První kapitola - co si o tom myslíte?

BaraBara Komentářů: 3
upraveno 19. listopad 2012 v Povídky
Dobrý večer. Začala jsem psát knihu, už mám první kapitolu a moc by mně zajímaly vaše názory. Budu ráda za každou připomínku :).

KAPITOLA 1
Tmavě hnědý vlk se ke mně každým krokem přibližoval. Z rudých očí vyzařovala čirá nenávist a krutost, ale také odhodlanost. Jako pohled vraha těsně před tím, než do vás zabodne kudlu. Jeho výraz vlastně nevypadal jako zvířecí. Tvářil se tak nějak lidsky. Zvíře se přikrčilo ke skoku a já v očekávání smrtelné rány přivřel oči.
A potom jsem se s křikem probudil. Tahle hrozivá noční můra mně provázela již několik měsíců. Nechápal jsem její plný význam. Vypnul jsem vřeštící budík a protřel si oči. Byla ještě tma. Rozhlédl jsem se po svém pokoji. Všechno bylo tak, jak má být – stůl u okna vypadal přesně jako večer, ne zrovna úhledně srovnané věci se kupily do menší hromady. A přesto bylo na dnešku něco jiného. No jistě! Vždyť je první den školy. Vůbec se mi tam nechtělo.
Vstal jsem z postele, natáhl na sebe nějaké oblečení, vyčistil si zuby a sešel dolů do malé kuchyně. První, čeho jsem si všiml, byl můj otec, s hlavou položenou na stole, v ruce z poloviny vypitou lahev vodky. Včera nejspíš zase trochu přebral. Ani mně to moc nepřekvapovalo. Od smrti mé matky, když mi bylo asi pět let, byl v takovémhle stavu téměř pořád. Býval to dobrý otec, co si pamatuji. Ale až moc ji miloval. Když zemřela, složilo ho to. Začal pít a přestal chodit do práce. Od té doby jsme na dávkách a já musím shánět brigády.
Rozhodl jsem se, že se dnes obejdu bez snídaně. Vzal jsem svůj školní batoh s věcmi, nasedl na staré, rezivějící kolo a odjel. Budu muset namazat řetěz, pomyslel jsem si, tenhle týden už po několikáté. Cesta do školy mi obvykle trvá asi čtvrt hodiny, a tak mám chvíli na přemýšlení. Jestlipak na mně bude před školou jako obvykle čekat můj nejlepší kamarád Chris? Doufal jsem, že ano a šlápl do pedálů. Za pár minut jsem uviděl školu. Byla to poměrně velká, cihlová budova se spoustou oken.
„Hej Matte! To se dělá takhle přehlížet svýho nejlepšího kámoše?“ ozvalo se za mnou. Vzápětí jsem uviděl hřívu černých, ledabyle rozcuchaných vlasů, kterými se můj přítel zřejmě snažil vzbudit pozornost dívek, a pod ní široký úsměv.
„Chrisi! Čau. Nevšiml jsem si tě. Jak bylo na prázdninách?“ byl s rodiči v Kanadě – něco, o čem si já můžu nechat leda tak zdát.
„Úžasný. Nejlepší byl Banff. To je národní park. Jsou tam jezera, nad kterými jsou hory pokryté sněhem. Něco takového jsem ještě neviděl. A co ty? Pochybuji, že tě táta vzal někam na dovolenou.“
„No jasně. Můj táta by se mnou určitě někam jel.“ odpověděl jsem a při představě, jak spotu s otcem letíme někam do Karibiku jsem se ušklíbl.
„No jo. To asi těžko. A co jsi dělal?“
„Většinu dne jsem byl v práci, abychom měli peníze na jídlo. Tam alespoň nebyla taková nuda jako doma. Potom jsem se většinou snažil vypadnout někam co nejdál od domova. Věř mi – dívat se na svého podnapilého otce, to není zrovna zábava.“
Tou dobou jsme už vešli do školy.
„Ale musím říct, tady jsou stejně nejhezčí holky. Kam se hrabou Kanaďanky. Podívej se třeba na Amy Collinsovou.“ řekl, a výmluvně se otočil za dívkou, která zrovna procházela kolem nás. Do Amy byl zamilovaný už asi od dvanácti let. Ta bohužel jeho zájem očividně nesdílela.
Ve třídě jsme se usadili na svých obvyklých místech a ještě chvíli si povídali o předešlých dvou měsících. Potom zazvonilo a nedlouho potom přišel pan Marin, obtloustlý profesor s pleší, který se hrozně vyžíval ve zkoušení u tabule, mimo jiné také známý jako náš třídní. A nebyl sám. Přivedl sebou nějakou drobnou brunetku, která zde očividně nebyla ve své kůži.
„Dobrý den třído. Tohle je Katie Wilsonová, naše nová studentka. Doufám, že ji mezi sebe přijmete jako jednu z vás. Ostatně sám si to zkontroluji. Katie, teď by od tebe bylo hezké, kdybys nám řekla něco o sobě.“
Dívka vykoktala něco o tom, že pochází z Kanady, a s rodiči se sem přistěhovala kvůli jejich práci. Potom doklopýtala dozadu a posadila se do poslední volné lavice. Bylo na ní vidět, že se jí naše pozornost zrovna moc nezamlouvá. Po zbytek hodiny jsme řešili nové rozvrhy a plán tohoto školního roku – něco, u čeho se dá nerušeně spát.
Další hodinu jsem měl biologii. Začali jsme probírat viry. Profesor Burnes měl dnes asi špatný den, protože se neustále zadrhával a zakoktával. Ale světlou stránkou bylo, že se ani moc nesoustředil na dění ve třídě. Potom byl dějepis. Jak se ukázalo, Katie, která měla tuto hodinu se mnou, byla o dost dopředu, a vypadalo to, že se díky tomu dostala mezi oblíbence pana Colbyho. Další hodiny proběhly relativně v klidu a rychle a pak přišel čas oběda. S Chrisem jsme se zařadili do fronty za ostatní.
„Tak co si myslíš o té nové?“ začal můj kamarád.
„Myslím si, že se tu necítí zrovna nejlépe. Ale jinak vypadá fajn.“ Odpověděl jsem.
„Jenom neříkej. Fajn?“ a lišácky se usmál.
„Co tím myslíš“
„No, sice nepatřím mezi nejchytřejší na téhle škole, ale mám oči. Všiml jsem si, jak se na ni díváš. Ty si o ní určitě nemyslíš, že je jen fajn.“ Zvláštní. Já jsem si neuvědomoval, že bych při pohledu na ní zrovna slintal. Ale Chris měl pravdu – nemyslel jsem si o ní, že by byla jen fajn. Ale copak mám takovéhle dívky nějakou šanci? Lidé na téhle škole mi důvěrně přezdívají socka. To asi mluví za vše.
„A k tomu, že se tady necítí zrovna vítaná, myslím, že to můžeme rychle napravit, a spojit příjemné s užitečným.“ Upřel na mně vyzývavý pohled.
„Doufám, že jí se mnou nechceš domluvit rande.“ To by mu bylo podobné. Ale Chris se jen tajemně usmál, a postoupil dál do fronty. Já jsem si koupil pizzu se sodovkou a odešel ke stolu. Zanedlouho se ke mně Chris přidal. Byli jsme u svého obvyklého stolu, odkud bylo krásně vidět na celou jídelnu. Když kolem nás ta nová procházela, můj milý “dohazovač“ se zvedl, a vykřikl
„Hej Katie! Nechceš si k nám přisednout?“ oslovená celá zrudla, ale zahnula k nám.
„Ahoj.“ Zamumlala, a sedla si na volnou židli vedle mě, kterou ji Chris galantně, s postranními úmysly, podržel.
„Čau. Já jsem Chris a tohle je Matt, také známý, jako místní lamač srdcí.“
„Dělám si srandu.“ zakřenil se, po tom, co si všiml mého výrazu.
„Takže ty jsi z Kanady?“ začal jsem.
„Ano. Bydleli jsme v Quebecu. Moji rodiče jsou oba chirurgové a pracovali tam. Jenže když jim přišla nabídka odsud, museli ji přijmout. Tak jsme se sem přestěhovali.“
„Aha. A jaké to tam je?“
„Je tam hrozná zima. V létě teploty nepřekročí 20 stupňů. Počítám, že budu muset předělat celý svůj šatník.“ Zasmála se.
„Já jsem byl v Kanadě letos o prázdninách s rodiči. Byla to prostě nádhera. Byla jsi někdy v Banff parku?“ zapojil se Chriss do hovoru.
„No jasně.“ Usmála se, nejspíš potěšena, že tu konečně s někým našla společnou řeč.
„S rodiči jsme tam několikrát byli. Je to nádhera. Ta jezera a nad nimi ty zasněžené hory. Taťka vždycky říká, že tam by se měl každý člověk alespoň jednou za život podívat.“
Podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že za pět minut zvoní.
„Myslím, že bychom měli jít. Katie, co máš teď za hodinu?“
„Matiku. To bude katastrofa.“ Podívala se do rozvrhu.
„Já mám to samé. Třeba kdybychom si sedli spolu, tak by to taková katastrofa nebyla.“ Ne, vůbec tím nic nezamýšlím.
„Tak jo.“ Usmála se na mně a zvedla se.
„Mám takový pocit, že ode dneška budu sedět sám…“ poznamenal potichu Chriss, když jsme odnášeli tácy.
„Ne že bych si chtěl stěžovat.“ Dodal.
Po zbytek cesty jsme moc nemluvili. Když jsme vešli do třídy, podržel jsem Katie u svého stolu židli, aby si mohla sednout. Předtím jsem si toho nevšiml, ale měla nádherné vlasy.
Po škole jsem se nemohl moc zdržovat, protože jsem musel jít do práce. Pracuji jako automechanik, a šéf přímo nenávidí pozdní příchody. Proto jsem se rychle zbalil a vyšel ze třídy. Když jsem přišel do autoopravny, zbývalo mi ještě deset minut do začátku směny. Rozhodl jsem se, že si to tady trochu projdu, abych věděl, jaká auta tu zrovna teď máme. Nejblíže ke mně stálo černé rolls royce. Mělo rozbité přední světlo. Jeho majitel musí být asi hodně bohatý, pomyslel jsem si, když si může dovolit takového, jako je tohle. Já bych se o něj lépe staral. Chvíli jsem ho obdivoval a pak jsem se přesunul k vedlejšímu mercedesu, veteránu, s prasklým čelním sklem. Nádhera, i stou malou vadou. Ale to se hned napraví. O autu jako je tohle sním, že bych si ho koupil, kdybych měl dost peněz. Jenže nemáš, pomyslel jsem si, vrať se na zem! Poslechl jsem radu svého druhého, rozumnějšího, já, a šel si pro pracovní oblečení, protože vedoucí, pan Corey, právě přišel.
„Koukám, že se ti líbí drahá auta, Matte.“
„Jistě pane. Komu by se nelíbila.“
„Je to drahá záležitost. Takového krasavce si nemůže dovolit jen tak někdo.“ Odmlčel se.
„Ale pokud bys mi slíbil, že tu nějakou dobu budeš dlouhodobě pracovat, pak bych ti mohl obstarat nějaké takové levně. Co ty na to?“ Takhle se mně už několikrát pokoušel přemluvit, abych u něj zůstal i po střední škole. Jenže já měl jiné plány.
„Moc si toho cením, pane Corey. Ale už jsem vám přece říkal, že chci jít na univerzitu. Nebudu mít čas tady ještě pracovat.“
„Já vím. Jen jsem myslel, jestli sis to třeba nerozmyslel. Víš, že tady mám málo pracovní síly. Jestli někoho brzy neseženu, asi budu muset zrušit podnik.“ Vypadal opravdu zdrceně.
„To je mi líto.“ Omluvně jsem se na něj podíval.
„Ale to nemusí.“ Mávl rukou.
„Jen mi dej vědět, kdyby ses náhodou rozhodl jinak. A teď běž opravit toho Phantoma. Stačí tam jenom vyměnit světlo.“
„Počkejte! Myslíte Rollse?!“ vyjekl jsem překvapeně.
„Co jiného? Vidíš tady snad jiného Phantoma? A pospěš si. Dneska máme hodně práce.“
„Jistě pane.“ Byl jsem celý bez sebe překvapením. Já budu opravovat Rolls Royce! Vždycky jsem se na ně jen zbožně, z dálky díval. No to je něco! Popadl jsem tašku s nářadím a spěchal k autu. Namontovat nové světlo pro mě nebylo nic těžkého. Potom jsem ještě udělal pár drobností na dalších autech. Dnes tu byl klid. Jen jeden člověk si přišel pro svůj starý Chevrolet, jinak nikdo. Když odbyla osmá, došel jsem se převléknout a uklidit všechno nářadí. Vyšel jsem ven. Už byla tma. Chystal jsem se nasednout na kolo, když v tom se zpoza rohu vynořil podivný, vysoký muž.
„Počkej! Ty jsi Matthew Gale?“ zavolal na mě.
„Ano,“ Odpověděl jsem obezřetně. „Vy mně znáte? Odkud?“
„To je teď vedlejší. Jsem doktor Kelly. Slyšel jsem, že na tom nejste s otcem finančně zrovna nejlépe, tak mně napadlo, jestli by sis nechtěl v mé soukromé ordinaci trochu přivydělat.“
„Co přesně tím myslíte?“
„Jen pár návštěv u mě a otestování jedné látky. Samozřejmě by to nebylo nic nebezpečného. A pokud jde o peníze, mohl bych ti nabídnout až tisíc dolarů. To závisí na úspěšnosti toho testu.“ Páni! Tisíc dolarů? Tolik si normálně vydělám asi za půl roku! Ale jen za pár sezení a test nějaké látky u doktora, kterého jsem potkal někde na ulici? To je nějaké divné. Na druhou stranu, teď máme opravdu málo peněz. A získat je takhle rychle? Příležitost, jako je tahle se vám nenaskytne každý den. To byly některé důvody, proč jsem se rozhodl na nabídku kývnout.
„Tak dobře,“ Řekl jsem. „jdu do toho.“
„Fajn. Tady máš vizitku. Je tam číslo na mojí sekretářku a adresa kanceláře. Zavolej, kdy se ti to bude hodit.“ Podal mi malý papírek, otočil se a zmizel ve tmě.

Komentáře

  • tasselhoftasselhof Komentářů: 9
    1. Skloňování mě/mně - pozor na gramatiku. Například: Jestlipak na mně bude před školou jako obvykle čekat můj nejlepší kamarád Chris? (Správně: Jestlipak na mě...). Viz http://www.pestujemeweb.cz/obsah/dalsi/cestina-a-typografie/me-o-mne.php

    2. Moje osobní úchylka: Když jsem Čech a píšu česky, tak se budou postavy jmenovat česky! Ale to je moje úchylka, dávám ji sem jenom pro zamyšlení.

    3. Žádný puberťák na světě nepronese větu: "Věř mi – dívat se na svého podnapilého otce, to není zrovna zábava." Osobní doporučení: Běž před základku/střední a pochopíš, jak se mladí baví. "Kurva" bude asi nejmíň sprostý slovo...

    4. Dva kamarádi se předjíždí na kolech a pak najednou vejdou do školy... Aspoň náznak, že si někde zamkli kola by tam někde měl být...

    5. Přímá řeč: Nic zásadního, ale trošku bych se na to podíval. Např:
    „Je to drahá záležitost. Takového krasavce si nemůže dovolit jen tak někdo.“ Odmlčel se.
    „Ale pokud bys mi slíbil, že tu nějakou dobu budeš dlouhodobě pracovat, pak bych ti mohl obstarat nějaké takové levně. Co ty na to?“

    Lepší varianta:

    „Je to drahá záležitost. Takového krasavce si nemůže dovolit jen tak někdo...“ Odmlčel se. „Ale pokud bys mi slíbil, že tu nějakou dobu budeš dlouhodobě pracovat, pak bych ti mohl obstarat nějaké takové levně. Co ty na to?“

    Celkově: Úvod se mi líbí a první kapitola mě rozhodně nalákala k přečtení další. V první kapitole je rozhodně dost materiálu na to, abych jako čtenář dychtil po dalších informacích. Jak dopadne vztah s Katie, jak se vyvine Matt a jeho opilý otec, co Chris...

    Líbí :)
  • BaraBara Komentářů: 3
    Pokusím se to opravit. Asi se do toho budu muset ještě víc vžít, sama chodím na střední školu, takže vím, že takhle se mezi sebou nebavíme (jen jsem nechtěla moc zacházet do vulgarismů). Každopádně si moc cením všech vašich rad, zkusím to trošku předělat. Ještě bych se chtěla zeptat, pro další kapitoly bude dost důležitá ta poslední část 1. kapitoly (to jak se potkal s tím doktorem), myslíte že bych to měla nějak zdůraznit nebo to takhle stačí?
  • tasselhoftasselhof Komentářů: 9
    Obecně na úvod: Na internetu si většinou se všemi tykám a poněkud mě znepokojuje, že mi lidé vykají. Budu tedy i nadále tykat, pokud tě to neurazí ;)

    V přímé řeči není potřeba zacházet do vulgarismů. Spíš jde o to, aby postavy mluvily víc uvěřitelně. Sám s tím mám u sebe problémy, ale v cizích textech mě to kupodivu chytne. Ono by stačilo málo: "Hele, kámo, můj táta se zase ožral. A ráno na něj nebyl fakt hezkej pohled, chápeš?"

    Pak k tomu doktorovi nakonec: Moje druhá osobní úchylka je, že se snažím odhadnout na základě úryvku, kam se bude dílo odvíjet. A pak mě jako čtenáře znechutí, když se kniha tam opravdu odvine. Jako čtenář (a divák) chci být překvapen.

    Takže tady bych konečně rád četl "pokusného králíka" co nebude mít na látku žádné vedlejší účinky. Dostane prachy za výzkum a konečně si bude moct dovolit pozvat tu holku na hezkej výlet.

    Jinými slovy: Z úryvku očekávám vedlejší účinky látky. A jelikož jsem sám scifista, tak ty vedlejší účinky vidím monstrózně. A to poslední, co chci číst, je další varianta na téma "pokus se strašně zvrhnul."

    Naposledy jsem dostal jednu knihu, kterou překládal jeden můj kamarád. Byla to fantasy ve stylu: Temnota se rozprostírá krajinou, a tak se ustanoví družina, která hodlá podniknout dlouhou cestu za záchranou celého (fantasy) světa. Ale časem se objeví tajemný artefakt, o kterém putují zvěsti, že může zahubit svého nositele... A v ten moment jsem knihu zavřel a nedočetl, protože na další variaci na téma Pána Prstenů jsem fakt neměl náladu.

    P.S.: Ne, nechci to vědět, kam se kniha vyvine. Já mám rád překvapení :)
  • BaraBara Komentářů: 3
    Takže říkáš, že by bylo lepší tam dát nějakého postaršího, sympatického doktůrka, ze kterého se potom vyklube sadistický šílenec? To nezní tak špatně... :D
  • tasselhoftasselhof Komentářů: 9
    1. Je to tvoje kniha. To, co tady vyjadřuju, je pouze můj subjektivní názor, který může být špatný.

    2. Je to tvoje kniha. Šílený doktor a špatně provedený experiment můžou fungovat. Zároveň si zkus uvědomit, že obojí je svým způsobem klišé. Klišé není špatně - jsou to používané přístupy, které fungují. Co zabírá dneska, je pohled na klišé z jiného úhlu.

    3. Je to tvoje kniha. A já bych byl rád překvapený čtenář, který zjistí, že doktor není šílený - jenom dělá pokusy načerno, protože měl chybu v papírech a nechce se mu zdlouhavě papírovat znova. Rád bych byl překvapený tím, že si hoch vydělá peníze a ještě se vyléčí z nemoci, o které nevěděl, že ji měl. Rád bych byl překvapený tím, že když pozve dívčinu na rande, ona řekne ano. Rád bych byl překvapený tím, že kniha bude vlastně takovej dobrodružnej romanťák...

    Ale to jsou moje přání ;)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.