Nakonec se klíe naly - povídka

sarka.Jedlickovasarka.Jedlickova Komentářů: 5
upraveno 5. listopad 2012 v Povídky
Tahle povídka je původně inspirovaná školní slohovou prací na téma "nakonec se klíče našly". Jelikož je to moje nejpovedenější povídka, rozhodla jsem se o ni s Vámi podělit. Pokud ji vydržíte číst až do konce, prosím o krátký komentář. Jinak přeji hezký den, a nejen ten dnešní :)

Svou životní lásku jsem potkala, když mi bylo pět. Já vím, zní to bláznivě. Ale když se ten roztomilý kluk s čupřinou místo vlasů přistěhoval vedle nás, tak by mě ani ve snu nenapadlo, že si ho jednou vezmu. Vždyť mě taky pořád tahal za copánky a bral mi hračky. Ale já mu to oplácela. Michal už měl ode mě pěkných pár modřin a škrábanců.
Když mi ale za pár měsíců umřeli rodiče při autonehodě, začal se ke mně chovat hezky. Pamatuju si ten den, jako by to bylo včera.
Přijela za mnou babička a pořád brečela.
„Víš, Amálko,“ pověděla mi, když se uklidnila. „Maminka s tatínkem se už nevrátí.“
„Oni odjeli na výlet?“ Nic jsem nechápala. „Beze mě?“
„Ne, květinko,“ dál vysvětlovala babička. „Pamatuješ na Punťu?“
Beze slova jsem přikývla. Samozřejmě, že jsem se pamatovala. Byl to můj pejsek. Bohužel onemocněl, tak musel jít do nebe. Pamatuju se, že když ode mě odešel, bylo mi moc smutno.
„Maminka s tatínkem jsou teď s Punťou, květinko moje.“
„To jako v nebi?“ už jsem začínala chápat. Tentokrát němě přikývla babička a znovu se rozplakala. Já se rozplakala s ní.
Pamatuju si, jak jsem plakala ve svém podkrovním pokojíčku. Plakala jsem, i když už mi netekly žádné slzy.
„Proč brečíš?“ ani jsem si nevšimla, že do mého pokoje vešel Michal.
„Protože moje maminka s tatínkem odešli do nebe,“ popotáhla jsem.
„Neboj se o ně, nic jim tam nechybí. Moje mamka říkala, že našli klíč k věčnému klidu.“
„Ale když oni odešli beze mě,“ zašvitořila jsem.
Michalovi se ve tváři objevil šokovaný výraz. „A to bys mě opustila?“
A to byl začátek našeho opravdového kamarádství. Bylo to kamarádství tak silné, že přerostlo v lásku. Nemuseli jsme se rozmýšlet moc dlouho a oba jsme si vzali svého nejlepšího přítele.
Jenomže zanedlouho jsme zjistili, že má Michal rakovinu. Bohužel se na ni nepřišlo včas, a já sledovala, jak mě můj Míša opouští, až mě nakonec opustil úplně. Ani jsem mu nestihla porodit tu krásnou holčičku s modrýma očkama, kterou si tolik přál.
Všichni, které jsem milovala, postupně našli klíč. Klíč k věčnému klidu, který mi unikal pod prsty. Teď se můj věk blíží opravdu vysokým číslům a volný čas trávím hraním kanasty. Každý den se projdu po zahradě kolem domova důchodců, kde bydlím. Přijde mi to tu nekonečné, ale vím, že zde musím naplnit svůj čas.
Čas, který bych raději trávila s mým Míšou v oáze klidu a míru, kde se setkám i s Punťou. Každý den jsem doufala, že znovu potkám své rodiče, ale ten den mi byl stále odepírán. Možná mi někdo moji dlouhověkost záviděl, ale já ji tak nebrala. Já ji brala jako prokletí, které snad jednoho dne skončí.
Už jsem začala být zoufalá, ale nakonec? Nakonec se klíče našly.

Komentáře

Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.