Laboratoř přání

LucieLucie Komentářů: 408
upraveno 13. červen 2013 v Povídkář
Povídka nakonec poněkud volněji na motivy z povídkáře:
Hlavní postava : zrzavá holka v růžových večerních šatech
Místo: Laboratoř
Co kdyby vaše vyprávění pojednávalo o: Přejete-li si hodně peněz, zloději budou mít radost.
Co kdyby váš text začínal větou: Nikdy tohle neměl napsat.







Možná jsem následující příběh nikdy neměla napsat. Možná jsem měla uchránit to zvláštní místo, ponechat mu jeho tajemství. A možná je to jedno a Laboratoře se zveřejnění příběhu vůbec nedotkne. Nu, už se stalo, tak tady je...


I

Radek pomalu scházel Krakovskou k Václavskému náměstí. Měl za sebou náročný den, vlastně náročný týden. Unaveně se pro sebe usmál. Dokázal to. Projekt dnes zdárně ukončil a teď má před sebou volný víkend. Co takhle dát si skleničku, napadlo ho, právě když míjel svůj oblíbený, zastrčený podnik. Jasně, posedí chvilku a srovná si myšlenky. Už tu delší dobu nebyl. Sestoupil po několika sešlapaných, kamenných schodech pod vývěsním štítem, na kterém stálo vybledlou kurzívou Laboratoř přání. Náhodný chodec by si baru sotva povšiml, a pokud přeci, sotva by ho napadlo do tak podivně zapadlého lokálu vstoupit.

Okamžitě ho ovanula známá vůně. Vždycky měl pocit, že se tu mísí snad tisíce různých, vesměs příjemných pachů v podivné kakofonii. Z prostorného, spoře osvětleného zádveří bylo volně vidět do několika různých místností. Radek odložil na věšák svůj dlouhý kabát i šálu a zamířil do otevřených dveří hned napravo, k menšímu baru ve stylu anglických pubů. Spokojeně nasál kouř doutníků a cigaret, ten charakteristický pach mužských salónků bez jakýchkoli zvláštních, zbytečných příměsí. V rohu hrálo šipky pár ošuntělých štamgastů, ale Radek k nim nepatřil. Sedl si za bar a číšník podobný skřetu se něj krátce pousmál.
„Dobrý večer, co vám mohu dnes nabídnout? Přejete si namíchat něco sám, nebo jako obvykle?“
„Děkuji, Gin fizz jako obvykle.“
Barman si Radka vážil, protože se sem vracel pravidelně a navíc byl vždy příjemným hostem. Radek chvíli pozoroval, jak barman bledou rukou automaticky sahá do vyřezávané police pro láhev Beefeatra, jak přelévá tekutinu do shakeru... Už to bylo nějakou dobu, co si od něj svůj nápoj nechával připravit a dokonce už dost dlouhou dobu, co usoudil, že vztah s barmanem má natolik pevný, aby ho nemusel při přípravě nápoje kontrolovat. Uvědomil si, jak je mu to tady milé a pohledem přejel celou místnost s tlumeným osvětlením, lahvově zeleným kobercem, mosaznými doplňky odrážejícími se v naleštěném dřevě baru. Myšlenkami se opět vrátil sám k sobě. Byl spokojený, dařilo se mu. Vydělával tolik, kolik potřeboval a právě teď měl radost z dokončeného projektu. Zítra, až se prospí vyrazí na hory...
Přebral si od barmana skleničku se svěžím, průzračným nápojem. Neklidně se zavrtěl, na dnešní večer nemá žádný program, nevěděl, jak dlouho se bude muset v práci zdržet, a jestli bude mít náladu večer někam chodit. Usrkl. Napadlo ho, že by si rád šel zatančit. Tak dlouho už nebyl na parketu... S nějakou kráskou, třeba zrzavou... To je ono, cítil, jak z něj opadá pracovní únava. Mladá holka vznášející se sálem jako víla... pak v pevném držením při tangu... Sklenici dopil nezvykle rychle, barman se na něj tázavě podíval.

V pasáži Lucerna Radka zastavil nesmělý mladíček a nabídl mu lístek na dnešní maturitní ples. S lístkem v ruce pak Radek skoro vyběhl na Václavské náměstí, pohledem k magistrále usoudil, že večerní špička už minula a tak se neobtěžoval do metra a mávl na taxík. Doma si dá sprchu, najde oblek, a do dvou hodin je tu zpátky.


II

Monika se na plese vůbec necítila dobře. Ve chvíli, kdy se řadila se spolužáky do špalíru, měla dokonce velké pokušení odsud utéct. Ale to by mámě nemohla udělat. A tak stiskla zuby a s nepřístupným výrazem v tváři pochodovala v těch příšerných růžových šatech středem Lucerny. Monika měla před plesem na vybranou. Buď našetřené peníze věnuje na maturitní ples, nebo na prázdninový pobyt v Anglii. Nakonec zvítězila Anglie. Ale teď, když kolem sebe viděla spolužačky vyšňořené v luxusních róbách, s účesy z kadeřnických salónů a obličejíky nalíčenými od profesionálních vizážistů, svého rozhodnutí litovala. Mamka pro ni dostala šaty od jedné ze svých dobrotivých kamarádek, model z minulého století. Navíc růžové, tu barvu Monika neměla ráda a k jejím vlasům se ani trochu nehodila. Co už nadělá, dnes to tady tu chvíli přežije. Pipky si o ní budou sice do matury šuškat, ale pak už je neuvidí. A v Londýně, až se bude procházet přes Tower bridge, se tomu bude smát.


III

Radka si všimla chvíli po zahájení plesu. Tmavovlasý, vysoký kluk, dobře oblečený, ležérně postávající u baru, pokuřující doutník. A Moniku, od chvíle, kdy se usadila se dvěma kamarádkami na poslední volné židle kousek od baru, pozoroval s neskrývaným zájmem. Lichotilo jí to a dodalo sebejistoty, Radkovi její šaty a jednoduché líčení zjevně nevadili. Poté, co Terka odešla tančit se svým přítelem, se k Monice Radek přitočil zezadu se slovy. „ Smím prosit?“
„ A zvládneš to?“ usmála se na něj. Slowfox patřil mezi její nejoblíbenější tance.
„Když moje tanečnice usoudí, že ne, přenechám jí vedení.“
Na parketu z ní obavy spadly : „ Moc kluků takhle tancovat neumí...“
„A ty se vznášíš jako víla,“ špitl jí do ucha. A vzápětí ji začal škádlit tak, že mu jemně šlápla podpatkem na nohu.

Po první tequile dali dohromady jednodušší figury. Monika si všimla, jak se máma na ně z balkonu usmívá.

Při třetí tequile se u baru dostali k pohádkám.
„Připadám si tu jako Popelka,“ Monika se dívala po parketu.
„Vždyť jsi Popelka, sice trochu umouněná, ale jinak celá v růžovém. Kdo ti přinesl šaty v oříšku?“
„Nedělej si ze mě srandu... a vůbec, kde ty jsi přišel ke svému oslíkovi? Půjč mi ho, aspoň na jedno otřesení. Nasypu si zlaťáky do kabelky a nebudu muset po večerech hlídat děti a mýt v hotelu nádobí. Ale co... jak to vlastně je? Oslíku, otřes se! Dává jeden zlaťák denně, nebo deset?“
„Já nemám oslíka, v noci by smutně hýkal, zatímco tančím na plese s Popelkou. A jak to, že hlídáš děti, myslel jsem, že vymetáš kamna.“
„Zato ti, ty princátko jedno, při tomhle tangu podupu nohy.“

Celí udýchaní po sérii rokenrolu zase stáli na baru. V pozdních nočních hodinách bylo v Lucerně k zalknutí.
„Laboratoř přání? Roh Krakovské a... skvělé, to je kousek,“ Monika cítila, jak se jí začíná točit hlava. Prohrábla ohnivé vlasy, na skráních mokré potem. Máma odešla domů už dávno, jako většina rodičů. Monika se rozhlédla a zjistila, že většina spolužáků už Lucernu taky opustila. Asi před hodinou jí Terka potutelně špitla: „ Jestli tě tenhle fešák přestane bavit už dnes večer, tak víš, kde nás najdeš.“
Monika se usmála, zatím ji bavit nepřestal. „Už se tu nedá dýchat, stejně musím na vzduch, tak přesídlíme, co ty na to?“
„Pochopila jsi to správně?“ šeptal ji do ucha, a políbil na krku pod rezavým pramenem vlasů.
„To uvidíme, ne? A mám tak trochu pocit, že s tebou se neztratím.“


IV

Když o chvilku později kráčeli ztichlou, mrazivou ulicí, už si tak jistá nebyla. Co jí to ten kluk, do kterého tu jde zavěšená, všechno navykládal za pohádky?
„Tak tady, to je, moje princezno,“ jakoby jí četl myšlenky.
„To je zvláštní, nikdy jsem toho nevšimla. Nojo, Laboratoř přání... a to tu procházím jednou týdně.“
„Můžu tě pozvat ještě na jeden drink? Ale tentokrát si ho budeš muset namíchat sama. Zvládneš to?“
„Budu se tě držet, tak pojď, venku je hrozná zima.“


V

Radka opět ovanula známá vůně. I přes to, že měl upito, vnímal stejně tu směs žádostivých pachů.

Pro Moniku to byl šok. Ještě na uklouzaných schodech před vchodem měla pocit, že začíná střízlivět, ale jen vstoupila, zatočil se s ní svět. Pozvedla bradu vzhůru, jako zvířátko, kterému dává vzduch svými pachy znamení, jakým směrem se má vydat. Ano, nejlákavější byl sál vlevo, linula se odtamtud taková exotická vůně. Ani nevnímala, jak jí Radek pomohl z kabátu a zasněně vykročila do dveří. Kovový nablýskaný pult odrážel barevná světýlka, bílé kožené sedačky...
„Dobrý večer, slečno, mohu vám pomoci?“
„Ano, ano, dala bych si nějaký drink. Něco z těch barevných lahví, ve kterých se třpytí zlaté světlo.“ Monika se na svého průvodce ani nepodívala.
„Pojďte za mnou. Víte, jak to tu chodí? Pomůžu vám namíchat drink, ukážu vám jak na to. Můžete si při tom něco přát a přání se vám vyplní.“
Tak přeci. Je to pravda, nebo sen? Monika byla zmatená. V hlavě se jí najednou rojilo tolik přání...
„Teď bych si hlavně přála na sobě jiné šaty - nové džíny, to tričko z Nextu, které jsem viděla za výlohou...“
„Nemusíte mi to, slečno, vykládat, jen v klidu, a dávejte si pozor, na co všechno při tom budete myslet. Jakou si vyberete skleničku?“
Monika ukázala na vysokou hladkou sklenici, a človíček, podobný bledému skřetu pro ni vystřelil svou útlou ručkou.
„Pokud se vaše přání budou týkat spíše lásky, doporučuji vybírat z těchto narůžovělých lihovin, pokud budete mít na mysli zdraví, pak jsou na místě bylinné likéry, pokud se jsou vaše přání hmotného charakteru, pak jako základ zvolte klasické lihoviny – vodku, rum, tequilu...“
„Myslím, že tequila se bude hodit, možná i trochu vodky, co mám dělat?“
„Doporučuji začít ledem, několik kostek vhoďte do sklenky, ano, potom tequilu, kterou si vyberete? Stříbrnou? Skvělá volba. Tady, odměřte si, kolik potřebujete, výborně, teď stejně i s vodkou, ještě nějaký alkohol?“
„Myslím, že stačí... ne, počkejte, ještě trochu ginu, možná.“
„Ale jistě, Beefeater nebo Tanqueray?"
„Tady ten.“
„Doporučil bych citronovou šťávu, souhlasíte?“
„Ano, to bude ono a tohle, myslím, by se mi tam hodilo.“
„Ale jistě, to je cukrový sirup a dolijeme Coca-colou?“
„Ano“, vydechla Monika a svůj drink lehce zamíchala stříbrným míchátkem.

Radek si v tu chvíli uvědomil, že udělal chybu. Ano, jistě, chtěl bar té úžasné holce ukázat, ale měl počkat, až budou střízliví. I když. Kdoví, co by bylo zítra, pozítří. Zamířil napravo a kývl na svého barmana. Jak je vlastně možné, že ho tu za celou dobu obsluhoval jen on?
„Teď bych si dal jednu tequilu. Stříbrnou.“
„Který druh? Maracamé plata? Výborná, pokud mohu doporučit. Citron, sůl?“
„Ne, děkuji.“
Zaplatil a s pohárkem a myšlenkou, že by bylo prima strávit s Monikou i dnešní noc se vydal k sálu s bílými koženými sedačkami. Od dveří pozoroval Moničino počínání i šibalská očička jejího barmana.

Monika usedla s drinkem do bílého koženého křesla v rohu. Přes sklenku s načervenalým mokem pozorovala odlesky světel a představovala si samu sebe se spoustou peněz. Koupí si malou garsonku. Mámě a bráškovi taky, těm něco trošku většího, bude tam hodně světla, víc než v tom jejich přízemním krcálku. Bráchovi koupí opravdový kopačky a zaplatí mu fotbalový kroužek na Slávii. Sobě si vybere pořádný oblečení. A kolo. A všichni tři pojedou – ne poletí na 14 dní k moři. Třeba na Krétu... Monika usrkla. Chutnalo to výborně.

Všimla si Radka ve dveřích a kývla na něj. Přiťukli si „Na zdraví.“ Radek poprvé za dnešní večer vnímal, jak je od něj Monika vzdálená.
„Potřebuju na malou, pohlídej mi to,“ to bylo první, co mu v baru řekla.

Přímo ve dveřích na toaletu se Monika střetla s černovlasou holčinou.
„Promiň,“ omluvila se jí dívka. „Ty máš ale parádní šaty. Jdeš z plesu? To je tutový retro, ten volán vzadu... otoč se, prosím. Ty jsou fakt dobrý... Jsi tak stejně vysoká jako já... Víš, mám příští týden akci, kde by se mi moc hodily... nepůjčila bys mi je?“
„Vyměnila bych je za to, co máš na sobě, jestli chceš,“ Monika zálibně koukala na tričko, na které si vzpomněla před chvílí, při míchání drinku.
„Ok. Beru.“ A holčina ze sebe začala stahovat džíny.

Radek mezitím dopil poslední z dnešní série tequil. Zašel za Moničiným barmanem a zaplatil. Zase se posadil do křesla ke stolku a čekal. Začínal být unavený a zdálo se mu, že barman ho potutelně pozoruje. „Co si to jen ta holka namíchala?“ brumlal si pro sebe. Vzal Moničinu sklenici do ruky a přičichl. Nic zvláštního necítil. Jemně se sklenicí zakroužil proti světlu. Až na fádní zlatavé třpytky nic. „Co na tom záchodě dělá?“ Napadlo ho, že by mohl ochutnat. Maličko usrkl. Bylo to lepivé, sladké a silné. Na moment ho zavalil cizí, tíživý pocit nedostatku vzápětí překrytý ukojenou žádostivostí. Tak obrovskou, že jeho vlastní vůle se ji musela násilím zbavit.

Chvíli Moniku nemohl poznat, slušelo jí to víc než v šatech a navíc se na něj opět smála. Hned mu svůj zážitek z toalety musela převyprávět a přitom nadšeně popíjela svůj lepivý drink. Když jí došlo, že ve sklenici ji zbývá pár posledních loků, zase se ztišila a pohledem hypnotizovala zbývající tekutinu. Na co všechno přitom myslela, je záhadou.


VI

Probudili se v Radkově útulném bytě. Jak strávili zbytek noci, si druhý den ráno vybavovali jen matně. Zatímco Radek připravoval v kuchyni pozdní snídani, Monika si posbírala svoje nové oblečení po pokoji a složila na křeslo. Znovu se natáhla a zálibně si úhlednou hromádku z postele prohlížela. Musela zkonstatovat že triko, svetřík i džíny ladí k celkovému modernímu, ležérnímu vybavení pokoje. Slunce probleskovala skrz japonské červenobílé zástěny.
„Ten světlý ručník v koupelně je tvůj,“ přišel jí sdělit Radek, „a pospěš si, snídaně už je skoro na stole. Dáš si preso nebo latté?“
Škoda, chtěla se ještě chvilku povalovat v té nádherné ložnici, ale když ucítila vůni kávy, vstala. Při sprchování přemýšlela nad včerejším zážitek z toho prapodivného baru. Oblečení, ke kterému přišla na toaletách, dobrá, ale tolik peněz – na byt? Kde by k tomu mohla přijít? A pak si vzpomněla na včerejší tombolu z plesu...
To bylo úsměvný. Její los vyhrál vyplněný tiket na nedělní slosování do sazky. S Radkem jim to včera přišlo jako úplně trapná výhra, dnes ráno se jí jevil tiket v nových souvislostech. Kde skončil? Vzpomněla si, že ho ukryli do náprsní kapsy Radkova saka.

„Výborný, takovýhle toustíky bych si nechala líbit každý den,“ smála se na Radka, zabalená v jeho županu.
„To já taky, malý sobotní brunch. Většinou jím až v práci. Jak jsi se vyspala?“
„Na to, že si nevybavuju, jak jsme se sem dostali, tak myslím, že skvěle. Kolik je vlastně hodin?“
„Bude půl dvanácté... No, bylo to náročný, přišel jsem asi někde včera o sako. Takovéhle věci se mi nestávají.“
„Aha,“ hlesla Monika. „Kde to mohlo být? V Lucerně? V Laboratoři?“
„Myslím, že v taxíku, v baru mi bylo horko, nechal jsem ho na věšáku a pak, když nám tvůj barman volal taxík, jsem si ho jen přehodil přes ruku. Nevím, co to bylo za taxi a do Laboratoře nemám číslo.“
Monice se lehce zhoupl žaludek. Tiket bude asi ztracenej... Navíc si právě s uzarděním vzpomněla, co prováděli na zadních sedačkách taxíku. Není divu, že tam sako zapomněli...
„To je mi líto... vygooglit se ten podnik asi nedá, co?“
„Nebuď z toho tak smutná,“ Radek se k ní naklonil přes kouřící kávu a políbil ji na vlasy... „Než si půjdeme znovu zatancovat, koupím si nový... Vlastně, půjdeme tancovat? Vždyť ty jsi taky včera přišla o šaty, ne?“
„Snad jo, nevím... půl dvanáctý... musím letět, slíbila jsem, že půjdu odpoledne s dětmi, které hlídám na karneval.“


VII

Radek po Moničině odchodu žmoulal papír s jejím číslem. Chce Monika, aby jí zavolal? Chce jí on zavolat? Do té doby, než se octli v baru to bylo všechno prima. Kdyby jeli z Lucerny rovnou sem, věděl by teď jistě, na čem spolu jsou. S pocitem, jak jsou někdy věci zvláštní, si rychle zabalil sportovní tašku a vyrazil na hory.

Monika taky dumala nad zvláštnostmi života. Normálně by asi byla nadšená, že potkala kluka, jako je Radek. Vždyť ples byl skvělý, vůbec by ji nenapadlo, že ho tak fantasticky protančí. Nohy ji budou bolet ještě zítra. Ale po návštěvě toho zvláštního podniku, se jí zdálo, že je všechno nějak jinak. Cítila se, jako by ji mezi prsty proplula nějaká životní šance. Nebo jakoby ji chyběla potřebná informace, do nějaké skládanky.


VIII

Chtěla bych napsat, že se ti dva zase setkali.
Chtěla bych napsat, že spolu zase tančili, popili tequilu a skončili v Radkově ložnici.
Ale zatím se tak nestalo.
V Radkově ložnici se vystřídalo pár jiných žen, ale žádná ho nezaujala natolik, aby tam zakořenila.
Monika odmaturovala, pobyla v Londýně a nastoupila na vysokou školu.
Oba ovšem na sebe občas vzpomenou, Radek sem tam nad sklenicí Gin Fizzu ve svém oblíbeném podniku, takže kdoví, jak to s nimi nakonec dopadne.

Taky bych měla napsat, jak to dopadlo se sakem. Taxikář si ho nechal. A protože sako toho mělo za páteční večer dost, donesl ho v pondělí do čistírny. Nalezený tiket si nechal zkontrolovat na terminálu v trafice a taxikáře už nedělá.

Laboratoř přání je stále se svým vybledlým štítem a bledými barmany podobnými skřetům na tom samém místě a stále ji navštěvují ty samé tváře. Několik podobných jako je Radek a pak většina pomalu chátrajících každodenních štamgastů. Občas sem sice zavítá nováček, jako třeba Monika, ale jen málokdo z nich má odvahu či touhu se sem znovu vrátit. Tak teď Laboratoři přání také víte. Jen si dobře rozmyslete, až půjdete kolem, co od případné návštěvy očekáváte.

Komentáře

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Tedy, smekám před tebou! Perfektně popsané, úžasné, čtivé, krásně tajemné.
    Moc se mi to líbilo, píšeš naprosto skvěle!
    The world needs more cowboys.
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Díky moc, ani nevíš, jak mě tvoje pochvala potěšila... :-) zatím pořád hledám nějaký svůj styl a polohu a nebyla jsem si jistá, zda mě tohle zrovna sedí.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Laboratoř přání je úžasný nápad, s tím by se toho dalo udělat... :-)
    Píšeš dobře, ale zdá se mi to až trochu upovídané, trochu bych asi něco poopravil, některé věty zkrátil a trochu celý text uzavřel do nějakého tvaru.
    A čekal jsem trochu nějaký překvapivý závěr, takový Cimrmanův šrapnel... :-)
    Vlastně povídka skončila bez konce tak nějak ve vzduchu. Zkus to nějak dopilovat a bude to ideální.
    To se mi to plácá, že? :-D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.