Pod?lanej sv?t

TsubakiTsubaki Komentářů: 3
upraveno 15. říjen 2012 v Povídky
Takto jsem zaplnil papír během 10 minut, když se mi hlavou honily různé myšlenky v depresivní náladě. Nevím zda se to dá považovat za tvorbu, ale chtěl jsem slyšet názor dalšího člověka, byť jen jediného. Uvozovky jsem zcela vypustil, nepřišly mi sem vhodné, pokud byste si mysleli opak, napište mi to do komentářů a já si je k sobě rád doplním :-)


Podělanej svět
Chtěl bych skočit. Chci odejít. Proč žít? Co mě tu drží? Proč vlastně existuji? Tak proč? Proč mě kdosi stvořil? Co já vím, kdo? Vždyť ani neznám jednoznačnou odpověď. Polovina světa věří, že ten dementní Bůh na nebi, a ta druhá polovina věří v to, že jsme se vyklubali z opice. Tak co si vybrat? Buď jsem blázen, ale pokud to musím říct na plnou hubu, tak naprostej debil anebo jsem se vyklubal z opice, takže jsem podle dnešních vědců pouze nižší forma života. Nižší forma? Kdo vlastně určuje, co a nebo kdo je nižší forma? Vždyť opice jsou inteligentní primáti, tvrdí kdosi. Ale v dnešní době se pojmenování opice používá k snižování sebevědomí druhých. Ale proč, vždyť opice jsou inteligentní? Proč se necháváme urážet nižšími formy života, než jsme my? Proč my bychom měli být opice, a ty inteligenti, co se do nás navážej, by potom měli být co? Vyšší formy života? Ale jak rozeznáme nižší formu života od vyšší. Takže vyšší forma ukájí své vysoké IQ tykve na nižších formách, které mají IQ vysoké, ale fyzickou schránku nedostatečnou k ubránění své formy. Promiňte, už asi melu kraviny, ale chci si uvědomit, co vlastně jsem. Proč vlastně jsem. Přece neskočím, aniž bych se nad tím nezamyslil. Vím, že mluvím z cesty, ale moje srdce buší jak splašené a já nevím, zda skočit nebo ne. Rád bych si to jen vyjasnil předem, abych třeba nezahodil zbytek svého života, jen kvůli něčemu, čemu ani nerozumím. Tak proč žít? Proč? Kvůli lásce? Co to ale láska je? Existuje vlastně něco jako láska? Nebo je to jen přirozený fyzický pud, který nás vede k nerozvážnému jednání, při čemž dochází k pohlavnímu styku mezi ženou a mužem za účelem zplození potomka. Ale tak, kdyby nebyla láska, proč by se v naší době nacházely zvláštní dvojice. Nemám nic proti paktu mužem s mužem či paktem mezi ženou a ženou, ale k čemu to vede. K potomstvu určitě ne. Takže něco jako láska asi bude, ale kdo ví? Kdo zná odpověď? Já nevím. Nevím tolik odpovědí a to mám tolik otázek. Takže důvod k životu vidím, ale když nedostanu na své otázky odpovědi, tak je asi i tak zbytečný, zůstávat tu dále. Ale co se se mnou stane pak, když skočím. Kam půjdu? Co se se mnou stane? Na něco jako peklo nebo ráj už dávno nevěřím, z plínek jsem už vyrostl dávno, takže takovým blbostem neuvěřím ani za mák. Tak co bude potom? Co? Já nevím, asi skočím. Pak už mi to stejně může být jedno, co se se mnou stane, ne? Prostě zmizí jedna nižší forma života, kterou může náš svět bez problémů postrádat. Ale tak ty kecy, že tu zůstanou pozůstalý a budou mě oplakávat, protože mě měli rádi. Tak ty si vážně nechte. Každý zapomene, a ten kdo tvrdí, že nezapomene, tak ten lže. Proč by měli lidé myslet na už neexistující nižší formu života? Proč? Zamyslete se sami, a přiznejte si, že i když Vám někdo zemřel, jak dlouho jste ho oplakávali? Pár týdnů a potom povinně jste museli brečet, když měl ten dotyčnej narozeniny a svátek a na dušičky. Ale no tak, tak kde to jsme, když si to ani neumíme přiznat. Narodil se-žil-zemřel, ale tak co život jde dál. Najde se někdo další, který zaplní to prázdné místo a na toho dotyčného, který ho zaplňoval před ním, si ani nevzpomenete. To je prostě tak. To je lidské chování. Tomu také neporozumím. Lži, přetvářka, neupřímnost. Tak když mám něco na srdci, tak to povím na plnou hubu, ne? Proč si to nechávat pro sebe? Pak se to zamotá a ty budeš za toho nejhoršího. Tak proč? Nevíš, co? No, já také ne, takže co? Z toho si nic nedělej, já nechápu a nerozumím tolika věcem, že řešit je všechny těsně před smrtí, tak je asi ani nedořeším. Tolik nezodpovězených otázek. Tolik věcí na srdci mám. Ta bolest, co cítím. Už nikdy se nechci trápit. I když je to pouze psychický jev, který nám udává limit bolesti. Prej nějakej práh bolesti. Ale kdo ví, jak se vlastně cítím, jakou bolest v sobě dusím. Proč jsem se jen musel narodit, abych zažil tolik trápení, jako nikdo jiný? Co já vím, třeba jsou na tom lidé hůř, ale co , to se mě přece netýká, tak co to řešit. To přece není moje starost, řekla by nějaká forma života. Pro mě je nejdůležitější moje osoba. Ta sobeckost, která už asi obtočila celej svět. Ta stará rašple, která se alespoň jednou uvěznila uvnitř nás. V každém z nás. No nevím, co mě na tomhle podělaným světě drží. Asi nic. Opravdu nic? Asi ne. Kdybych si měl napsat na papír klady a zápory, proč žít, vždycky by převažovaly zápory. Tak už jsem to asi vyřešil. Sbohem ty ulhanej, sobeckej, závistivej, zneuznanej, podělanej světě a co já vím ještě. Chybět mi určitě nebudeš a přál bych si vzít svůj život zpět, protože beze mě, by alespoň moji blízcí pak nemuseli předstírat bolestnou ztrátu a já jim nemusel způsobovat tu několika denní bolístku. Takže se s Vámi loučím a omlouvám se za ty moje blbý kecy, který ani nedávájí smysl, ale tak, co, alespoň jsem si pokecal a doufám, že si z toho něco odnesete. Sbohem

Komentáře

  • TsubakiTsubaki Komentářů: 3
    pozůstalí jsou samozřejmě s měkkým i, omlouvám se za případné pravopisné chyby, četl jsem si to po sobě, ale tak jak je vidno i něco se dá přehlédnout :-)
  • Alex MysseAlex Mysse Komentářů: 237
    Rozčlenil bych to na odstavce, kvůli snazšímu čtení. Jinak dobré :)
    Beru to jako úvahu, čili tvorba to podle mě je.

    Osobně jsem se potýkal se stejnými myšlenkami velice dlouho. Nakonec jsem se dopracoval k životnímu postoji typu:

    "Život a život po po smrti jsou dvě neslučitelné části bytí. Jedna neovlivňuje druhou a jedna do druhé nezasahuje. Za našeho života si musíme najít nějaký smysl - ať už je to zanechání nějaké stopy, zplození potomků, či cokoli jiného. A po smrti se navrátíme zpátky k nějakému stvořiteli - říkejme mu Bůh, kosmická energie, duše naší planety Gaia, jak chcete... návrat k absolutní lásce, k nekonečnosti a k věčnosti, odkud jsme vzešli."

    S depresemi jsem se trápil dlouho, až do doby než jsem objevil psaní. A že mi to trvalo dlouho :) nyní mám cíl a náplň do života. Ukončit to už nechci... :)

    Jen pro informaci, nejsem věřící v původním slova smyslu. Rozeznávám víru, jako něco co nás pohání kupředu a činí nás lepšími. A pak náboženství, které se mi příliš nelíbí. Jen vyvolává problémy. Jak někomu může prospět odříkávání plochých vět v kostele? Ale víra v sebe sama a ve vlastní schopnosti... je kouzelná.

    Abych se na tomto světe nezbláznil, vytvořil jsem si svou vlastní pravdu. Věřím ve Velký třesk, náš původ v primátech, ale zároveň v určitou vyšší sílu, která si nás jednou vezme zpátky k sobě. Vědomí, že tomu tak je, mě drží spolehlivě při životě. :)

    Doporučuji vytvořit si vlastní pravdu, která ti pomůže přestát ty nejtěžší chvíle jako mně. Může znít jakkoli šíleně (jako třeba ta má) ale držet si ji a hýčkat v nitru rozhodně pomáhá.

    Přeji mnoho veselých a naplňujících dní :)
Abys mohl komentovat, musíš být přihlášený nebo registrovaný.