Vá názor prosím

kkateekkatee Komentářů: 2
upraveno 5. listopad 2012 v Povídky
Zdravím, už je to nějakou dobu, co jsem začala psát knížku a přemýšlím, že bych pokračovala.
Prosím o Váš názor a to jakýkoliv, ráda se poučím, děkuji moc.
(1.kapitola, ne však úvod)

1. KAPITOLA

Velký závodní okruh. Jsou tam ti nejlepší závodníci a já…vypadá to, že budu poslední…koukám na diváky a nějaké pěkná slečna se na mě směje…pořádně na to dupnu a jedu…a jsem první!!
„Wille…Wille!”
Z mých představ mě vyruší Emma. Jak dlouho na mě mluví? Možná, že i minuty, nebylo by to poprvé…
„Co je?” řekl jsem napjatě.
„Už zase si byl mimo…co to s tebou pořád je? Jsme tam za pár minut.”
Ani jsem jí neodpověděl. Neměl jsem chuť mluvit. Stěhujeme se. Zase. Pro Emmu to nic není, ta si najde kamarády hned…
Tohle je po páté. Nesnáším to!
Ze začátku jsem se bavil s lidma, ale v posledních dvou městech ne. Stejně si všichni myslí, že sem divnej, tak co…
Auto zajelo na příjezdovou cestu.
„Vítejte doma!” hulákal nadšeně táta.
„Super. Na jak dlouho…?”
„Nech toho, Wille. Říkal jsem vám, že tady bychom se měli zdržet déle. ”
„To sem zvědavej. Jdu si vybalit věci a spát. Zítra bude další báječnej první den školy…”
„Určitě si tu najdete kamarády. Dobrou noc. ”
Viděl sem jak Emmě září oči radostí a to mě naštvalo ještě víc. Je jí devět a patří mezi ty oblíbené děti.
Na rozdíl ode mě…
Jsem o 3 roky starší a balím kufry…konečně mám po škole…a jdu do vlastního bytu…už žádné další stěhování uprostřed roku, už žádné nové školy…jdu ke svému autu a loučím se s tátou a Emmou…hodně vyrostla…jsem šťastný…

„Wille, vstávej…jde se do školy! ” budí mě nadšeně Emma.
To už je ráno? Přijde mi, že sem spal tak dvě hodiny. Mám zalepené oči a nemám sílu na nic, natož vstát a jít do školy, kde nikoho neznám.
„Wille. No tak, vstávej. ”
Zakýval jsem hlavou. Ráno mě nikdo nedonutí mluvit.
„Táta nás tam dneska veze, jedeme za půl hodiny. ”
Pomalu jsem se zvedal z postele. Dal si něco k snídani, vyčistil si zuby, oblékl a čekal u dveří.
Jsem ve škole a lidi tu jsou v pohodě. Mám hodně kamarádů, jsem nejoblíbenější kluk ve škole a kapitán fotbalového družstva …všechny holky mě chtějí…
„Tak můžeme vyrazit? Trochu radosti do toho života. Bude to dobrý, uvidíte,” utěšoval nás táta. Ne, že by to Emma potřebovala.
V autě Emma mluvila a mluvila. Jako vždy, neumí zavřít pusu.
Auto zastavilo a ona hned vyběhla. Šel sem pomalu za ní.
„Užijte si to děti!“ křičel na nás táta.
První jsme museli jít do ředitelny a nahlásit, že jsme dorazili.
„Tak William Brown bude chodit do 2. A, a Emma Brown do 3. B. Emma to má přímo v téhle budově po schodech nahoru a doprava a Williama doprovodím. Musíme jít přes školní park.”
Ředitelka vypadala v pohodě. Je to poprvé, co nemáme ředitele.
Šli jsme a ona povídala něco o škole a ptala se mě na různé otázky. Stejně jsem moc nevnímal, jen krátce odpovídal.
„Tak jsme tady. Ty poslední dveře napravo. Přeji hodně štěstí.” řekla mi a odcházela.
„Děkuju. Nashle.” odpověděl sem jí. Možná to ani neslyšela.
Ve třídě už bylo ticho a bylo slyšet jen nějakou učitelku mluvit. Chvilku jsem tam ještě stál, nechtělo se mi dovnitř.
Vcházím do třídy a zakopnu a spadnu na zem. Všichni se mi smějí.
Zatřepu hlavou a snažím se té představě vzdálit.
Zaklepu a ozve se dále.
Vejdu a zavřu za sebou dveře. „Dobrý den, jsem nový student. ” řeknu a je mi z toho všeho na zvracení. Nesnáším nový místa a nový lidi.
„Ááá.. William Brown, že? Očekávali jsme vás. Nechcete nám o sobě něco říct?”
No to si snad dělá srandu. Proč to vždycky chtějí?
„Jmenuju se William Brown a jsem z Tursonu, ale hodně se stěhujeme. Mám mladší sestru Emmu, se kterou žijeme společně s tátou,” řekl jsem svoji naučenou větu a stál jsem.
„Dobře Williame, rádi vás všichni poznáváme. Sedněte si, kam chcete, a můžeme pokračovat ve výuce. ”
Vybral jsem si lavici nejdál, co to šlo. Vpravo u okna. Ostatní na mě koukali, dokud jsem si nesedl a učitelka nezačala zase mluvit, ale stejně se na mě střídavě stále někdo otáčel.
Když zazvonilo, seděl jsem na svém místě a lidi se občas jen koukli mým směrem. Ale nikdo nepřišel, asi jsem nevysílal zrovna přátelské signály.
Takhle to bylo další tři hodiny. I když jsem měl hlad, nic jsem si nedal, stále mi bylo na zvracení.
Když konečně zazvonilo, počkal jsem, až všichni ze třídy odejdou a až potom jsem odešel já. Neměl jsem vůbec náladu se s nikým bavit, natož kamarádit.
Měli jsme s Emmou sraz v půl 3 před školou. Zbývalo ještě patnáct minut. Šel jsem směrem ke své skřínce.
Závodní okruh, prohrávám, úsměv, vyhrál jsem!
„Hej uhni! ” zařval na mě nějaký kluk a ještě do mě strčil.
Stál jsem uprostřed chodby a celkem dost překážel. Kouknul jsem se na něj, byl větší a mohutnější než já. To mi připomnělo bolest pod žebrem, kam mi vrazil loket.
„Promiň,” omluvil jsem se a pokračoval ke své skřínce. Snažil jsem se vypadat, že mě nic nebolí.
„Dej si na mě pozor. Idiote. ”
No super. Hned první den a už jsem idiot. Přemohla mě představa a zase nevnímal okolní svět. Tady ta se mi obzvlášť líbila. Hlavně ta slečna a její úsměv…ale o něčem takovém můžu opravdu jen snít. Dal jsem si věci do skřínky a pokračoval v cestě před školu. Procházel jsem školním parkem, kudy jsem šel už ráno. Teprve teď jsem si ho pořádně prohlédl.
Byl celkem velký, hodně laviček a stolů. Studenti tu nejspíš obědvají. Za lavičkami seděla spousta studentů na trávě ve skupinkách. Stromy kolem byli už opadané. Podzim bude brzy končit a přijde zima.
Prohlížel jsem si park, až mi oči zastavili na jedné slečně, která seděla na lavičce zády ke mně. Skupinka studentů na ní ukazovala a smála se. Nechápal jsem proč, vždyť jen sedí ani se nehýbe. Tady to asi nebude nejlehčí. Šel jsem dál, až sem došel před školu. Emma tam ještě nebyla, což mě vůbec nepřekvapilo. Dočasnost není její silná stránka. Určitě už má milion kamarádek a někde se zakecala.
Přichází Emma celá rozesmátá a ještě mává na nějaké holky…ty si na mě ukazují a smějí se mi, stejně jako Emma…ptám se, co je na mě tak vtipného…a Emma mi říká, že jsem neoblíbený a nikdy si nenajdu žádné kamarády…
„Wille,” křičí na mě zdálky někdo. Otočím se a vidím Emmu, jak ke mně běží s úsměvem od ucha k uchu.
„Ahoj Wille. Tak co, jaký to bylo? U mě super! Mám už spoustu kamarádů…Lily, Jamese, Carol…”
„Jo super! ” přerušil jsem jí.
„Nebuď takový, nemůžu za to, že ty si kamarády nehledáš. Můžu tě skamarádit s těma mýma, a budou i tvoji, jestli chceš.”
„Nemám zájem o tvý pitomý kamarády Emmo!” vyjel jsem na ní.
„Jo…no…tak promiň.”
Bylo mi jí líto. Tohle jsem přehnal.
„Tak promiň. Já vim, snažíš se být hodná, ale nech si svý kamarády pro sebe. Dobře?” snažil jsem se být, co nejmilejší jsem dokázal. Vždyť ona za nic nemůže.
„Dobře.”
Koukala na mě svýma smutnýma očima. Nemá ráda, když na ni křičím. Měl jsem z toho špatný pocit.
Jsem vážně idiot.

Takhle to bylo asi týden. Stále jsem seděl ve třídě sám a nikdo na mě ani nepromluvil a já také ne. Nijak mi to nevadilo. Emma každý den jmenovala jména jejích nových kamarádů a já jen přikyvoval a hrál jsem nadšeného.
O víkendu jsme jeli s Emmou a tátou prohlédnout si naše nové město. Nebylo zas tak velké jako Turson, ale rozhodně větší než Ben Faster. To bylo poslední město, kde jsme bydleli. Teď je náš domov tady. V New Postu.

Po víkendu se mi vůbec nechtělo do školy, ale dokopal jsem se tam. O pauze na oběd mě napadlo, že si půjdu sednout na lavičku do školního parku. Byla tam snad celá škola, žádné volné místo a sednout si k někomu cizímu se mi fakt nechtělo. Nebyl jsem z toho nadšený, ale zůstal jsem a sedl si pod strom, kde nikdo nebyl. Lidi už mě od pohledu znali, takže už na mě nekoukali tak často. Různě jsem se rozhlížel, když se někdo začal kousek ode mě smát. Kouknul jsem se tím směrem. Stály tam tři holky a smáli se té holce jako minule. Od té doby sem jí neviděl. Nechápal jsem, o co jim jde. Volali na ni a smáli se jí. Bylo mi jí líto. Ale ona jen stála a vůbec je nevnímala. Nevnímala nic, jen koukala do země. Takhle to trvalo asi tak půl minuty. Mezi tím se výsměch přeměnil v šepot a slyšel jsem, jak někdo říká: „Ta je fakt divná.”
Nechápal jsem to. Ona stále jen stála. Najednou jako by se probudila. Začala se rozhlížet a z ničeho nic se rozešla a šla dál. Jako by se nic nestalo.
Nevím proč, ale šel jsem za ní. Když došla až z dohledu všech, zpomalila. Chtěl jsem na ní zakřičet, ale nevěděl jsem co. „Ehm…Haló?”
Otočila se, ale šla dál. Tak sem jí doběhl a řekl jí: „Mluvím na tebe. Mohla by ses zastavit?”
„Proč?” koukala na mě zmateně.
„Jen sem chtěl vědět, co se to stalo v tom parku. Často se ti takhle smějou?”
„Já nevím. Asi jo. Nikdo se tu se mnou nebaví. Říkají, že sem divná…což…což tak trochu sem.” řekla zmateně a teprve ke mně zvedla obličej. Měla krásně zelený oči. Teprve teď jsem si všiml, že je moc pěkná. A že se až moc podobá té holce z mé představy.
„Se mnou se tu taky nikdo nebaví.” Odpověděl jsem jí po delší pauze. Koukala na mě a já najednou nevěděl co říct. Byla strašně krásná.
„Jsem William.” řekl jsem trochu přiškrceně.
„Jane.” odpověděla a usmála se. Měla nádherný úsměv.
„Ty jsi tu nový, že?” pokračovala.
„Jo jo, jsem. Přistěhovali jsme se teprve před týdnem z Ben Fasteru.”
„Aha. A jak se ti tu líbí?”
„No…tohle bylo po páté, co jsme se stěhovali a…” chtěl sem pokračovat, ale Jane koukala někam za mě.
„Děje se něco?” řekl jsem a kouknul se směrem, kterým teď koukala, Jane.
Ale odpověď sem nedostal. To jsem tak nudný, že mě vůbec nevnímá?
„Jane?”
„Jane?”
„Jane??”
Nevěděl sem, co mám dělat. Začal jsem být nervózní.
Najednou se z ničeho nic na mě podívala.
„No konečně” řekl jsem s úlevou. „Stalo se něco? ”
„Promiň, už musím jít.” řekla a svižným krokem odešla.
Chtěl jsem za ní jít, ale bylo mi to blbý. Přece jsme se teprve poznali.
Akorát zazvonilo.
Celou hodinu jsem přemýšlel, co se to vlastně stalo. Udělal nebo řekl jsem něco špatně? Snažil jsem se vnímat učitele, ale nešlo to.
Myslel jsem na Jane. Na její oči. Úsměv. Hlas.
Nešla mi z hlavy.

Komentáře

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.