Dejavu

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
upraveno 18. červen 2013 v Povídky
A objevil jsem ještě jedno svoje dílko. Opět bylo bez názvu, takže jsem si narychlo něco vymyslel.
Sepsal jsem to během loňské dovolené a připadalo mi to tak ujeté, že jsem radši všechno odložil.
Takže - Věřte, nevěřte... :-)

Slunce zapadalo za dvojicí ostrovů na obzoru přímo do moře. Končil další den naší krétské dovolené.
Vesnička Paliopoulis byla zakreslená jen na té nejpodrobnější mapě, kterou jsme byli schopní sehnat. Pár domků z bílého kamene a jediný obchod se smíšeným zbožím, spojený s malou tavernou. Její majitel Jorgos byl neustále v neuvěřitelně dobré náladě a přijal nás okamžitě na dvanáct dní do své široce rozvětvené rodiny.
Bydleli jsme v malém domku přímo u nádherné a liduprázdné pláže. Byl tu naprostý klid a jediná úzká příjezdová silnice končila u malého mola s několika lodičkami. Prostě ideální dovolená.
V našem domku byly celkem čtyři apartmány, ve dvou v přízemí bydlela čtyřčlenná dánská rodina, která svoji dovolenou trávila horskými túrami a sem se vracela každý večer jen na přespání.
A vedle nás bydlela sympatická česká dvojice, lékař na penzi s manželkou. Protože jsme byli široko daleko jediní Češi, seznámili jsme se hned první den a brzo si navykli trávit volný večerní čas spolu. Naši sousedé byli sice o dvě generace starší, ale do oka jsme si padli snad na první pohled. Objevili jsme spoustu debatních témat a těšili se na společné večery na terase ve společnosti šumícího moře a vynikajícího domácího krétského vína.
Pan doktor byl typem klasického venkovského lékaře, bělovlasý s dokonale zastřiženou bradkou a věčnou dýmkou v ústech. Takže nás překvapilo, že svoji kariéru končil jako uznávaný primář interny v jednom východočeském městě. Jeho manželka byla bývalá zdravotní sestra s neskutečným smyslem pro humor.
„ Tak jak jste dnes na pláži vypravoval o vaší vášni pro vědeckofantastickou literaturu a záhady všeho druhu,“ začal pan doktor, když bylo konečně víno nalito, proutěná křesílka připravena a dýmka naplněna tabákem.
„ Budu vám vyprávět něco, co jsem už dlouho nikomu neřekl, i proto, že jsem člověk racionální a nevěřím jen tak něčemu.“
Dýmka zavoněla a skleničky zacinkaly. Slunce se už téměř dotýkalo obzoru a v dálce na klidné hladině plula osamělá rybářská loď.
„ Skončil jsem lékařskou fakultu v roce 1950, a protože v té době jsem byl mladý a svobodný, poslali mne po promoci do jednoho městečka v severních Čechách. Kraj to byl hodně drsný a žili tu zvláštní, tvrdí lidé, zvyklí léčit se sami. Byla to pro mne opravdu škola, napravoval jsem zlomeniny, sečné rány kosou, tržné rány po hospodských bitkách a nejvíc úrazy.
A jednoho dne, bylo to na podzim roku 1953, přišla do mé ordinace matka se svým tehdy desetiletým synem. Jmenoval se Jáchym, pamatuji si to jako by to bylo dnes. Bydleli na okraji města a jeho otec tam provozoval malou pekárničku, jakousi zvláštní shodou náhod stále ještě soukromou.
Když chlapec sundal starou košili, opravdu jsem se vyděsil, ačkoliv jsem tu za ty roky praxe už zažil ledacos.“
Dýmka už vyhasla, od tmavnoucího moře se začaly plížit stíny soumraku a z taverničky na kopci zavoněla vůně pečených ryb. Já ani moje žena jsme se ani neodvážili přerušit doktorovo vyprávění. Jeho manželka se na nás lehce usmívala.
„ Zkrátka,“ nadechl se znovu pan doktor. „ Ten chlapec měl na celé levé ruce od ramene až k prstům dlouhý pruh spálené kůže, široký tak asi deset centimetrů a další stejně děsivě vyhlížející spáleninu i na noze. V prvním okamžiku jsem si myslel, že se nešťastnou náhodou připletl někam k otcově rozpálené pekařské peci. Ale jeho matka se zapřísahala, že ačkoli Jáchym rád pomáhá v otcově pekárničce, je natolik šikovný, že něco takového není možné. A ty dvě skvrny vypadaly sice opravdu hrozivě, ale nebyly vůbec citlivé ani na dotek. Připadalo mi, že to je jakési staré poranění, ale oba tvrdili, že se objevily docela nedávno, snad před týdnem. Léčil jsem chlapce jakousi hojivou mastí, a protože ke mně přišli několikrát, poznal jsem ho blíž.
Ten chlapec se mi zdál velice zvláštní. Jeho zájmy byly úplně odlišné od svých vrstevníků. Vyprávěl mi, že byl pekařem v Hamburku během druhé světové války. A že prý se kdysi jmenoval Ulmann a bydlel v domku na Rommelstrasse.
Samozřejmě, že jsem bral všechno jako příliš rozbujelou fantazii desetiletého kluka, nehledě na to, že v té době vycházelo mnoho knih o světové válce a nebyl problém se k nim dostat. Je pravda, že uměl mnoho německých slov, ale to pár let po válce uměl skoro každý.
Navštívili mou ordinaci asi pětkrát. A ke konci roku mne přemístili na Moravu, pak jsem se krátce nato oženil, udělal si další atestace a na své první působení a pacienty skoro zapomněl.“
Už byla skoro tma, takže jsme rozsvítili malou lampičku. Podíval jsem se na pana doktora. Potutelně na mne pokukoval.
„ Pane doktore, to bylo určitě zvláštní, ale co vám na tom připadalo tak záhadné. Já si taky ještě dobře pamatuji, jak velkou fantazii jsem měl v deseti letech a plánoval si, jak jednou budu projektovat města na Měsíci.“
Náš spolubesedník pokyvoval hlavou.
„ Máte pravdu, i já jsem tenkrát všechno bral jako nadměrnou představivost toho chlapce. Jenže tahle příhoda má ještě pokračování.“
V roce 1968 se hnuly ledy a také socialistický lékař mohl zavítat do kapitalistické ciziny. Byl jsem tehdy sekundář na interně a můj primář měl v té době jakési osobní problémy. Takže jsem lékařský kongres v Hamburku ozdobil svojí přítomností já.“
Dolů do přízemí se vrátil život. Dánská rodina se vrátila z hor a nahoru k nám se nesly útržky nesrozumitelné řeči.
„ Hamburk, samozřejmě že mne hned napadlo, podívat se po tom, jak moc si můj dávný pacient vymýšlel a zjistit, z které knížky svůj příběh měl.
Odpoledne druhého dne pro nás, účastníky kongresu, připravili návštěvu farmaceutické firmy a to jsem opravdu mohl vynechat s klidným srdcem. A vyrazil jsem do ulic. Na jednom z náměstí jsem narazil na turistické informační centrum a vybral jsem si staršího pána, sedícího uvnitř mezi hromadami prospektů a map.
Když jsem se ho zeptal na Rommelstrasse, pátravě si mne prohlédl. Ale poznal kongresovou visačku a viděl i velký nápis Czechoslovakia. To v západních zemích v roce 1968 něco znamenalo.
Člověče, povídá mi, Rommelstrasse, tak se to nejmenuje od konce války. Tak máte stejné, jako kdybyste hledal Adolf Hitler Platz. Teď se to tam jmenuje Blumenstrasse.
Dal mi plán Hamburku a podrobně vysvětlil cestu.
Zkrátka, ulici jsem našel. Byla dlouhá, rovná s novostavbami a udržovaným parkem. Prošel jsem jí tam i zpět, ale žádná pekárna, nebo cokoli jí podobného tam nestála.“
„ Takže všechno byla přece jen přílišná fantazie?“ zeptal jsem se a tušil, že finále si pan doktor nenechá ujít.
„ Taky jsem si to myslel, až do chvíle, než jsem si sedl v parku vedle pána s hůlčičkou, který se se mnou hned pustil do hovoru. Ukázalo se, že je to starousedlík, emeritní profesor dějepisu na střední škole a bydlí tady poblíž. Ptal se mne, co tu hledám, takže jsem mu to všechno dopodrobna vylíčil.
Pan profesor chvíli mlčel a za chvíli mi odpověděl.
Je to opravdu zvláštní. Na místě, kde jsme seděli v parku, stával domek, kde bylo opravdu i pekařství. Na konci července v roce 1943 zažil Hamburk opravdu obrovské bombardování a v téhle ulici právě tenhle dům dostal plný zásah americkou bombou. Tehdy uvnitř zahynula celá pekařova rodina. Pamatoval si jeho jméno, protože k němu chodil skoro denně nakupovat. Joachim Ulmann…
A nejpodivnější bylo, že ten pekař snad ještě pár hodin žil pod sutinami svého domu a zemřel pravděpodobně udušením. A když druhého dne vyprostili jeho tělo, neměl téměř žádná viditelná poranění. Pan profesor tehdy pomáhal odklízet trosky a pamatoval si jen na velkou dlouhou spáleninu na levé ruce a noze, širokou asi deset centimetrů.“
Náš soused zmlknul a i v horkém večeru mi po zádech přeběhl mráz…
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Mě se to líbí :) má to pointu.

    Adolf Hitler Platz :D :D geniální
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Hezké milé, jako vždy :-)
    Jen bych to trochu pokrátila v první třetině.... :-) :-)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Jé, fakt jako vždy? To mne opravdu těší. Asi máš pravdu, ten začátek je trochu upovídaný, až se mi vzpamatuje počítač, budu škrtat. A mám v plánu ještě něco podobného, jen by to chtělo múzu a inspiraci... :-D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Nojo, čekala jsem sice skřítky nebo aspoň Boha, ale svojí jemnou poetikou nikdy nezklameš :-)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jerry, promiň, dřív jsem se k tomu nedostal. Takže, americkou bombou říkáš? A jaký typ, váha, druh rozbu....ne dělám si srandu, ale ve druhé třetině to fakt vázne :-D

    A teď opravdu, ano? Ač se tam na můj vkus vyskytlo příliš málo skřítků, ďáblíků a bohů, tvůj styl je tam znát a krásně se to čte. Jedním dechem, bez škobrtnutí a na konci moc hezká pointa :-) Co víc si čtenář může přát?
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Ta americká bomba byla taková podlouhlá, na jednom konci zašpičatělá a měla čtyři křidélka... Víc nevím, ten pan doktor, co mi to vyprávěl, tak to něvěděl taky.
    Taky se mi zdálo, že to trochu vázne, ale když on to ten pán povídal tak rozvláčně a měl toho hodně na srdci.
    Lucie, bohužel, skřítci a ostatní nadpřirozené bytosti bohužel došly, ale neboj, zase se něco rodí.
    Jinak děkuji za vlídnost, opravdu si nezasloužím tolik chvály a opravdu si tu budeme muset začít víc kritizovat... :-D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Neříkej dvakrát, já mám teď poslední dobou nějakou rejpavou :-D
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.