Ve kterém okamžiku představit hrdinu

Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
upraveno 10. červen 2013 v Povídky
Předkládám k posouzení verze začátku knihy a zajímal by mne Váš názor, ke které se spíše přikláníte. Včera se u nás doma totiž rozpoutala vášnivá diskuze nad začátkem mé knihy a přítel argumentoval tím, že začít jménem hlavního hrdiny je blbost a nikdo to tak nedělá.
Přinesla jsem mu namátkou vybrané tři knihy od Elizabeth Chadwickové a všechny začínaly jménem hrdiny :-) . Přesto jsem ho nepřesvědčila.
Jak se k tomu stavíte vy? Jaké máte zkušenosti nebo co je pro vás čtivější a lépe vás vtáhne do děje?
PS : těch verzí je ještě víc a mám pocit, že nejlepší by bylo začít úplně znova a jinak. Nebo taky nijak. Jack už mě začíná štvát :-/

Verze 1
Jack Larey právě teď rozhodně nepotřeboval další potíže. Chtěl se jenom dostat z téhle bohem zapomenuté pustiny, ve zdraví dojet do cíle své cesty, usadit se a nechat za sebou minulost se vším všudy. A zatím už pár dlouhých minut přesvědčoval sám sebe, že se nic neděje. Jenomže ono se dělo. A to byl fakt, který ho zrovna teď vůbec netěšil. Něco se dělo a on navíc ještě ani pořádně nevěděl co.
Otráveně polkl další kus zpola rozžvýkaného sousta okoralé placky a úzkou štěrbinou zpod přimhouřených víček pozoroval vzdálený horizont tetelící se horkem. To co viděl, se mu vůbec nelíbilo. Známé mravenčení v zádech už předvídalo budoucí problémy. Ale nedokázal jen tak odvrátit pohled a předstírat, že se nic neděje. Jeho šedohnědé oči opět vyhledaly tři nepatrné pohybující se body na vysokém bezmračném nebi. Supi kroužící nad kořistí.

Verze 2
Jack Larey si unaveně promnul oči. Dlouhá cesta už na něm zanechávala své stopy. Bylo mu vedro, byl unavený, docházela mu voda a vůbec neměl náladu něco teď řešit. Jediné, co ho zajímalo, bylo dostat z téhle Bohem zapomenuté pustiny, co nejdříve dojet do cíle své cesty, usadit se a konečně žít v klidu. Nechat za sebou minulost, zapomenout na události posledních dní a prostě začít znova a jinde. Už měl až po krk toho harcovního života a už vůbec neměl v úmyslu zaplétat se do nějakých rozmíšek, cizích záležitostí a problémů druhých. Zapřísahal se, že už ho nic nebude zajímat, že zůstane hluchý a slepý a že už se bude starat jenom sám o sebe. Jenomže právě teď v tuhle chvíli to vůbec nešlo.
Z nějakého důvodu ho popadl vztek. Což si před pár dny neslíbil, že už nebude strkat noc do cizích věcí? A už zase to dělá. Místo toho, aby se otočil na druhou stranu a dělal, že nic nevidí, pozorně sleduje vzdálený horizont a v hlavě mu odvíjí různé varianty událostí, které by mohly být příčinou toho, co se tam někde za zvlněnými pahorky děje.
Vzduch se tetelil horkem. Už od rána bylo vedro k zalknutí. Ani lehký vánek nezčeřil vyprahlou prérii, nikde se nepohnul ani list. Všechno živé zmizelo před slunečním úpalem. Kolem dokola se rozprostírala jen pustina, mrtvá a nehybná v ospalé netečnosti. A přesto se tam v dálce něco dělo.
Jack se neklidně ošil. Zase cítil ten nepokoj, neodbytný vtíravý pocit, že musí nutně něco udělat, že musí zasáhnout.
Snad posté zalétl jeho zrak na vzdálený horizont. Věděl, že obraz se nezměnil. Byli tam. Byli tam a vyčkávali. Nebyl to přelud, byli skuteční a trpělivě čekali.
Byli tři.
Tři nepatrné body na vysokém bezmračném nebi. Supi kroužící nad kořistí.

Verze 3
Trojice supů, kroužících s neúnavnou trpělivostí nad jedním místem, k sobě už nějakou chvíli neúprosně přitahovala jeho pozornost. Chvílemi se ptáci snesli níž k zemi, ale znovu váhavě a neradi vystoupali vzhůru. Věděl, co to znamená a vůbec z toho nebyl nadšený. Tam, uprostřed ničeho, je někdo jen krůček od smrti. A Jack Larey, už jen kvůli své povaze, ne¬dokázal v takové situaci zůstat lhostejný. Pravda, mohl se otočit, dál pokračovat svou vlastní cestou a předstírat, že se ho ta záležitost netýká. Kdokoliv jiný na jeho místě by to jistě udělal. Ale ne Jack.
Nebyl nadšený z představy, trmácet se ještě několik mil do pustiny kvůli kdoví čemu nebo kdoví komu. Možná je jeho snaha zbytečná, možná je to jenom raněné zvíře, které zabloudilo sem, do této nehostinné krajiny a teď umírá žízní. Ale i kdyby, aspoň by mu ušetřil trápení.


Verze 4
Narazil na toho človíčka úplně náhodou. Původně nechtěl jet přes Pustinu, v této roční době to bylo riziko, ale něco mu říkalo, aby to udělal.
Tenhle vnitřní hlas už se mu mnohokrát vyplatilo poslechnout. Udělal to i teď. A našel toho kluka.
Ten den bylo horko k zalknutí. Slunce pálilo na ocelově modrém nebi tyčícím se v nekonečné výši nad vyprahlou zemí. Těžký vzduch se nepohnul, nezčeřen ani sebemenším vánkem, nikde ani stín, jenom spalující, ničící žár slunce.
Vyjel už za svítání, každou minutu chladného rána bylo potřeba využít k cestě a jet tak dlouho, jak to jen půjde. Před polednem se mu poštěstilo najít vhodné místo k táboření. Skupinka roztroušených skal poskytovala alespoň chabý stín a pár pokroucených stromů a skomírající tráva na jejich úpatí svědčila o tom, že by tady mohl být pramen. Ještě v sedle svého koně to místo našel. Tmavá skvrna písku v rozsedlině mezi dvěma balvany. Pramen, zasypaný pískem.
Seskočil z koně a rukama začal odhrabávat vlhký písek. Vyhloubil jámu, dostatečně hlubokou na to, aby se v ní mohla shromáždit voda a teprve potom se začal věnovat dalším věcem. Odsedlal koně, nalil si do dlaně trochu zteplalé vody ze své čutory a otřel koni nozdry a přitom k němu tiše promlouval. Ale ani při této rutinní činnosti nepřestával sledovat obzor. Už nějakou chvíli se nemohl zbavit podivného pocitu. Znal tohle tušení, věděl, že se brzo něco stane a byl ve střehu. I kůň vycítil jeho nervozitu a neklidně pohazoval hlavou a stříhal ušima.
Muž ještě jednou obhlédl obzor, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco mělo stát. Kolem byla jen nekonečná pustina, zdánlivě bez života, vyprahlá, mrtvá, chvějící se ve slunečním úpalu, táhnoucí se kam jen oko dohlédne. Nekonečná, stereotypní, matoucí. Na nízkých, pokroucených keřích se nepohnul ani list. Ani lehký vánek nezčeřil nehybnou hladinu rozpáleného vzduchu. Z vyprahlé zažloutlé trávy stoupala ospalá vůně sena a mateřídoušky. A nad tím vším do běla rozpálená obloha se žhnoucím sluncem přímo v nadhlavníku. Kdo sem omylem zabloudil, neměl příliš šancí uniknout ničící síle Pustiny.
Muž, uchlácholen ospalou nehybností krajiny kolem, se usadil do stínu a ze sedlové brašny vytáhl placky a kus studeného masa – zbytky ze svých zásob. Oheň nerozdělával, na to bylo příliš horko a studený oběd mu stačil. Zítra už si bude muset něco ulovit, ale to už bude pryč z téhle mrtvé krajiny.
Poobědval, zkontroloval pramen a s uspokojením konstatoval, že se jáma plní zkalenou vodou. Až se kal usadí, bude mít dost vody jak pro sebe, tak pro svého koně.
Protáhl se a znova pohledem přelétl okolí. A pak to uviděl. Tři nepatrné body na bezmračné obloze. Supi kroužící nad kořistí.
Očima, přivřenýma do úzkých škvírek pozorně prozkoumával obzor. Neviděl nic víc, než ty tři mrchožrouty, ale to mu stačilo. Jejich přítomnost byla neklamným signálem. Někdo tam je na samé hranici smrti. Možná je to zbloudilé zvíře, ale možná je to člověk.
Už nebylo nač čekat. Muž tichým hvizdem přivolal koně, osedlal ho a během několika krátkých minut už cválal směrem, udávaným kroužícími dravci.

Verze 5
Polední žár horkého letního dne spočíval na krajině jako těžký příkrov, tížící a dusivý ve své ospalé nehybnosti. Na nízkých, pokroucených keřích se nepohnul ani list. Z vyprahlé zažloutlé trávy stoupala omamná vůně sena a mateřídoušky.
Do běla rozpálená obloha, tyčící se v nekonečné výši a rozprostírající se od jednoho obzoru k druhému, nedávala sebemenší naději na stín, na déšť. Jen spalující výheň žhnoucího slunce.
Jenom blázen by se vydal v tuto roční dobu do pustiny. A přesto zde někdo je. Ve stínu osamělého skaliska se snaží své dlouhé tělo skrýt muž. Věk něco mezi pětadvaceti až třiceti, urostlý, s pevnou tváří docela příjemných rysů, tmavé delší vlasy zaprášené a zcuchané, na bradě několikadenní strnisko. Unaveně přežvýkává sousto sušeného masa a snaží se víceméně marně využít nepatrného stínu skalního převisu. Opodál hledá podobný úkryt zaprášený velký hřebec, ve kterém by nyní pouze zkušený pozorovatel poznal ušlechtilé zvíře. Muž i kůň mají za sebou na první pohled dlouhou cestu.
Avšak jak se zdá, nejsou jedinými živými tvory v nekonečné pustině. Mužovy pozorné šedohnědé oči zaujaly tři nepatrné pohybující se body na vysokém bezmračném nebi. Přestal žvýkat a chvíli soustředěně pozoroval vlnící se obzor. Po chvíli odvrátil pohled, ale nedalo mu to, aby se znovu nezahleděl ke vzdálenému místu. Neklidně se pohnul a cosi zabručel. Opět pohlédl na tři body – teď už jich bylo pět a vznášely se v menší výšce nad zemí. Ještě jedno kratičké zaváhání, ale vzápětí muž vstává ze svého úkrytu a tichým hvizdem přivolává koně.
The world needs more cowboys.

Komentáře

  • LucieLucie Komentářů: 421
    Tak to je teda dilema... :-)
    Na každém z těch úvodů se mi něco líbí víc než na druhých. Myslím, že u westernu vůbec nevadí začít jménem hrdiny, to se mi líbí, i celková přímočarost verze 1. 2. verze je pro mě málo dynamická, Jackovi úvahy bych radši četla kousek dál než v prvním odstavci. 3. se mi líbí moc. 4. verze - ty první věty se mi jako úvod nelíbí, dál je to rozepsaný krásně. 5 je taky hezká, pro mě ale na úvod až příliš popisných vět, i když vůně mateřídoušky ve mě vyvolává pocit, že musím číst dál...
    Celkově : víc mě zaujme dynamický začátek, nejradši bych četla příběh, který začíná rovnou Jackem.
    Ale jestli ho máš teď momentálně dost, nech ho ještě chvíli pozorovat supy, a vrať se k němu za pár dní a pak ti bude jasné, jak je to nejlíp.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    No nejvíc se mi líbí 1. verze, jak řekla Lucie, je dynamická a zaujme. Ale závěr 2. verze je taky super, to Byli tam a vyčkávali, to se mi hrozně líbí, je to takový tajemný, k westernu mi to sedí. No a 4.verze mi přijde na úvod hrozně dlouhá.
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Díky moc vám oběma! Tohle přesně potřebuji, aby na to koukl někdo nezaujatě a řekl svůj názor. Pro mě je to už neřešitelné dilema (jsem znamením Váha a to je s rozhodováním totálně v háji :-)?)
    Verze jsou přeházené, nejsou zde podle vzniku, ale ta třetí je poslední a právě ta, kvůli které se ten můj chlap chytal za hlavu, že je úplně špatná :-D
    Zatím to nechám chvíli uležet a uvidím.
    Díky!
    The world needs more cowboys.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Já, jakožto taky autor westernu :-D, který zatím odpočívá, až se zase rozhoupu a něco sem hodím, bych asi udělal takovou směs všech verzí, protože každá z nich má něco do sebe. Souhlasím se závěrem verze dvě, jak ji popsal MIke, trochu mi to nadhodilo začátek filmu Tenkrát na Západě.
    I ta verze pět má něco do sebe, je tak příjemně rozvláčná, jen mi trochu vadí střídání časů. Verze čtyři je trochu rozvláčná, tam bych tvrdě škrtal. U verze tři mne zatahala za uši větička: Ale ne Jack. Takové příliš slohové. A verze jedna - tam máš zase mnohokrát slovo - děje se, nedělo se, ale děje se, to už je moc najednou.
    Takže asi bych hlasoval za upravenou a zkorigovanou verzi dvě. To, že v první větě představíš hlavního hrdinu je dobré, klidně to tak nech.
    Tak, to jsem ti to zkritizoval...Ale jinak, z toho by mohlo něco být... :-)
    Zlákala jsi mne, že si pohnu s tím svým, kde mám za hrdinu ošklivého dědka s náušnicí v uchu... :-D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • JitkaJitka Komentářů: 146
    Nečetla jsem celé ukázky, jen prolítla opravdu první odstavce. Za ně u mě vyhrála verze č.3.

    Jinak, jak ses ptala, jak se k tomu obecně stavíme my - já to obvykle neřeším. Nikdy mě to nenapadlo. Když se ale nad tím teď zamýšlím, většinou píšu za postavu, jejíž jméno je v názvu kapitoly, protože se mi střídají vyprávěčské pohledy. Navíc píšu v ich formě, takže postava o sobě asi nebude přemýšlet: Já Honza sedím doma v kuchyni a kreslím...
    V povídkách, kde mám ale jiný druh vyprávění, tak co jsem tak přemítala v hlavě, nepamatuju si, že bych kdy (v současných povídkách) začala jménem postavy. V knihách to moc neřeším, prostě začnu číst. U svých vlastních textů bych si totiž připadala blbě, kdybych tak začínala. I když to vůbec nemusí být pravda, vždy bych si připadala jako malý školáček, jejichž povídky obvykle přesně takto začínají - Honza seděl v kuchyni a maloval... (vím, že ty příklady jsou extrém, ale podobný pocit to ve mně vyvolává, proto to demonstruji takto)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    A co třeba verze - Asi bych se vám měl nejdřív představit. Jmenuji se Honza a právě sedím v kuchyni a kreslím...
    Já mám fakt raději ich-formu, připadá mi pružnější a tvárnější.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Díky moc za všechny komentáře!
    Nechám to chvíli uležet a potom to nějak celé předělám. Možná. :-)

    Užijte si všichni ten zítřejší sraz a věnujte vteřinovou vzpomínku nám, nezúčastněným (víc si nezasloužíme, měli jsme přijet). :-)

    The world needs more cowboys.
  • JitkaJitka Komentářů: 146
    Já nemám ráda ich formy, kde postava počítá s tím, že to někomu vypráví. Já ji používám tak, že je to forma zachycení jejího vnitřního života, pochodů. O čtenáře se vůbec nezajímá. Zachycuje to její reálný život. (Jinak je to opět z důvodů, že vše čtenáři sdělit jakoby v pomyslném rozhovoru s ním, mi přijde jako hrozně laciné... takové ulehčení práce. Takže i proto takhle nepíšu.)
    Ale tohle je už můj hodně osobní názor a souvisí to s tím, co píšu.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Salmo, věnujeme ti třeba i minutu ticha a samozřejmě poreferujeme, jak to všechno dopadlo Pod zvonečkem.
    Jíťo, já kdysi opravdu sepsal něco jako rozhovor se čtenářem a docela to mělo úspěch. A pak jsem měl ještě jeden maximální úlet, psal jsem cestopis z dovolené v Řecku formou dialogu se svým fiktivním bratrem. Ale to už bylo moc... :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.