Mé sci-fi Den zkouky

Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
upraveno 20. květen 2013 v Povídky
Ahoj, chtěl bych znát váš názor na úvod mého sci-fi románu. Uvítám jakékoli postřehy, nápady, cokoli :)



Den první

Zákopy a za nimi obrovský hrad, jeden ze současných úkrytů spojeneckých sil lidí. Plameny kam jen oko pohlédlo. Všude rozvaliny a pach rozkládajících se těl.
„Toto je naše poslední výzva.“ Ozvalo se odkudsi zezdola. „Vyjděte a možná se vám nic nestane.“
Generál Lesti na hradbách pohlédl na poručíka vedle sebe a zamumlal si.
„Nás nedostanete, parchanti.“

„Nechtějí vyjít. Jejich problém.Vyšlete jednotku jedna až pět, šestka bude dělat podporu z dálky.“ Rozkazoval nepřátelský velitel. Jeho vojáci vytasili rapíry a dýky a kolem nich začaly proudit malí mechaničtí brouci.
„Jednotka jedna vpřed!“
Vojáci se semkli do útvaru a pomalým krokem mířili k hradbám.
„Jednotka dvě a tři vpřed!“
Tyto skupiny vyrazily zleva. Čtvrtá a pátá zprava. Šestá jen seděla na zemi a obklopovala je nazelenalá záře.
„Šestá připravit! … Šestá útok!“
Brouci dorazili k hradbám, zaplavilo je smaragdové světlo a zmizeli. A tudíž jednotka šest také.

Za hradbami bylo ticho. Asi takové, jako když se strachem čekáte na dorážku v ještě relativním bezpečí a najednou se před vámi zhmotní skupinka třiceti nepřátel. Lidé se dívali do vrchu na ... cosi. Když si odmyslíme ten nadpozemský půvab, vypadli jako dvou a půl metroví lidé.
„Palte, palte,“ řval nepříčetně generál Lesti.
Zacvakaly uzávěry a spouště pušek, samopalů a pistolí. Všechny tři desítky nepřátel se po půl minutě válely po zemi. Spousta lidí jen přerývaně dýchala, oči vytřeštěné.
„Kuk.“ ozval se jeden z padlých.
Dvě těla vedle něj se snažily zadržet smích. Dostaly zoufale další dávku ze samopalu. To už se rozchechtali všichni ležící a začali vstávat. Naprosto ignorovali vyděšené pohledy obránců okolo a z pod oblečení a kapes vytahovali malé šedé kuličky.
„Šestááá?“
„Anooo?“
„Házejte dle uvážení!“
Lidé propadli panice. Kuličky letěly … přes hradby. Ve chvíli, kdy byly nad generálem, změnily se na půlmetrové ocelové sklípkany a obloha pod jejich množstvím potemněla. Lesti, naprosto zmatený, se jen opřel zády o hradby, díval se na nádvoří po všech těch smějících se bytostech a poslouchal řev umírajících útočníků dole pod hradem.

O něco později obě skupiny seděly u velkého stolu.
„Máte pěkný příbytek.“ promluvil jedna z bytostí.
„To je dočasné, stěhujeme vojska z místa na místo. Našli jsme tohle místo na poslední chvíli, ještě před tím, než jste zaútočili.“ promluvil Lesti.
„My ne,“ ozval se někdo z té druhé skupinky.
„Tak kdo jste, když ne nepřátelé?“
„My jsme šestá,“ ozvalo se unisono.
„Ale, vždyť jste byli s nimi, s těmi co nás chtějí vyhladit.“
Bytosti si jen vyměnily usměvavé pohledy. Byli vysocí, štíhlí a oblečeni do rób z látky, jakou ještě nikdo neviděl. Skoro jako by to ani látka nebyla, jen nějaký druh energie možná přelud, zdání, že na sobě vůbec něco mají. Lesti si všiml, že asi půlka z oněch tvorů byla ještě krásnější než ta druhá. A vzhledem k tomu, že z nich jeho vojáci nemohli spatřit oči, to bylo o to víc udivující.
„Vaše existence světu nepřináší vůbec žádný užitek, to je pravda,“ prohlásil jiný.
„Cože?“
„Vaše existence nepřináší světu,“ všiml si jeho pohledu a pokračoval: „ aha, vy jste slyšel. Jste k ničemu.“
„Tak proč? Proč jste nás zachránili? Co máte za lubem?“
„Může být s vámi legrace.“
„My stojíme před zničením celé naší rasy a vy chcete legraci? No potěš.“
„Co že jste tak nerudný? Zachránili jsme vám krk.“
Na to Lesti neodpověděl. Jen sklopil zrak.
„Kdo vůbec jste? A že jste šestá nebo co, to už jsem slyšel.“
Generála mátlo, že pokaždé odpovídal někdo jiný. Tentokrát se ozval někdo vzadu.
„Ve vašem pojetí profesí jsme někde mezi potulnými kejklíři a nájemnými žoldáky.“
Lesti tomu nevěnoval pozornost.
„Mohl by ke mně proboha mluvit jen jeden a ten samý?“
„Cože je tak podrážděný?“ prohodil jeden.
„Jojo, bůh je fajn týpek,“ druhý.
„Co máte za problém?“ zeptal se Lestiho třetí.
Generál si jen protřel oči, povzdechl si, vstal a pomalu, velice pomalu zařval.
„Já nemám problém!“
V hlavě mu doznívala slova.
...fajn týpek...
...pojetí profesí...
...nájemnými žoldáky...
Najednou ožil.
„Žoldáci?“
Bytosti se přestaly smát a na tvářích se jim usadil samolibý výraz.
„Konečně mu to docvaklo a můžeme přestat s touhle oťukávací fraškou.“ řekl jeden z mnoha, dotkl se předloktí v místě, kde se měří puls a devětadvacet bytostí se rozplynulo ve vzduchu.
„Máme společného nepřítele, generále Lesti.“

Komentáře

  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    Tak tohle je parketa pro sci-fisty tady na fóru a myslím, že se na tebe brzo vrhnou :-) Ale neboj, nekoušou :-D
    Jinak je to zajímavý, slibný začátek. Chce to místy ještě trochu poopravit, sem tam slovo, změnit výraz (třeba ve větě Plameny kam jen oko pohlédlo, bych napsala Plameny, kam jen oko dohlédlo - ale to je jen můj názor, můžeš to vidět jinak). Téma fakt dobrý, kam na ty nápady chodíš?
    Jsem docela zvědavá, co z toho vzejde dál a kdo jsou ti šestí. Bude pokračování?
    The world needs more cowboys.
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Pokračování bude, už mám přibližnou kostru příběhu a dál mě napadají věci co změnit nebo vylepšit :) začínám tím žít. No a nápady - měj mě za blázna, ale zkoušela jsi někdy hrát šachy sama se sebou? Kupodivu to jde a je to docela legrace. :D Zkouším k tomu přistupovat stejně:

    čtenář(já): chtěl bych si přečíst sci-fi, kde bych viděl jednak scény z vlastního života, tak nepochopitelné kousky s vymoženostmi budoucnosti, kořeněné palčivými tématy.
    pisatel(já): dobrá, mám zadání. Fláknu tam tohle, tohle, tady to bude čekat, tak udělám pravý opak
    čtenář(já): hm, tohle jsem čekal, ale dobrá snaha. Začínám se nudit.
    pisatel(já): tak to vyškrtnu, ale naštval jsi mě, čas na protitah
    čtenář(já): stále moc rozvláčné a navíc tohle nechápu. Proč udělali to a to?
    pisatel(já): to je jasné, mají tu a tu motivaci ... a jo, ty to vlastně ještě nevíš. Tak to vysvětlím v další kapitole.

    Sice to v tom psaní nejde poznat, ale tohle se mi honí hlavou :)
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 211
    To je dost dobrý!!!
    The world needs more cowboys.
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Tak, upravené abych na to mohl navazovat podle kostry, co jsem vymyslel. Dokončená první kapitola po druhé revizi :)

    DEN ZKOUŠKY

    Den první

    Zákopy a za nimi obrovský hrad, jeden z dočasných úkrytů ozbrojených sil STAVu.
    „Toto je naše poslední výzva.“ ozvalo se odkudsi zezdola.
    „Vyjděte a možná se vám nic nestane.“
    Generál Lesti na hradbách pohlédl na poručíka vedle sebe a zamumlal si.
    „Nás nedostanete, parchanti.“

    „Nechtějí vyjít. Jejich problém.Vyšlete jednotku jedna až pět, šestka bude dělat podporu z dálky.“ Rozkazoval nepřátelský velitel. Jeho vojáci si připravili zbraně a kolem nich začaly proudit malí mechaničtí brouci.
    „Jednotka jedna vpřed!“
    Vojáci se semkli do útvaru a pevným krokem mířili k hradbám.
    „Jednotka dvě a tři vpřed!“
    Tyto skupiny vyrazily zleva. Čtvrtá a pátá zprava. Šestá jen seděla na zemi a obklopovala je nazelenalá záře.
    „Šestá připravit! … Šestá útok!“
    Brouci dorazili k hradbám, zaplavilo je smaragdové světlo a zmizeli. A jednotka šest také.

    Za hradbami bylo ticho. Asi takové, jako když se strachem čekáte na dorážku v ještě relativním bezpečí a najednou se před vámi zhmotní skupinka třiceti nepřátel.
    „Palte, palte,“ řval nepříčetně generál Lesti.
    Zacvakaly uzávěry a spouště pušek, samopalů a pistolí. Všechny tři desítky nepřátel se po půl minutě válely po zemi. Spousta obránců jen přerývaně dýchala, oči vytřeštěné.
    „Kuk.“ ozval se jeden z padlých.
    Dvě těla vedle něj se snažily zadržet smích. Dostaly zoufale další dávku ze samopalu. To už se rozchechtali všichni ležící a začali vstávat. Naprosto ignorovali vyděšené pohledy obránců okolo a z pod oblečení a kapes vytahovali malé šedé kuličky.
    „Šestááá?“
    „Anooo?“
    „Házejte dle uvážení!“
    Lidé propadli panice. Kuličky letěly … přes hradby. Ve chvíli, kdy byly nad generálem, změnily se na půlmetrové ocelové sklípkany a obloha pod jejich množstvím potemněla. Lesti, naprosto zmatený, se jen opřel zády o hradby, díval se na nádvoří po všech těch smějících se lidech a poslouchal řev umírajících útočníků dole pod hradem.

    O něco později obě skupiny seděly u velkého stolu.
    „Máte pěkný příbytek.“ promluvil jeden.
    „To je prozatimní, stěhujeme vojsko z místa na místo. Našli jsme tohle místo na poslední chvíli, ještě před tím, než jste zaútočili.“ promluvil Lesti.
    „My ne,“ ozval se někdo z té druhé skupinky.
    „Tak kdo jste, když ne nepřátelé?“
    „My jsme šestá,“ ozvalo se unisono.
    „Ale, vždyť jste byli s nimi, s těmi co nás chtějí zničit.“
    Vyměnili si jen usměvavé pohledy. Byli vysocí, štíhlí a oblečeni do rób z látky, jakou ještě nikdo neviděl. Skoro jako by to ani látka nebyla, jen nějaký druh energie. Možná přelud, zdání, že na sobě vůbec něco mají.
    „Existence vaší skupiny světu nepřináší vůbec žádný užitek, to je pravda,“ prohlásil jiný.
    „Cože?“
    „Vaše existence nepřináší světu,“ všiml si jeho pohledu a pokračoval: „ aha, vy jste slyšel. Jste k ničemu.“
    „Tak proč? Proč jste nás zachránili? Co máte za lubem?“
    „Může být s vámi legrace.“
    „My stojíme před kolapsem všech našich zájmů, jde nám o život a vy chcete legraci? No potěš.“
    „Co že jste tak nerudný? Zachránili jsme vám krk.“
    Na to Lesti neodpověděl. Jen sklopil zrak.
    „Kdo vůbec jste? Jak to, že máte technologie, které ani my nevlastníme? A že jste šestá nebo co, to už jsem slyšel.“
    Generála mátlo, že pokaždé odpovídal někdo jiný. Tentokrát se ozval někdo vzadu.
    „Nájemní žoldáci.“
    Lesti tomu nevěnoval pozornost.
    „Mohl by ke mně proboha mluvit jen jeden a ten samý?“
    „Cože je tak podrážděný?“ prohodil jeden.
    „Jojo, bůh je fajn týpek,“ druhý.
    „Co máte za problém?“ zeptal se Lestiho třetí.
    Generál si jen protřel oči, povzdechl si, vstal a pomalu, velice pomalu zařval.
    „Já nemám problém!“
    V hlavě mu doznívala slova.
    ...fajn týpek...
    ...problém...
    ...žoldáci...
    Najednou ožil.
    „Žoldáci?“
    Přestali se smát a na tvářích se jim usadil samolibý výraz.
    „Konečně mu to docvaklo a můžeme přestat s touhle oťukávací fraškou.“ řekl jeden z mnoha, dotkl se předloktí v místě, kde se měří puls a devětadvacet lidí se rozplynulo ve vzduchu.
    „Máme společného nepřítele, generále Lesti.“

    Lesti seděl tentokrát s cizincem sám v potemnělé místnosti. První promluvil neznámý.
    „Jsem člověk, nebojte.“
    „A co ten zjev? Styl boje, oblečení, chování, technika a tak dále?“ podivil se Lesti.
    „Nerad dávám přímé odpovědi. Důležité je, že jsem se o vás dozvěděl poměrně širokou škálu informací.“
    „Třeba?“
    „Jste vegetarián, abstinent, nezvládáte emoce, nesnášíte svou matku a v mládí jste choval křečky. Ale to není podstatné. Jste dobrý člověk a to mi stačí.“
    Lesti nehnul brvou“
    „Jak jste na to přišel?“
    Špatná otázka Lesti. Velice špatná. Asi nejste ten pravý.
    „Klidně mi tykejte, jsem Satori.“ a na chvíli se odmlčel.
    Pozorně si prohlížel Lestiho a asi po minutě přemýšlení promluvil.
    „Jdou dva po cestě. Jeden zmokne a ten druhý ne. Jak je to možné?“ zeptal se.
    Lestimu se nechtělo řešit nějaké potřeštěné hádanky. Ale je pravda že jim zachránil, nebo zachránili kůži. Kde jsou ti ostatní ze šesté? Když je žoldák, proč zradil své nadřízené? A proč je tak divný?
    „Záleží na tom? Mimochodem je to úplně jasné. Pršelo. Jeden měl rád déšť a tak podle sebe nezmokl a druhý, který déšť nesnáší, byl mokrý až na kost.“
    To už je lepší. Uvažuje dobře.
    „Tyhle hádanky se nazývají koány. Nemají řešení. Ani o ně nejde, záleží jen na tom, jak k nim člověk přistupuje a jak o nich přemýšlí.“ mnul si Satori bradu.
    „A abych aspoň trochu odpověděl na to, kdo jsem. Satori v japonštině znamená Osvícený.“

    Nacházeli se na nádvoří hradu a koukali na hvězdy.
    „Vnímej tu sílu. Vychází to z přírody, z hvězd, planet, z každé živé bytosti.“
    Lesti zavřel oči. Mysl měl klidnou a bez myšlenek.
    „Cítíš něco?“
    Zavrtěl hlavou. Díky zásahu Satoriho nebyla ráno odhalena jejich pozice. Měli teď klid a spojaři mohli komunikovat se STAVem a čekat na další rozkazy. STAV, Syndikát technologů a vývojářů, byla nevládní organizace, která si ovšem za desetiletí výzkumu zasloužila nechvalnou pověst. Vymýšlela zbraně, drogy, vyvíjela programy na dešifrování vojenských zpráv a prodávala je komukoli kdo dal víc peněz. Nakonec sama potřebovala vlastní armádu, aby je ochránila před závistivci a nepřáteli, které si sami vytvořili. Málokdo si ovšem dovolil na STAVem trénované a vyzbrojené jednotky, momentálně třesoucí se strachem v jakémsi hradu, který ani nebyl na mapách.
    „Měl bys.“
    Lesti přišel k hradbám a dotkl se napohled hrubé, kamenité zdi.
    „Tohle není kámen, že ne?“
    „Jasně že není. Je to iluze.“ řekl nevzrušeně Satori.
    Lesti přemýšlel. Napadli je nepřátelé a zázračným způsobem našli za kopcem hrad. Okolí zpustošené, vnitřek lehce přístupný, s možností okamžitého zabarikádování.
    „Tvoje práce? Zabrblal si.
    „Možná.“ usmál se.
    Zeď najednou zprůhledněla. Z malého kolečka, skrz které viděl ohořelé stromy, začalo v malých praméncích tryskat zelené světlo. Šířilo se do dalších míst, do hlavní brány, přeskočilo na hlavní tvrz a vše pod jeho září mizelo. Ještěže byli všichni v přízemích nebo na nádvoří, spadli by z vcelku velké výšky. Takhle se propadli sotva půl metru dolů. Pár pušek vystřelilo bokem a velká elektronická zařízení která s sebou měli se při pádu poškodila. Po minutě už stáli na napůl kamenité, napůl travnaté vyvýšenině a široko daleko nic než zelené stromy a keře.
    „Cos to kurva udělal?!“ vyrazil k Satorimu. Chytl ho pod róbou a mával s ním ze strany na stranu. Satori se rozplynul. Jak neměl Lesti co držet, překlopil se a málem upadl. Vzduchem se nesla Satoriho pobavená slova... ´věř a víra tvá tě uzdraví´.
    Lesti nevnímal že už je pryč. Myslel jen na to, že jsou nechránění, bezbranní a se zničenými přístroji. Uprostřed noci.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    SCIFIIII! Kamaráde, nemohl si mi udělat větší radost. Místy mi to sice přišlo trochu zmatené, jako třeba ti "dvou a půl metroví lidé" ale jinak super! Držím palce, scifi je i moje doména, takže vítám, pane kolego :-D

    P.S.: Prosímtě, dávej si pozor na přímou řeč. Nekončí tečkou, ale čárkou. Je to problém, se kterým jsem měl sám co dělat, ale časem si na to zvykneš:-D

    „Toto je naše poslední výzva,“ ozvalo se odkudsi zezdola, „vyjděte a možná se vám nic nestane.“
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Díky za přivítání :) ty dvou a půl metrové lidi jsem v té (pro mě) už třetí verzi odstranil, je to ten druhý dlouhý příspěvek co jsem sem hodil, ale je možné že jsem je tam ještě někde zapomněl :)

    Díky za upozornění na tu přímou řeč, nemohl jsem za boha najít jak se to správně píše :D budu si na to dávat pozor :)
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 296
    Kluci, vy mě snad změníte a já budu mít opravdu ráda sci-fi! :D ne, vážně, je to dost dobré...a když už i já čtu tenhle žánr, něco to znamená.

    Jen pokračuj, určitě má tohle budoucnost. Jak už říkal Mike, trochu pozor na tu přímou řeč, ale to se vychytá.
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.
    o psaní jinak...

  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Jejda, díky moc :D je to pro mne obrovská motivace, když vidím že to někoho zajímá a líbí se mu to :)
  • LucieLucie Komentářů: 421
    Moc pěkné. Líbí se mi to. Malinko mám problém se zorientovat, místy je to pro mě trošku nepřehledné, ale to časem doladíš. Těším se na pokračování :-)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Jejda, člověk se toulá po světě a nějak zapomene nakouknout, co tu přibylo. A hle, dobrá věc se tu vylíhla! Jen se mi zdá na začátek jaksi přemíra děje a akce a postav, takže je ten začátek poněkud nepřehledný. A pozor na některé věty, jsou trochu umělé a šroubované, je protsě potřeba psát trochu uvolněněji. Ale mohlo by to být zajímavé počtení.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Díky za reakce :) budu muset psát, číst, psát, číst a dělat to stále dokola do zblbnutí. Dnes jsem například dělal korektury jiné věci, na které jsem pracoval přes 12 hodin. Povídka o 9 stranách. Text nádherně vykrystalizoval a zjistil jsem, že jsem napsal naprosto epickou... hovadinu. Když jsem to pročítal, chtělo se mi brečet.
    Aspoň jsem se poučil, že mám plánovat děj a nečekat na nějaké 'geniální nápady'.

    No nic, jdu dál pokračovat v tomhle dílku :)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.