První kapitola - co si o tom myslíte?

upraveno 2. červen 2013 v Povídky
Zdravím všechny. Ráda bych vám dala k přečtení první kapitolu mojí plánované knihy. Budu ráda za každé připomínky a návrhy na zlepšení. Vím že se mi tam hodně opakují některá slova ale nenapadá mně čím je nahradit.

KAPITOLA 1


Přecházel jsem po své cele. Dnešní příděly oběda se zpozdily. Že by se někdo zase pokusil utéct a oni jako trest pro všechny zrušili jídlo? Taky jsem plánoval, že jednou uteču, ale teď ještě ne. Taková věc se musí dobře naplánovat. Přešel jsem k zrcadlu, visícímu nad umyvadlem v rohu mého pokoje. Z odrazu na mně zíral bledý muž. Za těch jedenáct měsíců co tu jsem se moje rysy trochu změnily, zhrubly. Z mého kdysi pěkného obličeje na mně zíraly dvě tmavé, zapadlé oči, pod kterými se vyjímaly už dost viditelné tmavé stíny. Tváře jsem měl zapadlé, za což jsem vděčil hlavně všudypřítomnému hladu a nedostatku péče. Mé černé vlasy byly mastné a rozcuchané. Sám sebe bych asi v nějaké tmavé uličce potkat nechtěl. A nejspíš se to ještě dlouho nestane nikomu. Jsem odsouzený na deset let za krádeže a ublížení na zdraví, a jestli se mi odtud nepodaří dostat pryč, nejspíš tady tak dlouho také zůstanu.
Konečně jsme uslyšeli vrzavý zvuk otvírajících se vrat věznice. Chvíli bylo slyšet jen kroky, potom chrastění klíčů v zámcích. Dozorce postupně odemkl všechny naše cely a spolu se svým parťákem nás začali nahánět ven na dvorek, kde stály další stráže.
„O nic se nepokoušejte nebo vás dáme zavřít na samotku a týden se nenadechnete čerstvého vzduchu!“ zařval na nás ten první. Ne, většina z nás nebyla tak hloupá nebo zoufalá aby se o něco pokoušela přímo před hlídači. Ne že by se to nikdy nestalo. Pokud vím tak se nikomu takhle utéct ještě nepodařilo a vždycky jsme to za toho jednoho hlupáka odnesli všichni, většinou hladovkou a nevrlými poznámkami bachařů.
Vyšel jsem ze dveří. Slunce mně na chvíli oslepilo, venku foukal příjemný vánek. Tohle je poprvé za dlouhou dobu, kdy neprší, což je tady v Anglii velmi zřídka. Když jsem se trochu rozkoukal, rozhlédl jsem se po dvorku. Je to takový náš výběh, místo kam nás pouštějí třikrát denně, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. Prostor byl velký asi třicet metrů na čtyřicet a byl oplocený pět metrů vysokým plotem, nahoře s ostnatým drátem. Po obvodu přecházelo asi deset strážných, každý v kabátě s puškou přes rameno, připravený v každou chvíli zasáhnout.
Vzadu v jednom rohu se už tlačila skupina vězňů, strkajíce se a nadávajíc si navzájem u budky na výdej jídel. Každý chtěl dostat svůj příděl co nejdříve, snad doufajíce, že dostane víc než ostatní. Pomalu jsem se také vydal tím směrem. Stoupl jsem si do fronty za Starého Willa, ošumělého a shrbeného starce, chudák si něco mlel pod vousy, nejspíš si ani plně neuvědomoval kde to vlastně je. Ani se nedivím, že to nemá v hlavě v pořádku. Tvrdne tady v téhle díře už víc než dvacet let, a zůstane tady až do smrti. Před lety v afektu zavraždil svou ženu a děti a byl odsouzen na doživotí. Ale on je spíš taková výjimka. Z padesáti vězňů tu jsou jen tři už napořád. Walter, podivín, který nikdy nemluví a vždycky se drží co nejdál od ostatních a nikdo vlastně neví kvůli čemu tady je a pak jeden mladík, kterého sem přivezli minulý týden a který je právě teď na samotce, protože se hned první den pokusil utéct, samozřejmě byl hned zadržen. Většina z nás tady jsou kvůli menším prohřeškům, jako jsou krádeže, rvačky a výtržnictví.
Vepředu se strhla menší potyčka, dva muži se tam hádali o místo.
„Hej! Co mě předbíháš! Já tu byl první!“ zařval jeden.
„Ne, nelži, já tu byl první, tady Ernie mi to potvrdí. Žejo Erne?“ otočil se na pihovatého mladíka za sebou. Ten jen vystrašeně přikývl. Druhý rváč chytil toho prvního pod krkem a už se váleli na zemi. Hned se k nim přihnali dva strážní a začali je odtrhávat od sebe. Po chvíli se všechno uklidnilo a kuchař konečně začal vydávat jídlo. Zanedlouho jsem přišel na řadu i já. Do otvoru jsem zavrčel něco na pozdrav a strčil dovnitř misku. Vzápětí se ke mně vrátila s malou hromádkou šedivé, nevábně vypadající ovesné kaše. A tohle tu musíme jíst každý den. Ale nikdo si nestěžuje, protože víme, že bychom taky nemuseli dostat nic. Vzal jsem misku a odkráčel k nedaleké lavičce. Posadil jsem se vedle Harryho, vysokého blonďáka, se kterým už nějakou dobu plánujeme jak odsud uniknout. Venku má nějaké lidi, kteří nám prý pomůžou.
„Harry,“ pozdravil jsem ho.
„Jacobe,“ kývnul na mně. Nenápadně jsem se rozhlédl, jestli nás někdo neposlouchá.
„Máš nějaké nové informace?“ zeptal jsem se ho polohlasně.
„Bratr mně včera byl navštívit, podrobnosti ti povím v noci, až všichni usnou.“
Přikývl jsem. Tak doufám, že dneska budou mít dozorci tvrdý spánek, pomyslel jsem si, a pustil se do jídla. Harry mi nabídl cigaretu a sirky. Zapálil jsem si. Se zaujetím jsem pozoroval kouř, stoupající a vířící ve vzduchu, jen aby se o chvíli později rozpustil. Co se asi děje za branami vězení? Ani jsem nevěděl, jestli už skončila válka. Pokud počítám správně, mělo by být 19. dubna 1919. Podle optimistických obličejů hlídačů a jejich neurčitých poznámek většina z nás usoudila, že boje skončili už před několika měsíci. Ale jistí jsme si nebyli.
Zrak mi padl na jednoho strážného, přecházejícího poblíž nás. Tvářil se nevrle a zároveň znuděně. Jak moc se vlastně lišili od nás vězňů? Všichni jsme ve své podstatě stejní, lišíme se jen svými činy. Někdy mi už i to splývalo. Ale toho co jsem udělal a proč jsem tady jsem nikdy moc nelitoval. Život ke mně nikdy nebyl spravedlivý, matka mi zemřela, když jsem byl ještě moc malý na to, abych jí pořádně poznal a celý život mně vychovával jen můj otec, alkoholik, který se staral jenom o sebe. A tak se není moc čemu divit, že jsem už v pětadvaceti letech skončil v kriminále. Ale už ne na dlouho, napadlo mě. S trochou štěstí náš plán vyjde a my budeme znovu svobodní. Sice jsem nevěděl, co budu dělat, až se odsud dostanu, ale rozhodl jsem se na to nemyslet. Ten most překročím, až k němu dojdu…

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Vypadá to velice zajímavě, líbí se mi období a místo, do kterého si příběh zasadila, s poválečnou Anglií se dá dobře pracovat. Místo jako stvořené pro gangstery a útěky z vězení :-)
    S těmi opakujícími se slovy si nedělej starosti, tím tady na fóru trpí snad každý :-D Už máš i nějaké pokračování? Zajímalo by mě, jak se to bude rozvíjet dál.
    Takže abych to shrnul, moc pěkný, dobrá práce, těším se na pokračování :-D
  • Tak děkuju :-). Vím kam by to mělo směřovat ale tak nějak nevím jak se k tomu dostat. Ale to snad nějak vymyslím :).
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,689
    Nápad je to dobrý až vynikající. Jenže se hodně topíš v dlouhých a násilně konstruovaných větách.
    Třeba
    Vzadu v jednom rohu se už tlačila skupina vězňů, strkajíce se a nadávajíc si navzájem u budky na výdej jídel. Každý chtěl dostat svůj příděl co nejdříve, snad doufajíce, že dostane víc než ostatní.
    Přechodníky jsou docela potvora a v jedné větě jich je moc. Lepší je udělat dvě samostatné věty.
    Nebo třeba tohle.
    Zapálil jsem si. Se zaujetím jsem pozoroval kouř, stoupající a vířící ve vzduchu, jen aby se o chvíli později rozpustil.
    Co třeba - Zapálil jsem si a se zaujetím pozoroval kouř, stoupající a vířící ve vzduchu. Ten zbytek je tam už navíc.
    Ale myslím, že nápad to je dobrý a zase je to něco jiného. Teď jde o to ho zpracovat. Chce to si trochu nastudovat nějaké dobové reálie, abys uvedla čtenáře do té doby. Když to přeženu, abys hlavního hrdinu nenechala třeba volat mobilním telefonem... :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 414
    Námět se mi líbí... Vadí mi určité nejasnosti / hl. postava např. neví, jestli už skončila válka? - to mi přijde zvláštní/ S přechodníky mám taky problém, stejně jako už psal Jerry. Líbí se mi, když píšeš uvolněně, svým jazykem, zní to fajn / např. poslední odstavec /.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.