Poslední aktivita

Activity List

  • Uživatel hdk se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    28. květen
  • Uživatel rypdaj se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    23. květen
  • Uživatel Vendy se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    21. květen
  • Uživatel Isaak_Moselle a Martinn se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    19. květen
  • Uživatel LenkaFifkSkolnik a TeVor se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    18. květen
  • Uživatel Jarko, sestakovaeva, Pavlína, Darina, Zera a 3 others se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    16. květen
  • Do třetice 3. ... :-)
    3. Pondělí
    (Popište svoji obvyklou cestu do práce (nebo do školy) očima někoho jiného… (stín)

    Zamykám, seberu tašky z podlahy, udělám dva kroky a zase je položím. Sundám batoh a ukládám klíče do přední kapsy. V tom si vzpomenu, že jsem zapomněla v předsíni připravenou tyčku od koštěte. Vracím se, pokládám tašky, sundám batoh, vyndám klíče. Odemykám a za mnou se ozve: „Dobrý den paní učitelko! Dneska jdete nějak pozdějš, ne?“
    Ani nerozsvítím a sahám pro tyčku a zároveň vidím, že tam zůstala ještě jedna igelitka, vlezu zpátky a sednu si na židli a počítám do deseti, podle rady mé maminky. Vždycky když se po odchodu vrátíš pro něco zapomenutého, tak si sedni, napočítej aspoň do deseti a vyjdi znova. Pro štěstí.
    Mezi dveřmi se objeví stín. Stojí tam sousedka a zírá, co to dělám.
    „Vy nikam nejdete?“
    „Ale už jdu, paní Procházková, jen jsem se pro něco vrátila“
    „Jé vy toho zase nesete? To v tý škole nemáte tyčku na koště?“
    „My tam toho nemáme paní Procházková, táhnu i prostěradlo, vatu, těstoviny…“ Jmenuji všechny věci v igelitkách, ze strachu, abych nemusela s paní Procházkovou probrat obsah ostatních tašek.
    Přitom zamykám.
    „ No toto.“
    Odcházím, hodná paní Procházková mi pomáhá otevírat dveře a dokonce se nabídne, že za mnou zamkne. Spokojená, že provedla průzkum a dohled, zvoní na paní Zoulovou, sousedku z přízemí a podává hlášení.
    „No já vám řeknu, paní Zoulová, ta učitelka z prvního, víte která? No… si představte, každý den tahá batoh, igelitky a dneska nesla i tyčku od koštěte. Toto školství vypadá, pak ty děti mají umět pozdravit, že jo.“
    Paní Zoulová pokývala hlavou a zalila muškáty. „Podívejte, už leze do autobusu, no to si počkám, jak se tam narve, v týhle ranní špičce. No vždyť to povídám! Koukejte, nevešla se! Hele, podívejte se, ten mladík. No to je mladej Novák! Zastavil autobus a nacpal tam učitelku i s tou tyčkou.“




    17. květen
  • Tak ještě Hotel...2. Hotel Zlatý lev
    (Odvyprávějte příběh člověka, který žije již několik let v hotelu… (vylosované slovo: psychiatr)
    Telefon zvonil dlouho. Viola Beranová měla už jednu nohu z vany venku, když telefon zmlknul, v klidu jí vrátila zpět a začala si připouštět teplou vodu. Na hlavě měla sněhobílý ručník, pod ním igelitový sáček, kterým přikryla kůru na vlasy z pomerančového oleje. Do příjemně horké vody si nakrájela slupky pomeranče a z misky na malém stolku vedle vany ujídala pomerančové dílky mírně polité rumem a posypané hrubým třtinovým cukrem. Takhle ležela ve vaně už téměř dvě hodiny. Oranžový den v tónech pomeranče. Nemyslela na nic, jen tak listovala už po desáté nějakým podivným dámským časopisem, který jí přinesl číšník se snídaní. „Madam, vzal jsem pro vás v hale tenhle časopis, zahlédl jsem tam fotografii, která by vás mohla zajímat.“
    Viola fotografii zahlédla hned při prvním otevření.
    Telefon zazvonil znovu. Tentokrát drnčel nepřetržitě. Viola k němu došla, chvíli váhala. Mokré stopy za ní pomalu vysychaly a mizely. Na displeji svítilo Beránek.
    „Ano synku? Jak se máš? Dneska? No… nevím, ještě mám nějaký plán. Jaký? Prostě nějaký, ptáš se mě jako vyšetřovatel… ale prosím tě, no tak přijďte.“
    Viola otevřela okno, nadechla se a zadívala se do rozkvetlého parku. Tenhle pohled milovala, proto si vybrala pokoj číslo 7 ve druhém patře. Tenhle prvorepublikový hotýlek se po revoluci vzpamatoval proto, že jej vrátili po letech socialistického chátrání a vybydlování, rodině původního majitele. Soudruzi kupodivu zachovali i původní název „Zlatý lev“ a i když z původního vybavení zbylo málo, prvorepubliková atmosféra, která tiše doznívala i v padesátých letech, se naštěstí vrátila. Viola se začala oblékat. Něžně bílé kašmírové šaty, tmavé lahvově zelené střevíce a ve stejné barvě přehodila přes ramena delší volný kardian. Šedé těžké vlasy si vyčesala do francouzského drdolu, sepnula sponou a kolem uší vytáhla tři tmavší vlnité pramínky. Zlatý prstýnek se smaragdem obřadně navlékla na prsteníček pravé ruky. Na levou přidala tenký zlatý náramek.
    V tom se ozvalo zaklepání. „Mami, to jsme my!“ Viola se znovu podívala do parku, venku se zvedl vítr. Za dveřmi stál syn Petr s kyticí, vedle něj stála jeho žena Irena, v ruce držela krabici od dortu. Za nimi dcera Nella a neznámý muž. Přestože byl krásný den, druhá květnová neděle, všichni měli zimní bundy.
    „Tak pojďte dál.“
    „Mami, tohle je pan doktor Votýpek.“ Muž se uklonil a natáhnul ruku k pozdravu. Viola vzala krabici a odnesla jí na stolek. „Posaďte se, objednám kávu k těm dortům.“
    „Mami, to nejsou dorty. Přinesli jsme ti fotky. Tady máš růže, od nás k dnešnímu svátku matek.“
    „ Aha, no ale kávu si dáte, ne?“
    „Já ne, já prosím jen vodu,“ pípnul doktor a znovu natáhnul ruku směrem k Viole. „Já jsem Votýpek, MuDr.“
    Viola zavolala do recepce.
    „Jaroušku, prosím čtyři kávy a jednu minerálku. A ještě prosím vyřiďte Janovi, že dnes budu večeřet později a ať mi přidá k salátu dvě topinky. Ano z česnekem! Děkuji… ano, ano… zavolám až návštěva odejde… Ano zítra to platí, ráno v půl deváté. Ale prosím, ať přijede pan Procházka přesně. Minule to bylo jen tak tak. Děkuji Jaroušku.“
    „Mami,“ začal nervózně Petr, který byl patrně vyvolen jako mluvčí. „Chtěli jsme s tebou hlavně probrat tu situaci. Opravdu nikdo z nás to nechápe,“ skočila mu do řeči ještě nervóznější Nella. Vyskočila z křesla, začala se procházet pokojem a pokračovala: „Mami, proč jsi prodala ten byt, ve kterém jsme vyrůstali?“
    Petr také vstal a pokračoval, když na něj Irena kývla. „A už vůbec nechápeme, tedy nikdo… z nás… proč bydlíš tady. U nás máš pokoj, vybavený, všechno máš k dispozici… Mami, prosím tě!“
    Irena se zvedla z pohovky a postavila se vedle Petra, nasadila tón, jako když mluví s duševně chorým: „Maminko, prosím vás, my jsme si mysleli, že si chcete odpočinout… proč jste nejela třeba do lázní nebo k moři!“
    Nella se rozhlédla jako by čekala pomoc od dalších přítomných. „My bychom ti to zařídili, dnes se dá jet kamkoliv a na jak dlouho chceš…“
    Viola stála u okna a dívala se do parku, kde se právě honily děti.
    Irena se zvedla a popošla k ní. Maminko, víte, co si říkají lidi, že jsme vás vyhnali nebo, že já nechci, abyste bydlela u nás. To je strašný!“ Vytáhla kapesník a otírala si slzy. „Děti by taky byly rády, kdybyste bydlela s námi.“
    Černý pták se usadil na parapetu.
    „Ehm, paní Beranová, vaše děti to myslí dobře. Já se snažím to vaše rozhodnutí bydlet zde v hotelu Zlatý lev pochopit, ale…“
    „Pane, vy nepochopíte nic! A víte proč? Protože, když to nepochopily moje děti… nebo víte co... Já vám to povím, znovu a všem!“
    „Když mi bylo deset, tak jsem byla s maminkou tady v hotelu na obědě. Měla jsem narozeniny a poprvé v životě jsem seděla v restauraci a mohla si přát cokoliv. Tatínek zůstal doma, protože na tři obědy bychom neměli. Po obědě s báječným hovězím vývarem s vejcem a rohlíkem, objednala maminka rakvičku se šlehačkou od Pastorků.“
    „Mami!“
    „Nepřerušuj mě, Nello!“
    „Já tohle nemůžu poslouchat!“ Nella se zvedla, popadla bundu a práskla dveřmi.
    Doktor si začal čistit brýle.
    Viola se podívala na syna.
    „Tady jsem sama sebou. U vás bych byla opět jen matka, babička, ta učitelka Beranová… tohle je teď můj domov.“
    Na stolku ležel časopis s fotografií hotelu Zlatý lev z roku 1957 a pod ní bylo napsáno“ Dnes byl hotel předán do rukou pracujícího lidu.“ Před dveřmi hotelu stáli dělníci místní šroubárny v rádiovkách, na schodech seděla malá holčička.
    17. květen
  • 1. Autobus D.M.
    „Dobrý den, prosím Vás jedete do Hodkovic…nad Mohelkou?“
    „Ten za mnou.“
    „Aha, děkuju.“
    Couvám, tlačím se ven skrz ty, kteří vědí, který autobus je jejich.
    „Promiňte, promiňte, s dovolením.“
    Na nástupišti si spočítám knoflíky u kabátu, batoh chytnu za zbývající popruh. Rozhlédnu se. Za autobusem, který jsem navštívila před chvílí, však nestojí žádný další. Uklidním se tím, že určitě přijede, protože na nástupišti čekají další lidi.
    Jdu k lavičce, kde sedí dáma a hrabe se v kabelce, spíš v kabele.
    „Dobrý den, můžu?“
    Kývnu hlavou na prázdné místo na lavičce. Paní vezme kufřík, původně postavený vedle nohy a přemístí ho na druhou stranu a dál dělá inventuru v kabelce. Usměju se, a aby řeč nestála, tiše řeknu. „Čekám na autobus“. Podívá se na mě, jako kdybych měla na hlavě hlávku zelí. Chci rychle přidat mému sdělení na zajímavosti a informuji jí: „Já jsem vlezla do támhle toho, ale on nejede do Hodkovic… nad Mohelkou“
    V tom přijel autobus, který vypadal přívětivě. Usmála jsem se na paní s kabelou. „Už mi to jede“. Šla jsem si stoupnout do fronty na odbavení. „Jednou Hodkovice… nad Mohelkou, senior.“
    „Brej, dvacet pět, čtyřka.“
    „Děkuju“ Sunu se k určenému sedadlu. Naštěstí není daleko. Zjistím, že čtyřka není u okna, ale zalezu tam. Vyhlížím spolucestujícího. Dáma z lavičky mi vysokým hlasem naznačí, že mám vypadnout.
    „Dovolíte, to je moje místo!“
    „Já vím, promiňte.“
    „ Když to víte, tak proč tam sedíte?
    „ Já jsem nechtěla překážet v uličce.“ Vysoukám se znovu do uličky a dáma se rozloží na sedačce, pod nohy zastrčí kufr, na klín si dá maxikabelu. Snažím se usadit a půlka mě stále přečuhuje do uličky. Autobus se mezitím rozjel. Vrávorám, padám, vlaju. Potom rychle sáhnu a nadzvednu madlo a v podstatě se s ním zaklíním a začnu přemýšlet, jestli se mi podaří vystoupit. Mám na to devadesát devět kilometrů. Dělám, že mě velmi zajímá, kudy jedeme a uličkou s soustředěně pozoruju přední sklo autobusu.
    „Žijete zdravě?! Ozve se vedle mne.
    „Prosím?“
    „Berete nějaké prášky?
    Chci se paní odměnit vstřícností, že jsem jí zasedla místo a přivodila trauma. Chci taky udržovat přátelskou atmosféru, když jedeme stejným směrem a tak se nadechnu a vyhrknu: „No jen nějaké vitamíny.“ Zase mám touhu si sáhnout na hlavu, jestli tam nemám to zelí.
    „Aha,“ odvětí a zadívá se oknem na pole s řepkou, kolem kterého jedeme už dvacet minut. Autobus jede do Hodkovic… nad Mohelkou.
    (vitamíny)
    17. květen
  • Honza changed jejich profile picture.
    Náhled
    17. květen
  • lenocka changed jejich profile picture.
    Náhled
    16. květen
  • Uživatel KattyV se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    15. květen
  • Uživatel Shravu, Alimak, Míša, KatkaLJ a Inka se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Alimak changed jejich profile picture.
    Náhled
    14. květen
  • Uživatel lenocka, Lipka a Kalip se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    9. květen
  • Uživatel Mižu se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    6. květen
  • Anastasie changed her profile picture.
    Náhled
    3. květen
  • Uživatel lovecpříběhů se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    1. květen
  • Uživatel Helena se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    22. duben
  • Uživatel KateFar a LilyNeuby se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    17. duben
  • Uživatel BarčaT se zaregistroval(a).
    Vítej na Ice & Fire!
    11. duben