví...laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Mirek H.Mirek H. Komentářů: 373
    jo, jo.. jde  vidět, že zbraně  má  Mik v malíku a že jsou jeho vášní. smile A mnohdy  to bylo fajn a sedělo to...ale občas  mi to přišlo již  zbytečné smile pomalu u všech co se mihnou v ději zmiňovat typ zbraně. Každopádně tohle je hodně subjektivní smile A to, co mě přišlo už místy navíc, jiný ocení smile

    Ale nemění to nic na skutečnosti, že se  to hezky četlo. smile
  • katjakatja Komentářů: 16
    Super. Post apo krvavý a drsný, jak má být. Popisy zbraní mi nevadily. Baví mě to, působí to věrohodně a užívám si to, ačkoliv je to pro mě španělská vesnice. Jacka znám šest kapitol a už jsem si ho oblíbila. Jeho bráchy je škoda, ale asi to muselo být (O: Tou bestií, co se mu probudila v hlavě mi trochu připomněl Drsného Spasitele od Žambocha.

    Občas pozor na přivlastňovací zájmena, na mnoha místech výskytu, patří místo jeho - svůj.

    V odstavci, kdy se Jack plíží uličkou je nadlimitní výskyt slova postava. (Během krátkého odstavce je tam třikrát a v následujícím ještě počtvrté)

    Poslední dvě kapitoly, jak píšeš, byly opravdu uspěchané. Akce od chvíle kdy se Jack probral u sebe v pokoji chvílemi pro mě zmatená. Obzvlášť dění na náměstíčku, kde se sešel šerif a wehrmacht. Kdo koho trefil, kdo to sledoval a kde vlastně byl a kam se přesouval Jack a Martin?

    Naopak moment, kdy Skrček filosofuje nad vrahy a sourozeneckými konstelacemi mě nesmírně pobavil a stejně absurdně vtipný mi přišel i závěrečný monolog samoodpalujícího se hi-tech obleku. Skvělá místa zvrhlé zábavy. Já si to užívala naplno. (O:

    Jinak sedmileté dítě je už poměrně velké, takže si myslím, že by snad i mohlo běžet samo, záleží pravda, jak rychle. Nejsem voják, takže v tomhle se nevyznám.

    Ačkoliv - jak rychle a jak daleko se dá běžet s průstřelem stehna?
    Katherine Luka
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
      Katja: děkuji smile 

    Jak vidím, všimla sis několika logických nesrovnalostí, které jsem tam nechal více méně schválně, aby to bylo zajímavější (alespoň z mého pohledu). Ale máš samozřejmě pravdu, sedmileté dítě dokáže běžet rychleji než člověk s prostřeleným stehnem.

      
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Upřímně, taky jsem si kdysi všimnul jemných nelogičností, ale chce se mi zvolat - Přátelé, kašlejme na logické nesrovnalosti! Spíš je príma, že jsem se alespoň já u čtení tohohle dílka královsky bavil a moje fantazie si u toho opravdu užívala.

    Takže, co bude dál, Mistře spisovateli?laugh
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Pracuju na Bratrstvu, ale neboj, už se mi rýsuje pokračování smile Mám prvních pár stran, jen tomu musím dát formu. Jen se teď bojím, že kdybych se pustil na plno do pokračování, v půlce zase zkejsnu jako minule laugh
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.