Dalí za?átek

jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
upraveno 17. duben 2013 v Povídky
Tak jsem slíbil, že sem něco dám, abych se předvedl. A je to tady.
Spíš tedy jen torzo, začátek a nedoladěné. Můj prvotní záměr byl stvořit jakéhosi obstarožního Phila Marlowa v českých poměrech, jenže můj hrdina pomalu začíná žít svým vlastním životem... :-)
Pokračování sice mám rozmyšlené, ale jak to všechno skončí zatím neví nikdo... :-D
Takže, jak bylo kdysi psáno v amerických saloonech - Nestřílejte na pianistu, dělá co může...

Pokaždé, když by se mne někdo zeptal, jak se vlastně teď mám, říkám, tak něco mezi. Ještě neležím v hrobě, ale zase si nijak nevyskakuju.
Kdybyste měli nějakou zvláštní potřebu a chtěli mne potkat, obvykle mne mezi pátou a sedmou najdete v Kovařovicově ulici. Je tam taková šikovná, trochu zastrčená hospůdka. Kdysi se jmenovala U krále Jiřího, v letech budovatelských se přejmenovala na Slávii a pak se zase vrátila k původnímu názvu. Je potřeba podotknout, že kromě jména se na ní nezměnilo vůbec nic. Záclony v oknech se praly snad jen jednou za rok okolo Vánoc a sešlapaný práh vchodových dveří pamatoval snad ještě spisovatele národního obrození.
Ale podstatnější bylo, že se tam od nepaměti říkalo U policajta a byl to podnik, celkem strategicky umístěný nablízku bývalého Krajského velitelství Veřejné bezpečnosti, nyní pod hrdým názvem Krajské policejní ředitelství.
Dost často se tu zastavovali uniformovaní i civilní strážci zákona, existující ve vzácné symbióze s ostatními hosty, jejichž trestní rejstřík nebyl zase tak úplně čistý. Ale platila tu jakási nepsaná dohoda, něco jako právo azylu ve středověkých kostelích. Tady se nezatýkalo, nekontrolovalo, naopak tu vládla pospolitost a klid.
Chodil jsem sem docela často, hlavně z nostalgie a taky proto, že se tu pořád ještě vyskytovalo pár starých známých a kamarádů, jaké si jen může udělat penzionovaný major od kriminálky za osmadvacet let služby. Za tu dobu se ke mně hlásili i moji bývalí klienti, které se mi povedlo chytnout a usvědčit.
Tahle práce mne chytila hned při nástupu na kriminálku a věnoval jsem se jí opravdu naplno. Jenže to zase bylo na úkor rodiny a manželského života. Moje první žena za nějakou dobu přestala snášet specifika mého povolání, kdy jsem odcházel a vracel se naprosto nepravidelně a neočekávaně, kdy jsem byl odvolán třeba z nedělního oběda, nebo uprostřed noci. Nemohlo to skončit jinak, než že jsme to jednoho dne skončili a šli si každý svou cestou.
Po tom všem jsem si řekl, že je lépe být člověku samotnému a ještě víc se upsal svému povolání. Ne úplně vlastním přičiněním jsem měl přece jen štěstí a jakýsi šestý smysl, takže jsem se svojí mordpartou byl docela úspěšný. Dokonce jsem se několikrát objevil i na televizní obrazovce, kde jsem redaktorovi a tím i celému národu rozdával předem naplánovaná moudra. Při tom jsem byl taktně ukrytý ve stínu a nasvícen protisvětlem, aby to bylo co nejtajemnější. Přitom moje tvář byla tak známá mezi galerkou i lidmi ve městě a okolí, že jsem se stejně nijak neutajil. A lepit si na veřejnosti falešný vous, to už by bylo příliš. Dokonce se mi pokoušeli i digitálně zkreslit hlas, ale to jsem hned napodruhé odmítl. Není nad vtipné poznámky svých kolegů.

„ Tak takhle vypadá prototyp spokojeného důchodce,“ ozvalo se vedle mne a na stole přistály dvě orosené sklenice. Zvedl jsem hlavu. Samozřejmě, ten hlas byl naprosto charakteristický. Od nedávné doby kapitán František Hrabě, který byl tajně svými podřízenými a veřejně svými kolegy přezdíván Gróf. Podle svého jména i podle toho, že na nějakou tu korunu nekoukal, byl ochoten půjčovat komukoliv před výplatou a nedělalo mu problémy zaplatit za někoho, kdo zrovna nebyl solventní. A taky jeden z těch, co mi zůstali věrní, nestyděli se za mne a pro jistotu nepřecházeli na druhý chodník. Opravdu rád jsem ho zase viděl.
„Copak se děje? Že by celý Scotland Yard stál před záhadou a vzpomněl si na dědka u piva?“ usmál jsem se na něj.
Spíš se sesul, než se posadil na vedlejší židli a ústní koutky se mu lehce zvedly.
„ Vole,“ odpověděl a ťukli jsme si.
„ Nebudeš tomu věřit, ale já jsem dneska za tebou opravdu spíš služebně.“
Už už jsem se nadechoval, ale odmítavě zamával rukou.
„ Já vím, že se ti už k nám moc nechce a úplně to chápu, ale přece jen, ty víš, o co by asi mohlo jít, máš z nás nejvíc zkušeností, prostě potřebujeme trochu pomoci a sám Tvaroh si na tebe vzpomněl.“
„ Podívejme, to už na tom kriminálka musí být hodně špatně.“ Gróf se usmál.
„Ale mohl bys, alespoň ze staré známosti…“
Právě v téhle chvíli jsem měl zavrtět hlavou, poděkovat za pivo, chvíli ještě vzpomínat na staré časy, rozloučit se a jít se podívat, jak se mají labutě v jezírku kousek odtud. Mohl jsem si ušetřit spoustu nepříjemností, které na mne v budoucnu čekaly. Jenže to bych nemohl být takový dobrák, jak si neustále namlouvám.
Nadporučík Koláček, který obsadil moje místo, byl kapitola sama pro sebe. Asi díky někomu hodně vysoko postavenému dostal kariérní postup, stal se ze dne na den majorem a hned při prvním velkém případu, kterému šéfoval, si uříznul pořádnou ostudu. Jeho týmu se podařilo polapit místo skutečného vraha úplně nevinného důchodce. Takže to s jeho autoritou u podřízených, vesměs starých kriminalistických vlků to nevypadalo nějak zvlášť. Podivné přízvisko Tvaroh dostal jakousi asociací s tvarohovým koláčkem a taky proto, že jeho postava i pleť byla jaksi tvarohovitá a zůstávala mrtvolně bledá i po návratu z exotické dovolené.
„ Hele Grófe, neblázni, co já už zvládnu. Za ty roky už jsem si snad užil všechno a teď mne zajímá spíš, kde je co levnější a jak pěkně kvetou kytky v parku. A když už chci opravdu zavzpomínat na nějaký ten případ, přečtu si Hercule Poirota, abych se podíval, jak snadno se dá takový případ vyřešit. Ale jinak, jsem a zůstanu důchodcem, co se jen těší každého dvanáctého na poštovní doručovatelku, přinášející konečně důchod.“ Už stárnu a plácám. Tak dlouhou řeč jsem nepronesl už hodně dlouho.
Franta chvíli mlčel a zamyšleně jezdil prstem po skle půllitru. V lokále byl klid, vzadu u okna sedělo pár mladých pochůzkářů a o něčem se dohadovalo, dva moje bývalé úspěšné případy seděly pod obrazem kýčovité krajinky. Jeden odborník přes otvírání aut a druhý specialista na trezory. Ve svých vrcholných letech byli opravdu jedničky v oboru, ale nyní už jsme byli skoro na stejné úrovni, co do věku i šikovnosti. Přátelsky mi pokynuli a já se na ně usmál. Prostě známí…
„Víš, na tebe jsem si totiž vzpomněl spíš já a nevěřil bys, co to dalo práce, přesvědčit i Tvaroha. Ale uznal, že Schwarze a všechno, co je okolo něj, znáš nejlíp ty.“
„ Tak, se Schwarzem u mne nepochodí ani šéf Interpolu,“ řekl jsem snad až příliš prudce a už to jméno mi způsobilo píchnutí u srdce.
„ Podívej, já vím, jak to bylo s Ivanou a že máš s tímhle darebáčkem nevyřízené účty. Prostě, rozmysli si to. Ono ani tak nejde o Schwarze, ten má tolik vlivných známých, že by snad mohl vyhodit do vzduchu Chrám svatého Víta a nic by se mu nestalo. Ale trochu se začínáme zajímat o Sabinu. Už nám vyrostla, šestnáct let, to je ideální věk na drogy. Začíná se pohybovat v tomhle okruhu, a kdybychom po ní šli oficiálně, papínek by zavolal ministrovi vnitra a šli bychom všichni řídit dopravu. Takže potřebujeme někoho mimo kriminálku, kdo má čas, ví co a jak, prostě tebe.“
Zíral jsem na něj s očima otevřenýma dokořán. Když už se sám Hrabě uvolil sehnat mne a takhle přemlouvat, musí to být vážné.
„ Ty vole, já už jsem snad všechno zapomněl…“
„ Kecáš,“ vybafl. “ Byl jsi dobrej a to se nezapomíná.“
Z brašny přes rameno, která byla charakteristickým Grófovým doplňkem a bez níž nešel snad ani na záchod, vytáhl složku z modrého tvrdého papíru. Jejich sestřiček jsem ve své policajtské kariéře viděl tisíce, co složka to případ, spousty nešťastných a zlých lidí.
„ Hele, tady máš všechno, co potřebuješ vědět, koukni se do toho a rozmysli si, jestli do toho půjdeš. A zítra touhle dobou se tu sejdeme a řekneš mi, jak ses rozhodnul. A já bych tě pak vzal k nám a domluvili bychom podrobnosti. To víš, už tam je pokrok, na vrátnici sedí zlí hoši z ochranky a nepustí tam ani prezidenta republiky. Kde jsou ty časy, kdy tam seděl starej Benda, věčně četl noviny a snad by pustil nahoru i Kajínka. Musím letět, zase jsem v noci nebyl doma a Martina už si připadá jak námořníkova manželka…“
Podal jsem mu ruku.
„ Jo a to pivo je na mne!“ zahulákal ještě na Karlíčka za výčepem a zmizel za skřípajícími dveřmi.

Podíval jsem se na plnou sklenici s opadající pěnou a hlavou mi proletělo hejno vzpomínek.
Po několika letech, kdy jsem to zkoušel fungovat sám v panelákovém bytě tři plus jedna a zároveň vést jednu z operativních skupin jsem začal uvažovat o tom, že být docela sám není to pravé. Jenže, kde si má takový stárnoucí policajt najít vhodný protějšek. Vymetat diskotéky nebo si podat seznamovací inzerát se mi nezdálo zrovna nejvhodnější. Takže se všechno jaksi zamotalo a já zalovil v policejních řadách. Mojí druhou ženou se stala Ivana, o tři roky mladší pracovnice na hospodářské kriminálce. Našel jsem ji úplnou náhodou na jakémsi společenském večeru, který pořádali místní otcové města. Bylo vhodné, abych se tam objevil i já, jakožto představitel organizace, která pomáhá a chrání.
Ačkoli podobné trachtace z duše nenávidím, přesvědčili mne, abych se tam alespoň na chvíli přišel nudit, sníst pár obložených chlebíčků, popít exotické koktejly a rozdat pár neupřímných úsměvů a chytrostí.
Tam jsem ji potkal, byla tam taky sama a taky ji to nebavilo, protože tam byla, podobně jako já, poslána skoro rozkazem. Dali jsme se do řeči, nějak si padli do noty a svatba byla za tři týdny, jen malá, skoro kapesní, my a dva svědci.
Na tom večírku pro smetánku byl samozřejmě přítomen i David Schwarz, jakožto jedna z celebrit našeho města. Díky jeho aktivitám jsme už popsali spoustu papíru, ale dokázat jsme mu nemohli nic. Pochybné firmy, transakce milionových částek, obchody odkudsi kamkoli. Dost neurvalá soukromá ochranka, pancéřované BMW, dům s kamerovým systémem a třímetrovým betonovým plotem.
S mojí novou ženou jsme prožili dva spokojené měsíce, až do chvíle, kdy se jí jednoho dne na ulici udělalo špatně, kolemjdoucí zavolali rychlou sanitu a v nemocnici objevili, že má jedno z nejzhoubnějších onemocnění v závěrečném stádiu progrese.
Svůj kolaps na ulici přežila o necelých čtrnáct dní. Chodil jsem za ní denně a při jedné návštěvě jsem se ve dveřích srazil s panem Schwarzem, nesoucího mé ženě kytici růží. Vida, věděli jsme oněm skoro všechno, ale to, že byl jakýmsi skrytým milencem mé ženy, nikdo nevypátral.
Po pohřbu jsem se na tři dny zavřel doma, vypnul domovní zvonek a odpojil telefony. Během té doby jsem vypil všechny zásoby alkoholu, které jsme měli doma. Až třetího dne večer jsem se zahlédl v zrcadle a uviděl ohavnou, špinavou příšeru s krví podlitýma očima. Dal jsem se jakžtakž dohromady a ještě jednou, naposledy zašel ve služební záležitosti do budovy Krajského ředitelství policie.
S žádostí o penzi jsem uspěl bez problémů, takže mi popřáli hodně zdraví, dostal jsem děkovný dopis, podepsaný ministrem a stal se ze mne tuctový důchodce.

Tak a je to, ani to nebolelo... :-)
Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
Flaubert

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Nebolelo :-D
    Vyvíjí se to zajímavě, chyby přeskočím, děláš pinktlich to samý co já. :-D

    Takže starý ostřílený polda proti kmotrovi se kterým mu zahýbala žena? To může dopadnout jen jediným možným způsobem. A se spoustou krve.
    Máš v plánu spíš detektivku? Nebo něco alá konspirační teorie? A nebo moderní kovbojku, přestřelky na ulicích a zběsilé honičky v autech? :-D

    Tak jako tak se rád nechám překvapit, jak se to vyvrbí :-D
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Dík za shovívavost, chyby nepřeskakuj, naopak, vytkni je... :-)
    Tak a jak dál. Moc krve tam nechci prolévat, ani ty přestřelky se mi moc nezdají na tenhle typ policajta. Konspirační teorie by byla zajímavá, ale to už je moc okoukané, dnes je to taková móda.
    Takže teď bych to viděl spíš na detektivku a mrtvou kmotrovu dceru. Inu, sám se nechám překvapit, co si mi ještě v hlavě vylíhne. :-D
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Vlastně, abych se přiznal, jsem si tam ničeho zvlášť hrozného nevšim. Jen ve větě
    "Takže to s jeho autoritou u podřízených, vesměs starých kriminalistických vlků to nevypadalo nějak zvlášť."
    ti tam přebývá jednou TO a podle mě, nemůžu si pomoct, tam chybí na konci "dobře". Nějak mi ta věta přijde neukončená.
  • jerrymungojerrymungo Komentářů: 1,756
    Jasně, díky, nelogicky vystavěná věta, abych se přiznal, asi polovinu jsem napsal přímo do Wordu těsně před tím, než jsem ro zveřejnil. Asi bych si toho všimnul někdy později.
    Ale máš dobré oko a je to důkaz, že čteš pozorně.
    Psaní je psí život, ale je to jediný život, který stojí za to žít.
    Flaubert
  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    V klidu, já taky píšu dosti spontánně :-D
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.