Post-Apo: nové vlákno

MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
upraveno 17. duben 2013 v Archiv tvůrčího psaní
Z technických důvodů sem přemístím příběh i diskuzi.

Je to neupravená verze, totožná s tou, jaká je ve starém vlákně. Jelikož se pomalu a jistě blížím ke konci, nechám ji tak. Až to dodělám, vrhnu se na rozsáhlé revize a úpravy na základě vašich rad a poznatků. V prvním příspěvku bude celá doteď zveřejněná část a ve druhém bude kopie naší diskuze, jelikož původní vlákno je téměř nečitelné.
-----------------------------------------------------------------
Dívka ze sna (Prolog)

Zahlédl dívku mezi stromy. Podívala se na něj a zachihotala se. Pak zmizela. Neváhal dlouho. Rozběhl se za ní do hustého porostu. Větvičky ho bolestivě šlehaly do tváře, ale nějaká zvrácená část jeho já si to užívala. Vyběhl louku.
„Dominiku, tady jsem,“ zavolala na něj dívka. Bože jak krásný měla hlas. Stála v půli louky. Doběhl k ní. Sluníčko bylo vysoko na obloze a ona celá zářila. Byla bosá, měla jen světle modré letní šaty. Její pihatou ještě dětskou tvářičku zdobil úsměv. Bylo ji tak patnáct, možná šestnáct. Dlouhé kudrnaté zrzavé vlasy měla rozpuštěné. Všechno vypadalo dokonale, dokud se ji nepodíval do očí. Ty mluvily za vše. Teď byla šťastná, ale stejně jako on věděla, že to brzy skončí.
„Dominiku, nebuď smutný,“ řekla mu, jakoby uhádla, na co myslí.
„To nejde. Brzo budu muset odejít. Už tě neuvidím.“
„Nebuď pesimista. Potkáme se, vím to.“ Usmála se.
„Ty to nechápeš, musím opustit město.“
„Proč?“ zeptala se udiveně.
„Mám práci. Na severu. Nejmíň na půl roku. A ty mi pořád nechceš říct, odkud jsi.“
„Jakou práci? Kde na severu?“ Její zvědavost ho překvapila, nikdy se ho na to neptala.
„Prostě práci!“ odsekl.
„Tak mi to řekni. Nikdy o sobě nemluvíš.“ Posadila se do trávy. Když se posadil vedle ní, položila hlavu na jeho rameno. Rukou mu prohrábla jeho havraní vlasy.
„Jsem Chodec. Někdo si mě najal. Nějakej chlap z Junky Townu.“
„Nevypadáš na chodce,“ podotkla a podívala se na něj. Až teď si uvědomil, že má na sobě jen šortky a červenou havajskou košili. Nebyl ani nijak zvlášť silný, jenže to díky své inteligenci a mrštnosti ani nikdy nepotřeboval.
„Já vím. Hele proč mi prostě neřekneš, co chci vědět.“
Nic neřekla, jen se zasmála a zvedla se. Postavila se před něj a dovolila aby si prohlédl její fantastickou postavu proti světlu.
„Pak bys to měl moc jednoduché,“ řekla na konec. Otočila se a pomalu vykročila k lesu.
„Hej, kam jdeš.“
„Domů,“ odpověděla, aniž by se otočila.
„Počkej. Ještě nechoď,“ volal na ni. Postavil se a chystal se rozběhnout za ní. Nohy se ani nehnuly.
„Prosím, počkej,“ zavolal znova.
Otočila se.
„Říkal si, že pojedeš přes Junky Town?“
„Ano.“
Znova se usmála: „Pak se uvidíme dřív, než bys čekal.“ A zmizela. Všechno zmizelo. Zůstal stát v bílé místnosti.
PŘENOS UKONČEN,“ řekl jakýsi strojový hlas.

-----------------------------------------------------------

Domov, sladký domov

Kapsle se otevřela. Chvíli zůstal ležet. Posadil se, pomalu, a čekal až ho přejde závrať. Po jakkoli dlouhém pobytu ve virtuální realitě se vždy cítil divně, když se znova postavil na pevnou zem. Šortky i košile byly pryč. Místo nich? Kevlarové kalhoty s pouštní kamufláží, jejichž barvy se již dávno slily v jednu, vybledlou koženou bundu a trekové boty. Ty jediné byly ještě v dobrém stavu. Na opasku měl pouzdro na pistoli. Prázdné.
Protáhl si tělo, až v něm zapraskalo. Pak se rozhlédl. Zbylých jedenáct kapslí v místnosti bylo stále aktivních. Slabé světlo, vycházející ze škvíry po obvodu kapsle, bylo jediným zdrojem světla v místnosti. To a několik málo barevných kontrolek na ovládacím panelu vejce připomínající kapsle. Neviděl kdo v nich je, jedno však věděl jistě. Ta jeho tam není.
„Hej Marku, pusť mě ven,“ zakřičel na zrezivělé železné dveře. Ozval se bzučák. Zatáhl za madlo. Dveře se s skřípotem otevřely.
„Marku, měl bys je namazat,“ řekl do prázdné chodby.
„Nekibicuj a koukej je zase zavřít,“ ozval se špatným reproduktorem zkreslený hlas.
Dominik prošel dlouhou chodbou. Okna do vnějšího světa byly zatlučené dlouhými dřevěnými fošnami. Na konci byly dvoje dveře. Jedny vedly rovně. Byly masivní, kovové a naháněly až podivnou hrůzu. Jako dveře z nějaké noční můry, o nichž víte, že za nimi není nic hezkého. Druhé vedly vpravo. Obyčejné dveře z překližky. Ty byly pootevřené. Vešel do malé místnosti. Páchla zatuchlinou a kouřem.
„A taky by sis tu měl vyvětrat,“ zavrčel na malého muže sedícího za příliš velkým stolem, v rohu místnosti.
„Hele, Dome, mám tě rád. Ale všechno má své meze, rozumíš?“ odpověděl mu.
Dominik se podíval na svého přítele. Byl to malý, podsaditý muž. Letos mu bude padesát. Dominik ho nikdy neviděl bez doutníku v puse.
„Marku, potřebuju nějaký palivový články. Máš něco?“
„K čertu a kde je mám asi tak vzít, co? Jsou na příděl, to víš. Šerif si je drží pěkně v trezoru. Hele vem si svoje věci a vypadni, mám práci.“
Dominik se podíval na hromadu věcí v koutě. Vypadala jinak. Věděl, že se v ní přehraboval. Nic nezmizelo, to by si nedovolil. Ale i tak ho štvalo, že mu leze do věcí. Vytáhl z hromady taktickou vestu. Barva vybledla, ale stále byla v dobrém stavu. A to množství kapes a poutek se tam venku vždycky hodí. Kolem krku si omotal tmavě zelený shamag, nedílnou součást oděvu návštěvníka Pustiny. Z pod těžkého batohu vytáhl černou basebalovou čepici. Kdysi ji našel v jednom městě na východě. Už si nepamatoval kde, ale líbila se mu. Vedle ní leželo druhé pouzdro, podpažní. A mnohem větší než to, co měl za pasem. Připnul si ho a upravil popruhy, aby dobře sedělo. Sebral ze země batoh a přehodil přes jedno rameno.
„Kde jsou zbraně?“ zeptal se.
Mark mlčky ukázal na kovovou skříň v rohu místnosti. Dominik ji otevřel. Byly tam všechny tři, pět-sedmička, Taurus i 858. Jeho věrní společníci na cestách. Pět-sedmičku zastrčil do pouzdra na boku. Obrovský revolver Taurus hladce zapadl do pouzdra pod levým podpaždím. Pušku si nechal v ruce. Poloprázdný bubnový zásobník zachřestil.
„Slyšel jsem, že odjíždíš,“ spustil Mark, zatímco se připravoval k odchodu.
„Jo. Jedu na sever. Někdo si mě tam najal.“
„Víš kdo?“
„Netuším. Ale jejich prachy mi nesmrdí.“
„Jen si dávej bacha, kámo. Na severu je to teď zlý.“
„Snad o mě nemáš starost?“ Vážně ho to pobavilo. Zasmál se.
„Hele, si můj nejlepší zákazník.“
„Tak koukej přihrát zákazníkovy nějaký palivový články.“
„Sakra, ty toho nenecháš? Fajn. Tohle sou mí poslední. Chápeš? Budu muset sehnat nový.“
Vytáhl z jednoho ze šuplíků veliký předmět. Vypadal jako krabice od bot, evidentně těžký. Radioaktivní znak na boku varoval před nebezpečím uvnitř.
„A buď s tou věcí sakra opatrnej, jasný? Hlavně ať tě s nimi nechytnou strážci.“
„Klídek,“ odpověděl, zatímco si těžkou krabici strčil do batohu.
„Taky potřebuju nějakou munici.“
„Co chceš?“
„Dej mi dvě krabice pět-sedmiček, dvě krabice tři-pět-sedm a aspoň jednu velkou bednu sedm-pětašedesát.“
„A prachy máš?“
Dominik vytáhl z kapsy ruličku bankovek a zamával s ní staříkovi před obličejem.
„Už se snad někdy stalo, že bych nezaplatil?“
Stařík se usmál, shrábnul peníze a otočil se k další skříni za sebou.
„Pět-sedm mám jen jednu poslední. Blbě se shání. Musíš to zkusit na západě, u moře. Tam se jich prej válí hodně.“
„Dej co máš. Ale honem, chci vypadnout před západem.“
„No jo pořád.“ Vyskládal před něj několik menších krabiček s náboji a jednu velkou kovovou bednu.
„Díky Marku. Měj se tu dobře. Uvidíme se tak za půl roku.“
„Dávej na sebe pozor chlapče, rozumíš?“
Změna ve staříkově hlase ho překvapila. Takhle přátelsky s ním snad nikdy nemluvil.
„Neboj Marku.“ S těmi slovy se otočil a vyšel z místnosti. Popruh pušky si přehodil přes stejné rameno jako batoh a do druhé ruky vzal bednu s municí, aby se vyvážil. Postavil se před druhé dveře na chodbě a kopnutím je otevřel. Nadávky, které za nim vyslal stařík už neslyšel.

Na chvíli oslepl, než si jeho oči zvykly na denní světlo. Rozhlédl se po svém městě. No nebyla to nádhera? Se šesti ulicemi patřilo k těm větším v tomhle kraji. Jeho umístění nezvolily náhodou, v jeho centru stála vysoká budova, ve které žilo skoro dva tisíce lidí. O kus dál zahlédl palisádu obklopující celé město. A za zdí? Ruiny. Kdysi tu prý stávalo veliké město. Prý i krásné. Zbyly z něj jen trosky. Skoro žádná budova už nebyla bezpečná. Za pár let tu zbude jen rovná, nehostinná plocha. Nebýt řeky, i tahle osada by brzy zanikla. Ale stejně tu bylo krásně. A pět tisíc lidí to tu nazývalo domovem. Kdysi našel mapu okolí. Tu řeč, kterou byla napsaná neznal, ale celkem přesně určil, kde se nachází jeho osada. Bylo tam napsáno: „?????“
Budova s VR byla docela zachovalá, i když tu a tam zely ve zdi díry, zakryté kusy plechu a dřevěných fošen. Dolů na ulici vedlo široké schodiště, popraskané, ale pořád funkční.
V dálce zatrylkoval pták a od řeky sem doléhalo uklidňující šumění vody. Hotová idylka. Pod schody stál jeho oprýskaný teréňák. A u teréňáku si hrály děti….tak moment.
„Hej, vy parchanti! Táhněte odtamtud!“ zakřičel na ně, ale děti ho ignorovaly. Dál se pokoušely dostat přes zámek na kapotě. Vytáhl těžký revolver a vystřelil. Střela dopadla kousek od hloučku a neškodně se odrazila pryč.
„Teď už mi věnujete pozornost?“ Děti vyděšeně kývaly a daly se na útěk. Dominik seběhl schody a otevřel zadní dveře. Na sedačku hodil batoh i s puškou a bednou nábojů. Prásknul s dveřmi a i ty poslední zbytky laku odpadly. Teď se snášely na zem jako listí na podzim. I když si neuvědomoval, jak ho tato myšlenka napadla, protože poslední živý strom viděl někdy před pěti lety a bylo to v létě. Pamatoval si to, protože tehdy slavil své patnácté narozeniny.
Ještě jednou si prohlédl město. A vzdychl. Pak nastoupil do auta. Byl to starý Hummer 2, dobrý vůz. S trochou údržby vydrží ještě nejmíň deset, patnáct let. Lak už opadal až na šedý základ, místy dokonce reznul, ale Dominik se o své auto staral dobře. Mělo dokonce i všechny okna. Kovové žaluzie byl stažené, aby dobře viděl. Teď stejně nic nehrozí. Příští dva dny pojede přes bezpečné údolí. Přidal plyn, motor zaburácel a auto se dalo do pohybu. Po úpravách vážilo hodně přes dvě tuny a spojka poněkud protestovala. Nakonec ale nabral rychlost a vyrazil k bráně. Z kufru se ozvalo tiché zavrčení a pak rachot, jako když se někdo snaží vydrápat z hromady krámů.
„Cos dělal, když se mi pokoušely ukrást články, co?“ zeptal se. V odpověď mu přišlo tiché zakňučení. Z hromady hadrů se vydrápal pes. Bílo-černý husky napřímil uši.
„No s tebou mluvím.“
Pes se protáhl až na přední sedačku spolujezdce a spokojeně se tam uvelebil.
„Tak podívej, ty máš hlídat. Si snad hlídací pes, nebo ne?“
Pes neodpověděl.
Zahnul za roh. Gumy zapískaly na kamenné cestě. Před sebou uviděl bránu. Zastavil a počkal, až k němu přijde jeden ze strážných. Nevypadal příliš mile a v ruce držel krátký samopal. Co však znepokojovalo Dominika víc, bylo to, že strážný měl prst na spoušti. A tihle hoši neví, co je to pojistka. Stáhnul okno.
„Zdravím strážníku. Průvodce Dominik. Tady je moje propustka.“ Podal mu kus papíru.
„Hmm,“ zabručel strážný a podíval se dál do auta.
„Co to máte tam vzadu?“ Ukázal na batoh.
„Jen batoh, pane. Pár věcí na cestu.“
„Ukaž,“ přikázal.
„Jen osobní věci.“
„Řekl sem, ukaž!“ zakřičel.
„Podívejte. Vážně jen osobní věci.“ Vytáhl z kapsy další ruličku bankovek. Strážný si ji prohlédl.
„Fajn.“ Usmál se a strčil si ruličku do kapsy.
„Hej, chlapy! Tenhle je čistej, pusťte ho,“ zakřičel na své kolegy. Brána se otevřela a Dominik neváhal. Než strážný zjistí, že rulička obsahuje pouze jedinou pravou bankovku, chtěl být od něj co nejdál.

-----------------------------------------------------------------


Hurá na sever

Motor tiše předl a auto uhánělo po staré silnici. Město měl daleko za zády. Široko daleko, kam se jen podíval, byla poušť. Tedy nebyla to poušť v pravém slova smyslu. V tomhle ročním období tu nedosahovaly denní teploty ani ke třiceti stupňům. Ale zem tu byla vyprahlá a téměř bez vegetace kvůli radiaci a silnému UV záření. Tu a tam byly ještě vidět nějaké keře a uschlé stromy, brzy však nechal za zády i je. A kamenná silnice se brzy proměnila v polní cestu. Teréňák polykal kilometry, díry nedíry. Slunce už zmizelo za obzorem a nebe pomalu tmavlo. Pětice silných reflektorů na střeše poskytla dostatek světla na bezpečnou cestu. Byl odpočatý a tak pojede celou noc i celý den. Zítra odpoledne by byl rád v Junky Townu.
Pes zakňučel.
„Copak hochu. Máš hlad?“
Pes zavrtěl ocasem.
„Já nevím. Nemyslím si, že by sis to po tom co si provedl, zasloužil.“
Pes štěkl.
„Tak fajn.“ Jednou rukou zalovil pod sedačkou spolujezdce a vytáhl velikou konzervu. Nápis vybledl, ale ještě stále byl viditelný obrázek. Usmívající se pes. Pod ním kus nápisu: P GREE . Netušil, co to znamená, ale zvíře na obrázku bylo nejspíše šťastné. Opřel se koleny o volant, aby ho udržel v rovině a z pochvy na kotníku vytáhl dlouhý nůž. S víčkem si poradil lehce. Na prst nabral třaslavý obsah a ochutnal.
„Hmm. Zajímalo by mě, jestli to v den výroby vypadalo stejně.“ Vysypal obsah do misky, kterou měl pes připravenou vedle sebe a kouknul se na datum výroby, vytlačené na obalu. 24.5.2010.
„Pááni, to je skoro dvě stě let. Ale tobě evidentně chutná,“ dodal, když poslouchal spokojené psí mlaskání. Pohodlně se opřel v měkké sedačce a z kapsy vytáhl pomačkaný balíček cigaret. Zásoby se nebezpečně tenčily, ale do města vydrží. Spokojený, volant stále držící koleny vdechoval uklidňující kouř a užíval si teplého nočního vánku. Příštích padesát kilometrů ho nečeká nic jiného než rovinka a tak se pohroužil do myšlenek.
Nebe zcela potemnělo a vyšly hvězdy. Bylo krátce po úplňku, měsíc ještě stále jasně zářil. A poušť ožila.
Tady ve středozemí nebylo mnoho nebezpečné zvěře. Ale i tak nebyla Pustina pro každého. Od katastrofy se toho hodně změnilo. Zvěř byla větší, agresivnější a odolnější. A za všechno tohle může jedna mizerná zbloudilá planeta.
V roce 2015 se na nebi objevila nová hvězda. Prý zajímavý úkaz, ale nic divného. Jenže ona to nebyla hvězda. Na přelomu nového roku byla velká jako palec. A hned přišly nové zprávy. Je to kometa! Zvěstování příchodu spasitele, zázrak, hálelůjá! Za půl roku si to už nikdo nemyslel. Když bylo jasné, že je to malá planeta, která sice do Země nenarazí, ale mine ji v tak malé vzdálenosti, že všichni umřeme, začala pravá panika. Zbudovaly se obří podzemní komplexy, ve kterých se ukryli slavní, bohatí a chytří a prostě a jednoduše elita národů. A dobře jim tak. Téměř nikdo z nich totiž nepřežil. Bunkry nebyly vyzkoušené, takže ti co neumřeli na nedostatek kyslíku či jídla se prostě zbláznili. A planeta minula. Nakonec nás prý zachránil Měsíc. Srazily se a zatímco náš ochránce to ustál bez vážnějšího poškození, cizí planetka se odporoučela do hlubokého vesmíru lízat si rány. Stálo nás to jen trochu atmosféry a změnu oběžné dráhy Měsíce. Byl teď tak blízko, že člověk pouhým okem viděl tu obrovskou prasklinu, táhnoucí se napříč. Trvalo sto let, než se jeho dráha ustálila a ty roky byly pro Zemi devastující. Více než všechny události tomu předešlé. Společnost jako taková se rozpadla. Bylo to období vzniku městských států, období válek a loupeživých nájezdů. A jednoho dne našel vůdce nějaké velké bandy, která si říkala snad Nové Státy nebo tak nějak, prostě ten člověk našel klíč k jadernému arzenálu. A byl natolik šílený nebo natolik prozíravý, že se rozhodl ukončit život na Zemi. A málem se mu to povedlo. Ale zase nás zachránil Měsíc. Balistické střely totiž letěly po dráze vypočítané v dobách, kdy byl dvakrát vzdálenější. Jen několik střel skutečně dopadlo na své cíle. Některé dopadly mimo. Ale většina z nich teď stále krouží kolem Země na ustálené orbitě. Čas od času některá z nich ztratí rychlost a ten ohňostroj je pak zdrojem zábavy pro těch patnáct, dvacet miliónů přeživších na tomhle kontinentě.
Všudypřítomná radiace a poškozená atmosféra se hodně rychle projevila na populaci. Rodily se znetvořené děti, lidé v bolestech umírali na nemoc z ozáření. A tak nastalo období temna. Naprostý úpadek toho posledního, co z lidí dělalo lidi. Aby společnost mohla růst a sílit, zavedla se krutá opatření. Narozené děti se pod přísným zrakem pseudolékařů, šamanů a vůdců městských států pečlivě prohlédly. Jakákoli, i sebemenší, odchylka od normálnosti znamenala nůž. Lidé, u kterých se projevily známky choroby, vážnější než byla rýma, byli posláni do Pustiny zemřít. Lidstvo díky těmto opatřením přežilo. Ale navzdory tomu, že populace opět stoupá a na většině území kontinentu už se dá chodit bez masky nebo silných brýlí, lidstvo stále upadá. Jako by nemělo touhu stát se tím, čím bývalo. Beze zbraně dnes nikdo nevynáší ani odpadky. Pustina, země nikoho, je bez zákona a s jediným pravidlem. Pravidlem silnějšího.
Ale všechno není tak černé jak se zdá. Jsou tu odvětví, která zažívají hotovou renesanci. Tak například otrokářství. Ale na paty mu šlapou nájezdnické bandy. Ty se staly opravdovou hrozbou. A je jen shodou okolností, že ve chvíli co na tohle Dominik pomyslel, zahlédl ve zpětném zrcátku světla auta.
Chytil volant jednou rukou a natáhl se do zadu pro pušku, kterou si položil do klína. Možná je to jen další cestovatel, ale člověk si nemůže být nikdy jistý. Světla se přiblížily. Dominikovo auto uhánělo rychlostí jednoho sta kilometrů za hodinu a vyšší rychlostí by riskoval zničení už tak utahané spojky. Nehledě na neuvěřitelnou spotřebu energie. Naopak, pustil plyn a nechal auto pokračovat dál setrvačností. Dvoutunový teréňák zpomaloval jen pomalu, plynule, takže to nevypadalo příliš nápadně. Možná je to vážně pouze nějaký civil. Možná dokonce kolega převaděč, alespoň by mohli vyměnit pár věcí a třeba i cestovat spolu. Uvidíme.
„Připrav se, máme návštěvu,“ řekl Psovi. Ten se neochotně probudil a zavrtěl ocasem. Upřel na něj své dvě blankytně modré oči.
„No nekoukej na mě, nevím, kdo to je.“
Pak ho ale něco napadlo. Zapnul krátkovlnnou vysílačku a naladil frekvenci běžně používanou převaděči.
„Tady Dominik, slyší mě někdo na tomhle kanále? Jsem čtyřicet kilometrů severně od Vice Town.“ Pustil tlačítko vysílání a čekal. Nic. Jen šum. Zkusil to znova.
„Tady Dominik, čtyřicet kilometrů severně od Vice. Slyší mě někdo?“
„Dome? Jsi to ty? To jsou tvoje koncový světla přede mnou?“
Ten hlas, byl mu povědomý.
„Marty?“
„Jo. Koho si čekal? Strejdu Požírače?“
Ha. Požírač. To musí bejt Marty, pomyslel si. Jenom tenhle starej převaděč stále věří v Požírače, nesmrtelného strážce Pustiny. Převaděč, který najde smrt v jeho chřtánu se pak dostane do nebe. Pche, nejspíš nějaký ožrala uviděl zmutovanou krysu nebo tak něco a vymyslel si tohle.
„Dome, zastav, mladýmu se chce chcát.“
„Dobře,“ odpověděl a odložil mikrofon. Tím mladým nejspíš myslel Sokolíka. Mladíček, ještě mu ani nerostou vousy a už patří mezi ty nejlepší. Marty ho kdysi našel při toulkách Pustinou. Bylo mu pět, jeho rodiče nejspíš zabili banditi. To bylo skoro před devíti lety. Začal si říkat Sokol, pro svůj skvělý zrak, ale nikdo mu nikdy neřekl jinak než Sokolík. Marty byl vášnivý sběratel staré literatuty a Sokolík rád četl. Nejraději měl staré romány do kovbojích. Vždycky držel palce indiánům a tak nebylo divu, když si potají udělal svůj první luk. Marty mu ho vzal a místo něj mu dal pistoli (to mu bylo osm) s tím, že tohle je zbraň pro obyvatele Pustin. Sokolík to nevzdal, udělal si nový a na padesát kroků sestřelil Martymu klobouk z hlavy. Po dvou dnech, když z něj vyprchal jeho vztek, vzal mladýho na trh a sehnal mu luk. Kladkový, s tahem hodně přes osmdesát liber. Dodnes ho pořádně nedokázal natáhnout, ale i tak se z něj stal špičkový střelec. Pět šípů dokáže vystřílet dřív, než Dominik vyprázdní svůj šestiraňák.
Dominik si vyhlédl dobré místo pro krátkou zastávku, poblíž několika seschlých stromů. Postavil auto napříč přes cestu a vypnul motor i světla. Marty se přiblížil. Vystoupil tedy a přikrčil se za autem, pušku připravenou, pro všechny případy. Už slyšel motor Martyho pickupu. Pušku si opřel o kapotu a zamířil.
Auto zastavilo pár metrů od něj. Tmavě hnědý pickup Amarok zhasnul a vycházelo z něj jen tiché syčení chladiče. Obrovská rezavá radlice přivařená k nárazníku a spleť trubek kolem kabiny dodávala autu nebezpečný vzhled. Do měsíčního svitu vystoupily dvě postavy. Čekal, až přijdou blíž, aby si je mohl prohlédnout.
„Dome?“ ozval se Marty.
Jsou to oni. Ulevilo se mu.
„Jo, tady jsem.“
Zamával na ně a vyšel jim naproti.
„Rád tě vidím, odkud jedeš?“ zeptal se starého přítele.
„Byli jsme na východě, toulali sme se v horách. Ale někdo si nás objednal, jedem do Junky Townu. Tak jsme si mysleli, že se zastavíme u tebe a pozdravíme tě. Ale řekli nám, že si odjel. A to ti povím, tak nasranýho chlapa už jsem dlouho neviděl.“
„U severní brány?“ zeptal se.
Marty kývnul.
„Jo, asi už zjistil, že sem ho podplatil bezcenným papírem. Říkal si, že jedeš do Junky? Já taky.“
„Jo to víme. Divný co? Myslíš, že si nás najmul stejnej chlap?“
„Těžko říct. Junky Town je velký město. Ale brzo to zjistíme. A co ty, Sokolíku, už ti rostou vousy?“ obrátil se na Martyho adoptivního syna. Ten si založil ruce na prsou a zašklebil se.
„To ještě ne. A tebe už dlouho nikdo neztrestal v souboji, co?“ pokynul hlavou na Dominikův revolver.
„Až bude čas, dostaneš šanci mě znovu vytrestat za mou neomalenost. Do té doby chlapče…tůůůdle.“
„Ste oba jako děti, jeden jako druhej. Radši se dáme na cestu,“ zavrtěl hlavou Marty.
„No dobře. Dome, můžu jet s tebou?“ zeptal se Sokolík s nadějí v hlase. Bylo mu už skoro čtrnáct a cestovat se starým otcem nebyla žádná legrace.
Dominik se tázavě podíval na Martyho. Ten kývnul.
„Tak si naskoč.“
„A můžu řídit?“
„Tak na to, chlapče, hodně rychle zapomeň.“

Když se znova rozjeli, Sokolík spustil: „Nevěděl se, že máš psa.“
„Jo, já ještě donedávna taky ne. Narazili jsme na sebe, když sem prozkoumával trosky toho města kolem Vice. Asi před měsícem.“
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Ze zadu tam na mě skočil nějakej lapka. Vzal mě do kleští, sílu měl jak bejk. Nemohl jsem se hýbat. Pak vidím, jak se něco mihlo, srazilo to toho parchanta na zem. Když jsem se sebral, vidím, jak tenhle krasavec hoduje na jeho krční žíle. Měl teda pořádnej hlad. Měl jsem v autě pár masovejch plechovek, tak sem se rozdělil. Od té doby se mě drží. Ještě nemá ani jméno.“
„Páni. A to se nebojíš?“
„Proč? Má mě rád. A dokud na mě nenamíříš zbraní tak ti nic neudělá. Jednou na mě šerifův poskok vytáh bouchačku. Stálo mě to dva tisíce, protože málem přišel o ruku.“
„Hezký.“ Opatrně natáhl k psovi ruku. Očichal ji a když zjistil, že není k jídlu nechal se pohladit.
„Měl by mít jméno. Pes musí mít jméno. Co třeba Srdcetrhač? Nebo Párač?“
„Spíš mě napadá Lenoch.“ Pes, jakoby rozuměl jeho slovům, tiše zakňučel.
„Lenoch není jméno pro psa.“
„Než jsem odjel z Vice, nějací haranti mi málem ukradli palivový články. A on se zatím válel v kufru.“
Pes se odporoučel zpátky do kufru a tím dal jasně najevo, že se o tom nehodlá dál bavit. Sokolík raději změnil téma.
„Dome, táta říkal, že si taky přišel o rodiče. Jako já?“
„Jo, to je pravda. Máme to ale pech, co?“
„Jo. To jo. Jak je to dlouho?“
„Už to bude deset let. Byl jsem tehdy jen o rok starší, než jsi teď ty. Blížil se konec roku a s našima jsme se vydali na krátkou cestu do vedlejšího městečka na trhy. Byla to krátká cesta a stejně jsme neměli dost peněz, takže tenkrát táta nenajal převaděče. Stejně měl pistoli, starou pět-sedmičku. Po cestě na nás vyskočili banditi. Přivázali mě a tátu ke stromu. Před našima očima se všech pět postupně vystřídalo na mý mámě. Pak tátu podřízli a nechali vykrvácet. Dodnes si pamatuju co mi ten hajzl řek. Prý až dospěju, že si mě najde. Že děti nezabíjí. Pak zmizeli.“
„Promiň, Dome, to jsem netušil. Nechtěl jsem to vytahovat.“
„To nic. Ale má to pokračování. Chceš to slyšet?“
„Asi jo.“
„No stál jsem u toho stromu dva dny, než se mi podařilo uvolnit uzel. Sebral sem tátovu pistoli a vydal se po jejich stopách. Další tři dny jsem je stopoval. Bez masky, bez pořádný ochrany, jen s pistolí a malou čutorou. Měl jsem hlad a žízeň, ale hlavně vztek. Sice bylo po cestě pár bezpečnejch studní, ale jídlo nikde. No a po třech dnech, bylo to skoro o půlnoci, sem je našel. Měli ležení v takové malé jeskyni. Vypadalo to tam jako po nějaké bujaré oslavě, všude flašky od pálenky nad ohněm nějaká pečeně, snad čokl nebo něco. Spali tam, kde odpadli. Jednoho po druhým jsem střelil do hlavy. Byli tak ožralí, že se nevzbudili a pět-sedmička moc hluku nedělá. Až zbyl ten poslední. Vzal sem mu bouchačku a probudil ho. Ale ne tak, jak si myslíš. Prostřelil jsem mu koleno. A pak druhý. Když přestal vřeštět tak se na mě podíval. S hrůzou poznal, kdo jsem. Vzal jsem ten jeho kanón a ustřelil mu koule. Nemířil jsem mu na ně, chtěl jsem ho střelit do stehna, ale ten krám vážil aspoň pět kilo a já byl jen vyzáblej prcek. Nezapomenu jak pištěl. Bylo to….uspokojující. Ale ne dost. Zeptal jsem se ho, jestli mu pořád připadám jako dítě.“
„Co odpověděl?“
„Nedal sem mu možnost odpovědět. Pokud ho nesežrali kojoti, tak jeho mozek pořád zdobí stěnu tý jeskyně.“
„Páni.“
„Jo.“
„Chtěl bych mít stejnou možnost jako ty. Zjistit, kdo zabil moje rodiče.“
„Pokud má někdo šanci je najít, jsi to ty. Jestli už nejsou pod drnem.“
„Ten kanón co si mu sebral. To je on?“ ukázal na revolver, který Dominik odložil na přístrojovou desku. Dominika spíš než zájem o střelnou zbraň překvapila jeho schopnost měnit témata rozhovoru jako by o nic nešlo.
„Jo, to je on. Jen si ho potěžkej. Ale pozor. Nemá pojistku.“
„Vypadá zvláštně.“
„Je to Taurus Raging Bull. Ráže 44., s šesti palcovou hlavní. Poslední opustil továrnu před dvěmi sty lety. Je to vzácná rarita.“
„Stejně jako tvoje pistole. A puška. A auto. A tátovy zbraně i auto vypadají taky jako z jiné doby. Nechápu to.“
Dominik neodpověděl. Zvedl mikrofon vysílačky.
„Marty, ty si mladýmu nevyprávěl, jak jsme přišli k našemu věhlasu?“
„Já byl slavný už předtím.“ Jaký otec takový syn. Martyho schopnost uhýbat otázkám a v mžiku měnit téma rozčilovala snad všechny, které kdy potkal.
„Marty, na něco jsem se tě ptal,“ pokračoval trpělivě.
„Ne, neřekl. Stačí?“ Zněl dotčeně. Dominik odložil mikrofon.
„O čem mi měl říct?“ zeptal se po chvíli Sokolík.
„Je to delší vyprávění.“
„Nevadí. Nechce se mi spát.“
„Toho jsem se právě bál.“
Sokolík se pohodlně usadil a upřel zrak na Dominika v očekávání poutavého příběhu. A dočkal se.

Armádní sklad NATO

Kola zrezivělé pouštní bugy zarachotily na štěrkové cestě. Marty, postarší a zkušený převaděč, seděl na jedné ze čtyř nepohodlných sedaček. Celou cestu si stěžoval na stav svého pozadí. Dominik, kterému dovolili řídit, si toho nevšímal. Byl nadšený, že ho starší chlapy vzali mezi sebe. Tajně v to doufal, když našel starou mapu. Nápis na mapě byl vybledlý, ale čitelný.

SHAPE-MEDITERRANEAN EMERGENCY WAREHOUSE

Na spodním rohu mapy bylo ještě jedno slovo, které ho zaujalo ještě víc. Té větě nerozuměl, ale se čtveřicí písmen se již setkal. NATO
Četl o tom v jedné knize. Byla to vojenská organizace, se spoustou peněz a spoustou materiálu. Když se stavěly podzemní bunkry, byli to oni, co na to dohlíželi. Byla to, doslova a do písmene, mapa k pokladu.
Starší převaděči na to hleděli spíše skepticky. Nevěřili, že budou nedotčená. Když ale Dominik poukázal na skutečnost, že u každého bodu je napsaná i jeho hloubka a tudíž budou skladiště pod zemí, našlo se pár dobrovolníků. První byl Marty, zkušený převaděč, který poslední dobou častěji trávil doma se svým adoptivním synem. Potom Mark. Měl v plánu ještě rok dva dělat venku a pak si založit obchůdek. S cest se totiž nikdy nevracel s prázdnou. A nakonec Havran. Nikdo ho neměl moc v oblibě, protože toho moc nenamluvil. Ale v elektronice se mu nikdo nevyrovnal. A nakonec Dominik.
Vzali tedy Martyho starou bugynu, protože jako jediná z dostupných vozidel byla schopná uvést čtyři lidi na takovou vzdálenost. A teď, o dva dny později a pět set kilometrů dál byly tady. Mapa je zavedla na planinu, daleko na východě. Štěrk značil, že tu kdysi byla betonová příjezdová cesta. Vysoký plot ještě pořád stál, i když zub času se na něm podepsal. Ale široko daleko žádná budova. Jen malá bouda uprostřed pláně.
„Nelíbí se mi to. Jestli to byl bunkr, mělo by to tu být větší. Ne tahle boudička. Mám strach, že si z nás někdo dělal legraci.“
To byl Mark.
Zastavili u boudy. Dominik vypnul motor a připravil si svoji upilovanou brokovnici do pohotovosti. Havran vyskočil ze sedadla spolujezdce a tasil malou pistoli. Mark s Martym zůstali sedět.
„Já nehodlám vstávat, do té boudy se stejně všichni nevejdeme.“
Havran se tím nezabýval a s Dominikem těsně v patách vešel dovnitř. Páchlo to tam zatuchlinou. Okna měla spuštěné železné rolety. Místnosti vévodil pult s několika monitory. Všechny popraskané. Havran sebral ze zdi jakousi desku s papíry. Kupodivu se ještě nerozpadly v prach.
„Chytré, jsou zatavené v plastiku,“ zabručel Havran. Měl velmi hluboký hlas.
„Co to je?“ zeptal se ho Dominik.
„Asi soupis kontroly.“
„Ty to umíš číst?“ udivil se, když zjistil, že desky jsou psané ve stejném jazyce jako mapa.
„Ano. Ten jazyk se jmenuje angličtina. Vyvinula se z ní naše řeč. Ale s postupem let se do ní míchaly i jiné jazyky. Hlavně ruština nebo němčina.“
Ty slova Dominikovi nic neříkaly, ale žasnul nad Havranovými znalostmi.
„Co se tam píše?“
„Poslední kontrola proběhla pětadvacátého září. Rok dva tisíce padesát osm.“
„Cože? To je přes čtyřicet let po průletu planety. Myslel jsem, že v té době už tu nikdo nebyl.“
„Evidentně ano. Píše se tu něco o nouzovém generátoru mark dvanáct. Moc tomu nerozumím, vypadá to spíš jako kód. Podle toho, co se tu píše, je nutné zadat kód. Asi támhle.“
Ukázal na numerickou klávesnici na pultě.
„To je marné, je mrtvá,“ povzdechl si Dominik. Stejně ale přejel prsty po klávesnici. Zapípala.
„Cože? Ona funguje?“
„Začínám mít z téhle akce čím dál lepší pocit. Zkus tam něco zadat.“
Dominik namátkou naťukal pár čísel a stisknul OK. Rozsvítila se červená kontrolka. Zkusil znova několik čísel. Rozsvítila se druhá. Zbývala poslední.
„Nesahej na to!“ vykřikl Havran. Dominik stáhl ruku.
„Tady se píše, že po třech pokusech je nutné zadat kód velitele základny. A ten se automaticky mění každý měsíc.“
„Takže co teď?“
„To netuším. Možná se mi podaří to obejít, ale tahle technologie je mi neznámá. Je o tolik modernější než ta, co nám tu zanechali předci. Asi měli vojáci přístup k lepšímu vybavení.“
Dominika něco napadlo. Otevřel mapu a našel bod, na kterém se nacházeli. Hned pod hloubkou a GPS souřadnicemi(bůh ví, co to znamená) bylo ještě jedno, šestimístné, číslo.
„Co zkusit tohle?“ zeptal se Havrana. Ten jen pokrčil rameny.
Zkusil zadat číslo z mapy a potvrdil. Červené kontrolky zhasly. A celý panel ožil.
„Páni. Co teď?“
Havran si se zvláštním leskem v očích prohlížel všechny ty kontrolky a tlačítka. Nejraději by zmáčknul všechny, ale teď musí být opatrný.
„Půlce toho nerozumím, ale něco mi říká, že tohle zelené tlačítko s nápisem dveře bude to pravé,“ zabručel po chvíli a stisknul tlačítko. Křik z venku naznačil, že se něco děje. Vyběhli ven. A zjistili, že země se hýbe. Mark i Marty vystoupili z auta a teď stáli u zdi boudy.
„Co se to doprdele děje?“ zaklel Mark.
„Země se hýbe. Asi zemětřesení,“ dodal Marty.
„Tady? Ve středozemí? To těžko.“
Asi dvacet metrů od nich se objevila prasklina. Druhá o dalších dvacet metrů dál. Souběžně se táhly asi sto metrů. A bugatka přesně mezi nimi.
„Jako by se nakláněla,“ podotkl Dominik. A vážně. Teď už bylo jasné, že je to veliká plošina. Vzdálený konec se pomalu spouštěl do země a vytvářel tak velkou rampu. Po pěti minutách byl úhel téměř třicet stupňů. To byl i limit brzd na Martyho autě. Se skřípěním se dalo do pohybu.
„Ne, ne, ne, ne, néééé! Tak tam kruci nestůjte a pomozte mi ho chytnout,“ křičel Marty a rozběhl se za stále zrychlující bugynou. Na okraji se ale zastavil. Pohled do tunelu ho odradil. Za chvíli zmizelo auto v temnotě. Po sto metrech totiž plošina mizela v černočerném tunelu. Stáli tam asi deset minut, když se ozval hlasitý náraz.
„Tolik k naší dopravě,“ prohlásil Mark. V zápětí dostal ránu do zubů. Ztratil rovnováhu a padnul na zem.
„Musíme tam dolů,“ řekl Havran a pomohl Markovy vstát.
„Chce někdo první?“ zeptal se Marty. Dominik zapnul baterku na své brokovnici a vyrazil dolů. Trojice ho v bezpečné vzdálenosti následovala.

Sestup jim trval nějakých dvacet minut. Šlo se jim o poznání lépe, když temný tunel prozářily dvě řady světel.
„To je úžasné, že to všechno stále funguje,“ poznamenal Havran. Zbytek skupiny jeho nadšení tolik nesdílelo. Zastavili se u velikých ocelových dveří. O ně se zastavila i Martyho pouštní bugatka. Jen motor teď měla na místě řidiče. Jedno kolo se válelo asi o pět metrů dál, než mělo být.
„A jak se teď dostaneme domů?“ zeptal se Marty.
„To dám do pořádku. Už na tom byla i hůř,“ odpověděl mu Havran.
„Teď musíme zjistit, jak se dostaneme dovnitř.“
Mark poklepal na malá dvířka s velikou klikou.
„Co tudy?“ Klika šla povolit hladce, dveře se ani nehnuly.
„No tak mi pomozte,“ zavrčel. Všichni čtyři popadli dlouhou tyč a zatáhly. Dveře se o malý kousek pootevřely. Hlasitě zasyčely a s prásknutím zase dosedly na původní místo.
„To nepůjde. Musíme je vypáčit,“ podotkl Dominik a podíval se do trosek auta, jestli tam nenajde vhodný kus železa. A našel. Zastrčil provizorní páčidlo do žlábku, který lemoval dveře a popřel se do něj. Havran i Mark mu pomohli, Marty se odmítal dotknout pozůstatku jeho auta. Dveře se znovu pootevřely. Rychle tam zastrčily kus železa. Hlasitý sykot přehlušil vše ostatní. Museli poodejít, aby se mohli vůbec dorozumívat.
„Už to chápu,“ spustil po chvíli přemýšlení Havran. Pokračoval: „Uvnitř musí být podtlak, ne-li vakuum. Proto nejdou otevřít. Musíme počkat, až se vyrovná tlak.“
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se netrpělivý Dominik.
„Pokud dobře odhaduju velikost bunkru a velikost té škvíry tak možná pár hodin.“
Trvalo to o něco déle.
Z trosek auta vytáhly bednu se zásobami. Když pojedli skromnou večeři, na plynovém hořáku ohřáli trochu vody na kávu. Poté všichni ulehli svých spacáků.

Ráno se první probudil Dominik. Paradoxně ho probudilo to ticho. Dveře už nesyčí.
„Hej! Vstávejte. Už nesyčí.“ Nečekal, až ostatní vstanou a rozběhl se ke dveřím. Šli otevřít hladce. Nakouknul dovnitř. Byla to další chodba. Ostatní se už seřadili za něj. Tábor nechali jak byl, široko daleko není nikdo, kdo by je okradl. S Dominikem v čele vstoupili dovnitř.
Chodba se táhla dalších sto metrů. Na konci byly stejná vrata jako na začátku. I malá dvířka. Ty šly otevřít mnohem snáze. Nebyly tak tlusté. Havran poznamenal, že tyhle neměli bránit vzduchu, jen oddělit dvě místnosti.
Vstoupili tedy dál. Do místnosti tak obrovské, že světlo baterky nedokázalo ozářit konec. Vzduch voněl zvláštně. Jakoby všechny ty vůně, uvězněné dvě století ve vzduchoprázdnu, ožily a snažily se dohnat ztracený čas. Hlavně tu však voněl olej. A všichni převaděči znali tu vůni moc dobře. Byl to olej na zbraně. Byl jemnější než motorový olej, a pokud je to ta jediná věc, která udrží vaši zbraň v Pustině v provozu a tudíž vás naživu, naučíte se jeho vůni poznat kdekoli.
Všimli si malé budky po levé ruce. Zamířili tedy tam. Byla podobná jako ta venku, jen v mnohem lepším stavu. Panel svítil a zářil a monitory ukazovaly stovky a stovky řádků textu. Havran sedl do židle a dotkl se jednoho z monitorů. Chvíli ho studoval. Ostatní mlčky stáli a přihlíželi.
„Je to seznam skladu.“
„A?“
„Bude to chvíli trvat, než ho prostuduju. Zatím se nějak zabavte.“
Chvíli znamenalo čtyři hodiny. Mezitím skupina nanosila věci dovnitř a zřídili nový tábor. Posnídali. Posnídali podruhé. Když s nacpaným břichem polehávali kolem a pokuřovali, objevil se Havran. Měl na tváři podivný výraz.
„Tak co si se dočetl?“
Havran mlčel. Posadil se a zapálil si cigaretu. Pak z náprsní kapsy vytáhl malou čutoru, ve které měl pálenku a poctivě si přihnul. Pak znova.
„No tak, nenapínej nás. Co si se dozvěděl?“ začal Dominik.
„Tohle není zlatý důl,“ řekl po chvíli.
„Ne? Co tedy? Je tu něco?“ Mark zněl zklamaně.
„Tohle je totiž mnohem lepší.“
„Co je to?“
„Musím vás napřed trochu zasvětit do historie.“
„Tu mi známe. Planeta, pak atomová válka, století temna a pak my, výkvět civilizace.“ Dominik rád četl a znal mnoho z historie. Jen málokdo znal původní jazyk a tak přeložených knížek bylo jen málo a některé byly nepřesné.
„Ne, tuhle ne. Sám sem se ji dozvěděl až teď.“
„Tak říkej sakra. Proto tě nikdo nemá rád, mluvíš jen v hádankách.“
„Poté co planeta opustila Zemi, nic se nedělo. Něco málo nepokojů, sebevraždy a tak. Ale organizace jménem Evropská Unie vycítila hrozbu. A tak začali budovat bunkry, stejné jako před příletem. Tedy vlastně lepší. Lidé v nich měli žít po generace. A u každého bunkru pak postavili sklad jako je tenhle. Naplnily ho zbraněmi. A nejen zbraněmi. Je tu jídlo, stavební technika, vozidla dokonce i něco, čemu říkají letadlo. A navíc spousta osiva. Oni plánovali, že znovu zalidní Zemi.“
„A jak mohli tušit, že bude Země zničená? Nemohli tušit, že ten magor odpálí všechny rakety.“
„To je právě to. Oni mu dali kódy. Pak se schovali pod zem a čekali. Netušili, že je čeká stejný osud. Tohle místo bylo něco jako archiv, z několika bunkrů v okolí sem chodila hlášení. Oni se všichni zbláznili a pozabíjeli se navzájem.“
„Páni. Ale nevadí. O to víc pro nás. Tak co tu je?“
„Jak už jsem řekl. Všechno!“ Konečně se mu na tváři objevil úsměv.

Když dovyprávěl, slunce se už vyhouplo nad obzor.
„Pááni.“ To bylo jediné, na co se Sokolík zmohl.
„Souhlasím,“ usmál se Dominik.
„Takže odtamtud to všechno máte?“
„Jo. Byla tam spousta hluboce zmražených plechovek. Podle Havrana tak vydrží ještě dlouho. Proto vozím v kufru tu obrovskou bednu na palivový články. Ta je udržuje zmražené. A Mark si mohl otevřít svůj obchod. Všichni jsme na tom vydělali. Hlavně převaděči. Byla tam totiž obrovská spousta map a vybavení do přírody. Noktovizory, to je přístroj na vidění ve tmě. A dalekohledy mnohem výkonnější než ty, co se vyrábí dnes. A taky mapy. Ale ne takové jako mají obyčejní lidé. Tohle jsou fotky. Z vesmíru. Mohli jsme podle nich najít jakoukoli stezku, kdekoli na Zemi. Pustina najednou vypadala jinak. Nejlepší na tom je, že ty věci, co ty fotky dělají, tam pořád jsou. A posílají dolů data. Takže jednou za čas se někdo zastaví v tom bunkru a nabere nový mapy.“
„V tom bunkru někdo je?“
„Jo. Většina těch, co odešli na odpočinek. Je tam spousta místa. Havran to tam vede. Dělají tam z fotek nový mapy, starají se o sklad a kdykoli má někdo z nás nouzi, zajede si tam. Máme úmluvu. Nikdo z nás nesmí profitovat na zboží ze skladu. Mark měl vyjímku, ale něco ho to stálo. A pořád stojí. Pro pátrače je samozřejmě vše zdarma, ale jen starší tam mají skutečný přístup. Normálně bych tam sám ještě nesměl, ale to já ho objevil.“
„A kdy ho uvidím já?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Za dlouho kamaráde.“
Za chvíli to Sokolík nevydržel a usnul. Bylo toho na něj té noci moc. Tolik informací.
A tak dál uháněli na sever. Brzo je minulo poledne a slunce přiblížilo k západu. A na obzoru se objevila záře Junky Townu.

----------------------------------------------------------------

Junky Town

Už z dálky je vítal obrovský neonový nápis.
Vítejte v
JUNKY TOWN
prdel Perla středozemí

Sokolík na ten nápis hleděl s otevřenou pusou. Klenul se nad širokou, vysokou bránou. Byla železná, na rozdíl od jiných měst, které jen dřevěnou palisádu pobijí plechem. Zeď také nebyla ze dřeva, ale z obrovských železných kontejnerů.
„Už si tu někdy byl?“
Sokolík jen zakroutil hlavou.
„Myslel bych, že tě sem táta vezme. Ta zeď má po obvodu takovejch sedm kiláků. Je to největší město ve středozemí. Třicet tisíc lidí tu žije.“
„Ta zeď je zvláštní.“
„Jo, to jsou námořní kontejnery. Ve skladu jich bylo plno. Prý tu kdysi ztroskotala loď. Asi padesát kiláků odsud je řeka. Dneska už tam není skoro žádná voda, ale kdysi tamtudy pluly obrovské lodě do středozemí. Navozili je sem na náklaďácích. Mají tu takovou mašinu, co ty kontejnery dokáže zvednout a položit kam si jen zamanou. Jen díky té zdi se mohli takhle rozvinout. Koukej, každejch sto metrů je věž. V ní těžkej kulomet a reflektory tak silný, že dosvítí až támhle k těm horám.“ Ukázal na kilometr a půl vzdálený kopec.
„Wáu.“
„Fakt si tu nikdy nebyl?“
„Ne.“
„Tak se dívej, Junky Town je super město. Ale dávej bacha, je to nebezpečné místo.“
„Jasně, Dome.“
Věděl, že ho nevnímá. Ostatně když Dominik poprvé uviděl Junky Town, vypadal stejně. Pro někoho, kdo prožije deset let v osadě o dvou stech lidech s vědomím, že je to největší osada na míle daleko, zažije obrovské překvapení.
Všechny budovy ve městě byly nově postavené. Jako stavební materiál použili kámen a cihly z několika ruin v okolí. Bylo to skutečné město, ne jen osada jako třeba Vice Town. Byl to zárodek nového státu. Vesnice, které jim platili daně, dostali ochranu od vojska. A že to nebylo malé vojsko. Pět set ozbrojenců dohlíželo na bezpečnost města a blízkého okolí. Měli deset velikých aut a nespočet menších. Ta spotřeba palivových článků musela být obrovská, ale město mělo vlastní elektrárnu a tak mohli články bez potíží dobíjet.
Zastavili u brány. Dominik stáhnul okno a ležérně svěsil ruku podél dveří. Sokolík ho napodobil. Některé chlapské instinkty nepotlačí ani století temna a jaderná válka.
„Ale, Dominiku, tak zpátky ve městě? A máš kamaráda, koukám,“ spustil vysoký voják v černé uniformě. V ruce měl brokovnici, v podezřele dobrém stavu.
„Ahoj Patriku. Rád tě vidím. To je Sokolík, Martyho syn.“
„No né, tak poprvé ve městě mladej? Kde máš tátu?“
Sokolík ho neposlouchal. Odpověděl za něj Dominik.
„Je tu prvně, nevnímá. Marty jede za náma.“
„Skvělý, potřebuju s ním hodit řeč. Užijte si návštěvu chlapci.“
Dominik se k němu natáhl a potřásli si. V dlani měl srolovanou malou ruličku bankovek. Bylo to přátelské gesto, jako dík za to, že mu neprohledá auto. Každý převaděč měl v autě něco, co by mohlo místní správu města zajímat.
Brána se otevřela a Dominik vjel do města. Bylo to jako vjet do jiného světa. Množství neonů a nasvícených reklam, to množství lidí. Museli jet krokem, protože každou chvíli jim někdo přeběhl přes cestu. Sokolík měl otevřenou pusu a zíral.
„Hele zavři tu pusu. Chceš vypadat jako frajer? Tak se tvař, jako by tě to tu nudilo.“
Sokolík ho poslechl. Ale moc mu to nešlo. Bylo to pro něj tak úžasné. Neměl lehký život, ostatně jako málokdo. Dětství v Pustině je velice krátké. Člověk má jen málo času na to, aby si užíval života. A jemu i to málo vzali. Dominik měl to štěstí, že mládí prožil bezpečně v osadě, pod ochranou rodičů a s jinými dětmi. Ale Sokolík přišel o rodiče, když byl velice mladý a život s převaděčem nebyl snadný. Když je člověku patnáct, automaticky ho považují za dospělého. Neexistuje člověk, který by neměl v patnácti na rukou něčí krev. Sokolík zabil prvního člověka ve dvanácti a logicky ho to poznamenalo. Teď se to dítě, které musel potlačit, probudilo. A bylo to jen dobře.
Vysílačka zaprskala.
„Hej Dome, potřebuju tu něco vyřídit. Něco neodkladného. Provedeš mladýho po městě?“
„Jasně. Potřebuju do servisu, snad tu nějakej mají. Pak půjdeme do hotelu.“
„Zajeď k Fredovi, na Patnácté ulici. Je nejlepší. A kde budete potom? U Táty?“
„Jo, půjdeme k Tátovi.“
Odložil mikrofon.
„Než dojedeme na místo, rád bych ti řekl pár věcí. Tak za prvé. Nevím, jestli o tom s tebou táta mluvil. Jde o to, že tohle město je plný holek, víš? A ty holky…“ hlas mu selhal.
„Dome? Pamatuješ na tu mladou blondýnku, co bydlela vedle nás? Ještě když sme žili ve Stanici?“
„Jo. Klára, nebo tak nějak.“
„Přesně, Klára. No tak ta mi vysvětlila, jak to chodí. Třikrát.“
Dominik otevřel pusu do kořán. Když se vzpamatoval, řekl: „Už si vyrost, koukám.“
Sokolík se jen usmál.
„Fajn. Druhá věc. Tohle město je vážně nebezpečný. A luk je ti v tomhle prostoru nah….naprd.“
„Já vím. Ale mám pořád kudlu.“
„Ta je ti, s prominutím, taky na prd. Na, vezmi si tohle.“
Odepnul si pouzdro s pět-sedmičkou a podal ho Sokolíkovi.
„Táta tě jistě učil střílet. Vím, že máš raději luk, ale tohle bys mohl potřebovat. Má dvacet ran, pojistku jsem odstranil, takže stačí natáhnout a střílet. Je lehká, skoro nekope, ale na padesát metru spolehlivě zabije chlapa i v železné zbroji.“
„Díky, Dome,“ poděkoval a připnul si pouzdro s pistolí k opasku.
„A neztrať ji. Jinak si mrtvej chlap, rozumíš?“
„Páni. Díky Dominiku.“
„Cože?“ zeptal se nechápavě.
„Poprvé v životě si mě nazval chlapem.“
„Tak se chovej tak, abych toho nelitoval.“
Odbočil do jedné z vedlejších ulic, vedoucí ke garáži. I ta byla plná života. Hloučky lidí tu postávali a povídali se. Obrázek, který se může naskytnout jen ve velkém městě. Všude jinde by je jejich neopatrnost pravděpodobně stála život. Tady ne. Kolem barelu, ve kterém hořelo dřevo, postávala parta hudebníků. Zpěvák zpíval oblíbenou místní pecku „Sladký domov, Junky Town“ zatímco jeho prsty na kytaře svižně vydrnkávaly líbivé akordy. Doprovázel ho jiný muž na foukací harmoniku. O kousek dál, u domovní zdi, si parta mladých dětí, shruba v Sokolíkově věku, hrála nějakou hru, ke které bylo zapotřebí velké množství kuliček a ještě většího množství drobných mincí.
Sokolík podvědomě vycítil nadšení dětí z projíždějícího auta a proto, podle Dominikových instrukcí, nasadil ležérní výraz a jakoby bez zájmu pozoroval okolí. Chlapci a hlavně děvčata z party s otevřenou pusou sledovaly projíždějící teréňák. Ve městě sice bylo poměrně dost aut, žádné ale nebylo tak veliké jako Dominikům Hummer II.
Znova zahnuli a cesta je zavedla na malé prostranství, které končilo vraty velikého plechového hangáru. Nad dveřmi zářil nápis: „Fredova dílna“. Dominik zastavil před vraty.
„Zůstaň tady.“
S těmi slovy vystoupil a zabušil na veliká vrata. Nikdo se neozval a tak to zkusil znova.
„Je to otevřený. Zajeďte dovnitř, hned jsem u vás,“ ozval se dívčí hlas odněkud z patra. Dominikovi v hlavě cosi sepnulo. Naskočila mu husí kůže, ale rozhodl se ten pocit ignorovat. Opřel se do vrat, ale šli docela ztuha. Ještě několikrát zabral, až byla mezera dostatečná. Naskočil do auta a zajel dovnitř.
Byla to rozlehlá hala. U jedné stěny stály čtyři auta v různém stádiu rozložení. Všechny měly na dveřích značku vojenských jednotek JT. Na opačné straně stál dlouhý ponk, plný nejrůznějšího nářadí. V centru místnosti stály dva zvláštní sloupy. Na konci haly bylo schodiště vedoucí někam do patra. Sokolík i Dominik vystoupili. Otevřeným oknem vyskočil pes.
„Hele kdo se probudil. Zase prochrápal dva dny.“
Zatímco se vydal pes na průzkum, Dominik otevřel kufr auta a začal se prohrabovat v haraburdí. Sokolík mu asistoval a za podpory všetečných otázek se mu pletl pod ruky. Zaslechl, jak kdosi schází po schodišti.
„Víte kolik je hodin, žejo?“ ozval se hlas.
Dominik, aniž by vykoukl z poza kufru, odpověděl: „Já myslel, že Junky Town nikdy nespí.“
„To máte recht. Hele to je Hummer dvě? O tom jsem četla v časopise. Hodně starým časopise, nutno podotknout. Kde ste ho splašil?“
„Obchodní tajemství.“
„Vy jste ten chlapík, co si ho táta najal?“ zeptala se dívka, zatímco otevřela kapotu.
Dominik zpozorněl. Vykoukl zpoza kufru. Viděl jen postavu. Do tváře ji neviděl, ta byla schovaná za odklopenou kapotou.
„Někdo si mě najal. Řekl, že se mám U Táty zeptat na nějakýho Burnse.“
„To je můj táta. Fred Burns, patří mu to tady.“
Dívka vykoukla, ale Dominik se mezitím vrátil do přehrabování věcí.
„A co s tím vlastně je?“
„No není tam původní motor, ten byl spalovací. Dali jsme tam magneto-motor ze starýho náklaďáku. Má šest set koní, ale spalování energie není efektivní. Potřebuju poladit řídící jednotku, to snad zvládnete.“
Přibouchnul kufr a postavil se hned za dívku. Jako by ji znal. Konečně mu to seplo. Půl vteřiny před tím, než se otočila.
„Za hodinku jsem hoto….“ otočila se.
Stáli tam a zírali na sebe jako dva puberťáci, což byl v Pustinách výraz dosud neznámý.
Vypadá fantasticky, proběhlo Dominikovy hlavou. Ve VR totiž nešlo upravovat svůj vzhled. Člověk tam vypadal tak, jak se cítil a ona byla velmi, velmi skromná. Její černé vojenské tílko podtrhovalo báječnou figuru. Olejem zamaštěné džíny měla zastrčené ve vysokých hnědých kožených botách. Vypadala tak neupraveně, špinavě a zároveň tak přitažlivě. Netušil, jestli si náhodou každé ráno nedává záležet, kam přesně nanese vrstvu oleje, aby zvýraznila to, co mělo být zvýrazněno. Ale klidně by té myšlence uvěřil. Na její nádherné pihaté tváři se pomalu a jistě začal rýsovat úsměv.
Ostatně jí se také hlavou honily různé myšlenky. I ona věděla o výhodách a nevýhodách VR. A už teď věděla, že co se týče jistých tělesných předpokladů, se i on podceňuje. Je vyšší a svalnatý, tak akorát. Rozčepýřené a mastné vlasy spolu s několikadenním strništěm mu dodávali ten potřebný mužný vzhled, zatímco z jeho očí čišela radost ze života. Nebo to bylo z jejich setkání? U ní ta radost byla zkalená tím, že o jejich setkání věděla dopředu. I když nevěděla, kdy přesně k němu dojde.
„Ty?“ bylo jediné, na co se v tuto chvíli zmohl.
„Já.“ Napětí v ní povolilo. Usmála se.
„Když si zmizela v lese, myslel jsem, že už tě neuvidím.“
„Ale já ti říkala, že se uvidíme dřív, než bys čekal.“
„To si mohla říct jen tak.“
„Teď si mě urazil,“ řekla a zamračila se.
„Promiň. Já…měla bys teď čas?“
„Teď se musím prohrabat v tom tvým vehiklu.“
„To nech být, cestu přežije.“
„Nene, jedeme daleko. Auto musí být v dobrém stavu.“
„Jedeme? Chceš říct, že ty jedeš s náma?“
„No jasně. Cos čekal? Že mě tu nechá táta samotnou?“
„A kam tedy jedeme?“ zeptal se, o poznání veseleji.
„To nesmím říct. Ale dozvíš se to včas.“
Z poza opasku vytáhla akuvrtačku a hledala správný nástavec, aby se mohla dostat pod kryt řídící jednotky.
„Ehm, Dome?“ ozval se najednou Sokolík.
„Vydrž, kámo.“
„Dome, ta věc co má v ruce.“
„Co s ní?“ zeptala se dívka a namířila s ním na Dominika. Několikrát stiskla tlačítko. Vrták se naprázdno otočil.
Ozvalo se tiché zavrčení.
„Pes je venku,“ dodal Sokolík.
„Kruci!“
Dominik se vrhnul před dívku a vytrhl jí vrtačku z ruky. V tu chvíli se ze stínu vynořil pes, obnažené zuby a vrčel.
„Ne! To je dobrý chlapče.“
Několika skoky překonal vzdálenost mezi nimi a odrazil se. Dominik ho za letu chytil a oba se svalili na zem. Pes bolestivě zakňučel, ale než se Dominik vzpamatoval, stál nad ním a olizoval mu tvář.
„Blbče,“ zavrčel na psa. Pes se na něj uraženě podíval, jakoby jeho výraz říkal: Já tě jen chránil!
Sokolík zamlaskal. Pes odběhl a šťastný, že mu alespoň někdo věnuje pozornost, se nechal drbat.
Dívka pomohla Dominikovi na nohy. Překvapilo ho, jakou měla sílu. Stáli teď těsně u sebe. Byla o dost menší. Dívali se jeden druhému do očí. Dominik cítil, jak rudne. Ve VR se líbali mockrát a málokdy zůstalo jen u toho, ale tohle bylo jiné. Chytil ji kolem pasu, cítil její teplo i její dech ve tváři. Nechtěl ji pustit.
„Musím pracovat,“ řekla, ale nezdálo se, že by ji ta představa těšila. Samotné se jí líbila jeho přítomnost. Ve VR si jen myslíte, že cítíte. Tohle bylo jiné. Natáhla se k němu a políbila ho.
„Vážně musím dělat,“ řekla znovu. Tentokrát ji pustil.
„Zítra ráno se mám sejít s tvým tátou. Budeš tam?“
„No jasně. Ale musíš se krotit. Táta mě drží zkrátka. To víš, teprve nedávno mi bylo patnáct.“
V tu chvíli přestal Dominik vnímat okolí. PATNÁCT! Jasně, v Pustině to znamenalo, že je dospělá. Ale je jí patnáct! A jemu pětadvacet. Vždycky věděl, že je mladá. Ale patnáct? Doufal alespoň, že je plnoletá. Tedy plnoletá podle zákonů, které neplatily už přes sto let, ale přesto.
„Musíme jít. Musím Sokolíkovi ukázat město a…uvidíme se zítra,“ vykoktal ze sebe.
„Copak je ti?“ zeptala se a ještě jednou ho políbila. To sice z jeho hlavy vyhnalo něco málo pochybností, ale nestačilo to.
„Ani nevím, jak se jmenuješ. Já ti svoje jméno řekl.“
„Kamarádi mi říkají Kitty.“
„Ehm. Takže se uvidíme ráno Kitty.“ Otočil se a se Sokolíkem a psem v zádech vyrazil ven.
„Tak pá,“ dodala trochu smutně. Mrzelo ji, že se s ní náležitě nerozloučil. Ale co. Mám tu hodně práce. Sebrala ze země vrtačku, za což si vysloužila krátké, ale dosti varovné zavrčení, a dala se s chutí do práce. Ne každý den máte možnost prozkoumat auto, které se už dvě století nevyrábí.
„Ó, sladký Junky Towne…“ spustila zatímco si podpatkem vyklepávala rytmus: „nebe je tu tak modrééé…“

Když měli servis daleko za zády, Sokolík nevydržel a prolomil to mlčení.
„To byla ta, o který si nám kdysi říkal?“
„Hmm,“ odpověděl.
„Jak dlouho ste se tam scházeli? Dva roky?“
„Hmm.“
„Takže jí bylo tenkrát kolik?“ Sokolík vyprskl smíchy.
Žádná odpověď.
„Bylo ji třináct, jestli se nepletu. Co?“
„Kristepane, fakt jí bylo třináct. Ale na mou omluvu, nevypadala na to. Víš, jak to ve VR chodí. Nejspíš se sama opravdu cítila na víc.“
„No jo jasně. Když ti to pomůže, tak si to mysli. Tohle až se dozví táta, ten pukne smíchy.“
„Jestli mu to řekneš, zabiju tě.“ V duchu se pokáral za to, že svou výhružku myslel vážně. Marty by asi opravdu prasknul smíchy. Ale ještě předtím by na veřejném kanále vyhlásil, co se právě dozvěděl.
„Neboj. Mlčím jako hrob.“
Dominik ho zpražil pohledem, ale nic neřekl. Dál pokračovali mlčky, rovnou do hospody U Táty.

-----------------------------------------------------------------

U Táty

Hospoda patřila snad nejznámějšímu převaděči všech dob. Vydal se tak daleko na východ, jak se ještě nikomu nepodařilo. Zažil tam prý takovou zimu, že když čůral, cinkalo to. Rád o svých cestách vyprávěl, ale nikdo mu to nevěřil. Jeho zásluhy mu však nikdo neupře. Byl tam. A tvrdil, že za tou zmrzlou plání je město, nedotčené válkou. Lidé tam zemřeli, to ano. Ale jeden z mála bunkrů tam opravdu přežil a znovu zalidnili město. Jmenovalo se Moskva, nebo jak. A odtamtud si přivezl spoustu věcí. Na nich neuvěřitelně zbohatl, pověsil živnost na hřebík a otevřel si hospodu a hotel. Bylo to oblíbené místo pro převaděče, kteří tudy cestovali. U piva, fláku masa a cigarety tu poslouchali Tátovy historky z malebné krajiny daleko na východě, až zapomněli na tu hrůzu tady.
Dominik měl Tátu moc rád a on jeho. Byl to on, kdo tenkrát našel Dominika u cesty, nad dvěma čerstvými hroby. Od krve, hladového a vyděšeného. Vzal ho pod svá křídla a naučil ho vše, co zná.
„Dominiku, chlapče můj. Tak ses konečně ukázal,“ volal na něj Táta, když prošli dveřmi. Hospoda byla skoro prázdná. Pár neznámých tváři, žádný převaděč.
„Táto, rád tě vidím. Moc lidí tu nemáš,“ řekl, když přišel k baru. Vřele si na uvítanou potřásli rukama. Dominikovi chvíli trvalo, než si do umrtvené končetiny vmasíroval trochu života. I po padesátce má stále páru.
„To víš, chlapče, je sezóna. A kdopak je tohle? Snad sis nenašel učně.“
„Todle střevo? To už nic nenaučím. To je Sokolík, Martyho syn.“
„Tak to jsi ty, ten neohrožený lučištník pustiny?“
„Asi jo. Brý den,“ pozdravil Sokolík.
„Nazdar chlapče. Hodně jsem o tobě slyšel. Prý si tady Dominikovi nakopal zadek ve střelbě.“
„Asi jo,“ odpověděl tiše. Vypadalo to, jako by měl z táty strach. Aby ne, měřil přes dva metry a v obličeji měl dlouhou narudlou jizvu, památka na noční pumu.
„No nebuď tak skromný. Tady Dominik má nejrychlejší ruku v celý široký Pustině. Jestli si ho porazil, to už je vážná. A to si zaslouží drink.“
Postavil na pult dvě pěnící sklenice piva.
„Asi bych neměl. Táta…“
„Já jsem Táta a říkám, že můžeš,“ přerušil ho.
Sokolík se tázavě podíval na Dominika.
„Pokud jde o mě, nic jsem neviděl,“ řekl mu a sám se napil osvěžujícího nápoje. Sokolík chvíli váhal. Nakonec ho ale pohled na orosenou sklenici přemohl a napil se. V tu samou chvíli vešel Marty do dveří.
„Nechám ho s tebou hodinu o samotě a uděláš mi z něj opilce.“ Sokolíkovi zaskočilo. Vyprskl obsah jeho úst na Tátu i Dominika.
„Promiň tati, já…to oni!“
„Nic si z toho nedělej. Tvůj f
«1

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    A následná diskuze:
    -----------------------------------------------------------------

    Lucie dne 7. 4. 2013 v 15.08

    Těším se na pokračování
    Výraz chodec- mám příliš spojený s Pánem prstenů – vymyslel bys jiný název??
    Vím, že nechceš řešit gramatiku, přesto se prosím podívej na ji x jí…
    -----------------------------------------------------------------
    MikeHavliczek dne 7. 4. 2013 v 15.12

    Jen co zjistím proč nefunguje edit příspěvků tak sem dám první kapitolu.

    S chodcem už mě to také napadlo. Nějaký nápad? Jedná se jednoduše o lidi, kteří za úplatu převádí přes pustinu nebo se nechávají najímat jako strážci karavan. Prostě průvodci. Proto mi tam chodec přišel celkem vhodný.
    -----------------------------------------------------------------
    Lucie dne 7. 4. 2013 v 15.22

    já nevím, to bych spíš nechala průvodce. nebo bych si pohrála s češtinou, zkusila vyjít ze základů slov jako převádět, pustina…, nebo bych si vymyslela úplně jiný slovo, které jinak nic neznamená…
    -----------------------------------------------------------------
    Lucie dne 13. 4. 2013 v 19.07

    super, čekám na pokračování…
    -----------------------------------------------------------------
    MikeHavliczek dne 13. 4. 2013 v 19.09

    Díky
    Dnes večer sem přihodím jednu nebo dvě kapitoly.
    -----------------------------------------------------------------
    MikeHavliczek dne 13. 4. 2013 v 20.09

    Takže tu máme pár změn a oprav. Už to nejsou chodci, ale převaděči. Možná vám to zní trochu neohrabaně, ale nějak jsem si to označení oblíbil.
    Druhá věc, Dominikovi není 20, jak jsem naznačil v první kapitole, ale 25. Líp mi to sedí do jeho životního příběhu.
    A nakonec jedna hrozná zpráva. Taurus Raging Bull, ač se vyrábí v mnoha rážích, .357 mezi ně nepatří. Takže to, co chce po Markovi nejsou dvě krabičky nábojů .357 ale .44 Magnum. Tuhle chybu si asi nikdy neodpustím

    Tady jsou další dvě kapitoly. Snad se budou líbit.
    Budu rád, když napíšete. Mnohem raději budu za negativní komentář, než za žádný. On nejhorší je totiž pocit, že to vůbec nikdo nečte
    -----------------------------------------------------------------
    Blanka dne 14. 4. 2013 v 0.31

    Tedy, musím říct, zajímavé téma, zvláště historie konce naší současnosti.
    Takhle by to i klidně mohlo být.
    Zajímá mě, co bude dál.
    Je to celkem dobré, pravopisné chyby se dají vychytat, to není problém. Ale co mě trochu zarazilo, je dost – možná až lhostejné, vyprávění o smrti rodičů. Chybí mi v tom trochu emocí – přece jen jsem ženská
    Je ale klidně možné, že lidstvo po takové katastrofě jaksi emočně otupí.Potom tedy ano. Ale já bych si přesto dovolila svoji verzi tohoto úseku:

    Pes se odporoučel zpátky do kufru a tím dal jasně najevo, že se o tom nehodlá dál bavit.
    Sokolík chvíli mlčel a potom se tiše zeptal.
    „Dome, táta říkal, že si taky přišel o rodiče. Jako já?“
    Dominik na něj vrhl krátký pohled. „Jo, to je pravda.“
    „Jak… je to dlouho?“
    Chvíli mlčel, než odpověděl. Před očima mu zase začaly běžet ty scény. Věděl, že na ně nikdy nezapomene, staly se jeho součástí, tím, čím byl. Chtěl zapomenout, vymazat je ze svého mozku, ale nešlo to. Byly tam, vypálené hluboko, jizva, která se nikdy nezahojí.
    Polkl, aby si pročistil krk a potom začal tlumeným hlasem vyprávět: „Už to bude deset let. Byl jsem tehdy jen o rok starší, než jsi teď ty. Blížil se konec roku a s našima jsme se vydali na cestu do vedlejšího městečka na trhy. Byla to krátká cesta a stejně jsme neměli dost peněz, takže tenkrát táta nenajal převaděče. Měl pistoli, starou pět-sedmičku. Myslel, že to stačí. Jenže mu to nebylo vůbec nic platný.“
    Díval se před sebe do kuželu světla z reflektorů auta, ale v duchu byl o deset let zpátky, na jiné cestě a v jiném čase.
    „Přepadli nás banditi. Mě a tátu přivázali ke stromu a mámu…,“ odmlčel se. Zase to slyšel – mámin přidušený pláč, zvuky násilí, před kterými sice mohl zavřít oči, ale stejně jim neunikl, tátův bezmocný řev až do ochraptění. Věděl, co těch pět s jeho mámou dělá a všechno v něm křičelo zoufalým děsem. Byla to jeho máma a oni…! Ani nepoznali, že už je mrtvá. Pak tátu podřízli a nechali vykrvácet.
    „Zabili je oba. Přímo přede mnou. Dodnes si pamatuju, co mi ten hajzl řek. Prý až dospěju, že si mě najde. Že děti nezabíjí. Pak zmizeli.“
    „Promiň, Dome, to jsem netušil. Nechtěl jsem to vytahovat.“
    „To nic,“ trhl rameny. Jako by vážně o nic nešlo. Ale už neřekl, že se celé hodiny díval na mrtvá těla svých rodičů, brečel tak dlouho, až mu nezbyly žádné slzy a potom, když se v jediném okamžiku bolest přetavila v mrazivou nenávist, rozhodl se pro pomstu. Tehdy definitivně dospěl. A potom už nikdy nebrečel.
    Místo toho se řezavě zasmál.
    „Má to pokračování. Chceš to slyšet?“
    „Asi jo.“

    a dál už zase podle tebe. Neber to, že ti do toho chci nějak kecat, prostě – jak jsem řekla – jsem ženská a život bez emocí si neumím představit

    -----------------------------------------------------------------
    MikeHavliczek dne 14. 4. 2013 v 7.48

    No Pustina emocemi zrovna dvakrát nepřekypuje. Smrt je tam na denním pořádku a nenajdeš člověka, který by nepřišel o někoho blízkého. Chtěl jsem navodit právě takovou atmosféru.

    Na druhou stranu je pravda, že rozhovor těch dvou jsem moc dobře nezvládl a tvoje varianta se mi líbí mnohem víc.

    Musím si na to dávat pozor a pohrát si více s city a myšlenkami postav. Vím, že píšu hodně stroze, právě proto jsem se pustil do tohodle „projektu“, abych se pořádně vypsal.
    -----------------------------------------------------------------
    jerrymungo dne 14. 4. 2013 v 14.45

    Dobrý! Skvělý styl psaní, je vidět, že už jsi nějakou tu knížku přečetl. Ale vadí mi jedna maličkost, kterou trpím i já a zkouším ji odbourávat. A sice spousta krátkých vět za sebou, třeba jen tříslovných. Asitím chceš zdůraznit nějakou dramatičnost, ale při čtení to působí rušivě.
    Dovolil jsem si zkopírovat kousek a trochu ho přetvořit.

    „To nepůjde, budeme je muset vypáčit,“ podotkl Dominik a podíval se do trosek auta, po vhodném kusu železa. Našel ohnutou kovovou tyč, zastrčil ji do spáry dveří a opřel se do ní. Havran i Mark mu pomohli, jen Marty se odmítal dotknout trosek jeho auta. Dveře se znovu pohnuly. Rychle je vzepřeli pohozeným kusem ocelového plátu a hlasitý sykot přehlušil vše ostatní. Museli couvnout, aby bylo možné se vůbec vzájemně slyšet.

    Tak to jen tak co mne momentálně napadlo. Mně se to daří taky, jeden den obrovská porce nových stránek a druhý den zase proškrtávání…
    -----------------------------------------------------------------
    MikeHavliczek dne 14. 4. 2013 v 19.00

    Ještě jsem nenašel ten správný poměr. Buď píšu v krátkých větách, nebo příliš dlouhých souvětích, protože nevím kdy přestat a strašně mě to štve, jelikož vím, že v dlouhých souvětích se člověk rychle ztratí a krátké zase ruší, tak nevím, co s tím.

    Chápeš, ne?

    Jinak díky. Jsem rád, že se ti líbí. Jak už jsem psal Blance, právě tohle je ten důvod, proč to dávám sem. Vyslechnout si vaše názory a rady. Poznat svoje chyby a naučit se jim vyhnout. Nemám s tímhle kouskem žádné velké plány, maximálně až bude kompletní prdnu ho na svůj blog. Nebo možná na vlastní náklady vydat pár dílů pro přátelé, o který vím (nebo spíš tuším), že by se jim to mohlo líbit.

    -----------------------------------------------------------------
    jerrymungo dne 15. 4. 2013 v 14.01

    Je mi to jasné, chce to vypilovat a najít nějaký rozumný poměr. Třeba si někam zalézt a číst si to nahlas. Kdysi napsal Bohumil Hrabal jednu menší knížku, která byla v jedné větě…
    Ale jinak líbí, tenhle žánr mne zajímá, co z toho zamýšlíš vyrobit, se ani nechci domyslet, nakonec, taky začnu a konec je v nedohlednu a jaký bude nevím…
    Taky sem budu muset něco uložit, alespoň nějaký začátek, mám jich víc…
    -----------------------------------------------------------------
    MikeHavliczek dne 15. 4. 2013 v 14.45

    Jerry, tak hurá do toho!

    Myslíš Taneční hodiny pro pokročilé? Nebo tak nějak se to jmenovalo. Hrabala mám moc rád, bohužel jsem od něj nečetl mnoho, spíš takové ty klasiky, Postřižiny, Slavnosti sněženek nebo a to je moje nejoblíbenější, Obsluhoval jsem anglického krále.

    Nechci prozrazovat konec, už teď mám v hlavě jasno, jen musím najít tu správnou cestu:-) Ale jedno říct můžu, happy end se k tomuto tématu příliš nehodí. Takže asi tak
    -----------------------------------------------------------------
    jerrymungo dne 15. 4. 2013 v 14.54

    Dobrá, sám sis o to řekl, tak se připrav na nejhorší!
    Pravda, Taneční hodiny pro starší a pokročilé. Hrabala jsem přečetl kompletně celého, uměl to.
    Konec samozřejmě neprozrazuj! I happy-end by se třeba dal vymyslet, ale fakt by se moc nehodil. Spíš bude zajímavé sledovat, jak budeš pokračovat…
    -----------------------------------------------------------------
    Salma Blanco dne 17. 4. 2013 v 7.57

    Mike! Pokračování tvého příběhu mne potěšilo. Jak jsem zjistila, že jsi ho přidal, uvařila jsem si kafe a pustila se do čtení. Najednou jsem zjistila, že už jsem na konci a kafe mám studený – zapomněla jsem na něj. Tak mě to vtáhlo do děje. Tohle téma se mi totiž fakt líbí
    Je to svět, který si umím představit.
    Jinak, jak už tady někteří psali, chtělo by to víc detailů. Sám příběh je fajn, dialogy jsou dobré, popisy prostředí věrohodné (nedělá mi problém se vžít do tebou popisovaných reálií) akorát mi to připadá trochu nějak uspěchané, jako by se to valilo moc rychle. Nemyslím dějově, ale trochu mi to připomnělo třídní učitelku mého syna, mladou holku krátce po škole. Zrovna v pondělí jsme měli třídní schůzku a paní učitelka byla asi rozhozená z rodičů, nevím, a začala hovořit stylem – honemvámřeknuvšechnoovašichdětech-abychužvásmělazkrkuučísedobřepojedemenav-
    výletnemáproblémymáteotázky-
    nashledanou – tomu říkám rychlý spád.
    Takže by to chtělo nějak to zvolnit, proložit emocemi, vnitřními myšlenkami postav.
    Pravopis, pravda, trošku problém
    Ohlídej si shodu podmětu s přísudkem a mužské a ženské rody – to word bohužel neumí. Nebo to dej vždycky někomu přečíst a opravit – taky řešení, ne? Mistr přece nemusí dělat všechno sám
    Tak pokračuj, jsem zvědavá, co bude dál.
    PS: Zajímalo by mě, ze kterého současného města se stal tvůj Junky Town
    -----------------------------------------------------------------
    MikeHavliczek dne 17. 4. 2013 v 13.19

    Páni, díky. Jsem moc rád, že se líbí.
    Je to Bautzen, 180km severně od Prahy. Ta řeka a ruiny města , o kterých Dominik říká, že tam objevily loď jsou Drážďany a Labe:-)
    Ale s opravdovým městem nemá nic společného, prostě jsem jenom potřeboval vhodnou lokaci a Bautzen mi padl do oka jako první.

    Jinak k tomu psaní. Já tak bohužel píšu, dokonce tak i přemýšlím. Prostě dostanu nápad, sednu ke klávesnici a píšu, píšu, píšu a píšu dokud můžu. A dopadá to takhle. Na těch detailech musím zapracovat.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Snažil jsem se to udělat tak přehledné, jak jen to šlo.
    Jinak původní diskuze je na:http://www.forum.renenekuda.cz/fora/tema/pokus-o-post-apo-prolog/
    Ale jak jsem napsal, je prakticky nečitelná.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Salmo, hlavně se prosímtě neomlouvej! Ani já jsem netušil, že diskuze nezvládá automatické zalomení věty na konci řádku.

    I když mě trošičku mrzí, že to bylo první vlákno, které překročilo první stranu. Takže...co bych k tomu asi tak řekl?
    "Héč kéč, héč kéč, moje bylo první, moje bylo první! :-D"

    Ehm...a teď vážně. :-)
  • masenkamaskovamasenkamaskova Komentářů: 285
    Tak konečně jsem si našla čas všechno přečíst. Musím uznat, že jsi mě nadchl a těším se na další pokračování. POkud jde o pravopisné chyby, to se vychytá. A tvoje stručnost? Nevadí mi, ale ano, něco by se asi rozepsat mělo. Ten konec mi moc nesedl, jako bys ho usekl.
    Jinak tohle téma se mi líbí, je vidět, že víš o čem píšeš a vyznáš se ve zbraních :D
    Psaní je cesta jak zažít to, co se vám v reálném životě nemůže stát.

    Občas se vyžívám i v hudebních provedeních. Písničky můžete sledovat zde: Lexi Felix

  • LucieLucie Komentářů: 408
    Krásný příběh... moc se mi líbí, jak to máš poskládaný... s těmi emocemi bych to nepřeháněla - k diskuzi okolo smrti Dominikových rodičů- myslím, že by se k celkovému stylu tvého psaní nehodilo to popisovat až tak, jak ti navrhuje Blanka / podle mě by tomu víc musel odpovídat charakter celého příběhu ... a pro mě by pak bylo až příliš drastické to číst /na druhou stranu je fakt, že mi tam taky něco chybí. Jasně si dokážu představit, že hlavní hrdina v ten moment odstřihl všechny emoce a tu situaci popisuje tak stroze, jak jen to jde, protože by se z toho jinak musel zbláznit. Ale do příběhu by se hodilo, kdyby tím byl třeba nějak poznamenaný, určitě bych tam tu ránu nějak naznačila, rozumíš, co tím myslím?
    Ke stylu a popisům. Moc se mi líbí drobné vtípky, nebo miniepizodky, které tam máš... škoda, že jich není víc. Krásně oživují a probarvují děj / třeba viz sprcha na dvorku/.
    Přijde mi škoda nedotažených detailů - ustřelené ucho - " Z půlky ucha odkapávala krev" - na zdi? nebo to má být v přímé řeči?.... , pár slovních nelogičností, občas překotný popis. Jako by ses s určitými pasážemi mazlil a jiné chtěl mít rychle z krku, protože tě tolik nezajímají. Ale to už jsem ti, myslím, psala.
    Já osobně to cítím tak, že bych zrovna do tohoto příběhu nevkládala víc vnitřních dialogů a pod, ale spíš těch epizodek, které ti mimochodem moc jdou :-) Podle mě by se tím příběh lehce zvolnil a dostal ještě osobnější charakter.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Míšo, díky. Jsem moc rád, že sis s tím dala tu práci, vím, že je to krapet delší. Vím, konce usekávám, nemůžu si pomoct. :-D Přijde mi to pak takový, jako akčnější, napínavější :-D

    Luci i tobě díky za pochvalu. A k tvým připomínkám. Později v příběhu je Dominikova minulost trochu víc rozepsaná, stalo se mu toho víc a právě jeho schopnost potlačit city mu pomáhají přežít. To je schopnost vlastní všem obyvatelům Pustiny. Vím, že jsou některé jeho reakce trochu přehnané, ale jak jsme už psal, napřed dokončím příběh a pak se vrhnu na opravy. Potřebuju vědět jak konkrétní změna zapadne do celku.
    Těší mě, že se ti líbí ty "komické" vsuvky, pokusím se jich ještě pár přidat, ale nechci to nějak přehánět.
    A s těmi pasážemi máš pravdu, občas mě nějaká část vyloženě nebaví, ale nutím se ji napsat, nechci to nechávat na později, protože vím, že bych se k ní už nevrátil.

    Ještě jednou všem díky a za odměnu sem o víkendu přidám další dvě kapitoly :-D
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Tak kde je aspoň jedna z těch dvou slibovaných kapitol? :-)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Taky bych se přimlouval za nějaké další pokračování. Alespoň jedna malilinká kapitolka... :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Pardon, sem měl nějak moc práce. :-)
    Tady to je.


    Jen jednu prosbičku na vás mám. Mám problém s kapitolou Deryl. Nemůžu si pomoct ale už jsem ji přepsal snad čtyřikrát a pořád to není ono. Vlastně celá tahle část, než vyrazí do pustiny mi přijde taková....divná. Takže váš názor bych velice ocenil. :-D
    -----------------------------------------------------------------

    Domini zuří

    „Co si to pro, Kristovy rány, udělala s mým autem?“ vykřikl Dominik poté, co uviděl svůj teréňák. Ten trubkový nárazník a větší kola by ještě pochopil. Ale ten nátěr? Písková barva a na ní šedé kaňky? Kdo to kdy viděl? Jen se mu vysmějí.
    „Myslela jsem, že se ti to bude líbit. Původní barva už opadala, tak jsem ho chtěla trochu vylepšit.“
    Dominik neodpověděl. Otevřel kufr, aby tam odložil svůj náklad. Co uviděl, mu málem vyrazilo dech.
    „Tys tu uklidila? Kde jsou všechny ty věci z kufru? A kde je, doprdele, kriomrazák?“
    „Na střeše.“
    Domini se bál podívat. V tom vzteku si toho ani nevšiml. Na střeše byl přivařený veliký koš. Na něm naskládané batohy a vaky, nejspíš zásoby na cestu.
    „Hned v první zatáčce se to všechno vysype,“ zavrčel.
    „Na to jsem myslela,“ odpověděla a zamávala složenou sítí.
    „Stejně ses mě měla napřed zeptat. A ty kola? Spojka už tak dodělávala. Nejsem hlupák z Pustiny, vím, že teď budou mít kola mnohem větší odpor, ten nárazník tomu nepřidá. Spojka odejde po padesáti kilometrech, když budeme mít štěstí.“
    „Spojku máš novou. Nesehnala jsem původní, tohle auto už nikde nenajdeš. Ale pasovala tam jedna z náklaďáku, co se mi válí na dvoře.“
    „Zdá se, že si myslela na všechno.“
    Otevřel dveře u řidiče.
    „A co je zase tohle?“ Ukázal na změť drátů a dvě obrazovky s klávesnicí na straně spolujezdce.
    „Tohle? Tomu se říká počítač.“
    „Vím co je sakra počítač!“
    „Pojedeme neověřenou cestou, tohle je schopné se připojit na družici a ukázat, kde zrovna jsme. Nefunguje to na sto procent, ale je to přesnější než mapa a kompas.“
    „Já mám ale mapu a kompas mnohem raději,“ zaprotestoval Dominik, ale už teď mu bylo jasné, že spor prohrál. Škoda byla napáchána a on se s tím musí smířit.
    „Kde si to všechno vzala?“
    „Tady.“
    Ukázala na stoh časopisů na prázdném barelu. Dominik si jeden namátkou vybral. Off Road Magazine, hlásal nadpis. Bylo jich tam ještě několik. A další časopisy, o elektronice, kutilství, autoopravách a počítačích.
    „To máš všechno z časopisů?“
    „No jasně. A z knih. Táta jich má spousty, nahoře. Co mám dělat, když mě celý dny drží doma. Buď si čtu, nebo jsem ve VR, kde to všechno zkouším.“
    „Si dobrá.“
    „Díky.“
    V domnění, že diskuze skončila, se vydrápal do sedačky a natočil motor. Dvojhřídelový osmicívkáč vydával uspokojivý, bručivý zvuk. Nešel sice tak dobře do otáček jako Martyho jednohřídelový, ale jeho kroutící moment byl úctyhodný. Samotná funkce motoru byla až směšně jednoduchá a Dominik už mnohokrát přemýšlel, proč se tenhle princip nepoužíval už dávno. Havran mu tehdy řekl, že lidstvo nemělo k dispozici fůzní palivové články. Jaký to musel být život?
    Vypnul raději motor, aby šetřil energii a zaposlouchal se do tichého svistu dvojice turbín, přidělaných k hřídelím. Motor měl, kvůli váze cívek, dlouhou setrvačnost a tak vzduch stále proudil potrubím a odváděl přebytečné teplo z cívek a fůzního článku. Ten zvuk ho uklidňoval. Znělo to skoro jako vítr nad Pustinou. Znělo to divně, ale už se mu začalo stýskat. V tom si všiml pohybu a probral se z myšlenek.
    „To jsi ty? Ani jsem si nevšim, že si odešla.“
    „Sedíš tu už půl hodiny.“
    Páni, toto letí, pomyslel si. Rozhlédl se. Byli tu jen oni dva. Marty se Sokolíkem musel někam zmizet.
    „Nakládají venku věci na auto,“ řekla, jakoby mu četla myšlenky.
    Seskočil z auta a zabouchl dveře. Ona, opřená o kapotu, na něj upřeně hleděla. Až teď si všiml, že umaštěnou pracovní kombinézu vyměnila za čisté oblečení. I když úměrné jejímu věku.
    „V tomhle chceš jet do Pustiny?“
    „Proč ne?“
    „Tak za prvé, ten výstřih.“
    „Co je s ním?“ Zatvářila se jako neviňátko.
    „V Pustině je spousta hmyzu, většina z něj je jedovatý. Musíš mít zakrytou co největší část kůže. Do toho všudypřítomná radiace a sluneční záření. S takovou si koleduješ o popáleniny. Takže si přes to vezmi bundu.“
    „Já myslela, že se ti to bude líbit,“ povzdechla si.
    „To není o tom, co se mi líbí nebo nelíbí. Podívej Kitty, tam venku je moc nebezpečnej svět, víš? A je moje práce, abych vás přes něj dostal v pohodě.“
    „Nemluv se mnou jako s dítětem,“ rozzlobila se na něj.
    „Tak se tak přestaň chovat.“
    Neodpověděla, ale sklopila zrak.
    Výborně Dome, teď si tomu dal.
    „Ale no tak, já to myslím dobře.“
    „Já vím, promiň.“
    Podívala se mu do očí. Zakousla se do spodního rtu.
    „Dominiku?“
    „Hmm?“
    „Táta přijde až za dvacet minut.“
    Víc říkat nemusela, Dominik pochopil. Políbil ji, krátce.
    Nakonec se usmál a řekl: „Tak na to hodně rychle zapomeň.“
    Ale stačilo málo. Aby měl o trochu lepší náladu, nebo kdyby kolem nebyl takový nepořádek a vše by bylo jinak. A mnohem horší, protože v tu chvíli vešel Fred Burns do garáže.

    Deryl
    Fred Burns, následovaný dalšími dvěma, po zuby ozbrojenými, muži v černých kombinézách, podobných jaké nosí vojáci JT. Jednoho z nich Dominik znal.
    „Petře? Si to ty?“
    „V celý svý kráse. Vypadáš dobře Dome, vůbec ses nezměnil,“ odpověděl mu jeho dávný přítel z dětství.
    „Předpokládám, že vy dva se znáte,“ řekl Burns a pohlédl na modrookého vojáka.
    „Aby ne, pane Burnsi. S Domem jsme spolu vyrůstali, pocházíme ze stejné osady. Čas od času spolu něco podnikneme.“
    „Takže přeskočíme formality a přejdeme rovnou k věci,“ pokračoval Burns. Počkal, až se Marty se Sokolíkem dostaví, pak spustil: „Je mi moc líto, jak jsem se ráno choval, ale musel jsem. Do detailů nemůžu zacházet, za chvíli přijde, a teď mi Dominiku odpusť, náš chlebodárce. Jmenuje se Deryl, ale nechává si říkat Don, má to z filmu. Je to špatný člověk, ale má peníze a ty potřebujeme. Když zjistil, co jsem objevil, nabídl mi spolupráci.“
    „Takže ty gorily patřily jemu?“ zeptal se Marty.
    „Ano, to kvůli nim. Každé slovo, které tam padlo, se okamžitě doneslo Derylovi. Je mi to líto.“
    „V pořádku, Táta si to taky myslel, evidentně vás zná dobře.“
    „To jo, opravuju tu převaděčům auta za dobrou cenu a Táta mi za to dohazuje klienty.“
    „K věci,“ zabručel netrpělivý Dominik, „kam jedeme?“
    „Nenechte se rušit, pánové,“ řekl neznámý hlas. Všichni se podívali tím směrem. Ve dveřích stál muž. Podivný muž, nutno podotknout. Na sobě měl bílý oblek, zašlý, ale stále hezký. V ruce si pohrával s vycházkovou hůlkou, zakončenou stříbrnou rukojetí. Ale co je zaujalo nejvíc, to byl jeho knír. Tenký, navoskovaný, vypadal spíš, jakoby se umazal od popela.
    „Pane Deryle, vítejte,“ řekl Burns a zlehka se uklonil.
    „Představíš nás?“ Dominik si nebyl jistý, jestli to byla otázka, nebo příkaz.
    „Ale zajisté. Toto jsou ti převaděči. Dominik, Marty a Sokolík. Jsou nejlepší.“
    „To bych prosil. Taky to stojí spoustu peněz.“
    Marty stál stranou a tak si Deryl vybral za svou oběť Dominika.
    „Jsem Deryl, ale přátelé mi říkají Done. Jsme přeci přátelé, že ano?“ Hlas nezněl ani trochu přátelsky, naopak, Dominika velice podráždil. Když s ním mluvil někdo naposledy takto nadřazeným, nadutým hlasem, zemřel.
    „Jistě, done,“ odpověděl mu. A dal si velice záležet na tónu svého hlasu. Deryl na sobě nedal nic znát.
    „Tak mi vysvětli, Dominiku, proč jste mému strážci ustřelil kus ucha?“ Jeho hlas se změnil. Cítil výhrůžku.
    „Chtěl mi vzít zbraň.“
    „Je to tak, Kobe?“ zeptal se Deryl svého strážce, aniž by spustil zrak z Dominika. Mezi těmi dvěma to vřelo. Ostatní se raději opatrně vzdálili.
    „Ano pane, myslel jsem….“
    „Ty nemáš co myslet, ty imbecile! Za to tě neplatím!“ zařval Deryl.
    „Promiňte, pane,“ zamumlal Cob.
    Kdyby chtěl, roztrhne toho skrčka vejpůl, tak proč ho tak poslouchá? problesklo Dominikovi hlavou.
    Deryl nakonec nechal Dominika být a otočil se k Burnsovi.
    „Frede, kamaráde. Vrazil jsem do tvého podniku moc peněz. Vidím, že sis najal skutečně ty nejlepší.“
    „Jak si mi poradil, Done.“
    „Ale stejně. Tady Mike vás doprovodí. Je to můj nejlepší voják, pomůže vám.“
    „Já už si najal tyhle dva,“ řekl a ukázal na Petra a jeho parťáka.
    „Jeden navíc se vždycky hodí. Nemyslíš?“
    „Ano, Done,“ dodal poslušně a sklopil zrak. Měl z toho člověka vážně strach.
    „To je ode mě vše. Mike mi bude podávat pravidelné zprávy přes vysílačku, doufám, že ji máte. Máte? Skvělé. Tak tedy nashledanou, pánové.“
    Otočil se a jak rychle se objevil, tak zase zmizel.
    Chvíli čekali. Ticho přerušil Dominik.
    „Už mám plný zuby toho zdržování. Auta sou naložený?“
    Burns kývnul.
    „Dobře. Tak vyrazíme, mám tohohle místa tak akorát.“
    „Souhlasím. Kitty, naskoč si k nám do auta,“ řekl Burns. Hlas se mu uklidnil.
    „Tati, musím jet s Dominikem, už jsem tam nainstalovala svůj počítač.“
    Dominik si nebyl jistý, ale měl pocit, že na něj opatrně mrkla. Potvora.
    Martyho auto bylo v lepším stavu, uvnitř mnohem, mnohem pohodlnější.
    „Co my dva?“ zeptal se Petr.
    „Pojedete se mnou.“
    „Super! Dominiku, tohle je můj parťák, Pier. Piere, tohle je Dominik.“
    „Čau Dome,“ řekl Pier. V hlase měl zvláštní přízvuk, Dominik ho nedokázal identifikovat. Asi někdo z jihu.
    „Piere, znáte se dlouho?“ zeptal se Dominik, když Petr odešel. Zdálo se, že si něco šušká s Martym.
    „Jo, děláme spolu dlouho.“
    „Co vlastně děláte?“
    „Zbraně k pronajmutí. Doprovázíme karavany a tak. Znáš to.“
    A to bylo asi tak vše, co Dominika zajímalo. Jeho nálada byla na bodu mrazu a zrovna teď neměl chuť vést s někým rozhovor. I když Pier vypadal sympaticky a jako schopný bojovník, Dominika v tuto chvíli vůbec nezajímal. Stejně je vyrušil Marty. Petr si odtáhl svého partnera stranou.
    „Dome, byl bych rád, kdybys vzal Sokolíka s sebou. Měl jsem menší debatu s Burnsem, má něco v plánu. Asi tušil, že nám ten mamlas někoho dá. Chci, aby byl v pohodě. Ten Pier je podle Petra dobrej chlap, skvělej na boj zblízka. S tím si mám alespoň co říct.“
    „Jasně Marty, to víš, že vemu Sokola do auta.“
    „Tak hodně štěstí, kámo.“
    „Tobě taky.“
    Zaťali pěsti a udeřili jimi o sebe. Pozdrav převaděčů.

    Mike s námi nejede

    „Tak nasedat, bando,“ zvolal Dominik. Ještě než sám nasedl, otevřel kufr a z plastového pouzdra vytáhl AA-12, Tátovu oblíbenou zbraň. Zkontroloval zásobník a prohrábl vak s jídlem. Vytáhl z něj několik vysušených plátků. Nakonec se ujistil, že jeho druhá puška je zajištěná a připravená, pro případ nutnosti a zavřel kufr. Nasedl do auta.
    „Všichni tři, připoutat. Nechci nikoho vidět, že sedí bez pásů.“
    „Jasně šéfe!“
    Sokolík s Petrem si poslušně zapnuly bezpečnostní pásy.
    „Pro tebe to platí taky, mladá dámo,“ obrátil se na Kitty.
    Rozhodla se ignorovat tón, s jakým ji oslovil, ale stejně mu odporovala.
    „Když se zapnu, nedosáhnu na klávesnici,“ odpověděla zpupně.
    Dominik se k ní natáhl, jakoby ji chtěl dát pohlavek. Instinktivně ucukla, ale on sáhnul pod sedačku. Něco zavrčelo a sedačka popojela dopředu.
    „Vyhovuje? Fajn. A teď ty pásy.“
    Zařadil zpátečku a pomalu vyjel z garáže. U vrat čekal cizí muž, ale Kitty mu přátelsky zamávala.
    „Kdo to byl?“ zeptal se Dominik, zatímco otáčel auto.
    „Hank. On a jeho syn nám pomáhají v garáži, když máme fofr. Oba to jsou supr mechanici. Taťka jim to tu přenechal, dokud se nevrátí.“
    „Sdílím tvůj optimismus.“
    „Cože?“ zeptala se nic nechápající Kitty.
    „Ale nic. Neřeš.“
    Najel na cestu a odbočil na hlavní ulici, kde je už očekával Marty.
    „Dome, vem vedení,“ ozval se jeho hlas z vysílačky.
    „Oukej,“ odpověděl Dominik do mikrofonu.
    Předjel Martyho pickup a pomalu zamířil k bráně. Byla otevřená dokořán, za bílého dne si nikdo netroufl k městu přiblížit. U brány je očekával Patrik, strážný, který je ve městě vítal. Dominik zastavil.
    „Tak zase na cesty Dome?“
    „Jo, hurá do Pustiny. Měj se dobře Patriku, pozdravuj ženu.“
    „Neboj, budu. Šťastnou cestu!“
    „Díky.“
    Brzy měli mávajícího strážného daleko za zády. Několik kilometrů pokračovali zpátky na jih, než dorazili na Velkou stezku, širokou cestu vedoucí až k poslední osadě na západě.
    Na cestě zvýšil Dominik rychlost, ale cítil, že se autu příliš nechce. Aby ne, ve vacích na střeše byla spousta zásob. Auto se lehce kývalo ze strany na stranu.
    „Jestli s tímhle nákladem potkáme otrokáře nebo nájezdníky, budeme v pěkný rejži.“
    „Neboj, táta má plán. Za hodinku zastavíme a přeložíme něco do Martyho auta.“
    „Tam už se nic nevejde, ta jeho korba je už tak nacpaná k prasknutí.“
    „Uvolní se tam jedno sedadlo.“
    Dominik tomu nevěnoval pozornost. Raději nechtěl nic vědět. Uháněli další hodinu, když vysílačka ožila.
    „Dome?“
    „Vem to prosím. Je tu špatná cesta,“ řekl Dominik Kitty.
    Kitty nemotorně zvedla vysílačku: „Tady Kitty, co je?“
    „Zastavujeme.“
    Vytrhl jí z ruky mikrofon.
    „Proč? Zrovna sme vyjeli.“
    „Víš, Mikovi se dělá v autě zle, takže s námi nepojede.“
    Dominik plynule zastavil a za doprovodu Psa vystoupil z auta. Marty zastavil kousek za ním. Viděl, že Mike, voják, kterého jim přidělil Deryl, vystoupil se svázanýma rukama a roubíkem v puse. Piere mu mířil krátkým samopalem na hlavu. Burns s Martym ho chytli, každý z jedné strany a odtáhli dál od silnice.
    „V pohodě?“ zeptal se Dominik skupiny.
    „Jo, dobrý Dome. Piere je fakt machr, ještě jsem neviděl tak rychlý ruce,“ odpověděl Marty.
    Pier se mírně uklonil: „K službám.“
    Pak podrazil vojákovi nohy, aby padl na kolena. Burns si k němu dřepnul.
    „Vyřiď šéfovi, že jeho investice je v pořádku. Ale ty jsi přítěž. Vyřiď mu, že se vrátím, až najdu, co po mě chtěl, ale pojedu sám. Kývni, jestli rozumíš.“
    Kývnul.
    „Fajn. A ještě mu vyřiď, že jestli se něco stane Hankovi, jeho synovi nebo mé garáži, Táta a jeho převaděči si na něm smlsnou, rozumíš?“
    Opět kývnul.
    „Dobře. Za hodinu tudy projede hlídka, to je domluvené. Vezmou tě zpět do města a ty hezky Derylovi povíš, co jsem ti právě řekl, jasné?“
    Chvíli čekal, bylo vidět, že přemýšlí. Nakonec ale kývnul. Sice věděl, že ho čeká trest, pořád ale lepší, než se pachtit tu dálku až k moři.
    „Tak jo, popojedem, ať jsme před západem slunce dál,“ prohlásil pan Burns a všichni souhlasili. Než je minulo poledne, opustili bezpečnou zónu Junky Townu.

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Máš pravdu, je to jaksi divné. Připadá mi to doopravdy trochu šroubované, děj popisuješ pomocí spousty krátkých vět. A třeba v sedmi krátkých větách máš spoustu podobných sloves. Zvolal, nasedl, otevřel, vytáhl, zkontroloval, prohrábl, vytáhl, ujistil, zavřel, nasedl. To trochu ruší při čtení.
    Jo a taky možná příliš moc dialogů na úkor popisu a chybí tam jakési odlehčení, trochu humoru, nějakých chlapáckých řečí. Pár vtipných hlášek, jak míval třeba Bruce Willis.
    Ale to se dá vypilovat.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    no jo, souhlasím, tohle je asi nejslabší část příběhu :-(
    Ale už se těším, jak to bude dál, na části, co tě baví.. :-)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jsem rád, že se shodneme. Už jsem měl strach, že začínám být paranoidní. :-D
    Včera jsem si sepisoval připomínky a komentáře k nejnutnějším korekcím a už to má tři strany. :-D A to jsem teprv v polovině příběhu.

    Jerry: Bohužel, to co jsi četl byl jen hrubý text, jen nápady co jsem měl v hlavě a už jsme se nedostal k tomu je opravit do čitelné formy. :-) Tahle část mě vážně nebavila a abych se přiznal, nechtěl jsem ji ani posílat na fórum dokud na ni pořádně nezapracuju, ale když vy jste tak naléhali. K těm vtípkům, jak už jsem psal Lucce, nechci to s tím přehánět, i když v téhle pasáži to asi jinak nepůjde.

    Holt jsem se dostal do kritické fáze, ale abych se přiznal, čekal jsem ji mnohem dříve. :-D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak já bych neřekl, že to je ta nejslabší část, spíš je znát, že to je jen hrubý text. Neměli jsme být tak nedočkaví... :-D
    Je prvada, že i ve vtipech a hláškách je potřeba být střídmý, ale zase bez nich to není ono.
    Kritická fáze se dostaví vždycky, mnohokrát jsem něco jeden den napsal a druhý den roztrhal.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tak opět další porce post-apo, opět se žádostí o radu. V téhle kapitole odkrývám něco málo z Domovi minulosti. Problém je, že nevím jak to podat. Proto jsem to zkusil dvěma způsoby. Zkuste oba posoudit a dejte vědět, který z těch dvou je lepší. Ten první je formou dlouhého monologu, druhý je vzpomínka.
    Jinak tahle kapitola mě celkem bavila, snad to půjde znát a vše se obrátí k lepšímu. Krize snad zažehnána. Sice jsem ji asi tak šestkrát předělával, ze smrti přes lehké zmrzačení až po více méně pravdu. Ona ta osoba, o které se tam ti dva baví je skutečná. Sice jsem opravdu nevystřelil, ale přál bych vám vidět ten výraz toho frajera, když jsem vytáhl ze skříně revolver, .357 a začal ho před ním ládovat ostrejma. (On nevěděl, že je to plynovka, protože ostrý zbraně nenechávám volně ležet ve skříni.) Ježiš jak ten byl vyděšenej.....ehm....ale to už jsem vážně krapet odbočil. No to jen by jste věděli, že si to celý necucám z prstu. A taky pro zasmání. :-)

    A tady je ta slíbená kapitola.
    ------------------------------------------------------------------

    Slunce se už sklánělo k západu a svítilo jim do očí, takže si musel Dominik nasadit brýle, aby vůbec viděl na hrbolatou cestu. Stále příjemně hřálo. V autě začínalo být docela horko, ale čerstvý vzduch, proudící sem otevřeným okýnkem, byl příjemný a tak z Dominika brzy opadla špatná nálada. Nejraději by si s někým povídal. Jenže Kitty se hrabala v počítači, Sokolík si už po milionté leštil luk a Petr byl zabraný do sledování ubíhající krajiny. V tom ucítil v klíně dotyk. Už už chtěl okřiknou Kitty, ať toho nechá.
    „Aha, to jsi ty,“ usmál se na Psa, „tak pojď.“
    Pes mu skočil do klína, až Dominik hekl pod jeho váhou a vystrčil hlavu z okna. Holt, dědičné instinkty přežijí i atomovou válku. Zatímco držel volant jen jednou rukou, druhou drbal psa na hřbetě. Ten mu za to poděkoval způsobem, který mu přišel nejvhodnější. Olízl mu obličej.
    „Ale fuj ty prase, že sis dneska nečistil zuby?“ škádlil Psa.
    „No není sám,“ zastala se ho Kitty.
    „Jak to myslíš?“
    „Až se budeš chtít příště líbat, požvýkej trochu máty.“
    Sokolík s Petrem si něco zašeptali, a muselo to být velice vtipné, protože se oba rozchechtali.
    „Hej, co je to tam vzadu?“
    „Nic, nic, jen jsem tady Sokolíkovi říkal, že si to se ženskýma dycky uměl,“ odpověděl Petr, jen co popadl dech.
    „Nevím, o čem to mluvíš.“
    „Vážně? Co by tomu asi řekla Stefany, kdyby tě teď slyšela.“
    „Kdo je Stefany?“ zeptala se Kitty. Evidentně ji téma zaujalo.
    „Petře, drž hubu!“
    „Ale klid, Dome, dyť je to sranda.“
    „Tak kdo to je?“ přidal se Sokolík.
    Pes několikrát ostře zaštěkal.
    „Hele, ty máš bejt na mý straně,“ okřikl ho uražený Dominik.
    „Tak už vyprávěj,“ pobídla ho netrpělivá Kitty.
    „Dome?“
    „Mě je to fuk,“ zavrčel a dál jim nevěnoval pozornost.
    „No, takže v naší vesnici, kde sme s Domem vyrůstali, byla jedna holka. Jmenovala se Stefany, měla jen mámu, její táta byl převaděč, ale zmizel, když byla malá. No a byla to fakt kočka! Celá vesnice za ní pálila, ale ona je trpělivě odmítala. Její máma byla pinktlich to samý, dobře si dceru vychovala. Všichni ji tajně milovali, jen tady Dominik ji měl na háku. A to bylo divný, protože Dominik jak vidí zrzečku, je třeba ho uvázat na řetěz.“
    „Ona to byla zrzka?“ udivila se Kitty.
    „Jo. A jaká. Pihatá od hlavy až k patě. A zrzavá taky všude. Teda to vím jen z vyprávění, tady od Doma. Její máma dostala silnou dávku radiace, když byla těhotná, ale jako by to Stefany jen prospělo. Byla skoro stejně vysoká jako Dom, v té době největší kluk v osadě. Štíhlounká a jaký ta měla ko…“
    Dominik si odkašlal.
    „Postavu, sem chtěl říct.“
    „Dome, ty ho nepřerušuj. A ty vyprávěj dál,“ řekla Kitty.
    „No jo, porád. Tak kde sem to skončil? Jo, už vím. No prostě kočka. Dominik jí nevěnoval pozornost, často chodil s jeho tátou na lov a holky ho moc nezajímali. Na slavnost zimního slunovratu, to nám bylo patnáct, přijeli do vsi muzikanti. A z okolních osad se sešli lidé a byla to velká oslava. Úrodný rok, zvěře byla spousta a tak se slavilo a slavilo. Chlast tekl proudem, holky se vyparádily, jak nejlíp to šlo a to víš, že my, chlapy, jsme nezůstali pozadu. Jen jako vždy tady Dom, jedinej z party, na to prděl. Jo, byl tam s náma, popíjel, ale seděl stranou, duchem někde jinde. A pak tam přišla Ona. Měla takový průhledný šaty a na hlavě věnec z kytek a vypadala jako víla z těch starejch pohádek, co nám mámy četly po večerech.“
    „Tak moment, kde se tam v zimě vzaly kytky?“
    „Drahá, u nás na jihu vypadá zima jinak. Tam za třeskutou zimu považujeme patnáct stupňů.“
    „Netušila jsem, že jste z jihu.“
    „Hodně toho nevíš. Teď nepřerušuj. Tak a teď zas nevím, kde sem přestal. Jo, už vím. Takže tam tak tančila, bylo chladno a pod těma šatama ji šly vidět ko…postava. A najednou vidíme, jak Dominik stojí na kraji toho davu a s otevřenou pusou na ni civí. A víte, co udělala ona? Přiskočila k němu, chytla ho za ruku a šup s ním dokola. Takovou dobu sme ji obléhali a dotírali a ona si nakonec zatančí s tímhle pakem. Pak zmizeli a do rána je nikdo neviděl. A z našeho Dominika se stal chlap. Další následující tejden, den co den, sme ty dva viděli jen spolu. Smáli se a pořád si něco šuškali. Ale našim hrdličkám nepřál osud. Tři dny před koncem roku se Dom s rodičema vydal na trhy, prodat kůže a byliny, co s tátou nasbírali na lovu. Místo na druhý den se Dominik vrátil až za týden. Sám, v doprovodu takovýho zvláštního chlapa. Všichni jsme věděli, co se stalo. Cesta je nebezpečná a i když byl Domův táta silnej chlap a skvělej střelec, pěti se neubránil. Dom si sebral pár věcí z domu a odešel s tím chlapem z vesnice. Pamatuju, jak Stefany seděla tři dny na kopečku za vsí. Jak byla odmítavá před tím, než potkala Doma, nebylo to nic ve srovnání s tím, co vyváděla po to, co odešel. Jednou málem zastřelila frajera, protože jí přinesl kytku. Bylo to smutný.“
    „Páni. Tak to je něco,“ řekla po chvíli Kitty.
    „Počkej, to není konec. Ono to pokračuje.“
    „To není všechno?“
    „Bohužel,“ podotkl Dominik, ale nezněl příliš nadšeně.
    „Tenhle příběh má happy end. No asi rok na to jsem se s Domem potkal v Junky Townu. Měl jsem zrovna po práci, plánoval jsem návrat domů, do rodné vsi. Znáš to, podívat se jak se daří našim a tak. Dom se nabídl, že mě odveze. Měl tenkrát takovou herku, ale pohodlnou a spolehlivou. Už druhej rok se živil jako převaděč a cestu na jih znal dobře. A že se rád podívá do vsi. No jeli sme asi tejden. Když sme dorazili, všichni nás přivítali, hlavně tady Doma. A hádejte, kdo byl v uvítacím výboru? Naše Stefany. Ten rok, co se neviděli, ji na kráse neubral, naopak. Byla to ženská, jak se patří. Bylo to dojemné shledání, jedno očko nezůstalo ve vsi suché. Čtrnáct dní ty dva nedokázalo nic oddělit. Ale nakonec musel Dominik odjet, měl přeci práci. Ona, že pojede s ním. Napřed o tom nechtěl nic slyšet, ale ona ho přemluvila. Věděla, jak na něj. A její máma, že dokud nebude veselka, nikam nepojedou. A tak se ti dva vzali a odjeli do Pustiny.“
    „Počkej, už vím. Teta Stefy, učila mě poznávat kytky. Jedovatý a jedlý a léčivý. Byla moc hodná.“
    „To jo, měla ráda děti. Sama je mít nemohla, kvůli té radiaci,“ dodal smutně Dominik. I když to byl ve skutečnosti on, kdo měl problém.
    „Odešla od tebe, když ste se vrátily z toho bunkru, žejo.“
    „Odešla?“ udivil se Petr.
    „Jo. Táta mi říkal, že teta Stefy odešla domů.“
    „Vím jistě, že domů se nevrátila. Dome?“
    „Kluci, nechte ho,“ otočila se na ně Kitty. Napřed myslela, že to bude legrace, poškádlit Dominika. Ale po tom, co viděla jeho výraz v obličeji, ji chuť na žertování přešla.
    „Dome?“ oslovil ho po chvíli Petr.
    „Ano?“
    „Dome, co se stalo?“
    Dominik se zhluboka nadechl. Nechtělo se mu o tom mluvit, ale Petr evidentně neví, co se stalo.


    Brzdy velkého teréňáku Hummer II zaskřípaly před Dominikovým domem. Nebyl největší, jen tři místnosti, ale Stefany si dala záležet, aby vypadal dobře. Bílý plot, kytky v oknech a z pootevřeného okna se linula vůně čerstvě upečeného chleba. Idylka.
    Stál úplně na konci jedné z mnoha ulic velkého města, Stanice. Rušná obchodní křižovatka vznikla ve městě, jehož název už dávno zapomněli. Ale z jakéhosi důvodu přežilo tohle místo válku, většina staveb vydržela ty roky bez údržby. A tak stačilo jen něco málo píle, o něco více peněz a mohli jste tu spokojeně žít. Stanice přijímala všechny, co toužili po klidném životě, jako kdysi. Obzvláště převaděči tu byli vítaní s otevřenou náručí a se slevou na dům. Projíždělo tu množství karavan a pravidelné vojsko, které si Stanice držela, nestačilo na jejich ochranu. Navíc jeho přítel Marty bydlí jen kousek odtud, pár ulic.
    Vyskočil z auta, popadl batoh plný zbytečností, o kterých věděl, že jeho ženě udělají radost a vyrazil po úzké štěrkové cestičce ke dveřím. Snažil se být zticha, chtěl Stefany překvapit. Otevřel dveře a vstoupil do chodby, vedoucí do malé haly. Napřed chtěl jít rovně, do kuchyně, kde by se v klidu odstrojil a trochu opláchnul, ale něco jeho kroky nasměrovalo do dveří po levé ruce. Hluk. Otevřel silné dubové dveře a scéna, která se mu zjevila před očima, ho doslova přimrazila na místě.
    Obývací pokoj byl největší místnost v domě. Používali ji jako jídelnu i ložnici, návštěvy většinou přijímali na malé terásce na zahradě. Byl skromně zařízený, nábytek byl sice nový, vyráběný podle starých plánů dole ve městě, ale příliš ho tu nebylo. Stůl, dvě židle a rozkládací pohovka, využívaná jako postel. Ležel na ní blonďák, ne víc než sedmnáct, byl mu nějak povědomý. Ležel tam nahý, oči měl zavřené, upocený s blaženým výrazem v obličeji. Vůbec nezaregistroval, že někdo jiný vešel do místnosti. Z kuchyně se ozvaly kroky a druhými dveřmi vešla Stefany, úplně nahá. Chtěla něco říct, už otvírala pusu, ale všimla si Dominika. Co hůř, znala ten výraz v jeho obličeji.
    „Já, já ti to vysvětlím. Ono to tak není.“
    Dominik k ní mlčky otočil hlavu. Netušil, co říct. Jestli má vůbec něco říct. Jestli by nebylo jednodušší tasit revolver. Blonďák se vzbudil a zpozoroval scénu. Dominik by čekal, že zpanikaří, ale asi nebyl v podobné situaci poprvé. V klidu se posadil na kraj postele a zakryl si klín ručníkem. Dominikovým ručníkem!
    „Hele kámo, o co jde? Dyť se nic nestalo.“
    A DOST!
    Jako by zpomalil čas, ptačí zpěv ustal, ozvalo se klapnutí nástěnných hodin.
    CVAK.
    Batoh sklouznul z Dominikova levého ramene. Pravá ruka vystřelila k volnému pouzdru nesoucí smrtonosný šestiraňák Taurus Raging Bull .44. Každý náboj obsahoval zvýšené množství prachu, aby dokázal vyvrhnout projektil s energií dvou tisíc joulů.
    KLIK
    Tentokrát to byl úderník zbraně. Z temné hlavně se na chlapíka zubila střela s dutou špičkou.
    PRÁSK!
    Dvaadvaceti gramová střela opustila hlaveň rychlostí třináctset stop za sekundu, prosvištěla kolem blonďákova spánku, kde za sebou zanechala dlouhý krvavý šrám a zarazila se do kamenné zdi.
    BUM.
    Batoh dopadl na zem.
    Ptáci znovu zatrylkovali, vzduchem se nesla vůně pečeného chleba, smíchaná s typickým zápachem korditu.
    Blonďák si držel poraněnou hlavou, snažil se něco vykoktat, ale byl tak vyděšený, že nemohl nic dělat. Stefany upustila nádobu s neznámým obsahem, kterou nesla z kuchyně a vyrazila k poraněnému chlapíkovi.
    „Ty idiote! To si nemus….“
    Větu přerušilo až nápadně hlasité klapnutí závěru zbraně. Další střela je připravená rozpoutat peklo.
    „Jedna otázka, Stefany. Proč? A víš co? Neodpovídej mi. Sbal si a vypadni z mýho domu!“
    „Tvýho domu? Tvýho domu? Byly to i moje úspory. A kdo se tu o to staral, když si byl se svýma kamarádama bůhví kde? Kdo ti vařil, kdo ti pral, kdo ti opravoval výstroj? Kdo tě tu uspokojoval kdykoliv sis o to řekl? Tohle je i můj dům.“
    „Fajn, chceš dům? Nech si ho!“
    Popadl batoh a než opustil dům, stavil se v kuchyni, kde ho čekala velká láhev whiskey. Žádná kvalita, spousta nekvalitního alkoholu, ale nechystal se ji pít. Hodil batoh na zadní sedačku auta. Hrábnul do něj a vytáhl modré květované šaty, které si Stefany tolik přála. Jedním silným škubnutím utrhl dlouhý cár látky a nacpal ji do hrdla lahve. Než látka nasákla alkoholem, prohledal kapsy, aby našel zapalovač.
    „A, tady si parchante.“
    Zapálil cár.
    „Hej, Stefy! Dům si můžeš nechat, ale svou půlku si vezmu!“
    Počkal, až se látka rozhoří, mezitím vyběhla Stefany z domu s nic nechápajícím mladíkem v zádech. Jen těsně kolem nich prosvištěla improvizovaná výbušnina, rozbila okno a dopadla na dřevěnou podlahu obývacího pokoje. To blonďáka nejspíš probralo a než Dominik nastartoval motor a vycouval pryč, stihl na něj zakřičet.
    „Ty idiote, můj táta je radní, nechám tě zavřít!“
    Tak odtud toho kluka zná.
    Kolem domu se seběhl hlouček zvědavců, ale teréňáku rychle uhnuli z cesty. Zamířil k hlavní bráně, ale udělal krátkou zajížďku, aby se rozloučil s Martym. Za tu dobu se stihla novinka roznést celém městem a brány byly zavřené. Zastavil před provizorním zátarasem, kde k němu přistoupil strážný. Dominik ho znal. Před rokem tomu chlápkovi parta opilých strážců karavany přepadala a znásilnila ženu. Dom se nechal najmout jakou průvodce té karavany a ještě tentýž večer se vrátil se smutnou správou pro majitele, že strážce přepadla hrozná choroba a všichni zahynuli. Na otázku, proč nic neudělal, když se chlubil že zná léky na choroby, číhající v pustině odpověděl: „Proti prostřelené hlavě lék neexistuje.“
    „Dome,“ oslovil ho strážný: „,dostali jsme příkaz z Rady tě zadržet. Prej si postřelil mladýho Burtona.“
    „Pravda. Po tom, co jsem ho nachytal s mou ženou.“
    „Dome, za tohle mě nejspíš vyhodí, ale vypadni z města. A raději se tu už neukazuj.“
    „Díky!“
    Strážný dal pokyn svým kolegům a ti odklidili z cesty pás pobitý hřeby a těžkou dubovou závoru.
    „Máš to u mě!“
    „Teď jsme si kvit, Dominiku. A už padej, šerif je na cestě sem. Bože, já si to slíznu.“
    „Hele, víš, co jsem slyšel od kámoše Marka? V Junky Townu prej hledaj zkušený chlapy s výcvikem. A je tam tepleji než tady.“
    Strážný se usmál.
    „Jo, asi to zkusím. Žena stejně chtěla z tohohle místa odjet. Měj se, Dome.“
    „Měj se, Patriku.“
    -----------------------------------------------------------------
    A teď do mě. :-D
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    He, ono to ještě kousek pokračuje, špatně jsem to sem zkopíroval.
    --------------------------------------------------------

    Dominik ještě chvíli zasněně hleděl před sebe.
    „Tak Dome? Co se stalo?“
    Probudil se ze sna.
    „Ale, prostě to neklapalo, tak jsme šli každej jinou cestou.“ Jsou věci, které si prostě nechá pro sebe.
    „To mě mrzí.“
    „Jo. Co naděláš.“
    Ještě chvíli jeli mlčky. Dominikovou hlavou vířili myšlenky. Vzpomínky na rodiče, na ženu, vzpomínky na dávno mrtvé přátele. Kdykoli se mu stalo něco zlého, pohřbil tu vzpomínku hluboko pod nánosem přetvářek. Ale jako ropa tryskající z pouští na východě, z pod toho nánosu cosi vyvěralo. Byl to vztek, ryzí, koncentrovaný vztek, umocněný těmi léty nalhávání si, že je vše OK. S každou vystřelenou kulkou, každým zabitým mutantem, s každou karavanou, bezpečně dopravenou do cíle se o něco zmenšil. Ale kolik nábojů ještě musí vystřílet, než bude mít v duši klid?
    „Do hajzlu!“ dostal ze sebe nakonec, „co si to tu do háje namlouvá? Byla to zatracená mrcha a dostala, co si zasloužila.“
    Ucítil v dlani dotyk. Kitty. Byla to její ruka, pevně ji stisknul a podíval se jí do tváře. V jejích očích toho bylo tolik. Soucit, porozumění, láska. Dokonalý protiklad všeho, co bylo tam venku. Usmála se na něj, tím svým úsměvem, který ho hřál za studených večerů v Pustině a který ho držel při zdravém rozumu těch několik posledních měsíců. Oplatil ji úsměv. Už bylo vše v pořádku, krize zažehnána.
    „Co je?“ zeptal se po chvíli.
    „Nic,“ odvětila a odepnula si pás.
    Dominik se na ni zamračil, ona ho ale ignorovala, natáhla se k němu a políbila ho na tvář. Pak se zase usadila na své místo a zapnula bezpečnostní pás.
    „Tady zastavíme na večer, bude to tu fajn. Ty stromy nás ochrání,“ řekl a ukázal na malý háj, pár metrů od silnice.
    Dominik se natáhl po malé plastové nádobě s vodou a polil si hlavu. Pes, kterému veškerá voda, která se nezachytila na Dominikově oblečení, ztekla do kožichu, zavrčel.
    „Dobrý, dome?“ zeptal se Petr.
    „Jasně, brácho,“ odpověděl, teď už s úsměvem.
    „Fajn.“
    Znova ho poplácal po rameni.
    Dominik zvedl mikrofon vysílačky.
    „Marty, ten háj vypadá dobře, zastavujeme.“
    „Dobře, Dome. Sme hned za tebou.“
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Ty jo...
    no, příběh super... v první části jsem se mírně ztrácela v dialozích... musela jsem chvilku vždycky přemýšlet kdo mluví/ 4 osoby v autě/, bylo to pro mě trochu zmatený na rozdíl od dialogů v předchozích částech, které byly úplně ok.
    druhá část je pro mě srozumitelnější co do četby, a popsaná taky hezky.
    Tak jsem ti asi moc nepomohla :-)
    Kdepak jsme tak v tom příběhu? Ve třetině? V půlce?
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Jsme lehce za půlkou...

    Pomohla si víc, než si myslíš. :-) NA ty dialogy se ještě podívám, zkusím je zjednodušit a dát jasněji najevo, kdo mluví. Jen se chci vyhnout tomu, aby za každou druhou větou bylo řekl ten, odpověděl támhleten, dodala tahleta, znáš to :-)

  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    No, dobrý, pokračuje to zajímavě. jak tohle skončí... :-)
    Souhlasím s Lucií že se utápíš v dialozích. Potom jsem tu objevil několik šroubovaných vět, které mi zrovna nesedly do textu. Trochu ti nejdou intimnější texty, ta chvilka mezi Kitty a Dominikem je taková lehce zmatená. A taky několik příliš krátkých vět za sebou.
    Odlišit dialogy se dá i větami. Třeba Dominik si prohlédl zásobník. Nebo Kitty se lehce usmála.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Dneska to znova předělám (po 7). Já si na téhle kapitole vylámu zuby. :-D

    Romantika mi nikdy moc nešla, dycky to bylo takový...divný. A co máš na mysli těma šroubovanýma větama?
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    To znám, obvykle druhý den přdělávám, protože jsem zjistil, jakou hrůzu jsem vytvořil... :-)
    Třeba mi nesedí slova - vzpomínku hluboko pod nánosem přetvářek. To je takové spojení, co do podobného žánru moc nesedí. Stejně jako věta - Další střela je připravena rozpoutat peklo. Takové - prostě šroubované... :-)
    A pak tenhle kousek.
    -Ucítil v dlani dotyk. Kitty. Byla to její ruka, pevně ji stisknul a podíval se jí do tváře. V jejích očích toho bylo tolik. Soucit, porozumění, láska. Dokonalý protiklad všeho, co bylo tam venku. Usmála se na něj, tím svým úsměvem, který ho hřál za studených večerů v Pustině a který ho držel při zdravém rozumu těch několik posledních měsíců. Oplatil ji úsměv.-
    To je takové jak v románu pro ženy a dívky, taky to nepasuje do drsné scifi.
    Ale předělávky musí být, nakonec to bude bomba, tisíce prodaných výtisků a spokojených čtenářů a za honorář dovolená na Bahamách. :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Tak teď si mě rozesmál. :-) Prej Bahamy. :-) A víš co? Tě tam klidně vezmu s sebou :-D
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Já chci taky na Bahamy!
    no hele, tu kratičkou romantickou scénku bych tam já teda klidně nechala. Jen bych možná změnila tyto dvě věty.. V jejích očích toho bylo tolik. Soucit, porozumění, láska. - to mi přijde malinko příliš...ale jinak dle mě ok...
    určitě tím víc bude spokojených čtenářek, co ti zaplatí Bahamy :-)
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Tak jedeme, koukneme se kdy to letí a sejdeme se na letišti...:-)
    Tak to jsme se shodli, i já bych romantiku úplně nerušil, ale trochu to učesat bude jen dobře. Psát o tom, co všechno je v jejích očích, to patří spíš do románu pro pro ženy a dívky. Asi jsem nevnímavý člověk, ale nikdy jsem nic v cizích očích neviděl... :-)
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Výborně, uděláme si seminář tvůrčího psaní na Bahamách! Mohli bychom společnými silami zplodit post-apo - scifi příběh plný duchů a skřítků a hlavní postava musí být paranoidní zloděj nebo masérka! Třeba se k nám přidají i kovbojové :-)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Sakra to je napad:-D
  • Salma BlancoSalma Blanco Komentářů: 210
    Což o to, kovbojové by se přidali okamžitě :-D
    Jen kdyby ten net jel, tak jak má :-(
    The world needs more cowboys.
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Takže paranoidní zloděj, ve scifi prostředí s post apokaliptickými prvky, víly, skřítkové a vším tím se budou prohánět kovbojové? Výborně lidi, právě jsme vymysleli Star Wars. :-D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,682
    Ještě jsi zapomněl na čerta... :-D
    To by se nám to na Bahamách vymýšlelo.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • LucieLucie Komentářů: 408
    Přibude o víkendu další část? Nějak jsem na tom závislá :-)
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Páni, to mě těší. :-D

    Bude zítra, dneska už to asi nestihnu, jsem nějak grogy a nemyslí mi to. Kapitola jako taková je hotová, ale chce to ještě vyladit.
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.