Jedna bezejmenná miniaturní legrácka

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,690
upraveno 9. červen 2013 v Povídky
Dnes jsem za dvacet minut napsal ještě jednu takovou legrácku, aby bylo o čem v sobotu debatovat a slibuji, že už se nebudu opakovat s různými nadpřirozenými bytostmi. Nedělám si nějaké umělecké ambice, prostě jen takový vtípek...

„ Promiň, ale přišel mi před chvílí ještě jeden klient, takže mi to nějakou chvíli potrvá. Ale počkej na mne třeba na lavičce v parku naproti. Třeba to nebude tak dlouho trvat a šli bychom se pak podívat na tu sedací soupravu…“
Takže jsem své ženě do telefonu odsouhlasil, že na ni určitě počkám. Ale co, je hezky, sluníčko svítí, sednu si do parku, natáhnu si nohy a budu chvíli konečně relaxovat.
Bylo to příjemné odpoledne. Našel jsem si prázdnou lavičku s výhledem nejen na spěchající davy, ale především na hlavní vchod jednoho z nejsolidnějších bankovních domů, kde v pátém patře právě diskutovala moje žena s jedním z nespokojených zákazníků.
„ Můžu si přisednout?“ ozvalo se vedle mne tichým hlasem. Zamračil jsem se. Je to zvláštní, pořád se ještě najde hodně lidí, jejichž potěšením je obtěžovat ty druhé, kteří o nějakou společnost nemají vůbec zájem.
Zamžoural jsem do zapadajícího slunce. Vedle mne stál podivný stařík, i přes počínající léto v dlouhém kabátě neurčité barvy. Na hlavě měl jakýsi zprohýbaný klobouk a v ruce držel pořádnou sukovici. Na první pohled bych řekl – bezdomovec, ale na ten druhý už jsem si tak docela jistý nebyl. Neměl v ruce krabici laciného vína, jakési poznávací znamení všech podobných a pak, nepromluvil charakteristickým vemlouvavě drzým tónem. Asi to byl pohled jeho nebesky modrých očí, nebo zvláštní kouzlo, které z něj vyzařovalo, že jsem se na něj usmál a pozval ho vedle sebe. Posadil se jakoby ostýchavě na kraj lavičky a bokem na mne pokukoval.
„ Já stejně budu muset za chvíli jít,“ prohlásil jsem.
Zavrtěl hlavou.
„ Ještě máte dost času, vaše manželka bude mít jednání ještě přesně dvaatřicet minut. Ale buďte bez starosti, tu sedací soupravu nakonec koupíte.“
Zarazil jsem se a prohlédl si ho podrobněji. Tohle mohl vědět jen její blízký spolupracovník, jenže svým vzhledem se mi na bankéře vůbec nezdál.
„ Vy pracujete s mojí ženou?“
Stařík vedle mne se rozesmál upřímným smíchem.
„ Jste úplně vedle. Já nepracuji v bance, nakonec, nepracuji nikde. Spíš přemýšlím, jak vám to mám říci. Já jsem totiž někdo trochu jiný. Vy lidé mi říkáte všelijak, ale mně se nejvíc líbí to krátké oslovení. Bůh.“
Tak, a je to tu. Nejen obtížný stařík, ale dokonce uprchlý pacient. To mi tak ještě scházelo, abych tu trávil čas s ne docela normálním človíčkem. Naštěstí nevypadal nějak nebezpečně a docela příjemně se na mne usmíval.
„ Tak Boha jsem si tedy představoval docela jinak,“ řekl jsem chlácholivým tónem.
„Já vím, malovali mne na obrazech jako velikého starce v bílé říze, metajícího blesky, v náboženských knihách mne popisovali jako všemocného a vševědoucího. Jenže ono je to o trochu složitější, víte? Já můžu leccos, ale ne všechno. A občas mám takový divný pocit, že je ještě něco výš, nade mnou…“ Ukázal prstem k modrému odpolednímu nebi. Přikyvoval jsem, začínalo se mi to líbit a byl jsem zvědav, co se ještě od něj dozvím.
„ Vy mi nevěříte, že?“ Co se na takovou otázku dalo odpovědět.
„ Já vím, asi bych vás mohl přesvědčit, jenže přece tady v parku nespustím hromobití, nebo se tento keř nestane sloupem ohně. Mohl bych udělat všelijaké věci, ale proč. Taky už chci mít trochu klid.“
„ Dobrá, pokud jste tedy opravdu…“ začal jsem.
„ Jsem, spolehněte se,“ zase se usmál tím zvláštním způsobem.
„ … tak proč jste dopustil všechna ta utrpení, války a třeba i ty povodně nedávno. To přece nemůže být vaše vůle, nebo tohle opravdu chcete?“ Trochu jsem se dostal do ráže a pak mi došlo, že kdyby stařík vedle byl opravdu Bůh, mohl by mne za mou opovážlivost ztrestat několika způsoby.
Ale nechystal se k tomu, spíš jen tak smutně pokyvoval hlavou.
„ Pane Bendo, ono je to pro jednoho docela hodně. Já raději dělám jen malinké radosti, na tyhle velké smutky už nějak nestačím…“
Tak vida, zná i moje jméno a to jsem se mu určitě nepředstavil. Inu, Bůh…
„ Budu už muset jít. Vaše žena skončila debatu se svým zákazníkem, přijde za pár minut v dobré náladě. A tu sedací soupravu nakonec koupíte, mají tam poslední. A ještě maličkost, zkuste si vsadit, budete mít štěstí.“ Vstal a opřel se o sukovitou hůl.
„ Mějte se hezky a…“ zaváhal.
„… nezlobte se na mne.“ Usmál se a vydal se k chodníku. Na chvíli jsem myslel, že se za ním rozeběhnu, ale pak…
„ Ahoj, jsi hodný, že jsi počkal, dobře to dopadlo, budou prémie,“ moje žena se tu objevila v opravdu se širokým úsměvem na tváři.
„Půjdeme se podívat, jestli se nám nějaká sedačka bude líbit?“ Přikývl jsem a ohlédl se. Stál tam, zamával mi a byl pryč.
Sedací soupravu jsme nakonec opravdu koupili, prodavačka prohlásila, že máme štěstí, je poslední a už se nebude vyrábět. A na cestě zpátky domů jsem i přes nechápavé pohledy mé ženy vsadil jeden sloupeček sportky.
Vyhrál jsem pětačtyřicet korun.
Ani Pánbůh není docela všemocný…

Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • LucieLucie Komentářů: 414
    Krásný, jemný, milý, nádhera. Chtěla bych zažívat podobná setkání jako ty :-)
    Ale, třeba nepřijdeme zkrátka a některá z tvých postav se objeví i příští týden u zvonečku...
    Vlastně se teď nemůžu odtrhnout od klávesnice, inspirovalo mě tvoje pohádkové nahlížení na svět a ráda bych dokončila něco s podobným motivem...
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,690
    Jé, díky, tohle byl opravdu jen takový narychlo napsaný žertík.
    U zvonečku se objeví jen trochu obstarožní částečně nenormální autor... :-)
    Jsem opravdu zvědav, jak jsem tě inspiroval, tohle je takový námět, že se s ním dá pohrávat snad donekonečna.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Připojuji se k pochvale od Lucie a souhlasím s ní.
    Moc krásně se mi tvoje povídky čtou, jsou milé a umí pohladit.
    The world needs more cowboys.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,690
    Dobří lidé, nepřehánějte to s tou chválou, nebo zpychnu...:-)
    Budu muset asi sepsat něco, co by se dalo zkritizovat... :-)
    Ale díky.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tyhle tvoje nadpřirozené srandičky se mi stejně líbí nejvíc. Napřed čert, teď samotný Bůh. Co bude příště, Jerry? Možnosti jsou neomezené, nechám se tedy překvapit. Snad tohle nebude poslední nadpřirozená povídka:)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,690
    Možná nebude, já bych měl podobně ujetých nápadů ještě dost, ale zase bych chtěl tvořit nějakou světovou literaturu a ne takové legrácky... :-D Ale dobrá, třeba na něco přijdu.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.