Je ?as dosp?t

RehakJosefRehakJosef Komentářů: 3
upraveno 16. duben 2013 v Povídky
Tak další text(Ano,opravdu se tam objevuje část toho prvního zveřejněného :) )




Je čas dospět


Kapka za kapkou stéká po okně a Slunce jejich stíny promítá na oněmělou zeď. Zvuk kytary se nese pokojem přes výstavku slonů a třídních fotek a po stole se válí pár planých pokusů o poezii s roztřeseným rukopisem. Melodie nesoucí se vzduchem skrze ten krásný kus dřeva podbízivě žádá o pozornost. Nebo kdo o ní žádá? Honza stále opakuje smyčku akordů a zapáleně sleduje kapky potulující se po zdi. Po chvíli odloží kytaru a usedá za svůj stůl,aby se pokusil o dalších pár řádků, ale nemůže vyhrát boj s hrotem pera, dokud nevyhraje svůj vlastní. V jeho věku svádí boj asi každý, nikdo neví, co přináší výhra, ale kdo by chtěl prohrát? Bojuje se strachem, bojuje s názory, bojuje se vším, jen aby poznal, co je správné.

Tlukot kapek pomalu ustal. Honza si oblékl kabát a vydal se do ulic. Miluje ten čerstvý vzduch po dešti. Prochází ulice, pozoruje lidi a stále hledá důvod pro tu neustálou nespokojenost, která v něm panuje. Nebyl nikterak výjimečný. Jen obyčejný kluk, který rád přemýšlí nad tím, nad čím se jiní ani nepozastaví. Má rád muziku. Dává mu pocit svobody, možnost vyjádření se jinak než slovy. Má rád vlastně vše, čím se necítí ohrožen. Jeho kroky vedou dál a dál okolo zastávek plných lidí, kteří spěchají tam a druzí zase zpět. Přes uličky starého města a staletá podloubí, až se ocitl na té dlouhé ,rovné ulici, co v přízemí hostí tolik obchůdků. Lidé chodí od výlohy k výloze a obchodníci bojují o každou peněženku. Honza zvedne pohled o kousek výše a oči se mu rozzáří jako malému dítěti. Ty krásné domy, zdobené fasády a štíty, zdi za nimiž se dělo tolik příběhů, že by mohly vyprávět roky a roky. To nikdo nevidí ? pomyslel si. Rozhlédl se kolem a všiml si starého stromu ve středu ulice. Všichni ho obchází a on jen naslouchá a vidí, jak se vše mění a vrací. Honza je přesvědčen, že jen on to vše vidí. To on přeci pohlédne výš než jen do výloh a koloběhu přežívání, to on vidí tu krásu a váží si toho, co jiní opomíjí.

Blíží se večer, je čas se vydat domů. Honza nasedne do prvního autobusu a za chvíli už stojí v předsíni. Zírá na sebe do zrcadla, pootáčí hlavou a přešlapuje. Ano, je nespokojený, chtěl by být někým jiným. Přitom na něm není nic. Krátké hnědé vlasy, tmavé oči, kterým každý uvěří, a rty, na kterých každý polibek, který byl poslední, zanechal jizvu, ač jen v jeho srdci. Odloží kabát a červené kecky a jen se pousměje se tomu, jak mu je rodiče v mládí nutili na tělocvik a on je jednoznačně odmítal nosit. V kuchyni už na něj čekalo jídlo, něco málo snědl a pár slov prohodil s otcem a to jen té nutné konverzace. Jejich názory se rozcházely už od maličkostí až po celkový náhled na život. Honza odmítal sdílet otcovy žebříčky hodnot, kde hmota byla víc než city a nejspíš proto téměř každý jejich rozhovor končil hádkou. Leckteré argumenty vůči Honzovi byly oprávněné: jeho nedochvilnost, nespolehlivost a odsouvání problémů tak dlouho, jak to jen jde. Přesto se povětšinou cítil ukřivděný. Večer strávil s odleskem monitoru v očích. Seděl u počítače, chatoval si s přáteli a s lidmi, o je jichž přátelství jen stál. Když ulehl do postele a nebylo nic, čím by odvedl své myšlenky, opět se do nich ponořil. Do otázek, na které neuměl odpovědět. Po nějaké chvíli konečně usnul.

Nikdo neví, co se mu tak mohlo zdát, ale každopádně se probudil s mnohem lepší náladou, než s jakou včera usínal. Celé odpoledne tráví nad učením a nedočkavě čeká, až přijde jeho hodina. Dnes ho čeká schůzka s Luckou, zatím jíi přiliž nezná, ovšem o to víc se na ní těší. Ve dvě hodiny vyrazí na nádraží, aby jií mohl přivítat. Výjimečně dorazí s předstihem. Sedne si do nádražní haly a je plný očekáváníi. Neměl chuť o ničem filosofovat, pouze se jí chtěl konečně dočkat. V tom se Lucka náhle vynoří z davu od přijíždějícího rychlíku a loví Honzův pohled. Náhle se v něm probudí špetka elánu. Dá si tolik práce, aby jí obešel skrze dav lidí a sloupů a přivítal letmým zakrytím očí. Vyrazí spolu do města a poznávající se tou omšelou formální konverzací. Honza zvídavě pátrá po jejíich snech, vzorech a oblíbené muzice a Lucka se zájmem klade téměř totožné otázky. Sednou si ke břehu řeky. Voda je klidná a odráží nahnuté břízy nad hladinu. Honza vytáhne krabičku cigaret. Lucka se ho zeptá, proč kouří. Zaskočila ho, sám neví, co odpovědět a tak začne přemýšlet nahlas. Víš, cigareta je pro mě pět minut, kdy se soustředím jen na nií. Kouř mi hladí konečky prstů a já pozoruju, jak se rozplývá a střídá ho další. Ale těžko to brát jako důvod.

Lucka se rozpovídá a vypraví a vyptává se, zatím co Honza jií jen pozoruje. S každou větou se ptá, proč tu s ní vlastně sedí, co mají společného. Je stejná jako Ti, se kterými tak nesouhlasí. Další člověk, který nikdy neuvidí výš než nad výlohy obchodů. Ačkoli tu teď sedí s ní, cítí se sám víc než kdy předtím. Jeho další naděje pohasla. Snaží se na ní najít pozitiva, která dle něho má každý. Snaží sejií pochopit. Po dvou hodinách jí mává přes okno vagonů a ví, že už nikdy nepřijede. Vidí chybu v sobě. Ačkoli chápe to, jací jsou jiní. Nevěří, že by někdo mohl chápat jeho. Po cestě domů se zastaví u malého parku a v klidu si zapálí cigaretu. Stále mu leží v hlavě Lucčina otázka, proč vlastně kouří. Hledá odpověď a ačkoli ho napadá tisíce důvodů, nic mu nepřipadá jako dostatečné ospravedlnění. Považuje to za zlozvyk. Za špatný zlozvyk. Ale přesto si potáhne a snaží se to celé vyhnat z hlavy. V tom mu zazvoní telefon. Přečte si zprávu a na jeho tváři se vykouzlí nepatrný úsměv. Kamarád zarezservoval stůl v jejich oblíbeném baru. Bude s přáteli. Má je rád, každý z nich smýšlí jinak, žije jinak, ale vždy si dokáží pomoct, což je něco, čeho si v tomto světě musí vážit. V podstatě má- li problém, jde za nimi.

Pomalu došel až domů. Rodiče ho překvapivě bez kladení nějakých podmínek na dnešní večer pustili. Převlékl se, kytaru hodil přes záda a vyrazil do baru. Mundo byl nejlepší bar, kam mohl zajít. Jose ho vítal hned u dveří . Jose je majitelem baru, původem pochází z Mexika a pro Honzu byl velkou inspirací, ať už jeho muzikálností či jeho charakterem. Jako jeden z mála zdraví vždy srdečně s přátelským stiskem ruky a otázkou, jak se člověku daří. U stolu už na něho čekala jeho parta. Těšil se na hezký večer a toho se taky dočkal. Vytáhl kytaru a hrálo se a zpívalo. A on jen koukal kolem sebe a pozoroval tu všeobecně dobrou náladu. V jednu chvíli vstal od stolu a prošel si celý bar. Viděl tam i kousíček sebe když s partou Josému pomáhali. Naplňnovalo ho to pocitem, že něco dokázal, vytvořil. Něco co tu je pro ostatní, něco, do čeho patří. Od baru se ohlédnul ke stolu jeho přátel. A po dlouhé době cítil uvolnění, pohodu. Všichni měli svoje problémy,svůj pohled na svět a společně vlekli vlnu nespokojenosti a nepochopení. Každý z nich měl svůj nezkušený pohled na svět a nemusel se starat o nikoho jiného než o sebe. Má tu rodinu, lidi, které potřebuje a oni jeho. Tisíckrát chtěl od všeho utéct, odletět, ale přesto ho tu cosi nutí, aby jen zaskřípal zuby a žil dál. Konec konců jak jinak dospět nežli s rozpolcenou duší. Zapálil si cigaretu a doufal, že už brzy dospěje.

Komentáře

  • MikeHavliczekMikeHavliczek Komentářů: 882
    Je to hezký, líbí se mi to. Autobiografie? Líbí se mi ta poslední věta, kolikrát já jsem si to přál. A ono pořád nic. :-)

    Jen bacha na ji/jí, ni/ní. (Neboj, já to dělám taky :-D )
  • JitkaJitka Komentářů: 146
    Ahoj,
    k chybám, na které upozornil Mike, se přidávám. Může se to zdát jako maličkost, taky je dělám, a o to víc si jich všímám u jiných a vadí mi. Koneckonců čtením se člověk učí, a když to před sebou neustále vidí špatně, pak se nemůže divit, že v tom taky chybuje. Takový zacyklený kruh.
    Dále co mi vadilo, je střídání časů. Pokud si vybereš přítomný, tak ho libovolně neměň, jak se ti to zrovna hodí. Možná bys mi mohl omlátit o hlavu, že to byl tvůj umělecký záměr a že já to vlastně vůbec nechápu, ale já tomu prostě říkám nesourodost textu a klasifikuju to jako chybu.
    K tématu se asi moc vyjadřovat nebudu - není to, co bych běžně četla, a to z důvodu, že mě to zkrátka nijak zvlášť neoslovuje. Věřím, že jiným by se tvůj text mohl zalíbit, napsaný je celkem poutavě.
    Jinak ještě takový detail na závěr, kdybys nevěděl co škrtat při revizích. Cituju - "Považuje to za zlozvyk. Za špatný zlozvyk." // druhá věta je naprosto zbytečná. Už jsi někdy viděl dobrý ZLOzvyk?
    Jíťa =o)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.