Víla a skřítek

PeggyPeggy Komentářů: 6
upraveno 17. duben 2013 v Povídkář
Zadání: okřídlená krasavice, detektivní kancelář, téma: Vzpomínky jsou někdy živější než přítomnost, první věta

Vždycky jsem byl divnej chlapeček. Představu, že kolem mne létají různobarevné víly, jsem míval od dětství. Byly to víly čarodějky, hodné čarodějky. Poslušným dětem nosily sladkosti a zlobivým taky. Když jsem byl smutný, přiletěly a daly mi čokoládu nebo lízátko. Takže jsem byl v podstatě šťastné dítě.
Seděl jsem zrovna ve své nové kanceláři – detektivní kanceláři – a vzpomínal na barevné hodné víly. Jak kolem krouží a podávají mi lízátko, barevné lízátko. Z myšlenek mě vytrhlo zaklepání na dveře. Netušil jsem, že se někdo objeví tak brzo.
„Vstupte, je otevřeno,“ málem jsem vykřikl.
Zjevila se mladá žena. Na první pohled krasavice. Kaštanové vlnité vlasy jí splývaly na ramena. Nejistě popošla na jehlových podpatcích, boky obepnuté v pastelovém kostýmku se jí zavlnily.
„Dobrý den, jsem tu správně?“ zamrkala dlouhými nalíčenými řasami.
„Ano, určitě. Co pro vás mohu udělat?“ zarděl jsem se.
Nejistě se rozhlédla kolem. Viděla malou místnost s tapetami ze zašlých časů, nějaké reprodukce starých mistrů, dubový stůl se starým počítačem, za kterým jsem seděl. Zvedl jsem se ze židle, která zavrzala.
„Hledám skřítka Pískala. Ztratil se,“ odpověděla a já si teprve teď všiml, že má na zádech motýlí křídla. Stačilo by jen zamávat jimi a vyletět otevřeným oknem. Zatočila se mi hlava, znovu jsem si sedl a židle zavrzala.
„Posaďte se, prosím, hned ho najdu,“ zahleděl jsem se do monitoru.
Najel jsem na seznam hledaných osob a zadal jméno „Pískal“. Nic. Napsal jsem ho tam proto. Zvedl jsem oči od monitoru, abych se ženy zeptal na podrobnosti. Nebyla tam. Na křesle po ní zůstal ležet žlutý javorový list se vzkazem: „Nehledejte. Zapískal. Děkuji.“
List jsem vložil do telefonního seznamu, abych měl důkaz, že se mi to nezdálo. Přistoupil jsem k oknu a zahleděl se na nachovou oblohu a poletující listí. Zavřel jsem ho a pro dnešek uzamkl kancelář.

Komentáře

  • BaraBBaraB Komentářů: 18
    Zajímavé. Docela se mi to líbilo.
    Ale dala bych si být tebou možná pozor na to přílišné zdůrazňování opakováním slov hned v úvodu "víly čarodějky, hodné čarodějky", "kanceláři – detektivní kanceláři", "lízátko, barevné lízátko". Taky to občas používám, ale řekla bych, že pro efekt je lepší používat to spíše méně než více.
    Pak mě trošku zarazila přímá otázka „Dobrý den, jsem tu správně?“ a hned následující odpověď s ujištěním, že určitě. Pokud v tom neměla být nějaká skrytá poetika, tak to moc nedvá smysl, když dáma neuvede, kde předpokládá, že se nachází... Snad jsem to napsala srozumitelně.
    A poslední malá poznámka, možná je to jen můj problém, ale moc nemusím taková ta spojení jako : zavlnily se jí boky atd. Přijde mi to jako hrozné klišé, určitě se dá vymyslet mnoho jiných spojení. Ale snad je to jen můj dojem.
    Jinak je text poutavý, melancholický, se zajímavým námětem.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Opět zajímavý námět, hezky zpracováno. Ale souhlasím s Bárou, to opakování slov je tam hodně rušivé. A zase na můj vkus trochu krátké. Nemusíš se bát, že to nikdo nebude číst :-D
  • LucieLucie Komentářů: 407
    Krásně vymyšlená zápletka, tisíckrát lepší než v povídce o Samovi, moc hezké momenty - třeba ten s javorovým listem... Jinak se přikláním se k Báře a Michalovi - opakování slov je podle mě zbytečné, pár nejasností, příběh by určitě mohl být delší, nebo z mého pohledu propracovanější. Líbí se mi tvoje fantazie. :-)
  • PeggyPeggy Komentářů: 6
    Děkuji všem za komentáře. Opakování slov bylo záměrné - běžně to tak nedělám, pokud to nemá splňovat určitý účel.
    „Dobrý den, jsem tu správně?“ a hned následující odpověď s ujištěním, že určitě. - Ano, to byl také úmysl. Je to celé pohádkové, proto i detektiv ve své představě okamžitě pochopí, že žena (víla) přišla za ním.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.