Povídka, která odhaluje tajemství Smrti, I. kapitola povídky SILENCE

EifroseEifrose Komentářů: 12
upraveno 5. červen 2013 v Povídky
Takže, rozhodla jsem se zde publikovat UKÁZKU povídky SILENCE, jejíž pokračování si můžete přečíst vidět na tomto odkazu: http://cardella.blog.cz/1306/povidkar-ktera-nema-obdoby-prvni-povidka-ktera-odhaluje-tajemstvi-smrti-tak-jak-ji-neznate
Upozorňuji, že ty tři tečky na začátku znamenají, že je to vytáhlé z kontextu...

... Náš život je jeden velký koloběh. Stále začínat znovu, stále se stěhovat a stále plnit svou povinnost. A tou povinností nemyslím plnění domácích úkolů nebo snad umývání nádobí po obědě, ale něco docela jiného. Něco špatného, ale zároveň to drží celý svět v chodu. Je to něco, co je potřeba, abychom přežili. Nejen my, ale i ostatní.
Je to naše oběť. Oběť lidem.
„Evo, dítě, už tam budeme,“ oznámila mi Matka a Mortis se zasmál hrdelním smíchem.
„Další místo, další... že ano, Evo? Jen nový špendlík na mapce a žádní přátelé a žádná rodina,“ zachraplal a jeho ledové oči sledovaly mou reakci. Matka byla rychlejší.
„Co to povídáš, bratře? My jsme přece její rodina. Jsem její Matka. A ty její strýc. Tak nemluv nesmysly,“ setřela ho a pohlédla z okýnka, zatímco Mortis zahl doprava.
„To je krásné místo, že ano, Evo?“ Usmála se a já jí oplatila falešným úsměvem. Nikdy nejsem nadšená, když se musíme stěhovat. Zase.
„Matko, kde přesně jsi koupila ten dům? Doufám, že to není na samotě,“ namítla jsem a Mortis se znovu zasmál.
„Aby to nebylo na samotě... lidé z nás nikdy nejsou nadšení, víš? Cítí tu auru, ale nikdy neví, jak si ji mají vyložit. Proto bydlíme vždycky na samotě.“ Povzdechla jsem si a překřížila ruce na prsou.
„Už zase,“ poznamenala jsem trpce. „To nemůžeme bydlet v nějakém velkém městě? Tam se ztratíme a nikdo nás nebude... podezřívat.“
Matka si mě změřila pohledem. „Ale tohle místo ti nebrání přemýšlet. Vždyť víš, že budíme pozornost svým... zjevem.“
„A proč asi?“ zatrylkovala jsem jízlivě. „Vypadáš jako z doby královny Viktorie a ty...“ Pohlédla jsem na Mortise. „Vypadáš jako ze starého hororu. Žádný div, že se nás bojí.“
Ani jeden neodpověděl, Matka se znovu zahleděla z okýnka a Mortis řídil, takže jsem si svou zlost nemohla vybít ani na jednom z nich. A že byla ta zlost velká. Už mě to totiž nebaví. Nebaví mě náš život.
„Evo, nezapomeň na školu,“ prohodila Matka. „Připrav se na literaturu a dějiny. Příště tě vyzkouším.“
„Ano, Matko,“ zabručela jsem. „Stejně nechápu, proč mě musíš učit doma ty.“
„Jsem jediná, kdo je k dispozici, ty hloupá,“ zahučela.
„A co nějaký domácí učitel?“ Navrhla jsem s nadějí, ale věděla jsem, že je bitva předem prohraná.
Matka se zhluboka nadechla a všechny žíly jí málem vyskočily z čela.
„ŽÁDNÝ – ČLOVĚK – NIKDY – NEVSTOUPÍ – DO NAŠEHO – DOMU!“ Zavyla a oči ji div nevylézaly z důlků.
„No dobře, už mlčím,“ odsekla jsem. „Byl to jen nápad.“ A špatný.
„Nechápu, kam chodíš na takové... takové...“ Nemohla najít správné slovo, ale Mortis ho našel.
„Hovadiny,“ zasmál se a zahl doleva. „Ták, už jsme tady, krasotinky.“
Vyjeli jsme zpoza stromu a já zahlédla můj nový domov. Bylo vidět, že ho vybrala Matka. Byl viktoriánského slohu, stejně jako Matčin styl a měl dvě patra starorůžové barvy. Střechu měl strmou šedé barvy a vyčuhoval z ní jeden vikíř s malým okýnkem. V přední části domů druhého patra měl malou věžičku (tam budu číst knihy) a na terase prvního patra stály sloupy, které držely věžičku i kus terasy. Zahradu měl překrásnou. Živé ploty lemovaly cestu k domu a květiny v záhonech zdobily dokonalý trávník.
„Je to krása,“ vydechla Matka a tleskla. „tak, šup šup, vemte zavazadla. Honem.“ Vylezla z auta a začala z kufru tahat těžké kufry. Mortis jí běžel na pomoc. Jen já jsem zůstala trčet v autě. Nemohla jsem se hnout.
Tohle je můj nový domov. Na měsíc, možná na tři.
Další domov a žádní přátelé. Žádná rodina. Mortis to vystihl přesně. Jen další špendlík na mapce. Měl pravdu. A to mě děsí.
„Evo, dělej,“ houkl Mortis a já sebou trhla.
Pomalu jsem vystoupila z auta a nadechla se čerstvého vzduchu. Hm... posekaná tráva a květiny. Krásná vůně. Ale jen na chvíli.
Mortis mi strčil do ruky můj kufr a já se prohla pod jeho vahou. Raději jsem ho položila a vychutnávala jsem si ten pocit čerstvého a voňavého vzduchu. To už ale Matka i Mortis vstoupili do domu.
Následovala jsem je a táhla za sebou těžký kufr. Už nevím, kolikrát jsem zažila takový pocit. Pocit nového začátku. Pocit domova.
Usmála jsem se, protože jsem věděla, že tohle místo si zamiluju. Tohle místo nejde nemilovat. Všechno na tomto domě zbožňuju už od první chvíle. I když nejsem ráda, že jsem se zase musela stěhovat, tohle za to stálo. Tento dům, vzduch, stromy a květiny za to stály.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.